Luděk Staněk: Móda je o narcismu a herectví. Vypráví příběh, který chcete, aby zazněl

Luděk Staněk, známý komik, publicista a člověk mnoha tváří. V našem otevřeném rozhovoru jsme se ponořili nejenom do jeho pohledu na módu, jíž je letitý fanoušek, ale i do jeho sběratelských vášní a názorů na sociální sítě. Řešili jsme i to, jak vnímá svůj věk, jaké je dělat komika, když jste introvert nebo jaká je budoucnost médií. Probrali jsme jeho osobitý styl oblékání, rituály spojené s módou a proměnu jeho přístupu k ní v průběhu let. Nechyběly ani vzpomínky na divoká devadesátá léta a jeho první „fashion statement” s hodinkami na botách. 

Textový rozhovor je krácen, celou verzi rozhovoru najdete v podcastu.

Proměna: 

Obléknout Luďka Staňka nebyl úplně snadný úkol. Ne snad proto, že by se v oblékání nevyznal – právě naopak. Luděk má svůj styl pevně v rukou. Je to kombinace rebelie a nadsázky, v níž se odráží silný vliv hudebních stylů i jeho nekompromisní pohled na svět. Luděk má rád kvalitu, ale zároveň (alespoň jak jsme si všimli a jak je vidět z fotek) ho baví provokovat. I provokace ale musí mít styl. A přesně na tyhle aspekty jsme při oblékání vsadili.

Jasnou volbou byl Barbour, značka která nedělá kompromisy v kvalitě. I když je spojována spíše s tradicí, umí ukázat i svou drzejší tvář. 

Na první dobrou jsme vybrali Barbour Brignall Cord Overshirt s bohatým paisley vzorem. Ten je sice britskou stálicí a lze ho spatřit na kravatách i doplňcích, na celých kouscích je to ale poměrně nečekaná věc, která tak trošku rezonuje i s rebelskou estetikou. Dalšími hvězdami outfitu pak jsou absolutní klasika v podobě legendární volnější voskované bundy Barbour Bedale Wax Jacket a barbourovský majstrštyk v podobě terénní bundy Barbour × TO KI TO Field Utility Casual Jacket, na které Barbour pracoval společně s váženým japonským módním návrhářem Tokihitem Yoshidou (známějším právě jako TO KI TO). Mimochodem, tenhle kousek je asi tím nejlepším, co v letošní Barbour kolekci najdete. 

Vítejte, Luďku. Začneme zostra – jaký je váš nejoblíbenější kousek šatníku?

Nevím, který to přesně je, ale pravděpodobně nějaký z těch, které nenosím. Mám totiž takovou obsesi – v oblečení docela žiju a mám s ním různé psychické rituály. Jeden z nich je, že věci, které si koupím, které se mi líbí a třeba jsou drahé nebo je sháním dlouho, tak je pak třeba celý rok nenosím a mentálně se na ně připravuju. Jsou to extravagantní kousky nebo věci, které nejsem zvyklý nosit v běžném denním rytmu. Aktuálně mám doma asi dvě bundokošile, jeden oblek, který stále čeká na svoji příležitost, a dvoje boty, které jsou ještě v krabicích. Už je tam mám třeba půl roku nebo rok, koukám na ně a tak nějak se na sebe navzájem připravujeme, napojujeme se a těšíme se, až se sblížíme natolik, že spolu budeme chodit.

Kdy poznáte, že ten už čas nastal?

Prostě si řeknu, že už je čas. K tomu obleku jsem se dostal, protože je nádherný, nechal jsem si ho ušít a strašně se mi líbí. Už byl dvakrát venku, dvakrát vyndaný z pytle, už jsem ho měl na posteli, už jsem ho měl na sobě, a pak jsem si řekl – ještě ne, ještě nepřišel tvůj čas. V oblečení je vždycky průsečík společenské situace, nějakého očekávání a toho, jak se momentálně cítíte. Když všechny ty tři věci nejsou úplně v pořádku, tak prostě ta chvíle ještě nenastala.

Popíšete nám ten oblek? Čím je specifický?

Je to oblek ze silnější látky, třídílný, má výrazný červený proužek. Není úplně extravagantní, ale není to ani klasická záležitost pro právníka. Je to přesně ta věc, kdy se cítíte trochu extravagantně, ale ne moc.

Jakou nejdivnější věc máte ve svém šatníku?

V tuhle chvíli je to bundokošile od firmy Vemblex. To je britská firma, která vznikla někdy ve 40. nebo 50. letech, myslím, že dokonce dělala armádní dodávky během 2. světové války pro britskou armádu. Někdy v 70. letech, když se v Británii měnila móda, si jí všimli lidé, kteří budovali punkovou módu. Existují fotky Malcolma McLarena, zakladatele obchodu Sex a autora Sex Pistols, který v ní chodí.

Během 70. let začali lidé z King's Road v Londýně, kde punková móda vznikala, s těmi košilemi experimentovat – dávali na ně potisky, vytrhávali různé části a podobně. Pak ta značka zanikla, ale před pěti, sedmi, deseti lety ji koupil jistý Barnzley Armitage, který v Londýně rozjížděl punkovou módu. Byl to jeden z těch průkopníků, co se v 70. letech pohybovali kolem King's Road v Chelsea.

On začal pro tuhle značku vyrábět jednorázové, úplně ujeté košile – na jedné je kus látky z jiné košile, něco z ní visí, vzadu je potisk, část je mírně opálená a je v tom díra, která je zašitá. K tomu patří kravata ustřižená v půlce. Prostě opravdu divné.

Kolik měsíčně utratíte za módu?

Daleko méně, než jsem utrácel v minulosti. Což souvisí s věkem – je mi 50 a je celkem logické, že postupem času konzervativníte. Mentálně inklinujete k tomu, si věci v životě zjednodušovat. Když o oblečení hodně přemýšlíte, tak o něm opravdu hodně přemýšlíte… a od určitého věku už o něm tolik přemýšlet nechcete. To je model Steva Jobse – nechtěl o tom přemýšlet.

Dřív jsem byl opravdu často na internetu a kupoval jsem věci, které se mi líbily. Často to byly střely vedle, protože ne všechno mi sedí, ne všechno mi vyhovuje, ale všechno se mi hrozně líbí. Takže jsem dřív utratil spoustu peněz za oblečení, které jsem pak nenosil. Teď, když se mi to náhodou stane, tak to dám synovi, který už je stejně velký.

Kde v Česku nejradši nakupujete?

Já skoro v Česku nenakupuju. V 90. a nultých letech, když jste jel někam do Londýna, tak trofej byla, že jste si přivezl oblečení, tady ho nosil a říkal – podívejte se, co já mám a vy ne.

Hodně jsem nakupoval v cizině, pak přišly první online shopy, většinou zahraniční, jako End nebo Mr Porter, které nabízely typ oblečení, co jsem běžně nosil v casual životě. V Česku moc velká nabídka strašně dlouho nebyla. Dnes když někde v Česku nakupuju, tak buď v Denim Heads pro základní věci jako trička, nebo u vás v Gentleman Store. Jinak minimálně, třeba spodní prádlo v Marks & Spencer.

Čím vás vlastně móda tak zajímá? Je to pro vás nějaký statement?

To je dobrá otázka, protože já to nevím. Když to zpětně racionalizuji, tak je to určitě tím, že mě vždycky zajímala komunikace a v oblečení je jednoznačně komunikace. Vyjadřuje to spoustu dalších věcí a lidé, kteří říkají, že je oblečení nezajímá, nebo jim je jedno, co si vezmou na sebe, tak to je spíš známka nekultury nebo nevzdělanosti než něco, co by bylo oceněníhodné.

Na módě mě zajímá ta komunikace a vztah sám se sebou – proč v něčem vypadáte dobře a v něčem ne. Je to určitě také o kultuře, protože v oblečení se vždycky vztahujete k něčemu, chcete často vypadat jako někdo, definovat se. Myslím, že je to částečně narcismus a herectví. Oblečení je vždycky svým způsobem převlek nebo kostým pro určitou situaci, kterým můžete podpořit to, co chcete říct. Vlastně si tím vytvářím svůj vlastní příběh.

Navíc jsem v devadesátých letech dělal šéfredaktora lifestylových časopisů a ten svět módy mě vždycky fascinoval. Bavily mě fotky v oblečení, fashion a móda obecně – prostě se mi to líbilo.

Takže váš módní styl se začal formovat už v devadesátých letech?

To začalo mnohem dřív. Můj první fashion statement byl v osmdesátých letech, kdy byla populární [britská] kapela Bros – dva bratři s jen pár hity, taková obskurní popová kapela. Měli zajímavé výstřelky i na tehdejší dobu. Nosili britské šněrovací polobotky a na tkaničkách měli vpletené hodinky. Přišlo mi to neskutečně cool, takže jsem byl asi jediný člověk, který v osmdesátkách nosil hodinky na botách. Všichni na mě koukali jako na blázna, ale mně se to strašně líbilo.

V devadesátkách to už bylo propojené s hudbou. Když přišli Guns N' Roses, nosil jste košili kolem pasu. Pak jste slyšel nějakou hardcorovou kapelu z Kalifornie, kde nosili široké combat kalhoty a mikinu s kapucí, tak jste vyhodil předchozí outfit a šel po tomhle. Věci jste sehnal maximálně v Army Shopu, takže vám byly o dvě čísla větší.

Nemůžu si nevšimnout vašich výrazných prstenů. Co pro vás znamenají?

Z hlediska image mě nejvíc formovala britská kultura 90. let a nultých let, která určila můj budoucí styl oblékání. Tehdy se tam nosily výrazné prsteny a mně se to vždycky líbilo. Mám vlastně krátké a docela tlusté prsty, takže prsteny na nich nevypadají moc dobře, ale nenechám si to zkazit a nosím je. Nechal jsem si udělat dva prsteny zakázkově. Tenhle je rubín, který je údajně na srdce, a tenhle je onyx, který má pomáhat se sluchem – což evidentně nefunguje, protože jsem před týdnem napůl ohluchl na jedno ucho.

Nosíte i jiné šperky kromě prstenů?

Jasně. Od devadesátých let nosím tenhle řetěz na krku s různými přívěsky. Jsem takový cirkusácký typ a baví mě to.

Co parfémy a kosmetika? Je to vaše další vášeň?

Čichové vnímání mě strašně baví. Jsem docela citlivý na pachy, myslím, že to mám po otci. Parfémy miluju, i když nejsem úplným znalcem. Mám Roja parfém a teď Kiliana. Snažím se mít jeden letní, veselejší, a pak jeden takový, aby když vstoupím do místnosti, ta vůně vstoupila dvě minuty přede mnou.

Co se týče kosmetiky, jsem na to ujetý. Jsem impulzivní nakupující. U vás v Gentleman Store je to dobré, protože ty věci většinou fungují. Nesnáším slovo kurátorovaný, ale oceňuji, že váš výběr už někdo udělal a není to od úplného pitomce. Cítím se v bezpečném prostoru a zkouším, co se dá. Teď jsem měl období přípravků na vlasy, což mě bavilo kvůli natáčení. A teď začínám plešatět… v principu je to tak, že chci, aby věci fungovaly jednoduše. Když si koupím něco, co slibuje, že nebudu mít kruhy pod očima, tak chci, aby to fungovalo. Nejsem typ, co věří na zázračné krémy s „omlazujícími enzymy”.

Jste sova nebo ranní ptáče?

Já strašně rád spím. Miluji spánek a tvrdím, že je to nejpříjemnější věc, kterou můžete dělat sami a zadarmo. Ale byll jsem dlouho sova a pořád mám soví stavy. V noci jsem vždycky byl zvyklý pracovat, do jedné do dvou jsem psal. Teď už to tolik nedělám, nejlíp se mi píše po ránu. Asi to souvisí s věkem. Dřív jsem byl pyšný na to, že chodím spát pozdě, teď když jdu spát pozdě, mám výčitky. Myslím, že to znamená, že jsem starý.

Jaké podcasty posloucháte?

Spoustu. Většina se týká byznysu, technologií, komedie nebo politiky. Z českých prakticky nic, jedinou výjimkou je Rudá žeň, což je podcast věnovaný drsné škole a detektivce. Ze zahraničních poslouchám Pivot, WTF with Marc Maron a Club Random Billa Mahera. Dost náhodně. Joe Rogan Experience taky, když tam je host, který není úplně pološílený antivaxer. Je toho vlastně hodně.

Jak se rozhodujete, do jakého podcastu půjdete?

K vám jsem přišel, protože znám příběh vašeho obchodu. Jinak se rozhoduji podle toho, jestli s těmi lidmi chci mluvit, jestli mě zajímají jako osobnosti. Nejde ani tak o ten podcast samotný. Samozřejmě jsou podcasty, kde neřeknete ne, protože jsou příliš velké nebo slavné. Ale v podstatě už teď záleží jen na tom, jestli věřím, že s tím člověkem to nebude ztracený čas – že to bude příjemná a přínosná konverzace.

Luďku, kam na nejlepší jídlo v Praze a na nejlepší drink? Kam chodíte nejraději?

A tady je problém. Když mi teď řeknete – dáme si sraz v pondělí, pojďme na oběd, něco vyber, tak já samozřejmě vždycky vím. A pak si samozřejmě nemůžu vzpomenout. Takže budu brát to úplně poslední, ne nutně nejlepší: Sumi Garden na Vinohradech, jednoznačně absolutně nejlepší asijská restaurace, a mě asijské jídlo baví. Určitě jedna italská restaurace v Podolí, která je absolutně famózní, ale její jméno jsem zapomněl.

Co se týče barů, tak to moc nevím, já v podstatě nepiju tvrdý alkohol, takže chodím maximálně někam na pivo nebo na prosecco. Když si jdu někam dát drink, tak asi Atelier Red&Wine u Letenských sadů, kde je velice dobré jídlo, anebo chodím prostě někam na pivo, nevím, do Mlejna asi…

Sbíráte i něco kromě módy?

Ne. Důvodem je, že jednak na to nemám trpělivost, protože když sbíráte, tak potřebujete být trpělivý, potřebujete mít nějakou dlouhodobou vizi toho, co byste chtěl mít a kam by to mělo směřovat, anebo minimálně aspoň prostě musíte vědět, že ta vášeň bude dlouhodobá. A já jsem člověk, který se strašně rychle pro něco vzruší, jsem obsesivní, ale ve velkých nárazech. Takže já jsem schopný, když mě něco začne bavit, tak se tomu intenzivně věnovat. Třeba měsíc nebo měsíc a půl a nedělám nic jiného, jenom se té věci věnuju, a ve zbytku života dělám to další nezbytné minimum. Zkrátka když mě něco zaujme, tak se do té věci ponořím, že si o tom koupím všechny knížky, všechno si zjistím, začnu to hystericky nakupovat, a pak se v jednu chvíli má energie na tom vyčerpá a já se tak uspokojeně od té věci odvalím a mám splněno a čekám zase, až se objeví něco jiného.

Není vám potom líto, že jste tomu věnoval tolik té energie a vlastně to rychle zmizí?

Ne, ne, zůstane to ve vás. Většinou je to fascinace nějakým umělcem nebo nějakým příběhem někoho, kdo něco vytvářel, a to pak chcete opravdu vědět každý detail – jak to dělal, co myslel, jak to šlo za sebou, co měl k snídani ten den – opravdu všechno. A pak prostě máte vědomí, že jste to opravdu celé dostal, že jste z toho vyždímal poslední kapku. A jdete dál.

Takže jste v podstatě takový jako investigativec, nebo možná taky detektiv, že se noříte do těch témat a vyšetřujete vlastně ten příběh.

V podstatě jo. Je to pravda, já když jsem byl malej, tak jak vždycky děti chtěly být popeláři, tak já chtěl být řidič kamionu nebo soukromý detektiv.

Fakt, jo? A proč se to nestalo? Proč nejste soukromý detektiv?

Protože jednak v devadesátých letech žádní soukromí detektivové nebyli a jednak jsem potom zjistil, že to není jenom taková ta romantická představa, co lidi mají, ale že na to potřebujete nějaký skillset, který prostě já nemám – mimo jiné třeba trpělivost.

Jaký poslední velký příběh jste vyšetřoval?

Uf, dobrá otázka. Jednu dobu jsem byl posedlý příběhem Billa Drummonda, což byl vlastně jedna polovina projektu KLF – takový umělecko-hudební projekt osmdesátých, devadesátých let. Oni se proslavili primárně tím, že spálili milion liber, který dostali jako cenu za nějaké umělecké dílo. Tak to vzali, odvezli to na skotský ostrov Jura, kde prostě ten milion liber zapálili v krbu. Ale jenom abych ukázal, že to má i jiné rozměry – třeba teď jsem posedlý kouzelníky.

Reálnými? 

Komerčními. Iluzionisty a tak. Takže teď absolutně jedu v kouzelnících, už několikátý měsíc. Včera jsem si vyzvedával na poště sadu kouzelnických karet. Už sleduju, jak se dělají kouzla. Mám o tom takovouhle spoustu knih. Nejenom o tom, jak se ta kouzla provádějí, ale i o odvádění pozornosti, o psychologii kouzlení a tak. Ale říkám si, že je to příliš velký, než abych to dotáhl do nějakého uspokojivého konce. Ale v tom jsem teď ponořený.

Až budete mít první představení, tak my budeme v první řadě. A necháme se omámit.

Myslím, že na představení už nedojde.

Luďku, jeden váš sledující na sítích vás charakterizoval takto: „Asi 50letý komik z devadesátek, který se dnes předvádí v reality show Zrádci.” Jak byste sebe sám definoval vy? Kdo je Luděk Staněk?

Jak to bylo přesně? Ještě jednou?

„Asi 50letý komik—”

To asi sedí.

„—z devadesátek, který se dnes předvádí v reality show Zrádci.”

Já nejsem z devadesátek. Spousta mladých lidí má o té naší generaci nás padesátníků představu, že my jsme ta devadesátková generace, což je pro mladé lidi dneska to staré a mají pocit, že my jsme jim ukradli vlastně všechno, a hlavně budoucnost, kterou oni teď nemají. Že kvůli nám jsou teď drahé byty a tak. Ale já v devadesátkách nic neukradl.

Já devadesátky profetoval. Já jsem začal v roce 1990 a probudil jsem se v roce 1998. Byla to svoboda, mohli jste dělat, co jste chtěli. Bylo to období, kdy jsem žil svůj příběh, plný energie, nespal jsem, chodil na koncerty, zažíval všechno, co k tomu patřilo. A pak si uvědomíte, že vedle vašeho příběhu existovalo milion dalších, možná stejně zajímavých příběhů. Občas si říkám, že bych to chtěl zažít znovu, ale třeba o ulici vedle. 

Vy o sobě ale říkáte, že jste definovaný devadesátkovou generací. A taky že jste komik. Jak to spolu souvisí?

Dělám komedii a jsem dítě devadesátek. Ale je v tom i něco jiného. Když o tom přemýšlím, všichni máme svoje příběhy a já jsem našel svůj způsob, jak je vyprávět. 

Na svém profilu na sociálních sítích se označujete jako „naštvaný, unavený a smějící se komik”. Co vás unavuje?

Život. A taky lidi. Někdy si říkám, jestli jsou opravdu tak hloupí, jak se zdají.

A co vás štve?

Asi ne přímo štve. To není o tom, že bych byl vzteklý. Spíš takový vrčící. Ale když pořád vrčíte, zase vás to unavuje. 

Vy o sobě ale taky říkáte, že jste sociálně plachý. Jak to jde dohromady s tím, že jste stand-up komik?

Jo, já jsem introvert, kterému platí za to, že vypadá jako extrovert. To je takový můj paradox. Ale mám to tak, že když už sociální kontakt, tak jedině strukturovaný. Jako třeba teď – jste tady, ptáte se, já odpovídám. Vím, co čekat. Ale kdybychom se potkali na večírku, byl bych úplně ztracený. 

A co se děje potom, když ten strukturovaný kontakt skončí? Jak se cítíte?

To záleží. Někdy jsem v pohodě, někdy mě to vyčerpá. Ale občas si to můžete pokazit sami. 

Co vás na stand-upu vlastně přitahuje? Vždyť to musí být pro introverta extrémně nekomfortní.

Je. Je to obrovské vykročení z komfortní zóny. Ale zároveň mě to něčím naplňuje. Na rozdíl od novinařiny, kde musíte popisovat realitu co nejpřesněji, ve stand-upu můžete říct svůj pohled na svět. Můžete si dovolit být osobní, říct věci, jak je opravdu vidíte. 

Co když lidi urazíte? Jak to zvládáte jako introvert?

To je jednoduché – na pár týdnů vypnu sociální sítě. Jako když hodíte kámen do kanálu a víte, že tam udělá strašný rámus. Držíte ten poklop co nejdál od sebe a víte, že ho nesmíte zvednout, jinak na vás vybafne peklo.

A co když se lidi nesmějí? Jaké to je?

To je nejhorší. Absolutní noční můra každého komika. 

Připravujete si svoje výstupy dopředu? Jak se na ně připravujete?

Ano, připravuji se. Psaní a trénink jsou klíčové. Ale i tak vás to někdy zaskočí. Stand-up je živý, nikdy nevíte, jaký bude výsledek. 

A co když to někdy nevyjde?

Pak to prostě beru jako součást hry. Jednou vyjdete na pódium a všechno šlape, jindy to není ono. Ale vždycky je to zkušenost, která vás posune dál. 

Rozumím. Takže je to pro vás vlastně i forma terapie?

Možná. Je to způsob, jak se vyrovnat se světem a zároveň se o něj podělit. 

Doplňujete potom ještě nějaké další vtipy, nebo se snažíte improvizovat?

Tohle mi připomíná legendární historky různých amerických komiků. Třeba Jim Carrey kdysi vyprávěl, jak během jednoho svého stand-up vystoupení v Comedy Store v Americe zažil úplně zvláštní situaci. Víte, stand-up komedie vlastně vzniká v takovém trojúhelníku: mezi vaším materiálem, tím, jak ho podáváte, a lidmi, kteří vás poslouchají. A z těch tří věcí musí vždycky dvě fungovat, jinak je to průšvih. Můžete mít skvělý materiál a špatné publikum, ale pořád to nějak utáhnete. Ale někdy se prostě stane, že to nezafunguje. A přesně tohle se mu přihodilo.

Na tom pódiu zůstal dvě hodiny. Lidi se nesmáli, on to ale nevzdal a řekl si: „Dobře, já vás dostanu.” Doslova s nimi bojoval. Nakonec odcházel úplně splavený, vyčerpaný, ale měl z toho zvláštní pocit – něco se tam ke konci zlomilo, i když nevěděl přesně co. Prostě improvizoval a zkoušel, co šlo.

Podobnou historku má i Larry David, scénárista Seinfelda a hlavní postava seriálu Curb Your Enthusiasm. Jednou vystupoval na nějakém větším divadle, vylezl na pódium, podíval se na publikum a po krátkém tichu jen řekl: „Tohle nepůjde.“ A odešel. To je podle mě taky fascinující – ta schopnost pochopit, že to zkrátka nemá smysl dál lámat.

To musí být psychicky hrozně náročné, ne? Přijít na pódium, když víte, že publikum je v nějakém blbém rozpoložení, a vy je musíte přetlačit svojí energií…

Je to náročné. Já nejsem herec, takže když se o něco takového snažím, většinou to dopadá špatně. Nemám žádný velký herecký rejstřík, takže když už, tak na ty lidi spíš řvu. Prostě zvyšuju intenzitu hlasu a přidávám na té svojí „nasranosti”. To je vlastně moje poloha – naštvaný člověk.

Jak jste ji objevil?

Říkal jsem si, že když neumím hrát, musím najít něco, co je mi přirozené. Něco, co nemusím předstírat. A to je právě tohle „vrčení” nebo jak tomu říkat. Prostě jsem autentický – vychází to z mého vnitřního nastavení, dá se říct.

Luďku, vy jste kdysi řekl, že podcasty jsou trapné, je jich moc a jsou terapií pro tlusté bílé muže. Teď jste ale sám hostem našeho podcastu. Pořád to tak vnímáte?

Podcastů je hodně, možná až moc. Ale už bych neřekl, že jsou terapií jen pro tlusté bílé muže. Dneska už je to spíš klišé. Dneska do toho vstupují i různé ženy, které třeba tvrdí, že chtějí vytvořit první opravdu feministický podcast, který všechno napraví. Ale víte co? Já už jsem se s tím smířil. Beru to tak, že podcasty jsou prostě jiná forma komunikace. Lidi dneska míň čtou a zároveň jsou líní psát. Kdybych měl všechno, co vám teď říkám, napsat, trvalo by mi to den, možná dva. Takhle to za hodinu řeknu a je hotovo.

Co třeba reality show? Jaký na ně máte názor?

Myslím, že už mají svůj vrchol za sebou. Tady v Česku se takový boom nikdy neodehrál, protože náš televizní trh je trochu… no, řekněme zvláštní. Ale třeba v Británii nebo na jiných vyspělých televizních trzích zažívaly reality show obrovský boom, někdy mezi lety 2000 a 2010. To byla jedna show za druhou. A vlastně mě ten formát docela baví, záleží ale na konkrétním provedení.

Třeba Zrádci jsou podle mě zajímavá forma. Je to chytrý a jednoduchý koncept, který je navíc skvěle televizně zpracovaný. Vychází to trochu z té hry Městečko Palermo, kterou už známe dlouhá léta. Oni to ale dokázali nádherně zabalit, vytvořit úžasnou atmosféru. A to mě na tom baví – ta preciznost a promyšlenost.

Vlastně je sleduju možná raději než hrané filmy nebo seriály, protože si u nich víc odpočinu. Když to řeknu takhle – je to teorie, nemusí být pravdivá a klidně se o tom může někdo se mnou hádat – ale přijde mi, že tím, jak je dneska strašně moc seriálů, všichni přemýšlejí, jak vyprávět příběh co nejchytřeji. Netflix a podobné platformy chrlí tisíce seriálů ročně. A celé je to přescénářované. Scenáristé pořád hledají, kde by mohl být další zvrat, jak udržet pozornost, kde bude první cliffhanger, kde druhý… a vy se pak na ten seriál díváte a vlastně se přetlačujete s tím scenáristou v tom, jak chápat příběh. Je to náročné – když je to dobré, tak vás to baví, ale nemůžete toho zvládnout moc, protože vám to zatěžuje hlavu. U reality show tohle odpadá.

Já jsem ještě z generace, která měla televizi jako něco, u čeho jste se nesnažili analyzovat narativní postupy. Prostě jste si to pustili. A v tomhle jsou reality show skvělé.

Přijdou vám reality show důstojné? Například teď tu byl Bachelor, kde osmnáct dívek soutěžilo o srdce jednoho muže. Myslíte si, že je to důstojný formát, nebo že se tam lidé spíš ponižují? Hodně se to probíralo…

Podívejte se, co lidé dělají na sociálních sítích. Ve srovnání s tím je Bachelor naprosto důstojná záležitost. Co jsou někteří lidé schopni udělat na sociálních sítích zadarmo, jen aby získali pozornost, je mnohem šílenější. Bachelor ve mně rozhodně nevyvolává žádnou morální paniku.

A sociální sítě jako takové? Co vám osobně dávají? Protože pro mě je to prostor spíš pro hádky, předvádění se a boj o pozornost. Je v tom ještě něco jiného?

Já jsem prošel mnoha fázemi. Když přišly sociální sítě, byl jsem ten typ, co chtěl vyhrát každou hádku a přesvědčit všechny, že mám pravdu. Postupně jsem z toho vyrostl. Dnes když něco napíšu, je to spíš proto, že mě něco napadne. Někdy si říkám, jestli to vůbec dávat ven, nebo z toho radši udělat článek a myšlenku dál rozvíjet.

Máte mezi sítěmi nějakou oblíbenou? Vy jste si přece smazal Facebook, ne?

Facebook jsem vypnul proto, že mě už nebavilo hádat se s lidmi. Kolega Miloš Čermák mě hecoval, že to nedokážu, tak jsem to udělal. Ale účet jsem si nesmazal, jen jsem ho deaktivoval. Dnes Facebook používám jen minimálně a spíš na nepolitické věci. Twitter je pro mě nástroj na politické názory nebo něco podobného. A Instagram? Tam bych měl být aktivnější, ale nevidím smysl v tom, abych tam sdílel fotky z hospody nebo jídlo nebo tak něco. Nemám strategii, jak s tím pracovat, ale možná bych měl.

Taky jste říkal, že papírová média jsou mrtvá. Opravdu je to tak?

Kdy jste naposledy drželi v ruce nějaký časopis? Většina lidí si žádný nekupuje, maximálně ho prolistují u doktora a odloží. Časopis, který má smysl, by měl být něco, na co se těšíte, co si kupujete pravidelně, co vás stimuluje k přemýšlení. Ale dnes většina časopisů, které najdete u doktora, jsou jen mrtvé kusy. Dřív mě časopisy bavily – hlavně měsíčníky nebo zahraniční výtisky. Byly to průsečíky několika dovedností: schopnosti psát, fotit, dělat grafický design. Dnes tohle médium prakticky zaniklo.

Ale knihy čtete, ne? Ostatně jste známý svou vášní pro detektivky…

Jo, snažím se číst. Dal jsem si dokonce novoroční předsevzetí, že budu číst víc. Ale mozek zničený sociálními sítěmi vás nutí knížku odložit a přemýšlet, co byste s tím textem mohli udělat – třeba ho sdílet. Dokonce se mi jednou stalo, že jsem si chtěl knihu „zvětšit”, jako bych četl na telefonu. To je důkaz, jak moc se mění naše konzumace obsahu.

Jaká je tedy budoucnost médií? Jaké formáty budou na stole?

Kdybych to věděl, nekecám tady, ale koupím si vaši firmu. Před patnácti lety by nikdo neřekl, že mobily udělají to, co dělají dnes. A dnes nikdo nemá dlouhodobý plán. Všechno se mění tak rychle, že se jen reaguje. Netflix dělá přesný opak toho, co tvrdil před lety. Říkali, že nebudou dělat věci pro kina, a teď je dělají. Že nebudou mít reklamy, a mají je. Nikdo neví, co bude dál.

A co vy osobně? Bude Luděk Staněk dělat podcasty, i když jich je už dnes možná moc?

To je otázka. Chtěl bych teď říct jednu věc, která je podle mě důležitá. My jsme začali s podcastem ještě před covidem. Byla to doba, kdy jsme zvolili formát, ve kterém si dva lidé prostě povídají a nezvou žádné hosty. Často říkáme, že spolu nemáme jiný sociální kontakt. To znamená, že v podcastu skutečně sdílíme věci, které se nám staly, protože mezi natáčením spolu skoro nekomunikujeme – ani si nezavoláme. Podcast je pro nás takový strukturovaný sociální kontakt .No a když jsme s tím začínali, dělali jsme to vlastně dost amatérsky, spíš jako experiment. A pak se ukázalo, že podobný formát začalo dělat spousta dalších lidí, kteří v tom postupně byli úspěšnější než my. A my to sledujeme s takovou zvláštní směsí pohrdání, závisti a, přiznejme si, občas i obdivu. Zvlášť když vidíme počty jejich předplatitelů. Ale to bychom samozřejmě nahlas neřekli. Faktem je, že podcastová scéna u nás opravdu zažívá boom.

Na druhou stranu – aby se tento formát posunul na vyšší úroveň, potřeboval by víc peněz. Už nejde jen o to, že si podcast někdo sestříhá a přepíše. Budoucnost bude v kvalitním sound designu a také v narativních podcastech – takových, které jsou připravené a vyprávějí příběh. Ale pokud chcete něco takového dělat opravdu dobře, potřebujete investice. A to je právě kámen úrazu.

V Česku totiž nejsou peníze v podcastech. Na rozdíl od Ameriky, kde většinu podcastů financuje reklama, se u nás lidé snaží přežít spíš díky hero hero. Je to vlastně smutné, protože se tu bojuje o relativně malý objem peněz. Český podcastový trh teď tak trochu postrádá smysl, ale snad se to časem nějak usadí.

Jaká je tedy ta vaše budoucnost? Budou to dál podcasty, stand-up comedy, nebo ještě něco jiného? Možná kouzelník? Nebo nějaký další projekt jako Zrádci?

Zrádci ne. Zrádci byla jediná reality show, do které jsem byl ochoten jít. Já si totiž neumím představit, že bych byl třeba v nějakém survivalu nebo Bacheloru. Podívejte se na mě. Prostě to není moje parketa.

Upřímně, televizi jako takovou nevidím jako budoucnost. Zkoušel jsem pro televizi něco dělat, ale myslím, že budoucnost je spíš na internetu, hlavně na YouTube. Dnes je YouTube větší platforma než Netflix, paradoxně. Ale popravdě? O budoucnosti teď hodně přemýšlím. Občas mám takový ten úzkostný pocit, protože do budoucnosti nevidím. A když vám je padesát, tak se přirozeně ptáte: Budu ještě dělat něco, co někoho zajímá? Má to smysl?

Jedna věc, kterou jsem si letos předsevzal, je víc psát. Dřív jsem psal hodně, ale odvykl jsem si. Možná se teď zaměřím na svůj newsletter. Možná přestanu někam chodit a budu jen psát a posílat to ven.

Dokážete si vůbec představit, že byste pracoval klasicky od osmi do čtyř?

Ne, už ne. Já jsem to kdysi zkusil, ale jakmile si zvyknete na nějakou svobodu, těžko se vracíte. Upřímně, kdybych se musel vrátit do běžné práce, vnímal bych to jako osobní prohru. Představa, že bych chodil do korporace, píchačky, pauza na oběd… to je pro mě noční můra.

Měl jsem o tom dokonce stand-up. Když vidíte ty hordy lidí v oblecích, jak jdou ve skupinách na oběd, kde už je první menu vyprodané, a všichni řeší, kdo má kde jaké meníčko – to je podle mě definice pekla. Je to strašně depresivní.

Luďku, když se podíváte zpětně na svůj život, které období byste chtěl zažít znovu?

Asi 90. léta. To byla úžasná doba. Kdybych tehdy věděl, jak výjimečné ty časy jsou, snažil bych se je prožít vědoměji. Ten chaos, ta svoboda, žádné hranice ani společenská očekávání. Bylo to fascinující. Ale kdybych měl tu možnost vrátit se zpět, asi bych se stejně zneurotizoval tím, že bych chtěl být na všech místech zároveň. Přemýšleli jste někdy o stroji času? Kam byste se vrátili?

Já bych asi chtěl hodně do minulosti. Třeba do 16. století. Ale musel bych si to dobře naplánovat. Vybrat si desetiletí, připravit si itinerář – a stejně bych z toho byl nakonec vyřízený. Nejspíš bych si to ani pořádně neužil…

A vy? Kam byste se vydala?

Já bych asi zůstala, kde jsem. Možná bych se chtěla setkat s nějakým spisovatelem…

Ale znáte to, říká se – nikdy nepotkávejte své hrdiny. Nakonec zjistíte, že to byli příšerní lidé. A ta představa, že by vás někdo z nich zklamal, je hrozná. Takový zážitek by vás určitě nějak poznamenal.

A co velké příběhy? Fascinují vás?

Definujte „velký příběh”…

Třeba životní příběh nějakého spisovatele, herce…

Velké příběhy jsou fascinující, určitě. Ale jak víme, někdy se ty nejlepší příběhy rodí z rozporuplných osobností. Oddělit dílo od tvůrce je někdy těžké. Ale je to právě ten kontrast, který tomu přidává šťávu. Když náhodou koukám na televizi a nemám konkrétní plán, často se vracím ke starým epizodám Maigreta s Brunem Cremerem. Ty staré francouzské seriály mě fascinují – nejen kvůli tomu, že byly částečně natáčeny v Česku na přelomu 90. let a nového tisíciletí, ale i kvůli té atmosféře. Ta padesátková móda, francouzský šarm, ty detaily. Tak jsem si jednoho dne začal googlovat Simenona, autora, který Maigreta vytvořil. A zjistil jsem, že to byl chlapík, který nějakou dobu žil v Americe, pravděpodobně během druhé světové války, nebo možná těsně před ní. A co je ještě zajímavější, žil tam v domě nejen se svou manželkou, ale i se dvěma milenkami. A teď si říkáš, jak tohle sakra udělal? To byl nějaký raný příklad polyamorie, nebo co? A pak se podíváš na Maigreta...

A najednou ti to dojde. Když se díváš na ty epizody tímhle novým pohledem, uvědomíš si, že je to vlastně celé o sexu. Všichni tam s každým něco mají, všechno je takové uvolněné, otevřené.  A říkáš si – aha, už to chápu. Je to jako když se staneš pozorovatelem světa – sleduješ, jak se mění, jak se vyvíjí, od začátku do konce. A to mě fascinuje. 

Luďku, vám je 50, což je věk, o kterém se říká, že je to takový zlom. Jak vy to vnímáte? 

Cítím to. Testosteron klesá, prsa začínají padat, šourek se prodlužuje. Ale beru to s humorem. Je to prostě gravitace, víš? Ta nás všechny nakonec dostane.

No dobře, ale my jsme to mysleli spíš psychicky… (smích)

Existuje studie, která tvrdí, že od určitého věku – někdy kolem 30 až 33 let – už psychicky nestárneš. V hlavě máš pořád stejnou představu o sobě. A jediné, co tě upozorňuje na to, že stárneš, jsou vnější vlivy. Někdo ti řekne, že ti padají vlasy, nebo tě něco začne bolet. A po padesátce těch signálů přibývá. 

Jak se s tím vyrovnáváte?

Je to o prioritách. Naučil jsem se říkat ne. Čas je čím dál cennější. Vnímáš, že ho máš méně, takže se musíš rozhodovat, čemu ho věnuješ. A samozřejmě jsou tady i další věci – menší libido, potřeba víc spát... a ano, i ten dlouhý šourek. 

To jste si nemohl odpustit, že?

Viděl jsem, že vás to pobavilo, tak jsem to chtěl zmínit ještě jednou. Dobře, ale zpátky k vážným věcem. Gravitace nás všechny ovlivňuje. Ano, gravitace je spravedlivá. Na nás všechny působí stejně. A nakonec je to právě gravitace, co nás tady na té planetě zabije. 

A co s tím můžeme dělat?

Nic. Jen se s tím naučit žít a smířit se s tím, že čas plyne a my se měníme. Ale je to součást života. A možná právě tohle je na tom všem to krásné.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?