Janek Ledecký: Ester chtěla bejt od mala nejlepší sportovec na světě
15.6. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
V Česku je jen málo lidí, kteří ho neznají. Jak sám říká, některé jeho písničky jsou něco jako všelidový majetek a devadesátky si bez nich snad ani nejde představit. Janek Ledecký je nejenom slavný zpěvák, ale i Ester's a Jonas's daddy. Táta dvou slavných dětí, „zázraků”, jak tvrdí. Právě o jeho dětech Ester a Jonášovi, o výchově, otcovství a manželství, ale i o tom, jaké to je sedět u stolu se dvěma mistry světa, jsme si s Jankem povídali.
Vy jste o svých dětech před časem někde řekl, že jsou zázrak. Jak se vychovávají zázraky?
Já jsem se teď úplně bál, že řeknete - a myslíte si to doopravdy, že jsou zázrak? No, jsou, no. Víte, já spíš netuším, jak se vychovávají normální děti. Ale pravdou je, že my jsme se se ženou našim dětem maximálně věnovali. Od chvíle, kdy se narodily, jsme jim přizpůsobili veškerý režim a denní i noční běh naší rodiny. Na pár let jsme vynechali mejdany a byli jsme doma. Mejdany vám totiž neutečou, ale dětství vašich dětí může utéct velice snadno a rychle. Takže na jednu stranu jsme se vážně snažili a na tu druhou jsme měli štěstí.
Štěstí na děti?
Já myslím, že ve výchově dítěte jsou určité momenty, které můžou přijít a přes veškerou rodičovskou péči a snahu se stane něco, s čím si vůbec nevíte rady. Když se nám narodil Jonáš, byl úplně jako reklama na mimino, strašně roztomilý a hrozně fajn. Stejně tak Ester. A všichni říkali - počkej, až přijde první období vzdoru, které se má dostavit někdy kolem dvou let, když si dítě uvědomí svoje ego. U nás nic. Tak mi říkali - tak počkej, až bude druhé období vzdoru ve čtyřech letech. Taky se nic nestalo. Pak říkali - no, tak až přijdou do školy, jenomže ta byla taky v pohodě a všichni se teda shodovali na tom, že nám to dají bohatě sežrat v pubertě. Ovšem my jsme si ani u Jonáše ani u Ester vůbec nevšimli, že by nějaká puberta proběhla. Prostě jsme měli štěstí a podobné problémy známe jen z filmů nebo vyprávění ostatních. Navíc jsme měli štěstí i v tom, že Jonáš i Ester měli zhruba okolo třetí třídy naprosto jasno v tom, co chtějí v životě dělat. Jonáš chtěl bejt komiksovej výtvarník a Ester chtěla bejt nejlepší sportovec na světě. A my jako rodiče jsme měli hrozně usnadněnou roli v tom, že jsme je nikdy nemuseli do ničeho nutit, jen jsme jim odklízeli překážky z cesty. Ester se dostala tak daleko ne proto, že jsme ji hlídali a nutili, aby víc trénovala, ale proto, že ona se tam prostě dostat chtěla.
Nebývá to ve světě vrcholového sportu spíš naopak?
To nevím, já zázemí jiných neznám, ale přijde mi, že v případě těch absolutních sportovních špiček to bývá takhle - oni prostě chtějí trénovat a trénujou dvakrát tolik než ti ostatní.
Ještě k té výchově, byl jste spíš benevolentní, nebo přísný rodič?
Nejspíš liberální. Na druhou stranu naše děti vyrůstaly v období, kdy naštěstí neexistovaly žádné sociální sítě. V tom současným rodičům opravdu nezávidím, protože to s nimi vůbec není snadný. Když byly moje děti na základce, hodně frčely počítačový hry. A Jonáš za mnou jednou přišel a říkal, že si půjčil od spolužáků Nintendo a jestli si to může zahrát. My jsme naše děti z větší části roku celou základní školu vzdělávali doma a měli jsme občas trochu obavu, aby nebyly vykořeněné z kolektivu, takže jsem mu řekl - to je samozřejmý Jonáši. Tak se tomu jeden večer pověnoval a pak to vrátil a říkal, že je to dobrý, ale že dvě hodiny mu teda stačily. Já myslím, že to bylo i díky tomu, že jsme se jim vždycky snažili vymyslet lepší program, než je hraní her na počítači. A tak si to myslím i se sociálníma sítěma - jedinej recept, jak zabránit závislosti na sociálních sítích u dětí je dát jim lepší alternativu. Sice to dá práci a zabere to čas, ale těm rodičům se to může mnohonásobně vrátit.
To ale při vašem pracovním vytížení muselo být docela složité dát dětem tolik času, kolik ho potřebovaly. Jak jste to dělal?
Hodně za tím stála Zuzka, moje žena. Od té doby, co se narodil Jonáš, tak se věnuje na plný úvazek dětem a dělá to senzačně. A u mě to vypadá, že sice nejsem pořád doma, ale taky to není pravda. Byl jsem a jsem doma docela dost. A mám veliký štěstí, že můžu dělat to, co mě baví, a že ty projekty, který vymyslím, tak baví i dostatečný počet lidí, takže se tím uživím. Takhle se to dá shrnout.
Na co jste u svých dětí nejvíc pyšný? Kdybyste mě vybrat jen jednu věc…
Esterčin děda, můj tchán, je bývalý slavný hokejový reprezentant. A mistr světa. Takže takový to, jak se sedne ke stolu a říká se, že se tváříš jako mistr světa, tak to najednou, věřte mi, dostane úplně jinej rozměr, když tam sedíte s ním. No a netrvalo dlouho a Ester v 18 nabrala jeden mistrovský titula a ve 20 druhý. Takže sedíte u stolu, kde máte dva mistry světa. A do toho je Ester navíc trojnásobná olympijská vítězka ve dvou různých sportech, to je světovej unikát. No a Jonáš - tomu vyšla první knížka, když mu bylo 15! Naprosto senzačně kreslí a hraje a skládá písničky. To jsou medializované věci. Ale víte, na co jsem nejvíc pyšnej? Navzdory vší té obrovské slávě, kdy je Ester v zahraničí ještě mnohem slavnější než tady v Česku, zůstala strašně milá a pozorná. A empatická.
Což samozřejmě platí i o Jonášovi. Nejvíc pyšnej jsem na to, jak jsou moje děti senzační lidi, s kterýma je prostě příjemný bejt.
A je to tak, že se oba se slávou potýkali už odmala, když měli slavného tátu?
No, já jsem si dával velký pozor na to, abych svoje děti nikdy mediálně nezneužíval, což popravdě spousta mých kolegů a kolegyň dělá - začnou už plodem, už od takovýho druhýho, třetího měsíce ukazujou celému národu, jak roste bříško. A pak pozvou novináře na porodní sál. A takhle to pokračuje a je to vůči těm dětem hrozně nefér, protože ony se neumí rozhodnout, jestli to tak chtějí, nebo ne. A i kdyby třeba řekli ano, jasně, budou v televizi, tak nejsou schopné odhadnout, jaké to bude mít důsledky pro jejich další život.
Bejt celej život něčí dcera nebo něčí syn není vůbec jednoduchý. A s tímhle vědomím jsme naše děti bránili a nepovolili jsme. Ani když mi před 25 lety nabízeli 70 tisíc za to, že s Ester budu na titulní straně Vlasty. A to byly tehdy nějaké peníze. Ale odolal jsem a jsem za to moc rád. Ostatně Ester i Jonáš si doteď své soukromí velmi hlídají. Berou to tak, že PR je součást jejich povolání a že je potřeba některé nezbytné věci udělat, ale nemají pocit, že je potřeba dělat skandály nebo estrády.
Řekl byste sám o sobě, že jste byl ambiciózní táta?
Ne. To bych neřekl. Ale řekl bych, že na mém otcovství, na 90 % z kvalit mého otcovství, má podíl Zuzka, moje žena. Já jsem se třeba trochu obával, jak to budou mít děti s muzikou. Tatínek muzikant, tak jsem si říkal, jak to bude, že s pubertou přijde nějakej hip hop a já budu trpět. No a jednou, Jonáš byl v sedmý třídě, já jsem přišel domů a z dětskýho pokojíčku naplno puštění Led Zeppelin. Tak tam jdu a Jonáš mi říká - tati, to jsou Zeppelíni. No to já poznám, že jsou to Zeppelíni, říkám, ale kdes k tomu přišel? A on povídá - to s klukama ve škole posloucháme. To jsem byl rád. No a Esterčin nejoblíbenější zpěvák je Bryan Adams, což je chlap, který je ještě o pět let ještě starší než já. K tomu se mimochodem váže jedna neuvěřitelná příhoda…
Jaká?
Když hrál Bryan Adams v Brně, tak se Ester podařilo se tam probojovat a má od něj podepsanou elektrickou kytaru. Na tu mimochodem od té doby nesmí nikdo sáhnout. No a za nějakou dobu přišel český Vogue a říká - Ester, my bychom s tebou chtěli udělat rozhovor, můžeš si vybrat, kdo ten rozhovor povede, kdo tě nafotí… Ester na to po pravdě moc není a nechtělo se jí do toho, takže se snažila jim dát podmínky, které se takzvaně nedají splnit. Nakonec spíš ze srandy řekla, tak jo, já bych chtěla, aby ten rozhovor se mnou udělal Jarda Jágr a aby to fotil Bryan Adams. On je totiž známý tím, že skvěle fotí, to je jeho největší koníček. No a myslela, že je to tím vyřešený, rozhovor nebude. Za 14 dní přišel z Vogue nejen termín, kdy dorazí Jarda na rozhovor, ale i letenky do Londýna. Takže Ester má ve Vogue fotky od Bryana Adamse. My jsme tam byli s Jonášem s ní a Bryan náš vzal na oběd…bylo vegetariánský sushi, to můžu prozradit.
Zajímalo by mě, jestli je něco, co byste udělal se svými dětmi jinak?
Chtěl bych s nima strávit ještě víc času, než jsem strávil, protože mi připadá, že ten čas strašně utekl.
Vycházel jste při výchově svých dětí z výchovy vašich rodičů?
No…Já jsem z rozvedené rodiny, ale i po rozvodu byly vztahy poměrně dobré. Jak mě máma a táta ovlivnili…? Já jsem s nima měl vždycky skvělý vztah a dost možná je to dědičné. A možné se dědí i ta bezproblémovost…Když se chystala puberta u Jonáše a Ester, ptal jsem se mámy, co moje puberta, jestli u mě něco zaregistrovala. A ona říkala - já si pamatuju, jak si jednou ráno přišel do koupelny si čistit zuby a já jsem volala Honzo, kde jsi? A tys najednou odpověděl hlubokým hlasem. A to bylo asi tak všechno z tvé puberty.
Společně probíráme téma otcovství, zajímalo by mě, jak vás ovlivnil váš táta?
Například mě postavil na moje první lyže. To bylo asi ve třech letech ve Špindlu na sjezdovce Krakonoš. Taky mě poprvý postavil na windsurf. Takže mě táta velmi ovlivnil například ve sportu a sportovních aktivitách.
Vlastně vaše děti už jsou dospělé, co bylo na tom vašem vlastním otcovství nejtěžší? Byla to třeba sláva Ester?
Ne. Ta je senzační. V Česku a ještě i na Slovensku jsem pořád známý jako ten Janek Ledecký, ale když přejedu hranice kterýmkoliv jiným směrem, tak se stávám Ester's daddy.
Jak se vlastně vyrovnáváte se slávou svých dětí?
Víte, co je úžasný? Že oni na té slávě nijak neujíždí. Jak už jsem zmínil, Ester je daleko slavnější než já a já mám z toho radost a přijde mi to absolutně zasloužený, protože Ester proto, aby byla na tom místě udělala to, co já jsem nikdy pro svoji kariéru neudělal. Nikdy jsem neobětoval tolik, co obětovala ona. Takže jsem šťastnej, že se jí povedlo to, co se jí povedlo.
A jak se vyrovnáváte se svou vlastní slávou? A vyrovnáváte se s ní ještě vůbec po těch letech?
Hezky to popsal pan Kopecký, který říkal, když přijdete někam na úřad, tehdy ještě na národní výbor, a oni se vás zeptají, jak se jmenujete, tak v tom momentě musíte pochopit, že jste jako herec prohrál. Ale vážně, mě se často ptají, jestli mi nevadí, že mě lidi zastavují na ulici a chtějí se se mnou fotit. A mně to vůbec nevadí, naopak. Beru to tak, že to k mé práci patří.
Přece jenom, Ester má nebezpečné povolání, bál jste se o ní někdy? Nebo se pořád bojíte?
Bojím se pokaždý, pokaždý! Lyžování patří mezi ty nejnebezpečnější sporty. Ale pravdou je, že ona je famózní lyžařka a snowboardistka. A paradoxně ty závody, kde jede 130 z kopce, tak to není to zdaleka to nejnebezpečnější. Rizika číhají i všude jinde, ne jen na sjezdovce, která je skvěle připravená, vypreparovaná, osíťovaná. Navíc ty holky a kluci, co to tam pustěj z toho svahu, to prostě opravdu senzačně umí.
Zajímavé ale je, že daleko větší strach mám, když se na to koukám v televizi, když tam u toho nemůžu být. A to není tím, že když jsem fyzicky přítomný, tak že bych jí mohl nějak pomoct, na to jsou tam jiní, doktoři, kteří to samozřejmě narozdíl ode mě umí, ale prostě když jsem na tom místě, nebojím se tolik, jako když tam být nemůžu.
Vy působíte hrozně vyrovnaně, i ve chvílích, kdy třeba mluvíte o rodičovském strachu…jak to děláte, jaký máte recept na tu vyrovnanost?
To já se jenom tak předvádím, já jsem ve skutečnosti pekelnej. Ne vážně, někdy, když se mi něco nedaří, tak jsem protivnej, vzteklej. Někdy se mnou není jednoduchý vydržet, ale jak to vypadá, tak se mnou zatím všichni vydrželi. Ostatně myslím, že ve vztazích je moc důležitá tolerance. A taky energie, čas a chuť do těch vztahů investovat. A tím nemyslím peníze, ale svou energii a nápady.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku