Jakub Horák: Při nákupu oblečení potřebuju, aby trpěla zvířata. A tašky vždycky igelitové!
6.6. 2024, Petra Martínková & Filip ProučilWikipedia ho označuje jako spisovatele, producenta a satirika. On sám se cítí být primárně spisovatelem a rád by se definoval jako básník. Zní to podle něj líp než influencer. Jakub Horák je jeden z nejvlivnějších lidí na českých sociálních sítích, politický marketér a zakladatel pražského Eccentric Clubu. Tajného klubu, kde přednáší české i světové špičky svých oborů, ať už jde o umění, vědu, novinařinu, historii, lékařství nebo třeba filozofii, a který je kromě toho proslaven i excentrickými drinky, infuzovanými giny, dokonalými „old fashioned´s“ nebo výběrem hodně nevšedních destilátů.
Na webu Eccentric Clubu se píše, že mnoho lidí, kteří v historii lidstva něco dokázali, byli excentričtí - dělali věci jinak než druzí, uvažovali odlišně než druzí, cestovali na jiná místa než ti druzí. Měli nápady, které se z hlediska většinové společnosti jevily jako šílené. Přáli si dosáhnout věcí, které byly pro ostatní nesmyslné nebo nepředstavitelné. Někteří z těchto lidí skončili na hranici, někteří jako legendy. Těžko říct, jestli Jakub Horák bude patřit k první, nebo ke druhé skupině. Rozhovor s ním rozhodně excentrický a nevšední byl. Kdo se však přes to přenese, zjistí, že Jakub je nesmírně zajímavý, vzdělaný a originální člověk, kterého stojí za to sledovat.
Jako všechny naše hosty, i Jakuba jsme oblékli do našich značek. Tentokrát jsme ve shodě s ním vybrali lněný oblek od Walker Slater, který jsme doplnili bílou košilí od londýnské prémiové značky Charles Tyrwhitt.
Přestože v GS Talks se hostů na začátku rozhovoru vždy ptáme na 10 rychlých otázek o jejich vztahu k módě, u Jakuba Horáka se to nepovedlo, neboť se rozhovor hned zkraje začal ubírat nečekaným směrem.
V našem outfitu Jakub oblékl světlé lněné lehké sako Walker Slater, prémiové lněné kalhoty od stejné značky a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
JH: Prosím vás, a co to ten Gentleman Store vlastně je?
Gentleman Store prodává pánskou světovou módu. Před deseti lety jsme začínali s e-shopem, pak přibyla malá prodejna na Žižkově, kterou vystřídala nynější prodejna velká, v Karlíně. Příští rok bychom chtěli otevřít další prodejnu, tentokrát však pod značkou Charles Tyrwhitt nebo Barbour. Naši zakladatelé jsou nadšenci do módy, baví je poznávat a objevovat nové značky…
… co to je za značky?
Mezi naše hlavní značky patří ty britské, třeba Barbour, který obléká i britskou královskou rodinu.
To nezní špatně… ono když je něco na Žižkově a v Karlíně, tak to hrozí nějakou příšernou hipsteřinou…
To skutečně nejsme.
V našem outfitu Jakub oblékl světlé lněné lehké sako Walker Slater, prémiové lněné kalhoty od stejné značky a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Trpěla při výrobě toho oblečení zvířata?
Žádná zvířata netrpěla.
Jestli ne, tak to nechci. Já potřebuju utrpení zvířat. Tašky v každém případě igelitové, ještě víc dorazit to životní prostředí. (směje se)
Jakub oblékl světlé lněné lehké sako Walker Slater, prémiové lněné kalhoty od stejné značky a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
To my jsme trošku víc udržitelní. Primárním cílem Gentleman Store bylo objevovat a poznávat nové značky a vozit je sem pro všechny, kteří je neznají. Byly a jsou to často neotřelé kousky, netradiční střihy, o kterých se dá i povídat, mají svůj příběh. Vy tu máte, mimochodem, zajímavý batoh, Jakube….
Ano, batoh značky Isaburo, který mi včera přišel z Ósaky. Po dlouhém usilování jsem ho sehnal na eBay. Je to legendární designová značka, která, ještě ve spolupráci s Oakley, kteří vyrábí sluneční brýle, vytvořila tenhle batoh. Je to možná už jediný černý kus na celé planetě. Je to neskutečně vychytaná věc a je ohromná škoda, že ta firma zanikla. Jednou jsem byl na expedici do Číny, kde jsem hledal rodnou vesnici soudce Ti, což je legendární historická postava z doby dynastie Tang. (Pozn. red.: mytická postava čínského soudce Ti je založena na Ti Žen-ťiem, který však ve skutečnosti byl úředníkem a kancléřem, nikoli soudcem. Jakub rovněž zmiňuje dynastii Tchang; Tang je anglický přepis čínského jména dynastie.) Asi po 3 týdnech se mi ji skutečně podařilo najít, někde ve Vnitřním Mongolsku. Odtud jsem odletěl do Tokia, kde jsem narazil právě na obchod, kde prodávali věci značky Isaburo. Ještě od nich další batoh a termokryt na láhev. Všechno je to velice precizně udělané, ve špičkovém designu.
Čím vás okouzlil orient?
Nejjednodušší by k tomu asi bylo říct, že když se ptali Hillaryho, proč lezl na ten Everest, odpověděl: Protože tady je. Orient, jak už dobře víme, je takovým antipólem (sic!) evropského racionalismu. A ta idea orientu už více než 200 let západní svět nějakým způsobem ovlivňuje. Ona nás samozřejmě víc ovlivňuje naše představa o orientu než ten orient samotný. O tom o tom existuje vynikající kniha, která vysvětluje, že to, co my tam vidíme, je určitý konstrukt, který doplňuje to, co nám tady na Západě chybí.
Abych to objasnil: jedna taková historka říká, že když Evropan najde na břehu moře ležet jednu botu, deštník a svazek provazů, tak si to zanalyzuje a řekne si: Aha, tohle vyplavilo moře, tohle mohlo spadnout třeba z nějakého letadla a tohle je například pozůstatek nějaké stavby. Kdežto orientální přístup znamená uvažovat, co znamená, že tady jsou ty věci pohromadě. Proč my jsme tady, teď, společně? Jo, je to daný, tys mi napsala, já jsem ti odpověděl, proto jsem přijel… ale co se zrodí z toho, že jsme tady? Jakým způsobem každý z nás na té své dlouhé cestě doputoval až sem, kde jsme se my tři potkali? A nejen my tři, ještě kolega kameraman a pejsek Banksy a Eva. Co to vlastně znamená? Ten orientální přístup mluví o tom, že se všechno řídí v rámci nějaké harmonie, takže je to de facto určitý lék na evropskou racionalitu a skepsi.
Cítíte se být filozofem?
Já nemůžu být filozof, protože nemám vystudovanou Filozofickou fakultu.
Jakub má na sobě světlé lněné lehké sako Walker Slater, prémiové lněné kalhoty od stejné značky a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Dobrá, kým tedy jste?
Já se definuju jako spisovatel, protože to se mi velice líbí a má to řadu výhod. Například může člověk psát, což mě velice těší. Když někdo něco napíše, tak lidi si říkají, co tím sleduje – proč třeba inženýr začal najednou něco sepisovat? Proč doktor práv něco sepisuje? Ale když tvrdíš, že něco sepisuje spisovatel, pak to je úplně v pohodě, že jo? Tím pádem mám svobodu si něco sepisovat, aniž by někdo dumal nad tím, co tím vlastně sleduji. Samozřejmě je to ale jenom krycí název, protože živit se dneska jako spisovatel v češtině nelze, pokud člověk chce žít na té úrovni, na které chce. Ale furt spisovatel zní líp než influencer, ne?
Co teď píšete?
Já mám už dva roky rozdělanou knihu, která se bude jmenovat Hadí krev. Budou to vzpomínky na různé moje výlety – třeba na ten, kdy jsem hledal v Číně rodnou vesnici soudce Ti, o kterém jsem tady mluvil. Já jsem se ji vydal hledat a podle povídek, které jsou z roku 800, podle těch reálií, jsem se ji snažil najít. (Pozn. red.: povídky se odehrávají kolem roku 800. Moderní povídky o soudci Ti pocházejí nejdříve z 18. století.)
Jakub má na sobě světlé lněné lehké sako Walker Slater, prémiové lněné kalhoty od stejné značky a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Co vás ještě baví, Jakube?
Baví mě teologie.
A co přesně?
To je na dlouhé povídání. A asi není šťastný nápad o tom teď mluvit. Jde o různé úvahy typu, jestli si Ježíš myslel, že království přijde ještě ve chvíli, kdy visí na kříži, a nebo jestli přijde potom. Mě baví se o tom bavit, ale podotýkám, že jsem vědecký materialista, mě to zajímá jen jako fikční svět. Fikční svět, ve kterém se dají řešit různé věci.
Jakub má na sobě světlé lněné lehké sako Walker Slater, prémiové lněné kalhoty od stejné značky a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Co v tom fikčním světě nacházíte? Nacházíte v něm odpovědi na nějaké vaše otázky?
To je podobné, jako s tím dotazem, co přináší lidem orient. Já si myslím, že to přináší naději v to, že věci mají smysl a význam. Protože když si to vezmeme čistě vědecky, tak jsme všichni jenom kus masa na špejli, kterých si tedy vykračuje 9 miliard. (Pozn. red.: počet obyvatel na planetě Zemi nedávno překročil 8 miliard.) Až člověk umře, tak se rozpadnou neuronové sítě v jeho mozku, pak to shnije nebo shoří a všechno je to pryč. A člověk se samozřejmě s tímhle nechce smiřovat, protože v momentě, kdy si člověk jako koncept svého vědomí ustanoví komplex já, kterému se vztahují ty další komplexy, tak se ho samozřejmě snaží chránit v pudu sebezáchovy.
Každý má rád sebe a pak má rád svoje děti, protože moje dítě, to jsem vlastně já, svým způsobem. Dítě má moji poloviční DNA, takže není divu, že člověk tak lpí na svých dětech, když je to vlastně on. Člověk lpí i na své ruce, když vás do ní někdo píchne. Je to nepříjemné, ta ruka se bojí… lidé se bojí smrti, protože když člověk umře, tak přijde nejenom o ruku, ale přijde úplně o všechno. A ten orient nám nabízí takovou představu, že by to všechno mohlo být nějak propojené a mělo by to nějaký význam. To je krásná představa a myslím si, že lidská duše a mysl k tomu vlastně utíká, protože je nám příjemná představa, že věci mají nějaký smysl. Protože svět, který nemá smysl, není příliš lákavým místem.
Je pro vás literatura další fikční svět, kde to má smysl?
Knihy představují jednotlivé fikční světy. Stejně tak televizní seriály. Stejně tak kapely představují jednotlivé fikční světy. Člověk se s tím vším nějakým způsobem identifikuje a žije v tom. Je zajímavé, že lidi pořád nejlíp vstřebávají informace, když se vyprávějí příběhy. To je mimochodem důvod, proč mají třicetivteřinové televizní reklamy pořád velký smysl, protože člověk může sice může vidět inzerát, kde je spousta textu, spousta informací, ale když nevidí ten příběh, tak se s tím neztotožní, protože my jsme zkrátka zvyklí přijímat informace v příbězích.
Kdyby měl vzniknout nějaký příběh, který by byl o vás… jaký by to byl příběh? O čem by vyprávěl?
Já myslím, že si to každý může přečíst v té mé knížce Hadí krev, která vyjde asi zhruba za rok. Tam shromažďuju některé příběhy, jichž jsem měl čest být součástí. Například jak jsem se vypravil s Danem Landou do Afghánistánu, to byl neskutečný příběh. [...] Můj poslední vztah s Evou je taky velkolepý příběh, který je takovým zvláštním složením různých náhod a věcí, které rozhodně být náhody nemůžou. Zkrátka si počkejme na tu knihu, tam to bude všechno napsané.
Jakub má na sobě světlé bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt a prémiové lněné kalhoty od Walker Slater.
Co ještě je ve vašem životě velkolepý příběh?
Velkolepý příběh je Eccentric Club, to je něco naprosto neuvěřitelného. Celé to vzniklo, když vláda zakázala kouřit v barech…
Jste vášnivý kuřák?
Nejsem vášnivý kuřák. Já například naprosto souhlasím s tím, aby se nekouřilo v restauracích, protože tam si má člověk vychutnávat jídlo a nemá mu tam nikdo kouřit. Ale do baru přece chodí člověk s cílem si huntovat zdraví, případně chytit nějakou pohlavní nemoc, nebo se seznámit s někým, kdo mu zcela zničí jeho osobní život, rozbourá vztahy a dovede ho na práh šílenství. Tak proč si k tomuhle všemu ještě nezapálit? Zkrátka a dobře představa, že já budu pořád jak vůl vybíhat takhle někdy v prosinci před Blue Light, abych si zakouřil, a pak zase zabíhat, to ne. Já chci sedět, dát si panáka a k tomu si zapálit cigaretu a povídat si s lidma.
Tehdy jsem přišel s tím originálním nápadem, že definice divadelního prostoru umožňuje v divadle, aby lidi kouřili. Takže pokud budeme mít plac, kde točíme nějaký časosběrný dokument o skupině kuřáků, které společnost vytlačila na okraj, tak tam si může každý kouřit. Pokud točíte takový dokument, tak u toho lidi musí kouřit, že jo? Jinak ten dokument nemůžete natočit. Tak s tím jsme začali. Časem se to ale vyvinulo do do něčeho úplně jiného. Jestli si tam dneska zapálí jeden z deseti lidí, tak je to moc. My jsme tam v průběhu existence klubu začali dělat zajímavé přednášky, přišel Radkin Honzák, přišel pan profesor Bělohradský, Tomáš Čupr, kníže Karel Schwarzenberg, Petr Pithart a mnoho dalších a mluvili jsme o životě. Nakonec se z toho vyvinulo, že ty přednášky jsou momentálně jádrem činnosti nyní už zapsaného spolku Eccentric Club. Dnes tam přednáší celá řada zajímavých lidí. A kdyby někdo na začátku řekl, proč bys zakládal klub, vždyť můžeš kouřit doma, ne, tak by to nevzniklo.
Dneska máme v Eccentric Clubu seznam přednášek na rok dopředu, celá řada lidí má velký zájem tam přednášet a jsme velice šťastní. Protože člověk tam sedí a místo toho, aby poslouchal nasraný kecy lidí u vedlejšího stolu, tak poslouchá pana profesora, který mluví třeba o analýze genomu Přemyslovců, což je pan profesor Vaněk z Archeologického ústavu Akademie věd, který by u nás měl mít přednášku co nejdřív. Je fascinující si číst a poslouchat o těhle věcech, o našich kořenech, o kvantové fyzice. Měli jsme u nás experty na umělou inteligenci v době, kdy nebyl žádný chat GPT a nikdo vůbec nevěděl, co to bude…
Jakub má na sobě světlé lněné lehké sako Walker Slater a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Z toho všeho, co teď říkáte to zní, že vzdělání je pro vás hodně vysoko na tom hodnotovém žebříčku. V Radiožurnálu jste před časem říkal, že současná generace je hloupá. Pořád si to myslíte?
Nejsem jistý, jestli jsem to řekl (Pozn. red.: řekl.), ale možná jsem to řekl, protože já říkám spoustu věcí, abych nějakým způsobem rozproudil debatu. Ale to slovo „vzdělání”! To je něco hroznýho. To je jako Žižka, věrný bratr náš! Vzdělání, vzdělání… to je něco jako „ňoučata”, to je prostě podobná stará veteš. Vzdělání, jo, Vladimír Iljič Lenin – učit se učit se, učit se. Vzdělání je důležité, ale některá slova by se měla nahrazovat jinými.
Víte, že v Americe dokonce existuje spolek, který chce nahradit slovo tchyně nějakým jiným, hezčím slovem? Ale k té otázce: mně se líbí, když člověk ty informace dostává s čirou radostí, když ho to nesmírně baví. Vzdělání ve mně prostě evokuje nějaké knihovny a velmi usilovné vzdělávání. Kdežto když jdete například do divadla – a já jsem teď byl na výborném představení Vojna a mír, což je skvělý román Tolstého – tak člověk jde do divadla, protože prostě chce zažít divadlo. A mimochodem se u toho i něco dozví. Třeba kdo byl Pierre Bezuchov, kníže Bolkonskij nebo Nataša. A jakou roli vlastně hrál Napoleon, jak se měnil pohled ruských elit na Napoleona, kdo byl pro Napoleona a kdo byl proti. Co se stalo u Slavkova, co se stalo u Borodina a jakým způsobem Kutuzov vyřešil celou tu situaci? Všechny tyhle informace se člověk dozví v divadle a dozví se je radostně. A přitom se nikdo nejde do divadla vzdělávat.
Jakmile se člověk chce vzdělávat, tak z toho zase ční taková nějaká staroba, Žižka, věrný bratr náš! Já jsem fascinovaný tím jezdeckým pomníkem, že s tím budu otravovat ještě víc jak se svým batohem...
Hezká vložka, ale řekněte mi, proč máte k tomu vzdělání takovouhle konotaci? Neměl jste školu rád? Byla pro vás svým způsobem někdy neefektivní?
Přátelé, mně je 50 let. Já jsem chodil do školy v době, kdy jsme měli v učebnicích českého jazyka příběhy o Leninovi, které fungovaly jako diktáty, nebo jako mluvnická cvičení. [...] Faktem ale je, že existují dobré školy a existují špatné školy. V těch dobrých školách – tam kde je dobré prostředí – se člověk dozvídá informace zábavnou formou a tak, že mu to dává smysl, že ho to naplňuje. V těch špatných prostředích je podroben vzdělání, což spoustu lidí třeba nebaví. A je to škoda, protože spousta lidí by se dokázala dozvědět spoustu věcí a zjistili by, že je zajímá spousta záležitostí, kdyby byl někdo schopen jim to předat nějakým zajímavějším způsobem, než jakým to dělá špatný učitel. Úspěch Eccentric Clubu, který má několik stovek členů, kteří tam chodí na ty přednášky, je jasným důkazem toho, že vzdělávací systém v České republice je v troskách, protože to musí suplovat noční podnik.
Ne, já si dělám legraci, je to tak, že všichni ti lidé, co k nám chodí, tak by mohli normálně jít na fildu a tam si sednout v aule na nějakou přednášku. Ale daleko lepší je přeci sedět u stolu s přáteli. A možná si i zapálit cigáro a poslouchat pana profesora z Akademie věd, co vám tam povídá. Protože jste tomu otevřenější.
U dospělých je to jasné. Vy máte malou dceru a o českém školství smýšlíte poměrně kriticky. Jak to budete řešit, až půjde dcera do školy?
Chraň pánbůh, abych já uvažoval o něčem tak širokém, jako je české školství. Já vůbec nevím, v jakém stavu je české školství. Ale mám ve svém životě jeden zajímavý zážitek. Do 12 let jsem chodil na základní školu Horáčková, která se nachází na sídlišti Pankrác. Pak se naši rozvedli a máma si našla nového partnera. Přestěhovali jsme se na Malou Stranu do Nerudovky a začal jsem chodit na základku v Josefské. V té Horáčkově jsem měl samé trojky, protože tam byla taková atmosféra, že kdo se nějak moc zajímal o to učivo, tak byl považovaný za šprta. Byl divný. A učitelky, co tam učily, byly hloupé, zvlášť naše třídní. (Pozn. red.: Jakub uvedl i jméno, v psané podobě rozhovoru jej vynecháváme.) Z té školy se nikdo nedostal na univerzitu.
A když jsem začal chodit na školu do Josefské – já jsem už od malička hodně četl a zajímal jsem se o věci – tak jsem tam s překvapením zjistil, že když se přihlásím a řeknu, co o tom vím, tak to zajímá paní učitelku i děti, že těm chytrým dětem dávají všichni kredit. Vzápětí jsem začal mít samé jedničky a ve finále všichni z té školy skončili na univerzitě. Takže je důležité, jakému systému, který se skládá z učitelů i těch dětí samotných, je dítě nakonec vystaveno. Pokud dítě chodí do školy, která tomu nedává váhu, tak sice může mít ohromný potenciál, ale nikdo se o tom nedozví a nedozví se to ani to dítě samotné. Takže pokud bychom něco měli dělat se školským systémem, tak maximálně odchytávat děti, co mají jakýkoliv talent, a snažit se je posouvat tam, kde ten talent můžou realizovat. Abych to vysvětlil na příkladu: je správně, že byla zrušena povinná maturita z matematiky, ale je dobře, že se učí matematika, protože matematika je extrémně zajímavá. V nějaké fázi je ale potřeba oddělit lidi, které zajímá matematika a kteří by se v ní měli maximálně posouvat, a lidi, kteří třeba rádi píšou, nebo rádi tancují. Moje dcera, Sofinka, ráda tancuje, a taky hezky. A je klidně možné, že z ní bude baletka a že všechny ty moje knihy z antické knihovny a o staré říši a historii Čechů ji nikdy nebudou zajímat, protože jí to bude úplně šumák. Ale třeba bude schopná zatančit Labutí jezero, a to bude krása.
