Pavel Liška: Jsem staromilec a vandrák. Duší i oblečením

Pavla Lišku není třeba dlouze představovat. Herec, cestovatel, motorkář. Ale taky vandrák, staromilec a člověk, který, jak sám říká, duší i myslí patří spíš na začátek 20. století. S Pavlem jsme se jako vždy bavili o módě, o tom, proč má rád staré věci a vybledlé barvy, proč by rád nosil výrazné klobouky, ale nenosí, i o tom, proč nechce vyčnívat. Řeč ale přišla i na cesty, strach, lidojedy a věci, které jsou možná někdy trochu mimo tenhle svět.

O proměně

Když jsme přemýšleli o outfitu pro Pavla, bylo jasné hned několik věcí: nic křiklavého, žádné výstřednosti a ideálně takové kousky, které byly původně navržené jako funkční, pracovní nebo prostě užitečné a za kterými se skrývá příběh. Snažili jsme se respektovat i Pavlovo „staromilectví“ a zároveň mu dodat trochu světové charisma.

Volba tedy padla na britskou klasiku Barbour, americkou ikonu Stetson, dánskou „královskou“ značku Mismo a také na istanbulskou rodinnou značku By The Oak.

Pavle, když jsme si tenhle rozhovor domlouvali, psal jste mi: „Ale já jsem vandrák, tak nevím, jestli se do vašeho podcastu budu hodit.“ To mě hrozně zajímá: co to vlastně znamená být vandrák? Jste vandrák jen oblečením, nebo i duší?

Asi obojím, duší i oblečením. Není to tak, že bych byl úplný špindíra nebo že by mi na oblečení nezáleželo. Ale cítím se dobře, když mám na sobě něco, co už má něco za sebou a prošlo si tím časem se mnou. Mám pak pocit, že k sobě tak nějak patříme. Získává to patinu a pro mě je to tím krásnější. Navíc jsem staromilec, což s tím možná souvisí.

Kde se vzalo to vaše staromilectví? Máte to v genech, nebo jste k tomu nějak dospěl?

To nevím, ale vždycky mě fascinovala starší doba. Kdybych si mohl vybrat a vrátit se do nějaké doby, aspoň na chvíli do ní nahlédnout, tak bych si vybral začátek dvacátého století. Dneska to vlastně trochu jde, třeba na Instagramu je skvělý účet History Colored, který nabízí krátké, úplně obyčejné záběry. Třeba sto let starý záběr, jak si někdo kupuje noviny, lidi na trhu nebo děti na dvorku. Prostě se můžete podívat do té doby úplně všedním způsobem.

Akvárko plné piva

Na naší prodejně jsme se bavili o tom, že dnešní doba je rychlá a že se z věcí trochu vytrácí krása. Bavili jsme se třeba o kloboucích, o jejich estetice a rukodělnosti. Zajímají vás třeba i příběhy za oblečením, berete ty kousky jako artefakty?

Takhle mě nad tím nikdy nenapadlo přemýšlet. Na to jste mě přivedl vy, když jste mi řekl, že oblečení bývalo vyráběné hlavně pro praktickou funkci, a to mě fascinuje. Já jsem po tom dřív nikdy nepátral, ale teď, když to říkáte, mě to fakt zajímá. Je v tom kouzlo, že se něco vyrobí, aby to něčemu sloužilo, nejen aby to nějak vypadalo. Vlastně se pak třeba i náhodou stane, že je to krásné a stane se z toho móda. Tohle mě baví víc než věci, které se vyrábějí čistě proto, aby nějak vypadaly.

Pavel má na sobě: 

•  Kubánskou košili s hypnotickým potiskem Barbour International Kew Printed Shirt
• Prostornou plátěnou tašku Mismo Haven
• Surovou stylovou čepici Stetson Cotton Docker
• Minimalistické kraťasy By The Oak Fatigue Shorts
• Klasické pánské sluneční brýle IZIPIZI SUN #E

Tak to dřív vlastně asi bylo, že vznikaly věci hlavně kvůli účelu. Jeden módní stylista mi říkal, že dnes se sbírají data přímo na ulici a oblečení vzniká čistě na základě touhy nějak vypadat. My jsme mluvili o docker capu, čepici bez kšiltu, která vznikla, aby se člověk mohl pohybovat v úzkých uličkách lodí a doků a nic mu nepřekáželo. Jak jste se cítil, když jste měl na sobě právě tyhle kousky s příběhem?

S tou čepicí úplně skvěle, protože pro mě má duši a něco mi připomíná. Ten příběh jste mi vlastně doplnil vy. A ty kraťasy… teď jsem se na ně díval a myslím, že už vám je asi nevrátím. Ale tu košili vám asi vrátím.

Říkal jste, že nemáte rád vzory, že preferujete jednobarevné věci a že máte rád vybledlé barvy. Co vás na těch vybledlých barvách baví? Je to pro vás třeba uklidňující, nebo co za tím je?

Nevím přesně. Myslím, že je to taky spojené s tím časem, že je v tom obsažený čas. A kromě toho se mi to jednoduše líbí. Ty vybledlé barvy jsou prostě úžasné.

Zmiňoval jste, že byste se rád vrátil na začátek dvacátého století. Co vás na té době tolik zajímá?

Kdyby mi bylo teď osmnáct, řekl bych vám to úplně přesně…

A jak byste to řekl, kdyby vám bylo osmnáct?

No dobře, zkusím to říct, jak bych to tehdy popsal. Myslím, že jsem v té době žil, miloval jsem nějakou ženu, fatálně, a prožil jsem strašně intenzivní život. Pak jsem zemřel a narodil se znova. To byla moje vize v osmnácti letech, když jsem viděl film Sedím na konári. Viděl jsem ho snad padesátkrát. Pamatuju, že jsme tehdy ve čtvrťáku s kamarádem utekli z domova, pak pro nás přijel táta. Zrovna jsme přijížděli na motorce, já držel akvárko plné piva… ten film jsem si vysvětloval po svém, že když někdo dřív prožije něco velmi intenzivního, tak už je mu to tady zapovězeno. Už nemůže prožít tak silný okamžik znovu a jediná šance je, že potká člověka z minulého života, který se taky znovu narodil.

Tohle jste cítil v osmnácti, co byste na to řekl dnes?

Dnes bych řekl, že mě ta doba prostě fascinuje. Líbí se mi. Byla to krásná móda, krásný čas, i když komplikovaný. Každá doba má své komplikace. Ale byla to doba před první světovou válkou. A ta móda – třeba klobouky, ty bych strašně rád nosil. Tehdy nosili klobouky všichni. Jenže já nechci vybočovat, dneska by to vypadalo extravagantně, jako bych byl nějaká artovka, kdybych teď chodil po ulici v klobouku.

Ale jste herec, ten si to přece může dovolit…

To možná jo, ale tohle mi není blízké. Já nepotřebuju vybočovat, nechci se navenek odlišovat od ostatních.

Ale dnes jste sem přijel na motorce a skoro nešlo se k vám dostat přes lidi, kteří se s vámi chtěli fotit. Nejste extravagantní, ale jste rozhodně vidět…

To s tím nesouvisí, to je dané profesí. Člověk si na to zvykne, má to své příjemné stránky i ty otravné. Ale kdybych se oblékl do těch starých věcí, které se mi tak líbí, cítil bych se dobře jedině tehdy, kdybych byl na světě úplně sám. Chodit takhle ulicemi, to by mi nebylo příjemné.

Je rozdíl mezi tím být vidět kvůli profesi, protože herectví to prostě přináší, a kvůli tomu, co máte na sobě, ne?

Určitě. V roli se můžete schovat za tu postavu. Já jsem ve skutečnosti stydlivý, nikdy jsem nepotřeboval být extravagantní. Vždycky jsem dělal blbosti, to jo, ale to je něco jiného. Na vystupování před lidmi si člověk zvykne, nasadí nějakou masku, ale když jsem pak za sebe, třeba při děkovačce, je mi to dodnes nepříjemné. Člověk se usmívá, děkuje, ale už chce být pryč. To už tam stojím jako já. Takže kdybych takhle trčel sám ze sebe kvůli oblečení, asi bych se necítil dobře.

Trochu lempl

Říkal jste, že jste měl vždycky silnou představivost. Proč jste se vlastně stal hercem?

Je to zvláštní, ale řekl bych, že to byla trochu náhoda a trochu předurčenost. Můj děda byl poměrně známý herec, hrál u E. F. Buriana v Déčku 34. Po válce se stal komunistou, šel na Vinohrady, měl menší role a skončil v psychiatrické léčebně. Myslím, že to bylo i proto, že herci svou práci strašně potřebují, potřebují uznání. To není jako dřevorubec, který když zrovna nemá práci, dá si cigáro a je mu to jedno. Možná to mám díky dědovi trochu v krvi. Ale k herectví mě přivedla spíš náhoda. V Liberci se otvíral amatérský soubor při divadle F. X. Šaldy, šel tam můj brácha s kamarádem Halberstadtem a já šel za nimi. Moc se mi tam nechtělo, ale byly tam hezký holky, tak jsem nakonec šel taky.

A co ten váš stud v herectví? Když hrajete, tak zmizí, nebo ho cítíte jen předtím a potom?

Ten stud tam vůbec není, během hraní to úplně přecvakne. Lidi, kteří nevidí do té naší profese, se často diví. Často slýchávám, když nás někdo pochválí, že řekne — ty jo, tys byl skvělej, jak ses mohl naučit tolik textu! Jenže naučit se text je to nejmenší, protože se dlouho zkouší a opakuje. Herec potřebuje slyšet, že tu roli zahrál úžasně, jedinečně, ne že si zapamatoval text. Je to divná profese, ale člověk si zvykne na všechno, zvykne si i na tu legraci okolo.

Jak si vybíráte role, které chcete ztvárnit? Co je pro vás důležité?

S divadelními scénáři je to složité, tam se občas spletu. Někdy mi přijde scénář blbý, a pak je z toho skvělá hra, nebo naopak. Ale u filmových scénářů jsem se většinou nesekl. Když mi něco přišlo blbý, prostě jsem do toho nešel. Nebo jsem tomu třeba nerozuměl, nechci být nepokorný a říkat, že scénář je blbý jen proto, že se mi nelíbí. Někdy to prostě jen nechápu nebo jsem na jiné vlně. Těch špatných scénářů je hodně, stejně jako těch, kterým nerozumím.

Podle čeho se tedy rozhodujete, když scénář dostanete? Je to pocitová věc?

Dřív jsem měl privilegium, že jsem si mohl víc vybírat. Dnes těch filmů tolik netočím, takže když se objeví scénář, který mi přijde dobrý a mám na něj čas, rád do toho jdu. Musím ale mít pocit, že to zvládnu a že to nebudu kazit ostatním. Hodně dám na svoji intuici a zatím mě nezklamala.

Patříte k hercům, kteří před dvaceti lety byli extrémně obsazovaní. Teď říkáte, že se netrápíte tím, že je toho méně. Byl jste vždycky takhle klidný a jen čekal, co přijde, nebo jste k tomu nějak dospěl?

Možná je to spojené s tím, jak jsem mluvil o té psychohygieně. Táta mi říkal, ať si dám pozor, pamatuju na svého dědu, který skončil nešťastně. Já jsem naštěstí trochu lempl, takže si myslím, že to není úplně mojí zásluhou, ale že ten klid mám asi nějak přirozeně. Nepřičítám si zásluhy a netrápím se tím, že teď tolik netočím. Navíc mám pořád pocit, že nějaké podstatné věci mě ještě čekají.

Myslíte herecky? Jaká role by to měla být? Po jaké roli touží Pavel Liška?

Na tuhle otázku jsem odpovídal často, a odpovím stejně. Měl jsem obrovské štěstí na role. I když by někdo řekl, že jsem hrál samé pošuky, já jsem za ně byl rád, protože každý měl jinou duši. Nikdy jsem nesnil o konkrétní roli. Ty zajímavé projekty si mě vždycky našly a byly tak výjimečné, že jsem se nemusel tolik trápit, jak je zahrát. Nemám vysněnou roli – čekám, co přijde.

Umíte se od role rychle oprostit, nebo vás někdy role doslova „požrala“ a trvalo vám dlouho, než jste se z ní dostal?

Já se od role dokážu odstřihnout hned. Dokonce jsem dřív trochu podezříval kolegy, že z toho dělají moc velkou vědu, když se pak musí všelijak očišťovat. Dnes už to respektuju, ale já sám to tak nemám. Jediné, co jsem nechtěl, bylo vstupovat do temných rolí, když jsem měl sám těžké období. Nechtěl jsem přidávat další sračky na ty svoje vlastní.

Několik rovin cestování

Jak vznikl nápad propojit vaše herectví s cestováním?

Za to může Egon Kulhánek. Vymyslel, že napodobí slavné herce, kteří cestují po světě na motorkách a natáčejí to. Hledal známé ksichty s motorkou, a já byl jeden z nich. Nejsem typický motorkář, spíš uživatel motorky. Jezdím rád sám, což jsem mu říkal, ale stejně jsme jeli. Byli jsme tři – Filip Blažek, Egon a já. První cesta byla do Turecka. Občas jsem měl chuť jim ujet, být sám, ale natáčelo se, tak to nešlo. Pak Filip nemohl, Egon našel Honzu Révaie a projeli jsme Kavkaz a Jižní Ameriku. Bylo tam kameramanské auto, což mě dost štvalo, takže jsem z projektu nakonec utekl. Za mnou pak odešli i Honza a Hynek, který byl kameraman. Tak vznikli Vandráci, kde jsme sami, sami točíme a jdeme tomu dobrodružství naproti.

Jak moc je těžké být zároveň hercem a cestovatelem? Nemusíte pořád myslet na to, že musíte „dodat“ nějaký film?

Je to těžké, natáčení je žrout zážitků. Nemůžete být v tom okamžiku naplno, protože pořád myslíte na natáčení, že to musíte nějak zprostředkovat lidem. Je to autentické, ale pořád máte nějaký úkol. Není to dovolená, jak si někdo myslí. Teď jsme si ještě naložili víc – zpracováváme z toho dokument, knížku a chystáme celovečerní film s přesahem, což je další velké dobrodružství.

Co pro vás znamená cestování, když si odmyslíte kameru? Několikrát jste zmínil slovo svoboda.

Je to hlavně dobrodružství a taky poznání. Vlastně bych řekl, že je to vzdělávání, protože tím poznáváním se vzděláváte, duchovně i prakticky. Vidíte, jak se žije jinde, dáváte si to do kontextu s historií, je tam několik rovin.

Myslíte, že vás to nějak ovlivňuje myšlenkově? Říká se, že člověk, který vidí, jak se žije jinde, vidí pak problémy doma s větším nadhledem. Máte to tak?

No, moc mi to takhle nefunguje. Zažil jsem spoustu silných situací, kdy jsem si říkal: „Tohle si musím zapamatovat, abych pak doma neřešil blbosti, nerozčiloval se kvůli drobnostem.“ Jenže mně to prostě nefunguje. Najednou se přistihnu, jak řeším hlouposti, a vzpomínka na ten zážitek už je jen informace, ne prožitek.

Co jste se o sobě dozvěděl při poslední cestě na Papuu-Novou Guineu?

Bylo toho docela hodně. Zažili jsme tam fyzické dno, jaké jsme nikdy nezažili. Když jsem už nemohl, zjistil jsem, že ještě můžu. Člověk vydrží strašně moc, rychle se adaptuje. Převádím si to i do běžného života. Podívejte na Ukrajince, jak si zvykli na válku. Člověk se rychle přizpůsobí, ale funguje to i opačně – zvykli jsme si i na to, že se máme dobře, a pořád si stěžujeme. Takže z obou pólů není dobré si příliš zvykat.

Když jste na cestách prožíval pohled sám na sebe, na to, co vlastně vydržíte, co byl váš nejděsivější zážitek? Stalo se vám někdy, že jste měl pocit, že to prostě nezvládnete, ať už fyzicky, psychicky, nebo že jste měl třeba strach o život?

Myslím, že vyloženě vyhrocený moment tam nebyl. Navíc jsem povahou takový, že mi ty věci docházejí až později. Třeba když jsem zažil přepadení, věděl jsem, že nás přepadli, ale v tu chvíli to byla prostě informace. Až zpětně nám došlo, že to mohlo skončit fakt špatně. Ale naštěstí ti, co nás přepadli, byli ještě větší amatéři než my.

My jsme měli na Papui zázemí u biologa Vojty Novotného, který tam založil výzkumnou stanici a polovinu času žije právě tam. On nás do toho ostrova zasvěcoval postupně, dávkoval nám, jak se k němu postavit. Na začátku jsme byli dost vystrašení. Před cestou jsme totiž narazili na Brňáky, kteří tam stavěli nemocnici, a ti nám říkali: „Vy jste se zbláznili, tam vás podříznou, okradou, kam to chcete jezdit? Tam je džungle a nic jinýho.“ My jsme si říkali: dobrá destinace, budou skvělý příběhy. Zároveň jsme měli strach, jestli jsme se nepřecenili, jestli se vrátíme zpátky ke svým dětem.

Pak jsme ale potkali toho Vojtu a ten nás trochu uklidnil. Říkal, že se to přežít dá, jen jsou místa, kam nemůžeme, to nám vždycky jasně řekl. Jsou tam tzv. red zóny, kde se běžně přepadá a kterými se musí projet v určitý čas, ideálně s někým místním. Když jsme pak vyjížděli, měli jsme problém, protože nám z přístavu nechtěli vydat motorky, navíc se ztratil kufr s divadýlkem a rekvizitami. Deset dní jsme čekali v Marangu a postupně jsme pochopili, že Papuánci sice vypadají strašidelně, ale vždycky se na nás usmívali, a vlastně byli naprosto úžasní.

Když jsme nakonec mohli vyrazit, Vojta nám nabídl ozbrojený doprovod, protože nás čekaly ty red zóny. My jsme mu říkali, že to není třeba, protože lidi jsou tady skvělí. Takže Vojta nás vlastně musel zase trochu usměrnit a vyvážit to tak, abychom do té země vstoupili s respektem, ne vystrašení, ale ani ne bezhlavě. Kdybychom vstoupili bez respektu, bylo by to nebezpečné, a když vystrašeně, přitahovali bychom zase negativní věci.

Odbytý rituál

Ve vašem dokumentu o Papui vystupujete jako pocitový vypravěč, který vnímá svět rozšířeně, Honza Révai tam zase působí analyticky, řídí se hlavou. Jste takoví i ve skutečnosti, nebo je to jen role? 

My tam nejsme v žádných rolích! Vycházíme z toho, co máme v sobě. Pak hledáme příběh, jak bychom ho mohli dotvořit pomocí našeho divadýlka a černé a bílé magie, která tam je fakt silná.

Ale o ní jste se tam příliš nerozprávěli, že?

Ne, oni domorodci o tom nechtěli mluvit. Oni obecně nechtějí moc mluvit o kanibalismu, ani o černé a bílé magii.

Vy sám vnímáte tyhle energie? Často jste zmiňoval právě třeba černou magii…

Na ty energie věří i Vojta Novotný, který je exaktní vědec a materialista. Když tam jdou zkoumat džungli, místní náčelník vždycky požaduje rituál, aby duchové džungle věděli, že tam budou. A Vojta to také vždycky vyžaduje, protože zažil, že když to někdo neudělal, nastaly problémy. Jednou tam nějací Američané rituál odbyli a postavili si boudu tam, kde jim náčelník říkal, že být nemá. Měli pak obrovské potíže s přístroji, malárii a další nemoci, stálo je to strašně času i peněz. Nakonec ustoupili a měli klid.

Ty hlasy, o kterých jste tam mluvil v dokumentu, jste opravdu slyšel? Třeba hlas pana Stingla, který vám tam našeptával?

Slyšel.

Máte to takhle i v Česku? Nemyslím, že slyšíte hlasy, ale jestli jste vnímavý k energiím i tady, nebo je to spojené jen s cestami?

Ne, tady to nemám. Mám k tomu asi nejblíž z nás tří, ale nemám to běžně. Na cestě jsme měli loutku pana Stingla, on zemřel, je v nebi, ale ty energie fungují a on byl na Papui vždycky nejšťastnější. Takže já jsem věřil, že na nás dohlédne.

On vám vlastně doporučil i tu cestu, že?

My jsme se ho před jeho smrtí ptali, kam by chtěl jet, kdyby měl ještě sílu na poslední cestu. On se úplně rozzářil a říkal: „To je jasný, pánové, Papua Nová Guinea.“

Jak byste popsal přesah nebo sdělení toho filmu, který jste chtěli komunikovat?

Pro mě je ten přesah hlavně v žánru. Z dokumentu jsme udělali částečně mystérium. Je to založené na tom, co jsme opravdu zažili, ale zároveň to dotváříme naším pocitem a trochou fantazie. Přesahem je pro mě právě tenhle žánrový posun.

Ponorka neponorka

Je něco, co jste se na těch cestách o sobě naučil nebo poznal?

Je to neustálé sebepoznávání, uvědomování si věcí. Když vidím, jak tam lidé žijí šťastně, rád bych si ten pocit přenesl i sem, abych i já mohl žít šťastně. Ale zatím mi to úplně nefunguje. Pořád se učím, jak to udělat, aby to nebyla jen informace, ale skutečně jsem ten pocit dokázal přenést do svého života.

A co místní děti, které se s bělochem setkaly poprvé v životě? Přineslo jim to setkání něco?

Většina místních bělocha už viděla, ale hluboko v džungli, kde jsme byli, nás děti viděly poprvé. My jsme pro ně byli jako bozi. Ježíš Kristus je taky bílý, a teď si vemte nás tři – ti dva blonďáci, já dlouhovlasý s vousy. Trochu si dělám srandu, ale prostě jsme pro ně byli exoti. Jenže zároveň jsme tam byli i zdrojem bohatství, takže člověk musel být trochu opatrný. Ta jejich divokost tam pořád je.

Takže vás vnímali jako bohy?

Asi ano. Všude nás vítali, nikdy po nás nic nechtěli, my jsme jim samozřejmě vždycky něco dávali. Byli jsme pro ně skutečně exoti, ale mě stejně nejvíc zajímali jejich bohové. Je pro mě nepochopitelné, jak rychle vyměnili své staré bohy, které měli tisíce let, za Ježíše Krista. Ptal jsem se na to i náčelníků – kdo je váš bůh, Ježíš, nebo ti staří bohové? A oni bez váhání řekli, že Ježíš Kristus. Na otázku, kde jsou ti staří bohové, odpovědět neuměli.

Možná zažívají to, co kdysi Evropa. Není to přirozený vývoj lidstva?

Nevím. Mně to přijde strašně rychlé a nepřirozené. Jejich původní náboženství bylo intuitivní, dávalo smysl – děkovali džungli za jídlo, slunci za světlo, zvířatům za oběť. A najednou přijmou úplně jiná pravidla. Myslím si, že ty staré bohy mají pořád v sobě, jen si to neuvědomují.

Když to vrátím zpět na zem, jak mezi vámi třemi funguje chemie? Dochází na cestách k hádkám?

Dochází, nejvíc jsme to pocítili při naší první cestě, kdy jsme byli spolu skoro čtvrt roku. Ale já jsem s tím počítal už v Praze a říkal jsem klukům, že když přijde ponorka, prostě se rozdělíme. Ponorka přišla v Guatemale, Honza Révai to popíral, ale nakonec jsme se rozdělili na čtyři dny, a byly to moje nejkrásnější čtyři dny.

Je něco, do čeho byste nešel? V posledním filmu bylo vidět, že jdete až na hranu. Neustále jste padal z motorky, zvedal se, šlo to mimo komfortní zónu. Existuje něco, kam byste už nešel?

Určitě. Existuje spousta věcí, do kterých bych nešel. Ale tohle není vyloženě nebezpečný. Jako ano, nebezpečný to může být, ale zahynout můžete i tady v Praze, když jedu na motorce třeba sem. To nebezpečí je všude a člověk na to nemůže myslet. My ale nejsme žádní extrémisti, kteří by dělali opravdu nebezpečné věci. To vystupování z komfortní zóny je zároveň trochu vyčůranost, protože točíme dokument, a potřebujeme silný příběh. Víme, že za to budeme odměněni. Jednak osobně, jednak tím příběhem samotným.

Popisoval jste rozdílné přístupy vás tří. Honza Révai rád plánuje, vy prý rád ukážete na mapě místo se slovy „tady se odehraje velký příběh“.

Asi jo. Myslím, že se fakt dobře doplňujeme. Každý jsme jiný, a to jsme zjistili už ve Střední Americe. Tam jsme se to vlastně teprve učili. Máme společnou tu touhu dát si do těla a zažít dobrodružství, ale jinak jsme úplně odlišní. Teď už víme, že každý má něco, co ten druhý nemá, a dokážeme to využít. Navíc na Papui už nebyla možnost se rozdělovat, na to nás Vojta Novotný připravil. Tam se musí trošku plánovat. Neměli jsme čas na žádné ponorky ani dohady.

Hltáme vás

A šéfovství mezi vámi neexistuje?

Ne, nemáme to tak. Funguje to mezi námi dobře, doplňujeme se demokraticky.

Jak se vám vrací zpátky do Česka? Nechybí vám tady pak to dobrodružství, adrenalin?

Nechybí, protože hned nastupuje další dobrodružství, které je stejně důležité – ta tvůrčí práce na dokumentu, knížce, filmu. Pak tady mám děti, rodinu a úplně jiný svět – divadlo. Mám skvělé představení s kamarády, autorské představení Fichtla, na které se těším. Mám chalupu na samotě, kde jsem nejšťastnější. Vlastně nejsem žádný motorkář ani cestovatel, jak o mně někdo říká. Cestovatel je podle mě někdo úplně jiný.

Jak byste se tedy nazval vy? Pavel Liška – a teď doplňte. Herec asi určitě?

Herec určitě. A člověk, který má štěstí, že součást jeho práce je zároveň to, co ho baví a naplňuje.

Říkal jste, že byste si rád z cest vzal do Česka určitý klid, schopnost spokojit se s málem a neřešit blbosti, i když vám to úplně nejde. Co jste si tedy z cest dokázal přivézt a udržet? Co se vám daří?

Neumím říct jednu věc. Jsem fakt hodně pomalý člověk, skládá se mi to všechno z drobných kousíčků. Cítím, že postupně zapadají do sebe, formují mě a dělají mě vědomějším člověkem. Ale hrozně pomalu. Cítím, že mě to posouvá k lepšímu, ale strašně pomalinku, takže nemůžu říct jednu konkrétní věc.

Z vašich slov o cestování cítím velkou pokoru. Je to něco, co jste se na cestách naučil, nebo jste ji měl vždycky?

Je to neustálý proces. Pořád se to učím. Pokoru člověk někdy cítí silně, a pak se najednou přistihne v situaci, kdy si připadá jako úplný pitomec. Řekne si: „Ty jo, zapomněl jsem být pokorný, teď se sám sobě nelíbím.“ Je to pořád o sebereflexi a neustálém učení.

Když se řekne pan Stingl, kým pro vás byl?

Božan. Úžasný člověk, jeho vyprávění bylo nádherné. Gentleman, kterého milovaly všechny ženy, a on miloval taky hodně žen. Byl lichotník, pořád nám lichotil a dával nám pocit, že my jsme ti mistři. My mu říkali: „Pane Stingle, my tady hltáme vás.“ Byl noblesní, vtipný, ale taky člověk, který svému životnímu stylu obětoval všechno, včetně rodiny, což ho myslím trochu trápilo.

Dá se říct, co vás naučil nebo co vám přineslo setkání s ním?

To nejde říct, že nás přímo něco naučil. My jsme se s ním radili po každé cestě, chtěli jsme od něj nějaký úkol, nějaký příběh. Nemůžu říct naučil – spíš jsme k němu vzhlíželi, poslouchali ho a získávali od něj vzácné informace a moudrost.

Když jste vzpomínal, že jste se ho ptali, kam by nejraději ještě jel na poslední cestu, jaká by byla země, kam byste se chtěl vy podívat?

Já to takhle nemám. Baví mě jet za nosem, doprava nebo doleva, věřím, že příběh si mě najde sám a že se dostanu tam, kam mám.

Ale kdybych měl vybrat jednu zemi, tak řeknu Kolumbii.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.