Martin Pecina: Tetování, vousy a drsný humor? Vždycky jsem chtěl být drsný zlý kluk. Je to obrana
5.12. 2024, Petra Martínková & Filip Proučil
Martin Pecina je výraznou osobností, na ulici ho rozhodně nepřehlédnete. Povoláním je knižním typografem, kromě toho je ale vynikající kuchař, který vyhrál českou verzi slavné soutěže MasterChef, a mimo jiné i spisovatel. Pozornost budí svou prací a činorodostí, drsným humorem a neotřelým, konzervativním, ale výrazným vzhledem.
S Martinem jsme mluvili o tom, proč se rozhodl dát šanci klasickému pánskému stylu, jak jeho vztah k oblékání ovlivnily společenské události a proč je pro něj móda spíše osobní záležitostí než nástrojem komunikace. Dozvěděli jsme se také, co ho přivedlo k tetování, jaké příběhy jeho písmena na kůži vyprávějí a proč chtěl být od malička „zlým hochem, který straší děti“. Řeč přišla i na jeho obdiv k inteligenci a vzdělání, mluvili jsme o inspirativních lidech, kteří ho obohacují, ale také o Rychlých šípech nebo Univerzální Hnědé Omáčce.
Martine, jako v každém dílu našeho podcastu začneme i s vámi několika rychlými otázkami. Nás vždycky zajímá vztah našich hostů k oblékání a k módě, ale u vás je to trošku specifické. Váš styl je poměrně signifikantní a vyhraněný. Jak byste ho sám popsal?
Já jsem se nad tím zase tak hluboce nezamýšlel. To je vždycky výsledek nějakých preferencí a zkušeností, taky možná přístupu k pohodlí a k barvám, byť já jsem lehce barvoslepý. Právě tím se mi to možná zredukovalo na několik jednoduchých barev, odstínů a kombinací. Takže jsem možná konzervativní, tak bych to řekl. Je to takový konzervativní pánský styl. Ultrakonzervativní by byl asi frak, ale ten už není moc v módě, tak od toho fraku jsem poodstoupil k nějakým jednodušším věcem.
Kdybyste nosil frak v dnešní době, tak byste upoutával ještě víc pozornosti než teď…
Ano, paradoxně! Já bych právě pozornost nejradši nepoutal. Nedělám to kvůli okolí, ale tak nějak kvůli sobě. Mým dětským snem bylo mít dlouhé vousy, být velký, tlustý, plešatý a strašit děti.
Jakto, že jste si ten dětský sen splnil?
Byl to dlouhodobý proces. Myslím, že jsem si uvědomil asi před patnácti lety, že mám nedostatečné vzdělání. Projevilo se to tak, že jsem se občas objevil na nějaké společenské události a připadal jsem si tam nepatřičně, protože když na sobě máte tepláky, tak to vypadalo nevhodně a mně samotnému to bylo nepříjemné. Tehdy jsem se nad tím začal zamýšlet a říkal jsem si— už jsi velký chlapec, měl by sis možná koupit nové boty a trošku o sebe dbát. Takhle nějak to bylo. Až pak jsem zjistil, že to, jak se prezentujeme svým zevnějškem, o nás taky asi něco vypovídá a mělo by to být možná v souladu s tím, kým jsme doopravdy.
Co tedy váš styl vypovídá o vás?
Já bych řekl, že v mém případě je verbální část komunikace mnohem důležitější než ta vizuální. Samozřejmě že na první pohled, když takhle jdete po ulici, ta vizualita někoho zaujme. Ale není to něco, co bych řešil, a ani nad tím nepřemýšlím, jak na někoho působí. Protože to je věc soukromá. To, co máte na těle, je vyloženě soukromá věc. A čím blíže je to tomu tělu, tak tím víc. Čili třeba to tetování je vyloženě subjektivní soukromá záležitost.
Kdy vás napadlo, že se necháte potetovat?
To zase souvisí s tím, že jsem chtěl být ten zlý muž. A když jsem vyrůstal, tak chlapi, kteří měli tetování, byli většinou vězni a motorkáři. Říkal jsem si— to jsou ostří hoši. Jednou bych chtěl být i já takový ostrý hoch. Tam někde to začalo. Já jsem grafický designér a zobrazitelné věci jsou důležitou součástí mého života, tak jsem o tom v určitém okamžiku uvažoval. A protože jsem zvyklý přistupovat k věcem docela koncepčně, tak jsem si řekl, že když tetování, tak ano, ale mělo by mít nějaký význam, nějaký smysl, posloupnost, návaznost. A tak se to stalo. Takže když to hodně zjednoduším, mám jenom písmenka, nikde není lebka ani nic podobného.
Na krku máte RŠ, jako Rychlé šípy…
Jo, mám vytetované věci, které mě hodně definovaly v dětství. Jak stárneme, tak začneme být sentimentální a hodně se vracíme k tomu, co jsme dělali v dětství a jedli v dětství a viděli v dětství. A Rychlé šípy se staly součástí mého pracovního života, protože jsem udělal několik knih a časopisů a dalších věcí, které souvisí s Rychlými šípy. Moje morální standardy nejsou odvozeny z bible, ale ze čtení Rychlých šípů.
K tomu se ještě vrátíme, ale mě zaujalo, jak jste mluvil o tom tetování. Když jste se šel poprvé nechat tetovat, tak jste skutečně měl v hlavě koncept, jak to má ve finále vypadat?
Ve finále úplně ne, ale bylo jasně dáno, že to budou jenom písmenka a že se budou používat jenom asi čtyři nebo pět různých barev a že se půjde koncepčně podle těla. Začal jsem tím, že jsem měl potetovanou jednu ruku a říkal jsem si, že až pak bude druhá. Je to úplně stejné, jako když dělám nějakou ediční řadu. Já často dopředu nevím, kolik těch knih nakonec bude, a mnohdy ani nevím, jak se budou jmenovat, ale musím vymyslet nějaký systém, který bude udržitelný dalších třeba deset, dvacet let. Tohle je stejné.
Takže vaše kůže je něco jako kniha?
Když se narodíme a jsme to voňavé miminko, tak je to skoro až knižní materiál. To se dříve dělávalo, že se knihy dělaly z kůže čerstvě narozených telat. Takže z čerstvě narozených dětí by to pravděpodobně také šlo. Na začátku jsme takoví čistí a nepopsaní a jak stárneme, máme různé šrámy a život se do nás propisuje. A můžeme tomu napomoci tím, že si tam ještě něco namalujeme. A co si tam namalujeme, to je otázkou našeho vkusu.
Takže tetování vypráví životní příběh?
V ideálním případě by to tak mělo být, protože tetování, kdybychom se o tom chtěli bavit historicky, tak mělo v jistých kulturách vždycky svůj význam. Vždycky byla v tom daném místě jasně daná nějaká ikonografie a dokonce to mnohdy bylo tak, že když jste měli v té komunitě – třeba ve vězeňské komunitě – nějaké nepatřičné tetování, tak rozbili flašku a střepem vám ho vyřízli.
Vy máte na krku RŠ – Rychlé šípy – na ruce písmenko A… má každé to písmenko nějaký vztah k té dané části těla? Přemýšlel jste o tom takhle? Proč RŠ na krku, proč A na ruce?
Takhle úplně to nebylo, ale všechna ta písmenka pocházejí z písem, která rád používám ve své práci. Dost často jsou to písma třeba od mých známých, od mých kamarádů, takže je to věc, se kterou já pracuji dennodenně a nějakým způsobem se transponovala až na mne.
Vy jste před chvílí několikrát zmínil, že jste chtěl být zlý hoch. Když jsme se domlouvali na našem focení, tak jste říkal, ať vybereme nějaké místo, které je dekadentní, nebo ať je to na hřbitově, ať je tam motiv nějaké zabíjačky… všechno to jsou ty „zlé” motivy. Co vás na tom baví?
Když vypadáte jako zlý chlapec, tak si na vás lidé moc nedovolují. Takže asi je to spíše taková sebeobrana. Když neprojevujete emoce nebo vypadáte hodně drsně, tak vás nikdo nejenom nepřepadne na ulici, ale nedovolí si k vám spoustu věcí, co by si k vám dovolili, když byste byl něžný hoch, který zpívá milostné písně.
Bojíte se emocí?
Ne, nebojím se jich. Jenom jich moc nemám, možná méně, než má většina ostatních lidí.
Není to taky jenom nějaká forma obrany?
Nevím, já nechodím na psychoterapii, možná kdybych tam chodil, dokázal bych vám na to odpovědět. Podle mě je to přirozený výsledek života, nic složitějšího bych v tom nehledal. Já jsem velmi prostý chlapec, u mě nečekejte nic složitého.
V soutěži MasterChef jste říkal, že je pro vás inteligence velmi důležitá…
Já jsem si vždycky vážil inteligence. A nejenom inteligence, ale i vzdělání. V mém případě to nikdy nebylo tak, že bych někomu záviděl, že má pěkné auto nebo něco hezkého na sobě. Ale vždycky, když jsem poslouchal nějaké inspirativní lidi, tak jsem je obdivoval za třeba rétorické schopnosti, rozhled a tak dále. A to i přesto, že jsem s jejich názory třeba nesouhlasil. Inteligence a vzdělání mi přijdou jako jedny z nejdůležitějších věcí na světě, takže k tomu chovám úctu. A je to i jeden z mnoha důvodů, proč nemám nosánek nahoru, protože si uvědomuji, že spousta lidí je schopnějších a vzdělanějších než já.
Když říkáte, že vás zajímají inspirativní lidé, kdo třeba v současné době je pro vás takovým inspirativním člověkem?
Takových lidí je strašně moc. Já se bojím, že jak začnu někoho vyjmenovávat, tak na spoustu lidí zapomenu. To právě souvisí s tím, co jsem říkal před chvílí – že já s těmi lidmi mnohdy nesouhlasím nebo třeba jejich způsob života by mi absolutně nevyhovoval, ale přesto mě to nějakým způsobem obohacuje. Takže klidně by to mohl být třeba Tomáš Halík nebo Jakub Horák, který byl i u vás v podcastu. Ten mi taky přijde inspirativní. Těch lidí je spousta.
A není to právě tím, že vám rozšiřují obzory?
Určitě! Protože my jsme všichni trošku zvyklí obklopovat se lidmi, kteří mají podobné názory. Tak se chválíme a říkáme si, jak jsme dobří a šikovní. Ale když mě někdo osloví, kdo má úplně jiný pohled na svět, tak začít přemýšlet o věcech, ve kterých jsem měl jasno, znovu a jinak. A to je vždycky užitečné.
Spousta lidí, když slyší nějaký názor, se kterým nesouhlasí, tak se prostě naštve…
A já se snažím nenaštvat. Ono je to v některých situacích těžké, například u politiky. Nebo je nějaká hranice, kterou když překročíte, tak je to těžké. Například těžko se bavit s člověkem, který je otevřeným rasistou. Ale když někdo má naprosto odlišný pohled na dění kolem nás, je to v pořádku. Bylo by strašně krátkozraké, kdybych se ve dvaceti něco naučil a pak si myslel, že už jsem na to přišel. Většinou později zjistíte, že nic nevíte.
V rozhovoru pro Radio Wave jste řekl, že Češi mají ve své DNA jistou míru nevkusu. Tehdy se to tvrzení netýkalo oblékání, ale spíše názorů a životních zvyků. Vy jste to dával do kontextu s tím, že jsme v minulosti neměli dostatek vzorů, protože jsme byli zasaženi tím politickým zřízením, které tady tehdy bylo. Myslíte si, že je to teď lepší, nebo tady pořád ještě ta jistá míra nevkusu je?
Myslím, že bych se chtěl omluvit všem, které jsem urazil tímto svým výrokem, ale asi si za ním budu stát. Prostředí je jedna z věcí, která nás nesmírně ovlivňuje. A může to být prostředí skutečně na ulici, urbanismus, grafický design, vývěsní štíty. Může to být reklama, může to být vizuální smog, ale může to být i škola, ve které se nacházíme a která také dost často může podléhat nějakým vlivům a trendům. Ono tohle platí spíše pro celou východní Evropu, kam my do jisté míry patříme. My jsme tak na pomezí. Chtěli bychom být západní Evropa, ale pořád jsme spíš Bulharsko než Německo.
Ale snažíme se…
Snažíme se a pochopitelně dochází k nějakým změnám. Kdybychom srovnali třeba veřejný prostor v 90. letech a dnes, ten posun je evidentní. A je to tak ve všech oblastech, i v těch knihách…obecně ten trend a ta kvalita se v průměru zvyšuje.
A co v oblékání? Jak vlastně vidíte Čechy a jejich oblékání?
Kdo jsem já, abych radil Čechům, jak se mají oblékat… ale i v módě se to zlepšuje. Když mi bylo osmnáct nebo dvacet, nedovedl jsem si představit, že bych si oblékl sako. Bylo to dáno částečně výchovou, ale částečně tím, že v 90. letech byla ta móda hodně divoká, nepadnoucí, velká, saka byla většinou o dvě čísla větší. Nosili se fialové obleky, někteří nosili i bílé ponožky, přestože nebyli Michael Jackson. Od té doby se určitě spousta věcí změnila, to vnímám, i když tak nějak periferně, protože se tím moc nezaobírám.
Co kultivuje váš vkus? Kde čerpáte inspiraci a co vás ovlivňuje – i názorově?
Mě nejvíce ovlivňuje výtvarné umění a hudba. To v nás vzbuzuje věci, které nenajdeme v nákupním centru. Pro mě je hudba největší ze všech umění – motivuje mě potom k tomu, abych na sobě trošku pracoval, abych se kultivoval v různých oblastech. A možná že tam patří i to oblečení.
Pokud bychom to přenesli na ty pozemské věci, tak to bude do jisté míry záliba v literatuře, hlavně ve starší literatuře. A taky rád sleduji starší filmy, třeba i film noir. Ale mohli bychom to přenést i na sedmdesátá léta. Viděl jsem třeba film Marečku, podejte mi pero a zaujalo mě, že i dělník ze šroubárny byl pěkně vkusně oblečen ve večerní škole. To by se dnes asi už nestalo.
Říkal jste, že předtím, než jste si koupil první sako, jste k oblékání nebyl veden výchovou ani prostředím, ve kterém jste vyrůstal. Co to bylo za okamžik, že jste se najednou rozhodl, že si koupíte sako a začnete se oblékat jinak než do té doby?
Těžko říct. Asi tam bylo opravdu hodně vlivů. Jednak to, že jsem něco viděl v tom výtvarném umění, a také to, že jsem se občas za sebe styděl, když jsem někde přebíral vysokoškolský diplom nebo byl na nějaké jiné události.
Je nějaký kousek oblečení, na který jste hrdý?
Slovo hrdý bych určitě nepoužil, to by mně přišlo takové trochu nepatřičné, protože já se na těch věcech moc neukájím. Ale mám rád věci, které nejsou s příběhem, to nesnáším, když se říká, ale věci, které mají nějakou svou vlastní historii. A mnohdy když si člověk koupí věc – a můžou to být staré hodinky ze 60. let nebo sako za 90 korun, jako jsem si koupil někde v Havlíčkově Brodě – udělá mu to větší radost než hodinky za 250 tisíc korun, které potom bude někde vystavovat a ukazovat.
A co ten historický kontext oblečení, to vás nějakým způsobem také fascinuje?
Ukazuje to trošku život a myšlení lidí, kteří tady byli před námi – a taky trošku jejich vkus. A my můžeme přemýšlet o tom, jak tyhle věci adaptovat do našeho života. Asi by to bylo podobné třeba s nábytkem – pěkné křeslo, postel, bakelitové nebo keramické vypínače, to jsou krásné věci, které jsou z minulosti, a které jsou v mnoha ohledech zajímavější nebo i kvalitnější než většina produkce, která se dělá dnes.
Kde nakupujete, Martine?
Já se snažím nakupovat co nejméně, protože mě trošku obtěžuje někam chodit a něco nakupovat. Takže se snažím to udělat tak jednou za rok – koupit většinu věcí a potom na to pokud možno nemyslet. Většina věcí, co já si kupuji, je nějaká konfekce, byť samozřejmě bylo období nebo situace, kdy jsem si třeba nechal něco ušít. Akorát to má takový zvláštní negativní efekt v mém případě, že když si nechám něco ušít, tak přiberu deset kilo. Kdybych aůe měl někoho zmínit, tak bych zmínil paní Jitku, která má obchod SCORO COCO, kde má staré věci. Ta na to dbá. Má tam pěkná saka, každému poradí. Přijede motorkář, řekne, že by chtěl něco z motorek z 50. let a paní Jitka poradí a najde mu všechny doplňky, které potřebuje. To mi přijde docela kouzelné. Vlastně zajímavější, než takové ty obyčejné obchody.
Když říkáte, že nerad nakupujete, týká se to všech oblastí, nebo jenom nerad nakupujete oblečení?
Jestli mě něco baví, tak je to nakupování na internetu, protože to je velice rychlé. Ale to se u toho oblečení aplikuje docela špatně.
Co nakupujete nejčastěji na internetu?
Knihy.
I v antikvariátech?
I v antikvariátech. Bohužel, dříve jsem rád chodíval do obchodů antikvariátních a tam jsem si prohlížel knihy. Často jsem tam našel nějakou kouzelnou publikaci, která mě nějak osvítila, obohatila nebo která mi chyběla, nebo jsem zjistil, že mi chyběla celý život. A dneska už ty antikvariáty mají všechny nabídku na internetu, takže tohle zmizelo…
Říkal jste, že ta starší doba nám přinášela i kvalitnější věci. Vidíte v dnešním světě trochu degradaci kvality a stylu?
Ta degradace v kvalitě, pokud nějaká je, tak je většinou způsobena ekonomickými důvody. Teď jsem viděl nějaký pořad o tom, jak vypadalo školství před 100 nebo 150 lety a obdivoval jsem spoustu věcí, ať už to byly školní tašky nebo dřevěné penály. Jenže kdybychom si dnes chtěli nechat vyrobit krásnou koženou tašku a dřevěný penál, tak by to bylo mnohem dražší, než když si koupíme nějakou plastovou věc. Takže není problém v tom, že bychom nedokázali vyrobit spoustu nádherných věcí. Někdy vznikají, ale má to určité ekonomické bariéry, protože spousta lidí si takové věci nemůže dovolit. Takže koupit si něco v nějakém pěkném antiku za 25 korun je docela příjemná věc.
Vnímáte to, co jste teď právě popsal, třeba i v souvislosti s vaší prací? Knížky jsou pro spoustu lidí drahé – je vaše práce vlastně taková luxusní nadstavba?
Určitě ne. Kdo nemá peníze, může chodit do knihovny, tam najde tisíce titulů. Před nedávnem se zrušila DPH na knihy, knihy existují elektronicky a bývají většinou levnější než tištěné knihy, takže si myslím, že pokud někdo chce číst, má celkem dost prostoru k tomu, aby četl. Nemusí mít tisíce knih doma – může si je vypůjčit v knihovně nebo od kamárada, to není žádný problém. Kniha je samozřejmě produkt, který musí mít odpovídající cenu. Když dělám knihy, nikdy jsem neměl neomezený rozpočet. Vždycky hledáme způsob, jak knihu vytvořit co nejlevněji a zároveň co nejlépe. Tady vstupuje do hry grafický designér – stejně jako v architektuře architekt – který najde řešení, aby byl vlk sytý a koza celá. Krásné knihy nebo domy nemusí být nutně drahé. Dost často navrhnu řešení, které se ukáže jako drahé, a pak hledáme dostupnější variantu. Spousta krásných, levných publikací existuje – je to jen o času věnovaném hledání.
Každoročně u nás vycházejí desetitisíce publikací, takže je těžké se zorientovat. Existují ale soutěže, například o nejkrásnější české knihy roku. Tam se dostanete k výběru 25–30 krásných knih. Stačí zajít na výstavu a hned budete vědět, co koupit sobě nebo dětem.
Jak probíhá proces hledání klientů? Hledáte je vy, nebo oni oslovují vás?
Většinou mě oslovují nakladatelství. Aktivně práci nehledám, ona ke mně přichází sama. Dělám to už dlouho a mám stabilní kontakty, takže práce chodí pravidelně. Občas se ozve i autor, ale ti, kteří přijdou bez nakladatelství, většinou chtějí vydat knihu samonákladem. To moc nedoporučuji. Autor si sice vydělá více peněz, ale musí řešit distribuci a často mu unikají důležité kroky, jako je jazyková korektura.
Je někdo z českých spisovatelů, pro koho rád pracujete?
Takových je více. Dělal jsem knihy třeba pro Petru Soukupovou nebo Kateřinu Tučkovou. A jsem rád, když se na mě obrátí a chtějí, abych udělal jejich další knihu.
Je náročné vydávat v Česku knihy a živit se jako spisovatel?
Živit se tím určitě je. Abyste se uživil, musel byste vydávat každý rok jednu knihu a prodat 20-30 tisíc výtisků, což se podaří jen málokomu. Psaní knih je spíše zájmová činnost, na kterou nemá každý čas a odvahu. Ale jsou tu pár spisovatelů, kteří se tím živí. Dříve byl nejznámější Michal Viewegh, dneska ho zastoupili jiní, kteří se tím asi živí. Vydat knihu složité není – stačí ISBN, korektor a zvládnout to ve vhodném formátu. Ale napsat dobrý příběh je složitější. Ale není to ta nejdůležitější věc. Spousta lidí chce prostě vydat knihu, aby mohli říct: „Podívejte, já jsem spisovatel,“ a tak něco napíšou. To není těžké – každý něco napíše.
Chtěla jsem právě říct, než jste to zmínil, že vy sám jste vydal čtyři knihy, pokud se nemýlím...
Ano, já jsem přesně tenhle typ. Ještě jsem to teda asi o sobě nikdy neřekl, ale teď bych chtěl říct ano, já jsem spisovatel, již jsem napsal čtyři knihy.
Ale Vaše knihy nejsou příběhové, spíše se týkají vaření.
I nevaření. Každá moje kniha má vlastně úplně jiný žánr, ale beletrie to není. Původně to byla poezie, pak jsem napsal odbornou knihu o grafické úpravě knih – konkrétně o typografii. Potom jsem vytvořil takovou legraci, kde jsem se vypsal ze své velké lásky k Foglarovi a Rychlým šípům. A poslední kniha, ta se dá asi označit jako kuchařka.
Prý jste chtěl také vydat knihu o moravských a českých zabijačkách. Už se vám to povedlo?
Zatím ne. To je takový dlouhodobější plán, ale naráží na jednu mou vlastnost – nejsem příliš společenský. Nejsem typ, který by se přihlásil nebo zavolal, že chce přijet na zabijačku. Abych se sám od sebe vetřel k někomu domů, to prostě není můj styl. Tímto tedy zdravím všechny naše posluchače a diváky – kdybyste mě chtěli pozvat na zabijačku, bylo by to ideální. Chtěl bych udělat jakési pseudoreportáže ze zabijaček, které by pak přerostly v modernější pojetí těchto specialit a dobrot. Ale teď mám rozepsanou ještě jinou knihu. Ta nebude o zabíjačkách, ale možná potom...
Teď jste zbudil mou velkou zvědavost. O čem tedy bude?
Před nedávnem jsem se pustil do tradičního vaření, což mě opravdu zajímá. Je to takový kulturní odraz a zároveň něco, co spojuje minulost se současností. Můžeme na těch tradicích pracovat, rozvíjet je, rozbíjet nebo navazovat. Udělal jsem knihu, která se hodně vztahovala k moravské kuchyni, a teď bych chtěl zaměřit pozornost na kuchyni českou, zvláště tu lidovou, kterou jsme znali ze školních jídelen a veřejného stravování. Můžu snad prozradit, že kniha se bude jmenovat UHO na druhou. UHO je zkratka pro univerzální hnědou omáčku, takovou tu typickou kejdu ze školních jídelen. Plánuji si vzít na paškál ty různé pokrmy – guláš, zemlbábu, rajskou – a něco s nimi provést.
Vzít na paškál znamená, že se je pokusíte oživit, nebo spíš popsat, jak se kdysi vařily, a posunout je někam, jak by se mohly vařit dnes?
Chci se těmi pokrmy inspirovat, ale nedělat je tradičním způsobem. Takové knihy už existují. Roman Vaněk třeba vytvořil skvělou knihu, kde jsou tyto recepty perfektně popsány a podle nich i uvařeny. Nemá smysl, abych učil lidi dělat guláš. Spíše vezmu ty základní suroviny a zkusím ukázat, jak s nimi pracovat jinak, aby se to jídlo posunulo do současnosti, nebo aby obsahovalo zajímavější kombinace. Třeba guláš vypadá jako pokrm, který se nedá nijak inovovat – a právě to je výzva, kterou chci zkusit.
To je vlastně takový váš styl, ne? Podobně jste vystupoval i v MasterChefu.
Ano, snažím se. Ona ta česká kuchyně byla historicky hodně inspirovaná kuchyní francouzskou. Naše láska k omáčkám pochází z Francie, kde jsou omáčky mnohem sofistikovanější. Nebojí se tam nalít litr vína, portského nebo sherry a vytvořit z toho něco mimořádného. Proto to všem potom chutná. To je inspirace, kterou se snažím přenášet i sem.
Kde vlastně začal váš zájem o vaření? Jak jste se k tomu dostal? Je to něco z dětství?
Já jsem vždycky rád jedl, což je, myslím, základní předpoklad k tomu, aby člověk začal vařit.
Takových lidí je spousta, ale málokdo to přetaví v takové kuchařské umění. A tak dokonalou prezentaci na Instagramu, musím říct.
To bylo úplně stejné jako ve všech ostatních oblastech mého života. Vždy jsem došel k nějakému poznání, že jsem nedostatečný, a snažil jsem se s tím něco udělat. Jak jsem byl nedostatečný ve své sebeprezentaci, tak jsem byl i nedostatečný ve vaření. Moje první pokusy s vařením byly tragické, protože jsem neměl informace ani patřičné vzdělání. Tak jsem si říkal, že možná nastal čas se trošku dovzdělat. Zjistit, jak fungují základní operace v kuchyni – třeba jak se vaří brambory, jak poznat, že jsou uvařené. A od toho jsem se posunul dál. To, že jsem měl vždycky rád jídlo, mě motivovalo. Každý úspěch, třeba dobře uvařené brambory, mě motivoval k tomu, abych příště uvařil dobře třeba čaj. Tak to bylo.
Napadá mě, že musíte být neuvěřitelně ctižádostivý a cílevědomý. Je to vaše základní vlastnost?
Mohlo by se zdát, že je to ctižádost, ale není. Spíše si říkám – a teď vás možná zklamu – že po životě už nic dalšího není. Máme jednu jedinou šanci něco udělat a prožít.
Tím jste si jistý?
Naprosto. Ale každý může věřit, čemu chce. Já věřím, že po životě nic není, a máme tedy jen jednu příležitost. Byla by škoda doklepat to do osmdesáti pěti let a pak si říkat, že ten život byl promarněný. Že jsem jen pořád ležel a nic nedělal. Já jsem nesmírně líný člověk. Nejraději bych nevstal z postele. Ale když ležím dvě hodiny, převaluju se, říkám si, že bych měl vstát a něco málo s tím životem udělat. Tak vstanu a udělám nějakou práci. Napíšu něco, vyfotím. Tak to je.
Takže jste se naučil vařit, stal jste se velmi zručným kuchařem, vyhrál jste známou soutěž, napsal čtyři knihy. To je docela dost.
Ano, vyjmenovali jsme teď pár věcí. Ale nejde o kvantitu, spíše o kvalitu. O té bychom se museli bavit, protože mám často pochybnosti. Myslím, že pochybnosti jsou důležité k tomu, aby se člověk posouval. Jakoukoliv věc udělám, záhy nad ní pochybuji, dívám se na ni z různých úhlů a říkám si, že se měla udělat lépe. To je součást lidského zrání.
Myslím, že to má spousta autorů. Je přirozené pochybovat o svém díle.
Ano, ale pokud děláte marketing díla, nemůžete pochybovat. Musíte se tvářit, že všechno je dokonalé. To mi ale bylo vždy podezřelé – to sebevědomí a zdání dokonalosti. Když někdo řekne, že udělal úžasnou věc, vždycky mě to trochu znervózní.
Mě by zajímalo, kam se budete posouvat dál. Teď jste velmi úspěšný ve své práci typografa, zároveň jste velmi úspěšný kuchař. Co bude následovat? Máte nějaký plán? Třeba návrhář?
Návrhář asi ne. Já bych řekl nejradši gymnasta třeba, ale myslím, že tohle jsem trošku propásl. To jsem měl začít jako ty dvouleté děti v Číně, a dneska bych možná mohl být dobrým gymnastou. Nevím, nemám žádný dlouhodobý plán. V podstatě je můj život definován tím, že se snažím dělat věci, které mi v danou chvíli přijdou zajímavé, užitečné a inspirativní. Máme velké štěstí, že na rozdíl od generace třeba mých prarodičů, kteří začali pracovat v 17 nebo 18 letech v JZD a skončili v 65 letech tamtéž, si můžeme vybírat, co budeme dělat. Já si dopřávám ten luxus, že dlouho spím, pak ve 12 vstanu, něco dělám, a činnost si vybírám víceméně sám. Nemusím se nikomu moc zodpovídat, a to považuji za velký výdobytek svého života a současnosti.
Dobře, tak jakou další knihu byste chtěl napsat a vydat? Nebo máte nějaký jiný projekt?
Teď udělám to UHO, pak se uvidí. Nevím, opravdu nemám žádný konkrétní plán. Prostě mě v danou chvíli něco osloví a já si řeknu, že jsem ještě nebyl krasobruslařem, tak začnu krasobruslit.
Takže i přesto, že popisujete, že jste trošku bezemoční, to možná zní, že jste impulzivní ve svých nápadech.
Ten impuls je u mě dlouhodobý, protože mě ta záliba vydrží minimálně 5–10 let.
A nebo i déle?
Může se stát, že i déle. Třeba grafický design už dělám poměrně dlouho.
A co Rychlé šípy? Ty vám vydržely hodně dlouho.
Ty mi vydržely od roku 1989, kdy jsem poprvé našel svázané komiksy Rychlých šípů, a tehdy mě to uchvátilo. S malými přestávkami v pubertě, kdy má člověk jiné zájmy, jsem věrný Rychlým šípům dodnes.
Co vás na nich tak baví? Čím vás uchvátily?
To je určitě kombinace mnoha faktorů. Jedna věc je, že Foglarovo dílo se stalo součástí našeho kulturního dědictví. Téměř každý Čech ví, co znamená, když se řekne, že někdo je Mirek Dušín české politiky. Takových popkulturních odkazů bychom našli celou řadu. Další věc je, že Foglar, jakkoliv byl trošku školometským autorem a třeba v knize říkal: "Teď přestaň číst v nejzajímavější pasáži této knihy a běž si vyčistit boty," dokázal své morální poselství a kamarádství zpracovat dobrodružnou a často i vtipnou formou. Ten komiks je nesmírně vtipný. Jsou tam okřídlené hlášky, které mě baví dodnes. I když jsem je viděl tisíckrát, pořád se nad nimi zasměju.
Ale je v tom ještě něco jiného, ne? Kromě vtipných hlášek tam jde o silný příběh přátelství mezi kluky, o morální hodnoty, o chlapeckou čest a hrdost. To je to, co vás na tom bavilo od začátku?
Určitě. A to všechno tam je, byť v idealizované míře. Takové kamarádství ve skutečnosti neexistuje, a my, co jsme dospělí, to dokážeme snadno identifikovat. Takže si z toho můžeme dělat i legraci. Ale je to hezká legrace z něčeho, co máme rádi. Jak jsem říkal, moje morální standardy byly definovány Foglarem. To není legrace. Zatímco někteří chodili do kostela a četli bibli, já jsem četl Mirka Dušína.
Je to zvláštní kontrast, protože vy sám o sobě mluvíte jako o samotáři. Při soutěži MasterChef jste ale říkal, že jste byl součástí týmu lidí, kteří si byli navzájem podporou. Rychlé šípy jsou také o propojení. Je to něco, co vám v životě chybí, nebo vás fascinuje?
Když jsem byl chlapec, myslel jsem si, že najdu ideálního kamaráda a budeme zažívat velká dobrodružství. Pak se ukázalo, že žádný kamarád není ideální a pravděpodobně ani já nejsem. Takže jsem tohle hledání vzdal. Nejsem člověk, který by vyhledával společnost. Když jste v nějaké specifické situaci, jako je soutěž, školní nebo koncentrační tábor, musíte se semknout, abyste dosáhli společného výsledku. Ale pak jdu zase sám domů. Nejsem úplně komunitní typ a vždycky, když jsem se ocitl v nějaké komunitě lidí, záhy jsem pochopil, že tam nepatřím, a musel jsem z toho klubu vystoupit.
A čím to bylo, že jste tam nepatřil?
Je to asi tím, že mi to v určitém okamžiku přijde jako ztráta času. Musíte všem vyhovět a se všemi se domluvit, a to trvá věčnost.
Mám poslední otázku. Nazval byste se provokatérem?
Ne.
Ale trošku to tak občas vypadá. Teď jste třeba řekl — školní tábor, koncentrační tábor. Tak mimoděk to tam vsunete. Není to provokace?
Ne, není.
A co to je, humor?
Je to možná snaha o humor, která dosti často zůstává nepochopená. A já jsem jenom upřímný, totiž mám takovou vlastnost, že se snažím se všemi bavit v podstatě stejně, bez ohledu na to, v jaké situaci se zrovna nacházím. Když samozřejmě pomineme to, že máme určité společenské úlohy a že třeba neříkáme "vole," jako říkáme kamarádovi, tak se snažím říkat stejné věci, možná jenom malinko jinou formou, všem lidem.
Naše poslední, závěrečná otázka: Stále dodržujete Modrý život? (Pozn. red: tzv. Modrý život je soubor životních pravidel z Foglarovy knihy Přístav volá. Hrdina Láďa Vilemín se snaží každý řádek v tabulce o sedmi zásadách a třiceti dnech obarvit namodro – tedy splněno. Zásady/body jsou: ranní cvičení, dvakrát denně čištění zubů, mytí se studenou vodou, slušná mluva celý den, čestné chování, dobrý skutek a radostný prožitek.)
Bohužel ne. Musel jsem asi po třech nebo čtyřech letech usilovné snahy uznat, že Modrý život je příliš náročný. Ale snažím se dodržovat některé části, zejména mytí studenou vodou. To dodržuji celoročně už asi šestým rokem. Slušná mluva se mi nedařila, bohužel. Omlouvám se Jaroslavu Foglarovi. A dobré skutky se mi taky nedařily, nejsem dost dobrý.
A radostný prožitek?
Radostným prožitkem v dospělosti může být cokoliv, třeba když se člověk opije a má z toho radost. Ale já jsem teď skoro přestal pít, takže už ani ty radostné prožitky nemám.
Takže z těch sedmi bodů tam zbyly jen dva?
Zbyla tam studená voda.
Tak to je ten radostný prožitek.
To je on, ano.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku