David Vácha: Občas si prostě vezmu ponožky do sandálů a vytahané triko

David Vácha. Bývalý fotbalista, marketér a především jeden z nejvýdělečnějších youtuberů v Česku. Baví stovky tisíc lidí svými mezigeneračními scénkami, ve kterých hraje mámu s utěrkou na hlavě nebo tátu v pleteném svetru a popisuje situace, které důvěrně zná skoro každý. S Davidem jsme řešili (samozřejmě) oblékání, to, proč nejradši nakupuje sám, kdy nosí ponožky v pantoflích a jak složité je shánět kalhoty na jeho výšku 196 cm. Řeč ale přišla i na videa, která parodují rodičovské stereotypy, na moment, kdy fotbal vyměnil za sociální sítě, i na to, co by na jeho práci řekla jeho babička.

O proměně

David v rozhovoru několikrát zmínil, že jeho vztah k oblékání se změnil s prvním zaměstnáním. Z kluka, kterému bylo jedno co si vezme, se stal muž, který ví, že dobré oblečení má svůj význam i účel. Rád se obléká hezky a slušně, ale nejdůležitější je pro něj pohodlí a dobrý pocit. Móda pro něj není dogma a nemá třeba problém vyběhnout v ponožkách a sandálech do obchodu. Právě z toho jsme vycházeli při naší malé proměně stylu. Zůstali jsme věrní tomu, co David skutečně nosí, jen jsme jeho šatník jemně osvěžili a přidali trochu (pro Davida typického) nadhledu. V hlavní roli se tentokrát představila značka Barbour a její uvolněný a dokonale padnoucí overshirt, Charles Tyrwhitt se svou lněnou košilí a ikonický Berwick s fešnými mokasínami.

Davide, jaký příběh vypráví tvoje oblečení? Třeba to, co máš právě teď na sobě, nebo obecně to, co nosíš. Co to o tobě říká?

Většinou si vybírám oblečení tak, aby mi bylo pohodlné. Pohodlí je pro mě asi hlavní. Ale zároveň platí, že šaty dělaj člověka, takže chci i nějak vypadat. Prostě mi záleží na tom, co nosím, ale zase to nechci přehánět. Nechci být na oblečení až moc upnutý.

Myslíš, že má oblečení sílu zanechat první dojem, který pak nejde změnit?

Určitě má sílu zanechat silný první dojem, ale nemyslím si, že by byl neměnný.

Jaký první dojem jsi dnes udělal ty na nás? Co myslíš?

Snad dobrý. Snažil jsem se sladit barvy.

David má na sobě: 

• Hypnoticky pruhovaný overshirt Barbour Tindale
• Lehkou lněnou košili v popelínové vazbě Charles Tyrwhitt Pure Linen
• Semišové mokasíny od španělské značky Berwick
• Vlastní chinos kalhoty

Toho jsme si všimli.

Vždycky když ráno stojím před skříní, říkám si – hlavně ne kostičky k proužkům, ne zelenou k modrý. Ale jinak to moc neřeším.

Takže nad tím přemýšlíš, než si něco oblékneš?

To mě asi naučila máma už odmala. Vždycky říkala: „Tohle si k tomu neber!“ A já si říkal: „No jo, asi to fakt nevypadá dobře.“ Takže to mám v sobě od dětství.

Porušil jsi někdy nějaký módní pravidla nebo dress code?

Jo, to se mi stává, třeba když jdu nakupovat. Máme to blízko, a člověku se nechce se kvůli tomu extra oblíkat. Takže ponožky do pantoflí, vytahaný tričko, trenky. A vyběhnu.

Utěrka místo paruky

Když jsi přišel, napadlo mě, že jsi dost vysoký. Měříš 196 cm. Jak se ti shání oblečení na tvoji postavu?

Je to těžký. Největší problém jsou kalhoty, džíny nebo nějaké delší společenské. Dřív jsem je bral v New Yorkeru, protože tam měli prodlouženou délku. Teď jsem narazil na značku Celio, tam jsem konečně sehnal něco dlouhého.

Baví tě nakupovat, nebo tě to spíš frustruje?

Baví mě to, ale jen když jdu sám. Když jdu nakupovat s přítelkyní, přestává mě to bavit.

Proč?

Jsem rozhodnej. Když se mi něco líbí, zkusím si to, líbí se mi to pořád? Kupuju to. Nechci nikoho urazit, ale myslím, že ženy to mají často jinak. A mě ta nerozhodnost prostě štve.

Jaký styl oblečení se ti líbí? Kde se inspiruješ, co sleduješ?

Mám rád takový lehce společenský styl. Myslím, že se to změnilo, když jsem nastoupil do práce. Najednou jsem přešel od teenagerský černobílý módy ke slušnějším kalhotám, tričku s límečkem, a zjistil jsem, že mi to vlastně vyhovuje. Že to ke mně sedí.

Když jdeš natáčet, přemýšlíš, co si vezmeš na sebe? Dostáváš i zpětnou vazbu na to, jak vypadáš?

Jo, přemýšlím nad tím, co postava bude mít na sobě. Třeba když hraju tátu, tak má svetr, brýle, dlouhý kalhoty. Když hraju mámu, to je jednoduchý, vezmu si ten růžovej župan a na hlavu utěrku.

Chodíš rabovat do skříní rodičům?

Spíš přítelkyni. Jednou jsem fakt něco vybral mamce ze skříně, když jsem ještě natáčel u nás doma. A ta utěrka místo paruky,  to jsem viděl někde v zahraničí. Přišlo mi to vtipný a geniální zároveň. Prostě si dáš na hlavu ručník a vypadá to tak, jak potřebuješ.

Tři sta tisíc ze sítí

Pamatuješ si, kdy ses vlastně rozhodl, že budeš influencer? Jak se to stalo?

Nebyl to vědomý krok, že bych si řekl, že teď budu influencer. Natáčel jsem už delší dobu, ale přelom přišel někdy na konci února nebo začátkem března, když jsem začal ve videích i mluvit. Do té doby jsem točil jen na přidaný zvuk. No a najednou ty čísla, sledovanost, byly třikrát, čtyřikrát větší. A když jsem začal ve videích mluvit, tak mi vlastně skoro hned přibylo třeba o dvacet tisíc víc sledujících. Z nuly na třicet tisíc na Instagramu. Takže jo, myslím, že za tím byl právě ten přednes, to mluvení. Na druhou stranu, na začátku to málokdy hned vystřelí.

Proč ses vlastně rozhodl dělat zábavný obsah? Přemýšlel jsi o tom strategicky, nebo to přišlo přirozeně?

Původně jsme ten účet měli společně s klukama z fotbalový kabiny, dělali jsme si srandu právě z kabiny. Když jsem pak začal natáčet sám, přenesl jsem to tam. Začal jsem sportovníma videama, pak přišlo první vtipný video z běžného života. Lidem se to líbilo a mně taky. 

Humor je ale těžký žánr. Jak s tím pracuješ? Máš to promyšlené, nebo spíš čerpáš ze života?

Je to kombinace obojího. Točím věci, co jsme všichni zažili a inspiruju se i ze zahraničí, od jiných tvůrců. Ale upřímně, nevím přesně, co na mně lidi baví. Možná je to obličejem, přednesem nebo kombinací všeho. Jsou tvůrci, co to dělají určitě líp než já. Faktem je, že i mě samotného to baví. 

Ale ve chvíli, kdy tvoje videa začala fungovat, jsi zároveň skončil s profesionálním fotbalem.

Jo. Přemýšlel jsem nad tím dlouho. Skončil jsem v lednu, ale už od léta jsem si říkal, jestli to má cenu. V druhý lize vidíš kluky, kterým je 35, a vlastně to nikam moc neposunuli. Do ligy se nedostali, platy nejsou žádná sláva. A já tak dopadnout nechtěl.

Když to srovnáš, kolik by sis vydělal ve fotbale a kolik teď ze sítí?

Na sítích je to třeba desetinásobek. Až mě to samotného překvapilo. Nečekal jsem, že sítě dokážou generovat takové peníze. Pro mě jsou to velké částky. Předtím jsem bral třicet tisíc hrubýho a k tomu fotbal. Teď je to jiné.

Takže splněný sen?

Možná jo. Ale taky to bylo dost překvapení. Když vidíš, že někomu stačí udělat video a jiní na to musí makat měsíc. A jak teď vyšel ten Forbes žebříček, tak se to hodně řešilo.

Myslíš žebříček nejvýdělečnějších influencerů a youtuberů? Tam jsi byl dvacátý?

Myslím že jo. A bylo to vtipný, protože oni chtěli doložit roční příjmy a já točil sotva dva měsíce. Tak jsme si dělali srandu, že to budem muset vynásobit čtyřma, aby to sedělo.

Davide, sociální sítě jsou fajn, ale asi to není práce na celý život. Jak přemýšlíš o budoucnosti?

Je pravda, že sítě jsou pomíjivé. Jednou jsi nahoře, pak o tobě nikdo neví. Proto teď zkouším přesunout část publika na YouTube, který mi přijde dlouhodobě udržitelnější než Instagram nebo TikTok. Ale nestresuju se tím, co bude za pět let. Užívám si to, co je teď.

Řev čísel

Před časem jsi říkal, že sis před dvěma lety vizualizoval, kde bys chtěl být a teď tam vlastně jsi. Znamená to, že žiješ spíš přítomným okamžikem a užíváš si to, co jsi vybudoval, než že bys řešil budoucnost? Chápu to správně?

Ne že bych ji úplně neřešil. Je dobré mít plán, ale nechci se stresovat tím, jestli udržím čísla, jestli budu mít pořád nápady nebo jestli mi to jednou nepřestane jít. Myslím, že by mi to bralo radost z toho, co mám právě teď.

Jak moc si bereš k srdci zpětnou vazbu od lidí? Měníš podle ní třeba videa? Máš nějakou hranici, za kterou bys ve své tvorbě nešel?

Vždycky mě potěší, když někdo napíše hezký komentář, nebo mě zastaví v reálu, chce se vyfotit nebo jen pokecat. Taky mi sledující často posílají nápady na videa. Někdy to ve mně odemkne další vzpomínky a vznikne z toho úplně nové video. Takže jo, částečně upravuju obsah podle nich.

A co se týče hranic, ty mám. Nikdy neříkám nikdy, ale jsou věci, do kterých bych nechtěl jít. Například reklamy na sázkovky, alkohol nebo tabák. Několikrát mě už někdo oslovil, ale odmítl jsem. Necítím se v tom komfortně, není to pro mě.

Když bychom měli být konkrétní, ve Forbesu říkali, že za 28 dní jsi oslovil přes dva miliony unikátních lidí a nasbíral přes 32 milionů zhlédnutí. To jsou obrovská čísla. Ale zároveň víme, že tahle čísla můžou být i stresující. Zažil jsi někdy, že tě ten tlak dohnal? Že ses stal jaksi „závislákem na pozornosti“? 

Rozumím. To je přesně to, o čem jsme mluvili, já se tím nechci stresovat. Když čísla klesnou, člověk si samozřejmě klade otázky, čím to je. Ale když jsem zažíval největší boom, věděl jsem, že to dřív nebo později zpomalí. Je to přirozený vývoj a snažím se to nehrotit.

Víš, které tvoje video bylo zatím nejúspěšnější?

Jo, bylo to video o rozdílech mezi mužem a ženou. Myslím, že konkrétně ta scéna, kde muž vstane v 7:55 a v 8:00 už sedí v autě s kávou. To fakt rezonovalo.

Připravuješ se nějak na natáčení? Co když ráno vstaneš a nemáš náladu – musíš točit?

Nemusím. Poslední dva tři dny se mi fakt nechtělo, třeba protože jsme točili náročný video na YouTube. Tak jsem si řekl, že prostě pár dní nic nevyjde. Hotovo.

Máš scénář, nebo improvizuješ? Třeba když jedeš k vašim, což sledující milujou – vymýšlíš to na místě?

Mám v telefonu sepsané nápady a pak si vyberu ten, na který mám ten den chuť. Sepíšu si kostru, promyslím, co byly ty nejvtipnější hlášky, ať už rodičů, učitelů nebo dětí, a pak jdu natáčet.

Která hláška rodičů ti teď zrovna běží hlavou?

Třeba když dítě řekne: „Já se nudím.“ Tak na to mám video připravené. 

Jaká bude odpověď? 

To nechci úplně prozradit, ale každý zná ty odpovědi typu „tak si běž něco přečíst“. 

Ocelový synek

Když jsi s těmi videi začínal, jak na to reagovali tvoji rodiče? Přece jen je občas paroduješ. Neurazili se?

Vůbec ne. Já to neberu tak, že se navážím do nich, spíš do systému, do stereotypů. My doma máme smysl pro humor a umíme si ze sebe udělat legraci. Humor mám podle mě právě po nich.

Jak bys vysvětlil svou profesi třeba babičce?

Táta má firmu na ocelové konstrukce, je to dřina, klasická chlapská práce. Takže pro něj bylo překvapení, že se dá vydělávat přes sociální sítě. Ale oba to vzali skvěle. Máma si stáhla TikTok, založila si Instagram a sleduje mě. Občas mi i něco komentuje a to je milý, když vidíš, že na to kouká.

Dávají ti i nápady?

To úplně ne, ale občas mě táta záměrně cituje z videí, trochu mě trollí. Baví ho to.

Kdyby ses vrátil do svého mládí a řekl si, že se budeš živit obsahem na sociálních sítích, co by na to tvoje mladší já řeklo?

Možná by to nebyl takový šok. Když začínal YouTube a koukal jsem na Gogovu nebo Mentovu tvorbu, už tehdy jsem si zkoušel mluvit do kamery. Takže možná to bylo někde uvnitř už tehdy. Ale nemyslím si, že když někdo začne s cílem být slavnej a bohatnout na sociálních sítích, že mu to vyjde. To nefunguje.

To říkáš často, že cílem má být bavit. Ale stejně by to bez čísel nešlo, ne?

Jasně. Ale já to dělal i bez čísel. A myslím, že bych to dělal dál. Baví mě ta tvorba jako taková. Vždycky jsem byl kreativní. Ale kdyby se to třeba roky nikam neposouvalo, možná bych to jednou taky zabalil, jako ten fotbal.

Přemýšlíš o tom, že bys to někdy posunul i do živé formy? Stand-up, divadlo, něco jako dělají Luděk Staněk a Miloš Čermák?

Jedna nabídka mi přišla. Ale myslím si, že stand-up je strašně těžký žánr. Vyžaduje inteligentní humor, přímý kontakt s publikem a na to se ještě necítím. Bavím různé generace, ale přece jen z pohodlí obrazovky.

Ale to je vlastně ten jediný rozdíl, že to není naživo. Jinak tě sledují miliony lidí.

Rozdíl je v tom, že naživo dostaneš okamžitou reakci. Řekneš vtip a buď se lidi zasmějou, nebo ne. A když se nesmějou, je být dál vtipný strašně těžké.

Facebooková sebevražda

Chceš tu pozornost ze sítí přetavit do něčeho dlouhodobějšího? Třeba do práce v marketingu?

Marketing jsem už dělal, takže je to jedna z možností. A určitě mi ta zkušenost pomáhá i při tvorbě. Vím, že na Instagram je dobré postovat 3–4x týdně, TikTok chce ideálně každý den. Hashtagy, copy, algoritmus, to všechno už člověk má v hlavě. Ale že bych si teď zakládal e-shop a spouštěl PPC kampaně? To ne.

Kdybys mohl vymyslet úplně vlastní sociální síť podle svých představ, jaká by byla?

Těžká otázka. Ale vlastně už existuje, a je to YouTube. Možnost mít tam jak krátká videa, tak delší propracovanější formáty je podle mě ideální.

Máš pravdu, jsi jeden z mála, kdo vydělává i na YouTube Shorts. Přemýšlíš o tom, že ten formát přetavíš i do delších videí?

Určitě. Ty krátké scénky chci nechat na TikTok, Instagram a Shorts, ale v delších videích bych rád navázal na sport, protože to je mi blízký.

V jakém smyslu?

Třeba nedávno jsme šli sto kilometrů za 24 hodin, byla to extrémní výzva. A včera jsme dotočili etapu Tour de France, 209 km na jeden zátah.

Ty máš rád extrémy.

Miluju extrémy.

Co tě na nich baví?

Překonávat se, fyzicky i psychicky. Posouvat svoje hranice.

Davide, nestává se ti, že třeba starší generace se cítí dotčená tvým videem?

To přímo ne. Ale založil jsem si Facebookovou stránku a hodně influencerů říká, že to je sebevražda. Jenže já cítím, že moje cílovka jsou právě starší lidi. A zpětná vazba je z 90 % pořád pozitivní. Samozřejmě tam přibývá i víc negativních komentářů, ale to k tomu patří. Nemůžu se líbit všem.

Jak bys srovnal hejty na jednotlivých platformách – na Instagramu, TikToku, YouTube, Facebooku?

Liší se to. Na Facebooku jich je asi nejvíc. Ale obecně platí, že každá síť má trochu jinou cílovku, takže i styl hejtů se mění.

Co s nimi děláš? Někdo je maže, někdo nechává.

Já to moc neřeším. Když mám tisíc komentářů a 998 je pozitivních, tak ať tam ty dva negativní klidně zůstanou. Ale když je to jen nadávání, smažu to a zablokuju člověka. Je to můj profil, můžu si tam nastavit svoje pravidla.

Povaleči ze sítí

Co tě dokáže nejvíc zasáhnout?

Spíš než vulgarity mě zarazí, když někdo napíše: „Běž do práce.“ Protože já v práci byl, dělal jsem na stavbě, v marketingu, chodil na brigády. Teď mám jinou formu práce. Jenom proto, že nesedím od devíti do pěti v kanceláři, neznamená to, že nepracuju.

Takže ti vadí, když někdo zlehčuje to, co děláš? Že to není práce?

Ne že by se mě to dotýkalo, spíš to nechápu. To je, jako kdybyste napsali každému OSVČ, ať jde do práce. Každý má jiný typ práce. Já neříkám, že je to těžší než u jiných, ale pořád je to práce.

Architekt Adam Gebrian říkal, že když ho někdo hejtoval, pozval ho, aby si práci zkusil. Myslíš, že by někdo, kdo ti píše „běž do práce“, chtěl po vyzkoušení dělat to, co ty?

Nevím. Myslím, že největší otázkou by byla ta pozornost, kterou člověk dostává. To je na tom možná nejtěžší, ne ji získat, ale naučit se s ní pracovat. A já jsem v tom zatím krátce, půl roku. Jsou lidi mnohem větší než já a nedokážu si představit, jak to zvládají oni.

Vnímáš tedy sociální sítě jako nástroj pozornosti? Že vlastně dokážeš oslovit dva miliony lidí v Česku, to je obrovský zásah.

To je dobrá otázka. Často se mě ptají, jestli se cítím být influencerem. Já to slovo nemám moc rád. Influencer je podle mě ten, kdo chce lidi přímo ovlivňovat. Já nikoho nechci tlačit do rozhodnutí. Chci bavit a předat pozitivní náladu. Protože když zapneš televizi nebo mainstreamová média, moc optimismu tam nenajdeš. A jestli je moje role dát lidem aspoň pár minut zábavy a lepší náladu, tak jsem svůj úkol splnil.

Ale nějak s tou zodpovědností přece jen pracuješ? Třeba když jsi odmítl spolupráci se sázkovkami, alkoholem nebo tabákem. Proč?

Protože mám v rodině člověka, kterému tyhle věci ublížily. A to je největší důvod, proč to nechci podporovat. Samozřejmě nejsem svatý, občas si vsadím na finále Ligy mistrů, to jo. Ale musí to být v mezích. A například u alkoholu je to stejné v rozumných mezích, ne jako životní styl.

Davide, kdyby tě teď poslouchal někdo, kdo chce uspět na Instagramu, jakých pět tipů bys mu dal?

Často vydávat. Dělat to, co tě baví a být autentický. Být svůj a zůstat svůj i ve chvíli, kdy přijde úspěch. Mít disciplínu a držet si pravidelný rytmus – já mám nastavený, že jednou za dva, tři dny musí vyjít video. A i když se nedaří, nevzdávat to. Nikdy nevíš, kdy přijde zlom.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.