Rozhovor s psychoterapeutem: Poradit se s ostatníma chlapama není slabost, ale odvaha
9.6. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
Možná, že není superhrdinou a dost možná dělá chyby. Přesto poradí a pomůže, kryje vám záda, když to potřebujete. Táta. Jenomže ne všichni ho mají. Klukům z děcáku táta záda nekryje, a většinou ani nikdo jiný. Proto před lety vznikl projekt Patron, za kterým stojí Liga otevřených mužů. Jeho posláním je najít dobrovolníky, kteří budou fungovat v životě dětí z dětských domovů jako pevný bod, jako někdo o koho se budou moci opřít, když budou potřebovat.
Protože mít někoho, kdo vám kryje záda, nám přijde prostě důležitý…
O otcovství, největších chybách, které tátové dělají, a o mužské duši jsme si povídali se spoluzakladatelem projektu Patron, terapeutem a lektorem Michalem Vybíralem.
Michale, jak vás vlastně napadlo založit organizaci na podporu mužů?
Už je to asi sedmnáct let, kdy jsme Ligu otevřených mužů s kolegy Martinem Járou a Václavem Šneberger založili. Začalo to workshopy pro muže a pak jsme měli pocit, že by bylo správné a důležité začít otevírat mužská témata ve veřejném prostoru. Věděli jsme, že podobné organizace existují například v Norsku, a tak jsme si sem norské kolegy pozvali, abychom zjistili co a jak.
Jaká byla první témata, která jste v Lize otevřených mužů řešili?
Jedním z prvních témat bylo právě otcovství a podpora aktivního otcovství a jednou z prvních věcí, které jsme udělali, byla naše mise - podporovat muže a kvalitu jejich života. Pojmenovali jsme si 4 hodnoty, takzvané 4 O - originalita, odpovědnost, odvaha a otevřenost. Nejsou to odpovědi na otázku „jaký by měl muž být“, to my nevíme, ale jsou to hodnoty, které fungují jako dobrý způsob seberozvoje a zároveň jsou dobrým způsobem, jak komunikovat s ostatníma.
A to otcovství?
Chtěli jsme, aby se to téma dostalo do veřejné společenské debaty. Řešili jsme témata aktivního otcovství a podpory otcovské dovolené. Byli jsme u zrodu návrhu, aby po porodu mohl být otec týden, čtrnáct dní doma a byl za to normálně placený. Protože je to prostě důležité pro dobrý start. Zkoumali jsme rodičovství a naše průzkumy bořily některé stereotypy - říkáme například, že otec může být stejně dobrý pečovatel jako matka. Je to věc kompetencí, nikoliv jako toho, s jakým pohlaví se rodíme.
A právě z těchto témat pak vykrystalizoval i projekt Patron, který se otcovství týká?
Řekl bych, že se týká spíš náhradního otcovství…Projekt Patron reaguje na to, že dětem v děcáku chybí vztahy, které by mohly dál rozvíjet. Tedy i po tom, co z domova odejdou. Je totiž důležité, aby měly vztah, který by jim zůstal i po opuštění dětského domova. A druhá věc - těm dětem chybí vztahy s lidmi, kteří vůči nim nejsou v žádné roli. Všichni dospělí v jejich životech jsou v nějakých rolích - v rolích biologických rodičů, profesionálů, pečovatelů v dětských domovech, učitelů, kteří se o ně starají ve školách, v kroužcích a podobně. Ale nějak tam chybí dospělí lidé, kteří by s nimi byli ve vztahu, který bude trvat i po opuštění dětského domova. A my jsme předpokládali, že právě takový vztah by mohl pomoct snižovat riziko sebedestruktivních a dalších sociálně patologických vzorců po opuštění dětského domova. A potvrzuje se to. Naše kazuistiky ukazují, že projekt Patron snižuje riziko propadu do sociálně patologických vzorců, drogami počínaje a (polo) bezdomovectví a dalšími velmi problematickými věcmi konče.
Jak konkrétně vlastně Patron funguje?
Je to jednoduché - seznámíte se s klukem z dětského domova, kterému je kolem 16 let, a pak se měsíčně scházíte. Mezi setkáními samozřejmě probíhá i další komunikace - po sociálních sítích, messenger, mailech, SMS. Není to jen o tom, že se jednou vidíte a pak měsíc nic…
Ale pozor, není to ani o tom, že vy jako patron mu kupujte dárky, kino, zážitky, kafe v kavárnách, ale že spolu trávíte čas, něco spolu děláte, mluvíte spolu, chodíte po lese, jezdíte na kole…Pokud kluk hraje fotbal, jdete se mrknout na fotbal, pokecáte spolu.
Rozhodně není nejlepší patron ten, kdo nabídne nejlepší zážitek, naopak. Snažíme se, aby tu byl prostor pro vytváření úplně obyčejného vztahu mezi dospělým a klukem.
A po opuštění dětského domova?
Jakmile kluk dospěje a odejde z děcáku, nastává krizová fáze, a to jak pro to dítě samotné, tak pro vztah s patronem. Když to vztah vydrží, tak patron začne fungovat v dospělejší roli rádce - řekne třeba - hele, ale koupit si auto na leasing je fakt blbost - a vysvětlí mu proč. Nebo řekne - je dobrý mít sociálně zdravotní pojištění - a pomůže mu. Pomůže mu třeba s bytem atd. Díky tomu, že s ním dál komunikuje, dál s ním je, pomáhá, aby ten mladý člověk neudělal první blbost, která ho napadne.
A když udělá první blbost?
Často ji udělá, ale je důležité, aby mu patron zůstal i nadále. Patron je vlastně někdo, kdo tomu mladému člověku zůstává, ať se děje cokoliv. My patronům říkáme - vy máte být ty pevné sloupy, když oni okolo vás budou padat na hubu. Úkolem patrona je být jim po boku, snažit se je korigovat a neopustit je. Pokud to takhle funguje, je to nesmírná pomoc.
Co má člověk udělat pro to, aby se stal patronem?
Tak, musí vám být nejmíň třicet. Chceme, aby mezi patrony a jejich svěřenci byl ideálně generační, nebo alespoň půl generační rozdíl. Dalším limitem je profese. Je důležité, aby patron nebyl primárně ze sociálních služeb nebo z učitelského prostředí, to ten vztah determinuje a není to dobře. No a pak už nastávají ty konkrétní kroky, jako prohlédnout si stránky projektu iPatron, vyplnit formulář se základními údaji a přihlášku. Poté se s vámi potká kolega a udělá jakýsi vstupní pohovor, kde bude zjišťovat vaši motivaci. No a pokud se obě strany shodnou, že je to dál zajímá, tak zájemce projde školením. A pokud chce stále pokračovat, vyjede na víkendové školení, kde se seznámí s tím, jak děti z děcáků fungují, jaké mají charaktery, na co se má připravit a tak dále. Když pořád vydrží, tak nastane čas na seznámení se s konkrétním klukem nebo holkou (tam nejsou patroni muži, ale ženy).
Pojďme zpět k otcovství - je pro muže otcovství stejně náročné jako pro ženy mateřství?
Otcovství je jiné než mateřství. Předurčuje to zejména biologická linka matky - devět měsíců prenatálního života. Zrození dítěte je i zrozením matky. Na psychické, ale i fyzické úrovni. Zatímco zrození otce je „pouze“ psychickým zrozením. A hodně záleží na tom, jak moc se otec rozhodne být aktivní…
Jak to myslíte?
Otec je jako rodič úplně stejně kompetentní jako matka. Dítěti může poskytnout úplně stejně naplněný, rozvojový vztah. Ale je to do značné míry otázka jeho vlastního rozhodnutí. Rozhodnutí, jak moc bude aktivní. Protože i otcovství vyžaduje vystoupení z vlastní komfortní zóny.
Proč se o otcovství, narozdíl od mateřství, veřejně moc nemluví?
Zajímavá otázka. Mám pocit, že se o tom mluví, ale možná v jiných sociálních bublinách. Myslím, že ženy mají víc vybudovanou potřebu sdílet. Víc si mezi sebou předávat informace. My muži často máme pocit, že si na věci musíme přijít sami, případně s pomocí internetu. Ono, ptát se druhého chlapa, jak přebaluje dítě, prostě není ve většinové společnosti moc sexy. Ale přitom je to úplně stejné jako u žen. Je naprosto normální a v pohodě se zeptat na zkušenosti. Je v pořádku říct „hele já nevím, tohle mě nikdo nenaučil.“
Mluvil jste o tom, že zrození otce je do jisté míry vlastním rozhodnutím o tom, jak aktivní v otcovství budu. Jaký dopad na dítě má, když otec nechce být aktivní nebo když dokonce otcovská figura úplně chybí?
V takovém případě je základní otázkou, jestli v té rodině jsou jiné mužské figury. Pokud ano, ta ztráta nemusí být pro dítě tak fatální. Čímž teď nechci říkat, že je to úplně v pohodě. Když otec odmítne své otcovství, je to potenciálně velký průser. Naše společnost je nastavená v poměru „jeden dospělý na 3 děti“, ať už se to týká škol, kroužků, domácností, kde žena je s dětmi doma a táta v práci. Jiné a starší kultury ale jasně ukazují, že správný poměr je obrácený - tři až čtyři dospělí na jedno dítě. Ne že by dítě potřebovalo 4 dospělé, aby ho uhlídali, ale je potřeba, aby v jeho životě byli aktivně přítomní. Tak to ale mnoho z nás nemá. No a pokud ještě chybí i ta druhá primární osoba, táta, tak je to prostě chybění. A záleží na tom, jestli a jak ostatní dospělí dokáží nahradit tu pozornost, kterou by měl táta dítěti dát.
Je rozdíl ve výchově matky a otce?
Ano, ale z biologického pohledu jsou to rozdíly zanedbatelné. Otec může matku stoprocentně zastoupit, a to téměř ve všem. Důležité v rodičovství ale není to, jestli pečuje matka nebo otec, nýbrž kvalita vztahu s pečující osobou. Pokud se ale ptáte na kulturní rozdíly, tak ty existují. Zatímco mateřství je spíše péče, otcovství je spíše rozvoj, mateřský úkol je spíš ochraňovat, otcovský spíš jít do rizika. My v Lize otevřených mužů říkáme, že je důležité, aby otec se svými dětmi zvládl tři A - autoritu, agresi a autonomii. Autoritou je otec pro dítě, učí ho tím s autoritami pracovat, přijímat je i vymezovat se proti nim.
Agrese - tady je úkolem otce naučit děti (zejména syny), jak pracovat s vlastní silou, agresivitou a případně i násilím, které se ze síly může vyvinout. No a autonomie?
Tady je úkolem otců akcelerovat cestu k samostatnosti, přerod dítěte, které je závislé na rodičích, v samostatnou lidskou bytost. Matka je často tou, která otci říká „ne tak rychle“ nebo když to táta „přepískne“, tak dítě utěší. Na druhou stranu otec je tím, který má povzbuzovat děti i mámy k autonomii, povzbuzovat matky, aby děti pustily a nedržely je v dětském stavu až příliš dlouho.
Jaké jsou největší chyby, které otcové dělají?
Největší chybou je, když se táta vykašle na aktivní otcovství nebo na otcovskou roli vůbec. Chybou je rezignace a nezájem. A jednou z dalších častých chyb je nečitelnost. Když pracuju s mladými muži, tak se to téma často objevuje - táta byl nečitelný. O ničem nemluvil, nebyl doma, nebo byl pořád zalezlý v garáži…Když jsem se ho na něco ptal, nebo s ním chtěl o něčem mluvit, tak jen mávnul rukou a odbyl to jednou větou. Chybou je nečitelnost a nevnímavost k dětem. Blbý je taky, když tátové zamění autonomii za výkonnost. To je docela časté a muži to dělají v dobré víře, ale můžou z toho být velké potíže se sebevědomím, se snahou být pořád výkonnější a výkonnější a přitom pocit, že to nikdy nestačí.
Přijde mi, že v mužském světě je hodně předsudků, například o tom, že muži nemají city, nepláčou a podobně…
… Ano, nebo taky, že je ostuda říct si o pomoc. Muž má přeci všechno zvládnout sám. Jenomže co když neví jak?
No, co má dělat, když neví?
Přeci si říct o pomoc. Poradit se s ostatníma chlapama. To není slabost, ale odvaha. Je důležité přijmout, že něco nevíme, neumíme. Není to ostuda. My v LOM říkáme, že je důležitější mužská solidarita než soupeřivost, zlost a osamocenost. Naší misí je podporovat mužskou solidaritu a otevřenost k sobě navzájem.
Nedá mi to se vás na závěr nezeptat - jak vy osobně vnímáte módu a oblečení?
Já osobně si k tomuhle tématu cestu teprve hledám. Nosím to, v čem mi je dobře. A taky to, co odpovídá mým hodnotám. Třeba trička s nejrůznějšími symboly, nápisy, které mám rád.
Takže oblečení je pro vás něco jako sebevyjádření?
Vlastně ano.
A je něco, co byste si na sebe nikdy neoblékl?
Jo, třeba triko s nápisem „Škoda každé facky, která padne vedle“. Nebo cokoliv se sexistickou, fašistickou nebo ideologickou tematikou…
A ještě jedna otázka - máte nějakou „zaručenou“ radu, jak být šťastný?
Lehčí otázka by nebyla?
Dobře, tak jinak. Jde to vůbec - být stoprocentně šťastný?
Chtít být stoprocentně šťastný je neurotická blbost. Zdravé je umět poznat, když jsem šťastný a užít si to, a pak je taky dobré umět poznat, když jsem smutný. A úplně nejlepší je prožít docela dost dobrej život.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku