Roman Zach: Můj styl je cestovatelské etno, oheň na chalupě a boty, co vydrží

Roman Zach. Herec, jehož netřeba dlouze představovat. Člověk, který se pohybuje mezi televizní Ordinací, filmem, divadelními prkny a cestami za příběhy po celém světě. V našem rozhovoru jsme se bavili samozřejmě o módě; kterou Roman nevnímá jako trend, ale jako pocit, o tom, proč ho stresuje nakupování, jak těžké je při jeho výšce sehnat padnoucí oblečení nebo o tom, co pro něj znamená být upravený (a proč to neznamená pořádkumilovný). Mluvili jsme i o divadle, které herce vlastně neuživí, o natáčení dokumentů, kde se pije, jí a někdy i brečí, nebo o tom, jak se vyrovnává se slávou a proč je to někdy hodně těžké. Mluvili jsme i o přerodu sportovce v intelektuála z DAMU i o tom, jakou radu by dal Roman svému mladšímu já. 

Proměna

Romana už nějakou dobu známe, a o to víc nás pobavilo (a potěšilo!), když dorazil do našeho podcastu v oblečení od nás. Sám říkal, že barbourovskou košili i „indiánský“ overshirt od Revolution si oblíbil natolik, že je nosí prakticky pořád.

Ani tak jsme si ale neodpustili menší proměnu jeho stylu. Roman v rozhovoru nadšeně vyprávěl o svých cestách za projektem Hledání ztracených světů, který natáčí pro Českou televizi – a právě proto jsme mu tentokrát poskládali outfit s lehce „cestovatelským“ nádechem.

V hlavních rolích najdete perfektní letní košili od Portuguese Flannel, dvě lněná saka – jedno od britské legendy Charles Tyrwhitt, druhé od skotského Walker Slater – a k tomu tmavě modré, pohodlné oblekové kalhoty, taktéž od londýnské značky Charles Tyrwhit. 

Roman má na sobě:

• Lněné sako Walter Slater Edmond
• Poloprůhlednou letní košili se vzorem Portuguese Flannel — Abstract Crochet
• Oblekové kalhoty z jemnějšího vlákna Charles Tyrwhitt Ultimate Performance Suit Trousers
• Single-monk polobotky s přepásáním Berwick Lumon

Romane, jaký je tvůj nejoblíbenější kousek v šatníku?

Mám to tak, že když si pořídím nový kousek, který mi fakt sedne, tak ho nosím pořád. Až do chvíle, kdy už se nedá nosit. Teď ho na sobě nemám, ale myslím, že na fotkách bude vidět. Přišel jsem v něm, aniž bych to plánoval – byla to ta kostkovaná košile, hodně výrazný trochu etno overshirt a kalhoty. Všechno od vás.

Nosím to pořád. Myslím, že mě už podle toho lidi i poznávají. A já si občas říkám, že bych měl změnit styl, ale když si vezmu něco jiného, přijde mi to hrozně nudné. Takže si to jednou zkusím a další týden stejně chodím v tom samém.

Vybral by sis tu košili sám, kdybychom ti ji nedali?

Vůbec. Ten overshirt jste mi snad vybrali vy, nebo tam byla moje žena Andrea, nevím. Já si říkal – zbláznili jste se?! Budu vypadat jako Indián. Ale spíš než jako Indián jsem se cítil… nevím, jestli to můžu říct…

Můžeš.

Jako cigoš. Ale myslím to dobře. Včera jsem byl třeba na premiéře Černého partyzána a hrála tam romská muzika. Bavili jsme se o tom, že to říct jde. Ale kdyžtak to vystřihněte, jestli už to nejde, jo?

Tak jsem si ten overshirt vzal a hrozně mě to začalo bavit. Zvykal jsem si na něj a teď ho nosím pořád.

Kde nejraději nakupuješ?

To je těžký. Jsem velkej – dva metry čtyři – a málokdy na sebe něco najdu. Když už jdu nakupovat, většinou je to s kostymérkou kvůli natáčení. Využiju toho, že se za ni trochu schovám. Říkám si, že vybíráme pro roli… ale občas si tam najdu i něco pro sebe.

Když jdeme po obchodě, tak u dámských regálů jsou poličky plné. A u těch mých to začne řídnout. Nakonec tam nejsou skoro žádné kousky na moji výšku. Nedá se teda říct, že bych měl oblíbený obchod. Když se mi něco líbí u natáčení, často si to prostě odnesu. Ale oni to ví.

Kolik měsíčně utratíš za módu?

Já fakt nerad nakupuju. Když jsem si šel jednou koupit kalhoty, chtěl jsem si aspoň projít regály, představit si, že si vyberu, co chci. Ale sotva jsem prošel kolem pultu, už se mě prodavačky ptaly – co hledáte? Řeknu – kalhoty. A ony – na vás ale nemáme.

Takže se otočím a jdu pryč. Nedopřály mi ani těch deset minut hledání. Nakonec jsem rezignoval. Proto vždycky využiju ty kostymérky, ony něco najdou a já si to „čórnu”.

A co šití na míru? To by se nabízelo.

Jo, jo, ale to já neumím. Nejsem stylař. Když už si něco vezmu, nosím to pořád. A ušití na míru je pro mě stres, že bych to pak musel nosit. Ale co kdyby mi to úplně nesedělo? Mně to musí sednout hned.

Moje žena si nechala šít nádherné šaty od designérky, ale byla na osmi zkouškách. Já byl dvakrát s ní. Ty šaty jsou krásné, ale já bych to nevydržel. Dva měsíce čekat, chodit na úpravy… potřebuju, aby to bylo hned. Jinak mě to nebaví.

Používáš nějakou kosmetiku?

Teď mi zrovna došla. Ale jo, používám parfém. Jinak mám takové ty základní krémy, co si člověk koupí někde v drogerii. Používám hlavně obyčejný krém na obličej a tím vlastně končím. Na vlasy nic, na vousy taky ne, i když občas dostanu nějaký ten barber balzám.

Jsi sova, nebo ranní ptáče?

Sova. Vlastně až netopýr. Ale s věkem se to trochu mění. Jsem noční typ, což je i kvůli práci. Během představení jste unavený, pak vás to nakopne, skončíte v deset a najednou máte volno. A co teď?

Tak si řeknu – teď můžu dělat, co chci. A nechce se mi spát. Navíc dřív, když byly děti malé, přes den nebyl klid. Tak jsem čekal, až všichni usnou, a pak začínal ten můj čas. Člověk si něco čte, něco poslouchá, učí se, a pak vyřízený ve dvě ráno usne. A ráno v šest vstává. Ale nějak jsem si na to zvykl a vlastně mi to vyhovuje.

To ale není tvá jediná noční činnost – prý po nocích skládáš hudbu?

To jsem si říkal, že o tom možná nevíte. Ale vy víte všechno. Až se bojím…

Máš nějaké tajné místo, kam chodíš na kávu?

Mám rád kávu doma. Když jde o kavárny, nemám žádnou oblíbenou. Nevyhledávám je. Rád je objevuju, ale nevracím se. Jsem noční typ a mám radši víno než kávu – mám pár oblíbených míst, kam si na víno zajdu.

Která to jsou?

To si nechám pro sebe. Kdybych je prozradil, začali by mi tam chodit lidi. A jakmile se z návštěvy stane zvyk, že mě tam poznají, ptají se, jak se mám, co dělám, tak to místo opouštím. Mám rád anonymitu. Občas si sednu, prohodím pár slov, ale jakmile z toho vznikne něco víc, už to pro mě není ono. Jsou místa, kam se nejdu podívat jen proto, že tam sedí někdo, koho znám.

Takže potřebuješ klid. Svůj prostor.

Přesně. Takový malý svět pro sebe. Občas si zajdu třeba pro chleba do Kro, tam si dám i kávu, ale je to spíš kvůli tomu chlebu, ten je u nás doma nejoblíbenější. Nedávno jsem se stavil ve Vršovicích, tam byla taky dobrá káva.

Posloucháš podcasty? Jaké?

Jo, poslouchám dost. Jezdím autem a vedle audioknih mě podcasty hodně baví. Už tak tři čtvrtě roku je sjíždím pravidelně. True crime už mám snad všechny za sebou. Teď jedu znovu ty, co už znám.

Mám rád i historické podcasty. A momentálně poslouchám Renatu Kalenskou – její kniha Orgány nepatří do nebe je skvělá. Občas dojedu na chalupu a ještě půl hodiny zůstanu sedět v autě, protože jsem to nedoposlouchal. Nesmí na mě nikdo mluvit, nosím věci z auta a do sluchátek mi běží příběh.

(Pozn. red.: Roman v rozhovoru uvedl jiný název knihy, žádná s takovým názvem však neexistuje. Je pravděpodobné, že myslel tuto uvedenou knihu paní Kalenské.)

Máš nějaký lifehack? Něco, co ti pomáhá žít líp?

Dobré víno je vždycky lifehack. Ale vážně – asi cestování. Nepotřebuju žádné přípravky, nepotřebuju suplementy. Potřebuju perspektivu. Když někam vyrazím, uvědomím si, že nejsem na světě sám, že řeším blbosti a že spousta lidí to má složitější. To mi pomáhá.

Nejde o cestování do ciziny – stačí i venkov. Chalupa, hospoda, obyčejný rozhovor. Vidíš, že někdo řeší věci pořád dokola. Ale pro něj je to důležité. A to mě vrací zpátky na zem. V Praze se všechno točí kolem sebe sama, kolem řešení světa. A já potřebuju odstup. Zpomalit. Odjet.

Jakmile mám den a půl volna, nechci zůstávat ve městě. Odjedu. Zapálím oheň, to je první věc, co udělám. Mám rád ty ohně. Posílám tím kouřové signály sousedům, že jsem tu zas.

Zní to, že máš rád lidské příběhy. True crime, cestování… je to tak?

Úplně. Fascinují mě zapomenuté příběhy. Ti anonymní hrdinové. Někde žil člověk, který někomu pomohl, udělal něco výjimečného, byť na malém prostoru. A to mě obohacuje. Pak projíždíš krajinou a říkáš si: tady přece byla ta babička, co schovávala partyzány. Příběhy jsou důležité.

Oblékání je taky příběh. Co vypráví ten tvůj?

To bys asi musel říct ty. Já sám na to nedohlídnu. Možná to působí etno, možná cestovatelsky, ale já to nijak neplánuju. Musí to sednout. Cvaknout. Díky vám jsem vyzkoušel věci, které bych si jinak nikdy nevzal. A najednou to fungovalo. Nevím, čím to je.

Ale když vidím někoho moc stylizovaného, příliš promyšleného, tak mě to nebaví. Mám rád náhodu. Něco, co ten celek rozbije. Jako u krásy – čím víc je všechno dokonalé, tím víc mi tam chybí tajemství. A to je pro mě součást krásy.

Mám rád, když člověk není na první pohled klasicky krásný, ale má něco zajímavého. Velký nos, velké oči… něco neobvyklého. A tak to mám i s oblečením. Musí to být přirozené. Jakmile se někdo nese, protože má značkové věci, je to pro mě prohra.

A ty šperky? Ty máš výrazný náhrdelník, náramek… působí hodně osobně a trochu etno. Odkud jsou?

Ten náhrdelník je z jižní Etiopie. Od Surmů. Moje žena byla na jedné expedici a vyhandlovala ho přímo od náčelníka. Přivezla mi ho. Je to pro mě talisman. Doufám, že ho nikdy neztratím.

Tvoje žena Andrea je kostýmní výtvarnice. Pomáhá ti nějak s oblékáním? Radí ti? Šije ti něco?

Kdyby tady byla, řekla by, že se o to vždycky pokoušela – a často se jí to i dařilo. Když jsme se spolu poprvé objevili u vás, říkal jsem si, že sám nevím, co si vybrat. Neznali jsme se ještě, věděl jsem, že to bude probíhat naplno, a já vím, že když něco visí na ramínku, tak to prostě nepoznám. Potřebuju si to obléct, zkusit, zažít. A tam se to přesně stalo – byly tam „jenom hadry”, jak říkám, ale vzal jsem si Andreu s sebou a s vaší pomocí jsme to krásně doladili. Potřebuju zpětnou vazbu.

Ale že by mi šila? To ne. Spíš jsme si dřív občas navzájem kupovali věci, ale jak šel čas, ona si našla svůj styl – hodně barevný, výrazný – a já už se jí do toho netrefím. A ona se zase netrefí mně. Přinese mi košili a říká – tahle je krásná, a já – to je hrozný. Tak to vzdala. Občas mi něco nabídne při přípravě filmu, třeba sako, ale většinou to nedopadne. Zato ty její bazary a sekáče, to je jiná. Tam občas najde nějaký poklad s příběhem. To mě baví. Ale jinak si navzájem do šatníku moc nemluvíme. Někdy mi třeba pošle odkaz, co se jí líbí. Což v překladu znamená „kup mi to”.

Takže když byla s tebou u nás, to byla spíš výjimka?

Jo, výjimka. Říkal jsem si, že se tam jinak ztratím. Ona se vyzná, zná to z těch štendrů. Já vidím jen hromadu věcí. Ona ví, kam sáhnout. Jsme spolu dlouho, zná mě. Ví, co by se mi mohlo líbit.

Myslíš, že tě někdy nějaká role ovlivnila i v tom, jak se oblékáš? Že by ses inspiroval postavou?

Teď jsme třeba měli návrat do Ordinace po dvaceti letech, s Lindou Rybovou. Šli jsme tedy s kostymérkou nakupovat, myslím, že to bylo v Chodově. Nejhorší místo. A ještě mi volala těsně předtím, že tam probíhají Marianne dny. Dvakrát tolik lidí. Peklo.

Ale kostýmní výtvarnice mě zavedla do takového menšího obchodu, kde už byly na zemi koberce, žádný nával, a tam jsem si nasadil pár věcí. Krátké kalhoty, které jsou na mě vždycky krátké – všechno je na mě krátké. Ale překvapivě to fungovalo. Říkal jsem si, že je to postava. Hrál jsem v tom, bylo mi v tom dobře. Dokonce jsem přemýšlel, že si to odnesu. Ale neudělal jsem to. Říkal jsem si, že jsem v tom možná točil moc málo na to, aby se to vyplatilo „čórnout”. Byla to forma módy, která nebyla vůbec „indiánská”, spíš trošku vystajlovaná, ale zároveň nedbalá. Jiná než obvykle.

Která z postav, které jsi kdy hrál, měla podle tebe nejvýraznější styl?

To fakt nevím. Bylo jich tolik. Ale že by některá byla nějak extra expresivní nebo ikonická, to si nevybavuju. Vždycky jsem s těmi věcmi tak nějak srostl. A často jsem si je i potají odnášel domů. Řekl jsem si o dva kusy, odnesl osm. Ale většinou je to tím, že jsem velký a výtvarnice mě znají, takže nakupují rovnou se mnou, nebo to aspoň konzultujeme. A pak se z toho stává takový nákup napůl pro postavu, napůl pro mě.

Roman má na sobě: 

• Univerzální lněné sako Charles Tyrwhitt Linen Jacket
• Letní vzorovanou košili Portuguese Flannel — Melissa
• Oblekové kalhoty z jemnějšího vlákna Charles Tyrwhitt Ultimate Performance Suit Trousers

V jednom starším rozhovoru jsi říkal, že rád chodíš upravený. Co to pro tebe znamená? Co tě na tom pocitu neupravenosti tak ruší?

To je pravda. Ale pozor – to neznamená, že jsem pořádkumilovný. Nejsem. A upravený… těžko se to vysvětluje. Není to o tom, že by mě něco škrtilo, spíš o pocitu. Když mi něco nesedí, když tam něco nepatří, necítím se dobře. A jakmile to sedí – nosím to pořád. Lidi si pak myslí, že chodím v jednom a tom samém, ale ono je to spíš to, že nemám důvod měnit.

Jakmile sáhnu po něčem jiném, třeba jen proto, že to druhé je v pračce, a vyběhnu ven, hned se cítím nesvůj. Oblečení je pro mě strašně důležitá součást sebe sama. Ale nedokážu přesně popsat, co z toho dělá „to pravé”. Je to něco mezi nebem a zemí. Něco, co se musí potkat. A když se to potká, je to jasné.

Ty jsi ale původně studoval střední stavební školu. Jak ses odtamtud dostal k herectví?

To je takový malý oblouk. Táta celý život pracoval ve stavebnictví, konkrétně u vodohospodářských staveb. A v mém okolí bylo pár lidí, co šli podobnou cestou. Já jsem z Ústí, stavárna byla v Děčíně. Lákala mě představa, že budeme dojíždět vlakem, dělat úkoly spolu. Mělo to takový romantický nádech.

Tak jsem šel na obor vodohospodářské stavby. Tehdy ještě za komunismu – to znamenalo meliorace, krocení vodních toků, odvádění vody z krajiny. Dnes už víme, jak moc to bylo špatně. Naštěstí jsem to studoval právě v době, kdy přišla revoluce a tenhle přístup se začal měnit.

Na škole jsme psali takový školní časopis, hráli scénky, a možná právě tam jsou první stopy, které mě dovedly dál. Táta doufal, že půjdu na architekturu, ale mě už to táhlo jinam. Nechtěl jsem se dál věnovat fyzice, statice, stavebním materiálům…

Moje sestra tehdy studovala chemicko-technologickou fakultu a měla spolužáka z DAMU. Jednou jsem za ní přijel do Prahy a šli jsme se tam podívat. A já nikdy nezapomenu, co jsem viděl. Na schodech seděly bosé holky v batikovaných šatech, zpívalo se, hrálo na kytaru, říkaly si texty… a já si říkal: „Tohle je vysoká škola?“ Vypadalo to, jako že za chvíli půjdou na pokoje. Bylo to šílené… a zároveň fascinující. Odcházel jsem s tím, že to ve mně zůstalo. A pak jsem se rozhodl. Ne architektura. DAMU.

To je ale docela velká změna, ne?

To byla! Obrovská. Do té doby jsem sportoval, závodně jsem plaval a hrál vodní pólo. Neříkám, že vrcholově, ale byli jsme mistry republiky a jezdili i na mezinárodní turnaje. A najednou jsem začal chodit do divadel, číst páté přes deváté. Přidal jsem se k Národnímu studiu v Ústí, kde mě vzal pod křídla Achab Heidler, tehdejší ředitel divadla. Otevřel mi úplně nový svět. Řekl, co mám číst, kam se dívat. Tak jsem četl, trénoval, hrál, psal, a do toho měnil outfit.

Z kluka v teplákách jsem se stal klukem v manšestrácích a farmářských botách. Najednou jsem měl dlouhé vlasy, batikovanou košili… ve vlaku si ostatní vyprávěli vtipy a já si četl. Přerod to byl velký. Jednu chvíli jsem ve vodě vyhrával zápasy, druhou četl básně.

Bylo to tehdy opravdové, nebo to byla jen póza? Neokouzlilo tě spíš to, jak to působí navenek?

Asi obojí. Bylo to určitě očarování. A pak přišla jedna zásadní věc – nedostal jsem se napoprvé na DAMU, ale v druhém kole mě zkoušel Boris Rösner. Řekl mi, že příští rok otevírá volný ročník a ať to zkusím znovu. Já si tehdy v hlavě udělal „on mě chce”, a to mě drželo. Kdyby to neřekl, možná bych se na to vykašlal a šel jinam. Takže ten rok byl naprosto přelomový.

Po škole jsem různě pracoval ve stavební firmě, dělal ve skladu, vyřizoval objednávky, ale zároveň jsem psal monology, básně, připravoval se. Psával jsem si je potají do šanonu mezi faktury, a pak jezdil po divadlech. Všechno to začalo dávat smysl. Poprvé jsem si dokázal představit, že do toho světa patřím. Pamatuju si i ten moment, kdy přišel dopis z DAMU – ležel dva dny neotevřený. Nechtěl jsem to vědět. Ale pak jsem ho otevřel… a bylo jasno.

Když se na to podíváš zpětně – nesouvisí vlastně tvoje původní stavební vzdělání s herectvím víc, než se zdá? Stavění příběhu, scénář, role…

Nikdy mě to nenapadlo. Ale asi jo. Na začátku každé stavby je přece znalost kontextu, projekt, plán… a pak realizace. Takže režisér je možná jako architekt, scénograf jako stavbyvedoucí, kostymér jako mistr. Dá se tam najít spousta paralel. Ale jinak musím říct, že já jsem typický chaotik.

Možná to je nějaké nediagnostikované ADHD, v naší době se o tom nemluvilo. Já prostě nevydržím v klidu, hrozně těžko se soustředím. Texty se učím nejlíp někde v hospodě, v ruchu. Když je kolem mě ticho, tak se ztrácím. Potřebuju rozptýlení, pohyb. Jedině večer, před natáčením, si to v klidu sedne. Ale obecně – systematický nejsem.

Pamatuješ si svoje první role? Nebo přišly zajímavé nabídky až časem?

Měl jsem štěstí. Na DAMU nás vedli lidi jako Boris Rösner nebo Jan Kačer, tehdy kmenový režisér Národního divadla. Už od druhého ročníku nás brali do malých rolí – křoví v inscenacích. A pak přišly i větší příležitosti. Ještě jako student jsem dostal angažmá v Činoherním klubu, hned po škole i v Národním divadle.

Měl jsem fakt velké štěstí. Hrál jsem s lidmi jako Jiří Menzel, byla to krásná doba. Ale po dvou letech jsem cítil, že Národní pro mě ještě není. Chtěl jsem být svobodnější, trochu divočejší. Přesunul jsem se do Činoherního studia, kde vznikal nový soubor, a tam jsem se cítil doma.

A pak přišly televizní nabídky, Ordinace… tam to všechno vystřelilo. Najednou jsem byl gynekolog Šebek, lidi mě znali, dostal jsem televizní cenu. Někdy říkám, že to měla být cena ne za nejlepšího, ale nejfrekventovanějšího herce. Ale přitom jsem zároveň hrál v divadle Komedie progresivní německé hry – naturalismus, současnost, krev. A pak přijela paní z Broumova a čekala, že tam uvidí hodného doktora Šebka…

A nebyl to trochu rozpor? Nebylo to schizofrenní?

Trochu jo. Ordinaci jsem měl rád, byl jsem u toho od začátku, formoval jsem si postavu. Ale srdcem jsem byl spíš v Komedii. Bylo to divadlo, které mě fakt naplňovalo. A zároveň to zajímavě fungovalo – díky popularitě z televize chodili lidi do divadla. Sice se pak někteří divili, co tam dělám, ale třeba zůstali. A to bylo fajn.

Jak to vlastně je s divadlem? Dá se jím uživit? Veřejnost má často pocit, že herci mají peníze, slávu…

Realita je úplně jiná. V divadle si vyděláš třeba 22 tisíc hrubého měsíčně. A za to jsi každý den od desíti do dvou ve zkoušce, večer hraješ. Je jedno, jestli hraješ třicetkrát nebo šestkrát. Po představení se musíš učit texty na další. A do toho běžný život – děti, rodina, všechno. Miluješ to, ale musíš taky zaplatit nájem. Takže do toho točíš.

A tím vzniká ten paradox – díky natáčení nemáš čas na zkoušky, zdržuješ ostatní, připadáš si provinile. Tak jsem někdy raději řekl: „Hele, mám toho hodně, nepište mě tam.” Aby to ti ostatní mohli připravit pořádně.

Jak to snášíš psychicky? Jednou máš hodně, jindy nic. Je to extrémně nestabilní.

Blbě. A nejsem v tom sám. Všichni to známe. Míváš tři nabídky najednou, vybereš jednu – a ta nakonec nevyjde. A ty dvě, které jsi odmítl, už běží. Takže nemáš nic. Často se to sesype během pár týdnů.

A pak se stane, že zkoušíš dva a půl měsíce inscenaci – každý den, víkendy, celodenní zkoušky – a pak se odehraje šestkrát a skončí. A ty jsi za zkoušení nedostal ani korunu. Platí se až od prvního odehraného představení.

To musí být vyčerpávající. Často zmiňuješ, že ti v tom to zvládnout pomáhá chalupa. Únik z města?

Stoprocentně. Je to moje protiváha. Místo, kde slyším jiné příběhy, sdílím jiné starosti. A samota. Ta je pro mě čím dál tím důležitější. Mám rád lidi, ale když s nimi trávíš tolik času – na place, ve zkoušce, v divadle – tak pak chceš být sám. V divadle po představení zůstávám, až všichni odejdou. Nechci potkávat diváky, fotit se, něco vysvětlovat. Chci to nechat doznít.

Vadí ti, když tě lidi zastavují na ulici? Když chtějí fotku, nebo něco říct?

Jak kdy. Někdy je to milé. Ale záleží na situaci. Třeba jednou jsme byli na komentované prohlídce výstavy Karla IV., a tam mě jedna učitelka poznala. Začala volat: „To je on, pojďte se s ním vyfotit!“ A to bylo úplně mimo. Neomalené. Přitom jsme tam byli tiše, se skupinou přátel, a najednou se z toho stal cirkus. Chápu to, patří to k tomu, ale někdy je to prostě moc.

Natáčíš také dokument Hledání ztracených světů. Tam tě lidé asi moc nepoznávají, předpokládám. Jaké to je? Je to ten vzácný průnik mezi prací, která tě živí, a tím, co tě naplňuje?

Přesně tohle to je. Dělám to, abych vnitřně přežil. Ne pro výdělek, ale pro duši. Pro Českou televizi se točí bez očekávání finančního zisku, výdělek je duševní. A nebojím se říct, že to je správně.

Ono je to taky dost punk. Bydlíš u lidí doma, vstáváš ve čtyři ráno, jíš s nimi, žiješ s nimi. A o to právě jde – být u toho. Snímat to, naslouchat, mluvit, prožívat. Kdybychom byli někde v hotelu s vyžehleným prostěradlem, přišli bychom o to nejdůležitější. Takže zrušíš všechno na měsíc – představení, závazky – a jedeš poznávat jiný svět. Opuštíš rodinu, ale vracíš se bohatší. Ne finančně, ale lidsky určitě.

S tímhle dokumentem jsi navštívil spoustu zemí. Jáva, Bali, Indie, Gruzie, Arménie. Která tě zasáhla nejvíc?

To je hrozně těžké. Všude jsem zažil něco silného. Ale Gruzie a Arménie, to je jiný svět. Lidé tam mají těžký život, ale jsou neuvěřitelně vřelí, milí, pohostinní. Zajímáš se o jejich zemi a oni se ti otevřou úplně bez hranic. Ne protože by museli, ale protože chtějí.

V Gruzii jsem zažil něco, co mě fakt změnilo. Mají tam tradici zvanou Supra – oběd pro hosta. Host je bůh. A tak se s tebou jedná. Všechno, co mají – sýr, chleba, maso – ti dají na stůl. Často tolik, že to vypadá, jako kdyby čekali padesát lidí, přitom sedíte čtyři. A když ti něco nechutná nebo si to jen myslí, uvaří ti jiné. 

Součástí supry je tamada, mistr přípitků. První přípitek patří ženám – matkám. Mluví o tom, jak bez nich by život neměl smysl. Ne jen „na zdraví” – mluví třeba pět minut. Pak přijde přípitek dětem. Pak životu. A mezitím se pije jejich pálenka. Musíš pít. Když nedopiješ, znamená to, že s tím, co bylo řečeno, nesouhlasíš.

A my – celý tým – jsme se tam otevřeli. Mluvili jsme o svých rodičích, dětech, o vinách, které jsme nikdy předtím nevyslovili. Přes překlad, ruštinu, češtinu… bylo to silné. Plakali jsme a smáli jsme se. Bylo to jako skupinová terapie.

Takže jsi to celé vnímal nejen jako cestu, ale i jako proměnu. Očistu?

Přesně. Vymluvíš se z věcí, které jsi nikdy nepojmenoval. A pak sedíš venku, díváš se na Kavkaz a cítíš, že se něco pohnulo. Že se něco očistilo. A já jsem si říkal – tohle chci přivézt domů. Znám večírky, kde se připíjí, ale jen tak… bez smyslu. Tady to mělo hloubku, pravdu. Byla to čirá lidskost.

Romane, kdybys měl dát jednu jedinou radu svému mladému já, které právě nastupuje na DAMU, co bys řekl?

To je těžké. Ale vzpomínám si na jednu věc, která mě hluboce zasáhla. Po premiéře jedné krásné inscenace – myslím, že to byl Žaures – za námi přišel Boris Rösner. Byli jsme tehdy v Činoherním studiu, hráli jsme pro devět lidí. Ale my tu hru milovali.

A Boris tam seděl a říkal: „Pamatujte si tenhle pocit. Možná ho zažijete pětkrát za život. Ale právě o tomhle je divadlo. O té chvíli. O tom štěstí.”

Tehdy jsme mu nevěřili. Ale postupem času jsem zjistil, že měl pravdu. Kdybych mohl něco říct tomu mladému klukovi, co jde na DAMU, řekl bych mu – hledej tyhle chvíle. Nedělej věci pro někoho jiného. A pamatuj si, že i před devíti diváky se může odehrát největší divadlo tvého života.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?