Jasmína a Pavel Houdkovi: Když někdo zesměšňuje naše hranice, je to signál, že se máme víc bránit
10.1. 2024, Petra Martínková & Filip ProučilModerní sebeobrana není o tom, umět se poprat. To nám Jasmína a Pavel Houdkovi řekli hned na začátku našeho rozhovoru. Čechy ji učí už deset let v rámci svého projektu Moderní sebeobrana. A daří se jim to. Sebeobrana v jejich pojetí je téma pro ženy, muže i „drsné chlapy“. Je to totiž téma o poznání a nastavení vlastních hranic. Možná to zní trochu efemérně, ale setkáme se s tím všude. V dětství, ve škole, v rodině, v práci, u lékaře, v hospodě… setkají se s tím muži i ženy jakéhokoli věku. S Jasmínou a Pavlem jsme si povídali o tom, jak vlastní hranice poznat, jak se bránit jejich překračování a proč je to tak těžké. A mluvili jsme samozřejmě i o módě, o tom, proč Pavel rád nosí růžovou a Jasmína černou, o tom, jestli oblečení může vyprovokovat agresi, o stereotypech v Česku, o intuici a jejím souboji s racionalitou a o mnoha dalších praktických věcech.
Jasmíno, Pavle, my jsme podcast, který se věnuje primárně stylu a oblékání, prozraďte nám, jak byste definovali váš styl oblečení? Jasmíno, možná prosím začni ty, protože na první pohled poutáš pozornost…
Jasmína: Já mám módu ráda. Teď díky tomu, že podnikám a že hodně pracuju, tak si můžu dovolit i módu, která je kvalitní a udržitelná. Nedávno se mi poprvé v životě stalo, že jsem si koupila něco podle mě velmi drahého. Podle většiny lidí, kteří mají průměrný pražský plat, to možná zas tak drahé není, ale pro mě jo, protože já pocházím z velmi chudé rodiny, z rodiny, která byla dysfunkční, kde nebyly peníze, kde byl alkoholismus a podobně. Peněz si velmi vážím a teď poprvé v životě jsem si koupila kvalitní kabát od české návrhářky, tak na to jsem pyšná.
Ten tvůj styl je hodně výrazný, co jím vlastně říkáš? Nebo styl říká o tobě?
Jasmína: Ano, nosím výraznou rtěnku nebo mám tečky kolem očí a různě po prstech a na krku, prostě tam, kde se mi to líbí. Rtěnky se mi vždycky líbily, ale začala jsem je nosit až v dospělém věku a myslím si, že to hodně souvisí s mým sebevědomím. Dřív jsem sebevědomí neměla, takže i věci, které se mi líbily, jsem si prostě neoblékla, přestože jsem se v nich cítila dobře. Přestože jsem se v nich sama cítila hezká, tak jsem si říkala, že je to vlastně moc. Ale díky Moderní sebeobraně, kterou učím, kterou propaguji a které věřím, tak si to dovolím.
Myslíš tedy, že oblečení souvisí se sebevědomím? Z našich zkušeností Češi oblečení moc neřeší. Na rozdíl od západních zemí tady není ten trend show off – prezentovat se oblečením. Má oblečení a sebevědomí nějakou souvislost?
J: No jasně, obrovskou. Na kurzech se nás často ptají – hele, když se budu zahalovat, tak tu pozornost neupoutám a pak se mi nic nestane? Potenciální agresor si mě na té ulici nevybere? A my vždycky říkáme, že takhle to vůbec nefunguje. Je velký stereotyp myslet si, že když se schováš do kapuce, když budeš mít třeba nějaký ošklivý vytahaný svetr nebo tepláky a zablácený boty, tak že si tě lidi nevšimnou. Není to tak. Když se necítíš sebevědomě a potřebuješ se schovat, tak ti agresoři to cítí a právě po takových lidech jdou. Takže spíš když se bojíš, když si nevěříš a chodíš oblečená nebo oblečený jinak, než v čem bys skutečně chtěl, tak se na tebe to násilí může pravděpodobněji nalepit. Když jde žena výrazně oblečená, má třeba mini šaty, velký výstřih, výrazný makeup, boty na vysokých podpatcích, tak taková žena se sice může stát terčem pokřikování o něco víc, než když výrazné oblečení nemá, ale agresoři po ní pravděpodobně nepůjdou, protože si podvědomě říkají – tahleta si věří, takovou já nechci. Každý agresor chce někoho, kdo si to nechá líbit, chce snadnou kořist. Když jsi zloděj a chceš vykrást dům, tak si taky vybereš ten dům, kde se nesvítí a kde nikdo není, a ne rozsvícený barák plný lidí, odkud hraje hudba. Každý agresor to chce mít jednoduché, takže si vybere tu, která je zakřiknutá, která vymetá pohledem podlahu. Takovou přepadne.
Pavel: Neplatí to samozřejmě takhle ultimátně, ale ta šance může být opravdu vyšší…
K tomu se ještě dostaneme, ale nejprve nám Pavle pověz, co rád nosíš ty a jak ty vnímáš důležitost a podstatu oblečení?
Pavel: Oblečení je důležité, protože podle toho, jak jsi oblečený, tak tě lidi vnímají. Můžeš si stokrát říct, že ne, že to tak není, nebo že na to kašleš a je ti to jedno. Ale ono to jedno není, protože podle toho, jak vypadáš, tak tě ti lidi posuzují. Když čekají, že jsi profesionál, tak bys měl být taky profesionálně ustrojený. Pro mě je v oblečení důležitá udržitelnost, hodně řeším, odkud to oblečení je, kde se šilo, kdo ho šil, z čeho to je ušitý a tak. Třeba nenosím žádný kožený věci.
Jsi vegan?
P: Jsem vegan a černá je můj styl.
A co pro tebe ta černá vlastně znamená?
P: Já se hlavně snažím, aby pro mě bylo oblékání jednoduché. Takže takový můj ideál v oblékání je Steve Jobs, který nosil jenom černé roláky.
Říká se, že černá barva je takový Joker, že se proměňuje podle prostředí, kde se nachází a zároveň funguje tak, že o svém nositeli nic moc neprozradí. Vy jste dnes v černé oba dva, co pro vás černá znamená?
J: Černá pro mě znamená sílu, sebevědomí a dobrý vkus. A taky se dá sladit se vším. Je praktická, protože všechno skryje.
P: Já teď docela často nosím růžovou. Dokonce jsem si nechal udělat speciální edici našich triček v růžové. Mám k tomu i růžový ponožky a přijde mi to fajn k té sebeobraně, kde čekáte velkýho, zamračenýho a přísnýho chlapa, nejlíp v maskáčích. A mně připadá hezky subverzivní, že chodím v tom růžovým tričku a že to tím trošku shazuju, protože, byť to je vážné téma, tak si nezaslouží, aby všichni byli zamračení a krutopřísní.
Růžová je „baby červená”, primárně mužská barva, ale v Česku se muži často růžovou zdráhají nosit, protože ji mají spojenou s ženskostí. Setkáváš se, Pavle, s tím, že ti někdo říká, jé, ty máš růžový triko, to je divný.
P: To se mi nestalo. Ale faktem je, že společnost růžovou barvu na mužích vnímá zženštile, panuje mínění, že je to barva, kterou nosí gayové, a mně přijde dobré tyhle stereotypy bourat.
J: Ty jsi člověk, který bourá stereotypy a vydává se tam, odkud ostatní utíkají. Například do témat femicidy nebo sexualizovaného násilí a obtěžování. Pavel kdysi vyhrál titul Genderman roku a jedna novinářka se ho zeptala, jestli mu ta cena k něčemu pomohla. A on dostal záchvat smíchu a řekl – v žádným případě, ta cena mi spíš škodí, protože teď jsem pro ty lidi feminista a „slaboch”, co si schválně vybírá tahle témata. Přitom Pavel je jedním z nejvyrovnanějších lidí, které jsem ve svém životě potkala. A přijde mi, že tu růžovou barvu nosí částečně i proto, aby ukázal, že sebeobrana není – jak to někteří vnímají – jen o drsnosti a o tom, že „hele, když nebudeš trénovat, tak nebudeš prostě dobrej, když nechodíš dvakrát týdně na thaibox, tak se neubráníš”. Pavel boří stereotypy, i například v Senátu, kde mluví o femicidě a podobných tématech.
Pavle, kde se to v tobě bere, ta motivace bourat předsudky a chodit za hranice?
P: Ono to má dvě roviny. Ta jedna je faktická. Chtěl bych ze sebeobrany sundat to stigma, že je to věc jenom pro vojáky nebo ramby, jenom pro ty, co mají svaly a umí se rvát. Tak to není. Sebeobrana je nejvíc pro obyčejné lidi. Ta druhá rovina je ta, že mě svým způsobem baví narušovat stereotypy. Já jsem byl rebel odjakživa, odmala. Vždycky jsem měl dvojky, trojky z chování. Nebyl jsem nějaký grázl, že bych někde něco rozbíjel nebo kradl, ale pořád jsem měl samé poznámky typu – vyrušuje, pořád vyrušuje, vyrušuje i přes napomenutí...
Když se vrátíme zpátky k tomu oblečení, může oblečení nějakým způsobem vzbudit agresivitu, anebo ji naopak nějakým způsobem předejít? Jasmíno, tys říkala, že vlastně neplatí, že když se zahalím a budu nenápadná, tak si mě nikdo nevšimne, tak jak to tedy je?
J: Ano, není to primárně o tom, co máš na sobě, ale o tom, jak se cítíš. Bojácný člověk vábí tyhle lidi – manipulátory, hulváty, agresory, pitomce aj., ale to je o tom sebevědomí, o tom, co vyzařuješ, o tvém postoji, o tom, kam míříš pohledem. A to, jak se oblékáme, s tím jde ruku v ruce. My si musíme primárně nastavit, jak být sami sebou, a pak si můžeme obléknout to, na co máme skutečně náladu. Pak budeme působit silně i v momentech, kdy máme strach. A strach je normální, běžná věc. Ten máme všichni, nejenom když jdeš po ulici a vidíš divnýho člověka, který by ti mohl ublížit, ale i v jiných interakcích – kolega v práci řekne nepříjemný vtip, slyšíš nějaký křik na ulici...
P: Jestli oblečení může vzbudit agresi? Typicky spíš ne, ale já k tomu ještě něco dodám. Je takový nejsprostější stereotyp, že když je žena oblečená odhaleně, tak si za nějakou formu násilí, obvykle sexualizovaného, může tak trošku sama, protože násilníka přiláká. To ale vůbec není pravda! Na to ostatně existuje spousta studií, a když se podíváte, co měly oběti sexualizovaného násilí na sobě, tak zjistíte, že oblečení nehraje žádnou roli. Způsob oblečení nijak neovlivňuje míru pravděpodobnosti, s jakou se stanete obětí sexualizovaného trestného činu. Není tam žádný vztah, to víme.
Kdysi byla docela vypovídající výstava v New Yorku, která se jmenovala „Co jsem měla na sobě”, myšleno, co měly na sobě ženy, když je násilník znásilnil. Mezi tím oblečením bylo pyžamo, policejní uniforma, mini šaty, tepláky… takže pokud jde o sexualizované násilí, tak oblečení nehraje roli, už jen proto, že víc než 90 % znásilnění jsou dopředu plánované činy. My máme pořád představu, že znásilnění je spontánní věc, že se ten chlap prostě nějak neudržel, že to jinak nešlo. Ale to není pravda. Taková forma násilí je naplánovaný čin, kdy pachatel dělá nějaké kroky dopředu a plánuje, jak se to stane. A pak je mu jedno, jestli máš na sobě tepláky nebo mini šaty, protože jde za svým cílem tak jako tak. Nicméně v jiných případech může oblečení hrát v případném „vyprovokování” agrese jistou roli. Nedávno se stal případ, že zmlátili kluka, protože šel někde s duhovou vlajkou a duhovým oblečením. To skutečně pozornost agresorů připoutalo a skutečně by se to zřejmě jinak nestalo. Takže ta odpověď na tvoji otázku není úplně jednoznačná. V případech sexualizovaného násilí oblečení roli nehraje, v jiných případech může. Když půjdeš ve slávistickým dresu do sparťanského kotle, tak dost možná dostaneš nějakou facku.
J: Já chci jenom říct, že lidé by měli mít možnost nosit naprosto cokoliv, ať to jsou duhové vlasy, řasy, náramky, cokoliv. Nikdo by na ně neměl útočit. To je prostě špatně.
Oba dva říkáte, že v agresivitě a násilí hraje roli naše vlastní „vyzařování”, které může případného útočníka buď odradit, nebo naopak upoutat jeho pozornost. Ten pojem vyzařování je ale poměrně abstraktní. Znamená to sebevědomí?
P: To je skvělá otázka. Ano, to vyzařování nemá nic společného s ezoterikou, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale právě se sebevědomím, respektive sebepojetím. Jednoduše řečeno všechno začíná u tvého poznání tvých vlastních hranic. Většina lidí však bohužel netuší, kde má hranice, a přijde na to až ve chvíli, kdy je někdo překračuje. Člověk by si ale měl v klidu sednout a uvědomit si, kde ty jeho hranice jsou. Vadí mi košilaté vtipy, nebo ne? Vadí mi třeba, když se se mnou kamarádi nebo rodina vítají líbáním, nebo mi to nevadí? A samozřejmě to má i nuance – někdy a od někoho ti to vadí, jindy a od někoho jiného ne. Ale je důležité tohle o sobě vědět. Když to víš, nenecháš si ty hranice překročit. Když to nevíš, tak než stihneš zareagovat, než vymyslíš, co říct, tak je ta situace pryč a necháš si ji tím pádem líbit. Když víš, kde máš hranice, tak můžeš říct stop, tohle se mi nelíbí. Můžeš mít dopředu připravenou větu, kterou použiješ, když někdo tvé hranice bude chtít překročit. Problém je, že většina lidí o tom nepřemýšlí. Prostě si nechá ty hranice posouvat, protože to tak dělají všichni.
Jenomže když pořád ustupuješ z vlastních hranic, logicky se pak cítíš špatně. Pořád ustupuješ ostatním a tvé sebevědomí klesá. Když si hranice uvědomíš, můžeš na nich stavět v každodenní komunikaci, a tím se cítíš jistěji a sebevědoměji. Například – kolega na tebe sahá a tobě se to nelíbí? Tak mu jednou řekneš, hej, nech toho, nesahej na mě, mně se to prostě nelíbí. On bude mít pravděpodobně nějaký kecy, o tom ještě můžeme mluvit, ale nechá toho. A ty tím začínáš získávat sebevědomí. A to je to, o čem mluvíme. Žádné násilí nezačíná zničehonic. Násilí, ať je jakékoliv, tak nezačne tím, že tě někdo drží, škrtí nebo z tebe strhává oblečení, protože tě chce znásilnit. Ne. Násilí začne tím, že si tě agresor vytipuje. Nejprve si tě potřebuje otipovat, takže začne cíleně překračovat tvé hranice, začne na tebe sahat. Ví, že ti to vadí, ale čeká, jak zareaguješ? A když neuděláš nic, tak říká aha, takže když nezareagovala na tohle, tak nezareaguje ani na tohle, a přitvrdí. A když nedostane stopku, tak ví, že může přitvrzovat, přitvrzovat a pak, když jsou vhodné podmínky nebo tě do těch vhodných podmínek zmanipuluje, tak přikročí k násilí samotnému. My to vidíme dnes a denně, máme zanalyzované tisícovky takových případů…
J: V naší knížce píšeme třeba o sexuálním násilí v taxících, což je překvapivě častá věc. Spousta žen nejezdí taxíkem, protože se bojí, že řidič na ně bude mít nějaký řeči nebo na ně bude sahat. Máme několik případů přímo znásilnění taxikářem a všechny ty případy jsme analyzovali. Nikdy to nebylo tak, že by taxikář jel, pak zatočil někam do lesa a tam pasažérku znásilnil. Vždycky to něčím začalo – sprosté vtipy, otázky na to, jestli má žena přítele, co se jí líbí – nenapádné posouvání hranic. V takovém případě se za sebe musíš postavit. Když se rozhodneš za sebe postavit, tak vyzařuješ, že si to nenecháš líbit. To je to vyzařování.
Je složitější si nastavit vlastní hranice v komunikaci s cizími lidmi, nebo s blízkými, třeba v rodině?
J: Podívej, ono bránit se je vždycky těžké, protože tím vždycky něco ztrácíš. Ztrácíš tu „dobrou pohodovou” atmosféru, která je teda jen naoko, protože když je tam někdo, komu něco vadí, tak to asi není úplně stoprocentně pohodový. Taky se dost možná setkáš s reakcí typu „ježiš, co děláš?”, „ty přeháníš”, „to byl jenom fórek, buď rád, že je říkám, aspoň tě můžu pobavit, když ty sám jseš nudnej”. Prostě to ten dotyčný začne házet na tebe. Tomu se říká znevažování a přichází to ve většině případů, když se ohradíme proti něčemu, co se nás dotklo. A znamená to jediné – že se máme bránit o to víc. Člověk, který třeba řekne blbej vtip, a všem se nám to někdy povedlo, se omluví nebo to přizná, řekne to jsem přehnal, promiň. A to klidně stačí. Hulváty, manipulátory, agresory a lidi, kteří nemají dobrý úmysly, poznáme tak, že když se ohradíme, tak se neomluví, není jim trapně, ale hází to na nás a říkají, „ale prosím tě, přeháníš”. Tak poznáme, že se skutečně jedná o moment, kdy je dobré se bránit.
Pokud narazíte na takového člověka, který vaše hranice znevažuje, musíte se bránit ještě jednou, znovu to zopakovat a stát si za svým. Já vím, je to těžké, zvlášť, když je to v rodině, to bývá velmi těžké ustát a vymezit se, protože ty tím „ztrácíš kredit”, „děláš vlny”, „kazíš tady rodinnou atmosféru a náladu všem”. Bránit se je sakra těžké, tak proč to vlastně dělat? Protože tím si zajišťujete, že ten člověk už nebude pokračovat. Vyplatí se se bránit, protože tím násilí zastavíte a určíte, jak se k vám budou ostatní chovat. A obrovský bonus je ten, že můžete být inspirací pro ostatní. Tím, že se za sebe postavíte, ukážete okolí hele, tohle je špatně, tohle já tady nestrpím. Stáváte se tvůrci změny, nastavujete pravidla, a to je obrovský bonus, a vlastně i motivace, proč bychom se měli bránit i za cenu toho, že ztratíme nějaký kredit, že nás budou pomlouvat, že nás nebudou mít rádi, že nás nebudou zvát na zaměstnanecký večírky nebo na rodinné oslavy. Jo, tohle ztratíme, ale získáme to, že se budeme cítit líp, a to je prostě dobrý.
P: My máme malou dceru a už teď ji učíme, aby se uměla za sebe postavit, aby řekla, když je jí něco nepříjemné. Samozřejmě jsme narazili na situace, kdy jí někdo například chtěl dát pusu a ona řekla, že ne. A i nám se stalo, že druhá strana nereagovala úplně dobře, začala to nějak shazovat, zesměšňovat nebo třeba citově vydírat. Do toho už potom vždycky vstoupíme. Oni to lidé často nedělají se zlým úmyslem, ale je potřeba se zamyslet, co tím to děcko učíš? Co se tím ta naše dcera naučí, když sebere odvahu a někoho odmítne, a ten někdo ji začne shazovat? Tak se naučí – OK, já se za sebe postavím, ale když je někdo větší a silnější, tak to stejně nebude respektovat, takže to je vlastně marný. Tomu se říká naučená bezmoc – pak už se prostě ohrazovat nebude, protože ta druhá strana ji stejně zesměšní, nebude ji poslouchat nebo si prosadí své. To je nastavení do života, který nechceš. A jde tomu zabránit tím, že budeš mladou generaci vychovávat v sebevědomí.
My to dodržujeme fakt důsledně, třeba i u lékaře. Například, malý děcko má dostat injekci a lékařka začne mluvit na mě – jo, tak ji svlíkněte a řekněte jí… a já říkám – řekněte to jí, ne mně, ona je pacient. A pak jí chce dát injekci a povídá, že to nebude bolet. A do toho zase musím vstoupit a říkám, prosím vás, řekněte jí pravdu, tohle není pravda, že ji to nebude bolet. Tím děti naučíte jenom to, že doktoři prostě kecají a příště už nebudou věřit žádnému doktorovi. Nebo když jsme byli na ORL, tak se dcera bála a doktor na konci vyšetření říkal – ona se nějak hrozně bojí. Tak jsem mu řekl – za prvé, nejste psycholog, tak si tohle nechte, a za druhé, když byste šel někam poprvé a byl tam člověk, který je dvakrát větší než vy, vytáhnul by z kapsy takhle ohromnou nerezovou věc a naklonil se k vám s ní. Nebál byste se?
J: Hele, nikdo jinej se za tvý dítě nepostaví! A pokud jsme se doteď nedokázali postavit sami za sebe, tak teď, když máme děti, tak to udělat musíme. Když jsme rodiče, tak jsme ty největší autority pro své dítě, ti největší hrdinové a hrdinky. I když se vám nechce, tak to udělejte. Jasně, nikdo nechce být za potížistu, ale má to své benefity, například že z tvého dítěte vyroste silný jedinec. A z tebe taky vyroste silný jedinec. Třeba si nastudujte naše věci, naše know how je zdarma na sociálních sítích, protože chceme, aby to každý znal. Nemusíte si kupovat knihu, nemusíte chodit ani na kurz, ale mrkněte minimálně na sítě, kde o tom píšeme a kde najdete fakt jednoduchý a jasný postup, jak se za sebe postavit.
A není tohle už od začátku nastavené ve společnosti špatně? Protože my jsme byli vychováváni přesně opačně. Abychom byli hodní, vycházeli s prostředím, nevyvolávali problémy… to, co popisujete vy dva, tak nutně povede k reakcím, a na to asi musíme být v takovou chvíli připravení, ne?
P: Je v pořádku nebýt konfliktní, samozřejmě. To je správná výchova. Ale stejně důležité je vědět, kde máš hranice, za které už nikdo nesmí jít. A důležité je rozmyslet si to v klidu, protože v té stresové situaci už pak máš nějaký návod. Pokud bys nad tím přemýšlel ve stresu, tak toho moc nevymyslíš. Každý potřebuje mít velmi dobrý povědomí o svých hodnotách a o svých hranicích. To, co sneseš, a to, co už nesneseš a za co jseš ochotnej se postavit.
J: Důležité je naučit se princip. Jak na to. Jakmile se tohle naučíš, budeš fungovat v nejrůznějších situacích – u doktora, ve škole, v rodině, práci i vůči případnému agresorovi. Vzpomeňte si na vaše vlastní situace. Vždyť, hergot, všichni jich máme x za ten život. Odmala přes pubertu až do dospělého věku. Sáhněte si do té minulosti a vybavte si, co už za sebou máte, kdy vám něco vadilo, kdy jste se chtěli ozvat a neozvali jste se. A naučte se se ozvat. Pak si totiž v té samé situaci řeknete – teď už se umím ozvat, umím Moderní sebeobranu, takže si poopravím postoj, vím, jaký použiju slova, vím, že mám říct přísnou větu, vím, že musím počítat se znevážením a být na něj připravený. Vím, že to možná nebude příjemné, ale vím, že se za sebe příště postavím.
Dobře, pojďme se bavit konkrétně. Co tedy konkrétně říct, když se za sebe chci postavit? A jak? Jakým tónem?
J: Je dobré naučit se jednu důraznou silnou větu. Ta může vypadat třeba takhle: „Nechte toho!” Nebo: „Tohle mi vadí! Takhle se mnou nemluv!” Nebo důrazný a silný: „Ne, to ne!” Taková věta vás totiž dostane ze zamrznutí ve všech stresujících situacích, který vám nejsou příjemný. A je jedno, jestli je to šéf, který tě buzeruje za to, že něco nestíháš, nebo tetička na rodinné oslavě, která chce zase pusinku po tvém děcku, který „není vychovaný”, protože jí tu pusinku nedá. V takových situacích, které jsou nepříjemné, máme totiž všichni tendenci zamrzat. I navzdory tomu, že máme argumenty, máme vědomosti a jsme v právu, tak si nevybavíme prostě nic. A v tenhle moment nám funguje právě taková primitivní věta. Řeknu ne. A pak můžu něco doplnit, třeba „takhle se mnou nemluv” nebo „takhle my to neděláme”, „to se mi nelíbí”, „to je nevhodné”. A pak si stůjte za svým. Klidně tu větu zopakujte, buďte důrazní, přísní, neusmívejte se, neproste, nepožadujte žádné náhrady. Buďte jasní, pevní, struční.
P: Ta nejdůležitější věc na tom všem je připravit si to předem. Nacvičit si to. Klidně si stoupněte třeba před zrcadlo nebo před telefon se zapnutým nahráváním a řekněte si to. „Ne, takhle ne!” „Ne, nechte mě!” A říkejte si to tak dlouho, dokud to sami sobě uvěříte. Pomůže vám, když se zamračíte, pomůže vám, když dáte hlavu nahoru, a to si všechno před tím zrcadlem zkuste. Až pak budete v takové stresové situaci, nebude to pro vás nové. Budete vědět, co dělat.
No jo, ale co pak to znevážení. Co když se ti zpět ozve: „Co blbneš? Vždyť jsem nic tak hroznýho neřekl.” Co pak?
J: Stůjte si za svým! Zopakujte svou větu ještě jednou a trvejte na tom. Prostě ne, tohle mi vadí, takhle to nebude. A co je ale nesmírně důležité – abyste si o tom později doma popřemýšleli a abyste sami sebe neobviňovali, neumlčovali, protože to máme všichni tendenci dělat. Jenomže si uvědomte, kolikrát už jste si nechali něco líbit? Už bylo načase se ozvat! Je v pořádku, že jste se ozvali, i když třeba někdo plakal, někdo vám něco vyčítal, musela se vypnout pohádka, zhasly svíčky nebo dokonce spadl ten dřevěný betlémek, který máme už 20 let. Jasně, vaše postavení se za sebe udělá asi nějakou neplechu. A je s tím třeba počítat. A je potřeba se umět za sebe postavit i před sebou samotným. Pochválit se. Jedinou výjimkou v tomhle všem je debata s opilcem. Pokud je ten druhý člověk opilý, tak se s ním vůbec nebavte. Vůbec. Můžete říct: „Hele, teď je toho na mě moc, popovídáme si o tom později.” Klidně to vemte na sebe, ale nebavte se s ním.
Člověk si může něco ze své reakce natrénovat před zrcadlem, ale co když pak v reálné situaci dostane strach? Jakou roli vlastně strach hraje – a jak s ním pracovat?
P: Strach je úplně zásadní téma pro Moderní sebeobranu. Když tě někdo ohrožuje, když ti chce někdo ublížit, tak se prostě budeš bát. A pokud se nenaučíš s tím strachem zacházet, pokud si na něj nezvykneš, tak můžeš umět cokoliv, můžeš být nejlepší boxer v Čechách, ale stejně to nejspíš nepoužiješ, protože tě zradí hlava. O strachu mluvíme na všech našich kurzech, už jenom proto, že víme ze studií, že zhruba 70 % obětí násilí zažije něco, čemu říkáme syndrom zamrznutí nebo paralýza. To je situace, kdy nevíš, co máš dělat, a opravdu máš třeba problém se i jenom pohnout. A je jedno, co umíš, co víš.
Strach jako takový není špatný. Je to nějaké varování, je to nějaká mobilizace organismu, je to vlastně takový kámoš. Ale nesmí přerůst určitou míru, nesmíte se propadnout do té paralýzy. Kdyby někdo řekl, že v situaci, kdy mu chce někdo ublížit, nemá strach, tak já bych měl strach o něj, že je s ním něco špatně.
Faktem je, že při Moderní sebeobraně se musíš strachu, stresové situaci, vystavit i v rámci tréninku v nějakém scénáři, v jakém by se to mohlo pravděpodobně stát, abys pak byl schopný ty naučené věci v reálné situaci využít. Jsou na to různé postupy a techniky, kterými se můžeš naučit, jak strach využít ve svůj prospěch.
J: Mně se stává, že mě lidi chválí za to, že jsem silná a že se nebojím a dávají to do souvislosti. A tak to vlastně vůbec není. Jo, já jsem hustá, to je pravda, ale z jiných důvodů. Já jsem dobrá proto, že o strachu mluvím, v tom je moje síla. Já umím přiznat, že se někdy bojím. Přiznávám se veřejně i k tomu, že i já jsem taky na chvilku zamrzla, ale pak jsem to odbourala přesně těma metodama, který učím. Cílem není nemít strach, cílem je naučit se se strachem pracovat a fungovat.
Jakou roli hraje při předcházení nějaké agresivitě intuice? Může člověk vycítit, že se třeba schyluje k nějaké nebezpečné situaci? A co když si v takové chvíli říká, že to není možné, že ho právě strach a mozek klame?
P: Neklame. A není to žádná ezoterika, je to do detailů popsaná věc, která funguje. Ve zkratce je to o tom, že tvůj mozek přijímá každou vteřinu obrovské množství podnětů, ale do vědomí ti pustí jenom velmi malé množství. My se tady spolu teď bavíme, ty se soustředíš na to, co říkám, ale tvůj mozek vidí a slyší všechno okolo sebe, ale vytěsňuje to, protože se soustředíš na mě. Nicméně mozek to všechno zaznamenává, a když vidí něco netypického, něco zvláštního, tak tě na to upozorní a upozorní tě na to právě tou intuicí, blbým pocitem. Já jsem za svůj život mluvil s fakt velkým množstvím lidí, kteří se stali obětí nějakého násilného trestného činu. Dost často k nám chodí lidi, který už nějaký násilí zažili a chodí k nám proto, aby se naučili, jak ho nezažít znovu. To je mimochodem dobrej nápad, protože když násilí zažiješ jednou, tak máš mnohem větší šanci, že ho zažiješ znovu. A já se s těma lidma vždycky bavím o tom, co prožili, co se jim dělo. Z těch stovek lidí všichni řekli skoro to samé, skoro tu samou větu. Všichni ti lidi řekli „mně se ten člověk nějak nezdál”. Ale pak dodali, že „vypadal normálně”, „vypadal slušně”, „mluvil normálně”, „nebyla tma, tak jsem ho do toho domu pustila”, „tak jsem si s ním ten taxík napůl vzala”, „tak jsem s ním do toho výtahu vlezla”, „tak jsem, tak jsem…”, a pak se začal dít ty hrozné věci, kvůli kterými za námi pak ti lidé přišli. Všichni měli to varování, něco se jim nezdálo. A všichni si řekli – ne, to mě mozek klame, jsem zbytečně paranoidní, zbytečně se bojím.
Ale když vás mozek varuje, tak jestli můžu dát jednu radu v tomhle podcastu, tak to prostě poslechněte. To neznamená, že začnete hysterčit nebo křičet, ale prostě se otočte na patě a běžte pryč. Když jste se s někým seznámili v baru a rozhodli jste se, že si vezmete napůl taxíka, a vy jdete k tomu taxíku a ozve se vám ten instinkt, není nic špatnýho na tom říct hele, já jsem si to rozmyslel, pojedu sám. Když stojíte u výtahu a zezadu vyjde člověka, který chce jet s vámi, ale vám se nelíbí, tak klidně já počkám. To není nic sprostého, ne? Jenom my máme strach a říkáme si, co si o nás bude myslet? Ale víte co? Prostě radši věřte své intuici a možná se vyhnete velkým problémům.
Ještě poslední otázka na závěr. Kdybyste měli dát několik rad lidem, kteří se setkávají s šikanou, násilím nebo překračováním jejich hranic, jaké by to byly rady?
Jasmína: 1. Věř intuici. Když máš blbej pocit, tak zvedni hlavu, zkontroluj svoje okolí a reaguj, nikdy ten pocit neignoruj. 2. Uprav si postoj, pořádně si stoupni, nečum do mobilu, zvedni hlavu, ramena dolů, mírně dozadu a přísnej výraz. 3. Používej důraznou a jasnou komunikaci - „nechte mě!” nebo „běžte pryč!” nebo úderný a důrazný „ne!” Taková komunikace dokáže předejít až 9 z 10 všech napadení nebo jiných násilných činů. 4. Sdílejte to. Když se vám stane cokoliv špatného, nebuďte na to sami, někomu to řekněte – někomu, kdo vás podrží a podpoří.
Pavel: Já bych řekl spíš takové poselství: Vy za to stojíte. Nikdo vám nemůže překračovat hranice. A i když je ten člověk váš nadřízený, učitel nebo někdo, o kom si myslíte, že má nějakou moc, tak věřte, že on ji ve skutečnosti nemá. Je to autorita, ano. Učitel je autorita na to, aby vás něco naučil, taxikář je autorita na to, aby vás někam zavezl, ale to neznamená, že si od něj musíte nechat všechno líbit. Když zažíváte jakoukoliv šikanu, násilí, manipulaci a podobně, je to špatně, nemá se to dít a vy stojíte za to, abyste se za sebe postavili.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku