Radek Jaroš: Do hor nepatří 99 % lidí, co lezou na Everest
6.9. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
Jako první Čech a 15. horolezec na světě vylezl Radek Jaroš bez kyslíku všech 14 osmitisícovek. Když vystoupil na tu poslední - K2, napsala o něm média, že je ztělesněním všeho, co představuje opravdový muž. Fenomenální český horolezec Radek Jaroš nám v rozhovoru vyprávěl nejen o horách, ale i tom, jaké vlastnosti má podle něj opravdový chlap, jak se vypořádal se smrtí přítelkyně pod lavinou, jaké to je jet na expedici úplně sám nebo co pro něj znamená strach.
Radkův první outfit: olivě zelená gabardínová košile, off-white tričko forét, béžové kalhoty, kožené boty od Barbour, voskovaná kšiltovka Barbour
Radkův druhý outfit: overshirt střižený z hrubé vlny, bílé tričko Barbour, olivově zelené kalhoty By The Oak, tenisky Novesta
Radkův třetí outfit: fleecová bundu Barbour, béžové chinos od Barbour, modré tričko Barbour, sportovní boty Barbour
Radku, děkujeme, že jste přijal pozvání k nám do GS Talks. Vy jste nám na začátku říkal, že vaší osobní stylistkou je vaše partnerka. Jaký máte vztah k módě?
Jejda. No, samozřejmě takovej trošku horolezeckej, co si budeme povídat. Ale jednou jsem dělal modela na přehlídce! Tehdy jsem slanil v nějakém divadle zezadu z opony mezi manekýny, ale v tom horolezeckým oblečení, ukecal mě k tomu jeden můj sponzor. Tehdy tam byly opravdu módní značky a bylo tam asi 15 manekýnek, jenomže měli jenom jednoho modela. No a tak mě přemluvili, ať dělám modela i já. V rychlosti mě naučili ten krok, on je takovej specifickej, a začali mě oblékat do různých modelů. Takže jsem dělal opravdického modela na opravdové módní přehlídce v divadle. 
No a vyměnil byste módní přehlídky za horolezectví?
To je jinej svět a zajímavá, srandovní, zkušenost.
Co vlastně nejraději nosíte, když nejste v horách, když jste v civilu?
Na nohách je to jasný - sandále, který mám v podstatě osm měsíců z roku. Mně chybí prsty na nohách, takže sandále jsou mi nejpohodlnější. No a jinak to mám tak, že všechno, co dělám, se nějakým způsobem týká sportu, takže preferuju sportovní outfity. Ale pravdou je, že jsem taky fotil třeba pro Esquire titulní stránku ve společenském oblečení. A taky mám kamarádku Beatu Rajskou, která mi kdysi ušila na míru sako přímo pro mě. Nosil jsem ho s černým tričkem, ale měl jsem pocit, že v tom vypadám trošku jako farář, takže jsem se v něm nejdřív necítil moc dobře. Ale musím říct zase jednu vtipnou příhodu o tom, jak mi jednou moje černé tričko v uvozovkách zachránilo minimálně fasádu na obličeji. Tehdy jsem byl na nějaké akci v Ústí nad Labem. Stál jsem ve dveřích a koukal jsem dovnitř, no a přede mnou stáli dva takoví nabušení, nařachaní borci, holohlaví. A ten jeden se na mě furt otáčel, tvářil se hodně kysele a pořád říkal něco tomu druhýmu. Bylo vidět, že mu tak nějak naznačuje, že tady je borec, do kterýho by stálo za to si bouchnout nebo něco takovýho… No a já jsem z toho byl už trošku špatnej, protože jsem začal tušit, že se k něčemu schyluje… Ale neprchl jsem, jen jsem se nějak opřel o ty futra, sako se mi odchlíplo a já jsem tehdy neměl jiný triko než tričko od kamaráda, který dělal u policie. Na zádech a na prsou mělo žlutej nápis policie. A najednou jsem viděl, jak se ten borec otočil a zarazil se. Vytřeštil oči, otočil se k tomu druhýmu borcovi a začali si něco říkat. A pak oba zmizeli. Já jsem si říkal, co se stalo? A pak jsem si všiml, že pod tím sakem je vidět takhle z boku nápis policie a že se zdekovali, protože si mysleli, že narazili na soupeře.
A dneska jste přišel v růžovém tričku. Řešíte barvy?
Barev se nebojím! Já mám takový svůj malý e-shop, kde prodávám nějaký doplňky, dělám takový expediční trika, čepice a tyhlety věci, no a s přítelkyní Olgou vždycky řešíme barvy. Snažíme se, aby tam ty trika byly barevný, jednou zelený, jednou žlutý… A tohle tričko, co mám dneska na sobě, jsem udělal letos - k pětadvacátému výročí mého výstupu na Everest.
Říkal jste, že je to 25 let od doby, kdy jste poprvé vylezl na Everest. Vidíte nějaký rozdíl v outdoorovém oblečení tehdy a teď? Jsou tam nějaké materiálové nebo střihové změny?
Materiál samozřejmě pokročil hodně. Co se týče extrémního vysokohorského lezení, tam je důležitá kromě funkčnosti taky váha a váhově šly materiály hodně dolů. Důležité jsou pak i termoregulační vlastnosti, a ty se také vyvíjí správným směrem, i když furt nejlepší je peří. Žádný umělý vlákna peří nenahradí.
Když jste vylezl na K2, tak vás v médiích označili za člověka, který splňuje “všechno, co ztělesňuje opravdového muže”...
…To je hezký! To jsem nečetl, to bych byl namyšlenej!
…Mě by zajímalo, co vy si představíte, když se řekne opravdový muž?
No, tak já nevím… Asi nějaká fyzička by tam měla bejt. A galantnost vůči ženám. A taky schopnost udělal něco pro ostatní, ať už na horách nebo jinde. Já mám možnost spolupracovat a podporovat některý společnosti, který pomáhají lidem s různýma handicapama nebo nemocema. A abych řekl pravdu, zpočátku jsem to dělal hlavně proto, že jsem si říkal, že se to má dělat. Ale musím říct, že postupem času jsem si uvědomil, jaký jsou ty lidi hrdinové! Když jsem svýho času omrzl na Annapurně a následovaly dva roky, kdy jsem prodělal devět operací a amputovali mi 11,5 článku na prstech obou nohou, tak já byl v klidu a říkal jsem si, že to je vlastně jenom taková rýmička proti tomu, co třeba žijou děcka, který mají nemoc motýlích křídel. Ty děti mají strašně křehkou kůži, narodily se s tím a nedá se to vyléčit. A vlastně celej život s tím bojujou, a přesto mají odvahu žít. Ostatně odvaha je podle mě další z těch vlastností “opravdového muže”. Chlap by měl být odvážný a čelit životním situacím s nadhledem. Ale já nejsem ten, kdo by měl určovat, “kdo je opravdový muž”. To asi není moje parketa.
A máte nějaký vzor, o kterém byste mohl říct, že je to opravdový muž?
Mám okolo sebe opravdový ženy! A taky spoustu lidí, jejichž profesí je pomáhat lidem. A moc si jich za to vážím.
Když jsme u těch vlastností, hodně mluvíte o pomoci. Je soucit jednou z vlastností, která vás charakterizuje?
To si nemyslím. Já strašně obdivuju lidi, kteří zasvětili celej svůj život pomoci ostatním. A sobecky přiznávám, že já bych to nedokázal. O to víc ty, kteří to dokáží, obdivuju.
A jaké tři vlastnosti vás nejlépe charakterizují?
Wow. Asi odhodlání a vůle. Než jsem vylezl všech 14 osmitisícovek, Korunu Himaláje, trvalo to 20 let. Pak asi píle. Já jsem nikdy nepodceňoval trénink a nikdy jsem nejel na to, že bych to měl přirozeně v sobě. No, a to je asi všechno.
Určitě jste za tu dobu, kdy lezete po vysokých horách, zažil spousty vypjatých situací… Jaká vlastnost vás vždycky podržela?
To si nejsem úplně jistej… Ale díky tomu, že jsem tam vždycky jel dostatečně připravenej fyzicky i mentálně, tak jsem to nebral jako žádnou vědu. Zároveň jsem ani sebe nikdy nebral jako střed vesmíru… Člověk se nesmí brát moc vážně, protože ten náš svět se bez nás klidně obejde. No a já jsem byl v horách vždycky připravený jak na úspěch, tak na neúspěch. K horám patří pokora. Třeba když nebude dobrý počasí, tak to člověk prostě nedá, i když může být nabušenej sebelíp. A musí to umět přijmout, ne se z toho sesypat. 
Pokora do hor patří. Co tam naopak nepatří?
Asi tak 99 % lidí, co leze na Everest. Ti tam nepatří, protože to nejsou vůbec žádný horolezci, kteří by tam dělali nějakou horolezeckou činnost.
Vy jste známý kritik právě takového masového lezení na vysoké hory…
No, kritik… Ať každý dělá, co chce, protože ty hory patří všem. Hory nepatří Messnerovi, Jarošovi, Holečkovi, ale patří opravdu všem. Nicméně masové výpravy na Everest nemají s horolezectvím nic společnýho. Ty lidi tam lezou jenom proto, že jim tam visí fixní lana, oni si na ně pověsí džímary a vlastně po nich jen šplhají. Nemají žádné základy horolezectví. Vadí mi, že se pak nazývají horolezci a že dělají, jako kdyby předvedli nějakej světovej výkon, i když vlastně jen lezou vysokohorskou ferratu.
Vy jste známý tím, že jste všech 14 osmitisícovek zdolal bez kyslíku a bez šerpů. Jaké to lezení bez kyslíku je?
Úplně přirozený, protože je absolutně nepřirozený mít nějakou masku na ksichtu. Já jsem nikdy kyslíkovou masku na obličeji neměl… Lézt s kyslíkem je úplná zhovadilost a vůbec to není žádný sportovní výkon. A to se bavíme o Everestu. A jsou lidi, kteří lezou s kyslíkem i na jiný hory, na nižší… Když jsem začínal lézt, měl někdo kyslíkovou masku na těch nižších osmitisícovkách jen výjimečně. Já dělím osmitisícovky na tři kategorie - Everest, to je skoro 9000. Pak je pět kopců, který mají 8,5 tisíce a pak všechny ostatní. A na ty dřív téměř nikdo nikdy nelezl s kyslíkem. Lézt s kyslíkovýma přístrojema na tyhle nízký osmitisícovky, to je vlastně ostuda!
A proč vlastně lezou lidi na osmitisícovky s kyslíkem? Mají nedostatečnou přípravu? Nebo jsou to jen amatéři?
Ten kyslík ti dává takovou výhodu, že nelezeš na osmitisícovku, ale na šestitisícovku. Nejsi dostatečně připravenej? Nemáš fyzičku? Nemáš morál? Jo, tak máš větší šanci, že to s tím kyslíkem dáš. Kyslík je pomůcka, je to doping. Já vždycky říkám, že kdyby jel někdo Tour de France na elektrokole, tak by měl mezi těma profíkama obří ostudu, vyloučí ho a vyobcujou. Celý svět by se mu smál. Ale tyhlety borci, co lezou na hory s kyslíkem, jsou považovaný za hrdiny. Je to absolutně nepochopitelný.
Říkáte, že hory dělíte do různých kategorií podle výšky. Co se děje v té nejvyšší kategorii, na Everestu, když je mozek bez kyslíku?
Teď jsem chtěl říct, že nevím, že si to nepamatuju. Já jsem byl opravdu téměř v bezvědomí. Nepamatuju si třeba vůbec jeden úsek zhruba 100 m pod vrcholem. Ale bylo ještě dobrý, že jsem si v tý chvíli uvědomoval, v jakém jsem stavu. Byl jsem na vážkách, jestli pokračovat. Samozřejmě vás to táhne nahoru. Táhne vás tam fakt, že jste do toho dal půl milionu svých peněz, táhne vás tam ego, chuť slávy a tak. Ale pak jsem si vzpomněl na svoje děti a taky na mrtvolu, kterou jsme měli za stanem a který jsme říkali vysmátej horolezec, a říkal jsem si kašlu na to. Já prostě nechci bejt vysmátej horolezec. A tak jsem se otočil a šel jsem dolů, no.
A čím to bylo, že jste byl v takovém stavu? Bylo to tím, že mozek byl příliš dlouho bez kyslíku?
Ano, bylo to na Everestu a bylo to nedostatkem kyslíku. Já jsem Everest shodou okolností vylezl jako svou první osmitisícovku a ona je opravdu o řád až dva vyšší než ty ostatní. A tím, jak to byla moje první expedice, tak jsem s tím ještě neuměl dobře pracovat. A pro změnu na posledních dvou expedicích se na mě dělaly různý vědecký pokusy. Tehdejší přítelkyně dělala vysokohorskou medicínu a já jsem pořád plnil nějaký testy. A zjistilo se, že nejlíp vyplněný testy, nejmenší chybovost a nejrychlejší čas mám ve výšce 8000 m. Takže je otázka, jaký by to bylo, kdyby byl Everest mojí poslední osmitisícovkou.
Takže se dá na výšku navyknout?
Dá. Navíc člověk časem pozná svoje tempo. Když jsem byl dvakrát sám na expedici, tak jsem si počítal kroky, protože jsem tam měl sám se sebou co dělat. No a na těch nižších osmách jsem dělal 20 kroků a pak jsem se musel zastavit a dvacetkrát nadechnout, abych byl schopnej udělat dalších 20 kroků. A když jsem lezl Lhotse, čtvrtou nejvyšší horu světa, tak v tý vejšce okolo 8,5 tisíce jsem udělal 15 kroků a musel jsem se zastavit a padesátkrát se nadechnout, abych byl schopnej udělat dalších 15 kroků. Problém s nedostatkem kyslíku v takové výšce roste exponenciálně. A je to nářez. A tohle všechno vlastně u těch lidí, kteří lezou s kyslíkem, odpadá. Oni můžou jít pořád dál…
A vybírá si pobyt v takové výšce nějakou daň v běžném životě?
To byl právě taky předmětem těch testů, o kterých jsem mluvil. Já jsem absolvoval před a po těchto dvou expedicích magnetickou rezonanci mozku, jestli tam nastávají nějaký trvalý změny, ale u mě se nic takovýho nepotvrdilo. Asi jsem na tu výšku prostě adaptovanej. Pak jsem taky byli, 10 nejlepších horolezců světa, v Innsbrucku na nějaký fakultě. Tam nám brali krev a od tý doby zkoumají naši DNA na univerzitách v Americe, v Německu, ve Švýcarsku a v Číně. Zkoumají, jestli je tam nějaká anomálie oproti běžný populaci. Budou nás třeba klonovat, ne? Ale vážně, pro vědce je to asi zajímavý, třeba kvůli srážlivosti krve, kvůli pooperačním stavům a tak dále. Třeba vlastně přispěju k nějakýmu vědeckýmu poznání.
Vy sám si myslíte, že jste výjimečný?
Já si myslím, že jsem měl štěstí. A taky jsem se horolezectví věnoval naplno, nic jsem nepodceňoval a šel jsem si za tím svým.
Vy jste Radku slezl Korunu Himálaje, a když o tom vyprávíte, tak mimoděk zmiňujete různé věci, které jsou hodně silné - mrtvola za stanem a podobně. Jaký je váš největší zážitek, co vám nejvíc utkvělo v paměti?
To je takových krásných zážitků! Každá věc tě nějakým způsobem posune dál, posílí… Já jsem dostával vždycky od děcek talismany, který jsem měl daný na batohu. A když jsem se vracel, tak prvnímu děcku, který jsem potkal, jsem nějaký talisman dal. To byly strašně silný zážitky.
K2 se vám podařilo vylézt na pátý pokus, neměl jste během těch let, kdy vám vlastně nevycházelo, nějakou krizi motivace?
Neměl. Jednou mi výstup překazilo zranění, v roce 92 jsem si rozdrtil prst v základním táboře a jinak to pokaždý zhatilo počasí. A my jsme tam vždycky odvedli strašnej kus práce, třeba v roce 2003 jsme tam byli celkem dvanáctkrát, já jsem vždycky říkal jedenáctkrát, ale dvanáctkrát ve výšce mezi 7-8000 m. Nastoupali jsme tam 25 000 výškových metrů, z toho drtivou většinu jsme lezli sólo a prošlapávali a tahali fixní lana pro jiný skupiny a expedice. A stejně nás počasí nepustilo nahoru. A řeknu ti - to ti dá takovej nadhled… Za špatného počasí nevylezeš na Sněžku, natož na K2. A samozřejmě, že tě to mrzí. Ale musíš to umět přijmout, protože to k tomu prostě patří.
Někde jsem četla, že brzy na začátku vaší horolezecké kariéry došlo ke smrtelnému zranění vaší osmnáctileté přítelkyně, která zemřela pod lavinou. Neříkal jste si tehdy, že se na to vykašlete, že nebudete lézt, že končíte?
No, neříkal, ale byly to dva roky, kdy jsem byl psychicky opravdu strašně na dně. Byly to roky, kdy jsem po večerech brečel a nechápal jsem to. A opravdu mi strašně dlouho trvalo, než jsem se z toho dostal… Když jsem to viděl zpětně, tak vím, že mě to zase někam posunulo, protože jsem si říkal, že už se mi vlastně nic horšího stát nemůže. Samozřejmě než jsem měl děti, to pak bylo zase jiné. 
A když na vás potom samotného později spadla lavina na Annapurně, tak jste říkal, že vás zachránil snad anděl strážný…
Nevím teď, jestli to byla Annapurna nebo Nanga Parbat, těch zážitků bylo víc. Ale doufám, že nějakého anděla strážného mám… Annapurna je objektivně strašně nebezpečná. Strašně moc tam padají laviny a je to nejvíc nebezpečná osmitisícovka. My jsme tehdy postavili jsme první dva výškový tábory a vrátili jsme se dolů. A když jsme šli na ten vrcholovej pokus, tak spadla obrovská lavina, která nás tam málem zasypala. Tehdy se 23 ze 30 horolezců, co tam byli, sbalilo, že letí domů, protože tam ty laviny padaly furt. My jsme se ale v sedmi nějak domluvili, že to dáme a zůstali jsme tam. Ve druhým výškovým táboře to strašně kvílelo a hučelo a já jsem si říkal - kurňa, tohle snad už ani není bouřka… A rozepnul jsem stan někdy o půlnoci a vykoukl jsem ven. A teď jak koukám do té stěny, tak vidím, jak na nás padá obrovská lavina. Jenom jsem zavřel ten stan, sedl jsem si dovnitř a říkám - hele, lavina. A tak jsme seděli takhle zádama ke stanu a … prostě nenaděláš nic. Nemůžeš nic dělat. Takže jsme čekali, kdy to přijde. A ono to nepřišlo. A ráno, když jsme vylezli ze stanu, tak asi 20 metrů od nás byla čára od tý laviny, která pokračovala ještě půl kilometru dál. Těsně nás to minulo. 
A co se vám honilo hlavou, když jste viděl, že ta lavina padá? Vždyť jste si přece musel říkat, že konec…
No, říkáš si, že to je v prdeli.
Kolikrát jste byl takhle blízko smrti nebo v ohrožení života?
To se počítat nedá. A navíc už jenom to, že jdeš sám nenavázaný po ledovci a je tam metr a půl široká trhlina, ty musíš hodit na druhou stranu batoh a s mačkama se rozběhnou ve výšce 5000 m a skočit na druhou stranu… Už to je silný ohrožení života, protože stačí jedno škobrtnutí… Není to jako ve filmu Vertical limit, že se borec rozběhne a skočí v sedmi tisících metrech dvacet metrů do dálky, zasekne cepíny a leze nahoru. Já vždycky při týhle scéně říkám, že než by doběhl k tý trhlině, tak by byl mrtvej vyčerpáním.
Z těch 14 expedic na nejvyšší hory světa jste jel dvakrát sám. Proč sám?
Poprvé to bylo sranda, protože půl roku předtím jsem řekl, že sólo nikdy nepolezu a za půl roku jsem odlítal sám. Tehdy to měla být desetičlenná expedice, ale ti lidi postupně začali odpadávat, z finančních důvodů, ze zdravotních, soukromých... Tak to prostě vzdávali a vzdávali, no a najednou jsem měsíc před odletem zjistil, že jsem sám. Tak jsem to chtěl taky zrušit a říkal jsem si, že pojedeme příští rok, ale pak jsem si zase říkal - a co když ne? A já jsem už tehdy byl rozhodnutej, že tu Korunu Himálaje chci dokončit. A tak jsem si řekl, hele nová výzva. A rozhodl jsem se, že pojedu sám. Vtipný bylo, že v okamžiku, kdy jsem opouštěl civilizaci, tak jsem přítelkyni poslal esemesku, že mě bolí zub, že bude možná ještě legrace. A pak jsem byl celou expedici na antibiotikách, doktor španělský výpravy mi tam řezal dáseň. Ale já jsem přesto ten výstup nevzdal a dočkal jsem se odměny. Na vrchol jsem vystoupil za 14 dní od postavení základního tábora, i přes ty bolesti, přes ty antibiotika… A co bylo úplně neskutečný, já jsem stál na vrcholu v den svých narozenin. 
A není to extrémně riskantní jít nahoru sám?
Hele, samozřejmě, že do jisté míry jo, ale já jsem věděl, že na to mám zkušenosti. Byla to v tý době moje myslím desátá až patnáctá expedice. Přijal jsem to jako novou výzvu, protože když jsi sám, tak třeba víš, že jdeš ledopádem a že tam jdeš sám a že je to plný trhlin. A teď tady máš sněhovej most, kterej je 5 metrů širokej a pod tebou je stometrová díra a ty víš, že na začátku toho mostu je trhlina a na konci taky, že ten most není pevnej. Normálně, kdyby vás bylo víc, byste se se spolulezcem navázali, ale teď jsem to musel překonat sám. To byla zase jiná dimenze strachu.
Co pro vás vlastně znamená strach? Míváte strach, když jdete nahoru?
Mívám strach. A pak se to změní v respekt. Takovej strach je dobrá věc, strach, kterej tě nutí být obezřetným je vlastně taková brzda proti blbosti. Ale nesmí to bejt strach, kterej tě přiková a paralyzuje. Když vstoupíš na přechod a vidíš, jak se řítí auto, tak nesmíš zamrznout uprostřed toho přechodu, ale jednat. A v horách to samý.
A stalo se vám někdy, že vás ten strach paralyzoval, že jste zamrzl?
Já teď nevím, to asi jo.
Říká se, že prvním pravidlem záchranářů, policistů, vojáků je neohrozit sám sebe. Řídíte se jím taky při expedici?
Tohle pravidlo já jsem poznal poté, co jsem na expedici na Dhaulagiri zachraňoval prvně polský horolezce a potom při cestě z vrcholu dva Španěly. A jak jsem toho byl plnej, tak když jsem se vrátil, tak jsem si zaplatil záchranářský kurz, protože i když jsem tehdy ty borce zachránil, cítil jsem, že mám silné nedostatky. No a při tom kurzu právě tohle bylo pravidlo, který jsme furt porušovali. My jsme se vždycky bezhlavě vrhli do zachraňování a při vyhodnocování přišla kritika.
Poznáte, koho v horách zachránit?
Já jsem to naštěstí řešil jenom párkrát, nejsem profesionální záchranář. Tehdy jsem to vyhodnotil tak, že je můžu zachránit a naštěstí se to podařilo.
Proč vlastně lezou lidé na hory?
Asi odpověď každého bude jiná, ale já jsem na hory začal lézt z toho důvodu, že jsem s tátou chodil po horách víceméně od narození a ty hory si mě prostě přitáhly…
Ale stejně, co je za tou fascinací horami? Je to adrenalin, nebo je to třeba to, že máte čistou hlavu?
Adrenalin? To není. Adrenalin je spíš při skalním lezení anebo na divoký vodě, na kajaku… V těch horách je to už spíš dřina, odříkání a překonávání sám sebe bych řekl.
Víte, co by mě ještě zajímalo - když se vrátíte z expedice, jaké to je? Někdo to kdysi přirovnával k návratu vojáků z mise. Máte také takové pocity?
Do jisté míry je to takový těžký návrat, protože člověk si na horách uvědomí, jaký tady řešíme blbosti a malichernosti, ale na druhou stranu ten normální život se odehrává tady. Já si myslím, že hory dají člověku nadhled nad tím, co se tady děje… Že se k těm věcem staví jinak a prostě je víc v klidu a nerozhodí ho každá pitomost. Neříkám, že se z hor vrátíte jako lepší člověk, to v žádným případě nebudu tvrdit, ale vyrovnanější si myslím že určitě.
Takže je výstup na osmitisícovku takový mentální trénink?
Určitě.
Vy máte na vzdělávací platformě Seduo kurz Cesta na vrchol. Existuje nějaká univerzální rada, jak dojít na vrchol, ať už v horách, v byznysu nebo životě?
No, tak je to o tom jít za svým snem a za svým cílem a nevzdávat se. Protože úspěch málokdy přijde na začátku. Ti lidi, kteří k úspěchu přišli hned na začátku a snadno, ať je to ke sportovnímu nebo byznysovému, tak s tím často neumí pracovat, neumí na sobě pracovat, neumí makat a neumí prohrávat. Prohra je zlomí, místo aby je posílila.
Takže ta rada zní…?
Hlavně se nevzdávat. A pak být pokorný, vydržet jít si za svým snem, protože sny jsou od toho, aby se plnily a oni se nesplní samy. No, a možná nemyslet si o sobě, že jsem středobod vesmíru.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku
Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?
-
ADobrý den,článek jsem přečetla jedním dechem a chci jen říct,že mám velikánský obdiv k panu Jarošovi !!! moc zdraví Anna