Michal Malátný: Býval jsem pankáč s batohem, dneska se rád hezky obléknu

Michal Malátný, frontman jedné z nejpopulárnějších českých kapel Chinaski. V našem nebývale otevřeném rozhovoru jsme mluvili o oblékání, o jeho duševní proměně a formování vztahu k módě, ale i o jeho osobní cestě plné vrcholů i pádů.

Nevyhnuli jsme se ani těžkým tématům jako Michalovo období depresí a časy, kdy alkohol byl denním společníkem celé kapely. Mluvili jsme o proměně, kterou prošel od divokých devadesátek až po dnešní vyrovnaný přístup k životu.

Zaslouží se říct, že tento podcast není jen „obyčejným” rozhovorem. Je to Michalův příběh o hledání rovnováhy mezi rockovou slávou, rodičovstvím a vnitřním klidem a nabízí překvapivě autentický pohled do duše pankáčského romantika, který, jak sám říká, už své místo ve světě našel.

Textový rozhovor je krácen, celou verzi rozhovoru najdete v podcastu. 

Proměna: 

Michal je rocker, pankáč a rebel tělem i duší. Přesně tak se sám definoval, když jsme spolu mluvili. Móda pro něj dlouho byla jen druhořadou záležitostí, ale postupem času si k ní našel cestu. Dneska si užívá nakupování a rád se dobře a hezky obléká. Přesto v něm ten kousek rebela pořád zůstává. To je věc, kterou nelze přehlédnout. Při naší proměně jeho stylu jsme se rozhodli jeho jedinečný styl neignorovat, ale naopak ho podpořit a mezi klasické kousky zamíchat i ty drzejší.

K ikonické voskované bundě Barbour Beaufort jsme kromě tartanové košile vyzkoušeli i odvážný a absolutně rebelský panoramatický overshirt od amsterdamské značky Scotch & Soda. V kombinaci s klasickým volnočasovým tričkem od Barbouru to celé dohromady skvěle fungovalo. Michalovy klasické černé džíny, které jsou něco jako jeho podpisový vzor, jsme vyměnili za tmavší modré od skandinávské streetwearové značky Revolution. Na hlavu jsme mu – aby při focení nezmrznul – vybrali tmavě zelenou čepici Barbour Carlton Beanie (t. č. vyprodána). A protože nám to nedalo, k outfitu jsme vyzkoušeli ještě i hutnou flanelovou košili forét Cabin Zip Shirt od naší veleoblíbené dánské značky forét.

Michale, jako vždy začneme našimi rychlými otázkami, které máme připravené pro každého hosta. Jaký je váš nejoblíbenější kousek v šatníku?

Jsou to Levi's 501, které si můj táta koupil v roce '68 v Anglii. Jsou už úplně na rozpadnutí, ale jsou to nádherné Levisky, kterým říkám „hodobožové”. Beru si je jednou za rok, když to opravdu za to stojí.

(Hodobožové = sváteční, pozn. red.)

Kde nejraději nakupujete?

Massimo Dutti. Teď jsem si tam pořídil k Ježíškovi krásnou koženou bundu – zelenou, takový sáčko, nádherný.

Kolik měsíčně utratíte za módu a oblečení?

Moc ne. Je to nárazové, chodím se podívat třeba jednou za dva, tři měsíce. Měsíčně tedy tak jeden, dva až tři tisíce. Když se mi něco líbí, tak si to pořídím. Já mám doma plné skříně oblečení, ale pak to člověk vlastně ani nestíhá nosit.

Máte nějaký tajný tip na kávu v Praze?

Piju kávu strašně moc a hrozně rád, protože mám od přírody nízký tlak. Takže mi doktoři řekli, že můžu. Nejradši mám kavárnu u nás doma na Kavalírce, která se jmenuje KÁVAlírka.

Jaké je vaše oblíbené místo na jídlo nebo drink?

Víte co, já se neustále pohybuju mezi lidmi. Takže když nejsem v práci, tak vlastně ani nechodím do hospod či do restaurací, jen minimálně. A když už, tak miluji indickou kuchyni. Nemám oblíbenou jednu restauraci, ale když se rozhodnu někam jít, volím indickou.

Máte nějaké své útočiště, místo, kam se rád vracíte?

Mám chalupu u Jičína. V Jičíně jsem se narodil, takže mám rád Jičín a okolí Českého ráje, Prachovských skal. Byl jsem tam včera s manželkou na dvouhodinové procházce a tam jsem asi nejšťastnější.

Jste sova nebo ranní ptáče?

Jsem rozhodně sova. To máte s povoláním spojené. Moje žena v deset večer už takhle usíná a chce jít spát, a já jsem v tu dobu úplně na vrcholu sil, protože většinou v tu dobu někde hraju na kytaru.

Posloucháte nějaké podcasty?

Ano, teď zrovna mám oblíbený podcast Přepište dějiny. Jinak moc podcasty neposlouchám a nevyznám se v tom. Ale rád poslouchám mluvené slovo – audioknihy, divadelní hry nebo dramatizace různých věcí. To mám hodně rád a toho mám poslechnutého hodně.

Máte nějakou životní vychytávku?

Poslední dobou mám takovou vychytávku, která mě strašně baví – badminton. Teď hrajeme s klukama jednou, dvakrát, někdy i třikrát týdně, a na tom jsem si poslední dobou opravdu ulítl.

Používáte nějakou kosmetiku?

Teď jsem si oblíbil vůně s dřevní složkou, když je tam cedr, cedrové dřevo. Jinak se udržuji hlavně sportem nebo nějakou fyzickou aktivitou. To jsem pochopil ve třiceti, že když nezačnu něco dělat, tak shniju zaživa. Začal jsem se hýbat, jezdit na kole, boxoval jsem, chodil jsem na tréninky s boxery, a to bylo perfektní. Skončil jsem ve chvíli, kdy mi asi šestnáctiletý kluk narazil žebra a já jsem pak nemohl zpívat. Boxu jsem nechal a začal jezdit na kole, hodně jsem běhal a teď tedy badminton.

Sbíráte něco?

Já jsem sběratel všeho. Co se týče kapely, tak sbírám všechny vstupenky, všechny plakáty, všechny playlisty z koncertů. Mám toho doma krabice a kufry plné. Jsem nostalgický člověk a rád se těmi věcmi probírám.

Jednou za čas to vždycky proberu, vyhodím věci, o kterých mám pocit, že už za to nestojí. Ale teď s kapelou slavíme 30 let výročí, a všechny ty stovky vstupenek za ty roky se mi najednou strašně hodily, protože jsem z nich udělal obal na desku.

Kde máte všechny ty sbírky uložené?

Máme doma takovou šatnu, kde je zároveň takový sklad všeho možného. Tam je několik beden od banánů, v kterých tyhle věci shromažďuju. A pak mám takový krásný starý lodní kufr, kam dávám ty špeky, ty nejlepší věci.

Co tam je kromě vstupenek? Jaký špek?

Jsou tam takové vzpomínky na dětství, nebo nějaké věci přesně z doby, když jsem byl malý. Jako sportovní lístky, vstupenky na fotbal a podobné věci.

Co pro vás znamená oblečení a móda?

Vlastně celý život jsem se tvářil, že pro mě neznamená vůbec nic. Když jsem byl mladý, tak čím větší trhan jsem byl, tím víc mi to vyhovovalo. Vždycky jsem jednou za pět let šel u babičky, kde má táta skříň se svýma věcma, a vždycky jsem tam našel něco, co mi v tu chvíli přišlo perfektní. Říkal jsem tomu nedbalá elegance – staré, obnošené věci. Nosil jsem věci zásadně z hrabáku, nikdy bych si nekoupil nic nového. Když jsem si koupil nové tenisky, tak jsem rovnou šel a někde je zašpinil, aby měly patinu.

Ale dneska rád chodím dobře oblečený, ve věcech, které se mi líbí. A je úplně jedno, jak jsou drahé. Může to být klidně věc z hrabáku, nebo Massimo Dutti, ale dneska si to docela užívám. Třeba když řešíme s klukama, jak se oblíkneme na šňůru, abychom byli sladění, tak kluci často říkají: „Ježišmarja, zase půjdu něco nakupovat.” Ale mě to nakupování vlastně hrozně baví. Mám doma tři holky – manželku a dvě dcery, a s dcerami jít na nákup do obchodů a obejít všechny obchody s oblečením mi vůbec nevadí.

Kdy nastal ten zlom, že jste přešel od nedbalé elegance k něčemu promyšlenějšímu?

To přišlo s věkem. Já jsem do čtyřiceti let žil jako úplný pankáč s batohem na zádech. Neměl jsem kde bydlet, neměl jsem rodinu, nic. Měl jsem batoh a kytaru. A batoh ještě jako od kamaráda, prastarý. Ne že bych si koupil nový, ale pěkně starý, rozervaný batoh.

Ve čtyřiceti se to nějak zlomilo a od té doby mě oblečení docela zajímá. A když opravdu vidím nějakou věc, která mě baví, tak jsem schopný ji nosit úplně do roztrhání. Takže když natrefím na džíny, které mi fakt sednou, tak je nosím do té doby, dokud se nerozpadnou.

Byl váš styl formovaný tím, že jste muzikant?

Strašně se mi líbilo, že když skončil ten glam rock nebo takový ten navoněný rock s těma trvalýma, tak přišla Nirvana a šli hrát prostě ve vytahaném svetru. To byla moje inspirace. Ne ten okázalý styl rockových hvězd, ale autentičnost grunge scény, kde bylo důležitější, co hrajete, než jak vypadáte.

Jak moc je vlastně pro kapelu důležitá image? Co to pro vás znamená?

Myslím, že děláme jednoduché písničky ze života, a k tomu vlastně nejdou kostýmy. Nechceme vypadat, jako že nás někdo oblékl do nějakých kostýmů. Vždycky se bavíme o tom, aby to vypadalo úplně přirozeně. Říkám klukům: „Vezměte si to, v čem byste normálně vyšli na ulici.” Ale musíme to nějakým způsobem sladit, aby to na tom pódiu nebylo každý pes jiná ves.

Když se podíváte z nadhledu na těch 30 let působení kapely, jak se vyvíjel módní styl Chinaski?

Na začátku jsme byli chudí studenti, kteří neměli v podstatě nic moc. Oblékali jsme se z hrabáků. Potom přišlo období, kdy se kapelám začalo dařit, takže jsme to začali vážně řešit. Měli jsme období, kdy jsme třeba vystupovali v oblecích všichni. Ale mně to přišlo trošku falešné, protože k té hudbě mi to nešlo. Furt jsme byli, myslím, trošku jako ti pankáči. Ale zároveň už nám bylo 30 a chtěli jsme vypadat trošku solidněji.

Takže jsme asi 2 roky vystupovali v oblecích, ale když se na to kouknu zpětně, tak mi to přijde jako omyl. Ale zkusili jsme to. Potom jsme spolupracovali s různými oděvními firmami. Ale zase, když všichni na pódiu mají stejné logo někde, tak si říkám, sakra, to není úplně přirozené. Je to zase omyl.

A teďka se to tak hezky sešlo, že už jsme tak trošku starší a každý má nějaký svůj styl. A potom jenom vždycky to chceme sladit dohromady. Pro nás jsou ideální kožené bundy. Ty většinou nosíme i v civilu. Takže když je někde nějaký dobrý křivák nebo dobrá kožená bunda, tak si ji vlastně okamžitě koupím.

Jak se díváte na barvy? Máte třeba výrazné barvy? Červenou, růžovou? Nebo je to pro vás no-go?

Červená barva mě strašně baví. Červená a žlutá. Já si třeba i kytary kupuju podle barev. Mám zlatou, žlutou… jo, devadesát procent triček mám černých, ale když někde najdu nějaké pěkné červené... teď jsem sháněl na koncerty červený křivák. Hrozně jsem chtěl červenou bundu. A šel jsem tak daleko, že jsem s dcerou obcházel obchody po Praze. A nakonec jsme sehnali normálně červené kožené dámské sako.

Koupil jsem si ho, v tom obchodě mi to přišlo super. Ale potom, když jsme se postavili s těma klukama do řady, jak to bude na koncertě vypadat, tak to bylo až... bylo to moc. Bylo to jako kostým, takže jsem si ho ještě nevzal. Ale furt to nevzdávám a na další velké koncerty, které budou, jsem odhodlaný tu bundu sehnat.

My jsme se přece jednou seznámili tak, že jsme vás pomáhali připravovat na předávání Českých slavíků. Tam jste měl smoking. To kostým nebyl? To bylo za vás v pořádku?

Jo, to mi přišlo úplně v pořádku. A jsem rád, že mám doma takovýhle oblek, smoking. Protože někdy je bezvadný si ho vzít. Nedávno jsme byli s manželkou v divadle, já jsem si vzal oblek. Před deseti, dvaceti lety by mi to přišlo úplně šílený. Nikdy. A teď jsem se oblékl doma do obleku a cítil jsem se tak noblesně a adekvátně k tomu, že jdu do divadla, kam to prostě patří.

My se tady bavíme o autenticitě v souvislosti s oblečením, ale jak vlastně jde dohromady autenticita s vaším pseudonymem? Protože vy se reálně nejmenujete Malátný, jmenujete se Novotný. Je už ten pseudonym součástí vás?

Já už to používám 30 let, takže já už jsem si na to zvykl a už je skutečně součástí mě. Ale vzniklo to jako vtip. Nastoupil jsem do divadla a tam už byli tři Novotní, já byl čtvrtý, takže jsem říkal – aby se nám to nepletlo, tak já budu třeba Malátný. Plácnul jsem první blbost, co mě napadla, protože mám nízký krevní tlak. A můj kamarád, který tam se mnou nastupoval, říkal, no to je super nápad, já budu Svěží. Byli jsme dvojka, Michal Malátný, Jiří Svěží. Když se dneska na koncertech představím jako Michal Novotný, tak mám pocit, že ty lidi jenom zmatu, ale v civilu jsem neustále Michal Novotný a jsem jím rád.

Vy jste svojí první kapelu založil vlastně s kolegou Pavlem Grohmanem v šesté třídě. Ten nápad vlastně vznikl při výtvarné výchově, ale hrát jste tehdy neuměli. V podstatě jste jenom předstírali, že hrajete…

Jo! My jsme hráli na playback. Udělali jsme si paruky z chemlonu. Normálně to byly síťky na vlasy a na to jsme s Pavlem napletli barevný chemlon. Ze sololitu (dřevovláknitá deska, pozn. red.) jsme si vyřezali kytary, udělali jsme falešné klávesy, ve kterých byl schovaný kazeťák, a z nich jsme pouštěli ty písničky. A dělali jsme, jako že hrajeme. Pavel měl bubny udělané z hrnců a z kýblů.

Ale vlastně jsme žili hudbou. Strašně nás hudba zajímala. Psal se rok 82, 83 a my jsme jako mladí kluci, ještě ani ne puberťáci, propadli hudbě a hrozně jsme chtěli být jako nějaká kapela. A takhle jsme „hráli” dva roky a potom jsme si koupili skutečné nástroje a začali hrát doopravdy. 

Kde jste se to naučili? Sami?

Já jsem asi v 6. třídě začal chodit na kytaru k jednomu pánovi v Jičíně, k panu Kopeckému, který ale byl countrysta, hrál country a bluegrass, to je takový styl, který se hraje kytarou a prstýnkama. To mi teda moc nešlo, ale naučil mě těch základních pět akordů. A když jsem potom v rádiu slyšel třeba Biely kvet, tak jsem byl schopný si ho najednou zahrát.

Vlastně mě k hudbě asi přivedli rodiče, protože kdykoliv jsme někam jeli autem, třeba k babičce a k dědovi, tak jsme vždycky zpívali. Vždycky jsme zpívali lidové písničky, a mě to strašně bavilo.

Takže v sobě máte hudbu odmala?

Odmala, díky rodině. V první třídě, když jsem přišel do první třídy, tak první den se paní učitelka zeptala: „A děti, kdo z vás má rád básničky?” Já jsem je fakt měl rád, tak jsem se přihlásil. A přihlásila se se mnou ještě jedna holčička, se kterou jsme spolu potom celou základní školu chodili recitovat na soutěže, do domovů důchodců, na bolševické schůze…

Vždycky jsem měl vztah k poezii, vždycky mě to bavilo, a potom se k tomu jen přidala ta kytara. Já jsem vyrostl na Olympiku a Elánech, ostatně k ničemu jinému jsem moc neměl přístup. A když jsem si nějakou tu písničku byl schopný zahrát, tak jsem byl úplně šťastný.

Takže jste chtěl být muzikant od dětství? Nepřemýšlel jste o jiné profesi?

Moji oba rodiče jsou učitelé, takže jsem si vždycky říkal, že půjdu na peďák a budu učit. Miloval jsem zeměpis, dějepis a češtinu.

Co rodiče učili?

Maminka matematiku a fyziku.

A tatínek?

Tatínek zeměpis a tělocvik.

Proč jste se tedy nakonec rozhodl nestat se také učitelem?

Elektrickou kytaru jsem si koupil přesně v osmé třídě, ve stejné době, kdy jsem začal hrát divadlo. Pak to šlo souběžně – hrál jsem na kytaru a účinkoval v amatérském divadelním souboru. Později jsem si podal přihlášku na DAMU, na herectví. A stal se zázrak, vzali mě.

Prý jste se ale na DAMU přihlásil kvůli dívce...

Přesně tak. Potkal jsem jednu slečnu, na recitační soutěži, a byla to první dívka, která mě v životě políbila. Ptal jsem se, kdy se znovu uvidíme, a ona mi řekla, že bude příští rok dělat přijímačky na DAMU. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím taky, abych ji mohl potkat. Víte, ty první lásky jsou obrovské…

Vy jste se na DAMU dostal a ona ne. Takže co bylo s tou první láskou pak?

Pak už jsem ji nikdy neviděl. Nebo – jednou jsme se po letech potkali, úplně náhodou, v Jičíně na ulici a bylo to velice milé setkání. Ale vlastně nevím, co dělá nebo kde žije…

Proč jste se teda nakonec nestal hercem? Přitáhla vás hudba víc než herectví?

Já se ale stal hercem! Po škole jsem nastoupil do angažmá do divadla F. X. Šaldy v Liberci. Tam jsem si dokonce zahrál Romea. Pak jsem byl v Pardubicích ve Východočeském divadle a v divadle Labyrint na Smíchově. Herectví bylo moje povolání, kapela byla jen koníček. Jenže v roce 1997 jsme vydali desku Dlouhej kouř a kapele se začalo dařit. Začali jsme hrát opravdu hodně – 100, 200 koncertů ročně – a divadlo jsem přestal hrát. Prostě ve chvíli, kdy jsem se musel rozhodnout, jsem si zvolil hudbu.

K herectví jste se ale přece jen vrátil, ne? Hrajete například v La Fabrice s Jitkou Čvančarovou v představení Kleopatra.

Divadlo jsem měl vždycky rád. Teď mám výhodu, že si můžu hrát kdy chci a s kým chci, což herci v angažmá nemohou. Takže si občas někde něco zahraju. Hraju například v divadle Semafor a sledovat při práci pana Suchého je nádhera! A Petr Kolečko nám napsal na míru hru Kleopatra o tom, jak si Kleopatra s Caesarem doma v kuchyni plánují světovládu. Je to až mrazivě aktuální hra. Hrajeme ji ve dvou s Jitkou Čvančarovou, která je fantastická kolegyně. S ní trávit čas a hrát divadlo je radost. Ale je to jen jednou či dvakrát za měsíc, což mi naprosto stačí.

Vlastně to máte teď opačně – hudba je vaše povolání a herectví koníček.

Přesně tak.

Chinaski oslaví příští rok třicet let. Za tu dobu jste prošli mnoha změnami. Co bylo pro kapelu zásadní?

To je těžké, protože každé období bylo svým způsobem důležité. Asi nejdůležitější byla pro mě změna před sedmi lety, kdy jsem se rozhodl celou kapelu vyměnit. Po těch letech to byl trochu stereotyp a přestalo mě to bavit. Řekl jsem si, že budu brzy padesátník, a že jsem vlastně moc starý, abych dělal něco, co mě nebaví. Takže jsem to musel buď změnit a získat zpět ten pocit z počátků, kdy jste parta kluků, kterou baví dělat rámus a vymýšlet písničky, nebo to prostě nedělat a vrátit se třeba do divadla. Pro mě to byla nejdůležitější změna a jsem šťastný, že jsem to udělal. Ukázalo se, že to byl správný krok.

Začalo vás znovu bavit hrát?

Ano. Začalo mě to znovu bavit. Začali jsme psát nové písničky, vydáváme desky a na každém koncertě cítíme, že baví i lidi.

Chinaski prošli i dalšími transformacemi – odchod Petra Rajcherta, který byl tak trochu frontmanem skupiny, pak napětí mezi vámi a Pavlem Grohmanem, který později tragicky zahynul, a nakonec rozpuštění kapely v roce 2017. Jak si vysvětlujete, že jste i po třiceti letech stále takovým fenoménem, že jste tyto velké změny ustáli?

Upřímně nevím. Myslím, že za tím je především to, že opravdu milujeme hudbu. Hudba pro mě znamená něco, bez čeho si život nedokážu představit. Mě to překvapuje, že jsme těch třicet let zvládli a žádný moment nás nezlomil. Mockrát jsem měl pocit, že už toho je dost a že bych chtěl dělat něco jiného, ale základem asi byla a je láska k hudbě – hudba mě neustále strašně baví a dělá mi dobře. Když si chci udělat radost, tak si doma pustím gramofonovou desku. 

A taky myslím, že je důležité umět potlačit svoje ego. Mám pocit, že spousta kapel skončila, protože jejich ego bylo silnější než láska k hudbě. S úspěchem jim ego narostlo. Já jsem měl vždycky pocit, že neumím zpívat, neumím hrát. V podstatě mě nezajímají titulní stránky časopisů. Mě vždycky bavily písničky. A to je podle mě důvod, proč jsme to vydrželi. Čas od času vidím u některých kolegů, jak úplně vyhoří. Dělají to dál jen proto, že nic jiného neumí, a často tu hudbu v podstatě nenávidí.

To je hrozný obraz showbyznysu…

V zákulisí to nikdo nahlas neřekne, ale cítíte to z nich – mají toho plné zuby a kdyby mohli, dělají něco jiného. Já jsem šťastný, že jsem se do tohoto bodu nikdy nedostal. Mě to nikdy nepřestalo bavit.

Když říkáte, že jste o sobě pochyboval, že neumíte hrát a zpívat – muselo být těžké vystoupit na pódium před tisíce diváků. Jak jde dohromady tahle extroverze s vaší spíše introvertní povahou?

Byl to boj. Po každém koncertě jsem si dělal poznámku do kalendáře – plus nebo mínus podle toho, jestli byl koncert dobrý nebo špatný. V počátcích tam bylo osm mínusů z deseti koncertů. Byl jsem nespokojený. Věděl jsem, že na kytaru neumím a že neumím moc zpívat, ale začal jsem chodit třeba na hodiny zpěvu, což mi strašně pomohlo. Naučil jsem se dýchat při zpívání. Když hrajete pět koncertů týdně, nesmíte si ublížit, abyste ten čtvrtý a pátý odzpíval. Postupem času jsem se to velmi zdlouhavě učil, trochu jsem se naučil i na kytaru, i když jsem jen doprovodný kytarista. V poslední době tu kytaru často odkládám a jen zpívám, protože mám pocit, že je to lepší.

Dnes už máte pocit, že ty věci ovládáte? Úspěch kapely musí být lékem na všechny pochybnosti.

Na kytaru úplně zas tak neumím, ale se zpěvem jsem se hodně naučil. Chodím na pódium s mikrofonem s chutí. Našel jsem v sobě jistotu, protože jsem získal zkušenosti – zpívám s různými big bandy, hraju v Semaforu, kde vlastně taky zpívám. Našel jsem svoji polohu, kde si jsem jistý, a na pódiu si to užívám jako snad ještě nikdy.

Nenarážela ta vaše introvertní povaha na slávu kapely a na tlak veřejnosti?

Ano. Když se nám koncem devadesátých let začalo dařit, chtěl jsem to zabalit. Říkal jsem si, že jsem nikdy nechtěl být v televizi. Začínali jsme jako punková kapela, patříme do tmavého, zapáchajícího klubu, ne do televizní estrády nebo do haly pro tři tisíce lidí. Měl jsem k tomu odpor. Ale Pavel Grohman, můj nejlepší kamarád z dětství, se kterým jsme kapelu založili, mi řekl: „Michale, neblbni. Děláme to už patnáct let a teď, když se to povedlo, to chceš zabalit?”

Prošel jsem si horšími obdobími, kdy mě to přestalo bavit, kdy jsem nevěděl, o čem a proč psát písničky. Měl jsem plné zuby toho kolotoče – když hrajete 200 koncertů ročně, je to šílené. Neustále jste v autě, na koncertě, v šatně nebo v hotelu, a to časem přestane být zajímavé. Nikdy jsem nechtěl být slavný, zuřivě jsem se tomu bránil. Ale tak to dopadlo. Nejsem extrémně slavný, ale za těch 30 let kapela ovlivnila spoustu lidí.

Mám obrovskou radost, když mi lidé vyprávějí, jak mají určité životní etapy spojené s naší hudbou. Přišel za mnou člověk a řekl mi, že jedna naše písnička mu zachránila manželství. To je přece úplně nejvíc – ne že jsem na titulce, ale že písnička může mít takový dopad.

Ten tlak, o kterém mluvíte, který musel být enormní, stál za tím, že jste jednu dobu experimentoval s návykovými látkami, s pitím a s marihuanou? Byl to útěk před tlakem?

V rockovém světě je těžké se tomu vyhnout. Ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že se mi všechno daří – mám rodinu, kapela funguje – jsem si uvědomil, že jediné, čím bych to mohl pokazit, je alkohol. Tak jsem začal žít zdravějším způsobem. Zamiloval jsem se do sportu, úplně jsem tomu propadl. Přestal jsem s tím, čemu se říká „lejt první ligu”.

To jste dělal?

Ano, před koncertem si dáte na kuráž, aby si i takový stydlín, jako jsem já, dodal odvahu. A po koncertě, když dopadne dobře, to musíte oslavit. Jsem rád, že jsem ta bohatýrská léta zažil, bylo to v jistých ohledech fantastické. Ale dnes už mě to vůbec nebaví – někde se opít a pak celý den v kocovině ztrácet čas. Ani nevím, kdy jsem byl naposledy v hospodě na pivu, je to již let. Prostě mě to nebaví. 

Nic jiného než alkohol jste tehdy nezkoušel?

Ale jo… i teď mě občas baví marihuana. Hlavně když jsem sám doma. Dám si jointa a je na tom kouzelné, že jakoby zmizí čas. Najednou přestanete řešit, kolik je hodin, a soustředíte se jen na jednu věc – třeba text písničky nebo nějakou melodii. Pro skládání je marihuana skvělá. Nechci to propagovat, vůbec nekouřím každý den. Ale občas si dám a přijde mi to skvělé, hlavně když jsem sám a ten pocit zvláštnosti využiju k práci.

Sám sebe popisujete jako tuláka nebo poutníka. Není marihuana únikem z reality všedních dní?

Dřív jsem možná unikal z toho kolotoče, ale dnes už ne. Dnes mám jistotu, že kapela funguje, nemusíme nikoho o ničem přesvědčovat, máme za sebou písničky, které tady po nás zůstanou. Znám jiné cesty, jak se uklidnit. Vím, že po koncertě potřebuji 15 až 20 minut nejlépe o samotě, abych si vydechl a uklidnil se. Potom už nepotřebuju žádné víno nebo jointa. Často je ale po koncertě těžké najít takové místo, tak si v šatně zalezu pod stůl, schovám se, lehnu si na zem, 20 minut se uklidním a pak úplně v klidu, střízlivý, můžu jet domů.

Popište nám, co se s vámi děje po koncertu. Já si to nedokážu představit – když vám třeba 15 tisíc lidí tleská a vysílají na vás ty endorfiny, tu energii, tak to musí být přece na hlavu…

To je hezký pocit, a proto to všichni děláme. Pocit po koncertě, který se povede, je úplně nenahraditelný, omamný – je to opravdu taková droga. 

Takže sláva je v podstatě trochu droga. Nebo úspěch…?

Je to ten pocit po dobrém koncertě, kdy hodinu a půl hrajete, zpíváte své melodie, své texty a vidíte, že ti lidé tím žijí, že to zpívají. Víte, že se opravdu bavili, že ten večer pro ně něco znamenal. Je to hrozně krásný pocit z dobře vykonané práce. Dřív jsme tenhle pocit vždycky strašně zapíjeli, ale dneska už si ho dokážu užít prostě jen tak.

Vy jste říkal, že máte některé kolegy z vaší zpěvácké branže, u kterých vidíte, že vyhořeli. Nebyl jste tomu někdy blízko? Nebo se vám tenhle pocit vyhnul?

Nevyhnul. Měl jsem ten pocit několikrát. Měl jsem měl období, že už mě nebavilo psát texty a nevěděl jsem proč a o čem, tak to vzal na sebe kolega (Michal mluví o Pavlu Grohmanovi, pozn. red.) a začal ty texty psát on. Napsal třeba Tabáček nebo 1970… to bylo období, kdy jsem na tom byl nejhůř. Opravdu jsem se trápil a chtěl jsem skončit s kapelou a chtěl jsem skončit i se životem. Úplně mě to semlelo a nevěděl jsem kudy kam, vlastně se mi nechtělo už být.

Ale naštěstí mám skvělou ženu, která to se mnou celý prožila, vždycky mě podržela. A nakonec, když se nám narodily děti – mně bylo 39, když se nám narodila první dcera – to byla tak fantastická změna v životě, že jako kdyby to ze mě spadlo. Pochopil jsem, že na mně nezáleží, ale teď mám povinnost se postarat o ten život, který jsem stvořil. Moje problémy jsou najednou úplně malicherné a moje jediná povinnost je postarat se o ty děti, které mám. Strašně se mi ulevilo a přestal jsem se neustále zaobírat sám sebou. To byla nejkrásnější změna v mém životě – od té doby jsem na světě rád.

Vyhledal jste někdy pomoc odborníka, když to bylo tak těžké?

Vlastně si mě vyhledala ta pomoc sama. Byl jsem na oslavě narozenin a tam byl můj kamarád, který je psychiatr. Na závěr toho večírku za mnou přišel a říkal: „Jsi úplně v hajzlu, přijď za mnou a já ti pomůžu.” A já jsem oponoval: „Nikdy – k doktorům? Co bych tam dělal?” Furt jsem měl toho pankáče v sobě. Říkal jsem si, že člověk je zdravý, dokud nezačne chodit k doktorům. A on na to: „Nech toho a přijď, fakt ti pomůžu.” Skutečně jsme se sešli, dlouho a několikrát jsme si popovídali a on mi nakonec předepsal prášky. Myslím, že mi v tu chvíli zachránil život.

Od té doby jsem si našel různé psychoterapeuty nebo odborníky a třeba jednou za dva měsíce chodím na terapie nebo na nějaká sezení. Pomáhá mi to. Už vůbec nemám takové kruté propady a cítím se vyrovnaný. Nejsem vždycky úplně rozesmátý, ale takové ty děsné chvíle, kdy opravdu nevíte, co se sebou, a nejradši byste hledali způsob, jak zmizet z tohoto světa, už naštěstí nemám.

Kdybyste se podíval zpět na Michala Malátného na začátku jeho kariéry a na Michala Malátného po 30 letech jeho kariéry. Je to ten samý člověk, nebo ne?

Myslím, že v jádru jsem ten samý člověk. Mám pocit, že takové ty základní věci cítím a vnímám úplně stejně, jako když mi bylo sedmnáct. Jenom člověk těmi léty získá nějaké zkušenosti a naučí se sám se sebou žít a pracovat. Ví, jak se chovat, aby ten život byl přežitelný. To mi trvalo dlouho… ale takové ty základní věci, ty si myslím, že mám úplně stejně jako tenkrát.

Jste stále duší pankáč?

Myslím že jo.

Jak byste se dál popsal, kdybyste mohl? Jaký je vlastně Michal Malátný doopravdy?

To je těžké. Jak chcete sám sebe popsat jednou větou?

Můžete dát i dvě.

Myslím, že jsem nenapravitelný romantik a dobrodruh. To mám v sobě. Nikdy jsem od té romantické představy neupustil. Neustále mě baví poezie – neustále mám pocit, že ženy a vztahy k nim, láska, jsou základem všeho. V tom jsem nikdy neokoral. 

Jsem trošku posedlý tím životem, ale všechno mělo svůj čas, všechno mělo svoje místo. Mně to trvalo strašně dlouho, ale poslední léta žiju tak, jak jsem vždycky chtěl, mám to, po čem jsem toužil. Dělám práci, která mě i po těch letech strašně baví. Mám rodinu, fungující, milující, zdravou. Trvalo mi to mnoho let, ale teď jsem tam, kde jsem chtěl vždycky být.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?