Daniela Drtinová z DVTV: V módě i v životě mám ráda minimalismus
19.7. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
Vystudovaná právnička a jedna z nejrespektovanějších novinářek v Česku. Daniela Drtinová už před lety mimoděk "definovala", jak má vypadat kriticky vedený interview. Její pověst odvážný, nekompromisní a neoblomný moderátorky ji předchází.
Kromě svý kriticko-analytický roviny a silně vyvinutého smyslu pro fair play má Daniela i mnoho jiných stránek. Jak sama říká, je hodně intuitivní, umí se na lidi naladit, má ráda minimalismus, zejména v módě. V našem rozhovoru jsme se vydali na průzkum jejího pracovního i soukromýho života, zjišťovali, který rozhovor byl pro ni nejtěžší a který se jí nejvíc zapsal do duše, co dělá ve volnym čase nebo co ráda sleduje na Netflixu.
V neposlední řadě jsme zkoumali i její vztah k oblečení. Zjistili jsme, že Daniele pánský styl oblíkání strašně sluší, a tak jsme vzali pár našich ikonických značek a oblékli jsme ji. Výsledek je boží. Tak se dívejte i čtěte.
Ahoj, Danielo, děkujeme, žes přijala pozvání do našeho podcastu GS Talks! My tě z médií známe jako kritickou novinářku, která se nebojí položit Michalovi Haškovi ve vysílání tu samou otázku jedenáctkrát, aby se dostala k pravdivé odpovědi. Zajímalo by nás, jaká ale jsi, když se vypnou kamery?
Přemýšlím, jestli jsem úplně jiná. Asi ne. Spíš bych řekla, že mám v sobě, ostatně asi jako všichni, víc poloh. A naučila jsem se “zapínat” tu či onu polohu pro danou situaci.
A které ty polohy to jsou?
Jedna z nich je kriticko-analytická. Tuhle tu polohu jsem si osvojila až někdy kolem osmnáctého roku věku, jako dítě jsem byla spíš hodně intuitivní. Ostatně intuice je druhou z těch poloh, kterou využívám při některých rozhovorech. Hodně záleží na tom, kdo při rozhovoru na druhé straně stolu sedí. Když je to politik, tak volím tvrdší kriticko-analytickou polohu, jsem taková vikingská válečnice. Když tam mám ale někoho křehčího, když dělám rozhovor například s někým z herců, což jsou často hodně křehké bytosti, tak tam spíš sahám po té citovější rovině, empatičtější a intuitivní. Dřív jsem byla spíš tvrdší, zvlášť v období, kdy jsem začínala, což bylo dost možná dáno i počáteční nejistotou. To řemeslo si člověk osahává postupně, léty, a sebejistota přichází pomalu. Postupně jsem tak svou tvrdší polohu spíš vyměňovala za tu měkčí. A teď využívám intuici v rozhovorech intenzivně.
Takže by se dalo říci, že se na své hosty nějakým způsobem naladíš?
Tak to jsem dělala vždycky. Anebo jsem se o to vždycky minimálně pokoušela. I když když jsem byla mladší, možná jsem se víc ladila na konkrétní témata. Začínala jsem jako parlamentní zpravodajka, a tam tvrdost byla na místě. Bylo mi 23 a najednou jsem se ocitla mezi poslanci a politiky, kterých tam bylo 200. Většina mužů. Tam jsem se musela silně ladit směrem k tématům a hodně se připravovat, abych nedělala chyby a politici mě brali vážně. Když jsem začala moderovat, někdy v 27 letech, to už jsem se začala víc soustředit na hosty, zvlášť pak v DVTV, kam už nechodili zdaleka jen politici. Ve studiu pak už působila chemie. To je něco, co z těch hostů i situace v daný moment vychází a ty se na to musíš během chvilky naladit. Když rozhovor trvá 20 minut, je to dost alchymie.
A je to vyčerpávající?
