• Domů
  • › Journal
  • › GS Talks
  • › Pavel Králíček: Z klasického gentlemanství už jsem vyrostl. Teď preferuju „nedbalou eleganci”

Pavel Králíček: Z klasického gentlemanství už jsem vyrostl. Teď preferuju „nedbalou eleganci”

19.12. 2024, Petra Martínková & Filip Proučil

Pavel Králíček, podnikatel, blogger a zakladatel našeho Gentleman Store. Jeho jméno už více než deset let rezonuje nejen mezi fanoušky kvalitního oblečení, ale i těmi, kteří oceňují promyšlený přístup ke stylu. V oblékání se neřídí trendy, ale spíše hledáním rovnováhy mezi elegancí a pohodlím.

S Pavlem jsme mluvili o tom, jaké byly jeho první módní experimenty, proč ho už nebaví nakupování a jak si postupně budoval šatník, který odpovídá jeho osobnosti i životnímu stylu. Dotkli jsme se i jeho inspirace, výzev v módním podnikání a přístupu k oblékání, které je podle něj víc o kvalitě než o kvantitě. Bavili jsem se i o jeho životních názorech, o přístupu k penězům, o psaní blogu, krizi středního věku nebo o tom, kde bude Gentleman Store za deset let. 

Proměna

Proměna stylu s Pavlem byla výzvou – jen zkuste obléknout otce zakladatele a guru pánského stylu v Česku. A tak jsme na to šli oklikou! Pavel miluje všechny odstíny olivové a málokdy ho uvidíte v jiné barvě, takže jsme se rozhodli přidat více barev, zejména v druhém outfitu. Přidali jsme také džíny, vzory a... no, posuďte sami.

Pavel má na sobě: 

Provést proměnu stylu s naším „otcem zakladatelem,“ jak Pavlovi interně říkáme, nebyl úplně snadný úkol. Když Pavel před deseti lety zakládal Gentleman Store, jeho styl se nesl v duchu mladého gentlemana. Od té doby však urazil dlouhou cestu a, jak sám přiznává, dnes by svůj styl popsal jako „nedbalou eleganci.“ Barevně u něj dominuje olivová, kterou občas doplní hnědá.

Rozhodli jsme se tedy trochu odvázat. Přidali jsme barvy, lehký nádech streetwearu, a přitom zachovali jeho charakteristickou eleganci. Kromě Pavla se v hlavních rolích objevují britské legendy Barbour a Charles Tyrwhitt, dánská „lesní“ značka Forét, symbol italské elegance Brooksfield nebo ikona amsterodamského streetwearu Scotch & Soda.

Pavle, stejně jako s ostatními hosty začneme i s tebou několika rychlými otázkami. Jaká dvě slova bys použil k popisu svého aktuálního šatníku?

(přemýšlí) Už chápu, že tohle není pro hosty jednoduché. Asi si to budu muset trochu rozmyslet... možná bych řekl „nedbalá elegance,“ ale spíš je to nedbalost než elegance. Kombinace špinavých věcí z venčení psa a mírného stylu.

Čím jsi vlastně začal budovat svůj šatník? Vzpomeneš si na první kousky?

To bylo někdy na gymplu, takový ten klasický přerod z džínů a mikiny. Pamatuju si, že jsem si tehdy koupil kožené polobotky od Bati, nosil jsem fialové nebo růžové ponožky, nějaké sako, které už ani nevím, odkud jsem měl. Ale vím, že jsem k němu nosil kraťasy a ty viditelné ponožky. Vypadalo to naprosto otřesně. A to byly ty začátky. Po přestěhování do Prahy jsem začal víc investovat a postupně to šlo dál.

Vzpomeneš si na nějaké začátečnické chyby, které jsi dělal?

Jo, asi všechny možné.

Které nejvýznamnější?

Spíš šlo o to, že jsem se oblékal jinak než moji vrstevníci a myslel jsem si, že je to automaticky dobře. Měl jsem pocit, že když si vezmete sako, jste něco víc než někdo v mikině. Ale i to sako můžete nosit blbě – může být nepadnoucí nebo nevhodné k příležitosti. Myslím, že ty chyby byly hlavně o nošení špatných věcí na špatnou příležitost. Ne že bych byl underdressed, spíš overdressed, a často to úplně neodpovídalo mému věku.

To jsi vlastně psal i na svém blogu – že mladí lidé občas působí nepatřičně ve formálním oblečení.

Asi bych neřekl „nepatřičně”, ale chybí tu historie a kontext. Člověk pak vypadá, jako by byl dědic impéria nebo mladý šlechtic v pojišťovnictví. Ale nerad bych to komukoliv „zakazoval” – sám jsem takový byl. Jen je pravda, že to prostě úplně nesedí.

Co bys poradil svému mladšímu já, pokud jde o oblékání?

Asi nic. Musím říct, že jsem to zvládal vcelku dobře. Možná ale – nejlepší by bylo budovat šatník s nějakou strategií nebo vizí na pár let dopředu. Teď třeba řeším nákup kabátu, ale kabát, který bych si chtěl koupit, stojí kolem 40 tisíc. A vlastně bych ho ani tolik nevyužil.

Už jsem se ale dostal do fáze, kdy mám těch „standardně kvalitních“ věcí spoustu. Nepotřebuju si pořizovat patnáctý pár bot nebo čtrnáctou košili. Přemýšlím spíš o tom, že si jednou za rok koupím něco opravdu kvalitního. Ale chápu, že na začátku, když člověk nemá tolik věcí na prostřídání, je to těžší.

Na jaký kousek ze svého šatníku jsi nejvíc pyšný? Pamatuju si, že máš jedno sako – nebo vlastně oblek – od Česlava Jaroše, je to tak?

Jo, přesně tak. To je opravdu klenot mého šatníku. A teď zvažuju, že bych si po letech nechal ušít boty na míru, ale ten oblek zatím zůstává tím nejlepším.

Je něco, co bys na sebe nikdy neoblékl?

Myslel jsem si, že třeba plísňáče nebo světlé džíny. (plísňáče jsou džíny s výraznými světlými mapami, vešly do módy cca před 10 lety – pozn. red.) Což mě trochu znepokojuje, protože tuším, že máte dneska něco podobného připravené na styling. Takže to je jedna z těch věcí.

Nevzal bych si už ani skinny věci. Ty jsem sice nikdy nenosil, ale třeba normálně slim kalhoty ano. Nedávno jsem si po roce nebo dvou vzal na sebe kalhoty, které jsem tehdy nosil, a cítil jsem se v nich strašně nepohodlně. Teď už nosím spíš relaxed fit nebo oversized věci – jsou pohodlnější, nic vás netlačí, máte v nich prostor.

Když vidím někoho ve skinny kalhotách, obzvlášť krátkých, říkám si, že buď zaspal dobu, nebo mu nikdo neřekl, že už to nevypadá dobře.

Kde se vlastně inspiruješ? Nebo kým? Po deseti letech podnikání v pánské módě…

Popravdě řečeno, oblékání jsem nějakou dobu vůbec neřešil. Třeba před čtyřmi lety až do minulého roku jsem jel na setrvačnost. Měl jsem sice hezké oblečení – tailoring, saka, kalhoty – ale moc jsem to nenosil. Do kanclu jsem chodil většinou v kalhotách a tričku.

Bylo to tím, že jsem z toho klasického „džentlmenství“ tak nějak vyrostl, ale ještě jsem nevěděl, co by to mělo být jiného. Teď mě to víc táhne do stylu, který dělá Drakes – relaxed elegance. Je to něco mezi džentlmenstvím a workwear stylem.

Představte si třeba manšestrové sako. Není to věc formální, ale pohodlně elegantní. Nevýhodou je, že pro standardního člověka to na první pohled nemusí vypadat hezky. Ale to mi nevadí.

Před chvílí jsi říkal, že to je elegantní…

Jo, ale takovým svým zanedbaným způsobem. Myslím si, že pro netrénované oko to nevypadá, že se člověk obléká dobře nebo že se dneska „vyšvihl“. A právě to je mi sympatické.

Zasvěcenci to ale poznají. Když se na to podívají, vědí, že „to je ono“.

Jo, tam nějak cílím. Ale protože to teď moc neřeším, ani zasvěcenci si asi nepokyvují, že to je bomba. Aby to vypadalo dobře, musel bych tomu věnovat mnohem víc přemýšlení a řešit třeba každé ráno, jaké kalhoty si vezmu, a ne jen to, jestli jsou čisté.

Reálně mě to ale vlastně zas tak nebaví. A nakupování oblečení někde jinde než u nás – to je pro mě utrpení. Jít do obchodu, všechno zkoušet… ten proces nemám rád. Baví mě jenom výsledek.

K tomu se ještě dostaneme. Ale zajímá mě, která země je podle tebe nejvíc inspirativní, co se týče módy?

Japonsko. Určitě. Nedávno jsme byli v Británii na launch eventu Barbour – představovali kolekci na příští podzim. Japonci tam úžasně kombinovali západní značku, konkrétně ten Barbour, se svou estetikou. Výsledek vypadá skvěle.

To je ale něco, co nejde jednoduše okopírovat. Když se běžný Evropan oblékne jako Japonec nebo Korejec, není to ono. Přesto mi to přijde super. Mám Japonsko rád, i když jsem tam ještě nebyl. Jinak klasicky Británie. Ta má samozřejmě tradici. Ale co se týče současného stylu, Japonci jsou asi na špičce.

Myslíš, že vkus je vrozený, nebo se dá naučit?

Dá se naučit. Já jsem na začátku žádný vkus neměl. Teď bych řekl, že nějaký mám – i když je to možná podobné, jako když nějaká značka o sobě říká, že je „designová“, ale není. Člověk by asi neměl o sobě tvrdit, že má vkus.

Taky si myslím, že vkus je svým způsobem objektivní. Je to něco jako stupnice. Můžete říct, že někdo má vyšší vkus než jiný. Není to jen o tom, že má „jiný“ vkus. Ať už jde o umění, bytový design nebo módu, v každém směru to může být dobré, nebo špatné. Vkus se dá natrénovat – vypozorovat a nacvičit. Člověk ale musí chtít a vystavovat se hezkým věcem.

Dostal jsi někdy nějakou radu ohledně oblékání, která ti přišla dobrá a které se držíš?

Asi ne. Všechno jsem si spíš vyčetl. Slovní rady moc nedostávám. Spíš je rozdávám.

Tak něco, co sis vyčetl a řídíš se tím dodnes…

Toho by bylo asi milion. Ale když jsem nad tím přemýšlel při přípravě na tenhle rozhovor, došlo mi, že se spíš snažím od různých rad ustupovat.

Dřív jsem nosil třeba jen bílé nebo světle modré košile. Tmavě modrou bych si na sebe nevzal. Teď mám v šatníku spíš tmavší barvy a jednobarevné věci – úplný opak toho, co jsem nosil dřív. Pravidla teď tolik neřeším.

Takže u tebe platí ta poučka, že se musíš naučit všechna pravidla, abys je mohl porušit?

Rád bych si myslel, že už jsem na té úrovni. Ale řekl bych, že spíš teprve začínám.

Jaká je tvoje nejoblíbenější barva?

Asi zelená? Já už se musím brzdit, protože si kupuju všechno olivové nebo hnědé. Teďka do toho aspoň tu modrou. Teď jsem si koupil červenou košili, takže se snažím, aby to nebylo jen olivová s olivovou na olivové. To není úplně ideální…

Je něco, co máš v šatníku nebo ve skříni, co tam nepatří a víš to, ale nechceš to z nějakého důvodu vyhodit?

Nepatří? Všechno tam patří, ale asi byste tam nečekali reklamní tričko Krakonoš, což je pivovar z Trutnova, odkud pocházím. To je věc, která je objektivně hnusná. Ale mám ho rád, je to taková moje libůstka.

Jakou nejlepší životní radu jsi dostal, nebo vyčetl?

Nevím, jestli je to nejlepší životní rada, ale co mně asi nejvíc vadí na lidech je, když jim záleží na tom, co si myslí ostatní. To mě asi triggeruje (štve – pozn. red.) nejvíc. Já si o sobě rád myslím, že mi na tom nezáleží téměř vůbec, a je to hrozně osvobozující. Když vám přestane záležet na tom, co si o vás myslí ostatní, můžete řešit jen sami sebe, ale ne nějak egoisticky. V reality show Zrádci byla jedna účastnice, která měla tak dobrou empatii, že se úplně zacyklila. Přemýšlela, co si ostatní myslí, až ji to paralyzovalo. Myslím, že je funkčnější chovat se přirozeně a tohle neřešit.

Nevede to někdy k lehkému sobectví?

To není o tom, chovat se jako hovado a nedbat na ostatní, ale prostě nepřemýšlím nad tím, jak mě budou vnímat. Jinak určitě jsem sobecký, ale nemyslím si, že to je špatné, pokud je to v zdravé míře.

Adam Gebrian mluvil o něčem podobném v našem podcastu. Ty to máš stejně?

Myslím, že ano. Ale já už ani nevím, jak bych na někoho mohl udělat dojem.

Takže ani oblečením nemanipuluješ?

Když tuším, že je příležitost, obléknu se líp, třeba na focení. Ale nevím, jak to udělat, aby to působilo na lidi.

Věříš, že oblečení může ovlivňovat okolí?

Určitě může, bohužel. Jsem z toho trochu smutný, nemělo by to tak být.

Jsi sova nebo ranní ptáče?

Vždycky jsem spíš vstával dřív. Ale já si nemyslím, že vůbec tenhle koncept má nějakou velkou oporu ve vědě. Mně přijde, že jde o to jenom chodit spát ve stejnou hodinu nebo vstávat ve stejnou hodinu. Takže teď chodím spát v deset, ale kdybych se přeškolil, tak můžu chodit spát ve dvě. Jde jenom o to, abych spal osm hodin.

Takže si dáváš pozor, abys spal osm hodin denně?

Já musím, protože když spím míň, tak mě bolí hlava celý den a zdaleka nefunguju na 100 procent. Takže prostě to jinak nejde. 

Kam nejraději chodíš na drink nebo na jídlo?

Já už nikam nechodím.

Vaříš si?

Ne, vaří mi moje drahá manželka. A piju prostě pivo, tím pádem nechodím na drink, nechodím do barů. A teď už vlastně ani skoro nepiju. Takže nemám oblíbenou restauraci. Nebo teda tu, co má ráda manželka, takže mě s sebou bere. 

A to je jaká?

To je Alma. Potom ještě restaurace Na Kopci a ještě se mi hrozně líbí Arepas De Lina, to je jenom takové bistro na Vinohradech, ale mě prostě baví, když ty restaurace jsou fakt buď hrozně dobré, anebo jsou autentické a na nic si nehrají. Třeba Bibimbap Korea, tady kousek od nás na Žižkově. Není to vůbec posh restaurace, ale je to prostě dobré, autentické a to mi stačí.

Jaké podcasty rád posloucháš? Kromě toho našeho…

Ani u GS Talks neposlouchám každý díl. Ale popravdě – já neposlouchám skoro žádné podcasty. Nemám kdy. Nemám ty „mrtvé časy” jako dojíždění nebo čekání. Když už jedu někam dál autem, tak si radši pustím hudbu. Poslední dobou mi přijde, že už jsem všechno slyšel, nebo mě to prostě nezajímá. Spíš si v autě sám přemýšlím.

A kdybys měl přece doporučit jeden podcast, za který dáš ruku do ohně?

To hodně záleží na tom, co lidi zajímá. Mě by třeba bavily osobní finance, takže doporučuju podcast Ramita Sethiho. Řeší tam finance s páry – často muž a žena, ale klidně i muž a muž, žena a žena. Ta dynamika mezi nimi, když přijde na peníze, je fascinující. Je to vlastně taková párová terapie v přímém přenosu. Ale když slyšíte dvacet dílů, začnou ty problémy být trochu repetitivní.

Máš nějaký osobní lifehack? Kromě toho, že spíš 8 hodin denně?

Spánek je základ, to není žádný lifehack. Ale popravdě, ten současný trend longevity, kdy si všichni hackují život, mě trochu štve. Sám jsem v tomhle hříšník – třeba ten chytrý prsten jsem si koupil. Ale reálně na něj nekoukám. Leží doma, stejně jako vitamin D, který jsem si taky koupil a zapomínám ho brát. Takže asi jediné, co opravdu funguje, je zelený čaj. Jo, to doporučuju – zelený čaj a kurkumu.

Čím jezdíš do práce?

Elektroskládačkou. Z Karlína na Žižkov je to nejrychlejší a díky elektru se nezpotím v karlínském tunelu. Nemusím se převlíkat a nesmrdím, takže to je pro mě solidní lifehack.

Tvoje oblíbené místo na odpočinek?

To je asi rozdíl – odpočinek a dovolená. Na odpočinek jsem nejšťastnější doma.

A co dovolená? Ty jsi přece velký cestovatel…

Jo, cestování miluju, ale teď jsem přepnul na hory, ideálně vysoké. Projeli jsme spoustu arktických oblastí a středně vysokých hor a teď mě láká Nepál. A Antarktida. To sice nejsou hory, ale je to tak bizarní, že mě to fascinuje. Jinak nemám vyloženě oblíbenou lokaci, ale doma je doma.

Tímto tedy uzavíráme rychlé otázky a jdeme na ty pomalé. Pavle, tvoje cesta k podnikání začala blogem Pravý gentleman, který jsi psal. Dnes máš nový blog jménem Mladý důchodce. Jaká byla tvoje motivace začít psát Pravého gentlemana?

To je dobrá otázka. Jedna z motivací byla, že Češi nemají silný názor na to, co znamená dobré oblečení. A to tehdy byla pravda. Ale popravdě si už moc nepamatuju, co mě k tomu vedlo. Je to víc než deset let! Myslím, že mě bavilo sdílet svoje zkušenosti a znalosti. A taky ta zpětná vazba – když to někdo četl, sledoval jsem čísla, jestli to je víc než minule. Blogování mě prostě chytlo.

Takže to celé – Gentleman Store – začalo blogováním?

Jo, blogování bylo tehdy obrovský trend. Ještě předtím mě bavil osobní rozvoj. V naší knihovně v Trutnově jsem přečetl snad všechny knihy o osobním rozvoji, to mi bylo tak 16. A pak přišlo blogování. Měl jsem dokonce blog o blogování. Ten měl tedy krátké trvání… a nakonec jsem se dostal k módě. A teď jsem u Mladého důchodce. Je to takový návrat ke kořenům.

Proč tě začala zajímat zrovna móda?

Já vlastně nevím. Bavilo mě to tehdy.

V té době to byl i trend, že?

To byl, a to je na tom možná trochu smutné. Já si totiž vždycky myslím, jak jsem originální myslitel, jak jdu proti proudu, proti mainstreamu. Mám pocit, že rozhodně nejsem součástí davu. Ale pak zpětně zjistím, že jsem se jenom vezl na nějakém makrotrendu, o kterém jsem tehdy vůbec nevěděl. Tohle je vlastně přesný příklad. Asi to na mě mělo vliv, ale co byla ta první jiskra, která mě zažehla, že se budu dobře oblékat, to opravdu nevím.

Takže neexistuje žádný konkrétní moment? Třeba že bys viděl nějakého blogera v zahraničí a řekl si — takový chci být taky!

Fakt asi ne. Přijde mi, že to byla úplná náhoda. Nějak se mi to prostě přihodilo, jako když člověk získá nový koníček.

Tvůj blog byl ale docela úspěšný. Pamatuješ si, kolik měl čtenářů?

Zas tak moc jich nebylo. Ale denně tam chodilo třeba 500 lidí.

To je ale docela dost, ne?

Jo… vlastně mě zpětně překvapuje, kolik lidí si to pamatuje i po těch letech. Přijde mi, že to mělo hrozně dobrou cílovou skupinu. Četli to lidé, kteří byli přesně ti, ke kterým jsem chtěl promlouvat. Teď se s nimi někdy potkávám v různých firmách. Dokonce i doktoři, ke kterým chodí moje žena, si mě z toho blogu pamatují.

Myslím, že to mělo větší vliv, než by odpovídalo té návštěvnosti. S Jakubem Lohniským (spíš to dělal primárně on a já mu trochu pomáhal) jsme psali pro Muži v Česku. Některé články tam četlo i třicet tisíc lidí, protože se šířily virálně. Ale moje blogy takové záběry nikdy neměly. Bylo to spíš o tom, že jsem si psal svoje věci a postupně to rostlo. A když jsem přestal psát, tak to zase upadalo. Nikdo jiný o tom ale moc nepsal.

Jak se ti podařilo oslovit ty čtenáře? Když si představím kluka z Trutnova, který píše blog, a najednou tam má denně pět set lidí... jak se ti to povedlo?

Měl jsem facebookovou stránku. Možná i Instagram, ale spíš ne. Na Facebooku tehdy byly ještě dobré dosahy, takže se dalo dostat k novým lidem.

Občas jsem zaplatil za propagaci třeba stovku, ale ani to nebylo pravidlem. Lidi si mě našli i přes vyhledávače. Na blogu jsem měl možnost přihlásit se k odběru nových článků, takže když jsem něco vydal, přišel těm lidem e-mail.

Žádná sofistikovanější strategie za tím nebyla?

Ne, vůbec.

Pro přesnost: blog sis založil 7. července 2011. Když jsme včera počítali články, bylo jich 162. Byl nějaký moment, kdy sis uvědomil, že tvůj blog je vlastně docela úspěšný?

Já bych to fakt nenazval úspěšným blogem. A těch 162 článků... to je za 13 let, ale většinu jsem napsal během prvních tří. Pak už skoro nic. Kdybych vydržel psát dál, tak by to možná mohl být úspěšný blog.

A přišel nějaký moment, kdy sis uvědomil, že tvoje názory na módu jsou pro lidi důležité?

To bylo spíš postupné. A myslím, že se to odráží i na těch článcích. Některé špatné jsem časem skryl, protože když jsem napsal nesmysl, lidé mi to dali sežrat. A já jim pak musel dát za pravdu. Ale v průběhu psaní se vyvíjel i můj pohled. Na začátku jsem mohl působit jako mladý floutek, který nic neví a snaží se ostatním radit, jak se mají oblékat. A asi jsem takový i byl. Jenom jsem si přečetl něco v knížce a hned to vydával za pravdu.

Později jsem to přepnul do módu, kdy jsem spíš jen sdílel svoje zkušenosti. To už moc nejde rozporovat. Když napíšete objektivní recenzi, není moc co kritizovat. A to jsem se pak snažil dělat – sdílet něco, co má smysl.

Vracíš se někdy k tomu blogu? Četl jsi ho teď zpětně?

Ne, já se moc nevracím k ničemu, takže ne. Vlastně musím říct, že mě někdy překvapí, že ty články byly docela dobré. Mám ale pocit, že kdybych teď něco psal, tak tím, že už nemám ten grif, by to bylo horší než to, co jsem psal dřív. To mě trochu brzdí, protože si připadám, jako bych už byl na sklonku života, že to nejlepší mám za sebou a moje schopnosti už jdou dolů. Ale ve skutečnosti je to jen nedostatek cviku. 

Existuje v oblasti nadčasové módy něco jako nadčasový článek?

Určitě. Napadají mě třeba eseje Paula Grahama. To je člověk, který založil Y Combinator, takový startupový inkubátor. Asi je to investor, nebo vlastně nevím, čím se živí, ale teď tráví svůj čas tím, že píše eseje. To mi přijde hrozně cool. Esej by totiž měla být nadčasová. Graham se snaží zachytit nadčasovou myšlenku, která pak skutečně přetrvá. Jeho články si pamatuju, doporučuju je a dokonce se k nim vracím, i když jsou třeba 12 let staré. Takže to určitě jde. Samozřejmě, když napíšete recenzi na něco, co se prodává jen tuhle sezónu, nadčasové to nebude.

Ale říkal jsi – s nadsázkou, samozřejmě – že jsi na sklonku své psací kariéry, což ale není úplně pravda. Už máš nový blog…

To ti teda moc děkuju, že jste to propálili.

Promiň, to je úskalí rozhovorů. Ale tam přece píšeš... Co je za tou potřebou? Co tě nutí psát, když tě to provází už tak dlouho?

Myslím, že mám v sobě takové tajné přání, že na stará kolena budu učitel. Mě to fakt baví. Teď si tu roli trochu užívám ve firmě.

A psaní je vlastně druhý směr, jen je náročné. To asi ví každý, kdo něco píše – psaní není nikdy úplně příjemné. Musíte mít opravdu silnou motivaci, energii a čas. Já teď tvrdím, že nemám energii a čas, ale reálně jde spíš o to, že nemám dostatečně silnou tu touhu. Nedávno jsem si to zkoušel zase v sobě probudit, ale zatím se mi to moc nedaří.

Založil jsi ten blog ve chvíli, kdy jsi měl potřebu něco sdělit, ale pak to trochu upadlo?

Spíš už asi nemám tu disciplínu, co dřív. Když jsem psal, věděl jsem, že každý týden musím vydat nový článek. Měl jsem na to grafy a software, které mě držely zodpovědným. Jenže teď je moje největší priorita firma, což je samo o sobě dost náročné. Takže už to nedokážu udržovat. 

Každopádně, o čem je tvůj nový blog Mladý důchodce? Zmiňoval jsi financování a investice….

Blog měl být o tom, že si připadám jako mladý důchodce. Snažím se rozdávat moudré rady jako zkušený stařík. Nosím manšestrové sako, jezdím na skládacím kole a mám pocit, že už jsem všechno zažil.
Druhá rovina je, že mě před pár lety zaujal trend zvaný FIRE – Financial Independence, Retire Early. Je to hnutí, které se zabývá tím, jak odejít do předčasného důchodu, tedy dřív než v 65 letech. Klíčem je spořit a investovat.

Přišlo mi to hrozně sympatické, protože mi konečně dávalo smysl spořit a investovat. Ne proto, abych měl peníze jen tak, ale abych měl nějaký cíl, nějaký „endgame“. To podle mě spousta lidí nemá promyšlené. Co udělají, až budou mít nejvíc peněz? Buď je spotřebují, nebo předají dětem, nebo darují. Ale málokdo nad tím vůbec přemýšlí.

Mně došlo, že mám rád práci, takže ani předčasný důchod nebyla moje odpověď. Nakonec jsem ten koncept musel přehodnotit a pokračoval dál.

Na blogu rozebíráš i osobní finanční reporty. Po třech letech jsi ale od konceptu FIRE upustil a četl knížku I Will Teach You to Be Rich. Jaký je tvůj současný přístup k financím?

Jo, tahle knížka je skvělá. A ještě jedna – Zemřít s nulou na účtě. 

Standardní knihy o osobních financích řeší, jak šetřit, zbavit se dluhů z kreditních karet a podobně, protože jsou psané pro americké prostředí. To pro mě nebylo úplně relevantní. Vždycky mě tam ale trápila jedna věc – když šetříte, vždycky můžete šetřit víc. A s tím jsem měl problém, protože to jsou ty nástrahy realizačního mindsetu. Potřeboval jsem si stanovit konkrétní mantinely nebo benchmarky, prostě to, co je vlastně správně. Třeba když šetříte 10 % příjmu, je to dostatečné, nebo ne?

Na tohle má právě I Will Teach You to Be Rich dobrou odpověď – zavádí koncept guilt-free spendingu, tedy utrácení bez výčitek. Vyhradíte si určitou částku, kterou můžete použít na cokoliv chcete, bez pocitu viny. To mi sedlo, protože mám tendenci kupovat zbytečnosti a dřív jsem si to pak vyčítal. Kupoval jsem si věci, ale už mi nepřinášely radost. To byl začarovaný kruh.
Tenhle rámec mě naučil být spokojený s tím, co mám. Ať už je to cokoli – hlavní je, že mám pocit, že to dává smysl.

Pak je tu kniha Die With Zero. Ta se soustředí na to, co dělat s penězi. Peníze mají smysl jen tehdy, když je využijete – ideálně na zážitky. Peníze vám umožňují žít život naplno, zažívat radost. Pokud zemřete a máte na účtě nevyužité peníze, znamená to, že jste je nevyužili dostatečně efektivně.

Často slyším námitku: „Nechám to dětem.“ Ale když zemřete v 85, vašim dětem je třeba 55. V té době už to pro ně není tak zásadní. Ty peníze potřebovaly dřív – když si pořizovaly bydlení nebo zakládaly rodinu. Jenže málokdo to má takhle promyšlené. 

Takže tvým cílem je maximalizovat množství zážitků?

Mělo by to tak být. Neříkám, že to tak teď dělám, protože bych asi netrávil tolik času prací. Ale pro mě je i práce svým způsobem zážitek. Když o tom tak přemýšlím, mně vlastně nejde ani tak o ty zážitky, jako o to naplnit ten život něčím, co dává smysl. Což je i ta práce. 

Co kromě práce ti dává smysl?

Pro mě je práce pořád číslo jedna. Zkoušel jsem jiné věci – politiku, cestování, různé sporty, jsem v aktivních zálohách, lezu…  ta práce je asi pořád nejvíc, no. 

Kdybys musel vybrat něco na druhém místě, co by to bylo?

Lezení. Tam se vytvářejí ty nejintenzivnější zážitky.

A co cestování? Navštívil jsi spoustu zemí – Patagonii, velehory… to nebyly zážitky?

Jasně, ale co znamená „cestování”? Třeba cesta do Patagonie znamená dva dny v letadle – to není zas tak dobrý zážitek. Když už tam jste, chodíte přírodou, vidíte hory – to je fajn. Ale hory jsou všude podobné. Když je jenom obcházíte a koukáte na ně, je to estetický zážitek, ale ne něco, co by mě opravdu naplnilo. Já potřebuji na ty hory lézt. Mít nějaký cíl v té aktivitě.

Hraje v tom roli adrenalin?

Asi jo, ale já jsem posera. Bojím se výšek. Byl jsem jednou na bungee jumpingu a byl jsem úplně vyděšený. Nejsem prototyp adrenalinového nadšence. Ale u lezení jde o to, že překonáváte strach - můžete spadnout, můžete se i zabít. Pamatuju si hodně momentů, kdy jsem byl na skále a měl jsem strach – ale racionální. A když ten strach překonáte, ten pocit si pamatujete dlouho. To je to, co mě na tom baví.

Jsi workoholik?

Nemyslím si. I když to trochu nesedí s tím, co jsem říkal předtím, rád si myslím, že mám zdravý přístup k práci. Pracuji normálně, snažím se mít i jiné koníčky. Ale práce mě prostě baví nejvíc. Takže se přestávám nutit do aktivit, které mě nebaví.

Pavel má na sobě: 

A bylo to tak vždycky?

Asi jo. Nikdy jsem neměl pocit, že by to byl problém. Zároveň jsem dost líný. Nikdy jsem nepracoval dlouho do noci. Spíš si tak roky pracuju a ono se to nastřádá.

Ale po nějaké době přišla krize. Když ti bylo třicet, psal jsi na blogu, že tě to dost vykolejilo. Pamatuješ si tu dobu?

Jo, pamatuju. Třicítka mě trochu rozhodila. Připadal jsem si starý, proplešatěl jsem, zfotrovatěl jsem a dokonce jsem to nazval krizí středního věku – ale teď bych to tak neviděl. Spíš to bylo období, kdy mi věci přestaly dávat smysl. Respektive, nebylo to tím, že by ty věci objektivně nedávaly smysl, ale spíš jsem ho v nich ztratil já.

Co ti pomohlo najít ten smysl zpátky?

Hodně mi pomohlo jít na terapii. Není to tak, že bych měl jeden konkrétní moment prozření, spíš se to postupně srovnalo. Je dobré mít někoho, kdo vám pomůže si věci ujasnit. Ale i tak si myslím, že důležité je mít jasno v tom, proč něco děláte.

To zní jako dobrá rada, ale krize a pochybnosti o práci má občas každý. Jak dlouho to u tebe trvalo?

Bylo to spíš postupné. Myslím, že to ani tolik nezáleželo na tom, co se reálně dělo kolem mě, ale na tom, jak jsem k tomu přistupoval. Velký zlom nastal, když jsme si s Honzou, mým společníkem, udělali takzvané „majitelské zadání“. Ptali jsme se sami sebe, proč vlastně podnikáme a co od toho čekáme. Bylo to zajímavé, protože jsme zjistili, že každý z nás má úplně jiné motivace. Tím, že jsme si to otevřeně řekli, to najednou dávalo větší smysl.

Nesouvisela ta tvoje krize třeba s tím, že ses měnil i stylově? Že ses posouval ve vnímání džentlmenství?

To mě ani nenapadlo. Oblečení pro mě nikdy nebylo až tak důležitou součástí identity.

Kdybys neměl Gentleman Store, co bys dělal?

Těžko říct. Táta byl podnikatel, takže mi podnikání přišlo přirozené. Možná bych byl programátor nebo investiční bankéř…

Kdyby ses zasnil, čím bys chtěl být, kdybys měl úplně volný výběr?

Upřímně, jsem spokojený tak, jak to je. Nechci být kosmonaut ani popelář. Když se nad tím zamyslíš, spousta těch vysněných věcí je v reálu úplně jiná, než jak si ji představuješ. Být kosmonautem znamená strávit roky ve výcviku a pak máš možná jeden let – a tím to končí. Takže vážně, takhle mi to přijde dobrý.

Během té krize, kterou jsi zažil, změnilo se u tebe něco zásadního? Třeba pohled na práci nebo na podnikání?

Nemyslím si, že jsem měnil něco zásadního. Možná jsem začal kouřit, ale těžko říct, jestli to byla úplně cesta z krize. (směje se)

Jak se tedy změnil tvůj pohled? Co bylo před krizí a po ní jinak?

Mám k tomu jeden koncept, který mi dost pomohl – říkám tomu koncept dvou hor. Dlouho jsem měl v sobě konflikt. Na jedné straně jsem chtěl dělat něco dobrého, být užitečný, ale zároveň jsem se často cítil líný, že pro to vlastně moc nedělám. Hodně jsem se soustředil na osobní blaho a úspěch – aby firma vydělávala, aby byly peníze. Ale zároveň jsem zkoušel věci jako komunální politiku nebo aktivní zálohy, což jsem bral jako službu veřejnosti. Jenže nic z toho mě nenaplňovalo. 

Zpětně si myslím, že moje krize byla způsobená tím, že jsem hledal odpověď na otázku smyslu života, a žádná z těch cest mi nepřišla správná. A pak jsem narazil na ten koncept dvou hor. První hora je hora ega, úspěchu – snažíš se dosáhnout něčeho pro sebe nebo svou rodinu. Když se na tu horu dostaneš, zjistíš, že ten vrchol je prázdný. To tě může zklamat. Ale právě tehdy začneš hledat druhou horu, což je hora služby druhým, altruismu.

Já jsem se snažil na tu druhou horu dostat moc brzo. Dával jsem peníze na charitu, byl jsem aktivní v politice, ale neměl jsem z toho radost, protože jsem ještě nezdolal tu první horu. Myslím, že teď jsem někde mezi – ještě šplhám na první horu a čekám, až tam dojdu. A pak možná přijde ta druhá.

To je zajímavé, často říkáš, že jsi napřed nebo že jsi začal moc brzy – moc brzo ses začal takhle oblékat, moc brzo ses pustil do některých věcí…

Jo, to je trochu pravda. I ve firmě si děláme legraci, že jsem tisíc let napřed. Ale nejsem úplně early adopter – kdyby jo, koupil bych Bitcoin v roce 2004. (směje se) Ale máte pravdu, že to u mě tak bývá – možná už od gymplu, kde jsem byl nejmenší ze třídy a fyzicky méně vyvinutý, ale hlavou jsem byl napřed. Tenhle rozpor tam vždycky byl.

Cítil ses nepatřičně mezi spolužáky?

Ne, ne, tam to bylo v pohodě. Ale přiznávám, že jsem asi pár lidí psychicky šikanoval, aniž bych to tehdy věděl. Za to se omlouvám.

A jak?

Ani nevím, asi jsem dělal vtipy a smál se jim. Byl jsem rýpavej. Přišlo mi, že když to jde, tak proč ne. No, pak jsem pochopil, že to úplně smysl nedává.

Říkal jsi, že sis prošel krizí, hledal smysl života... už jsi ho našel?

Opravdu se mě chcete ptát na smysl života? 

Ne, jen jestli jsi ho už našel…

Jo, ale pořád to je spíš na pragmatický úrovni. Snažím se v tom najít i duchovní rozměr, ale moc mi to nejde. Přišlo by mi to fajn – pak by to všechno dávalo větší smysl. Jinak to je o tom, že zaopatříš sebe, rodinu, trošku pomůžeš ostatním a nakonec umřeš.

Takže pořád hledáš to „proč”?

Jo, myslím, že tohle si hledá každý.

Co pro tebe znamená úspěch? Objektivně jsi úspěšný podnikatel, co vybudoval něco z ničeho.

Tohle mi dřív vadilo – úspěch mě vždycky vyčleňoval, stejně jako třeba to, že jsem měl ve škole samý jedničky. Rodiče mých spolužáků pak na mě ukazovali: „Když má Pavlík jedničku, proč ty ne?“ I takováhle blbost vás vyčlení. Nebo udělá, že jste někdo jiný.No a podobně mě vyčleňuje i podnikání. Většina lidí je zaměstnaná, a to je „normální“.

Takže úspěch je něco, co tě dělá „jiným“?

Jo, přesně. Normální je být zaměstnaný, ne vlastnit firmu. A takových věcí je víc. Proto se třeba některých diskuzí s mými kamarády na tato témata nebo na téma peněz takticky neúčastním.

Tvé blogy jako by to vyčleňování kopírovaly. Začal jsi jako Pravý gentleman v osmnácti, pak Mladý důchodce kolem třicítky. Čteš spoustu věcí, který tě zase trochu odlišujou od ostatních, ne?

To nedělám schválně. Čtu to, co mě zajímá.

Zajímá tě seberozvoj?

Jo, ale ne to klišé „vstávat v pět a studená sprcha“. To mě otravuje. Spíš mě zajímá, jak se stát lepším na širší úrovni.

Máš návod, jak být lepší?

Je to to, co funguje tobě. Ne každý má tuhle touhu v sobě. A je to asi v pohodě. Já to jenom mám docela hodně – jsem v tom asi takový individualista, že by každý měl mít nějaký svůj obrázek a ten ideálně naplňovat.

Jaký je ten tvůj obrázek? Kdo tam stojí?

Ježiš, opravdu těžké otázky máte. Já se účastním takových ezoterických workshopů a tak. Což je mimochodem velice dobré, to doporučuju. I když ten název je zavádějící. Říkám tomu třeba „mužské kruhy“. A tam jsem zjistil, že moje „světelná postava“, esence, něco jako moje ideální já, je milující otec.

K závěru našeho podcastu se pojďme vrátit zpátky k Gentleman Store, protože mě zajímá otázka, jestli jsi se něco během těch 10 let naučil od svých zákazníků.

Hlavně jsem rád, že existujou a že u nás nakupujou. Je pro mě pořád nepředstavitelné, že jich je tolik. Protože já jsem si na začátku našeho podnikání říkal, že ta hranice, kam to můžeme dotáhnout, je třeba obrat půl milionu měsíčně. To už jsme překonali tenhle měsíc třeba 25krát. Mrzí mě, že už nemám čas být se zákazníky v tak blízkém kontaktu jako dřív, ale stejně se snažím se čas od času mihnout na prodejně, popovídat si s nimi a podobně. 

Co plánuje Gentleman Store dál?

Plánujeme víc kamenných obchodů a nové značky. Víc konkrétně zatím mluvit nemůžu, ale je to cesta kupředu.

Představ si, že za dalších 10 let tady budeme sedět znovu ve stejném složení a budeme si znovu povídat o těch nově uplynulých 10 letech. Kde ty budeš, kdo budeš a co nám budeš říkat?

Budu v Gentleman Store, pořád mě to bude bavit, Budeme mít těch obchodů spoustu – v Česku, na Slovensku i v Maďarsku. Budeme jedním z největších hráčů na trhu a budeme ale zároveň tvořit podhoubí i pro ty ostatní, protože bych si přál, aby tady bylo x nezávislých obchodů, kde se dají koupit pěkné věci. Abychom my chlapi měli kde nakupovat. A pořád se budu snažit přiblížit tomu ideálu, který mám v hlavě.








Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?

Vložit komentář
Škoda, zatím tu nic není. Budeme rádi za komentář.