Michal Trnka: Čeští chlapi mají strach ukázat svou ženskou stránku

Michal Trnka, podnikatel, krejčí a zakladatel krejčovského ateliéru The Owners. Muž, který má velmi výrazný osobní rukopis a ctí autenticitu a estetiku v každém detailu. V našem upřímném rozhovoru, který byl tentokrát hodně o módě, jsme mluvili o stylu, chlapáctví i o tom, co znamená „dobře se oblékat” ve světě, kde to pořád ještě vzbuzuje podezření.

Nešlo ale jen o módu. Mluvili jsme o strachu z vyčnívání, o tom, proč muži v Česku raději splynou než září, i o tom, jakou roli v Michalově životě sehrálo otcovství. Řeč přišla i na růžová saka, šustáky, Balenciagu a sebevědomí, které se nešije na míru, ale roste s každým dalším krokem mimo komfortní zónu.

Rozhovor, který není o tom, co si vzít na sebe – ale proč to udělat. 

Proměna: 

Na tomto místě obvykle s hosty podcastu děláme menší experiment – drobnou proměnu stylu. Nejde o žádný módní makeover, spíš o možnost vyzkoušet si něco, co třeba běžně nenosí, ale co do jejich osobního výrazu může přinést zajímavou vrstvu.

S Michalem jsme se tentokrát rozhodli lehce upravit koncept. Vzhledem k tomu, že se módou nejen zabývá, ale doslova jí žije, nechali jsme ho, ať si sám vybere z našich značek to, co ho zaujme – co by si s chutí oblékl i mimo natáčení.

Jeho první volba padla na značku Barbour. A nebylo to velké překvapení – britská značka s motorkářskými kořeny, decentním designem a řemeslným zpracováním skvěle odpovídá jeho naturelu.

Do výběru se dostala ikonická voskovaná bunda Barbour International SL Waxed Jacket, jemný bavlněný svetr Barbour Pima Cotton Crew Neck Sweater v klasickém střihu, pruhovaná košile Barbour Longrock Tailored Long-Sleeved Shirt, pohodlné workwearové kalhoty Barbour Castleton Relaxed Trousers a jako třešnička na závěr – truckerka s trikolórou z řady Steve McQueen™.

Michale, jaký je tvůj nejoblíbenější kousek v šatníku?

Nebude to jeden konkrétní kus, spíš typ – sako. Nemám jedno sako, které bych nosil pořád, mění se to i podle toho, v čem se cítím dobře a podle sezóny. Ale obecně sako jako takové je pro mě základ.

Kde nejraději nakupuješ? Je to váš salon?

Nejvíc nakupuju u nás, ano. Když nějaký produkt ještě nemáme, snažím se najít cestu, jak ho vytvořit. Třeba jsme dlouho neměli knitwear v proporcích, které bych potřeboval, a povedlo se nám najít dodavatele, který ho dělá custom. Takže si to můžu přizpůsobit podle sebe – ať už zimní svetry, nebo letní úplety.

A co boty?

Ty nakupuju jinde, protože my je neděláme. Nejčastěji online od Moira Creations – ne naše Moira s funkčním prádlem, ale španělská značka, co dělá skvělé mokasíny. A překvapivě se do nich vejdou i středoevropské nohy. Mají PDF, které si vytiskneš, šlápneš do toho a víš, jestli ti sednou. Nesnáším vracet objednávky – natož do Španělska. A cenově? Dvě stě euro, což není nic hrozného.

Kolik měsíčně utratíš za módu?

Hodně. Ale blbě se to počítá. Mám výhodu, že když něco potřebuju, často si to prostě udělám. Když to přepočítám na koncovky, tak to určitě budou stovky tisíc ročně. Část toho jsou ale věci, které nosím i kvůli testování – abych věděl, jak se chovají, co změnit pro zákazníky. Ale ateliér je můj, takže si to stejně nikdy nezaplatím. (smích)

A taky tím reprezentuješ značku, ne?

Přesně tak. Jasně, mám chuť si některé věci ušít jen tak, ale zároveň je nosím i proto, abych je mohl později správně změřit, nafitovat pro někoho dalšího.

Kam chodíš na kafe?

Teď mám měsíční detox – s manželkou a dcerou máme víkendovou tradici a chodíme do Etapy v Karlíně. Výborná kavárna, respektive bistro. Jsem masožravec, ale mají skvělé vegetariánské snídaně. A jinak klasika – kafe si mačkám každý den v ateliéru. Nedávno jsme objevili malý podnik u nás na Žižkově, jmenuje se Sensu – známí jsou hlavně díky matche, kterou moc nepiju, ale je to za rohem.

Kam jezdíš na dovolenou nebo si odpočinout?

Itálie. Nebo jakákoli zeleň. Jezdíme už asi pátý rok do glampingových maringotek u bývalých chovných rybníků, projekt Two Fingers. Je to v Krapčicích, tady v Česku. Úplný klid, obrovský prostor, nikdo se s nikým nepotkává. Můžeš chodit celý víkend jen v županu. Teď už jsou plní, takže řešíme, jak to letos stihnout.

Používáš nějakou kosmetiku?

Moc ne. Díky manželce jsem přešel na organické věci. Používám deodorant, parfém – Le Labo (Thé Noir 29 a Another 13), jeden mám ještě od svatby. A v práci mám Diptyque – těžší vůně, vanilka a tabák. Holím si hlavu, takže používám Weledu Skin Food, jinak bych sněžil. (smích)

Jsi sova, nebo ranní ptáče?

Býval jsem velká sova, teď něco mezi. Dcera vstává kolem deváté, ale chodí spát v jedenáct, takže máme společné večery. Pro mě super, protože z práce dorazím kolem půl sedmé a mám ještě čas být s ní. Ale vstávání bez důvodu? To nejde. Potřebuju mít domluvený termín, jinak se nedokopu.

Jaké podcasty posloucháš?

GS Talks, BROCAST, podcast o středověku – ten poslouchám komplet. Jinak si vybírám spíš podle hostů než podle pořadů. Poslouchám po kouskách – mezi ateliérem, metrem, tramvají. Klidně epizoda na týden.

Co tě baví víc – vážné rozhovory, nebo neformální pokecy?

Asi něco mezi. Nemám rád výslechy, kdy se host sotva nadechne a už jede další otázka. Mám rád, když to plyne a když to téma má nějaký přesah…

Zajímáš se o spiritualitu?

Jo, trošku. Ne nutně ezoterika, ale péče o tělo, meditace, myšlenky. Věřím, že když se ti stane něco blbýho, tak to má nějaký důvod. Nevíš hned jaký, ale pomůže ti to se s tím vyrovnat. Pro mě je to spíš způsob, jak se uklidnit. Já jsem v tom obecně takový víc otevřený. S kolegou v ateliéru máme rozdělené role – on je Excel, já jsem PowerPoint. Dobře se podle toho rozdělují úkoly. On má rád čísla, já spíš estetiku. A když čísla nevycházejí, bývá nervózní. Já mu říkám, že to přijde. To není o tom, čekat a nic nedělat, to ne. Ale zbytečný stres taky nepomáhá.

Máš nějaký lifehack?

Moji dceru. Dítě, to je největší lifehack. A taky červené brýle – mám krásné vintage obroučky s červenými skly, které blokují modré světlo. Chtěl jsem něco estetického, ne plastové svářečky. A manželka. Doma vaří z bio potravin, kvalitních surovin. Takže i když přes den jím různě, vím, že doma to bude v pohodě.

Ale vážné, ve chvíli, kdy se vám narodí dítě, začne vám zrcadlit, co děláte.
A když se do toho člověk trochu ponoří, tak ví, že dítě se nevychovává tím, co mu říkáte, ale tím, co děláte. A když vidíte, co děláte a nechcete, aby to dítě dělalo taky, jediný způsob, jak ho to nenaučit a zároveň se zlepšit, je to prostě nedělat. V tomhle je dítě obrovský učitel. A to hrozně pomáhá.

Co tě třeba dcera odnaučila dělat?

Odnaučila mě vybuchovat. Ne že bych byl nějak extrémně temperamentní, ale jsou prostě situace, kdy člověk vyletí a pak si uvědomí, že to bylo zbytečné. Taky jsem puntičkář na čas. Všude včas, ideálně s předstihem. Ale pak si třeba uvědomím – proč vlastně? Proč říkám: „Pojď, musíme jít,” když vlastně nemusíme? Jen jsem si to tak v hlavě nastavil.

Takže se učíš odbourávat vnitřní tlak?

Přesně. Ten zbytečný stres. Svět může být lehčí. Děti jsou hodně egocentrické – primární je uspokojit své potřeby, až pak řeší zbytek. Ale v tom je jejich síla. Jsou tady a teď.

A máš výhodu, že děláš kreativní obor, který není tolik svázaný časem.

To je pravda. Kdybych byl v korporátu, možná bych to vnímal jinak. Ale takhle se můžu zbavovat tlaku i skrz práci.

Pojďme od rodičovství zpátky k módě. V jednom starším rozhovoru pro náš magazín Journal jsi řekl, že tvůj styl je „eklektický otec”. Co to znamená?

To slovo mi nějak naskočilo – asi z architektury, kterou jsem původně studoval. Eklektismus kombinuje různé styly – baroko, gotiku, renesanci. A já teď taky skládám věci z různých prvků. Dávám dohromady, co mám, co mi dává smysl. A „otec” proto, že když se narodila dcera, přemýšlel jsem, jak budu fungovat. Nechtěl jsem jít na pískoviště v teplákách. Estetika se vytrácí jen proto, že ji sami pouštíme. A já se v hezkém oblečení cítím líp.

Ale třídílný oblek na pískoviště asi úplně není to pravé?

Jasně že ne. Začal jsem víc přemýšlet, jaké materiály nosím, jak to kombinovat. Hledal jsem inspiraci ve workwearu, těžších bavlnách, pevných úpletech. Mám tvídové vesty, které něco vydrží, denimové košile, trička, pevné kalhoty. A taky jsem hledal hezké tenisky – třeba od Novesta, nebo francouzské modely inspirované původními tenisovými teniskami. Čisté, jednoduché.

Takže tvůj styl se posunul k praktičnosti?

Dá se to tak říct. Ne že by dřív nebyl praktický, ale tehdy jsem se pohyboval mezi kavárnou, kanceláří a ateliérem. Nikdy jsem nenosil korporátní oblek, vždycky to byly obleky jiného typu, ale pohodlí pro mě nikdy nebyly a nejsou tepláky. Pohodlí je věc, která mi sedí, dobře vypadá a funguje.

Hodně chlapů si ale myslí, že oblek rovná se nepohodlí…

To je spíš historická záležitost. Většina chlapů má první zkušenost s oblekem na maturitě nebo v tanečních. Polyester, umělá košile, kravata – potíš se, je ti nepříjemně. A ta vzpomínka zůstane. Jenže kdyby šli s tátou ke krejčímu, jako to bývalo dřív, ten oblek by jim seděl. Dneska je to masový produkt, zprůměrovaný, nesedí nikomu. A když řekneš, že ten pohodlný oblek stojí čtyřicet tisíc, většina lidí tě nechápe.

Zlomí se to na svatbě? 

Čím dál častěji. Dneska si chlapi víc uvědomují, že je to jejich den, že chtějí něco výjimečného. Investují do toho, mají motivaci. A tam se může ten vztah k obleku přetočit a můžou si najednou uvědomit, že ten oblek je vlastně strašně pohodlný! 

Vedeš svou dceru ke krejčovině?

Tak trochu. Najde metr a chce nás všechny měřit. Hraje si s jehelníčkem. My si z toho děláme srandu – že z našeho ateliéru jednou bude dámský salon. Nebo seznamka. (smích)

A doma se snažíš, aby vyrůstala v prostředí „krásna”?

Jo. Nechci ji něco učit, spíš chci, aby to nasávala přirozeně. Krásné věci – obrazy, hudba z gramofonu, skleničky, stůl. Aby věděla, že je lepší žít v prostoru, který tě těší. Ne žít v showroomu severského minimalismu. A platí to i pro oblečení. Když jdeme společně na kafe, chceme se hezky obléct. Chceme, aby i ona měla ten pocit – že to prostě patří k životu.

Měl jsi to doma taky tak?

Naši byli organizovaní, všechno muselo být čisté a na svém místě. Možná s tím souvisí i určitá estetika. Babička šila. Vlastně všechny babičky šily. Ale že bychom byli umělecká rodina, to ne. Spíš sportovní. Já jsem sportoval. Děda byl stavař. A pak přišly ty náhody, které nejsou náhody. Na střední mě nadchla učitelka a šel jsem na architekturu. Nedostudoval jsem ji, ale naučila mě jednu zásadní věc: dívat se. Vnímat detaily, které člověk běžně přehlédne. Lidem se něco líbí, ale často neumí říct proč. A právě architektura mi dala ten klíč k pochopení – naučila mě hledat souvislosti, pojmenovávat estetiku.

Dneska je to možná díky Instagramu jednodušší, ale tehdy to tak snadné nebylo. Ale měl jsem štěstí i dál. Ještě během vysoké jsem začal brigádně pracovat v T. M. Lewin – dneska Anthony's. Tehdy to byla úplná franšízová novinka v Česku. Ale lidi tam měli obrovské nadšení pro anglický oblek, pro celý ten styl. A to mě nakazilo. Začal jsem se o to zajímat víc a víc, hledal si věci sám. Protože mě to prostě bavilo.

Věřím, že člověk v životě potkává lidi, kteří ho někam postrčí. Moji rodiče mě nasměrovali na stavební školu. Možná kdyby to neudělali, zůstal bych někde na Vysočině. Ale ten jejich krok tam byl – něco ve mně viděli. Jako dítě jsem byl spíš ten, co maluje kameny, ne ten, co běhá s míčem. Byl jsem výtvarněji, kreativněji naladěný. Brácha je třeba zase víc na jazyky. Takže něco v nás určitě bylo, ale že bych se narodil s jehlou v ruce – to úplně ne.

Chybělo ti někdy klasické oděvní vzdělání? 

Do určité míry ano. Ale měl jsem zase štěstí na lidi. I když to dneska málokdo z nás má „papírově”, dostal jsem se k lidem, kteří si titul krejčího opravdu zaslouží. Po odchodu z Levinu jsem nastoupil do ateliérů, kde jsem pracoval s krejčími, kteří uměli a chtěli předávat zkušenosti. Díky jednomu staršímu pánovi, dneska už osmdesátníkovi, jsem se dostal opravdu blízko k tradiční krejčovině. Měl chuť sdílet, učit – což se dneska nevidí. A já měl chuť naslouchat.

Samozřejmě pak přišla samoucká fáze – staré knihy, staré střihy. Když jsme zakládali vlastní ateliér, znovu jsem se s tím starým pánem spojil a učil se od něj bespoke. Neumím ušít sako – na to už nebyl čas ani energie. Ale kalhoty a vestu zvládnu. Důležité pro mě bylo porozumět tomu řemeslu – ne ho celé ovládnout.

A tady se mi architektura znovu hodila. Střih je geometrie. Vynášení rovnoběžek, kolmic, křivek. Pro mě je střih jako technický výkres – akorát místo domu vidím sako nebo kalhoty. To mi pomohlo, že jsem tomu celému rozuměl i z vizuální a konstrukční stránky. Ušít to je pak druhá fáze, ale aspoň vím, co chci, jak to má fungovat, jak dlouho to trvá. A když něco zadávám krejčím, umím jim to říct přesně.

Takhle to koneckonců funguje i na Savile Row – návrhář nešije. Má své headcuttery (šéfy střihu, pozn. red.) a celý tým, kterému důvěřuje. A podobně to máme i my. Já chci znát produkt od A do Z. Ne nutně ho umět celý vytvořit, ale rozumět mu, znát jeho logiku.

Protože jsem si tím prošel pozvolna a přirozeně, nikdy jsem se necítil, že bych nebyl dostatečně edukovaný. Informace přicházely postupně, s každým krokem dál jsem měl chuť učit se víc.

Je nějaký kousek, na který jsi opravdu pyšný? 

Nedokážu říct jeden konkrétní. Spíš mám radost z momentů – třeba když někdo přijde s fotkou saka z Kingsmana a my mu ten zážitek umožníme. Není to naše autorská tvorba, ale pro toho zákazníka to má velkou hodnotu.

A pak jsou tu věci, které nosím sám. Například sako, co mám na sobě – materiál je od Fox Brothers, což je jeden z nejstarších britských výrobců. Říká se o nich, že jsou Rolls-Royce mezi látkami. A já mám radost, že něco takového máme na zakázku k dispozici i u nás. Vlastně jsme se dostali na veletrhu Pitti Uomo až na slavnostní večeři s jejich krejčími. To pro mě byl možná ještě větší úspěch než nějaký konkrétní produkt. Seděli jsme tam a sdíleli stůl s krejčími, kteří šijí kostýmy třeba pro The Crown nebo posledního Šakala. Celou dobu se s tebou baví o tom, jak zachovat dobovost, jak vystihnout charakter postavy skrz oblečení. A já si v tu chvíli říkal – wow, tohle je vlastně ten skutečný smysl naší práce. Nejen oblékat lidi, ale taky inspirovat. A přinést tenhle typ látky a přemýšlení zpátky do Česka, to je pro mě zásadní.

Ve starším našem rozhovoru jsi říkal, že Češi mají tendenci tlačit věci do extrému – třeba ponožky s ananasem. Ale není i tvůj styl pro české poměry trochu extrém?

Určitě je. Ale nedělám to proto, abych provokoval. Kdybych chtěl, najdu si výraznější a kontroverznější věci. Mě baví vizuál a kombinace. Kdybys projela můj Instagram o pět let zpátky, našla bys věci, které dnes působí úplně normálně. Neříkám, že jsem napřed, ale trendy se k nám prostě dostávají později. A když se do nich někdo obuje dřív, vypadá najednou jako extrém. Já tím spíš ukazuju, že to jde jinak. Ukazuju možnost.

Nechci, aby lidi měli doma 30 obleků. Ale věřím, že mít jeden nebo dva kvalitní kousky je minimum. Ať už pro práci či pro život. Učím je, že se mohou v obleku cítit dobře. A když někdo přijde a chce třeba stejně široké kalhoty jako mám já, tak mu vysvětlím, proč je nosím. Jestli si je nakonec vezme, je na něm. V našem ateliéru jsme tři chlapi a každý má trochu jiný styl. A to je dobře – zákazník si může najít inspiraci v každém z nás.

Vzpomínám si na tvoji fotku v bílém nátělníku a růžovém saku. Nosíš náramky, máš tetování. Setkáváš se na ulici s reakcemi?

Nepokřikuje na mě nikdo, to ne. Když už někdo reaguje, tak spíš pozitivně. Ale pamatuju si dobu, kdy mě lidi skenovali od hlavy až k patě a zastavili se u ponožek – třeba tehdy Happy Socks, to byla móda. A pak to jen sjížděli pohledem nahoru dolů. Já to dnes už moc nevnímám, ale občas mi třeba přítelkyně řekne: „Viděls, jak na tebe koukali?” Ne, neviděl. Ale chápu to – ten pohled je často spíš zvědavý, ne odsuzující. Lidi přemýšlí, co to máš na sobě. V Praze, zvlášť v centru, už je to ale bublina. Tam nejsem ani moc výrazný. Spíš vypadávám z té obecné excentričnosti.

Myslíš, že růžová barva na chlapovi pořád vzbuzuje reakce?

Možná. Ale paradoxně nejhorší reakci jsem zažil kvůli béžovému obleku. Potkal jsem jednoho člověka, který měl očividně nějaký problém – vnímal oblek jako symbol úspěchu, který možná sám neměl. Začal pokřikovat, že kradu, že si dovolím mít takový oblek. Vnímal to jako znak privilegia. To není o barvě, to je o představách, které si lidé spojují s tím, co máš na sobě.

Dá se tenhle postoj u nás změnit? Může se Česko někdy oblékat jako třeba Italové?

Nevím, jestli budeme jako Italové, ale pohled na oblékání se mění. Dřív nosily trendy jen velká města, protože jinde nebyly dostupné. Dneska má každý Instagram. Mladí vidí, co se nosí v Paříži nebo Tokiu. A tak už i v menších městech najdeš někoho v širokých kalhotách nebo s barevnými ponožkami. Jen to trvá. Jsme naučení nevybočovat. A často ani nevíme proč. Jen kopírujeme zvyky, jako ta slavná historka s krocanem, kterému se vždycky uřízne zadek, protože babička měla malou troubu.

Není tvůj styl pro některé zákazníky až moc? Může tě to v byznysu limitovat?

Možná. Ale právě proto jsme tři, každý jiný. A ten, kdo si k nám najde cestu, si často vybírá právě nás kvůli té naší prezentaci. Nechceme být firma pro všechny. Nejde to. A ani by to nebylo autentické. Je to jako na Savile Row – každý dům tam má své klienty, přitom šijí z podobných látek. Rozhoduje přístup, osobnost, styl. A stejně tak u nás.

A co lidé, kteří k vám přijdou? Co říkají?

Přicházejí kvůli přístupu. Kvůli tomu, jak věci děláme, jak je prezentujeme. Už to není tolik o tom, že něco nutně potřebují – ale že něco chtějí. Protože se jim to líbí. Samozřejmě máme i ty, co povýšili nebo mají svatbu. Ale většina našich zákazníků si prostě chce něco pořídit, protože je jim ten styl blízký.

Jednou jsi řekl, že bys nikdy nenosil šusťáky a nesmysly od Balenciagy. Proč právě tyhle dvě věci?

Balenciaga je značka, která podle mě vydělává na kontroverzi, ale ne na kvalitě, ne na odkazu, který kdysi měla. Dneska je to o tom, udělat rozruch. Protože prostě nikdo nepotřebuje tašku za XY peněz, nikdo nepotřebuje rozteklé boty, boty, co vypadají jako rozpadající se tenisky. Mně osobně to nic neříká.

A šusťáky? Ty prostě nejsou dobré pro tělo. Jsou neprodyšné, plastové, nepříjemné. Když půjdu na výlet, vezmu si funkční oblečení. Ale pořád nebude šusťákové. Hedvábí může být lesklé taky – a mnohem příjemnější.

Proč se v Česku říká, že dobře oblečený muž je homosexuál nebo metrosexuál?

Podle mě je v tom strach. Strach z toho, že chlap přizná svou ženskou stránku. Pořád tu máme narativ, že chlap musí být drsňák, co večer pije pivo, smrdí a nesmí vypadat upraveně. A když někdo vypadá jinak, nejjednodušší je ho zaškatulkovat. Říct, že ten je asi teplej.

Ale faktem je, že každý chlap, i ten největší macho, tam něco takového má.

Záleží na tom procentu a záleží samozřejmě, kde se to v něm objeví. Když to přeženu do extrému, tak i bodybuildeři, kteří jezdí na ty velké soutěže, se mažou zlatým krémem. To není zrovna pánská záležitost, že? Takže to určitě každý to v sobě má, ale někdo to potlačuje, někdo na to nadává.

Ale paradoxně právě queer komunita a homosexuální návrháři hodně pomohli tomu, že se o módě mluví. Že se muži začali vnímat i jinak. A pokud má někdo dostatečné sebevědomí, tak si dovolí i ty věci, které kdysi patřily do „zakázaného” šatníku.

Ty jsi to sebevědomí vždycky měl?

Rozhodně ne. Ze začátku jsem byl hodně nejistý. Barevné ponožky pro mě byly výzva. Líbily se mi, ale necítil jsem se v nich vždycky dobře. Ale časem se to zlomilo. Možná i tím, že jsem začínal v době, kdy se o gentlemanství hodně mluvilo. Mohl jsem si vyzkoušet všechno a zjistit, co mě baví. A pamatuju si moment, kdy jsme fotili s kolegou fotku ve Štěpánské – já ve fialovém obleku, on s taškou, která vypadala trochu jako kabelka. A pod fotkou komentář: „Hezké, že ten pán nese slečně kabelku.”

Tehdy mě to trochu zaskočilo. Dneska už bych se tomu zasmál. A asi právě to je to, co chci předávat – že oblečení je způsob sebevyjádření. A když ti v něm je dobře, tak není co řešit.

Kdybys měl možnost mluvit přímo k veřejnosti, co bys řekl chlapovi, který by se rád oblékal líp, ale v sobě má bloky? Třeba se bojí reakcí okolí. Co bys mu poradil?

V první řadě – je to boj. Ale vnitřní. Mentální. My máme často pocit, že jsme středem vesmíru, ale půlce lidí jsme naprosto ukradení a ta druhá půlka si nás všimne na vteřinu a jde dál. A pak jsou tři, kteří píchají do vosího hnízda, a kvůli nim se nám sesype celý domeček z karet.

Takže je to o nastavení. Uvědomit si, že těm lidem jsem vlastně jedno. Pokud to není jejich osobní zájem, tak se o mě vůbec nezajímají. A i když někdo něco řekne, tak to říká spíš o sobě než o mně.

A druhá věc – neskočit rovnou do extrému. Jasně, může se mi líbit růžové sako. Ale když celý život chodím v teplákách a tričku Gambrinus, tak je to velký skok. Pro okolí, ale i pro mě samotného. Děti taky nezačínají na horském kole. Je potřeba postupná gradace. Začít třeba tím, že přestanu nosit trička s potiskem. Pak si vezmu dlouhé kalhoty. Pak zkusím vlnu místo polyesteru. A budu to stavět pomalu.

Zároveň si ty věci osahám. Protože jedna věc je, že se mi něco líbí, a druhá, že to vůbec nemusí být pro mě. Možná zjistím, že to nejsem já. Že to vypadá dobře na Seanu Connerym nebo Danielu Craigovi. Možná i na Michalu Trnkovi. Ale já to prostě nejsem.

To, co nosím já, nemusí nosit ostatní. Můžu být inspirace, ale nikomu neříkám: „Tohle si kup, protože to musíš mít.” Měl by si to koupit někdo, komu to sedí do životního stylu.

Takže ta hlavní rada je oblékat se kvůli sobě, ne kvůli ostatním?

Rozhodně. Ale ne bez ohledu na dané prostředí. Jasně, může se ti líbit sako. Ale pokud jsi automechanik, asi si ho nevezmeš do dílny. Vezmeš si ho v neděli, nebo o víkendu. Já taky nejdu v obleku na sjezdovku.

Jaké rady se držíš ty sám?

Asi nemám jednu univerzální radu. V principu se držím toho, že zkouším. Nejsem ten typ, co večer zkouší tři outfity. Vím, co mám ve skříni, a mentálně si to připravím. Když si ráno vezmu něco, co jsem v té kombinaci nikdy neměl, a zjistím, že to úplně nefunguje – nechám si to. Nechci budit dceru, nechci dělat rámus.

A možná je v tom i trochu lenosti, ale zároveň mi to dává smysl. Řeknu si: tak sis to vymyslel, tak to zkus. I když se mi to pak třeba úplně nelíbí, prostě to zůstane. A to je taky součást stylu – zkoušet a nebát se, že to nebude stoprocentní.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?