Jakub má na sobě světlé lněné lehké sako Walker Slater a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Podle vás současný školský systém potlačuje potenciál dětí?
Já nejsem expert na školský systém, nevím, nemůžu to říct. Tohle není „podle vás”, to je největší hrůza tady toho systému sociálních sítí, že každý má nějaký názor! „Podle vás.” Já o tom nic nevím, tak nemůžu nic říct.
Jakube, vaše maminka je novinářka, vy sám jste také studoval žurnalistiku. Inspirovala vás k tomu maminka, nebo jaký byl ten popud jít právě tam?
Já už jsem psal předtím. V těch bouřlivých devadesátých letech, kdy tady začaly vycházet nové časopisy, tak já jsem psal do řady z nich. Do týdeníku Generace jsem dokonce psal asi pod pěti pseudonymy, byla to spousta článků. A upřímně mě to nesmírně bavilo. Takže jsem šel na tu žurnalistiku, kam jsem se dostal, což bylo skvělé, protože tam byl ohromný převis poptávky, každý chtěl být tehdy novinář, protože novináři byli v módě, to povolání mělo vysoký kredit. A poté, co jsem shlédl několik přednášek doktorky Osvaldové, tak jsem zjistil, že strávím další čtyři roky tím, že budu poslouchat, jaký rozdíl je mezi úvodníkem, fejetonem a okénkem a říkal jsem si, že jestli budu další čtyři roky poslouchat tyhle úplný koniny, tak mi ujede vlak. A jednou jsem šel po školní chodbě a vidím tam na nástěnce inzerát, že reklamní agentura hledá kreativní lidi, kteří umí psát. Tak jsem tam zašel.
Vyklubalo se z toho BBDO (Pozn. red.: Mark BBDO je významná česká marketingová agentura.), což byla jednička na českém trhu. Další semestr jsem ještě zkoušel zvládnout obojí – školu i práci – a pak jsem dal škole vale. Nicméně na té škole jsem potkal celou řadu skvělých přednášejících! Pamatuju si na například na přednášku filozofa Machovce. To byla jedna z prvních přednášek, co jsem viděl, a byla fascinující. V té době se tady rozjíždělo budování kapitalismu, všichni měli obleky a kouřili Marlboro, a kdo kouřil Petry, tak bylo vidět, že nemá na ty Marlboro. Lidi měli auta, tenkrát mít auto, to bylo něco. Na to se lapaly holky! Dneska má auto každej vůl. A v téhle atmosféře, kdy je třeba něco vybudovat a zbohatnout a uspět, tak pan profesor filosofie Machovec měl přednášku, kde řekl nikdy nezačněte pracovat! Studujte co nejdéle! Protože jakmile začnete pracovat, tak vás to tak vtáhne, že vás to úplně zničí. Já jsem to poslouchal a říkal si: Oh my god, to je nějaká kontrarevoluce!
Jakub má na sobě voskovanou motorkářskou budnu Barbour International SL Waxed Jacket.
Ale neposlechl jste ho.
Neposlechl jsem ho a taky mě to samozřejmě zničilo! Já jsem důkazem, že jsem úplně zničený a jediné, co mi na světě zbylo, je ten batoh z Ósaky, Eva, pejsek Banksy a spousta velkolepých příběhů.
Když jste začal pracovat v BBDO, měl jste už pocit, že umíte psát?
Já už jsem jako dítě začal sepisovat spoustu textů. Rychle jsem se učil, ještě před základní školou jsem uměl číst. Bavilo a baví mě pracovat se slovy. Já třeba napíšu nějaký text, čumím na něj další půl hodinu, a pak třeba vyměním jedno slovo za druhé. A pak to zase vrátím. Protože a poněvadž mají prostě každé trošku jinou konotaci. Už v dětství jsem tedy sepisoval různé věci. Například po přečtení knihy od Julese Verna Tajuplný ostrov jsem sepsal takovou krátkou povídku, která se jmenovala Ostrov plný tajů.
Co jste na začátku své kariéry novináře píšícího do Generace a dalších časopisů psal?
To byly úžasné články! Udělal jsem třeba rozhovor s Petrem Hoškem z Plexis, s Davidem Kollerem z Lucie nebo s Fanánkem. Nebo jsme napsali celé jedno číslo o tom, co se dělo na Sedmičce v klubu, přinesli jsme obsáhlou reportáž z punkové svatby… a k tomu jsem pod nějakými dalšími pseudonymy psal různé fejetony a okénka.
Jakub má na sobě světlé lněné lehké sako Walker Slater a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Novinařina a copy v reklamce je přeci jen trošku jiný žánr, neměl jste s tím pak problém?
Je to je to velice podobné žurnalistice, třeba při tvorbě titulků. Claim, na který máte tak 5 slov, se nejvíc blíží právě titulku, který dokáže celý článek prodat, nebo ho dokáže zabít. Ta práce je podobná, jen u novinařiny – nepracujete-li v Blesku, ale pracujete-li řekněme třeba v Respektu – můžete mít pocit, že vaše práce má nějaký vyšší význam, že můžete třeba zlepšit svět. Když člověk pracuje v reklamě, tak by si měl uvědomit, že smyslem jeho práce není zlepšovat svět, ale třeba prodat Teslu lidem, kteří by si jinak koupili Mercedes.
Vy jste mimo jiné autorem hesla Policie ČR, Pomáhat a chránit. Jak vás to napadlo?
To vychází z amerického hesla To protect and to serve, které já jsem poprvé v životě viděl v Terminátorovi 2. Tehdy chtěla policie náborovou kampaň, která by přitáhla nové lidi, kteří se ztotožňují s tímhle nápadem, že policie je od toho, aby lidem pomáhala. Tehdy existovala a možná ještě existuje část policistů, kteří se na tu práci dívali tak, jako že to je silová záležitost – my budeme pořádek! Taky když se to heslo Pomáhat a chránit podařilo prosadit i na policejních autech, tak někteří policajti byli pěkně naštvaní, ještě aby snad lidem přebalovali plenky. Nicméně zadáním bylo oslovit lidi, kteří tu práci policie vnímají jako pomoc lidem, a ne že někoho bijou pendrekem. Což se skutečně povedlo. A pak se to podařilo i nalepit na ty policejní auta a už to přežilo tolik ministrů vnitra, že se zdá, že tenhle nápad zkrátka prošel.
Jakub má na sobě světlé lněné lehké sako Walker Slater a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Jak jste se pak dostal od reklamních claimů k politickému marketingu?
To je klient jako každý jiný. Akorát neprodáváte auto, ale prodáváte určitou formu řešení konkrétních problémů. [...] Vždycky jsem si ale vybíral jen to, co jsem chtěl já sám. Dostal jsem nabídku od komunistů, dostal jsem nabídku od SPD i od dalších stran, abych pro ně něco dělal, ale řekl jsem jim: Sorry guys, mně to nestojí za to, abych pak musel celý život vysvětlovat, proč jsem udělal takovouhle věc. Já vám rozumím, chápu ten váš byznys, chápu, jak je postavený, něco z toho je i zajímavé, ale člověk dělá většinou to, co ho baví. Vy si sem taky nezvete Hitlera.
To už ani nejde…
Ale Marek Prchal je ještě pořád naživu.
Jakub má na sobě světlé lněné lehké sako Walker Slater a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
To uvidíme, jestli se tady někdy objeví i Marek Prchal. Ale Piráty jste si vybral, ti vám byli blízcí?
Jo. Mně se to velice líbilo, protože to byli mladí lidi a problémem politiky v té době – a vlastně i v současnosti – je fakt, že politické strany jsou neprostupné.
To měl Václav Havel měl takový nápad, že až umře ta starší generace politiků, tak přijdou mladí lidi, mladí politici, a tím se to všechno změní k lepšímu. Jenže v době, kdy jste chtěl třeba v takové ČSSD kandidovat a stát se poslancem, tak jste nejdřív musel někde na nějakém městě pomáhat místnímu bossovi. Pak vás třeba dali na kandidátku na to město a člověk se stal radním. Potom na kraj, na první pokus ne, až na druhý jste se mohl stát krajským zastupitelem… a pak se teprve člověk vyškrabal do té poslanecké sněmovny. A během té doby už do sebe nasál všechny móresy těch starých bossů, kteří to tam vesele, jak Baťa cvičky, krájeli a distribuovali ty peníze a moc. Takže ti mladí se tím vlastně zkazili.
A ti Piráti, to byla velice zajímavá možnost, jak do té politiky dostat lidi, kteří vůbec nemuseli projít tímhle mentálním mlýnkem. Ano, někteří z nich mohli člověku připadat zvláštní – jeden měl dredy, druhý vypadal jak Ježíš z šedesátých let, nicméně to se přeci stalo už mnohokrát. Byli to Zelení v Německu, Joschka Fischer, který jako první ministr přišel bez kravaty do sněmovny, a tak dál. Mně se to celé zdálo jako výborný nápad a taky se to povedlo, díkybohu.
Jak se na Piráty díváte se sedmiletým odstupem?
Zaprvé, kdyby nebyli Piráti, tak by byl stále u moci Andrej Babiš, protože ti lidé, kteří volili Piráty, tak je volili z určitých protestních důvodů. Ti by jinak nevolili ODS nebo ČSSD. Buď by nešli k volbám, nebo by část z nich klidně volila hnutí ANO, protože to taky šlo proti systému těch zavedených politických stran.
A jak se na ně dívám dneska? V době, kdy jsem dělal kampaň já, tak to byla kampaň zaměřená na moderní digitálně propojenou společnost, která bude inovovat a zjednodušovat věci. Nebylo tam ani slovo o nějakém genderu ani o LGBT záležitostech, na které obzvlášť jejich europoslanci, myslím, kladou příliš velký důraz. Já si nemyslím, že to je to, co tahleta země má aktuálně řešit. Myslím si, že náš problém je, že máme nejlepší železniční síť na světě, takže jsme nejdokonaleji připravená země na 19. století. Náš problém skutečně je ten, že absolutně nefunguje infrastruktura. Moderní digitalizace je v plenkách a místo toho tady budeme vést války o to, kdo se má oslovovat jakým zájmenem. Je naprosto v pohodě, když si každý vybere zájmeno, jaké chce, ať se definuje třeba jako roční období, ale myslím si, že se tady řeší úplné marginálie a mrzí mě, že Piráti díky těm europoslancům dostali škatulku lidí, kteří se zajímají o tyhle věci spíš než o to, kvůli čemu je lidi vlastně volili.
Jakub má na sobě světlé lněné lehké sako Walker Slater a bílou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Kdybyste dostal teď podobnou nabídku na další politickou marketingovou kampaň, přijal byste?
Podle toho od koho.
Dobře, od koho byste ji přijal?
Existují nějací lidé, možná nějaké subjekty, od kterých bych ji přijal.
Jakube, jaké Česko byste si představoval pro svoji dceru, až bude dospělá?
Já se teď zabývám takovou zajímavou věcí, dokonce jsem se přihlásil na Filozofickou fakultu na obor kulturní antropologie a jedenáctého června mám normálně přijímačky. My jsme země, která je jednou z nejbezpečnějších na světě. Máme tady zadarmo poměrně slušný systém vzdělání, střední a vysoké školy až do úrovně univerzit, za které se v Americe platí sto tisíc dolarů ročně. Máme tady na slušné úrovni fungující zdravotnictví, které je taky zadarmo, s výjimkou zubařů, máme tady velice fajn klima, to znamená, že není tady ani úmorné horko, jako dneska už zažíváme třeba ve Španělsku, ale ani zima jako někde v Omsku.
Nemáme tady vysokou kriminalitu, nemáme tady etnické problémy, protože díky naší chudobě radši všichni migranti odešli do Německa a do Švédska. Mimochodem, to je asi poprvé, co se chudoba někomu vyplatila. Takže my vlastně žijeme v úžasné zemi, přesto jsou tady všichni pořád permanentně nasraný, na něco si pořád stěžujou. Pořád jsou v roli oběti, tady je to hrozné, tady je to strašné a ty politici jsou hrozný, opozice je taky strašná a ta vláda, já jsem ji volila a je úplně k ničemu! Já bych si přál, aby Sofinka žila v zemi, která taková nebude.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku