Radek Banga: Když se dostanete na úplné dno, dojde vám, že člověk unese daleko víc, než si myslíte
25.11. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
Rozhovor se zpěvákem a muzikantem Radkem Bangou měl být původně o módě a o stylu. Hned na začátku jsme se ale zapovídali o jeho knížce (Ne)pošli to dál a celý rozhovor se nakonec odvinul jinak. Radek Banga je člověk, který se dostal z ulice na vrchol. Doslova. Za jeho životním příběhem je neuvěřitelná vnitřní síla, tvrdá práce na sobě samém, odvaha a rozhodnutí přeprat geny a neposlat to špatné, co zažil, dál. Radkův příběh je inspirativní v mnoha ohledech, nejvíc ale snad tím, že posouvá heslo „když chceš, tak to dokážeš“ z roviny zažitých klišé do roviny (tvrdé) skutečnosti.
Radku, díky moc za to, že jste přijal pozvání do našeho podcastu GS Talks a především potom za váš čas. Potkali jsme se společně na Žižkově, kde jste vyrůstal. O svém dětství s otcem, který byl nasilný alkoholik, jste napsal knihu (Ne)pošli to dál. Jaké vyvolala ohlasy a reakce?
Musím říct, že jsem ani nečekal, kolik těch reakcí bude a kolik jich bude pozitivních. Brzy po vydání té knihy mi napsalo strašně moc lidí, že buď prožili to samé co já, nebo to aktuálně prožívají. Velmi často tam vlastně padla věta, že jim moje kniha pomohla, a to je pro mě jako super pocit. Když jsem tu knížku psal, tak jsem si říkal, že to nejhorší, co by se asi mohlo stát, je, že bych ji napsal a nevzbudila by žádné reakce.
Téma domácího násilí je dost těžké a velmi osobní, necítil jste nějaké obavy z těch reakcí? Vy jste vlastně nesl na trh svou rodinu a její rodinný příběh... Neměl jste strach třeba i z reakcí blízkých a vašich sourozenců?
Rozhodně jsem obavy měl, ale od začátku jsem věděl, že to chci risknout. Měl jsem prostě jasný cíl - chtěl jsem tou knihou pomoci lidem, kteří právě prožívají něco podobného, a myslím si, že takových knížek tady moc není. Až mě vlastně udivuje, že o domácím násilí se u nás moc nemluví, a přitom je tak časté. Ta kniha pochopitelně vyvolala v lidech emoce a vyvolala je v mojí vlastní rodině. Ale já jsem napsal čistou pravdu. Přišly mi i reakce negativní, někteří lidé měli pocit, že o těchhle tématech by se mluvit nemělo, měly by zůstat v té rodině a mělo by se o tom na veřejnosti mlčet. To je podle mě nesmysl.
A konzultoval jste tu knížku se sourozenci, když jste ji psal?
Oni věděli, že mám v plánu vydat takovou knihu, věděli, že už dlouho dělám přednášky na podobné téma, takže to pro ně nebylo nic nového, ale i tak ta kniha prostě vyvolala reakci a otázky.
Kdy vám vlastně došlo, že to, co jste v dětství prožíval, nebylo úplně v pořádku? Uvědomoval jste si to v nějaké míře už jako dítě?
Každé dítě, které něco takového prožívá, brzy vycítí, že něco není OK, nicméně jako dítě to neumíte popsat. Je to jenom pocit, že něco není v pořádku. Když kdykoliv se zjeví otec, tak pociťujete strach, asi to není dobrý, ale neumíte popsat proč. Jakmile přijde puberta a vy najednou máte dostatečnou slovní zásobu i intelekt, naučíte ty věci popisovat. A to je přesně ten moment, kdy si je i uvědomíte. U mě to začalo ve chvíli, kdy jsem si začal všímat svého okolí. Já byl nesmírně zvídavé dítě, které hodně pozorovalo svoje okolí, a když jsem viděl, jak to mají jiní spolužáci a jiné rodiny, tak jsem si pochopitelně, kdykoliv jsem dorazil domů, začal klást otázky, proč to my máme zrovna takhle? A to byly ty momenty, kdy mi to začalo docházet, že co se děje v mé rodině vůbec není v pořádku.
Když se na to dětství teď podíváte zpětně dospělýma očima, jak vás poznamenalo? Jak hluboké šrámy zůstaly?
Podle psychologů, když dítě zažívá domácí násilí, tak je to srovnatelné s tím, jako když zažívá válečný konflikt. Šrámy a následky budete mít, ať chcete, nebo nechcete. Pro mě byly asi tím nejhorším následkem těžké poruchy spánku, se kterými jsem se léčil. Paní psychiatrička mi tehdy řekla - mým cílem je vás naučit spát, vy to neumíte. Do té doby jsem si myslel, že to umím. Nevěděl jsem, že není normální se vzbudit třeba patnáctkrát za noc, ani není normální spát třeba tři hodiny a pak už ne. Tahle doktorka mi ukázala, že takhle to dál nejde, nebo mě to za chvilku zabije. Naučila mě spát, ale zároveň mi řekla, už to nikdy nebude úplně v pořádku. Mně se třeba pořád zdají noční můry. Já vlastně spánek nemám rád a nikdy ho mít rád nebudu. Je pro mě nepříjemné usínat. Ten stav ohrožení tam asi budu mít už navždycky.
Umí takové věci zmírnit čas? Je to časem lepší?
Rozhodně to je lepší. Ale zůstala ve mně obrovská nedůvěra k lidem. Člověk se to učí překonávat, naučíte se s lidmi komunikovat, ale uvnitř, v hloubi duše, furt očekáváte od života a od lidí to špatné. A to je tím, že jste si zvykli jako děti tohle čekat od táty, ale vlastně částečně i od mámy, která to dopustila. A tak už to budete očekávat od každého. Těžko se to vypíná. Moje žena vždycky říká, že jsem hroznej, že pořád čekám nějaký apokalypsy v tom životě, ale to je právě to podvědomí…
V pořadu Houpačky na rádiu Wave jste říkal, že potřebujete mít nad vším kontrolu. Myslíte, že i tohle se přeneslo z vašeho dětství?
Každý, kdo mě zná nebo se mnou pracoval, tak ví, že já jsem maniak na kontrolu. Chci mít všechno pod kontrolou. Vím, že to není v té míře, ve který to mám já, v pořádku a pochopitelně se s tím snažím něco dělat, ale přiznám se, že to dodnes nemám zpracované. Maminka a tatínek, ti žili tak, že je nezajímalo, co bude za týden. To u mě nehrozí. Já mám všechno dokonale naplánované na tři měsíce dopředu. Jasně, že vím, že chceš-li pobavit boha, řekni mu své plány. Vím, že není možné, aby všechno šlo podle plánu, ale stejně to tak mám. Protože ve chvíli, kdy zvolním, tak mám pocit, že jsem jako rodiče. Ostatně jedním z důvodů, proč jsem později už nechtěl být doma s rodiči, byla právě ztráta té kontroly.
Přece jenom, když se všechno snažíte mít pod kontrolou, ale věci se pak nedějí podle plánu, jak s tím pak pracujete? Co byste poradil lidem, kteří to mají podobně jako vy?
Za posledních mnoho let to mám už vyzkoušené - na mě nejvíc funguje být se svými blízkými. A pak jsem nějak časem pochopil, že se prostě musíte naučit akceptovat i ty věci, které třeba nejsou tak, jak si přejete.
Vy ve své knize popisujete, že jste v jednu chvíli prosil maminku, aby od tatínka, násilníka, a alkoholika, odešla. Ona to nikdy neudělala. Co byste poradil dětem, které prožívají něco podobného?
No, mnohem víc bych asi poradil té mamince… Moje máma furt věřila v nějakou nápravu, ale u mého táty nebylo zjevné, že by si vůbec uvědomoval, že dělá nějakou chybu. Kdybyste mu řekli tati, ty jsi alkoholik, měl by ses léčit, tak vám odpoví - ne, já jsem naprosto v pořádku, já nejsem alkoholik, jenom se občas napiju, 15 piv, to je přece v pořádku. Takže ta rada? Pokud vidíte, že muž si podobný problém neuvědomuje a nechce ho řešit, tak vězte, že se to nezmění a bude jenom horší. A děti? Když se mě na přednáškách ptají, říkám jim, že ve chvíli, kdy už cítíte, že situaci opravdu nemáte pod kontrolou a že s tím nic neuděláte, měli byste se začít soustředit na svůj život a snažit se, aby ten váš život dopadl líp a vy jste neopakovali chyby svých rodičů. I proto se ta knížka, kterou jsem napsal, jmenuje Nepošli to dál. Co jiného můžeme dělat, než se z chyb rodičů poučit a neposílat je dál? To, že se na rodiče budeme zlobit, že je za to, co dělali, budeme nenávidět, to nám nepomůže. To nás bude jenom ničit, ale nic to nezmění. Já třeba nepociťuju vůbec žádnou nenávist vůči rodičům ani vůči otci, naopak mám v sobě obrovské pochopení. Vím, proč to tak bylo, vím, proč to došlo tam, kam to došlo. Vždycky lidem na přednáškách říkám, že pokud něco takového zažili nebo zažívají, je potřeba si uvědomit, že rozhodnutí a následky si musí nést ten člověk sám. Co můžeme udělat my, jeho rodina, je žít, jak nejlíp umíme s ohledem na sebe a svůj život.
K tomu se ještě dostaneme. Ale jak žena, která žije s násilníkem nebo trýznitelem, pozná, že je něco špatně? Je známo, že takové ženy chování muže často omlouvají nebo zlehčují apod. Co byste jim poradil?
Myslím, že - zjednodušeně řečeno - žena, která si tohle nechá líbit, zřejmě neměla normální bezpečné a hezké dětství. Možná má za sebou nějaké trauma, které na ni “poslali” její rodiče a které si nese dál. A třeba právě proto si vybírá násilné partnery nebo násilné chování k sobě toleruje. Žena, která má k sobě zdravý vztah, obvykle pozná, že když jí manžel vlepí facku, vulgárně jí nadává, zamyká ji v bytě, šikanuje ji, stalkuje jí telefon a tak dále, že to není správné a z toho vztahu odejde. Moje maminka neměla jednoduché dětství, a to se těžko zpracovává. Od mého otce neodešla nikdy, i když jí dělal strašné věci.
Co všechno se vlastně z rodičů na děti přenáší?
Já dám příklad. Můj táta mi jednou při jedné debatě, když se s ním zrovna dalo mluvit, řekl: “já jsem vás přece netýral, nebyl jsem jako můj táta.” Nevěděl jsem tehdy, jestli se mám smát nebo brečet. Ale když jsem se vrátil do minulosti, tak to vlastně mělo docela pointu, protože on nelhal. Pokud vás váš táta mlátí lopatou po hlavě, a vy zrovna tohle svému dítěti neděláte, tak to možná berete jako vítězství. Nás táta nemlátil, maximálně nám dal parkrát facku. Ale nebyl pro něj vůbec žádný problém nás vyhodit o půlnoci z bytu do -6 stupňů v bačkorách nebo mi zabít před mýma očima psa. To ale nepovažoval za násilí. Později říkal, jo, mámu jsem mlátil, ale vám jsem neublížil. Bral to jako vítězství, bral to tak, že není stejný jako jeho otec. To byl největší omyl a je to největší omyl rodičů, kteří žijí v domácím násilí. Dítě je jako houba, vy se ho nemusíte ani dotknout, ale jenom to, že pozoruje násilí doma, na matce, ho může úplně zlikvidovat. To mi říkala i moje psychiatrička, že je to ideální podhoubí pro budoucí závislosti nebo sebevraždu.
V tom vašem příběhu hraje zrovna závislost na alkoholu dost možná jednu z hlavních rolí... Jaký vy máte vztah k alkoholu, ke kterému je Česká republika extrémně tolerantní?
Já bych řekl, že celá východní Evropa je velmi nejen tolerantní, ale má velmi kladný vztah k alkoholu. Já jsem ho strašně dlouho měl pouze stoprocentně negativní. Jednou jsem ale potkal jednoho zajímavého člověka, vinaře, a on se mě ptal, proč nepiju. Vyprávěl jsem mu o tom tátovi a vysvětlil jsem mu, proč jsem abstinent, a on mi tehdy řekl hele, já ti rozumím, ale to není o alkoholu, ale o lidech. Došlo mi, že on má vlastně pravdu, není o tom alkoholu, ale o lidech. Ne že bych pak začal mít kladný vztah k alkoholu, to vůbec ne, ale už to nemám tak, že když někdo otevře víno, tak musím jít pryč. Dokonce si občas dám s manželkou třeba skleničku prosecca a nevidím na tom nic špatného. Problém je, když vidím, že se kolem mě někdo opije - to vlastně okamžitě vidím tátu a tu jeho partičku, a to se asi doživotně nezmění.
Vy jste říkal, že vlastně to prostředí, ze kterého jste vy i vaši sourozenci vzešli, je velmi špatným základem pro další život. Jak jste se od toho dokázal oprostit, vymanit? Jak jste dokázal žít jinak?
Podařilo se nám to všem čtyřem sourozencům, za což jsem hrozně vděčnej. Každý si to asi zpracoval nějak sám, něco zůstalo nedořešené v každém z nás, ale víceméně všichni žijeme normální život, což je vlastně zázrak. Já myslím si, že mám uvnitř sebe obrovský oheň a touhu bojovat za nějaký lepší život. Možná kdybych tu touhu neměl, možná by to dopadlo jinak, možná za to, že mám krásný život, a to říkám s velkou pokorou, vděčím té své bojové povaze. Taky to často říkám dětem na přednáškách, že stojí za to bojovat, vždycky stojí za to bojovat za lepší život. Já vím, co to je být na dně. Zažil jsem ulici, vím, jaké to je, a vím, že i když je něco špatně, je dobré si uvědomit, že to vždycky může být ještě horší a nedopustit to. Vím, o čem mluvím. Byl jsem na ulici, bylo mi 17. Máte k jídlu tři rohlíky denně, spíte po kámoších, chodíte s báglem furt někde otravovat, to není moc dobrý. No ale byl jsem zdravý, měl jsem ruce, nohy, viděl jsem, slyšel jsem. Na ulici jsem potkal lidi, co neměli nohy, byli slepí… Každé ráno jsem si řekl, hele, furt jsem tady a pokud jsem tady, mám furt naději. Když chcete bojovat a máte v sobě správný mindset, tak se dostanete ze všeho. Ale musíte chtít. O tom chci jednou taky napsat knihu.
Takže vás zachránilo vaše nastavení, odhodlání a povaha?
Rozhodně vás dostane z problémů líp, než když sedíte na zadku a fňukáte, jak je život na vás zlý. Každý si někdy potřebuje trošku pobulet, já jsem taky ubrečený, něco se stane, něco se vám nepovede, tak se politujte, ale nezdržujte to moc, protože to vás nikam neposune. Jediné, co vás posune je, že se zvednete a začnete s tím něco dělat. Já jsem byl na ulici, ale věděl jsem třeba, že mám talent, o který se můžou opřít, věděl jsem, že mám píli a chuť makat na sobě.
Prostě jste v jednu chvíli převzal odpovědnost za svůj život…
Rozhodně. A doteď tu zodpovědnost za sebe přebírám. Když se mi něco nepovede, tak nehledám vinu někde jinde, vždycky se začnu ptát, co jsem udělal špatně já. A pak nefňukám, makám a jdu dál. Takhle to dělám celý život, proto si myslím, že jsem tam, kde jsem.
Spousta lidí, kteří jsou na ulici, tak právě propadnou alkoholu nebo návykovým látkám, ale vy jste to úplně přetočil a z ulice jste se dostal na vrchol. To je fascinující…
Já jsem byl na ulici od 17 do 19, a to se v tomhle věku taky zpracovává možná snáz. Kdybych měl být na ulici teď, tak na to reaguju dost jinak. A navíc, když nemáte nic a žijete v chudobě, tak ta ulice pro vás zas takový rozdíl není. Zní to zvláštně, ale je to tak. Kdysi jsem potkal bezdomovce, bylo mu 60 let a byl na vozíčku. A slyšel jsem jeho příběh, byl hrozný. Nedokážu si vůbec představit, jak bych to zpracovával v jeho kůži. Nezlehčuju to, měl jsem to hodně těžké, ale pořád jsem si říkal, že může být hůř, a to jsem nechtěl.
Dala vám něco ulice? Jde to vůbec, aby vám taková zkušenost něco dala?
Dala mi strašně moc. Když se dostanete na takovéhle dno, kdy už nemáte co jíst a nezbyde vám nic jiného než spát třeba v nějakém rozbitém baráku nebo tramvaji, což je pro hrdýho berana, jako jsem já, nesmírně potupné, a pak se ráno probudíte a zjistíte, že i to jste přežili, tak vám dojde, že lidský duch unese mnohem víc, než si myslíte. Lidstvo je trošku rozmazlený. My máme často tendenci si stěžovat, jak je to všechno hrozné, ale máme co jíst, máme kde spát, elektřina funguje, je nám teplo, probůh, co se nám děje? Já nikdy nezapomenu na to, jaký to je, když teplo není… ale přežil jsem to. A můžu se k tomu vracet, říct si, jo, tady po Žižkově jsem chodil po ulicích, byla mi zima, neměl jsem co jíst, ale furt jsem tady a teď je to jinak. To mi dává neuvěřitelnou vnitřní sílu, myslím.
A dává vám to i nějaká mantinel, který říká pozor, sem už se nikdy nechci vrátit?
Jasně. Dneska si nedokážu vůbec představit, že nemám co jíst a nemám kde spát. Jsem přesvědčený, že když na sobě člověk maká, tak se v té společnosti neztratí. Na druhou stranu - jsou tu lidi, kteří tohle privilegium nemají - jsou nemocní, nemohoucí, a těm se musí pomáhat. I proto se snažím být neustále součástí nějaké charity, a když v tom vidím smysl, jako například vidím v tom, co dělá Centrum Paraple, tak se mnou můžou počítat do konce života.
O svých zkušenostech z dětství přednášíte na školách bezmála už 15 let. Jaké nejsilnější příběhy jste si musel vyslechnout?
Já přednáším nejen na školách, ale už dlouho i pro dospělé publikum, pro firmy. Asi to nejsilnější, co jsem zažil, bylo, když jsem přednášel pro dětské kriminálníky, z nichž někteří se třeba dopustili i vraždy. To bylo hodně silný, protože jsem slyšel ty jejich příběhy a musím říct, že jsem zažil chvíli, kdy si uvědomujete, že i ten vrah je jenom lidská bytost a že třeba šlo “jen” o třicetivteřinové selhání. Ten kluk, o kterém mluvím, byl fakt dítě. Bylo by jednoduché říct ty hajzle, ty jsi vrah. Ale bylo to dítě. Dítě, které někdo týral, někdo mu ubližoval. Když jsem se ho zeptal, lituješ toho? Tak on řekl ne, nelituju. A i tomu jsem rozuměl a říkal jsem si, že ani to neznamená, že jednou nemůže být dospělej člověk a žít dobře, správně. Tyhle příběhy jsou strašně silné, to ve vás zůstane. Nebo jsem se setkal s kriminálníkem, který prodával drogy, byl na nich závislý, kradl, a pak se z toho díky víře dostal. V takových případech jsem si vzpomněl na Bibli, která říká - kdo jsme, abychom soudili? Já jsem se naučil neopovrhovat nikým. Nikdy neznáte celý příběh…
Ve své knížce jste psal, že vám jistým způsobem pomohla paní učitelka ze základky. Myslíte, že učitelé mohou dítěti nějak pomoct, když se v té rodině děje něco, co není v pořádku?
Určitě. Učitelé mají ohromnou moc. Když si zpětně zrekapituluju tu svou situaci, tak to nejdůležitější, co jsem si odnesl je, že tahle konkrétní paní učitelka ve mně vyvolala tu nejdůležitější věc - a to byla důvěra. Nemusela to dělat - to, že se tehdy v devadesátých letech někdo věnoval cikánskému dítěti, to nebylo zvykem, to úžasný a hrozně moc mi to dalo. Mimochodem, teď je to moje účetní a mám k ní pořád tu obrovskou úctu, kterou jsem měl už jako dítě. Když jakékoliv dítě, problematické, dostane důvěru, tak to pro něj může být úplně klíčové, jak říkají děti - Game changer.
A poznají ti učitelé vlastně, že se v rodině něco špatného děje?
Vždycky. Já to taky poznám - podle chování. Když přednáším o domácím násilí, tak vidím jenom pohledy těch dětí. Dítě, co nic takového nikdy nezažilo, se dívá šokovaně, je šokované tím, co slyší. Dítě, co to zná, se dívá smutně, protože mu najednou jde v hlavě - sakra, to je můj život… Mně se stává poměrně často i to, že ty děti to nezvládnou, prostě se seberou, rozbrečí se, utečou ze třídy. I kluci. Takže ti učitelé to obvykle ví.
Myslíte si, že se v Česku mluví dostatečně o tématu domácího násilí?
Je to rozhodně lepší, třeba i díky takovým organizacím, jako je Pod svícnem nebo Locika. Věřím tomu, že i ta moje knížka mohla maličko přispět, aby se to téma detabuizovalo. Nicméně stále si myslím, že na úrovni justice a policie ještě pořád co napravovat.
Když se ještě vrátíme k tomu těžkému období, kdy jste byl na ulici, byla hudba a muzika něčím, co vás z ulice vytáhlo a co vás nasměrovalo?
No, strašně moc, hlavně ten hip pop a rap. Pro mě to byl způsob, jak všechen ten hněv a vztek, tu bolest, ventilovat.
A jaká byla cesta z té ulice? Jak to vlastně bylo?
Měl jsem kolem sebe partu lidí okolo hudby, se kterýma jsme měli cíl dotáhnout to na velký pódia, což se nám vlastně všem povedlo. Já jsem byl autorem všech textů i hudby, takže jsem to celé táhl a myslím si, že to mi strašně moc z té ulice a vlastně i během té doby pomohlo. A taky kamarádi - dávali mi jídlo, oblečení a všichni mi nějak pomáhali. Bez nich bych to měl výrazně těžší. No a pak jsem měl talent a tu svou bojovnost. Já měl už někdy v 18 letech jasno, že nejen, že se dostanu z ulice, ale že se dostanu na vrchol.
Tam jste se bez debat dostal. A teď jste navíc napsal novou desku… o čem je?
Posledních několik let prožívám i díky svému novému - sólovému - projektu úplně něco nového. Za posledních 10 let už jsem, přiznám se, úplně ztrácel lásku k hudbě. Vlastně jsem měl i chvíli, kdy jsem si myslel, že hudbu přestanu dělat, nebavilo mě to, nevěděl jsem, co dál. Ale teď je to pro mě taková renesance, najednou jsem úplně ožil a prožívám to, baví mě to, baví mě zkoušky, baví mě tvořit, a to jsem hrozně dlouho nezažil. Takže ta nová deska je takovým odrazem těchto emocí, je tam radost, motivace, je tam i humor, všechny pozitivní emoce, které teď prožívám.
A jak dlouho jste tu novou desku psal?
Takřka dva roky! Já jsem těch písniček napsal strašně moc, kolem stovky, i když na novém albu je jich jenom deset.
A která je vaše nejoblíbenější z nového alba?
Nic není nemožné, Otázky, Starý dobrý časy… Upřímně, když máte desku a máte tam písničky, tak to je, jako když máte děti. Které je vaše nejoblíbenější, to nikdy neřeknete, prostě všechny jsou vaše oblíbený. Ale dobře… první singl nového alba se jmenuje Otázky a vznikl hodně jako spontánně… mě se totiž často cizí lidi ptají na různé otázky. Třeba - vy jste vážně tak malej? Já jsem vás viděla v televizi a myslela jsem, že jste větší - a podobně. No a mě napadlo, že uděláme skvělé video na sociální sítě o těch nejabsurdnějších otázkách, na které se lidé ptají. Postnul jsme to a během asi hodiny tam bylo strašně moc komentářů. Tak jsme vzali to nejlepší a nejčastější zároveň a z toho jsem udělal text té písničky Otázky, takže moji fanoušci byli spoluautory tohoto textu.
A jakou nejabsurdnější otázku jste dostal v životě vy, kromě té, jestli jste vážně tak malý?
Já si pamatuju, že jsem měl jednu holku - bílou - a byli jsme u jejích rodičů. Seděli jsme tam a teď ti rodiče pochopili, že spolu chodíme. A její maminka mi položila otázku - no a jak si to představujete? Jaký budete mít děti?
To je hodně hloupá otázka…
No, a mě nenapadlo nic lepšího, než jí odpovědět, že se vynasnažím, aby byly co nejvíc bílé. Další z těch absurdních otázek, které občas dostávám, je, proč jsem Rom.
Radku, někde jsem četla, že jste dlouho neměl rád Vánoce, že jste je dlouho neslavil, ale že teď už je to jinak. Vánoce jsou tady za chvíli, jak ty letošní strávíte?
Samozřejmě je strávím se svojí manželkou a s naším pejskem a rodinou. Stromeček musí být co největší, všechno musí být nasvícené a blikat, všude musí vonět cukroví. Na to se těším. A taky se těším, co nám přinese moje nové album, které vyšlo 17. listopadu a je i na iTunes a Spotify. A kdyby si ho někdo chtěl koupit na cédéčku, tak ho sežene na našich stránkách.
A bude podepsané?
Samozřejmě.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku