Pavel Moric: V oblečení platí, že je za ním obvykle víc, než jenom „mně se to líbí.“

O Proměně

Pavel se netají tím, že móda byla dlouho jednou z jeho slepých skvrn. Jak sám říká, vyrůstal „v tělocvičně“, většinu života strávil v teplákovce a pohodlí pro něj mělo vždycky přednost před stylem. A tak jsme se rozhodli ukázat mu, že pohodlí a dobré oblékání se nevylučují. Vsadili jsme na britskou klasiku Barbour, kterou jsme doplnili krásnou divokou Amerikou v podobě čepice od Stetson. 

PROHLÉDNOUT NOVOU BARBOUR KOLEKCI

Žluté brýle, korále a triko s výrazným vzorem. Co pro vás vlastně znamená oblečení a doplňky?

Chtěl bych jenom říct, že tohle jsou brýle do auta na noc. Filip se mě ptal, jestli nemám nějaké brýle, já jsem vyštrachal tyhle a žlutá prý super letí, tak proto je mám. Jinak je vozím v autě jen proti světlu.

Takže je běžně nenosíte?

Vůbec. Jen v autě na dálnici, aby mi nevysvítili mozek.

Ne, to nesmíte vysvětlovat! Teď jste to celé zkazil. Měl jste se tvářit, že vzít si žluté brýle byl absolutní záměr, protože přesně víte, co nosíte.

Je to absolutní záměr, kecal jsem. (smích)

Dobře, co korále?

To je pro mě velmi intimní záležitost a nosím je většinou schované. Ale bylo fajn dneska ty věci udělat trochu jinak, než jsem zvyklý. A tričko z Bali jsem dostal od svojí dobré kamarádky. Dneska jsem v něm jen tak jel, že ho budu mít na cestu v autě, a měl jsem připravená jiná úžasná trika. Ale Filip řekl: „Tohle si nechte, to je zajímavý.“

Řekl byste, že všechny tyhle věci, které jste teď popsal, vyprávějí váš příběh? Že jsou odrazem vašeho vnitřního světa?

Souvisí s ním. Na Bali jsem byl, praktikuju některé věci v rámci buddhismu a žluté brýle používám. Takže všechno, co mám, se mě nějak týká.

A jak vlastně o oblékání, módě a všem, co pod to patří, přemýšlíte? Když ráno vstanete, řešíte, co si vezmete na sebe?

Vůbec.

Vůbec?

Moje žena je tím dost vytočená. Říká, že všechno, co kultivuju ve svém životě, bych mohl dělat i s módou. Co je udržitelné, odkud to je, jak to vypadá…Jenže já jsem vyrostl ve sportovních teplákových soupravách, protože jsem celý život byl v tělocvičně, což mě nějak poznamenalo. A teď se teprve rehabilituju. Objevuju to díky ní a teď i díky vám.

Už umím rozeznat nějaké věci, vím, jak se v nich asi cítím nebo jak vypadají. Ale číslo jedna pro mě vždycky bylo pohodlí. Volné tepláky, volná trika. Bylo mi jedno, co si kam vezmu.

Takže jsem někdy přišel třeba do banky v teplákách, protože jsem odtamtud šel rovnou na trénink. Takže jsem svou nemódou dost pobuřoval lidi. Ale snažím se i tohle místo objevovat, protože je to prostě slepá skvrna, které jsem se nevěnoval. A možná jsem tady proto, že se ode dneška něco mění.

Řekl byste, že oblečení je odraz našeho vnitřního světa? Že by mohlo být třeba i odrazem naší sebelásky?

Jo. Já si myslím, že všechno, co na sebe dáváme a čím se obklopujeme, o nás něco vypovídá a je to s námi nějak spojené, ať si to uvědomujeme, nebo ne. Myslím, že v módě jsem měl i nějakou revoltu. Říkal jsem si: Kašlu na to, vždyť všechno je to koncept mysli. Jestli teď letí khaki nebo nějaké brýle, jestli si máš dát tričko dovnitř, nebo ven… Na tom se pár lidí dohodlo, našroubovali to na něco a lidi v tom začali vidět: „Hmm, to fakt ladí.“

Pak se zase vrátí věci ze sedmdesátek, potom letí devadesátky, pak zase neletí. Furt si s tím někdo hraje. Je zajímavé, kdo to určuje a jak podle toho skáčeme. A pak jsou lidé, kteří jdou třeba schválně proti tomu: „Já to udělám obráceně, schválně ty věci překombinuju.“

Takže ano, souvisí to. A myslím, že je důležité hledat, jaký je ten hluboký vnitřní motiv, proč chodím zrovna takhle oblékaný. Obvykle je za tím víc, než „mně se to líbí.“ 

A co vedlo vás k tomu, že jste oblečení neřešil? Co byl ten hlubší motiv?

Myslím, že to souvisí i s rodinným zázemím a hlavně s prostředím, ve kterém jsem vyrůstal. Vždycky jsem chtěl co nejpohodlnější věci, protože jsem pořád někde sportoval nebo se tahal na trénink a propocený domů. Takže jsem prostě nechodil v džínách a v saku.

Napadá mě, jestli ta touha po pohodlí nemohla být trochu kompenzací nějakého vašeho napětí. Vy sám mluvíte o tom, že v rodině nějaké napětí bylo. Nemohlo to souviset?

Absolutně. A nebyla to jen rodina, napětí bylo pořád i v tom sportu. To nebylo něco pro zábavu. Časem už to se zábavou nemělo nic společného. Vidím to tak, že od určitého věku, jakmile začnete dělat sportovní kariéru, začne tam chybět pohoda a hravost. Tenhle typ uvolnění tam rozhodně nebyl.

Proč vlastně něco takového desetiletý, dvanáctiletý nebo patnáctiletý kluk dělá?

Desetiletý kluk se namotal na filmy a viděl v tom zábavu. A na trénincích to pro děti ze začátku dělají tak, aby vás pro ten sport nadchli. Jenže když se pak zableskne, že jste třeba talent a něco vám jde, hodí vás do té mašinérie. Nebo alespoň tak to bylo v devadesátkách - ten výkonnostní mód.

Takže se prostě jede: být nejlepší, být hlavně lepší než Karel a Pepa a odvádět ještě tvrdší práci, protože tam, kde oni končí, ty začínáš. Všechna tahle hesla, tím máte vypláchnutou hlavu.

Když nemůžeš, tak přidej...

Přesně. A pak se vlastně rodí sportovní trauma. Spoustu času se pohybujete mimo svůj přirozený biorytmus. Jste nastěhovaný mimo komfortní zónu a někdo vám vnutí, že je to tak v pořádku. A že máte svoje hranice posouvat ještě dál, za jakoukoliv cenu. Přitom se vás nikdo moc neptá, jak se u toho doopravdy cítíte.

Jaké jste vlastně měl dětství? Jak byste ho popsal? Měl jste vůbec dětství?

Jestli je dětství to, že má člověk nějaký věk a je malý, tak to jsem měl taky. (smích)

O tomhle dětství úplně nemluvím. Myslím dětství hravé, impulzivní, kreativní.

Měl jsem místa a prostor, kde jsem mohl svoji hravost realizovat, protože ten opravdu závodní sport přišel až později. Myslím, že tak od čtrnácti, patnácti to začalo být utaženější.

Byly tam nějaké nároky na školu. O prázdninách jsem byl u babičky na chalupě, kde nebylo moc kamarádů, takže jsem někdy byl uzavřený do sebe. Stavebnice, vyrábění ninjovských zbraní… A samozřejmě, když potom přišlo video a videokazety, akční hrdinové. To mě začalo stimulovat: „Jé, já bych chtěl taky umět tohle a bojovat se zlem.“ Takže hravost jsem tam měl. Nikdy jsem vlastně nebyl na žádném dětském táboře, ale potom to nahradila sportovní soustředění. Pořád jsem někde běhal s hokejkou, hrál fotbal, vyblbnul jsem se. Ale vždycky mi nějak připadalo, že jsem toho byl nedosycený. Vyšel jsem ven a najednou: „Pavle, domů, večeře!“ A já: „Vždyť jsem právě vyšel ven!“ (smích)

V podcastech jste taky hodně mluvil o tom, že se vaši rodiče hádali a že mezi nimi bylo napětí, které jste hodně špatně nesl.

Jo. Když se hádali, uměli to udělat tak, že mi z toho fakt nebylo dobře. Zažíval jsem takový typ bezmoci. Byli pro mě nevyzpytatelní, protože jsem nevěděl, kdy to přijde.

Bylo to něco, co jsem neřídil. Mámě něco přelítlo přes nos a najednou to bylo. Do půlnoci nějaký křik, obviňování, sprostá slova. Hodně mě to zraňovalo a fakt jsem to blbě nesl.

Vždycky jsem se z toho nějak vyspal, zkousnul to, ale něco se ve mně nastřádávalo. A myslím, že mi sport hodně pomáhal to vyventilovat, vypotit, být v přítomnosti té reality. Zase to nebylo tak, že by se to dělo každý den. Ale když to přišlo, naši to uměli vzít.

Vrátím se ještě o krok zpátky. Je známé, že jste svoje biologické rodiče nepoznal, že rodiče, se kterými jste vyrůstal, nejsou vaši biologičtí rodiče. Když teď popisujete, co se v rodině dělo, a ono se to asi děje v mnoha rodinách, nevedlo vás to třeba k tomu pátrat po biologických rodičích?

Právě že ne. Ale doplnil bych jednu věc. Teď je mi čtyřicet šest a ve třiačtyřiceti jsem se poprvé potkal se svojí biologickou mámou.

Fakt?

Jo. To se povedlo.

A kdy jste se o ní dozvěděl?

V červnu 2023 a v prosinci 2023 se uskutečnilo setkání.

Jak k tomu vůbec došlo? Jak jste se našli?

Přišel mi e-mail od mých biologických sester. Já jsem totiž kdysi přes jednu službu Ministerstva vnitra dal do prostoru svoje iniciály a kontakty. Napsal jsem nějaký dopis. To jsem udělal kolem třiceti.

Žádná odezva nebyla. A ve třiačtyřiceti jsem si řekl, že to udělám naposled. Nebyl jsem nějaký urputný hledač. Spíš jsem bral, že je to nějaký prvek mého osudu a že je potřeba se vyrovnat s vnitřní zátěží, s nějakým odmítnutím nebo s tím odloženým klukem ve mně.

Myslím, že se mi to dařilo a že žiju krásný život. Jsem moc vděčný, že tu můžu být. A když jsem to odevzdal, přišel takový úsměv Boha. Vrátilo se to za mnou až ve chvíli, kdy jsem to úplně propustil.

Takže mám dvě bezva biologické ségry. A asi po půl roce kontaktu se sestrami došlo i na setkání s mámou.

Vy jste tedy od dětství věděl, že rodiče, se kterými vyrůstáte, nejsou vaši biologičtí rodiče?

Dozvěděl jsem se to asi v osmi letech.

Jaké bylo to setkání s biologickou maminkou?

Mega emotivní…

To si vůbec neumím představit.

Já vám to popíšu. Bylo domluvené, že u toho budou i sestry, aby toho na moji biologickou mámu nebylo moc. Jel jsem tam nějakou sobotu. Koupil jsem tři kytky a cestou mi bylo skoro, jako kdyby něco ve mně umíralo a zároveň se rodilo.

Jel mi v hlavě film. Jak jsem vlastně žil, když jsem se nikdy nepodíval na člověka, který mi dal život. A teď jedu a za půl hodiny se to stane. Měli jsme na to vyhrazený prostor. A najednou se všechno zpomalilo. Vcházím dovnitř, otevírám dveře, vidím jednu ségru, druhou a pak vidím mámu, kterou jsem nikdy předtím neviděl.

Začala plakat. Já jsem začal hned plakat taky. Asi pět minut jsme se objímali a jenom plakali. Pak jsme si sedli. Já jsem vůči mámě vlastně nikdy necítil žádnou zlost. Nějak jsem věřil, že to mělo svůj důvod. Že když lidé něco udělají, nějaký důvod k tomu mají.

A konečně mi poprvé mohl někdo odvyprávět ten příběh. Jak to bylo. Protože naši mi to říct nemohli. Byli ti, kteří si mě v šesti týdnech osvojili, takže nikdo nevěděl nic o mojí minulosti ani proč se to stalo.

Čtyřicet tři let jsem měl ve svojí historii takové černé, tmavé, slepé místo. A když jsme se vyplakali, máma mi ten příběh řekla.

Řeknete nám ho? Proč se to vlastně stalo? 

Tak, jak jsem ten příběh slyšel já, její vlastní rodiče ji v pěti letech dali do dětského domova, aby se jí zbavili. A dokonce zakázali, aby si ji někdo osvojil. Takže pro tuhle malou hezkou holčičku si chodily páry, které nemohly mít děti, ale u ní bylo napsané, že tahle ne.

Proč?

To nevíme. Ale takhle to bylo. Ve třinácti se její rodiče vrátili, že by si ji tedy vzali zpátky. Nevím, jestli proto, že už mohla doma uklízet a pomáhat, protože ve třinácti už člověk něco zvládne. Ona je odmítla. A ten systém vás v osmnácti v podstatě vykopne na ulici. Takže ona začala studovat zdravotní školu, protože mohla bydlet na intru. Neměla žádné jiné zázemí. Pak byla v nějakém baru a byl tam doktor, dostudovaný chlapík z Kypru. Měli spolu týdenní románek, a to jsem já. (smích)

On jí prý říkal, ať s ním odjede na Kypr, ale ona řekla, že se narodila tady a že tady zůstane. On odjel a ona zjistila, že je těhotná. Žádné číslo, žádný kontakt samozřejmě neměli. Na intru jí řekli, že těhotná tam být může, ale s dítětem už ne. Takže když jsem přicházel na svět, ona by šla na ulici. Takže takhle to bylo.

Já jsem se jí ptal, proč si mě vlastně nechala, když jí to tak zkomplikovalo život. A ona řekla, že když už trochu pracovala ve zdravotnictví, viděla kolem sebe lidi, kteří opravdu nemůžou mít děti, a tak si řekla, že bych třeba mohl někomu dělat radost. Takže já se tady o to už nějaký čas snažím. Mám pocit, že moje duše udělala takový slib se životem. Že to chci vracet do hry, protože já jsem fakt vděčný, že tu jsem.

Když jste od osmi let věděl, že nejste biologickým dítětem svých rodičů, jaké jste k nim měl emoce?

Ty jo, já bych si dal asi jedničku s hvězdičkou za to, jak jsem to celé vzal a kam jsem si to v sobě uklidil. Jsem takový osvícený Pavlík. (smích) Ale možná někde od něčeho odpojený, protože by ta bolest třeba byla neúnosná. Byl jsem vždycky přemýšlivý, takže jsem věděl, že jim nejsem úplně podobný. Viděl jsem svoje vrstevníky, jak jsou přes kopírák táta nebo máma, a já byl úplně jiný.

Zároveň jsem chápal, že svoje rodiče znám odjakživa. Moje psyché je zná odjakživa. A zažíval jsem s nimi na svojí cestě i velkou podporu. Kromě toho, že některé věci mezi sebou kdysi dělali blbě, mě uměli hezky podpořit a samozřejmě jsme měli spoustu hezkých a dobrých chvil. Takže jsem si to v sobě dal někam do šuplíčku. Takhle to je a dobrý. Prostě máma, táta a hotovo.

Pamatuju si, jak jsme s klukama koukali na Beverly Hills a tam Steve hledal svoji mámu a platil detektivy. A já si říkal: „Já to mám vyřešený. Já to nepotřebuju.“

Ale bylo to možná spíš upozadění něčeho uvnitř? Uklizení?

No jasně. Bylo mi osm, devět. To jsou iracionální pochody psyché. Myslím, že pro klid toho dětství se to někam uklidilo. A kolem dvaceti to začalo vylézat jako téma. Viděl jsem, jak se to začíná projevovat třeba ve vztazích s lidmi. Byl jsem velmi citlivý na odmítnutí. Pro lásku bych šel světa kraj.

A proto jsem byl dobrý i ve sportu. Kdykoliv mi někdo dal pozornost a uznání, byl jsem blažený. Protože něco ve mně asi identifikovalo, že mě někdo musel odložit proto, že jsem nebyl dost dobrý. Taková větička se tam někde imprintovala. A ta mě taky popoháněla k výkonům.

Takže i sport byl vlastně určitá touha po uznání, pochvale a přijetí.

Určitě. Jasně. Nejdřív to byla zábava. Na všechno jsem kašlal, dělal jsem si svoje kung-fu, karate, Van Damma a tak. Ale potom jsem viděl, že ve škole jsem průměrný - jedničky, dvojky, trojky -, zatímco ve sportu jsem najednou někdo. A to bylo osvěžující. Chtěl jsem ten pocit zažívat znovu a znovu. Že něco znamenám. Že se nějak cítím. Že někdo řekne: „Ty jo, ten Pavel…“

Já si představuju, že u těchhle sportů člověk často narazí na nějakou hranici bolesti a musí ji překročit. Naučil vás sport jít přes vlastní komfortní zónu, přes bolest? A nebylo v tom zároveň i něco z toho, že jste byl odmítnuté dítě? Potřeba něco dokázat, přebít to, vyšplhat se na pomyslnou horu?

Jo, určitě to byla součást. Ale na začátku byla fakt jenom čistá zábava a obdiv. Prostě: Tohle chci. Později mi ani tolik nevadila fyzická nebo psychická zátěž na tréninku. Mně vždycky vadila atmosféra, když byli trenéři nelidští. Když na vás někdo řve: „Ty vole, jestli chceš jet takhle, tak se seber a jdi do prdele.“

Přitom já jel na sto procent. Bylo mi na blití, a někdo mi řekl, že jedu na půl. Tohle zacházení mi vadilo. Psychika tam trpěla. Říká se, že velká zátěž se dá dobře zvládnout, když jste v přátelském prostředí. Jedeme bomby, ale zároveň je tam pohoda. Když je mezi cvičencem a trenérem dobrý vztah, můžete se dostat hodně daleko. Ale to já neměl. Já jsem z toho všeho měl velký stres.

To tak tehdy často bývalo, ne? A nejen u trenérů, podobný negativní tlak byl i ve školách.

Jasně. Nechci rozhodně házet všechny trenéry do jednoho pytle, měl jsem jich několik a ne všichni byli takoví. Ale ti, pod kterými jsem potom začal sbírat tituly mistra republiky, tu atmosféru na tréninku měli.

Byl tam třeba manželský pár a bylo vidět, že si svoje věci přinesli na trénink. Nepohodli se, nemluvili spolu a my jsme to tam dostávali sežrat. To bylo blbý.

To zní trochu děsivě. Myslíte, že kdybyste měl jinou atmosféru - motivační, ale pozitivní -, sbíral byste ty tituly míň?

Ne. Byl bych ještě lepší.

Ještě lepší?

Naprosto. Vidím to dneska na tom, jak pečujeme o naše děti a teenagery. Když jim něco je, jak s nimi zacházíme, jakou mají volnost, jak se zajímáme o to, jak se fakt cítí, co je bolí. Když tě nebaví karate, jdi na florbal. Nemusíš to dělat.

Výkonu se dá dosahovat úplně jinými stimuly než křikem, dusnem a vyhrožováním.

Měli jsme tady Mariana Jelínka a ten vyprávěl, že podobný tlak často vytvářejí i sami rodiče. Dělej, musíš, makej. Za těch pětadvacet let, co trénujete, se s tím setkáváte taky?

No jasně. Vidím ty modely, jak jsou překopírované. Protože jejich rodiče byli taky nějací.

Takže se to dědí.

Jo, je to transgenerační. Nějakým způsobem se to prostě veze dál. Ten velkej táta Lojza to jinak nezažil. Na něj se řvalo na fotbale, on nenaplnil tátovy ambice a přes kopírák se to jede dál. Někteří se proberou a řeknou: „Tohle svýmu klukovi nikdy dělat nechci.“ Tak hurá.

Ale pak jsou lidi, kteří si to vůbec neuvědomí a svoje nenaplněné ambice projektují do dítěte. A někdy to dělají dost krutým způsobem. Samozřejmě je zároveň spousta rodičů, kteří to mají úplně v pohodě a svoje děti dobře podporují. Jednou jsem třeba v mateřské školce viděl takové desatero pro rodiče. A jedna z věcí tam byla: Prosím vás, nikdy dítěti nevyhrožujte mateřskou školou. Takové to: Jestli se budeš chovat takhle, půjdeš do školky.

Protože přece chcete, aby tam chodilo rádo. Takže nevyhrožujte něčím, co chcete, aby dělalo. V tom jsou takové protimluvy. Stejně jako když dítě strašíte bubákem nebo tmou. Nebo mu řeknete: Já tě tady nechám v obchoďáku. Tím ho můžete hrozně traumatizovat a tímhle přístupem si trochu naděláváme do vlastního hnízda.

Vy jste taky říkal, že se vás rodiče příliš neptali, jak se máte nebo co zrovna prožíváte. Kupovali vám Lego a další materiální věci, ale tenhle zájem tam chyběl. Připadal jste si v tom světě sám? A byly možná sport a filmy určitým únikem?

Bylo to místo, které se mi hodně líbilo. Měl jsem tam takový svůj vesmír. Ale časem jsem si rozklíčoval jednu věc. Rodiče se o mě vlastně zajímali. Vždycky jsem měl všechno, co jsem potřeboval. Bylo čisto, zaplatily se sporty a kroužky, byla hračka, výlet. Tohle všechno bylo.

Jenže já jsem pak viděl, že o ně samotné se taky nikdo nezajímal. To je často taky transgenerační. Mimochodem, kdo se o vás doopravdy zajímá? Kdo si s vámi udělá čaj, bude vás půl hodiny opravdu poslouchat a nebude vám hned dávat chytré rady? Kdo vás v téhle realitě fakt poslouchá? Když tohle zmíním lidem na workshopu, koukají. Někdo se i dojme a řekne: „Já vlastně nikoho takového nemám. My máme furt jenom nějaký provozní život.“ A já v tomhle vyrůstal. V takovém mainstreamovém normálu.

Nebyl jsem zvyklý se sám sebe ptát: Jak mi vlastně je? Co bych potřeboval? Co se mi líbí? Na jakou školu bych chtěl jít? Byl tam nějaký mustr. „Hele, dobrý, my to víme líp, protože máme zkušenosti.“

Takže moje volba se tím zužovala. A až časem jsem rozklíčoval, že mi tenhle druh zájmu chyběl. Jako dítě jsem ani nevěděl, že něco takového potřebuju. Až po letech mi došlo: Ty vole, tohle jsem potřeboval.

Začal jsem to objevovat na terapiích. Když na vás někdo kouká, fakt se vás ptá a čeká na vaši odpověď. A já si říkal: Co to je za mód? Ty to myslíš vážně? Ty se fakt ptáš?

Podobnou věc u nás zmiňoval psycholog Filip Kahoun. Říkal, že nejde ani tolik o slova, ale o koncentrovanou pozornost. Že skutečně vstoupíte do pozornosti toho druhého člověka a tam teprve probíhá ta výměna.

To je velmi léčivé. A přesně to se snažím nabízet svým klientům. Někteří poprvé v životě zažijou, že je někdo opravdu poslouchá.

V té zkušenosti, kterou popisujete, určitě nejste sám. Myslím, že se tak tehdy prostě vychovávalo. A nejen tehdy, ale ještě deset nebo dvacet let potom. Možná i dnes. Vidíte tenhle přístup u rodičů pořád, nebo se to už mění?

Hodně se to mění. Mimo jiné právě proto, že jsou podcasty, osobní rozvoj dostal nějakou osvětu a existují různé programy, jak do dětství nezasít některé věci. Aby mezi rodičem a světem dítěte nebyla obrovská vzdálenost a aby se jeho sebeobraz vytvářel z opravdového zájmu. Vy jste toho vlastně sama příkladem. Před natáčením jste řekla, že si necháte zapnutý mobil, kdyby volali ze školy, protože syn je na soustředění.

To je přesně ta máma, která si řekne: Podcast nepodcast, tady mám svýho milovanýho. A je na tom vidět, že jste máma, která se zajímá o to, jak se kluk cítí, jak se má, co potřebuje a co zažívá.

To doufám. Ale napadá mě ještě druhá strana. O výchově se dnes mluví opravdu hodně. Jsou podcasty, knížky, různé přístupy. Nevede to někdy k opačnému extrému? Že jsou rodiče přehlcení, ztrácejí nit, jsou nejistí a vlastně nevědí, jestli vychovávají dobře, nebo špatně?

Jo, je převýchováno. Je strašně moc informací, přístupů, způsobů a postupů, jak se to má dělat. Dřív byl v podstatě jeden.

Ten jste popsal dost věrně...

Ten jsem popsal. (smích) Jenže teď jich je nekonečno a někteří rodiče jsou v tom dost ztracení. Vidím třeba mámy, které jsou podle mě dobré mámy, ale jsou na sebe strašně náročné. Pořád si myslí, že nejsou dost dobré, protože jim tady vytekly nervy, tady něco nezvládly, tady se pohádaly. „Vždyť jsme si přece řekli, Karle, že se před malou nebudeme hádat.“ A mně přitom přijdou jako dobří rodiče. Dítě je takový game changer - nejde zařídit, že se neušpiníme, neuděláme chybu nebo ho někdy nezraníme. To prostě není možné.

Myslím, že je dobré si v páru přibližně říct, jak chceme některé věci řešit, kudy chceme jít. A ze všech těch nevýchov, Montessori stylů a všeho možného si vzít to, co člověk sám cítí.

Já se rodičů někdy ptám: Kdyby vám odteď už nikdy nikdo neporadil, jak byste svoje dítě vychovávali? Žádný ChatGPT, žádný Google, žádná knížka. Jak byste to dělali?

Když tu otázku vezmete vážně, musíte se trochu hlouběji propojit sami se sebou a nacítit, co vám připadá správné. Vždyť si z toho někdy dělám srandu. V džungli taky nemají na všechno příručku. Je tam nějaký řád přírody, na který se napojí. Každá kočka nějak vychová svoje koťata.

A my máme příručku na všechno. Takže jsme hodně ztracení a odpojení. Navíc seberozvojový průmysl vygeneroval spoustu balastu a marketingu, abyste si koupili nějaký kurz od A do Z, který vlastně nefunguje a je to jen recyklát něčeho předchozího.

Je to velký byznys a zároveň velké ztraceno. Takže je potřeba začít kontaktovat tohle místo v sobě. Cítit. Používat zdravý rozum. Jak to budu dělat, když už mi nikdo neporadí?

Jak jsme se vlastně dostali z výchovy v sedmdesátých letech, kdy žádné příručky nebyly a s dětmi se rodiče moc nepárali, až sem? Přijde mi, že to nebyl postupný vývoj, ale obrovský skok.

Ten skok podle mě udělal hlavně internet. Najednou máte plošně přístup k informacím. To byl obrovský evoluční jump. 

A začaly se medializovat informace, které byly dřív dostupné třeba jen profesionálům...

Přesně. Takže dobře říkáte, že to byl skok. A myslím, že evolučně vůbec nejsme připravení na to, co se teď děje. Sociální sítě, ten výplach, ten digitální kokain. Všichni můžou pořád něco konzumovat.

Vidím lidi na zastávkách, všude. U toho jedí, u toho jsou s někým a pořád koukají do telefonu. Je to vlastně šílený. A dětský mozek vůbec není vybavený na to, aby takhle konzumoval. Reálný svět je pak pro děti dost nudný a všední, protože se tolik nehýbe a nesvítí tak rychle. Evolučně zažíváme skoky, které podle mě budeme ještě hodně dlouho trávit.

Mluvíte o tom, že bychom měli kontaktovat svoje vnitřní prostředí, sami sebe. Jak to ale dělat právě v době, která je tak rychlá? Pozornost se nám zkracuje, máme problém ji udržet a ze všech stran na nás něco křičí. Jak se v tomhle prostředí vůbec kontaktovat sám se sebou?

Velmi těžko. Je to skoro jedna z nejnáročnějších věcí. Tomuhle digitálnímu fetu se musíte postavit. A to už spousta lidí neudělá, protože ta závislost je příliš velká.

Ale jde to vůbec?

Jde. Jen je tam obrovská neochota dát si schůzku sám se sebou a s kusem papíru. Lidi u toho zažívají velkou nutkavost, protože vlastně neustále trochu utíkají tím, že něco konzumují a konzumují. Mozek je závislý na podnětech.

Takže si dát schůzku se sebou znamená chvíli sedět v tichu, koukat s tužkou na bílý papír a zeptat se:

Co bych potřeboval jako rodič dát svému dítěti?
Co bych potřeboval ve svojí práci?
Co bych potřeboval jako partner přinést do svého vztahu?

Prostě si vůbec začít klást otázky.

Všechny otázky, které dneska lidi dávají o sobě ChatGPT, bych otočil: „Tak dobrý. Už umíš položit otázku. A teď si na ni budeš odpovídat sám.“ Jenže lidi nejsou zvyklí s tou otázkou chvíli pobýt. Chat vám to hned vysolí, psyché ale potřebuje prostor. Potřebuje se učit věci nově uchopovat a vidět.

Takže moje odpověď je: Začněte trénovat schůzky sami se sebou. Klidně pět minut. Jsem se svojí otázkou a hledám na ni odpověď nejdřív v sobě. Pro někoho je to dost útrpný.

Vy vlastně popisujete nějaké vyciťování vlastní intuice nebo odpovědí zevnitř. Jenže když je člověk přehlušený světem kolem sebe a tím obrovským množstvím informačního balastu, tahle linka asi není úplně snadno dostupná.

Ona není slyšet, protože na ní pořád něco vysíláte. Ale třeba někdo uvidí tenhle GS Talks a řekne si: „Zkusím si dát pětiminutovku se sebou. Položím si dvě otázky a odpovědi si napíšu na papír.“

Tak jaké dvě otázky? Poraďte jim, a vlastně i nám. Když jsme to doteď nedělali, teď dokoukáme tenhle GS Talks, vezmeme si vaši radu k srdci, sedneme si s papírem a tužkou… Co si máme napsat jako první? Jaké dvě otázky si tedy položit?

Já mám za dvě stě devadesát korun na webu Schůzku se sebou, kde je celý manuál. Podíváte se na každou oblast svého života a jsou tam dost plodné otázky, na které když začnete odpovídat, začnete vidět. Uděláte si takovou revizi svého království.

Kde jsem? Co dělám? Co zažívám ve vztazích? Kde něco křísím a resuscituju, i když už to vlastně není ono?

Ale kdybych měl odpovědět přímo na vaši otázku, zeptal bych se vás: Co teď ve svém životě řešíte za téma? Ve vztahu, v práci, ve zdraví? Vyberte si jednu oblast.

Tak třeba práci.

Super. Je tam něco, co vás trochu tlačí? Něco vám chybí nebo přebývá?

Takže bych si položila otázku: Co mi v práci chybí nebo přebývá?

Přesně. A hledala byste odpověď. Takhle by se postupovalo a pojmenovávalo. Chybí mi tohle. Málo se tam realizuju. Dělám už hodně věcí rutinně. Není tam vášeň, nenaplňuje mě to, není tam šťávička, neteče to.

A pak další otázka: Kde vám to v životě teče? Kde máte šťávičku?Začněte se dotazovat. Umět se sebedotazovat je základ k tomu, abych se dostával k nějaké jádrovější pravdě. Jenže lidi nejsou zvyklí se sami sebe ptát. Už to je nějaké know-how.

A co dál? Odpovím si na tyhle otázky, ale potom asi musí přijít nějaká akce.

Vy jste přeskočil celý ten proces, kdy vám odpovědi začnou přinášet nějaký pohled. Něco si uvědomíte. Vznikne nějaká touha a pak možná akce. Co dál, vyplyne z těch odpovědí.

Tomu rozumím. Jenže potom třeba zjistím, že nejsem spokojený v práci. Člověk se ale třeba bojí jít za šéfem a něco mu říct, protože to prostředí je tak dravé, že kdyby verbalizoval, co potřebuje, třeba ho vyhodí. A tím je ohrožená jeho existence.

Jasně. Ale už jste pojmenoval, že máte takového šéfa, u kterého platí: Když náhodou řeknu, co potřebuju, tak jdu. A už tohle je zajímavé si uvědomit. Jak to, že jsem dobrovolně v prostředí, kde se nemůžu projevit, protože když se projevím, tak půjdu?

Protože mi to zajišťuje existenci.

Vyhovuje mi to, protože platím hypotéku. Ale je to jediná práce na světě, kterou můžu dělat, abych tu hypotéku zaplatil? A jakou daň za to platím já? Jestli chci být v takovém otrokářském módu, tak jo. Já neříkám, že se všechno dá změnit hned. Ale pokud si člověk sesbírá trochu sebeúcty a sebelásky a uvědomí si, že je tady jenom jednou a hraje o čas, který nám zbývá, hodně bych si dával pozor, čemu ten čas věnuju.

Jestli jsem v prostředí, kde se nemůžu projevit, můžu se čas od času podívat, jestli neexistuje jiná práce, vřelejší prostředí, lepší šéf, někde, kde můžu být sám sebou. Protože tohle je pořád nějaká volba a já za ni nesu zodpovědnost.

Neříkám, že je to lehké. Teď samozřejmě lidi uvidí podcast a řeknou si: „No jo, jemu se to říká.“ Ale začněte tím, že si vůbec připustíte, že vám to nevyhovuje.

Když třeba slyším: „Šéf mě plácnul po zadku a mně se to nelíbí,“ ptám se: „Řekla jste mu to?“ „Ne, protože by ho to možná rozrušilo a mohl by mě vyhodit.“

A takhle žije spousta žen. Neprojeví se. A ti šéfové těží z toho, že vědí, že jsou ty ženy chycené, že musí něco platit. Jsou to třeba matky samoživitelky atd. Ale pak existují i ženy, které se tomu postavily, a neumřely. Nenajdete je pod mostem. Je to těžké a někdy jsou v náročných situacích, ale nechtějí platit tu daň, že budou zticha a nechají se ošmatávat svým šéfem.

Víte, na co se ptám? Ty otázky jsou pořád jenom jedna rovina. Problém, proč člověk nepřevezme zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou, ale může být někde mnohem hlouběji. Nejsou ty otázky trochu instantní polívka? Vezmu je, zaleju horkou vodou a něco mi tam vyplave. Jenže potom musím skutečně něco udělat. Mobilizovat svoje síly a převzít za svůj život zodpovědnost.

Těmi otázkami to začíná. Pal přicházejí odpovědi a z nich vidím nějakou nevoli. Objeví se emoce a ta může sloužit jako palivo pro akci. Možná ještě chvíli vydržím a potřebuju naakumulovat víc těch emocí. Ale jednoho dne bouchnu do stolu a řeknu: „A dost. Jdu.“

Nevím, kam jdu. Jdu do neznáma. Ale tohle už žít nebudu. Takže to začíná blbou otázkou, ale ta může otevřít cestu k dalším krokům. Jak správně říkáte, k akci.

Začíná to uvědoměním, nějakým impulsem, který klidně vznikne tady ve studiu: „Ty vole, co kdybychom…?“ A spustí se domino.

Jenže když si tu odpověď opravdu zvědomím, může v psychice padat hlouběji a hlouběji a narazit na mnohem hlubší věci. Nějaké programy, bloky, strachy. A tam už si nejsem jistý, jestli stačí klást si otázky. Jestli už není potřeba jít za někým, kdo se mnou bude pracovat odborně a do hloubky.

Přesně. Když se dohrabete k nějakým programům, zjistíte, jestli s nimi dokážete hnout sám, nebo potřebujete terapii či nějaké sezení, kde vám odborník pomůže věci posouvat, nasvěcovat jiné úhly pohledu a dodávat odvahu a podporu, abyste dokázal udělat něco, co sám nedokážete.

A teď si představme hypotetickou situaci. Jsem samoživitelka někde v Orlové, dohrabu se až sem a zjistím, že na odborníka prostě nemám peníze. Mám nějakou šanci?

Myslím, že na YouTube a vůbec na internetu je dnes tolik obsahu zadarmo, že kdo hledá, najde. Ta cesta je samozřejmě těžší. Já bych se taky učil karate přes internet bez trenéra složitěji. Ale dnes už to není nemožné.

Když nás tak poslouchám, skoro to vypadá, že bez terapie, seberozvoje a neustálé práce na sobě vlastně nejde normálně žít. Ale ono to přece jde, ne? Neexistují prostě lidi, kteří jsou v pohodě? Nebo kteří v pohodě nejsou, ale dokážou si se svými problémy poradit sami?

Určitě. My jsme se teď bavili hlavně o lidech, kteří v pohodě nejsou, ale samozřejmě existují lidi, kteří mají selský rozum. Nebo jdou přes mrtvoly. Nebo si řeknou: „Vole, psycholog je pro slabochy, já si poradím.“ Jsou různé přístupy.

Já mluvil o kategorii lidí, kteří při citlivé práci se sebou zjistí, že už nemají kapacitu pokročit dál v té sólo cestě sebeosvobození. Pak potřebují nějaký help. Ale nemusí to být nutně terapeut. Může to být kámoška na kafi, učitelka ze základky, trenér, kterému se po tréninku svěřím: „Hele, mám tady tenhle problém.“

Já se snažím lidi podporovat, aby to nevzdali jen proto, že nemají peníze. Pořád se dá nějak kreativně zařídit podpora. A když máte celý internet za zadkem, věřím tomu, že kdo hledá, najde. Samozřejmě to někdy provětrá naši vytrvalost. Jak moc opravdu chceme.

A pak jsou pohodoví lidi, kteří mají vlažné problémky, žijou si šťastně a všechno zalepí tatínek s maminkou. Takoví jsou taky a doplňují bohatou mandalu života. A díky, že tady jsou, protože tím, že jsou v pohodě, možná trochu vyrovnávají vibraci na téhle zemi. (smích)

Víte, proč jsem se ptala? Generace mých rodičů má často tendenci říkat: „Ale prosím tě, vy dnes potřebujete na všechno psychologa, pořád se v sobě hrabete. My jsme nic takového nepotřebovali, a jak šťastně žijeme.“ 

Moje babička třeba říká, že když má zataženo na nebi, vezme koště a sama si ten mráček oddělá.

Jo, tak nějak…

Já bych starším generacím nechal jejich přístup. Vůbec je nechci přesvědčovat o novodobých metodách. Někteří je nepochopí, nechtějí pochopit a stojí si za svým. Dobrý. To k nim patří. My budeme taky staří a mladí nás budou přesvědčovat o nějaké virtuální realitě a my budeme říkat: „Ne, takhle ne.“

Tohle je podle mě vždycky trochu téma mezi mladými a starými. Já si ty staré poslechnu a řeknu si: Tohle je funkční. Tohle je blbost. Tohle mě míjí. A hledám si svůj aktuální přístup, který je se mnou kompatibilní. Protože někdy vám někdo řekne: „To víš, nad tím musíš mávnout rukou.“ Jenže když máte zlomenou nohu, mávat nad ní rukou úplně nefunguje. Někdy prostě potřebujete odborníka nebo nějakou jinou cestu.

Nemyslím si, že existuje jedna univerzální odpověď. Že ji mají babičky, psychologové, naše nitro nebo ChatGPT. Je to spíš o tom být trochu tanečník a nebýt urputný v tom, že odpověď najdu jedině tady. Ten stůl je bohatý, jen je potřeba se po něm rozhlížet, testovat a zkoušet.

V dnešní době ale existuje strašně moc samozvaných odborníků a guruů s mesiášským komplexem, kteří chtějí pracovat s davem, ale odbornost za tím často není. Jak se má člověk vyznat ve světě, který je tímhle poměrně zaplevelený?

Máte pravdu, je to velké téma. Pořád podle mě funguje doporučení. Něco fungovalo vám, tak to doporučíte kamarádovi. Stejně jako doporučíte dobrou hospodu, řemeslníka nebo doktora. Vlastní zkušenost je pořád dobrá cesta.

Ale i v tomhle oboru se dějí stejné přešlapy jako v jakékoliv jiné profesi. Je dobrý právník a blbý právník, dobrý doktor a blbý doktor, dobrý pianista a špatný pianista. A stejně tak je dobrý kouč a špatný kouč.

Pak s někým mám jedno sezení a ptám se: Jak se tam cítím? Přišlo mi to dobrý? Ctil moje hranice? Rezonovali jsme spolu? Nebo to byl nějakej trouba? Byl machistickej nebo já nevím. Pořád je potřeba rozeznávat, jak mi je, když se mnou někdo pracuje.

Jenže to musí být strašně těžké. Vztah kouč–klient není úplně vyrovnaný. Jako klient taháte za kratší konec. A kouč, který má dvacet nebo třicet let zkušeností a charisma, vás může velmi snadno okouzlit. V tu chvíli jste v méně výhodné pozici.

Dobrý kouč by podle mě měl vytvářet prostor, kde si takhle nepřipadáte.

Jenže v historii máme spoustu guruů, za kterými šly davy a jejich následovníci by vám tehdy řekli, že se s nimi cítí naprosto skvěle. Že je to skoro zhmotněné božství na zemi. A potom z toho byl průšvih…

Je taková hezká knížka o úskalích duchovní cesty, dneska už je docela těžko k sehnání. Jmenuje se Po extázi prádelna. Je tam hezky popsané, jak lídři různých komunit často začínají dobře. Jsou skvělí, obětaví, fakt takoví jsou. Ale potom přijdou prachy, moc a zkoušky. Najednou jsou na piedestalu, lidi jim líbají nohy…A proto říkám: Nemějte nikoho na piedestalu. Všichni jsme fakt jenom lidi.

Někdo může být výborný v nějaké oblasti, ale všichni máme svoje stíny a bolístky. A tihle lidé je mají taky. Podobná je knížka Guru pije bourbon. Píše ji západní buddhista, skvělý láma, a popisuje právě úskalí vztahu k učiteli a čeho si všímat.

Když jdu do nějaké komunity, měl bych pořád vnímat, jak mi tam je. Nemanipuluje se mnou někdo? Chápu, že mistři manipulace to udělají tak, že si toho nevšimnete. A to je právě ono.

Ale neumím si představit jinou cestu než pořád sledovat, jestli už něco není too much. Mít zapnutý radar. „Hele, tohle je nějaký divný. Proč máme příště všichni přinést peníze? Počkej, počkej. Proč? Kam? Jak to?“ Je třeba být trochu bdělý. Nenechat se hypnotizovat, mít radar. Ale pak je tady ještě jedna metaúroveň, a to ta, že v mém světě se nic neděje náhodou. Někdy prostě potřebujeme určitý typ zkušenosti, aby se nám ten radar vůbec zrodil. A někdy za to zaplatíme, protože potom se to uvědomění vytetuje opravdu hluboko.

Jenže tohle je hodně nebezpečná myšlenka. Kdyby proti vám seděla třeba znásilněná žena, asi jí nemůžete říct: „Musela sis tím projít, aby se ti vybudoval radar.“

To by bylo samozřejmě hrozný. A proto říkám, že mluvím o metaúrovni a o svém vidění světa. Spousta lidí s tím nebude souhlasit, ale v mém vesmíru se nic neděje náhodou.

Není to ale trochu pojistka? Nějaký únik, který nám umožňuje dát smysl i něčemu, co žádný smysl nemá?

Ne. Pro mě je to naopak velká zodpovědnost. Když půjdu ven a spadne na mě květináč, spadl na moji hlavu. Já jsem tam šel, ocitl jsem se v téhle okolnosti, v tomhle časoprostoru, a beru to tak, že se mnou život nějak mluví. Ale to jsou moje interpretace. Ať si to každý dělá, jak chce. V mém vesmíru se prostě nic neděje náhodou. Vesmír pro mě není žádná kočkárna, je to série příčin a následků a my vstupujeme do různých konstelací podle toho, jak se chováme, vyzařujeme, myslíme a jednáme. Takže já to mám takhle.

Když mi někdo hrubě překročí hranice, věřím, že je to něco, co se zkonstelovalo, protože už jsem tu věc nějak energeticky nebo emočně obsahoval a ona se vymanifestovala do prostoru. Ale znovu: Je to moje vidění světa a nikdo s ním nemusí souhlasit.

Teď jsme se od koučování dostali trochu do extrému. Snad takové případy nejsou příliš časté...

Oni se právě dějí. A mně přijde hrozně důležité, že jsme na to narazili, protože je to současné téma. Lidé někam přicházejí už poškození. Jdou tam právě proto, aby se sebou něco udělali, a tam jim někdo může hrubě překročit hranice. Je to velké a velmi citlivé téma, ale je potřeba ho do prostoru přinášet.

Sám jsem si říkal, že bych chtěl dělat nějakou osvětu, aby lidé i v takové situaci pořád sledovali signály, cítili se rovnocenní a dokázali říct: „Hele, kámo, tohle už je moc. Co to je? Jak to, že si ke mně přisedáš? Jak to, že mi terapeut dává ruku na koleno?“ Neexistuje.

To je strašně zajímavé, ale pořád mi to připadá těžko realizovatelné. Ti lidé tam často přicházejí právě s nějakým traumatem. Jsou bolaví a nemusí mít v tu chvíli schopnost rozpoznat, že je něco špatně. Navíc jim terapeut může říct: „To je v pohodě, když ti dávám ruku na koleno. Učím tě tím, že terapeut je taky jenom člověk.“

A právě proto bych chtěl, aby byli lidé v tomhle odvětví gramotnější. Aby věděli, co od takové služby můžou čekat, co už je za hranicí a jaké signály mají sledovat. Ťukáte na velmi dobré téma, je potřeba lidi edukovat. Ať jsou bolaví, nebo ne, některých věcí si můžou všímat. Červená - brzdím. Zelená - jedu. Měli by vědět: Když někam jdeš, může se stát, že narazíš na někoho, kdo ti překročí hranice. Vnímej signály, protože tohle nebo tohle terapeut nebo kouč dělat nemůže. Možná by mělo existovat nějaké desatero. Něco, co by lidi naučilo, co je ještě v pořádku a co už ne. 

A já to ještě otočím. Vy sám jste úspěšný, známý kouč. Jak v takové situaci pracujete s vlastním egem? Co s člověkem dělá, když se mu dostává tolik pozitivní pozornosti? A jak těžké je to ustát?

Celý život mám nějaký typ supervize, terapeuta nebo člověka, se kterým konzultuju i část svojí práce. A tím pádem i svoje stíny a to, k čemu můžu mít nějaké tendence.

Není to tak, že bych si řekl: „Já už všechno vím, pojďte, já vám teď řeknu, jak to je.“ Ne. Pořád na sobě pracuju. Jsem furt student života. Hodně reflektuju svoje ego, stíny a různé další věci, protože dokážou být dost záludné. A myslím, že můj úspěch přišel ve věku, kdy už jsem na to byl trochu připravenější. Kdyby přišel v pětadvaceti, možná bych se na tom nějak ulítl. Dneska vím, že všechno se mi vrátí. A spousta lidí z oboru, kteří některé věci neudělali dobře nebo sešli z cesty, mi vlastně ukázala: „Pavlíku, rozhodně nemáš vyhráno jenom proto, že teď chvíli jdeš po cestě dobra.“ 

Stává se vám tedy, že sám sebe přistihnete při něčem, co se vám na sobě úplně nelíbí?

No jasně. Třeba mi jednou před třemi lety pumpařka vrátila špatně peníze. Koukal jsem na to a říkal si: „To je nějak moc.“ Ale vzal jsem si vodu a šel. Sednul jsem do auta a zjistil, že tam mám dvě stovky navíc. A něco ve mně začalo: „To je její zodpovědnost, to se prostě stane…“ A pak jsem si říkal: „Kámo, co to je?“ Najednou jsem viděl ten svůj stín. Takže jsem si řekl: „Teď tam jdeš a vrátíš to, protože ona tady bude celý den a bude jí to chybět.“ Mám to prostě taky. Jsem student života jako my všichni.

Litujete někdy něčeho, co jste řekl veřejně? Třeba v podcastu, když se vám to potom nějak vrátilo a říkal jste si, že jste to měl formulovat jinak?

Vždycky jdete s kůží na trh. A pak v komentářích vidíte, jak mají lidi svoje vlastní vnímání světa. Já něco řeknu a nějak to myslím, ale oni si to otočí a slyší v tom něco jiného. Někdy třeba chci podpořit určitou skupinu žen a ony to vůbec nepochopí. Jednou jsem měl příspěvek, pod kterým se úplně zvrhla diskuse, a říkal jsem: „Holky, já jsem to takhle vůbec nemyslel. Myslel jsem to takhle.“ Takže mě to nutí být konkrétnější, víc věci vysvětlovat. Ale zároveň to má nějakou míru, v určitou chvíli už to odevzdám. Když si do mě někdo chce píchnout, tak si píchne. Já s tím nic neudělám.

Umím být hodně otevřený. Vidím u některých kolegů, že si svoje šuplíčky hodně chrání. Když mají říct nějaký fuck up, tak řeknou: „No, jednou jsem ve fitku nezvedl tolik, kolik jsem chtěl.“ Ale to vlastně není ono. Já umím ty šuplíky vytahovat hodně. A nese to s sebou i to, že se pro někoho možná až nezdravě obnažím a lidi mi to potom umí vrátit nebo vpálit.

Pamatuju si, jak jsem jednou u piva kamarádům ukázal nějaký aspekt svojí otevřenosti a obnaženosti. A oni: „Ty vole, takže ty máš taky někdy depku na gauči? Jak vůbec můžeš pracovat s lidma?“ A já říkám: „Kámo, ty si myslíš, že jsem nějakej nezničitelnej robot, kterej se furt usmívá?“

To si ale podle mě lidé o terapeutech a koučích často myslí. Že když dokážou pomáhat ostatním, sami už podobné věci nezažívají.

No jasně. Ale to přece neznamená, že vás někdy nenavštíví deka. Že nezažijete ztrátu smyslu, že vás něco nebaví, máte nějaký ofuk nebo neřeknete „do prdele“, když se něco nepovede. To jsou hodně mylné představy veřejnosti. Mám pocit, že já osobně mám jenom víc nástrojů, takže v tom nemusím pobývat tak dlouho a umím si s tím možná o něco líp poradit než méně trénovaný člověk.

Míváte někdy úzkosti?

Úzkosti nemám, ale někdy mám samozřejmě z něčeho strach.

Pavle, s čím za vámi vlastně lidé nejčastěji chodí? A co jsou to za lidi?

Je to opravdu velmi pestrý průřez společností. Nejčastěji jsou to vztahy. Pak seberealizace, protože hodně lidí u nás nedělá to, co by je bavilo a naplňovalo. A potom situační věci. Nějaká aktuální bolístka, ztráta nebo změna, se kterou si neumějí poradit. Nebo jim něco vyteče z jejich historie a nevědí, co s tím a jak to uchopit. A pak je zajímavá disciplína: Mám všechno a furt nejsem šťastný. Takových pětačtyřicátníků, padesátníků chodí docela dost.

Taková krize středního mužského věku?

Oni mají vlastně dobře splněnou tu základku. Mají rodinu, dvě děti, auto svých snů, můžou jet kamkoliv na dovolenou. Ale furt to tady není úplně ono.

Člověk si myslí, že mu všechny ty věci venku přinesou štěstí uvnitř, a pak zjistí, že ne…

Oni se možná nechali nachytat na mainstream: Postarej se o tohle. Měj svoji práci. Zrealizuj to. Vydělej peníze. Měj svoji chalupu. Buď dobrý táta, dobrý kolega. A oni jedou: check, check, check, všechno mají, ale pak říkají: „Ale já se furt cítím, jako by to nebylo ono. To je všechno?“ A já říkám: „No, budeme muset otevřít další šuplíky seberealizace tvojí bytosti.“

Někteří chlapi musejí sáhnout až po nějakých spirituálnějších potřebách. Potřebují nějaký zážitek, dobrodružství, někam vylézt, někde pobýt sami. Dotknout se sebe jinak než v kanclu.

Mně někdy připadá, že lidé, kterým život neklade tolik překážek, se do téhle slepé uličky dostat skoro musejí. Jedou po vlně toho, co jim svět říká, že mají chtít. Zatímco lidé, kteří procházejí krizemi odmala, se často dostanou k sobě rychleji, protože jsou nucení mnohem dřív hledat odpovědi na bolavé otázky.

Bolest v našem životě opravdu vytváří určitý typ hloubky. Pokud ji jen nezametete pod koberec, ale jdete po jejích stopách, bolest otevírá naše srdce. Nebo tu schopnost minimálně má.

Říkal jste, že někteří muži se potřebují dotknout sami sebe jinak než v kanceláři. Je to pro ně těžké? Když se podívám třeba na generaci kluků kolem třiceti, připadá mi, že zažít sami sebe někde mimo bezpečnou komfortní zónu pro ně může být úplně nový zážitek.

Já to vidím, jako kdybychom měli v penálu padesát pastelek a používali jenom tři.

Zkuste to rozvést. Co jsou ty další pastelky?

Chlapi jsou často nastěhovaní jenom v několika rolích. Jsem v kanclu. Jsem s kámoši, ale ani s nimi neřeknu všechno. Jsem doma s manželkou. Hraju basket. Koukám rád na Simpsonovy. Mám tři místa, kam se chodím najíst.

A já říkám: „A tohle je celý váš život? Co je tam dál?“ Jak jsem to vypozoroval u chlapů, se kterými dlouhodobě pracuju, a taky sám u sebe, muž potřebuje nějaké základní ingredience. Smysl. Dobrodružství. Kontakt s nějakým neznámem, objevování nových věcí. Tam většinou začnete kreslit novými pastelkami. A pak nějakou hloubku, která vás vyživuje. Ne jenom povrch typu: Jak hrála Sparta? Dobrý. Ale co dál?

Když jsem dneska přišel do vašeho obchodu a chopil se mě Filip, ocitl jsem se v úplně novém světě. Oblíkal mě, ukazoval mi, jak o módě přemýšlí, proč některé věci vznikly, co dělali Angličani, proč je to funkční. Poslouchal jsem ho a něco ve mně, nějaký módní duch, začalo ožívat: „Možná je to vlastně zajímavý, ty jo. Možná by i v tomhle mohla být nějaká tvoje seberealizace.“ Nemusí to být vždycky jatka, že jdeme na Mount Everest, může to být i tohle.

Umím si představit, že za vámi přijde padesátiletý chlap. Děti už má třeba v pubertě, dobrou práci, manželku, všechno zajeté. A vy mu řeknete: Tady máte další pastelky. Jenže jemu běží hlavou: „Ty jo, je mi třiapadesát, já teď nepůjdu na Saharu nebo někam do tmy.“ Jaké má možnosti? Kde to má začít hledat?

Já se s každým snažím poznat jeho konkrétní svět. Dělám si takovou mapu. Co zažil? Jak se rozhoduje? Jak reaguje? Kde se mu zablejsknou oči, protože tam je nějaká vášeň? Co mu naopak nechutná a říká: „Tohle bych nikdy…“

Je to podobné, jako když se na mě dneska díval Filip. „Ty jsi opálenej, k tobě by se hodilo tohle a tohle.“ My to taky spolu objevujeme.

To je ta dobrodružná výprava. Jdeme se podívat, co je to ono. Není to tak, že se na člověka podívám a řeknu: „Dobrý, ty jdeš dělat tohle.“ Spíš ho dostávám do módu, aby si dovolil víc snít a cítit, co by to mohlo být. A najednou z něj třeba vypadne: „Já jsem vždycky chtěl u moře zkusit potápění, ale nic… taková blbost.“

A já říkám: „Počkej, počkej, počkej. Tohle bylo zajímavý. Tobě se u toho úplně rozšířily zornice. Tak co kdyby sis aspoň koupil šnorchl a v Chorvatsku to zkusil?“ Někdy jsou ty věci schované ve zmražených touhách a nenaplněných dětských snech, je to takový sestup do sebe sama.

A není ten sestup do sebe děsivý? Člověk tam může uvidět i věci, které vidět nechce. 

Jasně. Hloubky nejsou pro každého.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.