Petr Lukeš: V Česku neodpouštíme dobře oblečeného chlapa. Špatné oblečení považujeme za normální.
4.8. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
Dnes je jeho jméno pojem, ale o styl a vizáž se Petr Lukeš zajímal už od dětství. V českém socialismu však pro takové zaměstnání jaksi nebylo místo. Petr se svého snu nevzdal a svépomocí a tvrdou dřinou (a taky notnou dávkou talentu) se v oboru stylista - vizážista vypracoval nejvýš, kam mohl.
V devadesátkách začínal tam, kde jiní končí - u Diora a Yves Saint-Laurent. Aby svůj um mohl předávat dál, založil v Česku Asociaci vizážistů a stylistů. V módě se pohybuje 30 let a ve své práci se silně dotýká i psychologie. Jak sám říká, aby dokázal pomoct lidem s jejich vlastním stylem, musí nejprve poznat jejich život.
Společně jsme se bavili nejen o módě a oblékání, ale řešili jsme i barvy, jejich význam a jejich vliv na naše okolí i na nás samotné. Ptali jsme se, kteří muži nosí červenou a růžovou i na to, ve které barvě si vás ostatní nejvíc všímají. Mluvili jsme i o řeči těla, o tom, jak z ní vyčíst lež nebo nechuť pokračovat v rozhovoru.
A ptali jsme se i na oblékání češkých mužů - proč mají muži v Česku v oblékání obavu z hodnocení ostatních? A jak chodí oblečený "typický český chlap"?
„Takzvaně normální chlap má montérky, sandály, běhá v trekovým triku po Václaváku a vypadá, že by mohl zdolat každou stěnu, kterou tam najde, nebo že zvládne skolit medvěda hned vedle ve Vodičkový. Když je muž elegantní, tak to neumíme ocenit, posmíváme se mu a říkáme - to bych ho chtěl vidět, jak by v tomhle skládal fůru dřeva…," říká Petr Lukeš.
Hezké čtení!
Dobrý den Petře. Děkujeme za přijetí pozvání do našeho podcastu GS Talks. Vy jste známý vizážista, fotograf, stylista… jak jste se ke svému povolání vlastně dostal?
Dobrý den, já děkuju za pozvání. Poprvé jsem se s vizáží setkal v době, kdy se o ní ještě nedalo uvažovat jako o profesi. To bylo před revolucí, kdy tady existovaly prodejny Tuzex. My jsme se tam byli kdysi podívat s maminkou a pamatuju si, že jsem tam viděl zajímavý úkaz - paní v nádherném kostýmku stála u stojanu s kosmetikou Dior a líčila zákaznice. Já jsem si říkal, ty jo, co to dělá? Ona tam maluje ženy, aby byly hezčí? To možná lítá po světě a učí lidi být krásnější. To chci dělat taky! Tehdy jsem dostal informaci, že to dělat nebudu, protože takový obor u nás neexistuje, a navíc nikam lítat nesmíme… Takže jsem to pustil z hlavy. Paradoxní je, že pak v devadesátých letech, byl Dior druhá firma, pro kterou jsem dělal vizážistu. Poměrně brzy jsem pak začal mít zájem o styling. To mi bylo blízké, protože moje babička byla dámská krejčová a děda byl pánský krejčí. No a někdy po roce 2000 jsem začal koketovat i s fotografií, protože jsem cítil potřebu zachytit výsledek své práce vlastním pohledem. Tehdy jsem byl jeden z prvních, kdo dělal make up, styling a focení dohromady.
A kde jste se styling a vizážistiku vlastně naučil, když tady v devadesátých letech nic takového neexistovalo?
V těch devadesátkách to bylo fakt docela složitý a já jsem tenkrát, když jsem začínal s vizáží, byl lačný po jakékoliv informaci. Hltal jsem cokoliv k tomu tématu… Když vás někdo něco naučil, nosili jste ho na rukou, když jste našli knihu, tak jste ji pročetli od A do Z a doufali, že brzy najdete další, kterou jste ale nenašli. Pak jste jeli někam do zahraničí a z veletrhu jste si přivezli další dvě knížky a louskali jste každou informaci, protože to byl poklad. Takhle jsem se tehdy vzdělával. Prosil jsem lidi, kteří už něco uměli, aby mi předali své znalosti, četl jsem, co se dalo přečíst, a hodně jsem trénoval. Z velké části jsem si musel spoustu věcí prošlapat praxí, vyzkoušet všechny omyly, zjistit si pěkně natvrdo, že to, že něco nefunguje, vám nikdo neřekne dopředu.
Jak těžké bylo získat první klienty? Jak jste se dostal ke světovým značkám jako byl Dior nebo Yves Saint-Laurent, pro které jste pracoval?
Tomu zase nahrávala poměrně divoká situace devadesátých let. Vizážista byl tehdy nedostatkové zboží a tyhle velké značky, které do Česka přišly, měly tehdy velkou poptávku po vizážistech a chtěly mít buď spojené týmy, anebo hledaly jenom muže, protože na to byli zvyklí z domova. Jenomže muž vizážista tady byl fakt vzácnost, takže jsem měl vlastně jistou konkurenční výhodu a všimli si mě. Pak jsem musel projít konkurzem a uspěl jsem, takže mě přijali.
Co jste vlastně u Diora dělal?
Líčili jsme. Vlastně všechno od různých promo akcí až po časopisové focení, zkrátka dělali jsme veškerý make up, který byl potřeba kde udělat. Byli jsme relativně malý tým, byli jsme tam v jednu fázi tři, později už jen dva.
Proč jste se pak rozhodl jít vlastní cestou?
Hrozně mě lákala svoboda a možnost dělat vlastní věci vlastním způsobem. Tak jsem začal tu vlastní cestu hledat a jednou z prvních věcí, která mě napadla, bylo založit asociaci. Měl jsem myšlenku spojit vizážisty, kteří chtěli jít podobnou cestou, chtěl jsem sjednotit pravidla a taky vytvořit systém vzdělání, protože tehdy se všichni učili víceméně na koleně nebo od někoho, ale možnost profesionálně se vzdělávat a růst tady prakticky nebyla. Nechtěl jsem to tehdy pojmout jenom jako byznys, kdy uděláte kurz denního líčení, rychle na tom otočíte pár lidí a pustíte to dál. Od začátku jsem chtěl vytvořit dlouhodobý koncept, který bude fungovat.
Chodili k vám na začátku jenom celebrity, nebo i běžná klientela?
Lidé jsou vždycky zvědaví na to, co dělají jejich celebrity, takže zájem měli vždycky. Jenom zpočátku vlastně nevěděli, co hledají. Časté bylo, že někde v časopise proběhla nějaká proměna a lidi si říkali - já můžu být hezčí? Tak budu hledat vizážistu! Ale vůbec netušili, že pro to budou muset něco udělat i oni sami. A to, co teď popisuju, se týkalo vlastně výhradně žen, protože v devadesátých letech měli muži představu, že chlap má smrdět benzínem a kostkovaná košile je společenská až až. Dodneška to pro spoustu mužů není dořešený téma…
Proč myslíte, že to tak je?
To jste mi položili těžkou otázku… Já o tomhle přemýšlím skoro 30 let, mám na to spoustu teorií a doteď si nejsem jistý, jak to vlastně je. Jedním z těch důvodů je podle mě tradice, která byla přetržená. Když se podíváte na fotky mužů v Česku před druhou světovou válkou nebo v meziválečném období, tak jsme v úplně jiném světě. Chlapi tehdy neměli problém se obléct dobře a elegantně. Řešili to a byl to standard. Jenomže to přetrhla válka a pak samozřejmě rok 1948 a nástup komunismu. Ten tyhle zvyky zlikvidoval, protože tady najednou místo elegantního muže, který smeknul klobouk, byl budovatel s šátkem a v montérkách. A když vypadal moc dobře, tak byl podezřelej.
Od té doby už je to ale docela dlouho…
Ano, měli jsme dlouhou dobu na to, abychom to překonali, ale faktem je, že českým mužům se moc nechtělo, neměli tendenci se zlepšovat. Další věcí, a možná tou důležitější, je fakt, že chlapi mají obavu ze zpětný vazby. U nás se muži hodnotí pouze ve dvou kategoriích - buď jsou neelegantní a neumí se oblíkat, to jsou ty “typický český” chlapi. Nebo se chlap oblékne dobře, začne být elegantní a začne být podezřívaný z toho, že je buď homosexuál nebo metrosexuál. A pojďme se mu smát. Tohle škatulkování vede k obavám, které jsem mockrát viděl u klientů, kteří mi řekli - jo, vypadám dobře, takhle jsem si to představoval, to je super. Jenomže, co tomu řeknou chlapi v práci? A co si pomyslí moje šéfová?
Proč mají muži v Česku takovéhle obavy?
Myslím, že příčina je v obecné atmosféře tady. To je zajímavá věc - my neodpouštíme dobře oblečeného chlapa. Ale když je muž fakt blbě oblečený, tak nejenom že mu to odpustíme, ale ještě řekneme, že je to normální. Zkrátka mám pocit, že jsme si tady nastavili strašně nízkou a špatnou laťku. Takzvaně normální chlap má montérky, sandály, běhá v trekovým triku po Václaváku a vypadá, že by mohl zdolat každou stěnu, kterou tam najde, nebo že zvládne skolit medvěda hned vedle ve Vodičkový. Když je muž elegantní, tak to neumíme ocenit, posmíváme se mu a říkáme - to bych ho chtěl vidět, jak by v tomhle skládal fůru dřeva…
Takže myslíte, že čeští muži mají v oblékání obavy z předsudků?
Spíš než z předsudků z hodnocení. Takové to “co si řeknou lidi” v Česku pořád funguje. Zkrátka se bojí vypadat líp.
No jo, ale jak to překonat? Jak se dostat se přes ten bod, kdy už tohle člověk neřeší?
V první řadě by člověk měl vědět, kdo je, kým chce být a jak chce vypadat. Neměl by zůstávat v tom, že bude raději vypadat jako všichni ostatní, protože je to pohodlné splynout s davem. Je potřeba dokázat unést to, že je člověk sám sebou, a je třeba uvědomit si, že vypadat dobře není trestný čin. A u spousty mých klientů skvěle funguje vyjet někam, kde je to normální. Jednou jsme s jedním klientem zajeli na pár dnů do Milána. On najednou viděl, že jsou tam lidi oblečený daleko barevněji, výrazněji, a pochopil, že on není divný, že se vůbec nevymyká z globálního měřítka. Potřeboval se prostě přenést přes běžné předsudky, které najde u své sousedky a u dvou kolegů v práci, a zjistil, že existuje spousta mužů, kteří se oblékají dobře a není to jejich handicap. Krátce na to se začal oblékat s daleko větším sebevědomím. Takže často je to otázka pochopení a vyzkoušení.
Pojďme to zkonkrétnit, jak tedy objevit svůj vlastní styl? Kdybych za vámi přišel s takovou zakázkou, co byste se mnou dělal?
To je poměrně dlouhý proces. Tím prvním bude úkol najít vaši osobnost, přičemž se budeme soustředit jak na fyzické parametry, jako jsou míry, konfekční velikost, barevná typologie a podobně, tak na váš životní styl. A tady já bych se ptal, co děláte, jak fungujete, jak vypadá váš den od chvíle, kdy ráno vstanete. Jestli si dáte ráno hrnek kávy, nebo čaje, jestli jdete do práce, s kým se tam stýkáte, co děláte. Jestli jezdíte autem, nebo MHD… Jak přemýšlíte o světě, jak ho vnímáte, jak reagujete… No a poté vytvořím celistvý návrh - představu barevnosti, materiálů, struktury a nakonec i finálního vzhledu, kterou budeme postupně posouvat ke konkrétnější a konkrétnější představě, až z toho najdeme styl, který bude fungovat v prostředí, kde se pohybujete. To znamená bude vám ušitý na míru, bude vám v něm pohodlně, ať už děláte cokoliv. A zároveň bude skvěle vystihovat vás a váš životní styl. Tohle je základní know how a práce na pár týdnů.
To trošku hraničí s psychologií…
Ale oblečení souvisí s psychologií! Není to samozřejmě psychologie v tom smyslu, že bychom dělali nějakou diagnózu, ale potřebujeme znát mysl člověka, pochopit jeho duši, protože bez toho to nedává smysl. Bez toho byste vytvořili sice krásný styling, ale nebylo by to ono a ten dotyčný by se v tom necítil dobře. Styl, ať chceme nebo ne, je součást naší identity.
Teď se bavíme o tom, že styl je velmi individuální věc. Dá se nějakým způsobem zobecnit, jaké kousky obecně mužům sluší?
Velmi těžko. Ale jsou samozřejmě nějaké kusy, který se osvědčily natolik, že se staly ikonickými a mají ve stylingu jistou univerzální platnost.
Co to je za kousky?
Takovým typickým je třeba modrý blejzr. Námořnický modrý blejzr je klasika, která bude fungovat téměř s každým. Pak jsou to ikonické značky jako třeba Barbour. Když muž chce bundu, pak je Barbour za mě bunda číslo jedna. Pak trenčkot, ten využijete ve většině stylů.
Vy kromě stylingu děláte i barevnou typologii a aktuálně jste asi jediný člověk v Česku, který své know how předává dál a barevnou typologii vyučuje. Co to vlastně je a proč bychom barvy měli řešit?
Barevná typologie je jednoduše systém práce s barvou. Podobných systémů existuje spousta, protože od té doby, co lidstvo barvy zná, tak se snaží vymyslet způsob, jakým je sladit, kategorizovat, používat… Barevná typologie je ale oproti jiným systémům odlišná a snaží se popsat, čím to je, že nám některé barvy sluší líp a některé hůř. Díky tomu totiž pochopíme celý systém a jsme pak schopní barvy vybírat efektivněji a snáz než pouhým hledáním metodou pokus omyl. Celá barevná typologie stojí paradoxně na myšlence, že nejde primárně o barvu jako takovou, ale o její vlastnosti. Tedy o odstín, sytost a jas, jiné vlastnosti barva nemá. A když hledáme to, co nám sluší, soustředíme se primárně na tyto vlastnosti. Ve slušivosti nehraje takovou roli, jestli mám na sobě modrou, nebo bílou, žlutou, nebo zelenou, ale důležitější je nastavení odstínů, sytosti a jasu. Jakmile najdeme vlastnosti, které nám víc sluší, máme v podstatě vyhráno a zůstává nám obrovská svoboda v tom, jakou barvu si vzít. Zjednodušeně řečeno - typologie nám pomůže ve chvíli, kdy si chcete obléct například červenou. Určí, jestli ta vaše červená má být teplá, nebo studená, sytá, nebo méně sytá, zářivá, nebo spíš tlumená. A když najdete své ideální nastavení v jakékoliv barvě, tak máte daleko větší šanci, že bude lichotivější k vašemu vzhledu.
Takže by se to dalo říct, že nám nesluší barvy, ale jejich vlastnosti?
V podstatě ano.
Jak ale poznat, který odstín nebo která vlastnost té konkrétní barvy nám bude slušet?
Jedinou zaručenou metodou je šátkový test, který spočívá v tom, že se přikládají jednotlivé barvy pod obličej a sleduje se, co se na tom obličeji mění. Je velice zajímavé, jak dokáže barva přeformovat naši tvář, změnit odstín pleti, vytáhnout nedostatky, nebo k nám naopak být velmi lichotivá.
A stává se, že přijde člověk, který nosí celý život například červenou barvu, protože ji má rád, a tady u vás zjistí, že mu vlastně červená nesluší?
Ne. Typologie mu pomůže říct, hele, vám sluší tenhle typ červené. Nezapomeňte, že není červená jako červená.
A řeší muži takhle dopodrobna barvy?
Jistě. Někteří muži jsou dokonce nejen vnímaví k barvám, ale často chtějí jít víc do hloubky než ženy. Jsou analytičtější, logičtější. Muže zajímá, jak je to možné, že barva změní odstín pleti, jak to funguje a podobně. Ženy naproti tomu vnímají barvy intuitivněji.
Existuje něco jako psychologie barev? Když si vezmu modrou barvu, tak působím jinak, než když si vezmu červenou?
Ano, ale nesouvisí to úplně s typologií, protože u typologie jde o vlastnosti barev a u toho, jak barva působí, jde skutečně o tu barvu jako takovou. V tom, jak barva působí, hraje roli několik věcí - historická zkušenost s konkrétními barvami, jisté kolektivní prožívání a pak i samotné působení té dané barvy. Když se podíváte například na červenou a zelenou, tak víte, že červená je daleko dynamičtější, stimuluje vás, je rychlejší. Zelená je pohodová, klidová, působí přesně opačně. Pak jsou barvy, na které musíme reagovat už jenom z fyziologických předpokladů, protože z hlediska vlnové délky naše oči nejsou citlivé ke všem vlnám spektra stejně. Nejcitlivěji reagujeme na žluté části spektra, takže když se někdo oblékne do žlutý, nejde nevidět. Je automaticky nepřehlídnutelný. Což má dva aspekty - pozitivní je ten, že bude vždycky vidět, ale negativní je ten, že bude nějaký průšvih, tak to většinou odnese “ten žlutý”, protože je nejvíc vidět.
A řekněte mi, volí lidi barvy podvědomě pro různé situace?
Volí a velmi často to bagatelizují, stejně jako oblékání samotné. Oblékání je fantastická věc, kterou každý z nás dělá každý den. Dokonce to musíme udělat, v naší společnosti se nepřipouští, abychom to neudělali. Zároveň je ale zajímavé, že to, co každodenně děláme, máme tendenci dokonale bagatelizovat. Když byste někomu řekli - budeš každej den stavět věž z kostek, tak si řekne, hele, když musím každý den stavět věž z kostek, tak se stanu mistrem stavění věže z kostek. Ale když někomu řeknete, hele, musíš se každý den oblékat, tak si málokdo řekne - dobrá, stanu se mistrem svého oblečení. Lidé říkají - no tak jsem se oblékl, protože mám takovou náladu, nebo - ať si každý nosí, co chce… To je samozřejmě pravda, ať si každý nosí, co chce, ale proč v tom nebýt dobří?
Vy se kromě stylingu a barev zabýváte i řečí těla. Co všechno se dá z řeči těla vlastně poznat?
Dalo by se spíš zeptat, co všechno se z řeči těla nedá poznat? Ať chcete, nebo nechcete, mluvíte nejen slovy, ale i tělem. Skvělé na řeči těla je, že na rozdíl od slov jsme se v ní nikdy nenaučili pořádně lhát. Řeč těla se nedá stoprocentně kontrolovat, je toho moc, co byste museli kontrolovat, a není v naší kapacitě to uhlídat. Jsme schopni uhlídat slova i slovně lhát. Není to snadné, ale jde to. Ale lhát k tomu ještě i tělem je v podstatě nemožné.
Zkuste nám dát nějaký příklad, kdy řeč těla říká něco jiného než slova…
Tak si představte, že s někým mluvíte a jeho špičky začnou směřovat ke dveřím. To je jasný symbol, že v tuhle chvíli potřebuje odejít. Nevíme samozřejmě proč. Může to být tím, že má další schůzku, může to být proto, že už je otravné to, co si říkáte, nebo už se bavíte moc dlouho, má někde rande nebo jiné povinnosti. Pokud špičky míří ke dveřím, vím, že ten člověk potřebuje odejít, přestože formálně bude držet dekorum a bude se mnou dál bavit, nepřeruší hovor.
Jaká další podobná gesta nebo mimiku běžně používáme?
Je jich mnoho a každé gesto něco znamená, ale háček je v tom, že je musíte interpretovat v kontextu. Vezměte si takové křížení rukou - většina knih o řeči těla vám u křížení rukou řekne, že to je prostě bariéra, která znamená, že se dotyčný člověk uzavřel. To je sice pravda, ale jako interpretace to nestačí. Protože to uzavření záleží na tom, kde jsou ostatní, s kterými komunikuje - uzavřel se vůči nim? Anebo to znamená, že je mu úplně prostá zima? Chtěl si udělat pohodlí? Nebo třeba potřebuje o něčem přemýšlet, a tak symbolicky zavřel dveře k sobě a teď si přemýšlí. Pokud chcete pochopit řeč těla, musíte pochopit celý systém, ne jen vytržená jednotlivá gesta.
Jak se pozná z řeči těla, že člověka lže?
Rozpoznání lži je jedna z nejtěžších disciplín. Neexistuje na to jedno univerzální gesto, ale existuje spousta indicií. Nicméně i odborníci na hledání lží jsou úspěšní tak na 60, maximálně 70 %, a to ještě k tomu mají jednu velkou výhodu - mohou si pořizovat záznam, takže si výpovědi můžou pouštět dokolečka a sledovat je. To, že někdo lže, se totiž může projevit například jenom nějakým mikropohybem, záškubem někde na těle, který může trvat 100 milisekund, což je čas, který když zrovna v tu chvíli mrknete, tak ho propásnete. Někdy to tak těžké není, například když lže malé dítě, tak má často tendenci si zakrýt ústa, aby zakrylo lež. Dospělý už to neudělá, ale často můžete při lži vidět cestu ruky k ústům, která se pak někam stočí, skončí u sebeúpravy a podobně.
Pane Lukeši, už máme jen závěrečnou otázku - co všechno se u vás člověk v asociaci může naučit?
Kompletně všechno o makeupu, od základních kurzů až po kurzy pro velmi pokročilé. Učíme i speciální techniky, které se běžně v základním make upu dělají jen výjimečně. Potom učíme styling - pánský i dámský a v částečně se zaměřujeme i na fotografii. Učíme, jak vyfotit portrét, jak vyfotit styling a make up.
Mockrát děkujeme za zajímavý rozhovor, mějte se hezky a ať se vám daří.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku