Domů
› Journal
› GS Talks
› Matěj Dvořák z Ukaž káru: Moji sledující komentují všechno, co mám na sobě

Matěj Dvořák z Ukaž káru: Moji sledující komentují všechno, co mám na sobě

23.5. 2025, Petra Martínková & Filip Proučil

Matěj Dvořák, alias Mates z YouTube fenoménu Ukaž Káru, je moderátor, producent a opravdový milovník aut – a zároveň jeden z prvních českých youtuberů vůbec. V našem rozhovoru se rozpovídal o tom, proč si v oblékání nechává rád volnost a nesleduje módní trendy, jak vznikl jeho osobitý styl a proč mu nejvíc sedí bunda ze sekáče nebo nečekaná kombinace skejťácké volnosti s opulentními luxusními doplňky.

Mluvili jsme ale taky o tom, jestli „ostří chlapi“ na závodní dráze můžou řídit v mokasínech (můžou, a prý je to cool!), o tom, proč jeho sledující komentují všechno, co si Matěj na natáčení oblékne, i to, jak ho to ovlivňuje.

A řeč byla nejen o stylu a oblékání – probrali jsme i to, jak těžké je pracovat se slavnými hosty, jací jsou Češi řidiči nebo jestli ženy řídí lépe (nebo hůře?) než muži a jaké chyby za volantem všichni děláme.

Proměna:

O proměně Matěje jsme přemýšleli dlouho. Jak pozměnit jeho oblíbený skejťácký styl a zároveň zachovat co nejvíc pohodlí, které Matěj od oblečení očekává? Nakonec jsme se rozhodli pro tak trochu americký styl truckerů. Ostatně legendární truckerky má Matěj podle svých slov rád od doby dospívání. V hlavních rolích se představil: Matěj Dvořák, Mercedes AMG C63 a naše značky Portuguese Flannel, KnowledgeCotton Apparel, Berwick a Stetson.

Matěj má na sobě:

Matěji, řešíš nějak oblečení, módu a svůj styl, anebo to necháváš volně plynout?

Bylo by pokrytecké říct, že ne. Asi už jenom z toho důvodu, že jsem nějakým způsobem vidět, lidi si toho všimnou, komentují. Jednu dobu jsem třeba nosil stejné boty, asi deset dílů. A to jsem si normálně vyslechl v komentářích.

Fakt?

Ale není to ten důvod, proč bych se nějak oblíkal. Baví mě to, ale mám svůj styl. Takový skate, ze kterého jsem asi nevyrostl.

Takže jako skejťácký styl?

Je to asi blbý říct, ale ano. Furt mě to baví.

Jak jsi dneska přemýšlel nad tím, co si vezmeš?

Vzal jsem si to, co je mi teď nejpohodlnější a v čem se cítím nejlíp. Tričko, kraťasy. Tričko schválně velké, to mě začalo bavit už tak dva roky zpátky. Vyhodil jsem půlku skříně. Nebo spíš nechal – půlku, kterou nenosím. Kraťasy na klasiku. F&F, boty pohodlné.

Doplňky máš ale dražší, ne?

Jo, mám vždycky rád aspoň jednu věc, kterou lehce provokuju. Hodně lidí se nad tím pozastaví. Jako mladý jsem nosil kšiltovku s tou síťkou, truckerku, kterou nikdo moc neměl. A dlouhé vlasy. Rád jsem trochu provokoval.

A Prada brýle?

Ty se mi prostě líbily. A vtipné je, že jsem je „kupoval“ dva roky. Byl jsem ve Španělsku, viděl jsem je v Sunglass Hut. Přišly mi drahé, často ztrácím brýle. O rok později tam byly pořád. Říkal jsem si – to je znamení. A koupil jsem je.

Co hodinky, co máš dneska na ruce?

Jsou to Jaguáry. Nejsou extra drahé, ale líbil se mi ten zelený ciferník. Trochu jako Mercedes AMG, což mám rád. A jsou chytré, ale ne moc. Nakonec jsem zjistil, že vlastně vůbec chytré být nemusí.

Řešíš oblečení a doplňky tak, aby ladily k autu?

Ne úplně. Mám rád Mercedes AMG, F1, Petronas… ale ne že bych přímo ladil s autem.

Máš ke svým věcem sentimentální vztah?

Jo, asi jo. Moje žena by ti řekla, že brečím nad potrhanými trenkami, které nechci vyhodit. Nebo seprané tričko – prostě se mi v něm dobře chodí.

Co musí oblečení splňovat, aby sis s ním vytvořil takový vztah?

Hlavně musí být pohodlné. Měkké, příjemné. Nesnáším tvrdé věci. Gramáž mě moc nebaví. Mám radši, když to na mně tak nějak visí.

Jaký módní trend tě minul?

Ty široké kalhoty, co se teď vrátily. Zkusil jsem to, ale vůbec mě to neoslovilo. Před pár lety jsem jel superskinny džíny, ale teď už ne. Pohodlí je na prvním místě.

Nejdivnější kousek ve tvém šatníku?

Zlatý trenky nemám, tanga taky ne… mám takovou rybářskou vestičku, ale to asi moc neohromím. Jo, ale počkat! Mám takovou bezďáckou péřovku. Je úplně absurdní, ale mám ji rád. Koupil jsem ji v sekáči za tři stovky jako kostým do videoklipu. Ale nosím ji dost často, beru si ji na víkendy s kámošema nebo na venčení psa, opravuju v ní auto a tak. Čím dál víc se nebojím ji nosit skoro normálně, protože je hrozně teplá a příjemná.

Nakupuješ impulzivně, nebo plánuješ?

Absolutně impulzivně. Jdu po botech. Baví mě tenisky. Když se mi něco líbí, prostě to vezmu.

Je něco, co si chceš pořídit? Nějaký vysněný kousek?

Ne, takhle to nemám. Když něco chci, vezmu to hned, nebo vůbec. Ale vlastně – koupil jsem si Air Maxy asi před deseti lety, ty jsem moc chtěl. Ale úplně je nenávidím. Strašně se mi líbily, jenže jsou hrozně úzký, a já mám docela rozplácnutou nohu, takže v nich extrémně trpím. Ale přesto se mi pořád líbí. Takže si je někdy vezmu na natáčení – přijedu v normálních botech, pak se přezuju, přetrpím ty tři hodinky a pak si je zase vrátím do kufru. Je to divný, ale líbí se mi…

Co boty obecně? Nosíš radši tenisky než polobotky?

Jo, jednoznačně. Mokasíny nebo polobotky u mě nehrozí.

Tak my ti jedny na focení dáme, co ty na to?

No jasně, to se těším! Víš, co mi to připomíná? Ayrton Senna – legendární video. Závodník Formule, jede s Hondou NSX po okruhu Suzuka. Má na sobě mokasíny bez ponožek a kamera zabírá jeho nohy. Přesně ten moment, kdy dělá meziplyny. Všichni to milujou. Když někdo dneska sedne za volant v mokasínkách, okamžitě slyší: „Ááá, jako Ayrton!“

Matěji, chystáš se na nějaké změny v šatníku?

Nedávno jsem mluvil se ženou, že bych si měl pořídit oblek. Nějaké sportovní sako, možná i něco víc formálního. Občas se mi poštěstí něco moderovat a měl bych být oblečený trochu jinak.

To je naše prodejna ideální místo.

Vím, už se těším. A vidím to živě – mokasínky s bambulkou, ty princovské.

Nemáš obavu, že ti budou komentovat i tohle?

Věř mi, budou. Komentují všechno. Nedávno jsem si nevzal kšiltovku a hned pět komentářů: Vypadáš starší. Kde máš kšiltovku? Čtu to, ale hejty už neřeším.

Ale kšiltovka ti prochází, i ve veřejnoprávních médiích?

Jo, kšiltovka ke mně asi patří. Je to můj brand code. Vždycky ji mám po ruce, většinou dvě. Dneska jsem si ji nechal v autě.

Pamatuješ si na začátky? Tvoje Ty trubko na Óčku?

Jasně. Bylo to s kámošem, se kterým mám dodnes divadelní spolek. Na Óčku už dělal a řekl mi, jestli to nechci dělat taky. Matyas, postava, kterou jsem hrál, byla taková šílená. Byl to tehdy trend – Ray William Johnson, crazy videa. Hra na blázna. Byla to trošku role.

A dneska? Jak se změnil tvůj styl moderování?

Doufám, že jsem pořád autentický. Hosté mi často říkají, že se báli přijít, ale pak zjistili, že jsem normální. Snažím se být uvolněný. Mluvím tak, jak mluvím. Klidně i nespisovně.

Co když máš vážného hosta, třeba Láďu Špačka? Přizpůsobíš se?

Trochu tě to konverzace ovlivní. Nedávno jsme točili s někým, kdo měl Ferrari, a mluvil hodně sofistikovaně. Najednou jsem odpověděl „ano“ místo „jo“. A pak jsem si říkal: „Co? Fakt si řekl ano, jako místo jo?“ Nebo když vezmu třeba Michala Horáčka. Nebo Marka Ebena! Psali jsme si. Toho jsem v pořadu fakt chtěl mít.

Nepřišel?

Ne. Řekl, že jeho auto není na ukazování.

To je škoda.

Jo, je to velký milovník Citroënu. Myslím, že by nám toho řekl hodně. Ale co už. No a s Leošem Marešem… to bylo něco. Z toho jsem byl extrémně nervózní. Prostě Leoš byl tehdy nejvíc. A možná pořád je.

Samá slavná jména. Jak ses k těm lidem dostal? Jak jsi vlastně vůbec začal s Ukaž Káru?

Pořad Ukaž Káru vznikl tak, že jsem přišel do střižny a seděl tam Martin Luňáček a střihač Mára. Martin se otočil a řekl: „Tak co třeba tenhle debil?“ Tak jsem řekl: „Jasně, jdeme to natočit.“

Takže takhle vznikají extrémně úspěšné pořady?

Je to tak. Vždycky říkám, že jsem se ke všemu dostal jak slepý k houslím. Někdy mi vadí motivační kecy, protože často nejsou pravdivý. Kolik kluků tady chce bejt slavným hokejistou? Dají do toho extrémně moc, ale povede se to jenom určitýmu procentu a o tom velkým procentu těch, kterým se to nepovede, se vlastně nikdy nedozvíš. A přitom pro to třeba dělali dost. A teď místo kariéry hokejisty jezdí s kurýrem. Takže jo, jít si za něčím a makat, to je dobrý, ale někdy prostě potřebuješ mít z prdele kliku a tu já jsem prostě často měl a k něčemu jsem se vždycky nějak nachomýtl.

Ale je to i tím, že kolem sebe musíš mít lidi, kámoše, známé, bavit se s nima. Já jsem celkově takový společenský člověk, a tím jsem se dostával ke všem těm věcem. A vlastně i k práci na Óčku jsem se dostal tímhle stylem, že si dva kámoši povídali na baru a já říkám, co řešíte? „A proč neřekneš mně?“ No a bylo to. A pak jsem měl pět let práci.

Takže jsi byl ambiciózní?

To asi ne. Asi jsem se toho prostě jenom nebál. Navíc díky Óčku jsem měl kontakty, což mi hodně pomohlo. Byl jsem tam už pár let, měl jsem kámošku produkční, která měla čísla na kohokoliv – a teď je mám já. Občas se podívám do mobilu a říkám si, že to je docela dobrý.

Kolik čísel tam máš?

Těžko říct. Možná dvě tisícovky.

Nějaká perla? Někdo, na koho jsi pyšný?

Pyšný úplně ne, ale třeba jsem měl číslo na Babiše. U Petra Pavla mám číslo na jeho manažerku. Řešili jsme, že by přišel s autem, ale pak si to rozmysleli. Asi kvůli PR – aby si lidi nemysleli, že má sportovní auto. Chtěli motorku. Jenže my teďka motorky do pořadu už nedáváme.

A to tě mrzelo?

Strašně. Podle mě by to byl skvělý díl. On má BMW M2, GTIčkového Golfa, prostě miluje auta. Titulek „Drifty s prezidentem“ mi pořád zní v hlavě. Doufám, že to jednou vyjde.

Co doručování dílů? Prý jste nikdy nevynechali týden?

Jo, za tři roky jsme nikdy neselhali. Bylo to šílené tempo. Natáčel jsem tři živáky, odevzdával dva další díly, do toho jsem měl měsíčník. Furt jsem nad tím přemýšlel. Rovnal jsem doma oblečení a žena se mě ptala, co dělám. Řekl jsem jí, že dělám místo pro nový pořad.

Jak jsi zvládal ten tlak?

Tehdy mě to bavilo. Měl jsem drive. Když šéf přišel s další nabídkou, vždycky jsem řekl jo. Chtěl jsem zkusit všechno – od karate přes keramiku po fotbal. Potřebuju zkoušet nové věci.

Jak se ti sháněly celebrity do pořadu?

Dobře, díky kontaktům na Óčku. Někdy měli promo – novou desku nebo film. Čím větší a starší celebrita, tím větší pokora. Michal David? Není to můj styl – ale jako člověk? Skvělý týpek.

Kdo byl pro tebe nejtěžší host?

Patrik Hezucký. Těšil jsem se, ale on si se mnou vůbec nechtěl povídat. Měl jsem padesát otázek, všechny jsem vystřílel za tři minuty. A bylo to strašně nudné.

Tak to je zklamání! A kdo tě naopak překvapil?

Agáta Hanychová. Přijela pozdě a řekla, že má deset minut. Natočili jsme to a byl z toho super díl. Někdy je to o energii toho hosta.

Máš nějakou zkušenost, která tě fakt zasáhla?

S Patrikem to nakonec dobře dopadlo. Přišel s Trabantem a v technickém průkazu zjistil, že je vyrobený ve stejný den, jako měl svou první O2 arénu. Všechno z něj spadlo, úplně se uvolnil.

Co tě Ukaž Káru naučilo?

Nesoudit. Vidět, že celebrity jsou normální lidi. Bulvár je často nesmysl. Nehodnotím nikoho, koho jsem nepoznal osobně.

Takže autenticita je klíč?

Rozhodně. Lidi chtějí vidět reálné emoce. Story, kde si někdo zanadává, je pro ně věrohodnější než uměle uhlazené video.

Co si myslíš o českých řidičích?

Mám spoustu škatulek. Jedna je „buranka“ – ženská v rychlé škodovce, připrdnutý výraz, ruka na volantu jako Vin Diesel. Pardon, nechci být genderově nějak vyhraněnej, ale faktem je, že když řídí takhle, tak když auto dostane smyk nebo se stane nějaká krizovka, neudělá s tím nic. To je taková jedna škatulka. Jinak těch škatulek je strašně moc.

Tak ještě řekni nějakou.

No, já ti řeknu možná ještě trošku jinak. Tady to bylo trošku urážlivé, ale tím, že jsme začali točit o těch autech a minulý rok jsme dělali jinou reality show o autech, kde jsme hledali takového mechanika, řidiče a teoretika v jednom, tak jsme zjistili, že je extrémní rozdíl v tom, jak se kdo považuje za petrolheada. Někoho fakt baví o tom jenom číst, jiný rád řídí, další se v tom rád vrtá. A pak jsou lidi, co si koupí auto a dají ho někomu, aby se v tom vrtal za ně, a pak s tím autem skoro ani nejezdí.

Opravdu, těch pohledů na auta je strašně moc. A my si tady ty lidi zveme a vidíme, že to každej má jinak. Pak jsou youtubeři, kteří to dělají po svém, a mají přesně tu část lidí, kterou to takhle baví.

Dobře, ale jací jsou teda čeští řidiči?

Myslím si, že čím dál tím lepší.

Jo?

Jednou nám Dan Přibáň říkal, že Češi se chtějí chovat jako Němci, ale jsou spíš Poláci. To je blbý, ale možná je to trochu pravda. I když bych řekl, že teď už to tolik neplatí. Jsme docela ukáznění. Když jedeš do Španělska, nikdo nedává blinkr, na kruháč ti stačí milimetrová mezírka a všechno je v pohodě, nikdo tě nevytroubí. Až si po měsíci říkáš, že my jsme tady takoví připosraní, že potřebujeme dávat blinkry na kruháče.

Ale řekl bych, že platí, že jakej jsi v životě, takovej jsi i za volantem. Když do tebe někdo strčí ve frontě a ty řekneš „Co děláš?“ nebo „Pardon, omlouvám se,“ přesně tohle sedí i za volantem. Já vždycky říkám to „pardon“. Fakt. A když mě někdo pustí v zipu, kde mě de facto pustit musí, tak mu stejně vždycky poděkuju, zablikám. Samozřejmě neříkám, že nejezdím rychle. Občas překročím rychlost, ale dělám to tam, kde mi to přijde bezpečný.

Měli jsme merch s nápisem „Never go full retard“ [nikdy nebuď úplný retard], a to pořád platí. Můžeš být trošku retard za volantem, můžeš si driftnout křižovatku, když je prázdná, ale nesmíš bejt úplnej retard.

Ale proč jsou Češi za volantem tak naštvaní?

To je celosvětová věc. Clarkson říkal, že za volantem jsi zavřenej ve svý krabici, kde se cítíš bezpečně. Nikdo na tebe nemůže, zamkneš se, vytáhneš okýnko a jsi frajer. Jako pes za plotem.

Když jsi v kabrioletu, tolik nenadáváš. Už na tebe můžou mávnout, vytáhnout tě z auta. Cítíš se víc ohroženě. A na motorce je to ještě jiný, tam se fakt můžeš zabít, když někdo udělá kravinu.

Myslíš, že lidi za volantem projevují víc svoje ego?

Určitě. Máš v ruce nástroj, kterým můžeš být rychlejší, můžeš do někoho narazit. Je to jako mít bouchačku. Auto může být zbraň.

Takže říkáš, že když je člověk blbec, za volantem bude ještě větší blbec?

Přesně. A když je normální, tak je normální. A když si pořídíš Lambo, víš, že na to můžeš šlápnout. U motorky je to stejné. Když máš silnou motorku, víš, že můžeš předjet za půl vteřiny. A když vidíš, je to v pohodě.

Jaké jsou ženy řidičky?

Já jsem si třeba jistej, že ženy způsobují méně nehod z toho důvodu, že jezdí pomaleji, opatrněji. Ale druhá věc, když mě někdo nepustí, třeba právě do toho zipu nebo podobně, tak to je strašně často ženská. Říká se, že ženy zvládnou hodně věcí najednou, ale absolutně to není pravda.

Myslíš?

Taky často vidím, jak mají ženy ty ruce na volantu a koukají jenom dopředu, aby jely pomalu, opatrně, aby se nic nestalo. Ale věci se dějou všude kolem tebe.

Matěji, nejsou tohle předsudky? Není to tak, že ženy řídí stejně dobře jako muži?

No…

Tak tu otázku položím ještě jinak – řídí podle tebe ženy a muži stejně dobře?

Kolik žen řídí Formuli 1?

Ale bavíme se o normálních autech. Řídí ženy a muži stejně dobře? A klidně řekni svůj názor, není to špatně.

V globálu, anebo si můžu vybrat jednu ženu a jednoho muže?

Dobře, tak třeba jak řídíš ty a tvoje žena? Jaké tam jsou rozdíly?

Je blbý o sobě říct, že si myslím, že řídím dobře. Ale faktem je, že mám docela najeto. Řídil jsem strašně moc aut na jakýchkoliv površích, takže si myslím, že asi vím, co dělat za tím volantem. A když vezmu svoji ženu, tak ona je přesně ten typ, který dodržuje rychlost absolutně. Má dobrou pozici za volantem, neleží tam, má obě ruce na volantu. Volant musíš držet oběma rukama, ne si tam jezdit na toho Vina Diesela. Ale já jsem ji dost cepoval…

Teď mám strach, že dělám všechno špatně v autě…

Hodně lidí sedí blbě za volantem.

Já tam trochu ležím, držím volant často jednou rukou a druhou mám na řadicí páce. To je teda špatně?

Není to úplně ono. Když se potřebuješ rychle vyhnout něčemu, tak seš prostě pomalá. Máš tu ruku na řadicí páce a ta levá stihne půl otočky, nebo čtvrt, víc z toho prostě nedáš. Když tam budeš mít ty dvě ruce, tak jsi prostě rychlejší.

I ta pozice za volantem je důležitá – když by se ti auto rozhodilo a ty ležíš, najednou jsi daleko od volantu a špatně se ti s ním točí. Navíc pás a airbag fungují líp, když máš sedačku ve správný poloze. Moderní auta to vědí – před nehodou ti utáhnou pás a nastaví sedačku. To je většinou vzpřímenější poloha, než jak lidi normálně jezdí.

Pojďme to nějak zarámovat. Jakých je tvých pět rad pro bezpečné řízení?

Zaprvé – předvídej. Vždycky. Motorka tě to naučí nejlíp. Mysli prostě na všechny možné scénáře, které se mohou stát

Nikdy nikomu nevěř. Vůbec. Koukej třeba na člověka, kterej odbočuje do tvýho pruhu – když se na tebe nedívá, tak mu nevěř absolutně. Když se na tebe dívá, věř mu na padesát procent.

Sleduj zrcátka. Buď připravenej na brzdě.

Dodržuj odstup.

Klid. Emoce za volant nepatří.

Řídíš se tím ty sám, Matěji? Třeba na dálnici, dodržuješ odstup?

Upřímně, když tam jede někdo sto deset, tak se na něj taky někdy malinko nalepím, nebudu dělat Mirka Dušína.

A blikneš si?

Hele, i bliknu, no. Ale blikám tak, aby to nikoho nenasralo, bych to tak nazval. Nebudu blikat na někoho, když vidím, že nemůže do toho pravýho, i když pojede sto dvacet. Prostě když vidím, že tam nemůže, snaží se předjet, má málo výkonu, tak na něj nebudu blikat jak idiot.

A teď to pojďme otočit – co je podle tebe pět nejnebezpečnějších věcí, které děláme za volantem?

Zaprvé, předjíždění na nepřehledných úsecích. Obecně nesnáším předjíždění.

Agresivita – naštvanost tě může stát kontrolu. Samotnému se mi to stalo, že jsem pak udělal nějakou chybu jenom kvůli tomu, že jsem byl prostě naštvaný. Zkrátka když někdo udělá chybu, tak si řeknu – no jo, udělal chybu, ale zas tak moc se přece nestalo.

Nepřeceňovat své možnosti. Prostě neblbnout na tý okresce. Na blbnutí doporučuju okruhy, protože tam se to naučíš tak, že se pak třeba po tý okresce můžeš projet relativně bezpečně.

Jízda bez obou rukou na volantu, ležení za volantem místo správného posedu.

Přehnaná sebedůvěra, že „to zvládnu“.

Nejlepší podle mě je prostě zůstat i za volantem normální. Nehrát si na závodníka, nepředvádět se. Stačí jezdit tak, aby ses v klidu dostal tam, kam chceš.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.