Tomáš Šebek: Děti do války nepatří. Zachránit jim život je satisfakce

Tomáš Šebek je lékař, chirurg a několikanásobný účastník misí organizace Lékaři bez hranic, která pomáhá v rozvojových zemích při válkách, přírodních katastrofách a epidemiích. S Tomášem jsme si povídali (samozřejmě) o oblečení. Nejen však o jeho vlastním, ale o zvycích a tradicích oblečení v zemích, které navštívil. Dozvěděli jsme se taky, proč Tomáš nemá rád bílé pláště (a ne jako Dr. House), proč návštěvy rodiny umožňuje neomezeně a jak se mu stalo, že na Haiti letěl „náhodou”.

Kromě toho jsme probrali i mise samotné, práci Lékařů bez hranic i Tomášovy zážitky – ty hezké i ty smutné. Řešili jsme, jaké je operovat, když za vámi létají kulky, jak se postavit k tomu, že pacient je na straně teroristů, nebo jak Tomášovi bylo, když na něj mířil desetiletý kluk odjištěným samopalem.

Mluvili jsme ale i o Česku a jeho práci lékaře, o českých pacientech i vztazích mezi českými doktory–kolegy. A taky jsme od Tomáše dostali jeden tajný tip, jak si udržet zdraví fyzické i psychické.

Tomáši, jako vždycky na začátku začneme několika rychlými otázkami, které se týkají módy, oblékání, ale taky soukromí a životního stylu. Jaký je váš nejoblíbenější kousek v šatníku?

Tričko.

A ten nejpodivnější?

Malé trenky. Ne, počkejte, já mám ještě lepší – svetr z první třídy! Já mám pořád trvale na očích svetr z první třídy.

Pamatujete si, co na něm je?

No jasně. Teď nevím, jestli to byla babička nebo maminka, ale je pletený, hnědý a má takový krásně výrazný vzor. A cítil jsem se v něm strašně dobře. Bohužel jsem z něj už vyrostl.

Tak v něm může chodit některé z vašich dětí.

Jakkoliv se v současném oblečení moc nevyznám, obávám se, že tohle by už dnešní děti asi neoblékly.

Kdo vás inspiruje? 

Inspirativní lidé, to by byl strašně dlouhý seznam.

Třeba v oblékání?

Nikdo, protože já se oblékat neumím. A hlavně to moc neřeším. 

Kolik měsíčně utratíte za oblékání?

Já utrácím většinou jenom za funkční věci a ta trička. Myslím si, že kdybych to měsíčně rozpočítal, byla by to třeba pětistovka...

Kde v Česku nakupujete?

Fyzicky nakupuji od jedné značky, Salomon.

Používáte nějakou kosmetiku?

Většinou takovou, kterou dostanu, nebo se někde válí, takže to taky moc neřeším.

Jste sova, nebo ranní ptáče?

Jak se to hodí. Podle toho, jak potřebujete fungovat a v jaké jste životní fázi. Když máte hodně malé děti, tak je člověk prostě ranní ptáče, a když pak ty děti vyrostou, což už jsem si taky zažil, tak si může trošku pospat. Takže obojí. Teď jsem spíš ranní ptáče a chodím brzo spát.

V kolik tak vstáváte?

Dneska jsem vstával ve tři, v půl čtvrté, potom v půl páté.

Protože máte malé děti, jasně…

... ale standardně kolem šesté hodiny.

Kam nejraději zajdete na jídlo a nebo na drink?

Já jsem abstinent, takže na drinky moc nechodím, ani nejsem párty typ. A na jídlo do lokálních míst, kde bydlím, kde dobře vaří. Kolem Řevnic.

Víme o vás, že pijete kávu, tak máte nějakou oblíbenou kavárnu?

Kavárny mám docela rád. A oblíbenou? Třeba Kavárna, co nemá jméno.

Posloucháte nějaké podcasty?

Na to mi bohužel nezbývá čas. Mám rád audioknihy, ale podcasty nestíhám.

Sbíráte něco – třeba nějaké artefakty z cest?

Jenom náhodně. Já nejsem sběratel, naopak – čím méně věcí mám kolem sebe, tím je mi lépe. Spíš než bych věci sbíral, se jich zbavuju.

Máte nějaký oblíbený lifehack?

Jo, „Šebek high five”. Je to způsob, jak si udržet čtyřikrát fyzické a jednou duševní zdraví:

1) Dvě kapky potu na čele. Jedna je omyl, ale dvě znamenají, že jste se pohybovali rychlejší chůzí třicet minut, nebo jste doběhli tři zastávky tramvaje.

2) Nedojídat talíř: 80 % ano, 20 % tam nechat.

3) Kvalita a délka spánku: osm a půl hodiny a ideálně nepřerušovaně.

4) Snížit si teplotu, vyjít ven v tričku i když je sychravo, 15 minut husí kůže, to nikoho nezabije. Naopak – má to regenerativní účinky.

5) Pěstovat vztahy. Se všemi, s kterými to lze. S dětmi, rodiči, příbuznými, šéfem, kolegy. To přináší největší pocit štěstí a pohody a myslím, že to i prokazatelně studiemi zlepšuje duševní pohodu.

Takže Šebkovo high five. 

Tomáši, ve městě jezdíte autem, MHD nebo pěšky?

Ve městě jezdím zásadně na sdíleném kole. Mám na něm naježděné stovky kilometrů. 

Kam jezdíte rád na dovolenou nebo si odpočinout?

Teď máme pár let trend, že jezdíme na Tenerife, protože s dětmi se to tam prostě hodí, ale jinak mi úplně stačí Česká republika, která je velmi přívětivá a kdekoli v Čechách je hezky.

Nejlepší rada, kterou jste kdy dostal a kterou se řídíte?

Do your best and fuck the rest.

Předáváte ji svým dětem?

Ano, ale trošku cenzurovanou verzi. Vlastně ji předávám komukoli, kdo to chce slyšet.

Tomáši, my se v našem podcastu snažíme poznat přístup našich hostů k módě a k oblékání, tak to zkusíme i s vámi. V čem nejraději chodíte ven?

V tričku a v džínách.

To je nějaký váš dress code?

Asi jo. Jsem v tom strašně konzervativní, nerad to měním. Občas se mě někdo snaží navléknout do něčeho jiného, ale já se nejvíc cítím v tom, co jsem řekl. Tričko, džíny. Když je teplo, tak kraťasy a žabky. 

Kdybyste šel do divadla, jste spíš zastánce toho, jít tam formálně oblečený, nebo jste pro rozvolňování pravidel, ať si každý vezme co chce?

Já jsem spíš ten typ, který by rozvolňoval. Ano, když jdu do divadla, tak si vezmu to sako, ale pod něj si obleču klidně černé triko a džíny.

Vy se netajíte tím, že nejste zastáncem dress codu ani v práci, nerad nosíte bílé oblečení a bílý plášť.

Přesně tak. Myslím si, že pacienti, kteří chodí zejména na chirurgii, kde už jim tak působíme spoustu příkoří a bolesti, tak nejsou zvědaví na to, abych si na ně povyšoval v bílých montérkách. Zaprvé ty bílé montérky už dávno nevypadají tak cool, jak je kdysi možná vymysleli, a jejich praktický význam už se taky ztratil, takže už jenom chodit v tom bílém oblečení se někdy stydím. Navíc se snažím pro toho člověka, který je v tu chvíli v roli pacienta, vytvořit trošku přátelštější prostředí, než je ta sterilita, ordinace nebo nemocnice, ve které si povídáme. A to tím, jak vystupuji a jak se oblékám. 

Takže, teď nenosíte bílý plášť?

Nenosím nic jiného než to, v čem mě vidíte teď. Obyčejné tričko a džíny. A myslím, že moji pacienti si na to zvykli stejně dobře, jako na oslovování křestním jménem a že to samé očekávám od nich.

A nebyl ten bílý plášť praktická věc? Ukazuje čistotu…

... dokud ho lékaři prali.

To se neděje? Už ho neperou? 

Samozřejmě, pořád na to existují prádelny, ale když se takhle projdete po nemocnici, po jakémkoliv oddělení, nejen chirurgickém, tak si všimněte, jak zejména muži mají takové  žluté až hnědé kapsy, což znamená, že ty kalhoty a pláště nebyly třeba 14 dní až tři neděle prané. Prostě si myslím, že to rozhodně už ten hygienický standard nesplňuje.

Pracoval jsem rok v Irsku, kde byla standardem košile a kravata. Já jsem se tehdy divil, proč mám tu kravatu mazat v tom, co dělám rukama, když to řeknu tak jednoduše.  Vyšly na to studie, že sice ta kravata skutečně zdrojem infekce být může, ale když je ten outfit do určité míry takový konformní, je to lepší, než když chodí v tom ústavním oblečení, které trošku zanedbává.

Všímáte si, že by třeba vaši kolegové lékaři od toho bílého dress codu taky ustupují? Chodí jako vy, civilněji, nebo ne?

Asi před deseti lety přišel takový trend, kdy jsme ten bílý plášť začali dávat na civilní oblečení. To je príma, ale pak přijdou teploty letní a v českých nemocnicích ještě nebývá klimatizace. A tak si představte, že máte na sobě to, co mám teď já, a přes to ten bílý bavlněný plášť. Ale myslím, že v lékaři kompletně v civilu jsou v Česku ještě dost výjimeční. Přál bych si, aby to bylo trošku jinak. Abychom byli civilnější.

Tomáši, vy sám říkáte v rozhovorech, že jste původně chtěl být strojním inženýrem, ne lékařem, že vás k té medicíně dostala tak trošku náhoda. Popíšete nám, jak se to tehdy stalo? Jak se to sehrálo ve vašem životě?

Úplně si to nepamatuji, ale náhoda to určitě byla. Já jsem medicínu studovat nechtěl. Někdy v posledním ročníku na gymnáziu mě bavilo malovat, tak jsem si začal tehdy malovat, taky lidskou kostru. To byl možná nějaký můstek k tomu, že bych to mohl zkusit. Ale rozhodně mám do dneška hrozně rád prostory fabrik, těžký průmysl. Myslím si, že kdybych si znovu volil, tak by to zase bylo dilema, jestli ten strojní inženýr, nebo lékař. Ale medicínu miluju. A v chirurgii jsem si ostatně našel i kus toho strojního inženýra.

Kdy jste poprvé slyšel o Lékařích bez hranic?

Myslím si, že jsem o nich slyšel ještě na studiích, ale pak jsem na ně zapomněl. A pak jsem měl spoustu zajímavých kamarádů, kteří mi je připomněli. Takže někdy kolem roku 2009–10 jsem byl na první misi.

Jak k tomu vlastně došlo? Jaký byl ten proces toho, že jste se rozhodl skutečně s nimi jet? Měl jste o té misi nějakou představu? A naplnila se?

Nejlepší věci, které se mi dějí v životě, jsou náhody, takže úplně náhodně mám třeba čtyři děti. A úplně stejné to bylo s Lékaři bez hranic. Náhodně jsem vyslechl velmi zapálený hovor svého kamaráda… a oslovilo mě to. Tak jsem se náhodně jsem se přihlásil a náhodně mě vybrali. A pak jsem náhodou letěl v roce 2010 na Haiti.

(Haiti v roce 2010 zasáhlo ničivé zemětřesení, ve kterém zemřelo ca. 160 tisíc Haiťanů. Haiti byla a je jednou z nejchudších zemí na světě a hlavní město, Port-au-Prince, je považováno za nejnebezpečnější město světa, pozn. red.)

Očekávání to splnilo ne na sto, ale na tisíc procent. Já jsem si myslel, že to bude komplikované... a ne, že by nebylo. A ne že by ty kulisy, ve kterých pracujeme jako Lékaři bez hranic, nebyly smutné. Ale z pohledu smysluplnosti, toho, jak jsem se mohl já osobně angažovat, jak skvělé kolegy jsem tam potkal a jak jsem objevil, jak moc je svět lidí v místech, kde Lékaři bez hranic fungují, přátelský, mě to všechno prostě oslovilo a tisíckrát předčilo má očekávání.

Prý bývá jednou z motivací, proč lékař sahá po možnosti vyjet na misi, touha vyzkoušet si nějakou neběžnou, možná základní, formu medicíny. Bylo to tak i ve vašem případě? 

Jo, určitě to patří do souboru motivací, ale když bych k tomu připojil nějaké další, tak jedna věc, která mě baví – předávat dál nějakou expertizu, kterou mám. Ale zároveň to je obousměrné: když jste hlava otevřená a posloucháte, tak se na těch misích můžete spoustu věcí naučit. Od místních lidí, od místních kolegů, od místních zdravotníků.

Takže mou motivací bylo předávat expertizu a nepochybně i touha vidět medicínu očima chirurgických dědečků, když to řeknu zjednodušeně. A taky obrovská smysluplnost toho, co děláte, jistá osobní satisfakce. A vlastně společným jmenovatelem všech těch motivací je na konci vedlejší žádoucí účinek, a to je pomoc potřebnému pacientovi. Takže za mě to je taková pragmatická motivace, která snad pak pomáhá.

Bylo potřeba se na ty mise nějak připravovat? Musel jste absolvovat nějaký vojenský výcvik nebo něco takového?

V době, kdy já jsem se hlásil k Lékařům bez hranic, a myslím, že to je pořád běžnou praxí, existoval takový přípravný kurz, kde se učíte základy bezpečnosti, základy komunikace, ovládání vysílačky, kódovou řeč a podobně. A já ho nestihl. Pak je celá řada dalších vzdělávacích aktivit, které můžete před tím výjezdem na misi jako lékaři absolvovat. Jsou takové fantastické kurzy, kde vás na týden zavřou do pitevny v některých evropských zemích a vy se učíte všechny typy těch operací, protože válečnou chirurgii tady málokdo z nás ovládá a je potřeba připravovat kolegy. Myslím, že ten jsem taky nestihl. Na té misi to ovšem nikdy není pokus–omyl. Vždycky jste tam v týmu, vždycky je tam někdo, koho se zeptat. V žádném případě nepouštíme do něčeho, čemu nerozumíme, protože to by nemělo s medicínou nic společného. Pořád platí – hlavně neuškodit, neublížit.

Jak se tedy liší ta naše chirurgie od té válečné?

Zejména podstatou těch úrazů, protože tady nejsou střelná poranění nebo poranění způsobená výbuchem běžnou praxi. Na misích je to mnohem dynamičtější disciplína, je větší důraz na okamžité rozhodování a určitou autonomii. Přestože jste v týmu, musíte se hodně rozhodovat sami a rychle, ale zároveň s ohledem na všechno kolem vás a všechny kolem vás. V tomhle je válečná chirurgie jiná. Také používá jinou taktiku a strategii při operacích, než kterou děláme třeba při tzv. plánovaných výkonech v domácích podmínkách. Dá se říct, že ta zkušenost, kterou já jsem tam měl možnost získat, je pro domácí podmínky běžné plánované chirurgie absolutně nepoužitelná.

Takže jestli si to dobře představuju, i z vašich knih, tak to bylo tak, že se ráno vzbudíte a nevíte, co vás čeká?

Je to tak, že Lékaři bez hranic vlastně neustále pracují pouze v tom modu, že máme akutní pacienty, akutní úrazy. Neplánujeme. Je to skutečně tak, že nevíte, co budete řešit první půl hodinu, první půl den, co bude za týden. Je v tom vždycky nějaká určitá forma náhody, na kterou jsme ale velmi dobře připraveni, jak v tom týmu, tak s jednotlivými know-how. A celé je to perfektně zorchestrované, abychom té náhodě šli v uvozovkách naproti a byli jsme schopni zvládnout co nejvíce pacientů co nejlepším způsobem.

A co ten psychický nápor? Když nevíte, co vás během dne čeká, tak si dokážu představit, že to může být až děsivé.

To je fajn otázka. Já jsem typ, který si potřebuje všechny věci naplánovat hodně dopředu, až autisticky, a Lékaři bez hranic mě naučili to, že nemám plánovat vůbec nic. Nějakým způsobem to soukolí skvěle funguje a pokud se v tom soukolí budu chovat dostatečně rozumně, ve smyslu autenticity a flexibility, tak pravděpodobně budu docela dobrá součást toho týmu. To znamená – musíte se umět spolehnout na všechny kolem vás, stejně jako se ostatní spoléhají na vás. A zažijete si něco, co doma, v podmínkách domácí chirurgie, znáte spíš teoreticky, a to je týmová souhra. U Lékařů bez hranic si to zažijete velmi autenticky. Tam se neobejdete bez týmové spolupráce a bez té flexibility být připravený na cokoliv.

Je to vidět třeba na vztazích mezi kolegy? Jsou jiné než zde v Česku? Autentičtější? Pevnější?

Taky výborná otázka. U nás doma typicky chirurg nesnáší anesteziologa, anesteziolog nemusí moc internistu, internista nemusí několik dalších a tak dále. U operačního stolu v severním Afghánistánu jste vy a anesteziolog, váš nejlepší kamarád, přítel a zároveň expert, se kterým máte společnou misi: zachránit člověka, kterému válka usiluje o život. A to vás spojí tak, že i kdybyste nechtěli, naučíte se vzájemně respektovat, kooperovat. A je z toho často i třeba řada dobrých vtipů, kde se vzájemně špičkujeme. Cítil jsem se tam jinak než v Česku. Nicméně snažil jsem se tuto zkušenost přenášet do domácího prostředí a je zajímavé, jak humor dokáže odbourat bariéry, které tam historicky jsou.

Tomáši, platí na misích, že pod střechou nemocnice je demokratické území, kde se bourají třeba i ortodoxní nebo náboženská pravidla?

Rozhodně. Žena, muž, typicky třeba v muslimských zemích, mají v rámci nemocnice stejná práva. Je velmi úsměvné vidět, když se stane, že najednou žena řídí tým sester, což jsou muži, a oni jsou z toho úplně nadšení, protože nic takového prostě neznají. Ale to se fakt děje jenom pod tou střechou, tam jsou ty přístupy demokratické. Vlastně je to takový mikrosvět, ale na druhou stranu absolutně respektujeme to, kde jsme.

Jsme-li třeba v muslimské zemi a je tam nějaký běžný outfit, tak ten outfit musíme respektovat. Já si nemůžu dovolit chodit v nemocnici v Afghánistánu v krátkém tričku a kraťasech. Ženy, mé kolegyně, ty musí dodržovat ještě mnohem přísnější pravidla, což pro ně může být náročnější, protože na to nejsou zvyklé, je tam vysoká teplota a tak dále. Takže se snažíme o maximální respekt, ale na druhou stranu v nemocnici fakt platí demokratická pravidla.

To mě vede k otázce, jak moc je těžké získat si důvěru u místních lidí?

Já jsem většinou přijel do projektů, které už byly nějakým způsobem rozdělené, to znamená, že už všichni věděli, co Lékaři bez hranic dělají. A tam to bylo spíš takové, že během prvních vteřin vás všichni obejmou a jste součást rodiny. Nezažil jsem žádné příkoří a podobně, naopak jsem byl vždycky překvapený tou vřelostí a pohostiností. Byl jsem prostě brother a ostatní byli brother and sister. Tuším ale, že úplně na začátku to může být trošku komplikovanější vysvětlovat, co děláme, jak fungujeme. Po světě se pohybuje spousta organizací a ne všichni mají důvěru ve všechny, ale Lékaři bez hranic tu důvěru mají.

Je nemocnice Lékařů bez hranic bezpečnou zónou, kde se potkávají všechny strany, i ty znepřátelené? 

To, že se v nemocnici potkávají i nepřátelé, to se stává. V Afghánistánu jsem viděl, jak příslušník hnutí Tálibán hraje šachy s civilním Afgháncem. Musíme mít zajištěnou bezpečnost a tu zajišťujeme tím, že hodně komunikujeme. My jsme organizace, která v žádném případě nemá nic společného s ozbrojením a zbraněmi. Naopak se od nich distancujeme. To znamená, že otevřeně, transparentně komunikujeme a mimo jiné musíme znát všechny podmínky. Třeba v tom místě, kde jsem v letech 2013 a 2015 působil, v Afghánistánu, jsme měli dohodu i s Tálibánem, že nás bude respektovat.

Díky tomu jsme se mohli věnovat 99 procentům civilních obětí té války. Ale museli jsme počítat s tím, že jsme připraveni ošetřit i příslušníka Tálibánu. Pokud bude oblečen civilně, bude respektovat pravidla uvnitř nemocnice a bude neozbrojený, tak je pro nás pacientem a naší prací je pomoci těmto lidem. Nesoudit je. To necháváme světským nebo božím soudům. My jako profesionálové poskytujeme všem nestranně bezplatnou lékařskou pomoc.

Jak se Evropanovi operuje někdo, kdo je součástí teroristického hnutí?

Když ho mám na operačním stole, tak je to pro mě normální člověk, který má v sobě to, co má normální homo sapiens, a já jsem tam od toho, abych provedl operaci. 

Takže žádné emoce na pozadí nemáte? Ty se vypínají?

Ne, nejsme roboti. Emoce se nevypínají. Budete-li mít na operačním stole dítě a budete-li otcem, může se vám stát, že během operace bude vedoucí chirurg brečet. To se prostě stane, je to přirozené a nedá se tomu vyhnout. A děkuji Bohu, že se tohle děje. Pokud by se to nedělo, stal byste se cynikem, který by měl zabodnout skalpel někam do nástěnky a začít se věnovat třeba strojírenství. Když operujete Tálibánce (a ne vždycky jsme to věděli), byl v tom týmu takový určitý pocit, protože místní lidé většinou vědí, o koho se jedná. Stejně ale přistupujete k tomu pacientovi jako profesionál, i když to uvnitř může vřít. My tam fakt nejsme od toho, abychom soudili. Takže ty emoce musíte zvládnout. 

A stalo se někdy z nějakých důvodů, že jste museli pacienta odmítnout?

Určitě se to stává, ale je to spíš ojedinělé, protože všichni ví, jak Lékaři bez hranic fungují. Znaky nebo několika jazyky je všude popsáno, že do nemocnice se nevstupuje ozbrojený, ať střelnými nebo chladnými zbraněmi, ale ani v oblečení, které by narušovalo prostředí nemocnice. Přijde-li třeba voják, o kterého se také postaráme, většinou se na bráně převlékne do civilního oblečení.

Někdy pravidla potvrzují výjimky – pokud to prostě náš pacient nebyl schopen pochopit a respektovat, tak jsme mu pomoc prostě poskytnout nemohli, protože bychom ohrozili sebe i naše ostatní pacienty.

Sami říkáte, že výběr toho, koho zachráníte, podléhá triáži (třídění, pozn. red.), a že upřednostňujete matky. Jak složité je pro vás takové rozhodování?

Já bych to malinko uvedl na správnou míru – není vždy absolutním pravidlem, že bychom při obecné triáži vždy upřednostňovali matky. Je to jedno z pravidel, které bude více překvapivé pro nás v tom evropském kontextu. Co se týče například Afriky, nemáme-li prostředky zachránit všechny, tak třeba opravdu musíme preferovat maminku, protože je tam šance, že maminka může mít ještě děti, kdežto dítě bez maminky pravděpodobně v těch podmínkách nepřežije. Když se snažíme prioritizovat pacienty podle nějakého klíče, je většinou ve čtyřech barvách. Jedna z těch barev je černá, černou barvu můžete dát pacientovi, který ještě dýchá, vnímá, bije mu srdce, ale víte, že na něj prostě nemáte v tenhle moment prostředky, čas, personál a tak dále, protože kdybyste zachraňovali někoho tři hodiny s těžkým úrazem třeba hrudníku nebo břicha a mezi tím jste měli na operačních sálech provést jen tři amputace končetin krvácejících pacientů, tak preferujete umožnit přežití těm třem a tomuto člověku poskytnete třeba jenom tišící léky a druhou osobu, která se s ním povídá.

Je strašně složité to rozhodnutí udělat, protože to je jediný moment, kdy se stává lékař na misi bohem na zemi a je to něco, co nechcete. Je to takový Černý Petr.

Jak se s tím pak vyrovnáváte?

Blbě, ale je na to systém. Triáž funguje tak, že je určená osoba, která má vlastně v ten moment absolutní autonomii, je v podstatě autokratem nad životy lidí, o kterých má rozhodnout, jak je prioritizovat. Nemusí vždycky rozhodnout správně, ale v ten moment, kdy probíhá triáž, musí zbytek týmu respektovat všechna rozhodnutí té osoby, aby se nenarušil celý proces. Pak probíhá debriefing, abychom se vždycky zlepšili do další triáže. Nikdy to nefunguje tak, že by vám kolegové umyli zadek, že jste něco udělali špatně, ale transparentně se ukáže na chyby, abychom prostě příště byli lepší.

Většinou se v této pozici toho, kdo tu triáž dělá, střídáme, protože jedna osoba by to pravděpodobně dlouho neunesla. A protože je to týmová souhra, je to vlastně zase takové, stejně jako na operačních sálech, kolektivní svědomí, a to se dá zvládnout lépe. Nicméně ta role v ten moment, kdy triáž probíhá, a vy jste jejím šéfem, vůbec není příjemná.

Takže ve chvíli, kdy tohle probíhá, má někdo hlavní slovo. Stalo se někdy, že ho třeba ti ostatní přesvědčili o opaku?

Nesmí ho přesvědčit. V ten moment je celý proces už v běhu, takže ta rozhodnutí musí nastat a není čas na diskuzi. I kdybyste měli pravdu, ale nebyli šéfe triáže, nemůžete nic říct, ani kdyby byl váš nesouhlas sebekonstruktivnější. Je to prostě proces. Všichni se to učíme, Lékaři bez hranic to mají dotažené do absolutní dokonalosti, ale nikdy to nebude na 100 %. Proto po každé triáži probíhá týmová schůzka, řekneme si a promítáme si, co kdo udělal špatně, ale není to tak, jak je typické v Čechách – ukázat na konkrétní osobu. Je tam prostě tým, který se snaží zlepšit a nikdy nebude 100%. My za to nemůžeme, že někde na konci světa probíhá válečný konflikt. My se snažíme maximálně pomoci a součástí té efektivní pomoci je triáž.

Může se stát, že v rámci toho, že pomůžete 49 lidem, tak jeden lidský život prostě ztratíte, protože jste udělali chybné rozhodnutí. Je potřeba říct, že lékaři nejsou stroje, že nejsme roboti a chybujeme. Zaplať Pánbůh za to. Vždycky říkám, že chirurg má svůj hřbitov. I já mám svůj hřbitov, i já jsem udělal spoustu chyb. Je potřeba se z nich poučit a je potřeba to říct transparentně tomu, kdo vkládá svůj život do mých rukou. A ne mu říkat, že všechno vím a všechno znám. Když někdo tohle ode mě očekává, tak ho žádám, aby si to ještě dobře rozmyslel nebo zaklepal na dveře suverénnějšího chirurga. A naopak, když někdo přijde a řekne, tenhle pan doktor říkal, že to všechno umí, tak říkám, radši se zeptejte třeba ještě dvou, třech dalších, protože všude jsou nějaká rizika. Vložit se do rukou chirurga je otázka toho, že poteče krev z vás, ne z toho chirurga.

V souvislosti s Lékaři bez hranic a jejich misemi se hodně zmiňuje slovo strach. Vy jste v minulých rozhovorech říkal, že jste měl v dětství hodně strachů. Co to bylo za strachy?

Já jsem neměl veselé dětství, takže jsem měl spoustu úzkostí. Rozlišuji strach, který se dá racionalizovat, který umím pojmenovat a rozkouskovat. Mám takovou metodiku dneska, ve svém pokročilém věku, že velký strach kouskuji. A jdu step by step, krok po kroku a daří se mi třeba někdy – neříkám, že vždycky – ten velký strach překonat. Ale má jméno, má nějaký objem, rozměr a umím s ním racionálně pracovat. Úzkosti, které si s sebou táhnete z dětství, které se postupně taky dají racionalizovat, to je strach, který je zpočátku iracionální, taková ta panika, že se nemůžete ani nadechnout, s tím už se pracuje hůř. Ale i tyhle strachy jdou převést na ten racionální strach a ten racionální zase rozkouskovat. To je takový můj návod a když se mě ptáte, jestli se bojím, tak se bojím podle mě víc než zbytek populace.

Já si myslím, že jsem opravdu ustrašený a právě proto s tím strachem takhle vědomě pracuju. Možná je to jenom takový myšlenkový konstrukt, ale fakt mi pomáhá. Bál jsem se lítat, bál jsem se lézt po skalách, nevím, pořád se něčeho bojím.

To jsou ale takové strachy, které… když ty činnosti v životě nebudete dělat, když nepolezete po skalách a podobně, nic moc se nestane.

To nemáte pravdu. Když nemůžete lézt po skalách, nemůžete ani učit své děti lézt po skalách a oni vám pak budou po skalách lézt s někým jiným a už to nemáte pod kontrolou. Já jsem to samozřejmě odlehčil. Máte pravdu, že jsou strachy, bez kterých se obejdete… vyjmenujte mi ale nějaký strach, kterému se musíte vystavit?

Třeba strach o děti…

No jasně. To je jedna z těch kategorií. Myslím, že pro řadu rodičů je to iracionální, ale i tenhle strach se dá racionalizovat, i když je to strašně těžké. Vždycky se budete bát o děti a vždycky tam bude nějaká míra iracionality. A možná právě proto, abych se o ně bál míň, tak třeba já jsem volil u svých dětí ten způsob, že jsme některým strachům šli s dětmi naproti, aby je poznali, já jsem jim byl milým průvodcem. Je totiž jedna věc, kterou ještě uznávám, kromě toho rozkouskování strachu, a to je vždycky mít v tom strachu s sebou průvodce, někoho šikovnějšího, kdo už daný strach překonal.

Když si chcete udělat pilotní licenci, potřebujete perfektního instruktora, který ten strach umí zvládat. To je ten princip. Prostě neskočit po hlavě do špinavého českého rybníka proti stavidlu.

Tomáši, mise prý probíhají tak, že ráno vás konvoj odveze do nemocnice, vy se potom vracíte večer zpátky do toho místa, kde bydlíte, ale hned za nějakým plotem vašeho provizorního domova je třeba válečná zóna. Stupňují se ty obavy a strachy? Třeba v noci, kdy nejste v nemocnici a jste sám se sebou v tom uzavřeném prostoru?

Já osobně jsem většinou byl tak strašlivě unavený, že jsem v posteli okamžitě usnul, byť jsem z bezprostřední blízkosti slyšel kalašnikov nebo dělostřelbu. Na mě to takhle funguje. Ale párkrát, zejména v Afghánistánu, jsem si zažil výbuchy z bezprostřední blízkosti. Jednou na mě z pár metrů mířil kluk, kterému nebylo ani deset, kalašnikovem. To jsou takové momenty, kdy se tomu strachu neubráníte.

A co jste udělal? 

Já jsem si jenom promítl svůj život a řekl jsem si, tady to asi končí. A pak ve druhé vteřině přiskočil jeho starší brácha, dal mu hroznou facku, až mu vypadl ten kalašnikov z ruky, a omluvil se nám gestem, že to jako nebylo míněno tak, jak to vypadalo. Ale v ten moment ten kluk prostě držel kalašnikov a měl prst na spoušti a já jsem byl pár metrů v autě jako velitel konvoje. 

Když jste potom usnul, tak nezdáli se vám třeba noční můry?

Já jsem bohužel o sny tak před dvaceti lety přišel. Mně se nic nezdá. Dřív jsem měl hodně bohaté sny, pořád jsem někde lítal, padal jsem z točitého schodiště, když jsem měl noční můry… teď se mi nic takového neděje. Ani na těch misích. 

Vy jste vlastně Evropan, Čech. Jaké to pro vás bylo, když jste jel poprvé do Afgánistánu, kde se zbraň nosí skoro jako módní doplněk? Bál jste se, nebo jste to vnímal jako přirozené? 

Později mi to přišlo přirozené. Ono je to totiž opravdu součást jejich outfitu. Mají to jako úbor. A musíte si zvyknout, že v Jižním Súdánu potkáte šestiletého kluka, který má toho rezavého kalacha hozeného přes záda, ale stoprocentně funkčního, nabitého a odjištěného. Časem vám to přijde jako normální kulisa. Stejně tak jako ten štěkající kalašnikov za oknem, stejně tak jako další kulisy té války.

Jsou pacienti v rozvojových zemích stejní jako v Česku, nebo tam vidíte nějaký rozdíl?

Všude jsme stejní. Ale co mi přišlo trošku lepší v těch zemích, kde jsem působil pod hlavičkou Lékařů bez hranic a pod jejich vlajkou, tak byl fakt, že místní lidé byli z té naší péče nadšeni. Oni vám nepřinesli flašku, úplatek nebo bonbonieru, ale řekli vám – děkuju. A to je super. Skvělé bylo taky mimo jiné, jak se ti lidé o sebe vzájemně starali. Standardně byl u lůžka nemocného 24/7 vždycky jeden příbuzný. To se v domácích podmínkách nenosí a ani ten systém to vlastně neumožňuje. Máme návštěvní hodiny od–do.

Já ale nechávám u pacientů příbuzné, jak chtějí, klidně ve dvě hodiny ráno. Pro toho člověka to totiž znamená obrovský komfort. A to jsem se paradoxně naučil v zemích, které jsou osm tisíc kilometrů od nás a je tam válka.

Nenarážíte s tímto přístupem v Česku?

Hodně. Ale čím jsem starší a čím víc jsem toho vypublikoval, tím mě to vlastně trošku chrání. Když jsem s tímhle přístupem začínal, tak jsem byl hodně enfant terrible. 

Co dalšího pozitivního jste si odnesl díky pobytu v té válečné zóně?

Asi to nejhlavnější – že to má smysl. A to, že děti do války nepatří. Vlastně třetina našich pacientů jsou děti a když se vám podaří zázrak, že ten dětský život zachráníte, je to obrovská satisfakce. To je důvod se tam vracet a za mě možná jeden z největších motivů. Tím, že jsem otec a vím, že ty děti ve válkách jsou fakt absolutně nevinné, že se tam jenom blbě narodily, mě to o to víc osobně tlačí se takhle angažovat.

Co se ve vás děje, když máte na operačním stole dítě, které třeba nedej bože připomíná něčím vaše dítě? Jak se dokážete v tu chvíli koncentrovat?

Většinou se mi stává, že tam vidím vlastní dítě. Vždycky si říkám – ježišmarja, to je dobře, že žijeme v zemi, kde žijeme, kde nám tohle nehrozí, a jaká je to tragédie, že tomu malému Safimu něco takového hrozí nebo že už se to stalo, že koupil kulku, že po něm někdo vědomě střílel! To se ve válce děje. Je to těžké. Já mám na to takový „trik”, že si prostě oddělím hlavu od těla. Mně se někdy fyzicky stává, že se dívám na své ruce, které operují, ale jako by tam nebyla spojka. Jakkoliv to zní trošku ezotericky, zkrátka se dokážu dostat do takového stavu. To není tranz, dělám prostě naprosto profesionálně to nejlepší, co umím. Do your best, fuck the rest. Dívám se na to pohledem nezúčastněného, ale hlavou mi běží, že je mi to líto. Někdy se mi chce brečet a někdy brečím.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?