Petr Fejk: Chci, aby moje děti věděly, že i kdyby byl proti nim celý svět, táta se k nim zády nikdy neotočí
11.6. 2024, Petra Martínková & Filip ProučilPetr Fejk je dlouholetý emeritní ředitel pražské zoo a bývalý vrcholový manažer. Kromě toho je také čtyřnásobný otec. Má dvě dospělé a dvě úplně malé děti a obrovské množství zkušeností. Právě proto jsme ho požádali o rozhovor, který jsme se ke Dni otců rozhodli věnovat všem tátům a synům, všem, kterým táta chyběl nebo chybí, a v neposlední řadě i projektu Patron, který pomáhá dospívajícím v dětských domovech a který už několik let podporujeme.
Výjimečně jsme se tak v podcastu GS Talks nebavili o cestě k oblékání a vlastnímu stylu, ale mluvili jsme o Petrově otcovské cestě, která nebyla vždycky lehká. Povídali jsme si o tom, jaké to je být tátou čtyř dětí, jak se liší výchova v mládí a starším věku a jaký je rozdíl mezi výchovou kluků a holek. A řeč byla i o tom, jaká by měla být role táty nebo o tom, jak zvládnout při otcovství vlastní emoce a ego. Petr se s námi zároveň podělil o vysvědčení jeho otcovských schopností, které mu vystavily dnes už dospělé děti, nebo o to, čím zaručeně zaujme své dva malé syny.
Petra jsme, stejně jako všechny hosty našeho podcastu, oblékli do našich značek. Vzhledem k teplému počasí jsme zvolili lněné sako od skotské značky Walker Slater, které jsme doplnili lněnými kalhoty od Brooksfield ze severoitalského Turína. Lněná košile od anglické legendy Charles Tyrwhitt se střídala s lehkým žeržejovým polo svetrem opět od Brooksfieldu a švihácký šmrnc celému outfitu dodala pohodlná letní kšiltovka nazývaná příznačně "dad cap". Na nohy pak samozřejmě patřily kožené mokasíny od naší oblíbené španělské značky Berwick.
Petr má na sobě nežehlivé chinos ze špičkové bavlny od britské značky Charles Tyrwhitt, lněné sako Walker Slater, lehkou lněnou košili Charles Tyrwhitt a kožené texturované mokasíny Berwick.
Petře, vy sám jste čtyřnásobný otec, jak ale vzpomínáte na svého otce?
Můj táta ještě žije, už mu táhne na 90 let, samozřejmě na něj myslím v dobrém. Já jsem prožil dětství v obyčejné rodině, v Mostě, v paneláku, vlastně v takovém neinspirativním prostředí a neinspirativní době. Most bylo město, kam se stěhovalo za prací, a moji rodiče chodili poctivě do práce. Dělali úplně normální zaměstnání a soustředili všechny síly na rodinu. A ta rodina vydržela, takže já jsem vyrostl v naprosto harmonickém zázemí, které mě ale, pravda, k ničemu systematicky nevedlo.
Jestli se od té doby v něčem vyznám, tak v české televizní tvorbě sedmdesátých let. Protože kromě fotbalu s klukama za panelákem jsem většinu svého dětství vlastně pročuměl na televizi. Měli jsme se v rodině, s tátou a mámou, vždycky moc rádi, ale že by mě tam někdo někam směřoval a rozvíjel nějaký talent, to se u nás doma neodehrávalo. Základ mé výchovy tak byla ta rodičovská láska samotná, která pokračuje dál jak v mém vztahu k rodičům, tak k vlastním dětem.
Takže vaše prostředí bylo harmonické…
Naprosto harmonické, ale jak jsem řekl, tak trochu bez podnětů. Nemyslím to jako výtku, prostě to tak bylo, ale já sám bych to dnes ve své rodině už měl za málo. V dětech je třeba aktivně hledat a probouzet zájem, pomoct jim najít něco, co by je bavilo a čemu by se mohly věnovat. Aby jejich život nesklouzával k nudě a prázdnotě. Což je někdy v dětství a dospívání pro obě strany pěkná fuška.
Já si dodneška z Mostu nesu takovou zvláštní dialektiku mezi aktivním životem a prázdnotou, mezi činorodostí a rezignací. Celoživotně mám pocit, že se mi strašně snadno může stát, že se mi život vyprázdní, že ztratím motivaci a rezignuju. Možná i proto jsem se vždycky obklopoval výzvami, včetně rodiny a včetně dětí, protože jsou sice starost, ale zároveň mi pomáhají vést aktivní život. Tu blízkost prázdnotě má Most podle mě hluboko pod kůží. Souvisí mj. s přestěhováním toho města kvůli uhlí. Komunisti starý Most úplně zbořili a na louce postavili sterilní panelákové sídliště, které nemá žádnou historii ani duši. Lidé se sem stěhovali jenom za prací a prací tu také strávili celý svůj život. To se podle mě otisklo do duší celé generace dětí, které se tu v šedesátých, sedmdesátých letech rodily. Já k nim patřím a musím s tím stále bojovat. Nesu si to s sebou jako nějakou zátěž a zároveň životní výzvu.
Petr má na sobě nežehlivé chinos ze špičkové bavlny od britské značky Charles Tyrwhitt, lněné sako Walker Slater, lehkou lněnou košili Charles Tyrwhitt, kožené texturované mokasíny Berwick a kožený pásek od Berwick.
Vy říkáte, že vás ovlivnila výchova i prostředí i aktuální doba. Jak vás ovlivnil váš vlastní táta?
Já jsem se vůči rodičům později dost vyhranil, protože jsem nechtěl žít jako oni. Oni byli trochu oportunisti, radši jistota, radši nedělejme nic, co by nás ohrozilo. Nikdy nešli do žádného risku. Samozřejmě tím chránili především rodinu, ale když potom přišla revoluce a já se začal stavět na vlastní nohy, tak se každého mého odvážného kroku báli a vymlouvali mi ho. A já si myslím, že bez odvahy nelze žít. Kdo se bojí prohry, nikdy nevyhraje. Tak jsem se vůči tomu přístupu vyhranil a spoustu věcí, které stály za to, jsem dělal rodičům navzdory. V tomto smyslu pro mě rodiče nebyli životními vzory. Jsem jim vděčný za harmonické dětství, ale spíš mě inspirovali v tom, že mě vyprovokovali žít jinak. I když chtěli, abych prožil stejný život jako oni.
Petrova žena Kateřina má na sobě lehké přepásané šaty na knoflíky od Barbour, Petr má na sobě nežehlivé chinos ze špičkové bavlny od britské značky Charles Tyrwhitt, lněné sako Walker Slater, lehkou lněnou košili Charles Tyrwhitt, kožené texturované mokasíny Berwick a kožený pásek od Berwick.
Kdy jste si uvědomil, že nechcete prožít život tak, jak vám rodiče ukazovali?
Já myslím, že vzdor nastal na gymplu. Někdy kolem třetího ročníku. Já byl do té doby strašně poslušný, disciplinovaný, byl jsem spořádané dítě, vůbec jsem nezlobil, ani v pubertě, žádná revolta. Ani ten můj vzdor vlastně nebylo pravé rebelství, nějaký generační konflikt, ale zkrátka jsem si šel vlastní, jinou cestou. Na gymnáziu byl jeden učitel, pan profesor na češtinu, Josef Kabátník, který mi změnil život. Podle něj jsem se rozhodl studovat češtinu, literaturu a historii, i když původně jsem nastoupil na stavební fakultu, tak nějak ze setrvačnosti k tomu rodinnému zázemí. Jak jsem tam tak ale koukal na ty výpočty, vůbec nic mi to neříkalo a bylo mi nad slunce jasné, že musím dělat něco jiného.
Šel jsem tedy ve stopách právě toho zmiňovaného učitele češtiny. Viděl jsem v něm zapáleného chlapa, který mi strhujícím způsobem otevřel nějakou cestu, nějaký obor. A já se na tu cestu vydal. Byla to tedy do jisté míry i náhoda. Kdybych potkal někoho jiného, kdo by mi v té době otevřel třeba herectví nebo přírodní vědy, tak by to bylo možná jinak. Byl tam ale právě on a ta změna byla pro moje rodiče naprosto nesrozumitelná. Z ČVUT na Filozofickou fakultu? Studovat literaturu a historii? To byla pro ně španělská vesnice. Tehdy tam navíc brali 30 lidí a hlásilo se 600, což byl pro rodiče ještě větší úlet. Proč se hlásit někam, kam je tak těžké se dostat?
Jenomže já se tam dostal nejvíce právě díky mému učiteli, protože ty jeho hodiny byly tak výborné, že jsem všechny ty konkurenty u zkoušek strčil do kapsy. Ne proto, že bych byl génius, ale protože on mě všechno naučil. A pak už to šlo vlastně všechno samo, protože jsem se v životě nikdy nebál riskovat a dělat kroky, které byly odvážné.
Petr má na sobě lněné sako Walker Slater a lehkou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Když jste začal učit vy sám, nedošlo u vás k nějaké deziluzi? Nebyli žáci jiní, než jste si představoval?
Bylo to ještě lepší! Fakt, bylo to výborné! Já jsem učil strašně rád a fungovalo to bezvadně, protože jsem vlastně tu metodu svého učitele ještě umocnil o sebe sama. Dělal jsem to rád a byl jsem výbornej.
Petr má na sobě nežehlivé chinos ze špičkové bavlny od britské značky Charles Tyrwhitt, lněné sako Walker Slater, lehkou lněnou košili Charles Tyrwhitt, kožené texturované mokasíny Berwick a kožený pásek od Berwick. Kateřina má na sobě lehké přepásané šaty na knoflíky od Barbour.
Vy zníte pozitivně, ale v českém prostředí se dlouhodobě a často mluví o tom, že žáci a studenti jsou nedisciplinovaní a bez zájmu…
Ne, tomu já nevěřím. Když někdo nadává na současnou generaci, musí si uvědomit, že současná generace je jenom odrazem té starší generace. Je to zrcadlo. Nemůžou být horší, protože v tom případě jsme horší my, je to naše selhání. Já dodneška přednáším na školách a ty děti jsou výborné, jenom je musíte umět zaujmout.
Petr má na sobě plisované lněné kalhoty od Brooksfield a žeržejové polotričko od stejné značky. Na hlavě má lehkou letní kšiltovku od Stetsonu.
Jak je zrovna učením zaujmout?
Za prvé, musíte vědět něco o tom, co přednášíte, nemůžete vařit z vody. Za druhé je musíte přesvědčit, že to, co říkáte, myslíte smrtelně vážně. Musíte být nadšení. Kdo nehoří, nezapálí. Musíte hořet. Oni to poznají. A za třetí, musíte najít cestu, jak to, co říkáte, říkat zajímavě. Musí to být divadlo. Prostě ten učitel musí mít učitelský talent, nedá se to dělat tak, že tam někdo přijde a začne mluvit. Musí to být setsakra připravené a musí to být show. Což je na druhé straně extrémně náročné a vysilující. Já jsem učil tři roky a opravdu to bylo to nejtěžší, co jsem v životě dělal. Ředitel zoo, to je proti tomu čajíček, protože já jsem byl po třech hodinách ve škole úplně vyždímaný. Chápu proto, že když učíte 30 let, tak můžete cítit únavu a vyhoření.
Samozřejmě pořád sleduju, co se v českém školství děje, a myslím si, že na ty učitele doléhá náročnost jejich povolání a čím jsou starší, tím častěji se stává, že rezignují. Jenomže jakmile se to stane a škola děti přestane bavit, je to obrovské selhání všeho a všech. Protože děti tam sedí šest hodin denně, ve věku, kdy jsou nejvíc otevřené tomu se pro něco nadchnout, a ony se tou školou pronudí. Je to prohra a ztráta času.
Petr má na sobě lněné sako Walker Slater a lehkou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Petře, vy říkáte, že současná generace je zrcadlem té starší. Jak byste tedy zhodnotil současnou generaci? Jaká je?
Jsou strašně dopředu. Mají mnohem větší potenciál dělat užitečné věci a zároveň si vydělat, je snazší uplatnit se. Opravdu mají v ruce tento svět mnohem pevněji než my. Samozřejmě je k tomu svět i technologicky a informačně mnohem vybavenější. Moji generaci dávno strčí do kapsy, svět je rychlý, oni udávají jeho tempo a já už mu vlastně nestačím. Já neumím myslet globálně, oni ano. Ale taky to mají mnohem těžší po té lidské stránce. Je pro ně mnohem složitější hledat pravdu a sebeúctu. Valí se na ně takové kvantum informací, že najít pravdu je strašně těžké. A proto je taky těžké se za něco postavit, za něco bojovat. Když dřív přišla třeba válka, tak se do ní lidé hlásili dobrovolně z přesvědčení. Kdyby dnes tuhle zemi něco ohrozilo, tak si myslím, že se většina rozuteče. Že nebudou ochotní se shodnout, za co stojí bojovat. A když nejsou s to se shodnout rodiče, jak se v tom mají vyznat jejich děti?
A pak ten všudypřítomný tlak marketingu a médií a sociálních sítí. Na to, jak vypadat, jak žít, jak být dokonalý. Víte, jak těžké to musí být pro šestnáctiletou holku, která samozřejmě dokonalá není? Od rána do večera kouká na ty sítě, prohlíží se v zrcadle a radši by se neviděla. Kde má pak najít sebeúctu a radost ze života a ze sebe samé?
Petr má na sobě nežehlivé chinos ze špičkové bavlny od britské značky Charles Tyrwhitt, lněné sako Walker Slater, lehkou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Co může vaše generace předat té současné? Jak může mladým lidem pomoct?
Povídat si s nimi, mluvit s nimi. Já se svým dětem snažím předat… ani nevím, co to vlastně je. Jestli zkušenosti, nebo normální pohled na svět. Což vůbec neznamená konzervativní. „Normální” znamená být velice tolerantní, ale dát tomu všemu nějakou rozumnou míru. Aby se věci nepřeháněly a nedocházelo k extrémům. O tom si s dětmi povídám. Ale že bych měl nějaký patent na rozum a na výchovu? To nemám. Já jsem o výchově věděl nejvíc, když jsem ještě žádné děti neměl (směje se). Popravdě si myslím, že moje děti vychovávaly víc mě, než já vychovával je. Vůbec si nejsem svým stylem výchovy jistý. Mé, dnes už dospělé, děti vzpomínají na mou výchovu úplně jinak než já. Já si myslel, jak jsem byl správný a spravedlivý, kdežto ony to vidí úplně jinak.
Co vám vaše děti ukázaly?
To je těžké říct. To byl celý sled věcí, na které měly jiný pohled. Ale třeba jsem byl prý hodně prudký, byl jsem autoritář. Když jsem založil rodinu, byl jsem těžký workoholik. Pracoval jsem v zoo a pořád jsem chodil jenom do práce. Doma jsem věci často řešil zkratkovitě a s velkým sebevědomím. A ty děti mi na to prostě kašlaly. Měly úplně jiný pohled. A nejčastěji mi vytýkaly, že jsem byl prudký a že jsem je málo poslouchal.
Obrovský rozdíl byl navíc mezi synem a dcerou. Protože obecně platí, že pro otce jsou výchova dcer lázně, pro matky je to úplně naopak. Já mám jednoho nevlastního syna a vlastní dceru a teď mám ještě dva malé kluky. A jenom ta dcera – jako jediná – mi dala pocítit, jaké to je, když jste pro někoho bůh.
Petr má na sobě nežehlivé chinos ze špičkové bavlny od britské značky Charles Tyrwhitt, lněné sako Walker Slater, lehkou lněnou košili Charles Tyrwhitt.
Pro syny bůh nejste?
Mám pocit, že pro svoje kluky mám nějakou hodnotu jedině, když si na sebe vezmu kostým dinosaura. (směje se)
Takže říkáte, že výchova kluků a dívky pro vás byla jiná?
Když říkám, že jsem byl autoritář, tak jediná ta holka mě dokázala zkrotit. Ale kluci ne. Klučičí vzdor jsem chtěl vždycky bůhvíproč nějak přemoct a zlomit. Obě mé ženy mi to vytýkaly, že bych měl mít větší nadhled. Ale mně se do toho vždycky zamíchal nějaký kohoutí instinkt a šel jsem do konfliktu a soupeření s nimi. Nejvíc to schytal můj nejstarší syn, nevlastní. Na toho jsem byl asi opravdu příliš přísný. O mnoho let později jsem za to od něj dostal takovou sodu, že já teď prostě nemůžu vyprávět, jaký jsem skvělý otec. Protože jsem absolvoval fakt složitou otcovskou cestu plnou chyb a sebereflexe.
Petr má na sobě plisované lněné kalhoty od Brooksfield a žeržejové polotričko od stejné značky a lněné lehké sako od Walker Slater. Na hlavě má lehkou letní kšiltovku od Stetsonu a na nohou zrnitě texturované kožené mokasíny od Berwick.
Vnímáte to tak, že ta vaše prudkost a soupeření… že to byla vaše chyba ve výchově?
Jednoznačně. Vy jako rodič máte mít nadhled. Jste v rodině od toho, abyste udával pravidla hry a byl při tom vyrovnaný, klidný a vlídný. Mimo jiné proto, že máte 20, 30 nebo bůhví kolik let života náskok. A já takový nebyl. Často jsem se zlobil, zvyšoval hlas. Přitom v práci, v té vrcholové manažerské pozici, jsem byl výkvět všech ctností. Když jsem se třeba o víkendu procházel po areálu zoo a potkával se s lidmi, tak jsem byl úplně jiný člověk. Dokonalý muž, který se s každým zastavil a trpělivě si povídal a všechny problémy vyřešil levou zadní. A pak jsem přišel večer domů a děti seřval za to, že při večeři pokecaly džusem stůl. To skryté napětí jsem si přinášel domů a odnášely to děti. Samozřejmě to tak nebylo vždycky, ale i malé excesy stačí, aby si to děti na dlouho zapamatovaly.
Petr má na sobě plisované lněné kalhoty od Brooksfield a žeržejové polotričko od stejné značky a lehkou letní kšiltovku od Stetsonu. Na nohy obul zrnitě texturované kožené mokasíny od Berwick.
Kdy u vás došlo k téhle sebereflexi, kterou máte? A dáváte při výchově svých současných malých dětí pozor, abyste ty chyby neopakoval?
Já se o tu sebereflexi snažím pořád, ale vlastně ani teď nedokážu říct, že bych děti vychovával líp, protože s věkem přišly zase jiné handicapy. Už nejsem tak aktivní jako dřív. Někdy úmyslně zalézám do své ulity, někdy před dětmi vyloženě prchám. Ale celkově se asi víc snažím. Z podnětu své současné ženy dokonce naslouchám různým odborníkům, například psychologovi Milanu Studničkovi a jeho teorii o respektující výchově, abych byl lepší. Ale do jaké míry se mi to daří, to nevím.
Petr má na sobě plisované lněné kalhoty od Brooksfield a žeržejové polotričko od stejné značky a lehkou letní kšiltovku od Stetsonu. Na nohy obul zrnitě texturované kožené mokasíny od Berwick. Outfit doplnil hnědý kožený pásek Bewrick Huelva.
Přesto… když o výchově takto přemýšlíte, snažíte se to dělat lépe, to je přece dobré, ne? A není to běžné….
Moje žena by vám asi oponovala, že to je pořád málo. Já mám svoje děti a svou ženu velmi rád a snažím se, aby v rodině nastal nějaký trvalý konsenzus. Kdybych byl jenom autoritář, tak by se se mnou nedalo vydržet, ale do jaké míry jsem úspěšný? To se vždycky nejvíc projeví až ve chvíli, kdy se něco konfliktního stane. S vámi cloumá emoce, s dětmi cloumá emoce, se ženou jakbysmet. Ona by to řešila jinak, já bych to řešil jinak, dítě chce jinak. A teprve tam se ukáže, jestli jste borec. Jestli jste s to tu situaci v klidu a s nadhledem vyřešit. A já rozhodně nemůžu říct, že bych v těch chvílích byl nějaký výchovný bůh. Prostě selhávám.
Kdybyste srovnal výchovné styly napříč generacemi, tak dnes je výchova určitě mnohem víc respektující, ne?
Určitě. Je to velmi trendy a například mým rodičům to vůbec nic neříká. Dřívější přístup výchovy byl jednodušší, protože byl založený na autoritě – prostě poslouchej! Dneska je to úplně jinde. O výchově vychází mnoho knih a článků a podcastů, skoro je můžete poslouchat od rána do večera. A respektující přístup je velmi trendy. Já spíš hledám odpověď na otázku, která výchova je správná. A myslím, že klíč je v tom, co vychází z vás. Je samozřejmě dobře, že místo křiku a fyzických trestů se uplatňuje víc empatie a vysvětlující komunikace. Ať se na to téma natočí třeba milion podcastů – když to někoho pozitivně ovlivní, je to jen dobře. Ale ani tou nejlepší radou nemůžete popřít sebe sama. Nejúčinnější výchova je ta, která vás zrcadlí. V dobrém i špatném smyslu slova.
Petr má na sobě plisované lněné kalhoty od Brooksfield a žeržejové polotričko od stejné značky a lehkou letní kšiltovku od Stetsonu. Na nohy obul zrnitě texturované kožené mokasíny od Berwick. Outfit doplnil hnědý kožený pásek Bewrick Huelva.
Vy máte mezi dětmi generační rozdíl, můžete srovnávat. Je pro vás teď výchova těžší, nebo snazší?
Je to jiné. Dřív jsem byl workoholik a nebyl jsem vůbec doma. Na děti jsem neměl čas. Teď mám na ně čas, ale mám zase jiné handicapy. Jsem starý a narážím na další omezení. Lidé často rodičům říkají, užijte si to, dokud jsou děti malé. Já nevím, jestli si to užívám, ale mně to prostě vždycky naskočí. Mám děti a rodinný život rád a vždycky to tak bylo. V první i druhé rodině. Je to takový program. Kdybych tu rodinu neměl, jsem si jist, že by mi něco podstatného chybělo. Shnil bych zaživa, upil bych se k smrti, protože bych neměl tu výzvu, o které jsem mluvil na začátku. Spolkla by mě prázdnota. Oni mi pomáhají možná víc, než pomáhám já jim. A i když ztrácím síly a už zdaleka nejsem takový chlapák jako dřív, stojí mi to za to. A jestli je to teď lepší nebo horší, těžší nebo snazší, o tom vůbec nepřemýšlím.
A kdybyste z toho všeho, co jste zažil, měl vybrat nějakou radu, doporučení, jak ideálně vychovávat dítě, tak co by to bylo?
Já si myslím, že základní věcí je mít je rád. Mít rád rodinný život, ten život s dětmi. A nikdy ty děti neopouštět. Rodiny se mohou rozpadnout, to se může stát. Znám ale spoustu lidí, kde se to rodičovství tím rozpadem vlastně přerušilo a děti o jednoho z rodičů přišly. To já bych nikdy neudělal, že bych se přestal starat o svoje děti, i kdyby se stalo cokoliv. Moje děti musí vědět, že moje náruč bude pro ně vždycky otevřená. I kdyby se celý svět obrátil proti nim, táta se k nim nikdy zády neotočí. Když budou šťastné moje děti, budu šťastný i já. Nedá se to oddělit a myslím, že láskou se dá i ve výchově překonat úplně všechno.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku