Na návštěvě u Česlava Jaroše, legendárního oděvního výtvarníka, který zná tajemství nadčasové módy
12.5. 2023, Filip Proučil
Říká se mu Karel Gott mužského odívání, on sám o sobě tvrdí, že je architektem módy. Svou první pánskou kolekci oblečení navrhl už ve 14 letech a od té doby se jeho jméno stalo synonymem dokonalého a šarmantního mužského stylu.
Legendární oděvní výtvarník a akademický malíř Česlav Jaroš se svému řemeslu učil už od dětství – jeho maminka šila šaty například pro Adinu Mandlovou. Jaroše ale víc zaujala pánská móda a zejména proměna českých „chatařů” v opravdové muže.
Jeho modely oblékly tisíce lidí a mezi jeho klienty patří třeba České aerolinie, pro které navrhl uniformy, Český olympijský výbor, Policie ČR, BIS, Škoda Auto, Hotel Hilton, Obecní dům či Alcron a mnoho dalších. České muže Česlav Jaroš hodnotí poměrně kriticky – to ostatně tato ikona pánské módy vysvětluje v našem rozhovoru: „Český chlap dbá spíš na to, aby měl dobré auto nebo jiné věci, které mu přijdou podstatnější než jeho vlastní vzhled. Jenže vzhled je důležitý, protože právě díky dobrému oblečení můžete své okolí dostat přesně tam, kam potřebujete.
Tak se pojďte začíst.
Jste známý především díky své profesi oděvního výtvarníka a stylisty, téměř 40 let navrhujete oblečení nejen pro významné české osobnosti, ale také společnosti. Ve svém oboru jste dosáhl mistrovství! Věděl jste od malička, že móda a kresba bude tím, co vás bude magneticky přitahovat?
S kresbou jsem to věděl odmala. Kreslil jsem od svých čtyř let. Kresba byla mým koníčkem, náplní času a přinášela mi radost. Díky tomu jsem si myslel, že se budu věnovat ilustraci, plakátům, nebo kreslenému filmu. Byla to taková moje představa o tom, čím se budu živit. Móda přišla shodou náhod a postupem času i díky mé mamince, která byla vyučená dámskou krejčovou. Už za první republiky šila v salonu Rosenbaum a mezi její klientky patřila například Adina Mandlová. Po roce 1945 maminka pracovala v ÚBOKu, kam jsem s ní chodíval, když jsem neměl hlídání. Tehdy jsem sedával u jednoho stolu s tehdejšími návrháři a kreslil si. Viděl jsem módu zblízka. Druhým člověkem, který mne ovlivnil, byl můj tatínek, který byl sice architekt, ale módu měl taky velmi rád! Míval ručně šité boty a obleky, móda byla jeho hobby.
Takže jste se už v dětství rozhodl, že půjdete studovat výtvarnictví?
Já jsem po střední škole, což byla Střední odborná škola výtvarná na Hollarově náměstí se zaměřením na propagační výtvarnictví, věděl, že bych chtěl jít na Vysokou uměleckou školu. Nejideálnější se mi tehdy zdála VŠ UMPRUM. Na druhou stranu jsem taky věděl, že mají spoustu zájemců a velký přetlak, takže jsem se zkusil přihlásit do Speciálního ateliéru oděvního výtvarnictví. V té době jsem byl v módě už poměrně úspěšný, vyhrál jsem významnou soutěž a mé kresby pánských návrhů byly publikovány v Mladém světě. Ta přihláška byla tak trochu vykutálenost, protože jsem věděl, že když se tam přihlásí kluk a udělá zkoušky, tak z těch sto padesáti lidí má větší šanci. Oni totiž chtějí mít vždy v každém ročníku alespoň jednoho kluka. Pro takové zpestření, nebo lepší koncepci týmu. Napoprvé jsem se ale nedostal, až napodruhé.
Co jste mezi tím dělal?
Pracoval jsem jako aranžér s metráží v obchodu s oděvním a textilním zbožím v obchodním domě Perla. Bylo to úžasné, naučil jsem se aranžovat oděvy z ustřihnutého kusu metráže – z toho jsem udělal cokoliv. Na škole jsem pak studoval u profesorky Bauerové, což pro mě byla a je nejlepší profesorka v profesi. V oboru jsem začal pracovat už od druhého nebo třetího ročníku, kdy se moje návrhy začaly vyrábět s mým logem.
Jaký je vlastně rozdíl mezi oděvním výtvarníkem a módním návrhářem?
Módní návrhář je pro mě něco, co je někdy poněkud tendenční, přechodné a poplatné době. Oděvní výtvarník je tvůrce, který tvoří oděv, a ten bere jako užité umění. Oděv je spotřební záležitost a jeho podstata je, že musí splňovat základní užitné parametry. To znamená, že když si budete kupovat tu svrchní košili, kterou máte teď na sobě, tak se vám musí zaprvé vizuálně líbit, za druhé se v ní musíte cítit dobře. Poté si vyzkoušíte její funkce, například to, jestli má podšívku, kapsy, prostě jestli vám vyhovuje provozně. Pak se podíváte na štítek, jak o ni pečovat, a taky na cenu, která musí splnit vaše požadavky. A nakonec musí oděv mít ještě něco navíc. To, co mu dá onen oděvní tvůrce. Příběh, design, moment, detail – to „něco”. To je podstata tvorby a vlastně i účel oděvního výtvarníka, který dává oděvům určitý nadstavbový a kreativní moment.
Kdežto módní návrhář spíše řeší současné trendy, je to tak?
Ano. Důležité je si zapamatovat, že módnost nikdy nesmí převyšovat funkci a užitnost! Je to jako se židlí, může mít úžasný design, ale první, co uděláte, je to, že si na ni sednete. Když se vám na ní bude špatně sedět, její design vám bude jedno. Zdali je ten oděv dobrý, se prokáže časem. Pokud dobrý je, tak bude dobrý i za pět, deset, dvacet let…
Takže ideální je, když je oděv prostě nadčasový?
Dobrý oděv je takový, který nějaká módnost nemůže ovlivnit!
Všeobecně se traduje, že čeští muži oblékání moc neřeší. Proč je podle vás důležité se dobře oblékat? Jaké to má výhody?
Obecně řečeno, jsme středoevropský stát, který je podobný Německu nebo Švýcarsku, kde pro muže existují jiné a přednější záležitosti než jeho vlastní vizuální fashion vzhled. Ten je důležitý pro Itala, Francouze, Španěla, Portugalce, který ho má jako součást vlastní image. V těchto zemích můžete opravdu vidět mladé kluky, kteří vypadají, jako kdyby šli z přehlídky Pitti Immagine, a ve finále jsou to obyčejní dělníci. Tyto národy mají na módu geneticky vypěstovaný cit a vkus, tudíž se to nemusí učit. Mají to v sobě zakódované. My Češi to v sobě nemáme. Český chlap spíše dbá na to, aby měl dobré auto nebo jiné věci, které mu přijdou podstatnější než jeho vlastní vzhled.
Proč je vzhled tak důležitý?
Je důležitý, protože jím působíte nejen na své okolí, ale i sám na sebe. Když dobře vypadáte, dobře se i cítíte. Jste suverénní, jistější, lépe se vám jedná – to je ten vnitřní moment. Druhým momentem je pak to, jak působíte na své okolí. Oblečením můžete působit jednak pozitivně, druhak provokativně, a to je dobře. Vaše okolí může být díky tomu, že jste lépe oblečený, nervózní, a vy s jejich nervozitou můžete pracovat a dostat je tam, kam chcete. Značnou, i když podprahovou roli, hraje výchovný prvek – ukazujete, že se máte rád, máte rád to, co děláte, a máte rádi své okolí, na které svou vizáží působíte.
Mají čeští muži vkus?
Myslím, že to českým mužům není vlastní. Geneticky je to dané třeba Italům, Francouzům… od narození se nedívají na nic ošklivého, nejí nic špatného. Na druhou stranu, nemohu říci, že by český chlap byl nevkusný.
Když už jsme u toho, co je to vlastně vkus?
Vkus? To se dá těžko definovat. Jsou pravidla, která jsou daná a kterými by se měl muž řídit, ale jestli je to vkus? Navíc, poslední léta se snad všechna pravidla porušují. Například dřív bylo nevkusné, když si chlap vzal ponožky do sandálů, jenže poté jsem to viděl na přehlídce Dior, kde to bylo prezentováno jako absolutní hit, trend. Pomyslné hranice jsou změněné a prolomené.
Dá se vkus naučit, nebo kultivovat? Existují pro to nějaké techniky? Jaké je vaše doporučení?
Existují zásady, pravidla hry – ta jsou daná. Třeba jako to, kdy se smějí nosit bílé ponožky…
… pouze na tenis!
Na tenis, nebo pokud jste Michael Jackson!
Taková doporučení jsou sepsána v chytrých knihách, díky nimž se je technicky můžete naučit. Jenomže pak je to také o sociální inteligenci každého člověka. Zažil jsem to po revoluci, kdy nastoupila nová garnitura politiků, podnikatelů, a ta začala jezdit do světa. Tam se začala stýkat s lidmi ve stejných pozicích. Ti z nich, kteří byli sociálně bystřejší a inteligentnější, styl jednoduše odkoukali. Odpozorovali jaké mají manžetové knoflíčky, jakým perem píšou, jakou nosí aktovku a boty. Díky své sociální inteligenci se začali oblékat stejně a používat stejné doplňky. Za dva tři roky nebyl mezi nimi žádný rozdíl.
Přece jen, kdybyste chtěl poradit našim čtenářům, posluchačům, kteří chtějí svůj vkus kultivovat, napadá vás něco?
Mně vždy pomáhalo cestování, které je dané i mou profesí. Rád jezdím do Florencie na veletrh pánské módy Pitti Immagine, do Paříže na Pret a Porter. Ale inspiruje mě i okolí, nemusí to být jen veletrh. V zemích, jako je Francie nebo Itálie, prostě nic blbého, co by mě zásadně iritovalo, nevidím. Ale jak říkám, posledních šest až osm let se hranice tak redefinovaly, že z věcí pro mě nevkusných se staly přednosti, a je to záměr. Samozřejmě je to také podmíněno poptávkou. Myslím si, že aktuálně je móda tak trochu ve slepé uličce a hledá se cokoliv, co by ji ozvláštnilo.
A která móda je ta nadčasová, která nepodlehne zubu času?
To je ta, která je prověřená časem! Když se například podívám na kolekci od Olega Cassiniho, kterou vytvořil pro Jackie Kennedy, tak ta nemá z dnešního pohledu prostě chybu. A jsou to šaty ze šedesátých let. Je to kolekce prověřená padesáti nebo šedesáti lety! Když se podívám na kolekce Burberry nebo Barbour, tak vlastně ani nevím, jestli je to móda. Jsou to ikonické kusy, které se mění pouze minimálně, třeba technologickými a materiálovými inovacemi. Levis kalhoty jsou také pořád dobré – na nich není co zkazit. Hlavně když to moc nevylepšují – to je pak trochu slepá ulička.
Takový kousek je dobrá investice!
Ano, to je dobrá investice. Když si koupím dobrý Burberry plášť, který je z bavlněného materiálu, přesně v té povrchové úpravě a dobré délce, tak ho můžu mít celý život. Budu ho nosit přes obleky, k džínům, můžu ho nosit vlastně ke všemu a nedá se jím nic zvorat.
A jaký máte vy osobně styl? Které střihy jsou vaše oblíbené? V čem se cítíte nejlépe?
Osobně se nejlépe cítím v saku, které si sám navrhnu a které mi v salónu ušijí, tedy v ručně šitém saku. Boty si většinou kupuji v Itálii, aktuálně nakupuji u značky Sebago, sportovní boty u Timberlandu. Italské rámové boty mi nevadí v jakékoliv kategorii, ale musí být na kožené podrážce v klasickém střihu. Košile si pak nechávám šít u české firmy VAVI. Ostatní věci nakupuji v konfekci. A jaký je to styl? V podstatě sportovní elegance.
Vy máte prostě velkou výhodu, že si oblečení můžete sám navrhnout.
Určitě!
Dokázal byste predikovat, co se v tomto odvětví bude dít dál? Máte nějakou vizi budoucnosti?
Nevím, jestli to lze odhadnout, ale myslím si, že se trh rozdělí na dvě kategorie. Asi zůstane malá, specifická část ručně dělaných výrobků. Ty se budou vyrábět ve velmi omezeném množství a budou mít punc jakéhosi luxusu. Takové výrobky budou drahé. Poté bude existovat masová konfekce, která bude oblékat různé kategorie – věkové, sociální, či kategorie vkusu. No a dost možná se stane také to, že přijdete do kabiny, ta vás naskenuje a vytiskne oděv ve 3D tiskárně.
To už se vlastně i tak trochu děje…
Ano, to už se děje. Ale to jsme v jiné lize! Nevím, nedovedu si to představit. Já si totiž nedovedu představit ani to, že bych si oděv koupil na internetu!
Vy vůbec nenakupujte přes internet?
Ne. Když do salonu přijde klient a je po první nebo druhé zkoušce, tak častokrát řekne, že chce být ve svém novém oděvu deset minut oblečený, pro svůj pocit; chce totiž vědět, jak se v něm bude cítit. Já přece musím vnímat ten pocit. Věci přes internet jsou pro mě placaté, bezpohlavní, bez výrazu. Přece si musím na tu věc nejdřív sáhnout, musím cítit látku, a to se z fotky vážně zjistit nedá. Bez prožitku je to ploché!
Teď jste možná i hezky shrnul rozdíl mezi fast fashion a mezi tradicí a řemeslem!
Když budu kupovat kašmírový svetr po internetu, tak mohu odhadnout dle ceny a materiálu, co je to za kvalitu, ale stejně si na něj musím sáhnout, protože bez onoho pocitu jsem ošizený.
Vaší druhou vášní je cestování, inspiruje cestování vaše návrhy? Používáte například různé folklorní vzory nebo materiály, o kterých se při cestování dozvíte?
Tímto moc ovlivněný nejsem, ale samozřejmě jsem ovlivněn cestováním po Evropě. Jezdím dvakrát ročně na veletrhy pánské módy. Ale víc než veletrhy mě inspiruje ulice, prostředí a samotná atmosféra města. Jinak cestování mám velice rád, baví mě ochutnávat různá jídla, navštěvovat různá místa. Navíc, když jsem zavřený moc dlouho ve své bublině, začnu si myslet, že je to ten jediný svět, ve kterém se dá žít, i když je kolikrát stresový. Jenomže po odletu člověk vidí všechno z jiného úhlu pohledu. Určité věci se ukážou jako nepodstatné a jiné se ukáží být naprostou kravinu. Cestování mě osvobozuje.
A teď trochu na jinou notu, jaký máte nejděsivější cestovatelský zážitek?
Nejděsivější? Řeknu vám dva. Ten první byl, když jsem byl se dvěma kamarády na Aljašce a měli jsme nápad, že vyletíme pět set metrů pod vrchol hory Mt. McKinley. Jsou tam totiž obrovská ledovcová pole a my je chtěli vidět z výšky! Vyrazili jsme na letiště, odkud vylétaly malé turistické helikoptéry. Náš pilot se jmenoval Frank a byl to bývalý armádní pilot z Německa. Tehdy nám přišlo, že je přiopilý, ale brali jsme to jako součást jeho image… Řekli jsme mu, kam chceme vyletět, a on na to, že to nebude žádný problém. Když jsme letěli přes ta ledovcová pole, tak Frank řekl: „Kluci? Chcete zažít Star Wars?” Nevěděli jsme, co si pod tím představuje, a tak jsme souhlasili. Frank vletěl do ledovcové trhliny, která běžně má tak patnáct kilometrů a je kilometr hluboká… Stát se mohlo cokoliv! Třeba mohl spadnout kousek ledu do vrtule. Tehdy jsem z toho měl docela pocit stísněnosti.
Druhý zážitek je ze Severní Koreji. Když jsem tam byl v roce 1989 jako součást jedné veliké delegace i se dvěma kamarády (jeden byl žurnalista a druhý fotograf), tak jsme jezdili metrem a všude okolo nás byli Korejci v uniformách s odznáčkem Kim Ir-sena, dědečka Kim Čong-una. Všichni nás příjemně zdravili a ukláněli se. Tehdy nás doprovázela jedna místní průvodkyně. V každém vagonu byla jedna sedačka potažena červeným sametem. Kamarád se naší průvodkyně ptá: „Proč je tady ta červená sedačka?” A ona odpovídá: „To je pro Kim Ir-sena, kdyby náhodou přistoupil…” Jeden z mých kamarádů samozřejmě dostal skvělý nápad, že si na tu sedačku sedne a nechá se vyfotit…
Což byl zřejmě blbý nápad…
Průvodkyně ho rychle zastavila a řekla mu: „To nikdy nedělej!” Vrtalo mi hlavou, co by se tak asi mohlo stát, tak jsem se jí zeptal a ona povídá: „Víš, to by ho ty lidi v tom voze během deseti minut na místě rozšlapali!” No, a to bylo takové moje druhé potenciální ohrožení života. Těch příhod ale bylo…
Prozraďte, ke které zemi máte nejblíže, třeba i díky jejímu módnímu odkazu?
Mně je dobře v Paříži, Itálii, mám rád Florencii. Dobře jsem se cítil i na Kubě, tu jsem měl vždy hodně rád.
Jaký odkaz byste rád po sobě zanechal?
Těch odkazů je několik. Takový ten dlouhodobý vidím ve svých studentech, učím totiž na Vyšší odborné škole oděvního návrhářství v Praze. Svým studentům se snažím předat svou zkušenost, svou profesní znalost, ale také v nich chci vzbudit lásku k oboru. Byl bych rád, kdyby se tomuto řemeslu věnovali ve svém dalším profesním životě. Někdy se mi to i daří! Největší radostí pro mě je, když je pak potkám ve firmách, se kterými spolupracuji, a oni za mnou přijdou a řeknou mi, že jim to studium něco doopravdy dalo.
Druhým odkazem je má práce. Oblékl jsem několik desítek tisíc lidí. A pokud se v tom oblečení cítili dobře a rádi ho nosili, tak z toho mám radost. Moje práce má trochu delší životnost, než kdybych byl třeba kuchař, protože jídlo od něj sníte a…
Ano, vím, co se děje potom…
(Smích) Ano, časový moment, který si můžete užít, je podstatně kratší, kdežto oděv nějakou dobu nosíte.
Pořádáte výstavy svých kreseb?
Na to se chystám! Aktuálně píšu knihu, která by měla být průřezem mé práce. Pokud všechno dobře dopadne, křest bude součástí větší výstavy.
Budeme vám držet palce! Těšíme se na výstavu i na knížku. Také děkujeme za velmi příjemný, a především přínosný rozhovor. Ať se vám daří!
Děkuji.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Filip Proučil
Autor článku