Petr Šimůnek: Nejsme žádná malá nedůležitá země. I z Prahy se dá dobýt svět!
15.2. 2024, Petra Martínková & Filip ProučilPetr Šimůnek, šéfredaktor českého časopisu Forbes, je jedním z nejznámějších novinářů v Česku. Do Forbesu, který je v Česku synonymem bohatství a úspěchu, se chce dostat snad každý, kdo má sebemenší (nebo sebevětší) firmu a byznys. Sám Petr o „svém“ časopisu tvrdí, že je to nejoptimističtější médium v Česku, jehož smyslem je dodat Čechům optimismus, inspirovat je a ukázat, že i z Česka se dá dobýt svět. Ostatně i proto s Forbesem rozjíždí projekty, ve kterých chce budovat „lepší Česko".
S Petrem jsme si v našem rozhovoru povídali nejen o Forbesu a mediálním světě, ale i o české povaze, ekonomice, světovosti nebo třeba o pozdním rodičovství, dětství v Mostu a maturitě z karlovarského knedlíku.
Obléknout Petra nebylo jednoduché, sám svůj styl definoval slovy „vyhaslá rocková hvězda“. Naštěstí je ale fanouškem Armor Lux, takže jsme do hlavní role obsadili právě tuhle bretaňskou značku, inspirovanou francouzským námořnictvem.
Petr v první outfitu oblékl tradiční rovný kratší kabát Armor Lux Kermor Peacoat, pod který si vzal modro-bílý inverzní námořnický rolák ze 100% vlny od stejné značky. Pomyslnou třešinkou celého outfitu pak byly kotníkové boty od Berwicku, z černé hladké kůže, s otevřeným šněrováním, lehkou a odolnou gumovou podrážkou a plně rekonstruovatelnou rámovou konstrukcí.
V druhém outfitu jsme hlavní roli předali ikonické britské značce Barbour, konkrétně legendární motorkářské voskované bundě s páskem, pod kterou Petr oblékl nevšední rolák od Peregrine ze 100% merino vlny a tartanovou košili od Barbour.
Petře, začneme několika rychlými otázkami, které se budou týkat módy. První otázkou je, jaký je váš nejdražší kousek v šatníku?
Nejdražší? To bude něco přes 2000 dolarů… vlastně počkejte, nejdražší je ten kabát, co mám dneska na sobě. Ten stál ještě víc. Koupil jsem ho v New Yorku. Já nakupuju strašnou spoustu let jenom v jednom obchodě, který je právě jen v New Yorku. Takže vždycky, když tam jsem, tak si něco koupím.
Jakýn je váš nejoblíbenější kousek z vašeho šatníku? Je to ten samý kabát, nebo něco jiného?
Je to vlastně všechno, co v tom šatníku mám. Všechno je to od jedné značky a všechno je to úplně stejné. Ale víte co? Nejoblíbenější kousek je můj svatební oblek. Občas si ho beru na nějaké moderování nebo tak. Vypadám v něm jako vysloužilý dragoun a je od českého designéra Jirky Kalfaře.
Kolik měsíčně utratíte za módu?
Víc, než bych měl.
I víc než byste chtěl?
Já bych chtěl ještě víc. Oblečení mám rád, takže za něj utrácím dost.
Kdybyste měl neomezený rozpočet na módu nebo na oblékání, co byste si koupil?
Cokoliv od John Varvatos. Od téhle značky a od Jirky Kalfaře mám vlastně všechno.
Kdo vám pere a žehlí?
Část věcí si musím prát sám, moje manželka samozřejmě taky obsluhuje pračku. A žehlí nám paní, kterou máme v domácnosti.
Čím se voníte?
Fénix od Kintsugi.
Co používáte za kosmetiku?
Člověče, tak tady nemám asi nic specifického.
A poslední otázka – umíte si zavázat kravatu?
Umím, ale jenom jedním uzlem. Znám jenom jeden způsob.
A motýlka?
Toho ne. To jsem zkoušel jen jednou, když jsem šel na ples v opeře, a strašně se mi to nepovedlo, takže mi pak pomohl někdo na tom plese. Sám jsem to nezvládl, i když jsem se díval na YouTube, jak se to má dělat. Jel jsem tehdy vlakem z Brna do Prahy a myslím, že celou cestu z Brna, skoro tři hodiny, jsem to zkoušel. A nešlo to.
Petře, my jsme podcast primárně o módě, co pro vás znamená styl, oblečení a móda?
Spíš styl než móda. Módu jako takovou totiž extra nesleduju a zajímám se o ni spíš z profesního hlediska, protože Forbes píše o lifestylových věcech, včetně módy. Ale styl je důležitej. Jak člověk působí navenek, jak se v něčem cítí, to je strašně důležitý. Myslím, že v Česku se to strašně podceňuje.
Vy jste dlouholetý novinář a šéfredaktor, řešíte nějak, co mají vaši redaktoři ve Forbesu na sobě?
Jako v čem přijdou do kanceláře? To úplně ne, ale je důležité, v čem přijdou, když se mají potkat s lidmi, o kterých píšeme. Ale myslím, že to u nás není problém. Navíc, v naší redakci je více než polovina žen a ty chodí bezvadně oblíkané.
Myslíte, že Češi obecně mají vkus?
No, člověk by neměl nikdy generalizovat, ale ne, já si myslím, že Češi v oblékání dobrý vkus nemají a že na oblečení kašlou. I když se to snad trochu lepší.
Ale v jednom rozhovoru jste říkal, že Češi jsou vytříbení v luxusu…
Za ta léta, co jsem v médiích a co se pohybuju mezi lidmi, kteří mají peníze na to, aby si mohli kupovat dobré věci, tak pozoruju, že ten jejich vkus se rozhodně lepší. Je to vidět na všem, co dělají. Všimněte si třeba, že stavby, které teďka vznikají v Praze, jsou všechny lepší, než byly před 10, 15 lety. Zkrátka vidím, že tihle lidé se vzdělávají a rostou. To rozhodně ano. Ale kdybych se měl podívat obecně, když jedu tramvají, jak jsou lidi v Praze oblečení, tak to teda žádná velká sláva není.
Vy se potkáváte při své práci s lidmi, kteří se pohybují ve vysokém byznysu. Myslíte si, že oblečení hraje právě v byznysu nějakou roli? Může šance pokazit, anebo naopak zlepšit? Nebo to nehraje roli?
Já myslím, že je to důležité. Správné oblečení může dodat sebevědomí, vysílá zprávu o tom, že jste důvěryhodný partner, zároveň je to výraz úcty k partnerovi, se kterým mluvíte, nebo výraz úcty k akci, na kterou jdete. Mně vlastně nevadí, že pravidla v dnešní době nejsou už tak formalizovaná a že člověk má trochu víc svobody, ale myslím si, že právě když se ta pravidla rozvolňují, je potřeba dát si nějakou hranici, za kterou člověk nepůjde. Dřív mi nevadilo, když někdo přišel na nějakou společenskou událost nevhodně oblečený, ale dneska už mi to vlastně vadí, protože tím vyjadřuje, že je mu to všechno jedno. Jako by tím říkal – je mi jedno, že vy jste si tady s tím dali práci a klidně vám to zkazím tím, že vypadám blbě.
Říkal jste, že máte oblíbenou jednu značku, ve které chodíte. Jaká byla vaše cesta k této značce?
Úplně prozaická a jednoduchá. Jednou jsem si v New Yorku koupil jedno sako, někde v totální slevě. Tu značku jsem vůbec neznal, ale líbila se mi. Tak jsem se podíval, kde mají obchod, a šel se tam podívat. Asi za minutu jsem vyděšeně vylezl zpátky, protože tam bylo všechno nepřestavitelně drahý. Tak jsem si řekl, aha, oukej, je to tady pěkné, ale mimo moje možnosti. Měl jsem to dál v nějaké své kolonce „sny”, ale potom jsem se díval, kde se to dá koupit v Evropě. Našel jsem, kde by se to dalo koupit online, a tam už byly slevy a bylo to trošku dosažitelnější. Takže jsem si postupně začal budovat šatník.
Jak byste vlastně definoval svůj styl?
Vyhaslá rocková hvězda?
To jsem si takhle trochu říkal. A myslíte, že se váš styl bude ještě někam vyvíjet?
To asi ne. Mně už je dost na to, abych se snažil nějak přetvořit. Ale myslím si, že chlapi mají rádi, když mají ty věci jednoduchý, a to já mám stejně. I u oblečení. Mám rád, když nemusím moc přemýšlet, co si vezmu na sebe, a když všechny ty věci jdou nějak k sobě. Takže já doufám, že se mi můj styl bude už jenom zjednodušovat a že budu utrácet míň peněz za oblečení.
Petře, Forbes se profiluje jako časopis pro úspěšné lidi. Co pro vás znamená úspěch?
Já bych teda nejdřív řekl, že Forbes se spíš profiluje jako časopis o úspěchu než pro úspěšné lidi. A měl by inspirovat k úspěchu a měl by inspirovat k tomu, že se člověk může postavit na vlastní nohy a sám něco dokázat. Tak to vnímám. Tak vnímám Forbes. Úspěch je, když můžete žít život takovej, jakej chcete. A myslím, že každej v tom vidí něco jiného. Pro někoho jsou úspěch peníze. Pro mě je úspěch to, že mám svobodu dělat to, co chci, to, co mě baví. A že můžu žít tak, jak si představuju. To je pro mě úspěch. A to, že můžu ještě k tomu dělat něco užitečného pro někoho jiného.
Přichází ten úspěch jednoduše, nebo se vždycky musí odmakat? Má vlastně úspěch nějaký vzorec?
Ano, je to totálně schematické. Musíte hodně makat a pak budete mít úspěch. Jinak to nejde.
Takže úspěch nepřijde náhodou?
Ne. Pár takových příběhů jsme asi všichni viděli, že někdo měl fakt velkou kliku a něco se mu povedlo bez toho, aby se zapotil, ale pravidlo to rozhodně není. Na všech lidech, s kterými se bavíme, vidíme, že fakt makají, že je to dřina a že se nikdo nedostane k penězům, k úspěchu a k slávě jen tak za nic. To je fakt výjimečná věc a myslím, že ten člověk z toho ani nemůže mít radost. Myslím, že to naplnění z úspěchu má člověk díky tomu, že ví, že to něco stálo.
Je úspěch nakažlivý?
Kdyby byl, tak jsme všichni úspěšní. Takže asi není, ale doufám, že úspěch je inspirující.
Co je váš největší úspěch v životě?
Mám čtyři děti, to je myslím velký úspěch.
A musel jste to odmakat…
To zas taková dřina nebyla. Ale samozřejmě dřina je potom ty děti přivést k dospělosti. Tři už jsou dospělí, jedno je malinké, je to radost, spíš než dřina.
Což je vlastně zajímavé, protože děti jste vychovával v různém čase. Teď máte malou dceru a vaší nejstarší dceři je přes 30...
Jo, tehdy byly jiný přístupy k výchově, to je fakt. A především mi bylo o 30 let míň a byl jsem určitě blbější.
Myslíte, že teď jste lepší táta?
Tehdy jsem byl naivnější táta. Nevěděl jsem možná spoustu věcí, měl jsem míň zodpovědnosti. Já mám čtyři děti se třema maminkama, což není něco, na co bych byl pyšnej, ale tak to prostě je. Myslím, že člověk je v mladším věku možná míň zodpovědnej, než jsem teď, a má určitě míň životních zkušeností, ale zase má víc energie. To, že vím víc věcí o životě, se nejspíš promítá do toho, jak vychovávám tu nejmladší dceru, a kéž bych to byl býval věděl předtím…
Jak těžké je skloubit vaši pozici šéfredaktora Forbesu s rodinou a péčí o malou dceru?
Je to těžké, ale já mám skvělou manželku, takže hodně velká část té práce a hodně času je na ní, i když už začala taky tvrdě pracovat. Takže se o to musíme trochu víc dělit a musíme si to zařídit tak, aby nám s tím někdo pomohl.
Já jsem spíš myslela, jak moc těžké je při vaší práci najít čas věnovat se rodině a malému dítěti…
Opravdu se snažím, aby to bylo vyváženější a určitě se posouvám správným směrem, ale popravdě já moc nerozumím té formuli work/life balance, vlastně ji vůbec nechápu, protože „life” je pro mě všechno. Práce, rodina, dcera, všechno. Nemám to tak, že vypnu počítač a přepnu se do nějaký jiný polohy. Já vlastně pracuju furt. A se snažím být i se svými nejbližšími a s rodinou a snažím se, aby to bylo víc harmonické. Aby ani jedna z těch činností, které člověk dělá, nepřeválcovala tu druhou.
Jak tím pádem vypadá váš běžný pracovní den?
Můj pracovní rytmus je hodně ovlivněný tím, v jaký fázi výroby je časopis, protože máme plus minus čtyři týdny na výrobu a ty poslední dva týdny jsou pro mě hodně intenzivní, protože musím číst a editovat všechny články, které v tom časopise jsou, musím komunikovat s kolegy, co se na textech má dodělat, změnit a podobně. Takže ty druhé dva týdny vypadají vždycky trošku jinak než ty první dva týdny – jsou intenzivnější na čtení. V prvních dvou týdnech mám víc schůzek a víc času se bavit s lidmi i kolegy.
A která ta fáze výroby vás nejvíc baví?
Já mám vlastně strašné štěstí, že kolegové, kteří píšou, píšou dobře, a já strašně rád čtu jejich texty. A mám to privilegium, že ty inspirativní věci čtu jako první, a to mě moc baví. Vždycky si říkám, že to snad není možný, kolik je v týhletý zemi příběhů, a kam na ně moji kolegové všude chodí.
K té práci ve Forbesu se ještě dostaneme, ale hrozně mi vrtá hlavou jedna otázka. V jednom dávném rozhovoru jste řekl „kéž bych měl vyšší poslání”. Zajímalo by mě, jestli už ho máte, jestli už jste ho našel?
Díky Forbesu můžu lidem dělat radost inspirovat je. A v tom vidím to vyšší poslání – že nevlaju ve větru a že díkybohu můžu dělat tuhle práci. Jestli je to fakt poslání, to nevím, možná „poslání” je moc velký slovo, ale jo… mým posláním je asi dělat lidem radost a přinášet jim inspiraci.
Není to tak dávno, co vyšel ve Forbesu rozhovor s Danielem Křetínským, kterého jste tehdy nazval nejmocnějším mužem Česka. V úvodu toho rozhovoru jste psal, že před rozhovorem jste si představoval ledacos. Co si tak šéfredaktor Forbesu představuje před rozhovorem s nejmocnějším mužem Česka?
Zrovna tuhle tu pasáž psal kolega, protože je mladší. Já Dana Křetínského znám možná 30 let, takže jsem věděl, do čeho jdu. Ale faktem je, že když jdete za nejmocnějším a jedním z nejbohatších lidí Česka, tak tam jdete s jistou obavou, jak se to bude vyvíjet. Navíc, tenhle rozhovor byl první za 12 let, který dal českému médiu, takže i v tomhle to bylo specifické. K tomu jsme nevěděli, kolik budeme mít času, ani kde se bude rozhovor odehrávat. Nakonec jsme toho času měli víc, než jsme doufali a mohli jsme strávit s Danem Křetínským i nějaký čas v Paříži.
Byl jste nervózní?
Ani ne, já jsem byl spíš natěšený, že se nám ten rozhovor podařilo domluvit. Ale faktem je, že dokud ten rozhovor nemáte nahraný v diktafonu, tak ho nemáte, a přijet potom z Paříže do Prahy s tím, že rozhovor nemáte, by bylo smutné. Takže nervózní jsem nebyl, ale byla tam trochu obava, jestli to dobře dopadne.
Jaké takové setkání s nejmocnějším mužem Česka bylo? Jak na vás vlastně působil?
Dan Křetínský je bezesporu strašně inteligentní člověk, je charismatický, povídalo se s ním strašně lehce, což je samozřejmě taky tím, že je inteligentní. On měl nějakou svoji agendu, kterou chtěl ten rozhovor vést, a to člověk s našima zkušenostma ví, a tak se to snaží korigovat, aby vedl i tam, kam chcete vy. Ale bylo to příjemné a inspirativní setkání.
V čem vás to inspirovalo?
Když posloucháte, jak někdo z Prahy dokáže kupovat velký francouzský podniky nebo jaké má myšlenky o energetickém sektoru nejen v Česku, ale vlastně celosvětově, tak je to inspirativní. A není to jen Dan Křetínský. Když se podíváte na první desítku českých nejúspěšnějších podnikatelů, tak všichni mají globální ambice, minimálně evropské, a to je prostě super inspirativní. Mě vždycky strašně štve, když někdo říká, že Česko je malá země. Česko není malá země, my nejsme žádná malá nedůležitá země, o tom jsem přesvědčený. A když vidíte, že vaši spoluobčané jsou schopní dělat takovéhle velké věci v byznysu, tak vás to inspiruje a říkáte si, proč by se z Prahy nedal dobýt svět? Dá se.
Mluvíte často o globálnosti, jakou roli hraje podle vás v úspěchu právě ta globální ambice? To, že vidíte svět a vlastně i nás zvenčí?
Podle mě je klíčové, že člověk nesedí na zadku a cestuje. Když se podíváte na Česko, tak to je takový lavor obklopený horama a někteří z nás možná nemají tu ambici jet se přes ty hory podívat ven. Jenže my jsme tady v takovým kotlíku, lehce zaprděným, takže o to je důležitější vyjet se někam podívat. Myslím, že strašně velká nevýhoda Česka je, že nemáme moře. Nejenom kvůli tomu, že se tam může člověk válet na pláži, ale kvůli horizontu. My nemáme skoro nikde otevřený horizont. Jako když se podíváte do dálky a vidíte, anebo si představujete, co v té dálce. To je, myslím, strašně důležité pro mentalitu člověka a pro mentalitu národa. Navíc, my jako národ nemáme v krvi žádné velké dobrodruhy, kteří si sedli na loď a jeli objevovat světadíly, takových lidí je vlastně u nás docela málo, a to se do našich genů asi taky trochu propsalo. Podle mě je rozhodně důležitý, když člověk jede ven a když má nějakou zkušenost ze zahraničí. Když například najímáme lidi do Forbesu, tak mu rozhodně přidá body, když má nějakou zkušenost ze zahraničí a je mi vlastně jedno, jestli tam studoval, nebo jestli tam byl jako au pair nebo umývač nádobí. Je mi to fuk, protože ty lidi, kteří mají zkušenost, že je někdo vystřelil do světa a museli se tam postavit na vlastní nohy a postarat se sami o sebe, mají ještě něco jiného než ti, kteří tou zkušeností neprošli. A ještě mi je sympatický, když lidi sportují, protože lidi, kteří dělají sport, vědí, že nedostanou nic zadarmo. Ví, že ta rovnice zní: musím makat, pak bude úspěch. A že je naprosto jasná.
Vy jste zmínil, že nejbohatší nebo nejúspěšnější podnikatelé Česka mají společnou jistou globálnost, nějaký přesah. Je ještě něco jiného, co má tahle skupina lidí společného?
Nerad bych zevšeobecňoval, ale je to tak, že všichni tihle lidé začali podnikat v devadesátých letech a mají společný ten začátek. U spousty z nich to bylo tak, že měli štěstí, byli ve správnou chvíli na správném místě a že v těch devadesátkách se dala dělat spousta věcí. Byly tu šance, jako byla privatizace, kde se prodávaly majetky za zajímavý peníze, a člověk se mohl dostat k zajímavým věcem za daleko výhodnějších podmínek než dneska. Takže to mají asi všichni společný. Pak taky vidím, že mají společný růst, o kterém jsme mluvili, vyvíjejí se, vzdělávají se, pořád na sobě makají. No a v neposlední řadě mají společné to, že většina z nich už generuje taky většinu peněz v zahraničí.
Myslíte si, že i dnešní doba může vygenerovat nějaká nová velká podnikatelská jména?
Stoprocentně! Současná generace má úplně jiný přístup, který je hned rovnou globální. Mladí nevidí hranice a díky technologiím asi ani nemusejí. Mají vlastně daleko větší ambici dobýt Evropu, dobýt svět, a já doufám a pevně tomu věřím, že z téhle generace uvidíme za 5 či 10 let velká podnikatelská jména.
Daniela Křetínského jste při vašem rozhovoru nazval nejmocnějším mužem Česka. Co pro vás znamená moc?
Moc je, že můžete něco ovlivňovat. Vliv a moc společně znamenají, že můžete ovlivňovat věci, že můžete být hybateli. S mocí jsou samozřejmě propojené peníze. Když máte peníze, tak vám to generuje vliv a moc.
Kdo další podle vás v Česku patří k těm nejmocnějším?
Podle mě určitě ta první desítka z našeho žebříčku českých miliardářů. Jsou to podnikatelé, kteří mají moc díky penězům, jsou to samozřejmě politici, moc mají i lidi, kteří stojí za politiky. Ale mě spíš než moc samotná zajímá to, jakým způsobem s tou svojí mocí a vlivem, který díky penězům mají, nakládají čeští podnikatelé. Na to se zaměřuju a ti mě zajímají.
Kdo z Čechů vás nejvíc inspiruje?
To je víc lidí, nedokážu říct jedno jméno. Jsou to podnikatelé, sportovci a další. Třeba Michal Horáček, to je super inspirativní osobnost a je neuvěřitelné, co všechno ten člověk dokázal. Nemám jedno jméno – těch lidí, kteří mě inspirují, je spousta.
A z té mladší generace? Máte nějaký tip, kdo třeba za 15, 20 let bude na podnikatelském nebi hvězda?
Tomáš Čupr má perfektně nakročeno k tomu, aby byl v evropském, a možná i globálním, měřítku velké jméno. Pak Josef Průša. Tam je taky neuvěřitelnej a krásnej příběh, jak se z garáže dostanete k tomu, že patříte mezi tři největší výrobce 3D tiskáren na světě. A takových jmen je samozřejmě víc.
Jedním z hesel Forbesu je věta „chceme lepší Česko”. Jak vypadá to lepší Česko?
Podle Forbesu?
Nebo podle vás?
To je komplexní otázka. Prostě lepší než dneska. Znamená to, že se máme líp, že jsme sebevědomější, že se nám líp žije. Česko je fakt dobrá země, žije se tady dobře, ale problém je, že by se tady mohlo žít ještě líp, kdybychom některé věci dělali líp, kdybychom se víc věnovali vzdělání, protože to je naše budoucnost, kdybychom víc přemýšleli o tom, co se v týhle zemi bude dělat, vyrábět, kam má naše země směřovat, kdybychom byli schopni artikulovat nějakou jasnou vizi, kam se má vlastně naše země hnout. My ve Forbesu máme jednu konferenci, kde se snažíme v tom sehrát nějakou roli a pomoct tu vizi dát dohromady.
Loni v září jste napsal na svůj profil na síti X (dříve Twitter, pozn. red.), že Česko nevzkvétá. Proč tomu tak je? Kde je podle vás ta největší brzda?
Když se podíváte, co se v té zemi děje ekonomicky – já jsem vzděláním ekonom, takže se na to dívám právě takhle – tak vidíte, že hospodářství není nic moc, ekonomika je orientovaná pořád jen na to, že je subdodavatelská, máme málo finálních produktů, které by měly svoji vlastní značku, a díky té vlastní značce taky větší marži, která vám přináší větší bohatství. A nezdá se mi, že bychom se v tomhle bodě hýbali směrem dopředu. Když se podíváte na to, jak se tady staví nebo nestaví, co se děje s infrastrukturou… prostě v některých věcech přešlapujeme na místě. Když vymyslíte a vyrobíte nějaký produkt, o který bude zájem nejenom v Česku, ale i ve světě, můžete díky tomu být bohatší. Anebo budete jenom ten, kdo někomu chytřejšímu, který něco vymyslel, vyrábí šroubky. A to jsme dneska my. My umíme improvizovat, myslím, že máme i technické nadání, ale to, co nám chybí, je odvaha. Jako kdybychom se báli toho, že to, co vymyslíme, nedokážeme dobře zabalit, odprezentovat a prodat, a tak to radši neděláme. Radši budeme jenom ti, co někomu jinému dodávají součástky. A to je škoda.
A existuje na tenhle mindset nějaký lék, abychom se zbavili těchhle vzorců chování a přemýšlení?
Kdybych to věděl, tak jsem prezident. Nevím to. Ale myslím, že jenom to, že o tom mluvíme, je dobrý, že nám to otevírá hlavu. Já myslím, že moje generace už to asi nezlomí, ale věřím, že časem se to změní.
Petře, chtěl jste být vždycky novinářem, nebo jak se to vlastně stalo?
Stalo se to vlastně náhodou a byl v tom kus štěstí, i když myslím, že jsem k tomu vždycky měl nějakou tendenci. V devadesátých letech jsem studoval Vysokou školu ekonomickou, ale moje první škola byla Střední hotelová škola v Mariánkách, takže já mám maturitu z karlovarského knedlíku.
Ale to se taky může hodit…
To se hodí, já strašně rád vařím a dodneška a jsem tý škole vděčnej za spoustu věcí. No nicméně zpět, po té VŠE jsem studoval ještě v Linci na Johannes Kepler Universität a to se psal rok 91, 92. A v tu chvíli, když člověk chtěl, tak se mohl stát třeba kosmonautem. Všechno bylo otevřené, mohl jste dělat, co jste chtěl. A já jsem tehdy zkusil pracovat v bance. V jedné jsem vydržel jeden den, v druhé jedno dopoledne. Utekl jsem v obědové pauze a nikdy jsem se nevrátil. Pak jsem začal pracovat pro rakouskou agenturu a psát články o českém byznysu, pak jsem nastoupil do Mladé fronty a dva roky jsem byl zpravodaj APA tady v Praze. Měl jsem to štěstí, že prostě nikdo jiný nebyl.
Forbes v Česku vychází pod vaším vedením od roku 2011. Jaká je jeho budoucnost?
Já myslím, že je zářná! Forbes bude pořád médium, a schválně říkám médium, které bude lidi inspirovat, které bude ukazovat úspěch v Česku, a je jedno, jestli bude víc na papíře, nebo jestli bude víc online, to vlastně není důležité. My máme obě dvě platformy, obě rozvíjíme, máme vlastní podcasty a kdo ví, co všechno ještě budeme dělat. Taky děláme skvělé eventy, každý měsíc máme nějakou velkou věc a chceme dál ukazovat lidem to, že v Česku se dá dosáhnout úspěchu poctivou prací, podnikáním a přemýšlením. To je DNA Forbesu a taková zůstane.
A má vůbec Forbes ještě kam růst?
Stoprocentně! Spousta lidí ještě Forbes nezná, ještě ho nemělo v ruce. A my se budeme snažit o to, aby se Forbes rozšířil. Máme spoustu místa a spoustu prostoru, kam růst.
Kdybyste zapátral v paměti, co vám během těch mnoha let utkvělo v paměti za silný rozhovor nebo za silné téma, za silný text?
My jsme těch velkých rozhovorů udělali na 150, možná 200, takže z minulosti už si asi nevzpomenu, ale na první dobrou mi určitě zůstal v paměti Radim Passer, se kterým jsme mluvili o vztahu byznysu a víry, s Jiřím Hlavatým jsme probírali, jak se snaží být užitečný pro svoje lidi a kreslí jim trasu, kudy mají chodit v supermarketu, aby moc neutráceli, skvělý byl rozhovor s bratry Kolářovými, který dělal můj kolega, v paměti mi dlouho zůstane i rozhovor s Martinem Pošem a Václavem Dejčmarem a spoustu dalších.
Třeba rozhovor S Petrem Kellnerem?
S Petrem Kellnerem jsem dělal rozhovor, ale ne ve Forbesu, dělal jsem ho v Hospodářských novinách a v Mladé frontě. Byl to moc zajímavý rozhovor, ale nebyl tak velký a tak hluboký, jako jsou rozhovory, které děláme teď ve Forbesu. S Petrem Kellnerem bych býval rád ten rozhovor udělal znovu pro Forbes.
Kým jste byl, když jste nastupoval do Forbesu, a kým jste teď? Mělo na vás to setkávání s veleúspěšnými lidmi nějaký vliv?
To je dobrá otázka, protože když jsem pracoval jako šéfredaktor Hospodářských novin a před tím léta v Mladý frontě a v televizi, tak to byly všechno mainstreamový média, který pokrývaly všechno možný od politiky přes kulturu až po sport. A já nevím proč, ale z nějakého důvodu jsou tyhle velký mainstreamový média zaměřený víc na negativní zprávy a každý den jste s tím vším negativním konfrontován, což se na vás samozřejmě podepisuje. Forbes má jednak v DNA to, že je pozitivní, a my jsme to navíc ještě schválně hypertrofovali, protože se nám zdálo, že ve chvíli, kdy Forbes vstupoval na český trh, tady žádné optimistické médium nebylo. A my se rozhodli, že budeme optimistické médium, že budeme ukazovat, že věci jdou. A tohle vám vaši psychiku změní úplně totálně. Takže tohle je největší změna, která se pro mě a moje kolegy, myslím, stala. Že najednou nejste v permanentním „válečném stavu”, ale že jste ve světě, na který se díváte pozitivně. Neznamená, že jste naivní, ale díváte se pozitivně. Já jsem optimista a Forbes je nejoptimističtější časopis na českém trhu.
V Česku je spousta firem a startupů a hodně u nich se touží dostat na stránky Forbesu. Jak se dá do Forbesu dostat?
No, tím, že něco dokážou, že něco umí. My na spoustu příběhů přijdeme úplně prozaickou cestou, že nám to třeba někdo napíše a my se na to prostě podíváme. Pak zkoumáme, jestli je to téma zajímavé a inspirativní pro ostatní, a když je, tak o tom píšeme. Takže když si někdo fakt myslí, že má co říct a že má úspěch, o který se chce podělit, ať mi klidně napíše. Akorát že teď mám zrovna 257 430 nepřečtených emailů…
Tak to je šance 0, ne?
Ne, já ty maily čtu, ale musí mě zaujmout předmět…
No, a kdyby někdo chtěl pracovat pro Forbes, tak má taky napsat vám?
Jo. Když mi přijde email s předmětem „Chci pracovat ve Forbesu”, tak to otevřu, fakt jo. Ale potřebuju, aby ten dotyčný měl zkušenost s byznysovou žurnalistikou, měl by mít hlad, měl by být dravý. A pokud byl umývačem nádobí v Americe a sportuje, tak je to náš člověk.
Jak těžké je ve Forbesu pracovat? Je tam tlak na výkon?
Jako všude. Když chcete být úspěšný, tak musíte tlačit na to, abyste z vašich lidí něco vymáčkli. Myslím si, že je to krásná práce. Díváte se na svět pozitivně, ne naivně s růžovýma brýlema, ale pozitivně. Pracujete pro světovou značku, která vám otevírá všechny dveře, máte neomezené možnosti v práci, kterou chcete dělat, ale jasně, musíte něco dodat, musíte přinášet dobré příběhy, a když vám to půjde, tak super.
Jste přísný šéf?
To se zeptejte mých podřízených, ale myslím si, že jsem býval přísnější… Respektive asi jsem víc křičel, teď mám možná o něco jemnější metody. Ale s tím asi moji kolegové souhlasit nebudou…
A co ten work/life balance ve Forbesu? Vy jste říkal, že nejste jeho velkým příznivcem...
Ne. Já myslím, že práce je život, work/life balance nechápu. Ale samozřejmě máme v redakci i ve firmě spoustu kolegyň, které mají mateřské povinnosti, a těm se snažíme vytvořit takové podmínky, aby to všechno dokázali skloubit. Ať jsou to třetinové, nebo poloviční úvazky a podobně… prostě se jim snažíme vyjít vstříc.
Vy máte ve Forbesu rubriku Jak být lepší. Dokázal byste dát našim čtenářům pět rad, jak být lepší?
Pět rad, jo? Já vám dám jenom jednu – furt na sobě pracujte, pořád se snažte dělat něco nového a něco nového se naučit, protože ve chvíli, kdy tohle neděláte, tak jenom sedíte na zadku a nerostete. A když nerostete, tak umíráte. Musíte se pořád snažit, abyste nějakým způsobem rostli, a je jedno, jestli se budete učit nový jazyk, hrát na piano nebo řídit loď. Klíčem je na sobě pořád pracovat a nebýt se sebou spokojený.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku