Jak si vypěstovat vkus. 3. díl seriálu od Dereka Guye: Rady od nejslavnějších módních guru

Když o vás někdo řekne, že máte vkus, je to vždycky pocta. Znamená to nejenom to, že vypadáte dobře, ale že se vyznáte, víte, co je správně a co špatně, působíte mocně a autoritativně, ostatní vás obdivujou. Jenomže, jak vkus získat? A dá se vkus naučit? 

Předposlední díl seriálu slavného novináře, hvězdy twitteru a autora mnoha vynikajících esejí o pánské módě Dereka Guye je tady. Stejně jako ve třetím díle se Derek ptá slavných módních guru, jak získat vkus. Tentokrát se slova ujal Bruce Boyer, novinář, odborník na pánskou módu a dlouholetý redaktor časopisu Esquire. Jeho odpověď je sice poměrně podrobná, ale za přečtení stojí každé písmenko. 

Dnes se se o módě mluví lehce cynicky, jako když se bavilo dříve o kapitalismu nebo médiích. Je pravda, že tradiční oděvy za sebou mají těžké desetiletí. 

Na začátku pandemie COVID-19 byly obchody s obleky mezi prvními, které vyhlašovaly bankrot, mezi nimi například Brooks Brothers. Navíc ti samí lidé, kteří před lety investovali do volnočasových sak s ramenními vycpávkami, později měnili své Alden polobotky za Nike, jelikož došli k názoru, že jejich původní styl je pro jejich prostředí příliš formální. 

Když se ohlédneme do minulosti, zjistíme, že spousta věcí, které se před deseti lety považovaly za nadčasové, klasické a odolné vůči trendům – slim obleky, otevřený límeček nebo boty s dvěma přezkami (double monks) vydržely sotva pár sezón. Mezitím designérské značky jako jsou Margiela, Rick Owens a Engineered Garments prodávají stále stejné střihy od počátku 21. století. Jejich oblečení je příliš specifické, koncepční nebo drahé, takže se neprodávají masově a neomrzí se.

S nadčasovostí se to často přehánělo, ale v poslední době tu máme zase druhý extrém a je chyba myslet si, že pojmy jako “klasický” už nemají význam. 

Klasické krejčovství zastává významné místo v naší kultuře, mimo jiné i jakožto lingua franca pánského oblečení – jazyk, kterému rozumí všichni, bez ohledu na původ. Spousta střihů sice vyžaduje určitou specializovanou znalost, abyste je docenili, ale v podstatě každý dokáže ocenit muže v dobře šitém obleku normálního střihu, právě díky tomu, co reprezentuje v naší kolektivní mysli.

Pokud jde o vkus, je jen málo lidí s lepšími výsledky novinář Bruce Boyer. Poprvé jsem Bruce viděl, když kolem roku 2007 zveřejnil Scott Schuman jeho fotku na své stránce The Sartorialist. Překvapila mě kultivovanost jeho oblečení – hnědý kostkovaný tvíd, šedobéžové (taupe) kalhoty, zelená proužkovaná kravata, světle modrá košile a hnědý kabát po kolena. Věc se má tak, že Bruce je oblečený stejně na každé fotce, na které jsem ho viděl. Na vnitřní straně obalu jeho knih Elegance (1985) a Eminently Suitable (1990) jsou jeho černobílé fotografie z mládí, kde má nejen stejné oblečení – polorozepnutá košile s červenou proužkovanou kravatou a námořnický dvouřadý blejzr či houndstooth tvíd — ale dokonce i ve stejných proporcích. V jednom čísle Permanent Style ukázal Bruce nášivku vnitřní kapsy jednoho ze svých sak od Anderson & Sheppard, na které bylo jeho jméno a datum 9. 5. 1983. Představte si neměnit střih po čtyřicet let (nebo nikdy). Takže jsem se zeptal Bruce: jak si někdo vypěstuje dobrý vkus v oblékání? Tady je jeho odpověď.

“Status a styl” od G. Bruce Boyera

Na začátku bych se měl přiznat, že poslední dobou už tolik nesleduji vědeckou debatu dědičnost vs. prostředí, ale vždy jsem v těchto věcech zastával tak nějak demokratický postoj. Velice brzy jsem přijal americký názor, že naše osudy nám nejsou předurčeny při narození a že naše talenty i vkus jsou formovány a ovlivňovány pouze našimi zkušenostmi. Proto se přikláním spíše na stranu prostředí. Je to zkrátka demokratičtější.

Pokud jde o vkus a styl, tak tyto atributy čerpáme z našich zkušeností a znalostí, které jsme za živost nastřádali. Otázka ale zní: mohou být naučeny? Věřím, že mohou a jsou, vědomě i podvědomě. V mládí napodobujeme ty, které obdivujeme, ať už jde o oblíbeného učitele, pokaždé upraveného strýčka, staršího chlapce ze sousedství nebo kamaráda z vysoké školy, z kterého vyzařovala jakási aura elegance. V mém případě došlo k pochopení významu stylu díky pár starším klukům ze sousedství, kteří se oblékali s jistou dávkou sebedůvěry a povýšenosti. Musí to být někdo, kdo nás, jak říká můj přítel Constantine Valhouli, “donutí přemýšlet o stylu, proč se nám něco líbí, a jak máme tyto znalosti aplikovat v našem životě?” To znamená, že pro mnohé z nás začala samouka o stylu napodobováním. U mě to bylo vědomé rozhodnutí, protože jsem toho chtěl v životě dosáhnout hodně. A oblečení a péče o vzhled se staly mými nástroji. Možná jsem měl pocit, že to byla má jediná možnost.

O vkusu a stylu se učíme každý den, ať už v nějaké skupině (sousedství, obchod, sociální skupina, které chceme dosáhnout) nebo na věčném vrcholu módního byznysu. Důležitější však je, kdo učí a jak. Ve zlaté éře, kdy logo sloužilo jako nápověda pro ty, kteří se v módě nevyznají, se vize a preference návrhářů točily kolem sezónní produkce a toho, jak ostatní nakupovali. Avšak nedávný článek v The New York Times od Rosse Douthata popisuje, že dnes jsou v tomto procesu návrháři nahrazováni algoritmem. Tato nová metoda je řízena “kombinací levnější produkce a systémů, které mohou předpovědět budoucí trendy. Produkce vytvoří styl a algoritmus se zaměří na ten, který se prodává nejlépe.” Sám jsem si všiml, že algoritmy nám nabízí spíše to, co už se nám jednou líbilo nebo na základě existujících zájmů. Móda odráží společnost - někdy jsou její změny pozvolné (například postupné zkracování/prodlužování délky šatů) a jindy náhlé a dramatické (jako když film zpopularizuje módní výstřelek).

Algoritmy mohou ledasco zefektivnit a minimalizovat riziko pro výrobce při produkci (nemluvě o tom, že cokoliv, co se prodává, se bude řešit v časopisech i online), ale nejsou zrovna ideálním výukovým nástrojem. Chápejme, že tohle je něco, o co se v podstatě každý v módní branži snaží: přesvědčit nás, že když budeme nosit, co nám řeknou, budeme mít dokonalý vkus, styl a budeme navěky šťastní. Ale samozřejmě každých pár měsíců své názory mění, což nutí k zamyšlení, jestli nejde o nejméně demokratický přístup vůbec. Pokud lidé v módním průmyslu věří v individualitu, tak k čemu jsou potom trendy?

Móda je jistě komerční záležitostí. Trh byl vždy konkurenční prostředí, ale dnes je konkurence mnohem větší — a to tak, že produkty jsou téměř nerozeznatelné a soutěží především v ceně, nejvíce viditelným aspektem produktu. Myslím, že se tomu říká komodifikace. A tak strážci módy, ať jsou to časopisy nebo blog na webu, návrhářská značka nebo celebrita musí horečně zapojovat algoritmus a snažit se vydělat na marketingovém postupu lovců talentu. Na počátku 70. let a ještě dlouho poté přesvědčoval designový génius Giorgio Armani spoustu lidí o svém lehce vulgárním italském šarmu. Ralph Lauren nás donutil uvěřit, že naši dědové vlastnili mahagonové motorové čluny, žili na skotských panských sídlech a řídili veterána Bugatti, i když ve skutečnosti pracovali v ocelárnách na východě, skladech na středozápadě nebo v loděnicích na západním pobřeží. Pokud dnes byli návrháři nahrazeni algoritmy, je to pouze potvrzení toho, že dnešní móda je VVB (Velmi Velký Byznys) a módní editoři jsou pouze členy prodejního týmu v milostném poměru s reklamními inzerenty. Zdá se v tomto kontextu poněkud hloupé věřit, že oblečení reprezentuje jedince, když samotný návrhářský stroj zajímají pouze trendy. Různí návrháři pochopitelně rezonují s různými skupinami (my američané neradi používáme slovo třídy) v závislosti na tom, co chtějí sdělit za poselství. Tyhle rozdíly jsou založeny na vyladěné predispozici lidské mysli hledat jistotu ve skupině a nevěřit cizím. Jinak řečeno, je to mechanismus přežití, který kombinuje jak dědičnost, tak i prostředí.

Takže když se bavíme o vkusu a stylu, nemluvíme o módě, ale mluvíme o jedinci a jeho životním stylu v rámci skupiny, ať už je takový styl daný, vybraný nebo zvolený za účelem zlepšení prestiže. 

Co se týče oblékání a našeho obrazu na veřejnosti, základní otázka zní: s jakou skupinou se chceme asociovat a identifikovat? To se v rychle pohybujícím světě stává zásadním. V minulosti nám dali návrháři jako Armani neb Ralph Lauren dvě různé prestižní vize. Sémiotický význam oblečení, tak jako význam slov, závisí na jejich používání. Vzhled může být povrchní záležitostí a nemusí být tím nejlepším, podle čeho soudit ostatní, ale v rychle se pohybujícím světě je to často to jediné, na co se musíme spolehnout. Vzpomeňte si znovu na ty prestižní snímky, které  Ralph Lauren promítá ve svých reklamách. Vizuální obrazy jsou okamžitým vodítkem.

Přidám krátký příběh. Když jsem na přelomu 60. a 70. let učil, rád jsem se účastnil studentských setkání Nové levice. Moje srdce a mysl byly se studenty, ale protože jsem na sobě měl oblek a kravatu — ostatní nosili ošuntělé zdobené džínové zvonáče, korálky, sandály a tradiční indické košile — byl jsem zprvu považován za špiona establishmentu. Nic nemohlo být dále od pravdy. Jakmile jsme si to vyjasnili, popichovali mě za mou “uniformu” a já poukázal na to, že oni přece také nosí něco jako uniformy.

Vkus ve smyslu vzhledu je oblékání se pro ty, které považujeme za společensky rovné, ať už tím myslíme cokoli. Moje uniforma kabátu a kravaty měla jeden význam pro členy fakulty a zcela jiný význam pro studenty. Ten stejný outfit byl předností v jedné skupině a nevýhodou v druhé. Jiný kraj, jiný mrav, jak se říká. Vnímáme, že styl je obraz charakteru, který odráží danou osobu, zatímco móda nám předkládá myšlenky, které chtěl návrhář předat. A teď nechci, aby to znělo moc filozoficky, ale pokud bychom si odmysleli oblečení, abychom nahlédli, co je pod ním za člověka, bylo by to stejné, jako loupat artyčok, abychom se podívali, co je uvnitř za zaleninu.

Můj osobní styl, mohu-li to tak nazvat, souvisí s vlastnostmi, kterých jsem si začal vážit ve svých formativních letech – mezi pěti až patnácti lety – když jsem v polovině 20. let vyrůstal na typickém americkém maloměstě v sousedství obývaném především lidmi z dělnické třídy, oceláři a železničáři. A protože nešlo zrovna o bohatou čtvrť, o to víc se cenil smysl pro respekt – důstojnost a respekt mají vždy největší váhu, pokud toho lidé moc nemají – a oblečení se stalo jeho známkou. I ten nejchudší mladík měl oblek (a doplňky) pro zvláštní příležitosti - na večírky, tancovačky nebo do restaurace (nemluvě o formálních událostech jako svatby, pohřby, promoce a podobně), protože krejčovství bylo symbolem úspěchu, tudíž respektu. A já viděl, že někteří mladí muži mají něco extra - způsob oblékání, chůzi, možná specifickou gestikulaci nebo držení cigarety, které ukazovalo, že mají styl, to nepolapitelné slovo, které promluvilo k člověku a k mysli jedince. Zajímal jsem se o oblečení a péči o vzhled od svých asi pěti let a velmi brzy jsem pochopil, že existují různé sociální skupiny a každá má svůj vlastní vkus a styl.

Když se ptáme na otázku, jak si může někdo vypěstovat dobrý vkus, musíme si uvědomit, jak subjektivní ta otázka vlastně je a že moje představa dobrého vkusu nemusí souhlasit s tou vaší nebo někoho jiného. Na jedné straně si každý představujeme, že jsme součástí nějaké skupiny, i když třeba jenom v naší hlavě, a na druhé straně se snažíme v této skupině ukázat nějakou individualitu. Lidé se “stylem” nebo “vkusem” mají obvykle smysl pro sebeuvědomění, ať už jim sedí nebo ne, a chtějí ostatním něco o sobě říct. Lidé jsou známí a chtějí být poznáváni podle svého vzhledu. A to je celý smysl oblečení. Abychom byli na první pohled identifikovatelní pro ty, kteří nás neznají, a aby si nás zařadili v tomhle sociálním divadle do role, kterou hrajeme. Když vyjdeme na jeviště, chceme, aby bylo jasné, kterou roli hrajeme.

Co chcete, aby vaše přítomnost vypovídala o vaší roli? Tady můžete začít. Zvažte svoje cíle, sny a aspirace a podle toho se následně oblékejte. Možná je troufalé říkat to takto, ale občas je výhodnější oblékat se přesně naopak, než se od nás čeká. To mi připomíná, že P.J. O’Rourke někde psal, že pokud se rozhodnete být, a myslím, že použil slovo divní, měli byste se oblékat co nejnormálněji a naopak. Jak říká: “Když vidím mladíka se třemi nebo čtyřmi kroužky v nose, vím, že na něm není nic zajímavého.” V roce 2012 se při vysílání NASA přistávání Mars Roveru proslavil Bobak Ferdowsi, když se před kamerou objevil s čírem na hlavě. Okamžitě se stal hrdinou ajťáků, protože mezi nudně vypadajícími vědci vypadal neskutečně cool.

Bez nějakých kurzů psychologie, sociologie a herectví vám pravděpodobně v tuto chvíli pomůže někdo, kdo se umí o oblečení vyjadřovat a přemýšlet o něm. Čtěte stránky jako je tato, zkoušejte, choďte do obchodů s oblečením a ptejte se na spoustu otázek. Za mě je cílem být spokojený s naším vybraným já a jasně vysílat, kým jsme se rozhodli být. Abychom vyzařovali autentičnost, musíme se cítit dobře s osobou, kterou jsme vytvořili – a nenechte se mýlit, u všech je vnímání sebe sama konstrukt. Cary Grant kdysi řekl: “Každý muž chce být Cary Grant. Včetně mě.” Jsem si vědom toho, že tento přístup může být v rozporu s přesvědčením mnoha lidí, kteří věří, že každý máme vrozený osud, charakter, talenty a osobnost. Tomu já prostě nevěřím. Věřím tomu, že většina lidí vytváří sebe sama z tabula rasa ze svých zkušeností, které mohou být špatné i dobré. Někdy mezi tyto zkušenosti patří věci, které jsme viděli (například obdiv profesora v tvídu a touha si tento styl osvojit), nebo poučení z chyb (například uvědomění si, že ta kožená bunda vypadá mnohem lépe na někom jiném). Pamatuji si, kdy jsem se rozhodl být profesorem – v tvídovém saku a těžkých polobotkách – začal jsem kouřit dýmku, protože jsem si myslel, že mi to v image pomůže a dává to dobrou pózu rukám. Bohužel mi nedělala příliš dobře, takže jsem s tím přestal. Později jsem se vzdal myšlenky stát se profesorem, ale ten obraz ve mě zůstal.

Snažil jsem se sepsat svůj pohled a ukázat, jak přemýšlím o svém oblečení já. Učení se o oblečení není jenom rozhodování, co nosit, ale i jak to nosit, což je mnohem komplikovanější. A já mohu dát pouze obecnou, ale snad nápomocnou, radu. Klíč ke stylu nenajdete v technických aspektech oblékání, kterou popisuje většina knih. Je v individuálních manýrech, které něco vypovídají o osobnosti nositele. Proto se tak často říká “styl je člověk”, jinak řečeno, styl je vnější znak, který odhaluje duši. Já sám při nákupu nového oblečení a při oblékání dodržuji pár základních pravidel. Myslím, že se tato pravidla dají aplikovat na různé vkusy a styly, od obleků Savile Row až po streetwear.

1. V jednoduchosti je povětšinou krása a méně je více. Netřeba ukazovat všechno zboží najednou.

2. Kupování trendy kousků je nejdražší způsob odívání a nedokazuje ani vkus ani smysl pro styl. Vyhýbejte se módním výstřelkům a srandičkám, brzy budou pryč a vám zůstane spousta nepoužitelných drahých věcí. Nejtěžší na tom je prohlédnout triky článků a reklam, které vám budou tvrdit, že tento konkrétní předmět je sexy a cool a budete s tím za hvězdu.

3. Kupujte to nejlepší, co si můžete finančně dovolit, dlouhodobě vás to vyjde levněji. Investujte do kvality, tedy pokud nejste tak bohatí, že vám je to jedno.

4. Trvejte na tom, abyste se v oblečení cítili dobře. Pokud se dobře necítíte, bude to vidět a ostatní si toho všimnou.

5. Existuje taková věc, které se říká vhodnost. Je to součást společenské smlouvy, kterou dodržujeme, abychom dali najevo náš respekt k příležitost, účelu, místu nebo společnosti, ve které se nacházíme. Pokud jste oblečeni jako klaun, bude kolem vás cirkus.

6. Poznejte sami sebe a dávejte to dostatečně najevo. Oblečení reflektuje, kdo jste, jak se vidíte a jak chcete být viděni.

7. Zvýrazněte své přednosti a nedávejte na odiv své nedostatky. Ale nikdy je nemaskujte. Buďte hrdí na to, kdo jste, a zjistěte, jak vám oblečení může pomoci s tím, co vám příroda nadělila.
   
   
   

Také jsem zjistil, že většina mužů při chybování spadá do několika kategorií:

1. Příliš studují. Znáte to, všechno k sobě ladí, barvy jsou sladěné. Takoví muži vypadají přehnaně vybíraví, narcističtí, bojácní nebo jsou nevýrazně korektní a předvídatelně nudní.

2. Vyhněte se příliš mnoha “zajímavým detailům”, doplňkům, šperkům nebo extrémním siluetám. Takové věci přitahují pozornost k sobě, ale ne k vám.

3. Paradoxně stejně tak je to naopak. Decentní neznamená nudný, odlište se jemným poukazováním na své jedinečnosti. Lidé mají tendenci křičet, když nemohou upoutat pozornost jiným způsobem.

4. Příliš mnoho vzorů a barev přetěžuje mozek a pálí sítnice. Držte se raději několika lichotivých barev a ty výrazné používejte v menších doplňcích.

Abych to shrnul, tak oblečení se používá, abychom si zajistili místo ve skupině, v sociálních vrstvách a trochu prozradili něco o sobě. Osobně když jsem zjistil, že oblečení může být použito jako zbraň proti kamení a šípům bohatých, stalo se jedním z mých obranných prvků. Vychoval jsem si tento nástroj, experimentoval s ním  a zjistil, jak s ním pracovat efektivně. Pomohl mi při mnoha nahnutých situacích a zavedl k mnoha příjemným. Nepochybuji, že nemůže totéž udělat i pro vás.

Více od Bruce si můžete přečíst nákupem některé z jeho knih, které patří mezi nejlepší knihy o pánské módě, co existují. A to především proto, jak balancují praktické rady v oblékání s postřehy o kultuře. Navíc většina knih o pánské módě z 80. a 90. let zestárla, Brucovy rady jsou však stále relevantní. Jeho nejstarší kniha, Elegance, by mohla být vydána dnes bez jediné změny. Pokud si chcete přečíst další díly z této série, podívejte se na díl první a druhý. Poslední, čtvrtý díl, vydáme během několika týdnů.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?

Vložit komentář

Škoda, zatím tu nic není. Budeme rádi za komentář.