Ne, ne, vyčerpávající to není. Samozřejmě jsou rozhovory, které vyčerpávající jsou, a pokud jdu do rozhovoru, který je ze své podstaty hodně tvrdý, tak těch 20 minut někdy vyčerpávajících je. Ale u mě to funguje tak, že se během nočního vědomí nějak restauruju a pomocí modlitby a meditace se vyčistím, takže nemám pocit, že bych ze své práce byla vyčerpaná.
Před časem jsme dělali rozhovor s egyptologem Miroslavem Bártou, který tvrdí, že naši společnost výrazně ohrožují fake news a nejrůznější zmanipulované infomrace. Ty s informacemi pracuješ celý život, co je podle tebe klíčem k tomu, aby s nimi člověk uměl dobře pracovat?
Jako velký problém vidím to, že my vlastně nepracujeme s informacemi, ale s pouhými fragmenty informací. Že informace si musíme skládat z jednotlivých útržků, aby daly celek. Doba je roztříštěná a dostat komplexní informaci, která má nějaký smysl a která někam vede, vyžaduje úsilí.
Vypořádávám se s tím tak, že mám prakticky neustále aktivován svůj rozlišovací princip a mechanismus kritického myšlení. Samozřejmě mi v tom skládání fragmentů do celistvých informací pomáhá i to, že mám nějaký background, že mám zkušenosti a že s těmi fragmenty pracuju každý den v rámci své profese. Zároveň se snažím v systému těch přicházejících útržků okamžitě odtrhávat ty, o kterých vím, že jsou nesmyslné, že neskládají žádný celek anebo jsou třeba i poškozující a závadné, to když jsou postaveny na lžích či dezinformacích. Vlastně je tenhle složitý stroj na informace neustále v chodu.
Takže dalo by se říci, že klíčem k té práci s informacemi je používat víc kritické myšlení? Je to tak?
To rozhodně ano. Ale já zároveň k tomu vždycky přidávám i intuici. Mnozí lidé v poslední době svou intuitivní rovinu opustili, nekultivují ji, ale ona je nenahraditelná. Spoustu věcí můžeme vymyslet, spoustu věcí můžeme naší racionalitou prostřelit a přiblížit se k podstatě, ale pokud nám bude chybět rovina intuice, ale i empatie, tak se nám do celku budou všechny ty zárodky informací i nadále skládat jen velmi těžko. Jako lidské bytosti máme k dispozici myšlení, vnímání, intuici a cit a je dobré využívat všechno dohromady.
Když řekneš, že zapojuješ intuici, co to vlastně znamená? Dokážu si představit, že spousta lidí vlastně neví, jak to v praxi vypadá, když Daniela Drtinová zapojí při rozhovoru intuici…
Asi ti nedám přesnou definici, ale za mě je intuice to, co ti dá pravdivou informaci, aniž by ses musela opřít o smysly. Něco, co ti složí celý obrázek, aniž bys to musela ‘vypozorovat nebo vymyslet.’ Souvisí to s nějakým šestým smyslem, ale samozřejmě se to opírá taky o zkušenosti, které během života člověk nasbírá. Je to nějaký čistý a pravdivý vhled do situace. Vezmi si, že lidské oko je schopno vidět pouze fotony o určitých vlnových délkách. Zkrátka spoustu toho nevidíme. Ale jsme schopni to vyciťovat. I to je intuice.
Jak vlastně vypadá tvůj běžný pracovní den? Kolik rozhovorů jste schopni s Martinem Veselovským natočit za jeden den?
Točili jsme i 3 až 4, ale to už je docela hodně. U mě to funguje tak, že začínám den nocí, protože na rozhovory se připravuju v noci… Mám ráda noční vědomí, noční klid. Takže já zvládnu napsat dva rozhovory v noci a potom ten třetí se připravuje s pomocí koeditorů přes den. U nás to funguje tak, že dostaneme od koeditorů připravenou rešerši s nástřelem otázek, a tu rešerši si prostudujeme. Někdy je to jak malý zápočet…Naši koeditoři jsou mladí a mě baví dozvídat se skrz rešerše o jejich pohledu na věc. Takže otázky, které potom hostům dávám, jsou většinou kompilací toho pohledu našich mladých koeditorů a mého racionálně - intuitivního, ráda bych řekla moudřejšího, ale to by bylo už hodně troufalé.
