Petr Fejk: Moje začátky v Zoo Praha byly tři roky pekla
23.8. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
Mnoho let strávil v nejvyšších manažerských funkcích. Třináct let řídil jedno z nejsledovanějších, nejobdivovanějších a nejnavštěvovanějších míst v Česku - Zoo Praha. Petr Fejk, emeritní ředitel pražské zoologické zahrady, nám v otevřeném rozhovoru vyprávěl třeba o tom, jak musel na začátku své kariéry v pražské zoo naučit své podřízené, že v práci se nekrade, jak se mu podařilo zahradu po povodních vzkřísit z mrtvých, proč musel zastřelit slona, jak podle něj budou vypadat zoo budoucnosti nebo jaká zoo v Česku je nejlepší a jaká nejhorší.
Petra jsme oblékli do lněného obleku Walker Slater, pruhovaného trička Armor Lux, lněné košile John & Paul a bot Hamilton od Berwicku.
Petře, děkujeme, že jste přijal pozvání do našeho podcastu GS Talks. Jaký máte vlastně vztah k módě?
Děkuji za pozvání, rád jsem přijal. Můj vztah k módě je vlastně takový užitkový, nejsem moc módeman. Mám u mužů radši obsah než formu. Takže že bych si na svém vzhledu nějak moc zakládal a příliš trávil čas v obchodech a v tvorbě stylu, tak to ne. I přesto, že moje první žena je módní návrhářka a ta současná pro změnu vizážistka a celý život mám to téma doma, tak osobně módu nijak zvlášť neprožívám.
A jaké oblečení je vám vlastní? A v čem se cítíte nejlépe?
V práci dodržuju normu, ale jinak mám rád spíš sportovní módu. Hlavně to musí být pohodlný a musím se v tom cítit dobře. To jsou moje kritéria. A zároveň přiznávám, že čím jsem starší, tím větší roli hraje i to, že jsem na něco zvyklý. Takže jsem schopen si koupit troje kalhoty najednou jenom proto, že jsem se v nich kdysi cítil dobře. Mám rád černou barvu, a i když jsem z ní s dětmi trošku vystoupil, dál než k šedé nebo bílé, případně tmavě modré jsem to nedotáhl.
Kdybyste měl vybrat nějaký kousek z vašeho šatníku, tak který je ten váš nejoblíbenější?
To jsou moje stará trička. Pro lidi, kteří se zabývají módu, to zní asi úplně hrozně, ale já mám strašně rád trička, u kterých vím, že mi sluší a která mají určitou univerzalitu - že to na sebe hodím a můžu v tom jít třeba nakoupit nebo i do práce, a nemusím o tom, co mám na sobě, moc přemýšlet. Moje nejoblíbenější trička byla jedna taková řada od Levi Strauss. Byly trochu vintage a vypadaly, že jsou strašně staré, byly šedé a tmavě hnědé a černé… a v tom jsem se cítil vlastně nejlíp a nosil jsem je do roztrhání těla.
A je něco, co byste si na sebe nikdy neoblékl?
No… nikdy jsem na sobě nenosil křiklavě výrazné barvy. Kdybyste na mě dali růžovou, tak to bych se asi psychicky rozpadl a nevyšel bych ani venčit psa. Ale to je prostě tím, že jsem s tím takhle vyrostl a že ten konzervatismus mám v sobě. A i když mi moje žena říká, “jé to ti sluší” a snaží se mě motivovat, tak se jí to obvykle nedaří.
Velmi dlouho jste pracoval ve vysokých manažerských funkcích, musel jste tam řešit dress code?
Já jsem největší část své kariéry strávil v Zoo Praha, a tam jsme měli uniformy. Na to jsem byl pes, protože uniformy souvisely se vztahem k veřejnosti a kolegové, kteří pracovali venku mezi lidmi, tak reprezentovali zoo i tím, co měli na sobě. A protože jsem ty uniformy do zoo jako první ředitel zaváděl a zaměstnanci na ně nebyli zvyklí, byly okolo toho strašné štráchy a musel jsem to opravdu vybojovat. Možná to teď vypadá překvapivě, ale lidi byli v zoo zvyklí ještě ze socialismu chodit do práce v tom nejhorším, co měli doma. A odbourat tenhle zvyk mi dalo hodně práce. Ale jinak jsem dress code vlastně nikdy moc neřešil. Já jako ředitel jsem chodil v neutrálním oblečení, to znamená černá barva, černé džíny, černý triko. A když přišla návštěva, tak jsem si na to vzal černé sako a hned to vypadalo, že jsem připraven.
My jsme se nedávno bavili s jedním módním stylistou, který je odborníkem na typologii barev, a on říkal, že černá barva je pro ty, kteří nechtějí dát hned karty na stůl. Myslíte, že vaše obliba černé může mít i takovouto souvislost?
Já si myslím, že na tom je velký kus pravdy… S černou jsem začal už jako teenager a byla to pro mě něco jako krycí barva. Tehdy na mě volali, že jsem depešák, ale tím to rozhodně nebylo. Spíš určitou mladickou nejistotou. Jenže jsem si na černou barvu na sobě natolik zvykl, až se stala organickou součástí mé osobnosti. Dodnes možná i díky tomu působím na lidi zdrženlivě a chladně. V práci mi to ale do určité míry i pomáhalo. Byl jsem totiž celý život lidem dost na očích, jako učitel nebo ředitel vlastně v roli normotvůrce, a černá je neutrální barva. Jako by to vůbec barva nebyla. No a kdo je neutrální, má dobrý předpoklad k tomu být i spravedlivý a předvídatelný. Což jsou pro učitele nebo ředitele setsakra žádoucí schopnosti.
Jak jste zmínil, vy jste vystudovaný učitel... Jak jste se jako učitel vlastně dostal do pozice šéfa pražské Zoo, kde jste byl 13 let?
Já jsem vystudoval učitelství - češtinu a literaturu a historii. Po třech letech učení jsem ale z učitelství zběhl, vlastně z materiálních důvodů, protože z učitelského platu tehdy nešlo vyžít. Založil jsem hudební rockový klub Belmondo a pět let jsem podnikal v téhle branži. Po pěti letech jsem klub nechal svým společníkům a rozhlížel jsem se, co dál. No a tehdy jsem narazil v novinách na inzerát na ředitele Zoo Praha a přihlásil jsem se. A to s plným vědomím, že nemám žádnou odbornou výbavu. Nevěděl jsem o tom nic. Ale pražská zoo na tom byla tehdy tak špatně, ekonomicky, návštěvnicky i stavem expozic, že oni ani nehledali dalšího zoologa, ale někoho s úplně jiným přístupem. Pravdou také je, že moc velký zájem tam ředitelovat nebyl. Takže vybrali mě. Protože já jediný přišel s manažerským projektem. Bylo mi 32 let. Byl jsem mladý a drzý. A tu zahradu jsem měl od dětství rád, takže mi velmi vadilo, v jak špatném je stavu.
A díky vašemu působení se pražská zoo stala pátou nejkrásnější na světě…
Ono je to s těmi žebříčky složité. To je jako měřit umělecká díla… každá zahrada je v něčem dobrá, v něčem špatná a je to velmi subjektivní. To páté místo je myslím podle hlasování návštěvníků na serveru TripAdvisor. Poprvé jsme se ale objevili v roce 2008 v žebříčku amerického magazínu Forbes, kde hlasovali i odborníci. Celkově si myslím, že to umístění bylo ovlivněno i faktem povodní. Že si našeho příběhu zmrtvýchvstání zahrady všiml celý svět a Američani mají prostě rádi silné příběhy. Popravdě znám hodně zahrad, které jsou lepší, a v žebříčku vůbec nejsou, protože nemají příběh. Je ale pravda, že to, co jsme zažili po povodni, byl unikát, který se stane jednou za život. Že dostanete zničehonic možnost vybudovat úplně novou zoo, podle nejlepšího vědomí a svědomí, jak by měla vypadat v 21. století. Voda nám smetla starý areál, před námi byla zelená louka, a jako by nám osud říkal, tak a teď se předveďte. Byli jsme naštěstí dobře pojištěni. Neztratili jsme přízeň veřejnosti, která nám v té těžké chvíli obrovsky pomohla. A hlavně, ta tragédie nás neuvěřitelně semkla. Dokázali jsme táhnout za jeden provaz. A díky tomu všemu se stal zázrak. Za 3 roky jsme vybudovali to, co se jinde v zahradách staví čtvrt století. Nikdy v životě jsem neviděl žádný jiný tým tak dřít jako zaměstnance pražské zoo po povodni. Byl to strhující zážitek, jehož výjimečnost si plně uvědomíte až s odstupem času. Protože když opravdu jedete, myslíte jen na to, kolik toho chcete za den stihnout. V takovém režimu se vám pak běžně stává, že přijdete ráno do práce, za hodinu se podíváte na hodinky a on už je večer. Jsem vděčný osudu, že jsem u toho mohl být. I když to začalo tragédií, tak to skončilo jako největší výzva mého života, do které jsem dal vše, co ve mně bylo.
Na co jste nejvíc pyšný za svého působení?
Na pavilon indonéské džungle. Vytvořili jsme totiž úplně nový typ pavilonu, který v Čechách dosud nebyl. Umělý biotop, který imitoval jedno konkrétní místo na světě. Kam když přijdete, tak máte pocit, že jste v džungli. Jsem pyšný, že jsme to vymysleli a těmahle rukama kompletně od A do Z udělali jako ryzí “Czech Made”. Navíc, co by jinde stálo 185 000 000 EUR, jsme my dokázali za 185 000 000 korun. To byla a stále je pro mě velká satisfakce. A pak ještě gorilí projekt! Byl jsem u toho, když se u nás narodila první gorila odchovaná v České republice po 40 letech chovu v českých zoo, kdy se to nikomu dalšímu nepovedlo. Nám se ale v roce 2004 narodila Moja, a to byl neskutečný zážitek.
Jak vás vlastně napadlo postavit první - indonéský - pavilon, který imituje jedno místo na světě?
Ten nápad byl v zoo už přede mnou. Já mu jen vdechl život. Inspiroval jsem se při tom vším. Jezdil jsem nejen po dobrých, ale i špatných zoo, abych viděl, co to znamená dělat věci dobře nebo špatně. A pražská zoo je vlastně kompilátem toho nejlepšího, co jsem po světě viděl. Samozřejmě doplněná specifickými trojskými podmínkami a invencí našich lidí.
Vy jste říkal, že se vám povedlo odchovat první gorilí mládě po 40 letech… Proč se to žádné jiné zahradě předtím nepovedlo? V čem byl problém?
V podmínkách, které se dříve zvířatům v zoo dávaly. Ještě pár desítek let zpátky bylo běžné chovat lidoopy v klecích nebo slony na řetězu. Skupinová zvířata se držela o samotě nebo jen v páru. V expozicích neměla téměř žádnou aktivitu, nudila se a jejich život trpěl určitou prázdnotou. Hlavně to byl ale značně odlišný život od toho, jak a čím žila zvířata v přírodě. A to je ten základní klíč. Dokud žila zvířata jako ve vězení, na hony daleko od jejich přirozených podmínek a chování, nenaskočila jim ani reprodukce. Alespoň u těch nejnáročnějších druhů, se složitou psychikou a nároky. Nemyslete si ale, že to byl problém jenom Prahy nebo Česka. I na západ od nás byly zahrady, které na tom byly úplně stejně.
Proč se tedy dřív zvířata chovala v klecích? Bylo to jenom kvůli úspoře, nebo to byla i nějaká forma nevědomosti?
Tak se zeptejte, proč dřív nebyly v bytech vodovody a topení? Proč se chodilo pro vodu, když už Římané dokázali přivést vodu až domů? Je to prostě vývoj. Životní styl se postupně vyvíjí, a stejně tak žánr zoologických zahrad, které jsou tu teprve nějakých 150 let. Zoo se postupně transformují z míst ukazujících sbírku zvířat v místa, kde hlavním cílem je chránit zvířata, zejména ohrožené druhy. Tomu je všechno podřízeno. Podmínky pro zvířata i komunikace s lidmi. Zvíře už tu není zajatec, kterého si chodíme prohlížet. Ale parťák, kterému chceme pomoct a který má úplně stejná práva na plnohodnotný život jako člověk. Někdy je to snadné, někdy těžké, až neřešitelné, ale v principu by to tak mělo být.
To by mě hrozně zajímalo - jaká je vaše vize zoologických zahrad třeba za 50 let? Kam se posunou? Jak budou vypadat?
S mojí vizí možná nebude souhlasit mnoho kolegů, kteří jsou ortodoxními chovateli a své zoologické zahrady považuji za “Noemovy archy”, které zachraňují svět. Mají pocit, že čím více vzácných a ohrožených zvířat dostanou do svých areálů, tím lépe pro kvalitu a smysl zoo. Pro mě takový přístup hraničí s chovatelskou vášní, kterou je třeba spíše krotit. Protože žádná zoo není nafukovací ani nemá bezednou pokladnu. Chovat divoká zvířata je přitom především o prostoru a penězích. A když jim chceme dát podmínky co nejpřirozenější, nesmíme šulit hlavně ten prostor. Proto nemám rád, když zahrady působí jako sbírka vzácných zvířat nebo genetická banka, kde záchrana druhu je nadřazena ohledu na životní podmínky konkrétních zvířat. Představte si, jak žije v přírodě třeba takový lední medvěd nebo ussurijský tygr. Ten ve své domovině denně obchází území velké jako Brno. A všechno živé, co potká, se třese hrůzou, protože jde o nejvyššího predátora v lokalitě. Zvíře s mentalitou vládce. Ve většině dnešních zoo ho přitom chováme v expozicích, které nejsou větší než záhon cibulí v zahrádkářské kolonii a kde mu na sklo denně klepou stovky lidí. Vy tam sice pořád vidíte tygra, ale už dávno nevidíte zvíře s mentalitou vládce. Takové expozice do mé vize nepatří. Zoo budoucnosti vidím jako zoo, kde byste neměli poznat, že jste v zoo. A kde by to neměla poznat ani zvířata. Protože budou žít v podmínkách k nerozeznání od volné přírody. Takové zadání je samozřejmě náročné, určitě se do něho vejde mnohem méně druhů než do Noemovy archy. Výsledek ale bude mít několik zásadních předností. Budou v nich pouze zvířata, která se v nich budou cítit dobře. A návštěvníci v nich uvidí pouze zvířata v přirozených podmínkách. Tedy v podmínkách, které jim lidé svými aktivitami vzali a měli by s tím přestat, protože na to nemají právo. Z tohoto pohledu, čím méně zvířat v zoo bude, tím lépe. Podotýkám, že to vůbec nemusí znamenat, že v zoo budoucnosti uvidíte málo zvířat. Ale určitě to bude znamenat, že ty nejnáročnější druhy, jako jsou sloni, lidoopi nebo velké šelmy, se budou muset chovat jinak a jinde než v klasických zoo.
Takže smyslem zoologické zahrady je kultivace vztahu člověka a zvířat?
To jednoznačně. I kdybychom zachraňovali v Zoo sebevíc druhů, tak jestli se nezmění chování lidí, tak tu planetu včetně podmínek pro zvířata zničíme.
Vy jste kdysi říkal, že začátky v Zoo Praha byly velmi náročné. V čem byly náročné?
Ty začátky byly těžké v tom, že já jsem přišel do zamrzlého socialistického podniku. Bylo to osm let po revoluci a tam se nic nezměnilo z hlediska podnikového fungování nebo zaměstnaneckých návyků. Takže první, co jsem musel udělat, než jsem vůbec začal měnit tu zahradu, tak jsem musel změnit chování lidí. K penězům, k majetku, k návštěvníkům, ke své vlastní práci. Některé jsem musel naučit i základní věci, jako je pracovní disciplína, vztah k majetku, nebo že se prostě nekrade a že se krmení nakoupené pro zvířata nenosí v taškách domů jako přilepšení domácímu rozpočtu. Že se do práce chodí v sedm a odchází se ve čtyři. Že návštěvník není nutné zlo nebo ksicht, jak se mu tehdy říkalo, ale že je to pro zoo požehnání. Protože který jiný neziskový obor má díky nim tak obrovský potenciál vlastních příjmů? Každý návštěvník je vlastně naším sponzorem! Dokonce takovým, že jsme s to si na spoustu expozičních i ochranářských projektů sami vydělat. Dnes je to normální a nikdo by si to nedovolil rozporovat. Já jsem to však musel ve svých začátcích těžce a bolestivě vybojovat. Když jsem nastupoval, tak byly celkové příjmy Zoo Praha 10 000 000 Kč a ekonomická soběstačnost chabých 15%. Když jsem odcházel, tak 200 000 000 a 85 %. To jsou čísla založená na tom, že já jsem musel nejdřív tu zahradu lámat v kole a změnit myšlení lidí. A pro mě i pro lidi v zahradě to bylo velmi nepříjemné období. Zkuste říct někomu, komu je 50 nebo 60 a má 30 letou praxi, že musí většinu věcí začít dělat jinak. Pochopí vás jen je stěží. Spíš se urazí, kousne se a tu emoci obrátí proti vám. Přesně to se mi stalo. A těch zaměstnanců tam bylo skoro 200.
Jak dlouho trvala tahle transformace?
Zhruba dva až tři roky. Tři roky pekla, kdy za sebou ani reálně nevidíte žádný výsledek. Dřete jako kobyla, jste tam od rána do večera a vlastně to není vidět, protože je to jen černá práce uvnitř podniku. Já jsem tam nastupoval jako atraktivní brunet a za tři roky práce v zahradě jsem vypadal, jak vypadám.
A čemu všemu jste během těch tří let musel čelit?
Jak jsem říkal - jdete proti všem. Nemáte komu věřit, a když jste přísný, tak to všichni považují za buzeraci. Docházelo i na takové věci, jako byly propíchané gumy od aut, udavačské dopisy do novin nebo na magistrát. Tam si založili celý foch na Fejka, protože to byl jeden dopis za druhým. Kdybych neměl zastánce na magistrátu, tak by mě sfoukli jako nic. Zkuste chodit denně do práce, kde vlastně cítíte, že 95 % kolegů je proti vám. Ale musím říct, že mě to špatné, co se v zoo dělo, motivovalo s tím bojovat. Já jsem nebyl nějaký manažerský lumen, já jsem vlastní dělal úplně normální věci, které bylo akorát strašně těžké tam prosadit. Ale nikdy mě třeba nenapadlo to vzdát, protože by to byla prohra s něčím, co bylo tak flagrantně špatně, že bych se musel propadnout studem. Já jsem tehdy Zoo říkal socialistický skanzen, a ten nesměl vyhrát, protože neměl pravdu.
Říkáte, že ty začátky v Zoo Praha byly velmi těžké, ale přesto jste se stal postupem času miláčkem národa. Byl jste vidět, lidi vás měli rádi a vážili si vás. To muselo být zadostiučinění, ne? Cítíte ho ještě stále?
Ano cítím. Ten běh věcí tehdy hodně změnila povodeň, protože ta najednou přitáhla obrovskou pozornost na zahradu a přitáhla ji ve chvíli, kdy už jsme si s kolegy většinu věcí vyříkali a dokázali jsme táhnout za jeden provaz. No a ta mezní situace povodně nás samozřejmě strašně stmelila. A i díky tomu jsme společně dokázali vybudovat fakt obrovskou kvalitu zoo. To je pro mě stále velké zadostiučinění.
Takže se z té povodňové krize stala vlastně veliká příležitost...
Přesně tak. Z tragédie se stala výzva pro nás pro všechny. Ti zaměstnanci si jednu z nejlepších zahrad na světě odmakali vlastníma rukama. Myslím, že je to stále pro všechny obrovská satisfakce a já jsem na to pořád pyšný, protože já jsem do zoo dal všechno, a to v době, kdy jsem měl nejvíc sil a kreativity. I když si uvědomuju, že ani ten úspěch není černobílý. Nemyslete si - když se zeptáte lidí na Fejka, taky neuslyšíte jenom - jo, to je ten výborný ředitel. Já mám doživotně punc, že jsem v té povodni nechal zastřelit slona a hrocha, protože nešli zachránit a mohli někoho někde zabít. To přineslo obrovské trauma pro veřejnost, a někteří si ho pořád pamatují a nemohou mi ho odpustit.
A je něco, co byste teď udělal jinak?
Takhle vůbec neuvažuju. Já jsem to všechno dělal na 100 % a dal jsem do toho úplně všechno, takže jsem nemohl nic dělat jinak. Nelituju vůbec ničeho.
A když se teď, po těch letech vedení pražské zoo, do zahrady vrátíte, tak co cítíte?
To je strašně těžká otázka, protože jednak být emeritním ředitelem je doživotní postižení, takže když máte na něco jiný názor a nemůžete to ovlivnit jako člověk, který ale všechno dříve ovlivňoval, tak je to trošku mučení dravé zvěře a já jsem někdy mučen sám sebou. No a pak se bohužel stalo to, že my nemáme se současným vedením dobré vztahy. Za mnou se zavřely dveře a nikdo se mnou nekomunikuje, a to je po 13 letech bolestivá zkušenost, která ale taky v Čechách není ojedinělá. Prostě se to stává, to je třeba zkousnout a jít dál. Mám malé děti, takže do zahrady chodím, ale je pravda, že mě z těch důvodů, které jsem vyjmenoval, trošku bolí břicho.
Jaké máte plány do budoucna, Petře?
Mám v plánu být svobodným, nezávislým mužem, to je to nejcennější, čeho jsem dosáhl v těch skoro šedesáti letech života. Nejsem nikde zaměstnán, nemusím nikoho poslouchat a nemusím být vystaven věcem, se kterými třeba nesouhlasím. Jsem svobodný chlap a dokážu si na sebe a na svoji rodinu vydělat. Píšu, přednáším a nechávám se najímat na kreativní a manažerské práce pro projekty, ve kterých vidím smysl. Když někdo chce zlepšit nějakou malou zahradu, vybudovat zábavní park nebo využít nějaký pozemek pro veřejnost, tak rád pomůžu.
Takže je možné, že vás ještě uvidíme v čele nějaké velké zoo?
Tomu se nebráním. Dokonce jsem po covidu narazil na možnost řídit Zoo v Ústí nad Labem. Já pocházím z Mostu, takže k severním Čechám mám vztah. Zoo v Ústí je zahrada, která je v současnosti podobně zanedbaná, jako byla Praha v roce 97, je to podle mě nejhorší česká zoo. Chtěl jsem do ní dát své zkušenosti, protože to byla další možnost udělat to z gruntu jako po povodni, vzít bagr a ty staré pavilony srovnat se zemí a budovat zase trošku jinou, novou zahradu, bližší mé vizi zoo budoucnosti. A oni se mě tak lekli, že nakonec raději zvolili někoho jiného.
Lekli se těch vašich plánů, myslíte?
Lekli se, myslím, toho kreditu, toho typu osobnosti. Věděli, že bych neposlouchal, že bych se jich nebál a že bych zahradu nebral jen jako místo pro jejich politické body, což je v komunální politice problém.
Možná se báli, co byste všechno odhalil a odkryl.
Já bych zase začal tou černou prací uvnitř podniku. V Ústí se taky zastavil čas - dotace, přezaměstnanost a přitom minimální výkony. Minimální návštěvnost, která neroste, všude roste, jen v Ústí neroste… Myslím, že i tam funguje setrvačnost a dost lidí si určitě přálo, aby se tam nic moc neměnilo, včetně politiků.
Ještě mě zajímá úplně poslední otázka, která česká zoologická zahrada kromě té pražské podle vás nejhezčí? Kam nejraději jezdíte?
Nemusíme říkat ani kromě té pražské, protože já si myslím, že nejlepší je Zoo Lešná u Zlína. Ta má nejblíž k té mé vizi zoologické zahrady budoucnosti, jak jsem o ní mluvil. Zoo Praha se teď až moc vzhlíží ve velkých pavilonech, dává do nich šíleně velké peníze a zastavuje ten krásný přírodní areál betonem a umělými skalami, a to se mi nelíbí. Teď dokonce připravuje expozici ledních medvědů za miliardu, což už si myslím, že nemá ani ekonomickou ani ekologickou logiku. A Zlín jde úplně jinou cestou. Není tak nákladná a zvířatům poskytuje velkorysé prostory a opravdovou přírodu. Tam se cítím jako návštěvník i jako bývalý ředitel nejlépe.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku
Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?
-
JDobrý den. Jen chci vyjádřit díky a úctu panu Fejkovi za práci v ZOO Praha. A souhlasím, že úžasným prostorem je zahrada v Lešné. Vlídné prostředí pro zvířata, ale také pro návštěvníky. Přeju všem jen to dobré :)
-
ŠDíky za krásný a zajímavý rozhovor. Pana Fejka moc obdivuji za to, co ze ZOO Praha vybudoval a přeji mu v další kariéře jen to dobré.