Zápisky z Pitti Uomo 105: Cesta, o které budu vyprávět vnoučatům
6.2. 2024, Petr Honc
Veletrh Pitti Uomo je známý po celém světě pro svou koncentraci těch nejlepších a nejzajímavějších značek z oblasti pánské módy. Spousta spoluprací pro Gentleman Store začala právě v pevnosti Fortezza da Basso, kde se dvakrát do roka tento veletrh koná. Účast na Pitti bereme jako milou povinnost a jezdíme na něj pokaždé, i když to není zrovna nutné. Třeba i jen tak nasát atmosféru a porozhlédnout se, jestli nenarazíme na nějakou novou zajímavou značku, o které třeba zatím nevíme. Se stejnou misí jsme na veletrh vyrazili i tentokrát.
Poslední roky jezdíme na florentský veletrh autem. Vychází to finančně přívětivě, nemusíme se trápit pravidly na váhu a objem zavazadel, a navíc je cesta vždy takovým pěkným teambuildingem. Tentokrát jsme vyrazili v sestavě Hanka, naše nákupčí; Roman, vedoucí obchodního oddělení; Honza, spolumajitel a finanční ředitel; a já, Petr, provozní a výrobní manažer.
Na tomto místě je velmi důležité zmínit Honzův koníček: honbu za maximální efektivitou účasti na veletrhu. Honza má na kontě takové kousky, jako byla například návštěva veletrhu v Mnichově, kterou z Prahy autem tam a zpět za jediný den, či veletrh v Paříži – letecky a taky za pouhý jeden den. Harmonogram naší cesty na Pitti Uomo byl tedy následující: úterý – cesta do Florencie; středa – účast na veletrhu; čtvrtek – cesta do Prahy. Podotýkám, že trasa Praha–Florencie trvá autem něco přes 12 hodin.
ÚTERÝ: Patálie v Lichtenštejnsku
V úterý jsme se před sedmou ranní sešli v našich kancelářích v Praze a vyrazili jsme. Cesta probíhala standardně, žádné velké vzrušení – jen pár toaletních a občerstvovacích pauz. První překvapení na sebe ale nenechalo dlouho čekat. Ocitli jsme se totiž na hranicích s Lichtenštejnskem. Jak ctěný čtenář jistě dovodí, to nebylo v plánu a přes Lichtenštejnsko rozhodně nejkratší trasa z Prahy do Florencie nevede. Dobrých 20 až 30 minut jsme strávili laborováním nad tím, jak se to mohlo stát. Následovala diskuze o nejlepším možném řešení situace – nakonec jsme došli k názoru, že do Lichtenštejnska nás zavedla navigace kvůli nehodě a zácpám u Mnichova, a že nejlepší bude skutečně pokračovat ve vytyčené trase přes Lichtenštejnsko a Švýcarsko. Trochu nepříjemná byla nutnost koupě švýcarské dálniční známky na celý rok. Kratší se totiž neprodává – kdo by ji tak asi mohl potřebovat...
Ani ne 10 minut po vstupu do Lichtenštejnska se za námi proaktivně rozblikalo policejní BMW. Zastavili nás. Kontrola. Malý problém nastal hned u prvního požadavku – předložení pasů. Nikdo z nás neočekával, že během této cesty opustíme EU, pas tudíž poctivě měla jen Hanka. Roman měl dokonce občanku v kufru, takže chtěl automaticky vystoupit, aby ji našel a vyhověl policejnímu požadavku. To se ale dálničním uniformovaným příliš nezamlouvalo a dali mu důrazně najevo, aby zůstal v autě. Suma sumárum: kontrola občanek, prohlídka obsahu kufru, spousta otázek ohledně toho, proč z Prahy do Florenice u všech čertů jedeme přes Lichtenštejnsko a proč jsme se proboha na půl hodiny zastavili pár metrů před hranicemi.
Popis naší situace, obsah kufru a fakt, že nikdo z nás není mezinárodně hledaný zločinec, nakonec policii stačil a byli jsme opět volní. Daleko jsme se ale nedostali: navigace vypověděla službu, jelikož mimo EU nemáme datový tarif. A Lichtenštejnsko ani Švýcarsko, jak známo, v EU nejsou. Následovala tedy další zastávka, tentokrát za účelem sehnání místní předplacené SIMky. Všichni jsme doufali, že nás už nevidí policisté a nenabydou dalšího podezření. (Ostatně, co si to ti cizinci dovolují, nakupovat v obchodech?) Dodejme, že nakonec všechno dobře dopadlo, užili jsme si krásné neplánované výhledy na švýcarskou krajinu a po více než 15 hodinách cesty jsme dorazili do našeho pronajatého domu vzdáleného asi 45 minut od Florencie.
V domě byla neskutečná zima – to je ostatně společný jmenovatel každé naší účasti na zimním Pitti. Hostitelé podobných ubytování pravděpodobně v zimě nemají skoro žádné hosty, a tak pokoje nebývají vyhřáté. Pozitivní bylo alespoň to, že jsme měli každý svou samostatnou postel a že bylo více peřin než hostů. (Nutno říci, že u minulých návštěv Florencie tohle bohužel zdaleka nebylo pravidlem. Zda za to tehdy mohly pokusy o maximalizaci teambuildingového faktoru, Honzova pověstná finanční efektivita či pouhá náhoda, jsem se nikdy neodvažoval zjišťovat. Máme alespoň na co vzpomínat.)
STŘEDA. Wim Hof, veletrh a skvělá večeře
Ačkoliv jsme spali ve svetrech a pod dekami, probudili jsme se poměrně promrzlí. Osobně jsem se nejvíce těšil na teplou sprchu. Nejen proto, že jsem ji minulý večer kvůli vyčerpání vynechal, hlavně jsem se potřeboval pořádně zahřát. Zjistili jsme ale, že neteče teplá voda. Morálka (a nejen ta) byla v tu chvíli už na bodu mrazu. Jal jsem se tedy objevit krásy momentálně tak populárního otužování. Neúspěšně.
Po ošetření omrzlin a následné snídani jsme vyrazili do Florencie. Cesta se trochu protáhla kvůli ranní špičce, ale nic vyloženě zásadního. Jen se ve mně a Honzovi zrodila silná touha navštívit toaletu, a tak jsme se rozhodli vyřešit tuto potíž rovnou na parkovišti, neboť nás totiž ještě záslužná cesta autobusem přímo na veletrh. Ani zde jsme se ovšem neobešli bez komplikací. Cesta k toaletám poblíž byla značně komplikovaná a zahrnovala i cesty výtahem. Z nějakého důvodu se však všude ze stěn a stropů valilo nezanedbatelné množství vody. Bylo nemožné se do výtahu dostat bez lehčí sprchy. Blahořečili jsme našim skvělým voskovaným bundám Barbour, které tuto výzvu bravurně zvládly, jenomže společně s nalezením toalet jsme nalezli i zdroj vody, ve které jsme se před pár minutami nechtěně osprchovali. Byla jím záchodová mísa.
Osvěženi pravou Eau de Toilette jsme se nakonec přeci jen dostali na samotné místo dění. Během několika hodin na veletrhu jsme toho zvládli poměrně dost. Důležitý pro nás byl kontakt se značkou Jamieson's of Shetland, jejíž svetry jsme dříve prodávali, ale poté přišel Brexit a další spolupráce už nebyla možná. Snad se nám povede právě tuhle značku opět zařadit do naší nabídky. Dále jsme se pozdravili s lidmi ze Secridu či Carl Friedrik. Mimo značek, které aktuálně prodáváme, jsme narazili i na několik značek zcela nových – například Bluemint, Buttertea, Cloth and Cut, Sunspel a další. Na delší dobu jsme se zastavili i u značky Munro, která dělá krásnou módu na míru – od triček, přes svetry až po obleky. Třeba to bude začátek naší spolupráce, ale nepředbíhejme. Zaujaly nás taky dva trendy, oba v oblasti bot. Jsou jimi boty s výrazným outdoor šněrováním až do špičky, a naopak boty bez tkaniček, s jazykem zajištěným gumou.
To nejlepší a nejdůležitější jsme si ale nechali na konec. Značku Charles Tyrwhitt, kterou budeme u nás v Gentleman Store zanedlouho uvádět do prodeje. Je to pro nás veliká čest. Charles Tyrwhitt je totiž vyhlášen a milován lidmi nejen v Británii, ze které pochází. Dlouho neumožňovala velkoobchodní distribuci, to se však nedávno změnilo a my jsme neváhali a tuto příležitost uchopili. Moc se těšíme, až vám představíme první kousky z jejich kolekce.
U stánku Charles Tyrwhitt jsem se podívali na novinky a také si do detailu prohlédli jejich stávající kousky i se skvělým výkladem personálu. Následně jsme se dohodli na neformálním setkání po veletrhu nad dobrou pizzou a sklenkou vína. To se vyvedlo – ze všech sálala přátelská nálada a bylo cítit, že svou značku mají opravdu rádi, chtějí všechno dělat poctivě a na vzájemnou spolupráci se těší aspoň stejně jako my. Dozvěděli jsme se také například to, že mají několik obchodů v Nigérii, což byla pro nás poměrně velká kuriozita. Třeba tam časem vyexpandujeme i my.
Po večeři jsme se vrátili zpět do našeho ubytování a já si na třetí pokus dal konečně normální teplou sprchu. Důležité jsou ta malá vítězství, že. I pokoje už se nám povedlo vyhřát. Byl to náročného, ale úspěšného a produktivního den, který skončil lépe, než začal.
ČTVRTEK. Když už, tak už
Zpáteční cesta (taktéž začínající už v 7 ráno) se již obešla bez větších strastí. Jediné škobrtnutí nastalo na německé čerpací stanici, kde jsem si nevšiml, že u dveří od toalety chybí klika. Povedlo se mi díky tomu zabouchnout se uvnitř. Následovala krátká vyprošťovací akce za použití mnoha druhů nářadí, které Roman vozí v autě; nakonec mě zachránil můj milovaný švýcarský nůž, jehož otvírák na konzervy přesně padnul do díry po klice a dveře se podařilo otevřít.
Zbytek cesty už šel hladce. V Praze jsme byli za rovných 12 hodin, což je ten ideální čas. S příjezdem do Prahy však přišlo i to největší dobrodružství. Rozloučili jsme se u našich kanceláří, odkud už si každý šel po svém. Já s Hankou jsme se dohodli, že budeme sdílet další cestu do našich bydlišť, jelikož bydlíme blízko sebe. Našel jsem tedy auto carsharing služby, které bylo asi 300 metrů od nás, a zarezervoval ho. Oba jsme měli v každé ruce několik tašek nebo kufrů. Byli jsme totiž obligátně nakupovat italské sýry, uzeniny a vína. Proto nás poměrně zamrzelo, když auto na označeném místě nebylo. Aplikace ho zobrazovala, ale nebylo nikde k nalezení. S těžkými taškami se nám už k dalšímu autu (které navíc vůbec nebylo blízko) nechtělo, tak jsme objednali taxi.
Po půl hodině cesty jsem si při vystupování před domem uvědomil, že nemám notebook a ledvinku s klíči – všechno jsem totiž zapomněl u Romana v autě. Tedy jsem se rozloučil s Hankou a smutně stál (ověšený jak vánoční stromek) v –3 stupních před svým domem. Roman mi po telefonu sdělil, že mi klíče může dát buď za půl hodiny na smluveném místě, nebo až v pondělí. Asi si umíte představit rychlost, se kterou jsem běžel k nejbližšímu autu (opět) od carsharingové služby. Už jsem se po celé dlouhé cestě viděl doma v posteli.
Tohle auto už, k mé úlevě, bylo na místě. Naskládal jsem všechna zavazadla do kufru, rychle auto zkontroloval a chtěl co nejrychleji vyrazit, abych stihl klíče od Romana vyzvednout. Auto nestartovalo, vybitá baterie.
Neznám zkušenosti milého čtenáře s carsharingovými službami, ale já osobně se s žádným problémem nepotkal... až dodnes. Nakonec jsem tedy všechny zavazadla přeskládal do dalšího taxíku, vyzvedl klíče a nazpátek domů už jsem carsharing neriskoval a radši si opět zavolal taxi. Náročnější cestu z kanceláře domů jsem nezažil.
Bylo to krásné a bylo toho dost. Tak zas za rok!
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petr Honc
Autor článku