Možná zkušenějšího.
Ano, to je asi přesnější.
Býváš někdy nervózní?
Spíš bývám ostražitá a zdravě opatrná. Zejména před rozhovory, do kterých přicházejí politici z těch nejvyšších predátorských řad, řekněme z vysokých postů. Ne že bych byla vysloveně nervózní nebo měla trému, ale jsem vycentrovaná, víc se soustředím a jsem lehce napjatá.
A právě s politiky jsou ty nejtěžší rozhovory, anebo jsou ještě některé těžší?
Jsou různě těžké rozhovory. Ty s nejvyššími politiky jsou těžké, protože ti lidé se na své posty nedostali náhodou. To jsou opravdu velmi komplikovaní respondenti. Nejen že mají spoustu mediálních tréninků, ale většinou i vlastním nastavením jsou tvrdí, predátorští, a to nemyslím jen v tom negativním slova smyslu. Je to stejné jako v přírodě - jsou to lidi, kteří nesou určité rysy, s nimiž ve studiu i jinde musíte počítat. Když jdu do rozhovoru s někým takovým, tak musím být připravena na to, že tam nemůžu vlát jako kopretinka, být jemná a přehnaně empatická. Tam se musím opřít o tu “vikingskou” válečnickou rovinu, kterou i ten politik vycítí, ví, že tam je. Moderátor musí mít přirozenou autoritu, která vychází z podstaty.
A máš před rozhovory nějaký rituál svůj, který pravidelně dodržuješ?
Takové detaily, jako že potřebuju mít svůj lesk na rty, což je velmi povrchní, ale pomáhá to (smích). Taky občas mívám dechové rituály. Občas si udělám dechová cvičení…Nedávno jsem měla rozhovor s chlapci z Brain we are, kteří mi potvrdili, že to funguje, ale já jsem to dělala vlastně intuitivně už před 30 lety. Když se ještě nic moc nevědělo. Dřív jsem si dělávala občas i ve studiu 10 dechů, ale v poslední době už to nedělám, protože ten host pak kouká, co se děje, když tam začnu téměř holotropně dýchat.
Na jaký rozhovor ses připravovala nejdýl? Kdy ti příprava zabrala nejvíce času?
Určitě na rozhovor o vědomí.
To byl ten o neurovědách?
Ano, výzkum vědomí a nové poznatky neurověd. To, co je u těchhle rozhovorů absolutně nejdůležitější, je ovládnout pojmový slovník, protože tam jsou najednou úplně jiné a nové výrazy. Docela jsem se bála, že už na to nebudu stačit. Bála jsem se, že ty nejnovější poznatky z kvantové fyziky a z neurovědy jsou už tak komplikované, že zůstanou pro většinu z nás nedostupné, protože už na ně zkrátka nemáme vybavenost a mozkovou kapacitu. Byly rozhovory, na které jsem se připravovala třeba rok. Tak, že jsem o všech těch věcech a tématech četla a snažila se pochopit aspoň základ. Taky jsem dělala knižní rozhovor s psychiatrem a neurovědcem Jiřím Horáčkem, což je ještě něco jiného, než udělat rozhovor na 20 minut ve studiu… Opravdu jsem měla velkou obavu, abych byla schopná vygenerovat tolik otázek, které by pokryly přes 200 stran knižního rozhovoru. Ano, na podobné rozhovory jsem se připravovala poměrně dlouho.
A který rozhovor vnímáš jako nejtěžší a který se ti naopak zapsal do duše a do mysli jako ten nejlepší, nejhezčí nebo nejpříjemnější?
Ty politické rozhovory jsou tvrdé, obtížné. Zase jinak obtížné jsou rozhovory, které se týkají hodně abstraktních témat, tak jako tomu bylo u vědomí. No a pak jsou poměrně dost těžké rozhovory s herci či s hodně citlivými lidmi, kteří mají zafixovanou DVTV jako nesmlouvavý, kriticko-analytický projekt. My sice lidi, kteří k nám přijdou, nijak nehladíme po srsti, ale všechny je negrilujeme. Jenom se snažíme dostat pod povrch věcí.
A který konkrétní rozhovor byl tedy nejtěžší a nejsilnější? S kým?
To se asi takhle fakt nedá říct. Udělala jsem jich už desetitisíce, asi nejsem schopná říct, který byl nejtěžší…Z těch silných se mi teď naposledy vryl do duše rozhovor se 101 letým františkánským bratrem Benediktem. Obecně mám ráda rozhovory s duchovními, se spirituálními bytostmi, protože to jsou rozhovory, které se v kvalitě nikde moc neobjevují. Když potom dojde ke střetu toho, co děláme my, s takto obdařeným člověkem, tak je to vždycky něco úplně úžasného. To jsou rozhovory, které mám za odměnu.
Asi nejtěžším rozhovorem vůbec pro mě byl jeden z mých prvních rozhovorů s Danielem Landou, na který já jsem se hodně těšila. Ale Daniel přišel ve složitém rozpoložení a pro mě bylo těžké naladit se na tok jeho myšlenek. Během těch prvních 2 až 3 minut jsem se opravdu hodně zapotila, hodně jsem se musela koncentrovat, protože jsem vůbec nevěděla, jestli to budu schopná dotáhnout do konce. Pak jsme dělali o pár let později druhý rozhovor, a ten byl přesně takový, jak jsem si ho vysnila na začátku, takže jsem si musela počkat.
A je někdo, s kým bys chtěla udělat rozhovor a zatím se to nepovedlo?
Nepodařilo se mi udělat rozhovor s Václavem Havlem, byť jsem se s ním osobně několikrát potkala. Ale vysloveně vysněné rozhovory nemám. I když vždycky říkám, že bych ráda udělala rozhovor se svatou Terezií z Ávily, ale to už nepůjde, protože už je několik set let v Pánu.
Když se připravuješ na nějaká témata, která jsou opravdu těžká, jak se chráníš před tím, aby se tě osobně nedotkly?
Samozřejmě jsou rozhovory, které jsou těžké, které se týkají nemocí, depresí, malých dětí… Jednou jsme měli v DVTV maminku, které umřelo dítě. To byl rozhovor, který jsme dělali úplně v začátcích DVTV před zhruba devíti lety, kdy se tady tahle témata moc neřešila. Tohle téma tady v té době nikdo moc otevírat nechtěl, nebo jenom specializované portály a pořady. Mně ale přišlo důležité o tom mluvit.
Proč?
Možná kvůli tomu, že smrt byla, a vlastně pořád je, hodně tabuizovaná. Považovala jsem za důležité vynést ji z těch vytěsněných kobek do vědomí. Samozřejmě, smrt je děsivá, ale zároveň každého z nás čeká a ten strach z ní, si myslím, je kontraproduktivní. Když se ale člověk baví o smrti v teoretické rovině a když se pak potká ve studiu s maminkou, které umřelo dítě, tak to dostane okamžitě úplně jinou podobu.
Tohle byl jeden z mála rozhovorů, který jsem musela přerušit, protože mi tekly slzy a nemohla jsem to ovládnout.
Dokázala bys říct, jaký největší dopad měly tvoje rozhovory na společnost nebo na aktuální dění?
Určitě to byl legendární rozhovor s politikem ČSSD Michalem Haškem. To bylo v době tzv. lánského puče, kdy se klika kolem Hradu pokoušela odstavit od moci tehdy nastupujícího premiéra Bohuslava Sobotku na utajovaném setkání. Michal Hašek se mnou v tom rozhovoru v České televizi vlastně celý ten puč rozkryl. Podařilo se nám ho totiž dovést do momentu, kdy musel přiznat, že konspirační schůzka na Hradě proběhla. On tehdy tvrdil, že ne, že se žádná taková schůzka s prezidentem Zemanem neuskutečnila, ale ukázalo se, že nemluví pravdu. Potom následovala řada událostí, které měly politický dopad. No a pak jsou takové rozhovory, o kterých to nemůžeme říct s jistotou, ale u nichž je pravděpodobné, že nějaký dopad měly. Moderátor si tohle musí uvědomovat, má za to odpovědnost.
To je obrovská zodpovědnost. Jak s takovou zodpovědností pracuješ?
No, člověk si ji musí připouštět i nepřipouštět. Kdybych šla do každého rozhovoru s tím, že ten rozhovor může ovlivnit buď toho konkrétního člověka nebo část společnosti, tak bych byla hodně svázaná. Na druhou stranu tam zase nemůžu jít s pocitem, že všechno je dovoleno, že můžu překračovat všechna pravidla. Pro mě je důležité umět a ctít řemeslo a držet se pravidel, které novinářská profese má. Když například při poslední prezidentské volbě novináři překračovali základní pravidla, nesla jsem to hodně těžce a silně jsem vnímala nebezpečí, které ohrožovalo novinářskou profesi jako takovou.
Kdybys znovu stála před volbou svého povolání, vybrala by sis znovu novinařinu, nebo bys mířila jiným směrem?
Vybrala bych si tohle povolání znovu! Nedávno jsem si uvědomila, že mám obrovské štěstí, protože mám v sobě klid, mám v sobě harmonii a cítím, že jsem přesně na tom místě, kde mám být. Za to jsem nesmírně vděčná, že to tak je.
Abychom se nedrželi jen práce - o tvém soukromí se toho moc neví, co děláš ve svém volném čase?
Ve svém volném čase… No, moje dcera má dva koně, tak mám pocit, že jí s tím občas pomáhám, i když ona by s tím asi nesouhlasila.
Jako s péčí, nebo finančně?
Finančně to je jen na nás, na rodičích, ale někdy si myslím, že pomáhám i jinak (smích), Ke koním jsem měla vztah odmala, Naty to ode mě odkoukala. Ale já jezdila velmi rekreačně. Natalie mě jako pětiletá viděla a chtěla si to zkusit. Tak to zkusila, no a potom už neslezla. Ale ona jezdí poloprofesionálně, závodí. A já ve volném čase zajišťuju její potřeby a řeším tisíce úkolů, které mi moje dcera dává. A když mám volno, tak jdu ráda s knihou do kavárny, večer medituju a modlím se. A taky zvládnu hodiny prosedět u Netflixu nebo HBO Max…
A na co kouká Daniela na Netlixu a HBO? To nás zajímá!
Teď se koukám na Wilde Babies a cpu se u toho čokoládou. Ne, vážně, na tyhle věci se dívám, když jsem hodně unavená. Jinak mám ráda dramata, historické a válečné věci.
A co nějaký seriál z Netflixu? Který tě nejvíc bavil?
Jeden z mých nejoblíbenějších jsou určitě Vikingové a dost se mi líbilo taky třeba The Last Kingdom. A The OA je geniální.
Danielo, ještě nás zajímá jedno téma. My jsme tě dneska při focení oblékli do pánského oblečení… Co sis řekla, když jsme tě s tou nabídkou nafotit fotky v pánském oblečení oslovili, a jak ses v našich outfitech cítilia?
Mám ráda projekty, které jdou úplně mimo to, co děláme v DVTV. Vždycky se na ně těším, protože je to něco jiného. Moje práce je fajn, ale je to už svým způsobem rutina, protože když něco děláš 30 let, tak je to docela dlouhá doba. No a u té pánské módy… já s tím vůbec nemám problém, protože můj přístup k módě je hodně minimalistický. Mám ráda výraznější detaily nebo zajímavé střihy, ale zároveň to musí být minimalistické. Nemám moc zdobných věcí jako třeba volánů a podobně. Takže jsem se na to těšila a důvěřovala jsem vašemu týmu, že to pojme tak, aby to bylo dobré. No a bylo to skvělé!
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku