Markus Krug: Být výrazný není špatně. Chtěl bych vlastní merch kšiltovek

V nejnovějším rozhovoru pro náš podcast GS Talks jsme se bavili o jeho vztahu k módě a osobnímu stylu, o kšiltovkách jako osobním trademarku nebo o rozdílech v oblékání napříč světem. Řeč ale přišla i o dětství, budování vlastních světů nebo o fascinaci televizí. A mluvili jsme samozřejmě o Zrádcích - o jejich zákulisí, etice celé reality show, manipulacích a lžích i tom, co se stane, když se před kamerou potkají silné osobnosti a skutečné emoce.

O Proměně

Markus se netají tím, že je pro něj v módě důležité pohodlí, ale velkou roli hraje i image. Oblečení je pro něj součástí vyjednávání a nad tím, co nosí, přemýšlí. Jeho styl jsme proto jen lehce proměnili směrem k evropskému streetwearu. Hlavní roli v naší proměně hrála značka Scotch & Soda, konkrétně „baseballová“ bunda střihem lehce připomínající „varsity jacket“, která kombinuje klasiku s moderním pojetím. Za nás nepřehlédnutelný kousek, který jsme doplnili manšestrovými kalhotami od Charles Tyrwhitt. Outfit jsme završili robustními kotníkovými botami od španělské značky Berwick.

Markusi, jaký je váš vztah k módě? Řešíte, co máte na sobě? Jak?

U mě to prošlo evolucí. Nikdy jsem nebyl dítě, které si myslelo, že módu potřebuje k životu. Na začátku chce člověk zapadnout, takže nosí to, co ostatní. Bavili jsme se o skateových věcech - platilo, že kdo má nejširší kalhoty a největší boty, je lepší. Dnes mi to přijde absurdní, ale každá doba má něco.

Pak pro mě bylo vždycky důležité hlavně pohodlí. Vlatsně jsem to dlouho moc neřešil. Až později mi došlo, že filmař není jen filmař, ale zároveň vlastní PR agentura, marketing, finanční ředitel, zkrátka chodící firma. A součástí toho je prezentace: rozhovory, jednání s klienty. Oblečení hraje roli v tom, jak člověk působí při vyjednávání. Nebo když prezentuje velkému klientovi, že bude režírovat jeho reklamu.

Začal jsem to víc vnímat a začalo mě to bavit. Nevím, jestli na to mám oko, ale když mi něco sluší, poznám to. Můj táta byl vždycky výstřední. Když se dal dohromady s mojí mámou, tak přišel třeba ve žlutém saku. Vždycky nosil crazy věci, v devadesátkách šílené barevné teplákovky. Nemůžu říct, že to bylo dobré, ale bylo to výrazné.

A vy máte výraznou čepici, výrazné brýle. Možná jste to podědil…

Možná. Úplně žluté sako nemám, ale být výrazný není špatně. Baví mě to. Umělecká činnost tomu navíc dává licenci - člověku víc projde, když je v umělecké sféře, než když ne.

Kolik máte doma kšiltovek?

Moje žena je teď hodně protřídila, ale ještě nedávno jich bylo třeba padesát.

Měl jste mezi nimi nějaké sběratelské kousky? Jaká byla vaše nejdražší kšiltovka?

Nikdy jsem nebyl úplně na cenu. Hodnota kšiltovky je pro mě spíš v tom, co jsem v ní prožil nebo s čím je spojená. Hodnota je prostě spíš v historii a myšlence.

Vnímáte kšiltovky jako svůj brand kód, podpis značky?

Ano, ale nebylo to nikdy cílené. Jak jsem naznačoval, před patnácti lety se u mě objevila alopecie. Řešil jsem vlasy a nechtěl jsem to moc nikomu vysvětlovat. Nebyl jsem člověk, který by předtím nosil čepice, ale tehdy jsem to vyřešil čepicí. Nebylo to plánované, vzniklo to přirozeně a dneska už je to se mnou spojené. Vlastně takový skoro vizuální trademark - když se řekne režisér, někde se objeví kšiltovka a šála. I když já jsem nikdy nebyl ten, kdo by chtěl chodit v kšiltovce, protože je režisér. 

A co vlastní módní značka? Říkal jste, že o ní uvažujete.

Jo, vlastní módní značka čepic je zajímavá. Rád bych si dopřál čepice na míru, protože neustále řeším, že se ne se vším dobře párují. Často musím začít čepicí a od ní se orientovat dál. Proč nemít čepici, která jde na ruku tomu, co chci nosit? Bylo by zajímavé spojit se s nějakým designérem..

Teď dostanete spoustu zpráv…

Tak prosím, pište, jestli se mnou chcete designovat čepice. Myslím, že je to zajímavé. Hodně lidí nosí čepice a udělat cool čepice je lákavé. Čepice je blízko očím, funguje jako icebreaker, je to první věc, které si všimnete, když někdo přijde do místnosti.

Když jdete na schůzku s velkým klientem a chcete režírovat jeho reklamu, jak se oblékáte? Liší se to klient od klienta?

Stoprocentně. Klient trochu určuje, jak si myslím, že vnímají, jak by měl působit režisér. Je to hodně psychologie. Jsou firmy, kde je to jedno - zajímá je moje práce. Ale třeba když jsem dělal vánoční reklamy pro Royal Mail v Anglii, řešilo se, jestli český režisér má dělat něco tak britského a tradičního. Člověk pak chce působit na úrovni, s respektem ke značce, a oblečení k tomu patří. Chtěl jsem působit britsky - gentlemanství, pokora apod. Prostě nepřijít v mikině s kapucí a říct „hej“.

Pak jsou artové projekty, kde naopak chci přijít jinak. Mám bundy, které existují jen v jednom kuse. Baví mě design markety s malými designéry. Něco, co uvidíte u mě a nikde jinde. Unikátnost mi přijde skvělá.

Jste napůl Rakušan, žil jste i v Německu a v USA. Vidíte rozdíly ve vkusu?

Stoprocentně. Já mám asi nejblíž k rakouské módě.

Co je vlastně “rakouská móda”, jak vypadá?

No, styl Rakušáků…To je takový gentleman, který sestoupil z traktoru - svetry, kroje... S ženou nás moc baví jejich kroje, chodíme na festivaly a snažíme se zapadnout. Líbí se nám, že to oblečení vypadá trochu jako na hon, ale zárovn i do společnosti. 

Vzali jsme do Rakouska i Vojtu Kotka s rodinou a vykoupil půlku obchodů se značkou Trachtenem - je to takové napůl lovecké, napůl společenské oblečení. Vojta ho nosí třeba na farmě. Takže, rakouská móda je konzervativní, ale vzniká hodně obchodů, které tradiční oblečení modernizují. A daří se jim to.

No, a Amerika… záleží asi kde. Je to mišmaš. Kupoval jsem si tam oblek a sehnat dobře střižený oblek byl dost problém. Všechno je oversize, velká ramena a tak. I v dobrém obchodě. 

Když srovnáte rakouský a český vkus, co mají společného?

Nevím, jestli mám jednoznačnou odpověď. Jak definovat aktuální českou módu? Mladí nosí baggy věci, internacionální styl z Instagramu. Máme ale asi jedno specifikum: neradi vybočujeme, nemáme rádi výrazné látky ani vzory. Možná je to tak kvůli minulému režimu. Jsme opatrní a konzervativníl.

Cítíte se víc jako Čech, nebo Rakušan? Nebo jako světoběžník?

Jsem odtamtud, kde mám kufry. Ale faktem je, že v Čechách jsem dlouho. Přijel jsem v roce 2009 na tři roky studovat a pak se vrátit se do Ameriky. Nestalo se. Mám tady rodinu, přemýšlím v češtině. K českému národu mám nejblíž. Ale vždycky jsem byl pro okolí ten opačný - v Americe Evropan, tady „Amík“.

Dovedete si představit, že tu zůstanete natrvalo?

Kdyby v Rakousku byla dlouhodobě práce v mém oboru na úrovni, kterou dělám, rád byhc byl tam. Ale zatím to tak není, musel bych točit lyžování a krávy.

To vás neláká?

Licencor, který kouká na všech těch pětatřicet zemí, který točí Zrádce, říká, že jsem takej Michael Bay Zrádců. Že rád přeháním. A ti Rakušáci jsou radši při zemi. Tam v televizi furt hraje to stejný, v rádiu furt hraje to stejný, jejich festivaly vypadají furt stejně, oni jsou fakt konzervativní.

Vy jste říkal, že když jste byl v Americe, tak jste byl ten Evropan, a když jste byl tady, tak jste byl zase ten Amík. To skoro znělo, že jste nikdy nebyl doma, že jste byl trošku vykořeněný.

Jo. Ale dneska už k Čechám mám hodně blízko, dneska se tak necítím…ale  myslím si, že do konce studií jsem pořád byl někdo, kdo vybočoval už tím, odkud přišel. A my jsme se stěhovali fakt hodně. Počítal jsem to… myslím, že jsem skončil u třinácti stěhování, kde jsem přestal počítat. Člověk byl furt v novým prostředí.

A já říkám, že díky tomu dneska dělám to, co dělám, protože si člověk tvoří vlastní světy, aby se zabavil, když furt mění prostředí. A pro mě je zajímavý nebýt ovlivněný jenom jedním místem, jednou kulturou, jedním národem, ale od všeho si vzít trošku. A vykořeněnej… dá se to tak brát. No co, na všem jsou plusy a mínusy.

Tvořil jste si vlastní světy jako dítě?

No…

Pamatujete si nějaký?

Já jsem si ke všemu vždycky stavěl nějaký příběh. Jsem jedináček, který měnil země, jazyky, kultury, takže prostě vždycky byl někde nový. Vždycky přišel do něčeho zavedeného. Když je to dítě, tak mě vlastně nenapadlo se litovat kvůli tomu. Já jsem to bral jako normál, takže jsem šel a stavěl jsem si světy. No, v Rakousku to většinou bylo někde v kukuřičných polích, což jsem někde nedávno řekl a znělo to tak hrozně, že bych si měl vyhledat terapeuta a pobavit se o tom…Stavěl jsem si bunkry a cestičky a světy. Muselo mít nějakou hru, myšlenku, přesah. Když už jsem měl nějaký kámoše ve školce, tak jsem pro ně tvořil něco, co mělo příběh, začátek, zvrat. 

Tak to je možná ten jeden pilíř, který vás ovlivnil. A pak možná prostředí? Vaše maminka dělala prý v televizi a vy jste tam s ní trávil hodně času, je to tak? 

V podstatě ano. Moje máma dělala v televizi, byla single mom, takže si mě furt brala do té televize, kde jsem musel čekat. Ale zároveň to čekání bylo spojený s tím, že jsem to tam objevoval a bavila mě ta atmosféra živého přenosu. Ona dělala zpravodajství, takže takový to, že všichni už jsou připravení, protože za pět minut jdou do živého vysílání.

To odpočítávání živě: „Za deset vteřin… devět, osm…“ a všichni už jsou, naposledy se nadechnou. To napětí mě fascinovalo. Fascinovalo mě to mraveniště kolem natáčení. Každý dělá tu svoji práci a když to funguje, tak to je vlastně takový… Mě baví, když věci zapadnou do sebe a povede se to. Mě to prostě vždycky fascinovalo.

Ale pak jste říkal, že už k televizní tvorbě moc vrátit nechcete…

Hm.

Proč jste to změnil, tohle uvažování? Proč jste se rozhodl jinak?

Já jsem vnímal internetovou tvorbu jako něco, co je pro mě výhodnější, tedy co má míň cenzury. Dává nám to svobodu, nemusíme řešit struktury programových rad a takovéhle věci, můžeme si dovolit být kontroverznější. Tím, že se nám dařilo dostat k většímu počtu lidí než ta televize samotná, která má stovky zaměstnanců, tak jsem ze začátku žil v tom, že televize nepotřebuju. Ono to tak samozřejmě není. Jsou formáty, které by bez televize člověk nikdy neudělal, což jsou i ti Zrádci.

Pro mě návrat do televize se Zrádci je spojený s tím, že to je formát, který dokázal propojit ty dva světy. Můžeme dělat detektivní hru, ale zároveň je to něco, na co se lidi koukají online. Tvoří se online komunita, je to online obsah a je kolem toho celá infrastruktura, která našla zajímavý průsečík mezi televizí a onlinem. Takže jestli takhle vypadá televizní budoucnost, tak mě baví být v první linii a tohle objevovat.

Když jste popisoval, že vás v mládí bavilo být v té televizi, když maminka pracovala na přímých přenosech, to skoro znělo jako vaše pozice ve Zrádcích. Ten stres za tím pozorovat, navádět to a tak. Je to pro vás trošku jako návrat do dětství ti Zrádci, ten projekt?

Do určitý míry jo. Mně se spojily ty světy. Já jsem vystudoval filmovou akademii, baví mě film a filmové vyprávění. Zároveň mám ale fascinaci tou televizí. Do toho jsem dělal formáty, které byly v podstatě reality show, které si hrály s realitou. Nikdo moc nevěděl, jestli to je realita, nebo ne. Bavilo mě, když lidi o tom spekulují. Bavilo mě, když tím někdo mohl něco změnit, něco předat, nějakou myšlenku. Že o tom lidi vedli debatu.

A teď ti Zrádci to všechno spojili dohromady a posadili mě do židle režie, a celé to vypadá jako živý přenos. Odtamtud monitoruju realitu, do které ale nezasahuju. Je to strašně zajímaýj projekt i jako experiment.

Navíc to oživilo žánr reality show, protože tam jsou lidi, kteří mají můj velkej respekt. Inteligentní lidi z vrstev, které normálně v žádné reality show neuvidíte. Dáte je do jedné místnosti a už jenom z toho, jak spolu interagují, je to strašně zajímavé. A ještě v dnešní době, kdy se řeší manipulace a alternativní fakta, je hrozně zajímavé, když je donutíte, aby se navzájem manipulovali.

A pak je skvělý sledovat z režijní židle, jak to udělá legendární vyšetřovatelka Orlických vražd a jak se bude zároveň bavit s kouzelníkem a iluzionistou. Mě to strašně baví. Je to dobrej formát.

Vy jste říkal před chvílí, že to je takovej psychologický experiment. Mně to taky tak přijde. Je to ale etické?

Etika je tady velmi zajímavá věc, protože… jedna věc je, jak to vnímám já, subjektivně. Ale to je jenom, abych já si to mohl obhájit, a já si můžu nakukat cokoliv. Mě zajímalo, jak to vnímají ostatní lidi. Jak to vnímá člověk, který, když se bavíme o smrti, tak o někoho přišel. Jak to vnímá někdo, kdo je věřící. Jak to vnímá někdo, kdo má rád detektivní formáty. A to najednou z detektivního formátu uděláme reality show.

Vždycky si dělám rešerše toho, jak to vnímají všechny tyhle skupiny. A to mě zajímá skoro víc. A většina těch lidí to vnímá jako: „Je to hra, je to skvělá hra, baví nás to.“ Je to stylizace a my sme ji přijali.

Nejkontroverznější otázka kolem toho může být, jestli nepropagujeme lež a zradu. To se řeší ve všech zemích, kde se to točí. A já si na druhou stranu myslím, že schovávat se za to, že nebudeme propagovat lež a zradu, protože to není hezké… My jsme všichni obklopeni lží, manipulací. Veškerý marketing, veškerý obsah se snaží zajistit naši pozornost a nějakým způsobem nás manipuluje k tomu, abychom jim dali svoji pozornost, protože těch dojmů už je hrozně moc.

Takže si myslím, že naopak udělat formát, kde manipulujeme, ukazujeme inteligentní lidi, jak manipulují, ale zároveň tam mít zpovědnice, kde vysvětlují, proč manipulují, jak manipulují, jakou techniku použili, mi přijde, že ten druhotný edukativní efekt je mnohem víc než to, že se budeme pohoršovat nad tím tématem.

Vy jste asi teď popisoval hráčku Miu, která tam přišla se svojí vlastní misí. Chtěla ukázat, jak jednoduché je manipulovat s lidmi a potom potažmo s dětmi. Vlastně… nepovýšila tu hru na jinou úroveň tím, že misi měla? A nepomohlo jí to následně i vyhrát, protože měla jasný cíl?

Myslím si, že jí to nepomohlo vyhrát. Kdyby neměla ten skillset, který má, tak to prostě nevyhraje. A to, že si dala nějaký cíl a říká, že to dělá ve jménu toho cíle, je podle mě druhotný, protože kdyby ji nebavila ta hra a nebrala to jako osobní challenge, tak to nevyhraje.

Teďka nám chodí na castingy lidi s různýma messagema a já jim říkám: no, ale když se nedostanete do druhýho kola, tak je úplně jedno, že máte nějakou message, protože se to vůbec nedostane ven. Já potřebuju, abyste primárně byli dobří hráči a předvedli dobrou hru.

Je to trošku dvousečný element, protože ve chvíli, kdy jednu sérii uděláte „pro dobrou věc“, tak najednou to může spadnout do toho, že se to očekává. Že každý rok bude jiná myšlenka. A já tohle nechci dělat z mnoha důvodů. Myslím si, že to nepatří k tomu. A ve chvíli, kdy to začneme vyhledávat, začne to být alibistické.

Už jsem jednou dělal formát, který spadnul do toho, že se očekávalo, že na konci to bude končit dobrou věcí. A vždycky to dopadne tak, že ve chvíli, kdy to začnete vyhledávat, přestane to být upřímný. Já pořád trvám na tom, že Zrádci jsou primárně je detektivní hra, která má edukativní přesah, a mně to stačí. Pokud to bude mít nějaký přesah, protože je tam jeden ze soutěžících, kterej se tam dostane ne kvůli message, ale kvůli tomu, že je dobrý hráč, a myšlenku mít bude, tak je to přidaná hodnota.

Ale nechci tvořit prostředí, kde se bude řešit: „Dá se v další sérii… třeva na dětský domovy.“ Prostě ne. To bych nerad.

Když jste říkal, že tam chodí na casting lidi, kteří mají různý message. Přibližte nám to, co chtějí říct? Co vám říkají za ty messages?

Já v tuhle chvíli nevím, kdo z těch lidí se dostane dál, takže nechci prozrazovat jejich message. Ale neprozradím moc, když řeknu, že tam bylo několik lidí, kteří přicházejí z odvětví školení proti manipulacím a tak.

Takže Mia otevřela dveře…

Každá scéna vždycky otevře dveře. Teď se nám hlásí spoustu lidí, kteří pracují na různých detektivních pozicích. Různí vyšetřovatelé, protože mají pocit, že to bylo „ve jménu“… policejního přesahu, prostě ano, dobro proti zlu. Kdyby tam byl někdo jinej, budou se zas hlásit z tý bubliny. Ono to tak nějak vždycky bude.

Takže ano, teď mají lidé pocit, že musí přijít s message a my je na začátku krotíme: je to hezké, klidně to tam dejte, ale primárně musíte být dobrý hráč a předvést dobrou hru. A to je mnohem víc než message.

Jak jsou vlastně herci naskriptovaní? Protože by se mohlo zdát, že je to hodně předpřipravené. Ale vaše pozice taková přece není. Vy asi sedíte v režii a navádíte tu hru a štáb tak, jak se ta situace line. Je to tak?

Oni se dějou dvě věci najednou. Jedna je, že točíme ten příběh kolem a ty image záběry. Ten „celovečerák“. To, co jde předtočit, to, co se dává mezi to, čím začíná série. Nějaký dojem, nějaký filmový přesah, což je unikátní. Reality show to nemívají. Tam mám plnou kontrolu.

A pak je ta realitní část a do té zasahovat nesmím. Naopak je tam licencor, který tlačí na to, že tohle není druh show, kde je vítáno, aby do toho někdo zasahoval. Krotí i na začátku směry typu: „Co když vypadne největší celebrita?“ Toho se samozřejmě bojí televize i marketing. A on mi pomáhá uhasit i tohle. No tak vám vypadne a neuděláte s tím nic. 

Já si toho hrozně vážím, protože to tím je unikátní. Všechny to víc baví. Příběhy, které se tam stanou, jsou reálné příběhy. Vztah Mii a Daniely a tyhle věci. To, že se to stane bez našeho přičinění, je mnohem hodnotnější, než kdybychom se to snažili režírovat.

Je to samozřejmě větší stres, protože člověk neví, jestli se to stane, jestli se něco stane vůbec. Jde do toho s tím, že utrácí desítky milionů za něco, co se může stát nudou. Ale neděje se to. V tom je unikátní ten projekt. Vždycky se něco stane. A my do toho nemůžeme zasahovat. Respektujeme, že to je jejich hra. Oni píšou ten příběh. A kdyby ucítili, že to tak není, tak se otočí i proti nám. Už se to stalo v zahraničí, že skončili… no, že se ti hráči otočili proti štábu a řekli: „Vy to ovlivňujete,“ a tím pádem končíme. Nedotočila se série. To byl strašák, o kterém nám ten licencor vyprávěl.

Jak vlastně probíhá ten casting na Zrádce? Jak vy si ty lidi, co se tam přihlásí, škálujete? Říkal jste, že je musíte krotit v té message a že vás zajímá, jestli jsou primárně dobří hráči. Jak to poznáte? A je nějaké povolání nebo typ člověka, co se tam nehodí?

Tak začnu koncem. Byli jsme varování tím licencorem, že je relativně složité najít dobrého sportovce, který v té hře bude dobrý. Protože oni mají silné morální hodnoty. Fair play. Myslí si, že to zvládnou, ale ve chvíli, kdy jsou postaveni před reálné lidi, se kterými začnou mít reálné vztahy a tráví s nimi něco tak intenzivního, jako je tohle natáčení, tak když jsou postaveni před to otočit se proti nim a herně udělat zásadní krok, tak ho neudělají. To fair play tam je. Radši stokrát odejdou, než aby byli ten člověk, který jde proti týmu. Mají to fakt zakořeněné.

A to je víc do profesí, které s tím jsou spojené. Hodně těch policejních pozic, kteří si to chtějí vyzkoušet, jednou moci být ten záporák, tak potom ve chvíli, kdy jsou před to postavení, to neudělají. Myslím si, že v tomhle je to relativně unikátní.

Takže máme nějaké varovné signály, ale v téhle sérii už mnohem míň dáváme na to, z jakého prostředí přicházejí, a spíš na toho jednotlivce, jak to hraje. Museli jsme si projít i tím, že to, že někdo je legendární kriminalista, ještě neznamená, že bude v rámci hry úspěšně odhalovat, když nemá žádné důkazy. Naopak tam hrozí riziko, že to špatně ponese, že v očích veřejnosti „selhal“. Přitom od něj lidi mají velká očekávání a už nepřemýšlí nad tím, že ten set dat je v té hře omezenější a úplně jiný než v jejich práci.

Možná politici…?

Politici by byli dobří, ale ta politizace toho je trošku složitá. Nikdy nevíte…Politik vám třeba řekne, že už není aktivní v politice, vy to vydáte a on řekne: „A já tady oznamuji novou politickou stranu.“ A najednou jsme součást politické kampaně. To je vždycky riziko. Přitom si myslím, že by byli dobří. Ale třeba v americké variantě byl šéf britského parlamentu a byl strašně špatný. 

Kdyby tam k vám přišel Andrej Babiš, myslíte, že by vyhrál?

No… zajímavý. My bychom ho nevzali, samozřejmě. To už je extrém, přehlušil by celou hru. Ale teoreticky… myslím si, že by byl argumentačně velmi silný. Kdyby tam přišel Andrej Babiš, kterého by nikdo neznal, tak má šanci. Ve chvíli, kdy ho známe, si myslím, že by velmi rychle skončil, protože ta sociální hra by ho vyloučila už jenom kvůli tomu, že by se ostatní báli jeho argumentace. Jakákoliv silnější argumentace by byla vnímána jako: „To si nemůžeme dovolit, známe ho…“ Začalo by to pracovat s vědomostí. Ale kdybychom ho neznali, přemýšlím, kam by se dostal. Myslím, že relativně daleko…

Jaké celebrity byly v castingu a do Zrádců se nedostaly?

Hmm…My to neříkáme ani v televizi, takže… bylo tam spoustu zajímavých jmen, myslím. Byli tam zpěváci, herci, ale u některých jsme si říkali, že jim to může dost uškodit. Jiní zase herně nebyli dobří a museli jsme se konfrontovat s tím, že jsme je tam chtěli vzít jenom kvůli tomu, kdo jsou. Tomu jsme se bránili. Jména se říkat nemůžou. Ale aktuálně nám teďka přišlo zajímavý, že tam byly buďto dcery, nebo maminky známých českých osobností. To mi přišlo zajímavý.

Jak teda poznáte, že ten člověk je dobrý hráč?

Krátká odpověď je: nepoznáme. Protože to, co nám tam říká, vůbec nemusí být pravda. Ale úplně na počátku je pár psychologů… manželský pár, kteří nám pomáhají. Dušan a Magdalena. Manželský pár, který řeší castingy od prvního kola a pomáhají velice, myslím. Spoustukrát odhalí, že nám někdo něco tvrdí a ono to tak není. Ale do určité míry je hrozně těžké - když vám někdo tvrdí, že je v něčem dobrý a myslí si to, že je v tom dobrý, je těžké odhalit, že v tom dobrý nebude, když on sám je o tom přesvědčený. My máme s každým dvacet minut. Takže… v tom prvním kole je lidi testujeme je, dostáváme je pod tlak. Ty castingy jsou často velmi rýpavé. Jdeme do témat, do kterých nám vůbec nic není. Snažíme se zjistit, jak budou reagovat na to, že je někdo konfrontuje s něčím citlivým, jak reagují na křivdu.

Zkuste nám to přiblížit. Já si to neumím představit, ty otázky.

No, ono hrozně záleží, kdo tam je a co dělá. Ale my často děláme třeba to, že zpochybňujeme důležitost toho, co dělá.

Toho zaměstnání?

Nebo toho, čím se živí, zkrátka. Ne všechno můžeme brát jako zaměstnání, ale… hodně tam dostávaly čočku všechny kartářky světa. Věštkyně. A můj druhý režisér, který byl velkou součástí posledních sérií, Pavel Nosek…ten byl takovej, že opravdu říkal věci, za které jsem se i styděl. Ale bylo hrozně dobré, že to udělal. Šel fakt pod kůži. Někdy byl i osobní. A pro nás to bylo důležitý, protože v tu chvíli ti lidé opravdu shodí masku a v tom krátkém okně, které s nima máme, se začnou obhajovat.

Nám je jich vlastně trošku líto, ale zároveň ta obhajoba je to, co potřebujeme: jestli půjdou do protiútoku, nebo jestli to ustojí a řeknou: „To je váš názor.“ Taky je nutíme, aby nám lhali. Během těch dvaceti minut musejí říct lež.

Jak je nutíte, vlastně?

Prostě tam musí někam zařadit lež. A musí to být výrazná lež. Úplně falešný příběh, který se nikdy nestal. A my po těch dvaceti minutách zkoušíme odhadnout, kde ta lež byla. Což je zajímavé i z toho důvodu, že potom se můžeme k videu vrátit a podívat se, jak u té lži vypadali.

A pak se jich zeptáte, co byla ta lež?

Jo. My hádáme a potom nám to prozradí. No a pak tam máme spoustu technik, které nemůžu prozrazovat, ale… je to docela proces. Jsem alergický na to, když někdo přijde s tím, že si chce něco zkusit. My nejsme zážitková agentura. Říkám si vás se přihlásilo sedm a půl tisíce a vy přijdete s tím, že si chcete něco zkusit? Tady to stojí desítky milionů a mě ten váš přístup vlastně uráží. Vy jste si přišel něco zkusit! Vy nás musíte přesvědčit, že tam přinesete buď dobrou show, dobrou hru, nebo budete zajímavý tmel pro komunitu, která se tam vytváří.

Ale „já nevím, já jsem si to přišel zkusit, já sám jsem zvědavej, jak mi to půjde“… tak to běžte na únikovky. Od toho tady nejsme.

A nejhorší je, když mi někdo řekne, že chce opustit svoji komfortní zónu. To je plác do vody, nic mi to neříká. To je zase takový: „My vám tady uděláme teambuilding, abyste mohl opustit komfortní zónu.“ Často po deseti minutách někoho přeruším a řeknu: „Tak teď jste mi řekl, co to přinese vám. Teď řekněte, co to přinese tý show.“ Protože co to bude pro vás osobně je jedna věc, ale my tady máme zodpovědnost vybrat správné lidi. Hodně lidí má tendenci říkat: „Já budu takovej ten uprostřed, tichej pozorovatel.“ To je skvělý, ale jestli vezmu všech čtyřiadvacet lidí, co budou tiší pozorovatelé… tak to musím předablovat, protože tam budete všichni sedět v rohu a pozorovat.

Je něco, co jste se od těch lidí na castingu nebo potom od hráčů samotných naučil o lidské povaze? Vyplývá z toho nějaká jedna věc? Něco, jací lidi jsou?

Upřímně, nejvíc to má vliv na můj osobní život v otcovství. Ti lidi nám hodně říkají osobních věcí. My hledáme jejich Achillovy paty a strašně často se dostaneme ke vztahu s rodičema a co to s jejich životem udělalo. Často se ptáme, jestli byli někdy zranění v životě. To jsou fakt osobní roviny. Ty videa nikdy nemůžou jít ven, protože do určitý míry je to terapie. My na ně nejsme jenom oškliví. Fakt se snažíme zjistit věci tak, abychom jim neublížili. Ale těch zraněných duší je strašně moc. Do určité míry mě to nutí se zamyslet, i když jsem na někoho naštvaný, vždycky si říkám, ty jo, každej má naloženo. Každej jenom jinak. V každodenním procesu to nedáváme najevo, ale formuje nás to. Musím to brát v potaz.

A druhá věc je, kterou mi Zrádci dali - co dělá rodič se svým dítětem. Na těch lidech se to strašně podepisuje. Pak chodí světem s takovýma zvláštníma traumatama. Ta křehkost člověka…

K otcovství se ještě asi dostaneme, ale vás čeká třetí řada Zrádců. Co přinese? Na co se můžeme těšit?

To očekávání je samozřejmě velké. Hele, já jsem teď ve fázi… kdybychom se bavili za pár měsíců, tak můžu být ve fázi, že možná. Teď jsem ve fázi, že to teprv z velký části píšu a snažíme se na věci zase trošku jinak…

Chci úplně jinak udělat úvod, jiné zvraty. Jinak jsme se postavili ke skladbě hráčů. Snažíme se jít směrem k nějaký větší… kulatosti kulatého stolu.

Kulatosti kulatého stolu? Co to znamená?

To si musíte říct sami. Nemůžu moc prozrazovat v téhle fázi. Nebylo by to ode mě fér, ale určitě se máte na co těšit.

Dobře. A když si vezmu první řadu a druhou, ta druhá byla víc vyhrocenější, přitlačenější. Víc do extrému. Bude taková i třetí?

Já si myslím, že ta hra samotná byla kultivovanější než ta první, kde byly… Tuňák a hádky. Tady odcházeli relativně všichni s čistým štítem. Největší konflikty byly kolem věcí, který za mě byly součást hry. Jinak se k sobě všichni chovali s respektem…Ale tu hru my vytvoříme jenom tím, koho nacastujeme. A to, co oni potom předvedou, jak to budou hrát… já můžu říct, co očekávám, ale zároveň musím říct: nedělejte to kvůli tomu, že já jsem vám to tady řekl. Když tam někdo do tý hry chce, koho třeba znám osobně, tak ho netlačím, nechci to ovlivňovat, a nic neslibuju. Je to o tom, jak to bude hrát.

Ta původní otázka byla ale jiná. Já to myslel spíš tak, že když se podíváme na velkolepost hry, filmovost, kulisy… druhá série je propracovanější, velkolepější…

Já na to odpovídám, že kdyby každá série měla být temnější a dramatičtější, tak máme dramatickou tmu. To není únosný. Už není kam jít. Myslím si, že vám můžu slíbit jenom to, že vnímám laťku, kterou jsme nastavili, a která se očekává pro další sérii. Děláme všechno proto, abychom zase mohli mít lidi, kteří vyjdou a řeknou: „Ty jo, to je zase posunutý.“

Snažím se pro to pracovat i s premiérama. Celkově chceme fungovat jinak i v komunikaci online. Už teď vymýšlíme, jak bude vypadat finále, finální díl, jaký to má být zážitek.

Koho byste chtěl ve Zrádcích vidět?

Tohle je nebezpečný teritorium. Když ty lidi řeknu, tak nevím, jestli je potom můžu vzít. Jestli si tím nezavřou dveře.

Tak jedno jméno.

Jedno jméno. To nejvíc chtěné ještě k tomu, že? To je otázka, která… nevím, jestli dokážu odpovědět zajímavě a zároveň nedestrukčně pro budoucno. Hmmm. Vyskakujou mi jména, ale nic z toho nemůžu říct nahlas, protože je chci oslovovat do příštích nebo speciálních sérií.

Dobře, chápu. A vlastní rodinu byste do Zrádců vzal?

Myslím si, že… rodina je široký pojem. Jsou lidi i v mé rodině, kteří jsou dobří manipulanti. Myslím, že by tam byli velice dobří. Ale to bych nechtěl režírovat. To by bylo asi trošku…střet zájmů. A pak je moje žena, která je zlatá a neumí lhát. Je na to moc ryzí. Té by ta show mohla maximálně ublížit. Takže to asi ne. A co se vyvrbí z mé dcery, to nevím. Budu se snažit ji vychovat tak, aby v tom nebyla dobrá.

A vy byste byl zrádce, nebo věrný? 

Já bych neprošel castingem.

Ne?

Ne. Já bych si sám sebe nevybral. Já na to nemám vhodný vlastnosti. Moje reakce na křivdu není dobrá. Moje reakce na lež, i vykonanou lež, není dobrá. Mám velmi špatnou paměť, takže lhaní by mě dohnalo velmi rychle. Takže bych musel být věrný, přestože by mě role zrádce velice zajímala. Ale mě zajímá spoustu věcí, které dělat nemůžu a mít nemůžu. To je jenom fascinace.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.