Marek Pavala: Nakupování oblečení je moje terapie!

O Proměně

Oblečení je pro Marka hodně důležité. Sám říká, že má s nakupováním "tak trochu problém", když ho používá jako terapii na splíny. Snahu vypadat dobře pak považuje skoro za občanskou povinnost. Sám se přitom nebojí experimentů ani určité míry provokace. Proto si na sebe klidně vezme dámský svetr nebo Birkinu své ženy.

Vymýšlet proměnu stylu někomu, jako je Marek, nebylo úplně jednoduché. Nakonec jsme ale nemuseli chodit daleko. Sáhli jsme tak nějak samozřejmě po klasice klasik - čistě bílém tričku a voskované Barbource, kterou vystřídla (nejen) náš oblíbený overshirt od foréf. Někdy totiž stačí málo.  

Prohlédnout voskovanky Barbour

Marku, před časem na mě na Instagramu vyskočilo reelsko, ve kterém respondent tvrdil, že jste nejlíp oblékaný muž v Česku…

To jsem taky viděl a udělalo mi to hroznou radost.

Jak moc je pro vás styl a oblečení důležité?

Hrozně moc. Možná až zbytečně moc. Sám u sebe vnímám, že mám opravdu takové postižení, co se nákupů týče, a nedokážu s tím nic dělat, prostě je to pro mě celkem zásadní. Mám takový pocit, že by měla být skoro občanská povinnost každého snažit se vypadat co nejlíp. Protože když lidé ve městě, a vlastně i kdekoliv jinde, vypadají dobře, tak je celý svět pro všechny zúčastněné mnohem hezčí, vizuálně přijatelnější. Hodně lidí tvrdí, že když někdo moc lpí na oblékání, že je to povrchní. Že by člověk neměl tolik lpět na materiálních věcech. Ale podle mě to má právě tenhle přesah.

Takže je oblečení podle vás forma komunikace? A pokud ano, co říká o vás?

Svým způsobem asi jo. Člověk tím určitě dokáže vyjádřit něco ze sebe, to, jaký je, nějak se sebeprezentovat. Takže ano, je. A když se nad tím zamyslím trochu do minulosti, tak moje oblečení se hodně vyvíjí. A tím pádem se asi neustále vyvíjím i já. Říká asi taky, že mi na oblečení celkem záleží, ale zároveň bych nad tím rád měl určitý nadhled.

A co byste naopak nerad, aby o vás říkalo? 

Nerad bych, aby říkalo, že jsem fashion victim. Takové ty momenty, kdy někdo přijde do místnosti a člověk si může přečíst značky na jeho oblečení… to je něco, kam bych nerad spadl. A myslím, že naštěstí nespadám.

Spousta kusů oblečení je samozřejmě jasně rozpoznatelných i bez toho, aby na nich byla značka napsaná. Ale případy jako černé upnuté tričko a zlatý nápis Philipp Plein, tak to mě…

To vás nebere? Na druhou stranu sám nosíte high fashion značky, třeba ty z Pařížské. Kde je tedy ta hranice? Protože i luxusní móda dokáže být hodně flashy a někdy může sklouznout k nevkusu.

Jasně. Ale neřekl bych, že je těžké poznat, co je správně a co už ne. Mám pocit, že je to docela snadno rozpoznatelné. Když jde člověk nakupovat, měl by se podle mě vyhýbat oblečení, na kterém je doslova napsané, co to je. Protože potom to strašně často sklouzává k tomu, že si danou věc koupí proto, aby ukázal značku, a ne proto, že se mu ten kus oblečení reálně líbí.

Takový průsečík jsem zažil před lety, když jsme byli se Sárou v Paříži. Byli jsme na obědě, samozřejmě jsme trochu pili – jsme v Paříži, tak jsme si dali nějaké víno – a potom jsme šli nakupovat. Takže se ten day drinking volně prolnul do nákupů. A byli jsme přesně v obchodě, kde je to s nakupováním trochu ošemetné, což je Gucci, protože hodně používají loga a monogramy. Koupil jsem si tam na tehdejší i současnou dobu hrozně drahý kabát. A nekoupil bych si ho, kdybych byl úplně střízlivý.

On je moc pěkný a má na sobě monogram, ale ne ten jejich klasický. Člověk ho vlastně jako monogram nevnímá, dokud neví, že tam je. Takže ten kabát je paradoxně celý označkovaný, ale na první dobrou to vůbec není vidět.

Zaujalo mě, že jste řekl, že oblečení o vás říká, že se neustále vyvíjíte. Dá se nějak popsat cesta toho vývoje? Co jste nosil třeba v devatenácti, dvaceti a jak jste se od toho dostal až ke kabátu Gucci?

To je taková těžká otázka, na kterou zaprvé nevím, jestli vůbec chci odpovídat nebo se nad tím zamýšlet. A za druhé to je strašně složitý. Pamatuju si třeba dobu, kdy jsem chodil na drum and bassové akce, měl černou patku a vypadal jako klasický emař. Bylo mi nějakých jednadvacet let. A takhle bych mohl projít tolik různých vývojových stadií, že by to mohl být ten chybějící přímý důkaz evoluce.

Je nějaká etapa, ke které byste se už opravdu nechtěl vracet? Něco, co byste si dnes na sebe nevzal?

Nejsem si jistý, nakolik by člověk při takové odpovědi nebyl ovlivněný současnými velmi intenzivními trendy. První, co mě napadá, je doba, kdy všichni chtěli nosit úzké džíny a nikde nebyly k sehnání, protože všichni nosili široké. Každého kluka to tehdy štvalo, protože v zahraničí byly vidět úzké džíny a bylo to hrozně cool. Dneska je to skoro nemyslitelné.

A i když si člověk říká, že stojí nad trendy a nenechá se jimi moc blbnout, tak já bych si teď samozřejmě žádné skinny jeans nevzal.

Pamatuju si taky dobu, kdy mi přišlo hrozně cool, když člověk na první pohled vypadal strašně nedbale, až v uvozovkách trochu bezdomovecky. To je samozřejmě jeden extrém. Na druhé straně stojí člověk, který je do posledního detailu tak vyřešený a naškrobený, že to ve výsledku působí skoro stejně špatně.

Když se podíváte na současnou módu, hodně se stírají rozdíly mezi pánským a dámským oblečením a všechno se posouvá unisexovým směrem. Muži nosí kabelky a další věci, které byly dřív vnímané jako ryze dámské. Vy sám podobné věci nosíte. Jak se na tenhle posun díváte?

Třeba svetr, ve kterém jsem dneska přišel, je dámský.

Fakt? 

No jasně. A podle mě, když to není poznat, je to úplně v pohodě. Za mě je ohromný rozdíl mezi tím, když to souvisí s nějakou, řekněme, propagandou současné doby, kdy se tlačí na určitou feminizaci mužů a potírání přirozené mužnosti a maskulinity, která je označovaná za něco špatného. To je podle mě špatně. Stejně jako když se zpěváci nebo hollywoodské hvězdy oblékají do šatů a podobných extrémů. To je jedna stránka věci.

Druhá je, když si chlap vezme v uvozovkách kabelku. A říkám „v uvozovkách“, protože ne každá taška musí být nutně kabelka. Spousta věcí, které označíme jako kabelku, by byla úplně v pohodě přijatelná jako pánská taška.

Jenže pořád to s sebou nese určité stigma. Pro spoustu lidí ve společnosti je chlap s kabelkou nemyslitelný, protože bude okamžitě brán jako gay nebo jako někdo, kdo není dostatečně chlap. A to je podle mě úplně stejně špatný extrém v přemýšlení o kombinování pánské a dámské módy.

Setkáváte se kvůli tomu, co nosíte, i s negativními reakcemi? Třeba právě kvůli těm kabelkám?

Velká část mého života je na Instagramu, takže tam může každý napsat cokoliv. Když jsem třeba udělal outfit check video, ve kterém jsem si vzal Sářinu Birkinu, takovou velkou, bordó, podle mě hrozně pěknou a úplně v pohodě použitelnou jako pánskou tašku, bylo tam strašné množství pozitivních komentářů, ale samozřejmě i těch negativních. S tím ale člověk musí počítat, když dá na Instagram něco trochu kontroverzního.

A když jsem s tou taškou šel po ulici, i já jsem chvílemi měl smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si s ní připadal úplně skvěle, vůbec nijak nepatřičně. Ale potom člověku začne na chvilku běhat hlavou: „Nevypadám divně? Můžu si to vlastně dovolit? Můžu tu tašku mít? Nebylo by lepší vzít si nějakou přijatelnější?“ Ale ne. Podle mě když se člověk s tou taškou nebo v tom svetru - a je vlastně úplně jedno, co to je - cítí dobře, tak je to v pohodě.

A hejty jsou vám jedno?

Jsou mi jedno. Většinou chodí od lidí, jejichž názor mi je jedno. Když je tam něco hodně zlého, občas se podívám, kdo to píše. A teď možná budu znít, jako že jsem hnusný na lidi, ale když se podívám a vidím, že s tím člověkem bych si v životě neměl ani co říct , a to dokážu to posoudit od pohledu, tak mi jeho názor musí být logicky úplně jedno. Pokud by mi to napsal někdo, na jehož názoru mi záleží, je to samozřejmě úplně jiná věc.

Co by to s vámi udělalo?

Zamyslel bych se nad tím, jestli třeba něco nedělám špatně. Pokud by mi negativní názor řekl někdo, na kom mi záleží, koho si vážím a jehož názory beru vážně, byla by to zpětná vazba, nad kterou stojí za to přemýšlet. Ale pokud mi to řekne někdo, kdo si dá do profilovky kapra, tak je mi to fuk.

A kdyby vám někdo, na kom vám záleží, řekl: Hele, tahle taška už je moc, přestal byste ji nosit?

To ne, ale bral bych to v potaz. Určitě bych se nad tím zamyslel víc, než když mi to říká někdo pro mě úplně irelevantní. Neznamená to, že bych svůj názor změnil, ale ten jeho by pro mě měl větší váhu.

Můj styl se jmenuje Nemám nejmenší tušení

Kým se v současnosti inspirujete? Kam se díváte, když chcete svůj styl někam posunout?

Jsem vděčný svému instagramovému algoritmu. Podle toho, na co člověk kouká, mu nabízí víc a víc podobných věcí, a mně ukazuje poměrně široké spektrum zahraniční módy. Napadá mě třeba Alessandro Squarzi. Takový starší pán, který má svoji značku Fortela. Kombinuje klasickou italskou módu s americkým stylem a obojí je mi hrozně blízké.

Ani jeden z těch stylů ale ne úplně samostatně. Mám radši osobitou kombinaci více stylů než to, když se člověk celý oblékne jenom do jednoho konkrétního. Ten Squarzi kombinuje třeba italské obleky, kovbojské boty, indiánské šperky s tyrkysy, hodinky Cartier nebo prošívané americké vesty ve stylu Double RL. A všechno to vypadá hrozně dobře.

Dokázal byste třemi slovy popsat svůj vlastní styl?

Nemám. Nejmenší. Ponětí. (smích)

Mám pocit, že jste ho někde popisoval a zaznělo tam něco jako „americký kovboj“.

Tak to se možná zase dostáváme k tomu vývoji. Byla doba, kdy jsme byli celkem nově na poslední lokaci mojí školy vaření Fuego. Je to takový ranč - stodola, kovbojský bar a tak dál. A zároveň byla doba, kdy všichni strašně koukali na seriál Yellowstone. To, jak jsme se oblékali na Fuegu, jím bylo samozřejmě hodně ovlivněné.

Nechci říct, že jsem tak nosil úplně všechno, ale většinu oblečení ano. Přišlo mi tehdy jako ta nejvíc cool věc na světě být oblečený jako v Yellowstonu.

Teď už mi připadá, že když je člověk takhle oblečený až moc do puntíku, je to vlastně trochu trapné. Už bych asi nešel po městě v kovbojské vestě a klobouku. Vlastně už ten kovbojský klobouk nenosím ani na Fuegu.

Přitom tehdy jsem tam celé léto chodil ve velkém kovbojském slamáku, a když pršelo, měl jsem několik velkých kovbojských klobouků z bobří plsti nebo z čeho to je. Ale teď, kdykoliv jsem si ten klobouk vzal, už jsem se v něm vůbec necítil.

A to je přesně ten vývoj. Člověk si něco užije, vyzkouší, chvíli mu to připadá jako úplně nejlepší věc, ale potom si z toho nechá jen pár fragmentů.

Vnímáte svoje oblečení i jako určitý brand code? Jako součást značky Marek Pavala?

Určitě, ale spíš v tom smyslu, že se snažím vždycky vypadat dobře. Třeba když natáčím nějaké cooking video, jenom výjimečně se stane, že ho natočím v teplákách a tričku, prostě v domácím oblečení. Asi jednou nebo dvakrát jsem to udělal. Řekl jsem si: „Seru na to, nebudu se nijak oblíkat, nechce se mi nad tím přemýšlet.“ A samozřejmě je to ve finále úplně jedno. Ten recept bude mít stejný úspěch bez ohledu na to, jak jsem zrovna oblečený. Když jednou vybočím z toho, co je pro mě standard, nerozbije to strukturu, kterou jsem si vytvořil. Ale nic to nemění na tom, že se snažím, aby v každém videu byl kladen důraz i na to, jak jsem oblečený. Dávám si na tom prostě záležet.

Oblékáte se tedy spíš kvůli sobě, nebo kvůli lidem?

Myslím, že tak padesát na padesát. U natáčení videoreceptů nejde ani tolik o to, jak se cítím. Naopak je tam to oblečení často trochu na obtíž, protože jsem pořád v kuchyni a můžu si ho zničit. Není úplně nejlepší nápad vařit steak v kalhotách Loro Piana, protože si je prostě člověk ošplíchá. Takže v tomhle konkrétním případě se oblékám spíš kvůli videu, aby dobře vypadalo.

Takže je oblečení i marketingový nástroj.

Jo, určitě. V tomhle smyslu ano. Když ale jdu někam ven, jde to ruku v ruce – chci se dobře cítit a zároveň dobře vypadat.

Nakupování miluju. Je to moje terapie

Vy jste jeden z mála našich hostů, který otevřeně říká, že ho nakupování oblečení opravdu baví. Dokonce jste řekl, že je pro vás něco jako terapie.

Rozhodně.

Jak to funguje?

Přesně tak, jak to zní. Já to prostě miluju. Modelová situace je, že se něco začne pracovně trochu srát. Člověku se nedaří, má blbou náladu a do toho je venku hnusný počasí. Mě tyhle věci hrozně ovlivňují. Když je venku hezky, cítím se taky fajn. Když je venku hnusně, cítím se hnusně. A když je všechno takhle protkané negativitou, reálně mi o sto procent zvedne náladu, když řeknu: „Sáro, pojď, pojedeme se někam podívat do obchodu a něco si koupit.“

My to máme oba strašně podobně. Oběma nám to udělá radost a opravdu to funguje jako okamžitá terapie. Asi to není úplně zdravé.

Takový rychlý dopamin…

Jo, přesně. Rychlý dopamin.

A nebyla by nakonec ve vašem případě ta klasická terapie levnější?

Jako psychoterapie? Ale z té nic nemám! Já se nepotřebuju chodit vypovídat k nějakému terapeutovi, který mě bude léčit tak dlouho, než ze mě udělá levičáka.

Myslíte, že takhle funguje terapie?

Já nevím, nikdy jsem na terapii nebyl. To je spíš taková sranda. Ale tohle funguje. Pro mě je terapie jít si koupit něco hezkého a udělat si radost, takže u toho zůstanu.

Pamatujete si nějakou věc, kterou jste si takhle koupil a která vám udělala opravdu velkou radost?

Byli jsme asi měsíc a něco na Lanzarote. Člověk by si řekl, že když jede na ostrov, kde není žádné velké město, tak si tam nic nekoupí. Nám se samozřejmě povedlo koupit spoustu různých blbých věcí.

Koupil jsem si tam takovou šusťákovou bundičku od Ami Paris. Ze začátku jsem si s ní nebyl úplně jistý, má takový kratší střih, ale teď ji mám asi tři týdny a jsem z ní úplně nadšený. Mohl bych ji nosit pořád.

A byl to přesně ten případ - bylo hnusně, foukalo, pršelo. Chtěli jsme se jít někam k vodě opalovat, s Matyldou jsme tam byli bez školky, takže měla špatnou náladu, mě bolela záda a potřeboval jsem psát něco do knížky, kterou už tři roky smolím a pořád jsem ji nedopsal. Všechno bylo takový blbý. Tak jsem řekl: „Kašlem na to. Pojedeme se podívat do obchodu.“ A tam jsem si přesně jako terapii koupil tu bundu. A opravdu mi dělá obrovskou radost.

Čeští muži vkus nemají, to je jasný!

Jak byste řekl, že se čeští muži oblékají? Často se traduje, že příliš vkusu nemají.

No…jak kdo.

A když se projdete po ulici a podíváte se kolem sebe?

Ne, tak nemají, no. To je jasný. Je strašný rozdíl, jestli se člověk jde projít tady, nebo v zahraničí. A v zásadě je skoro jedno, jestli jdete po Praze, nebo někde jinde v Česku. Samozřejmě v tom rozdíl je, ale rozhodně se nedá říct, že když člověk jde po Praze, všude kolem sebe vidí hezky oblečené lidi.

A platí to úplně stejně pro Pařížskou jako pro jakoukoliv jinou ulici v centru. U nás pořád až moc funguje to, že lidé jdou po nápisech, značkách a podobně.

A ty obchody to vědí. Když objednávají zboží pro českou klientelu, berou to v potaz. Když tady půjdu třeba do Gucci, sem tam tam najdu něco skvělého, třeba krásnou košili. Ale většina věcí budou zelenočervené pruhy, monogramy, teplákovky a podobně. Protože vědí, pro koho to sem objednávají.

Čím to podle vás je, že Češi tenhle cit pro oblékání tolik nemají?

Podle mě to historicky nemáme tolik v sobě. Když vezmu země jako Itálie nebo Francie, tak s ohlédnutím do historie tam prostě byli lidé lépe oblečení než my. Dost možná to je pořád důsledek komunismu, pravděpodobně.

Když se řekne Marek Pavala, chtěl byste, aby si lidé řekli: To je ten skvělý kuchař, nebo: To je ten skvěle oblékaný chlap?

A nemůže to být obojí?

Kdybyste si musel vybrat.

Tak asi bych pořád zůstal u toho vaření. Přeci jen je to to, co mě živí a s čím jsem primárně spojovaný. Oblékání tam hraje tak trochu třetí housle.

Instagram vás ale v současnosti živí, ne?

Jo. Instagram je to, co mě živí.

 Takže jste dnes vlastně spíš influencer?

Kdyby se srovnaly příjmy, tak asi už jo. Instagramem jsem schopný se živit celý rok.Fuego je vyloženě sezónní záležitost a narostlo do takového rozměru, že je tam spousta dalších lidí, které musí živit. Já jsem se tam postupně trochu upozadil. Už si z něj dlouho v podstatě nic nevyplácím a mám ho jako takového koníčka, který mi teda v létě zabírá strašně času.

Z byznysového hlediska se věnuju spíš Instagramu. A snažím se to dělat tak, aby třeba u videoreceptů nebyl rozdíl mezi tím, jestli točím reklamní video, nebo recept z vlastní iniciativy. Aby reklama pro moje sledující nebyla obtížná a protivná.

Myslím, že u influencerů to často bývá opačně. Mají svoji tvorbu a ta je protkaná reklamami, které v ní působí trochu nepatřičně. Já jsem se to snažil vymyslet tak, aby se obojí dalo skloubit dohromady a nikoho to moc nerušilo.

Původně jste studoval fotografii. Pomáhá vám tenhle background při dnešní tvorbě na Instagramu?

Určitě. Na Instagramu se už zdaleka tolik nevěnuju focení, spíš natáčení. Stojím za kamerou i před ní, všechno si stříhám a tak dál. Ale fotografie a video k sobě samozřejmě patří.

Fotografie mě hlavně naučila dívat se skrz aparát, ať už je jakýkoliv. Mít nějaké estetické cítění, vnímat kompozici a dávat si pozor na základní věci.

A ono se to dá docela dobře naučit. Pamatuju si, když jsme se Sárou začínali a potřeboval jsem od ní, aby mi něco natočila nebo vyfotila. Já přesně viděl, co potřebuju, ale výsledek tomu vůbec neodpovídal. Pořád jsem se jí snažil vysvětlovat, jak to má vypadat, a ze začátku to vypadalo pořád blbě. Nemyslel jsem si, že se to někam posune. Teď už si to oko taky vytrénovala, je to stokrát lepší a vlastně už si sama jede svoji instagramovou kariéru.

Říkal jste, že Fuego původně vzniklo i z potřeby odpočinout si od města a klasické gastronomie. Platí to ještě?

To už se úplně posralo. S odpočíváním už to opravdu nemá vůbec nic společného. Ze začátku Fuego takové bylo. Člověk, včetně mě, mohl opravdu utéct z města, s pár lidmi si vařit na ohni, večer vypít nějaké víno, panáky a celé si to užít.

Ale podle mě, když člověk začne něco dělat a má to úspěch, má tendenci tu konkrétní věc pořád vylepšovat a hlavně zvětšovat. Je to taková honba za progresem. A možná to není vždycky dobře.

Možná by se člověk měl naučit říct si: „Takhle je to dobrý a už to nemusím nijak zvětšovat.“ Jenže já jsem si to neřekl. Viděl jsem, že zájem je, měl jsem hlad a chtěl jsem to pořád zvětšovat…ale jen do momentu, kdy to ještě dokážu sám nějakým způsobem obhospodařit. Chci ty kurzy pořád dělat já, nechci mít sto lidí a řvát na ně.

Z původních patnácti dvaceti lidí jsme se dostali na šestatřicet hostů na jednom kurzu. To je podle mě hranice, kdy je to pořád fajn.

Jenže těch kurzů je docela dost. Pozemek je ohromný, je tam rybník, spousta trávy, která se musí pořád sekat. Najednou tam máme slepice, králíky, kozy, spoustu zaměstnanců. O všechno se musíte starat a řešit problémy se zaměstnanci, hosty i samotným pozemkem.

Před kurzem se vysere sekačka. Sousedovi začne uprostřed noci pískat alarm a budí všechny kolem. A vy řešíte, co s tím. Těch věcí, které se můžou pokazit, je strašně moc. Takže odpočinek šel úplně stranou a je z toho velmi náročná práce. Několik let jsem pracoval v restauracích a o jednu jsem se nějakou dobu velmi intenzivně staral. A troufám si říct, že mít takovouhle venkovní školu vaření je ve finále mnohem náročnější než restaurace, protože zasahujete do mnohem více oblastí.

Možná by se člověk měl naučit říct si: Takhle je to dobrý…

Když se vrátíme úplně na začátek, v rozhovorech jste říkal, že když jste Fuego vymýšlel, vlastně jste ani nevěděl, co přesně vymýšlíte. Tehdy nic podobného neexistovalo...

Ne. Možná někde ve světě, ale v Evropě nic takového nebylo. Francis Mallmann v Patagonii vařil na ohni dlouho přede mnou a určitě dělal i nějaké kurzy vaření. U nás vařil na ohni dlouho přede mnou třeba Hugo Hromas, ale ten vždycky šel trochu jinou cestou. Nebyly to takovéhle organizované kurzy.

Takže jsem opravdu nevěděl, co přesně vymýšlím a jestli se to vůbec bude lidem líbit. Ten koncept jsem postavil na zkušenostech z Laboratoria, školy vaření Riccarda Lucqueho, kde jsem dlouho pracoval a kterou jsem vedl jako šéfkuchař. Chtěl jsem spojit určitý vysoký nadstandard vaření a luxusu s kempováním, což pro spoustu lidí vůbec nejde dohromady.

Prvotní impuls ale vznikl vlastně úplně přirozeně. Odjel jste pod stan, vařil na ohni, dal jste to na Instagram a z toho postupně vzniklo Fuego.

Přesně tak. Chtěl jsem si jen udělat hezký den, nebo spíš večer, s kamarády. Něco jsme si uvařili na ohni a potom se z toho zrodil ten business koncept.

Kolik lidí v sezóně ve Fuegu máte? 

Plus minus okolo dvou tisíc. 

A tři až pět kurzů týdně?

To bylo v peaku, kdy byl zájem úplně obrovský a museli jsme odmítat strašně moc lidí, firem a akcí. Pak se to samozřejmě trochu ustálilo. Teď bych řekl, že máme dvě až čtyři akce týdně. Což je taky strašně moc.

Spousta lidí tam ale jezdí i přímo za vámi. A prý se s nimi po kurzech i opíjíte. Takže je to náročné i pro vaše játra.

A to je další a vlastně ten nejhlavnější důvod, proč už to nezvládám.

Myslíte to pití?

Jo, reálně to pití. Musel jsem opravdu strašně moc ubrat.

Práce je v pohodě?

Práce je v pohodě. Ale pití…Já ty hosty zase nechci zklamat. Když tam přijedou, čekají, že bude super kurz vaření a potom s nimi budu do čtyř do rána pít na baru.

Myslíte, že to opravdu čekají?

Jo, myslím, že jo. A já to mnohokrát zvládnu, ale nechci to dělat ještě hodně let. Teď mám dítě, chtěl bych dětí víc a nedokážu si představit, jak bych to skloubil s takovýmhle životním stylem. Prostě to mělo svůj čas.

Teď se to mění, vyvíjí se to jinam a musí se to zase přerodit v něco dalšího, aby to pro mě bylo příjemné. Protože v okamžiku, kdy mě to začne srát, se to začne projevovat na práci. A to bych nechtěl. Chtěl bych to utnout včas.

Kuchaři mají strašně těžký život

V čem je Fuego tak náročné, když pomineme pití? Napadají mě třeba hygienické podmínky venkovní školy vaření.

Ze začátku byly určitě komplikované. Ze začátku jsme to kouleli hodně punkově. My jsme tam ale nikdy neprodávali jídlo. Vždycky jsme prodávali kurz vaření.

Na kterém jste si potom to jídlo snědli.

No právě. To už je na každém, jestli si suroviny, které dostane a které slouží k absolvování kurzu, potom sní, nebo ne. To jídlo si uvaří sám. My jsme vždycky prodávali ten kurz.

Dnes už bychom si tam reálně mohli otevřít restauraci, protože jsme zázemí vybudovali natolik perfektní, že by splňovalo veškeré podmínky.

Takže cesta k tomu přerodu v restauraci je vlastně docela jasná.

To jo. Ale případnou restauraci bych stejně neotvíral tam. Asi bych se přemístil do Prahy, abychom to neměli tak daleko a aby se všechno neodehrávalo na tak obrovském pozemku. Jeho údržba je hodně náročná, zvlášť když tam člověk není pořád.

Kdybychom tam měli domek a reálně tam bydleli, je to v pohodě. V době, kdy jsme tam byli v peaku sezony čtyři pět dní v týdnu, jsme měli všechno pod kontrolou. Ale teď, když je to obráceně a jsme tam třeba jen dva dny, se o to po zbytek týdne musí někdo starat.

Jeden kolega tam takhle v podstatě dobrovolně bivakoval i mimo kurzy a vlastně tam bydlel, takže se o všechno staral. Teď už na Fuegu není, takže budu muset vymyslet, co dál.

Když mluvíte o návratu ke klasické restauraci: pamatujete si, co vám na klasické gastronomii vadilo v době, kdy jste zakládal Fuego?

Teď se hodně řešilo téma René Redzepiho a Nomy a obecně toho, že v gastronomii někdy panuje dost zlá atmosféra. Lidé pracují pod tlakem a často jsou na sebe zbytečně ostří.

Já jsem v českém prostředí zažil různé pomluvy a podobné věci. Člověk někam přijde a necítí se tam dobře, protože ví, že ho všichni za zády pomlouvají. V mém případě to bylo i v kontextu toho, že jsem nepocházel z klasického kuchařského vzdělání, ale vlastně z trapné televizní soutěže. Takže: „Kdo to je? Nějakej z MasterChefa, hovno umí,“ a tak dál. Což je na jednu stranu úplně opodstatněné. Člověk se jim vlastně nemůže divit. Na druhou stranu to pro mě nebylo úplně nejpříjemnější. Ale nějak jsem se tam otrkal.

Zásadně mi to nevadilo. Vlastně mi to přišlo svým způsobem příjemně motivační, pokud si člověk užívá trochu sebemrskačství a takové to, že musí někomu dokázat, že je dobrý a že si svoje místo zaslouží, tak je to v pohodě. Ale vadilo mi na tom něco jiného. Přijde mi, že kuchaři mají strašně těžký život. Jsou v práci od nevidím do nevidím, zavření pod umělým světlem, kurvěj si záda, kurvěj si ruce. Fakt to nemaj jednoduché.

Je to náročná a nevděčná práce. Třeba dneska už je to jiné, ale v době, kdy jsem byl kuchař já, nebyla ani nijak dobře placená. Ve finále ti lidé dřou bídu s nouzí a obětují tomu celý život. A to já nemám v plánu a nikdy jsem neměl. Svého života si vážím natolik a mám s ním úplně jiné plány, než abych se sedřel z kůže pro někoho, pro koho jsem jen postradatelný a nahraditelný článek.

A ke svým zaměstnancům se snažíte chovat jinak?

Snažím, ale oni jsou hrozně neposlušní, takže to nejde. Ne, dělám si srandu. Myslím, že se pořád snažím udržovat se svými zaměstnanci přátelskou, kamarádskou notu. Ale o to je to těžší. O to snazší pro ně je zosnovat nějakou vzpouru a neposlouchat, protože jsme vlastně kamarádi. Tak proč by na mě nebyli drzí.

Myslím ale, že se mi to podařilo docela dobře vybalancovat. Takže to jde, ale…je to těžké a asi to není dlouhodobě udržitelné. 

Říkal jste, že práce kuchaře byla v době, kdy jste v gastronomii začínal, špatně placená. Kolik jste tehdy bral?

Když jsem začínal jako kuchař, bral jsem devatenáct tisíc korun měsíčně.

A to bylo kdy?

V roce 2013. Bydlel jsem tehdy v Praze s přítelkyní, společně jsme platili nájem a z výplaty mi zbyl velký prd.

Potom jsem jako šéfkuchař školy vaření, což bylo o pár let později, bral třeba třicet tisíc. Určitě ne víc. Pětatřicet strop. Kolik bere šéfkuchař dnes, opravdu nevím. Jestli padesát, sedmdesát tisíc? To už jenom tipuju nebo mám něco z doslechu. Musel bych se zeptat někoho, kdo na těch pozicích reálně je.

Jak důležité je dnes pro šéfkuchaře, aby se stal i určitou celebritou? Jde to ve světě Instagramu, TikToku a dalších sítí ještě bez toho?

Těžko říct. Kuchař, který bude šéfovat skvělé restauraci a třeba dostane michelinskou hvězdu, se může stát určitou celebritou v úzké skupině lidí, které vysoká gastronomie zajímá a které si jeho jméno s tou hvězdou spojí. Ale pokud by měl mít přesah k širší veřejnosti, myslím, že už to bez internetu nebo alespoň televize nejde.

Televize je pořád silné médium. Já na ni nekoukám, protože si myslím, že tam jenom lžou. Ale pokud se bavíme o nějakém celebrity statusu, bez internetu to dnes určitě nejde.

Když si vezmu zahraniční opravdu známé šéfkuchaře, funguje to hlavně u velikánských jmen, která mají spoustu michelinských restaurací po celém světě. To jsou potom opravdové kuchařské celebrity. Ale vlastně ani nevím, jestli je normální lidé znají.

Chceš se proslavit? Reality show je nejsnazší cesta

Kdyby za vámi přišel někdo, koho baví vaření, má na něj talent, ale není vystudovaný kuchař, a zeptal se vás, jestli má jít do soutěže typu MasterChef, co byste mu řekl?

Zeptal bych se ho, co od toho čeká. Jestli tam chce jít sám pro sebe, zjistit, jestli na to má, poměřit se s ostatními…

Řekněme, že se chce proslavit. Chce se stát kuchařskou celebritou.

Tak to je nejsnazší cesta. Když se chce člověk dnes proslavit na internetu, nejpřímočařejší cesta jsou obecně reality show. Blbý je, že z nich potom vznikají takový ty rychlokvašky. Z někoho se stane notorický účastník televizních pořadů a začne obrážet od Love Islandu po Survivor. Najednou je jeho práce chodit do reality show a nedokáže nabídnout nic jiného než svoji účast v těch pořadech. Jeho sláva stojí jenom na tom.

Ale třeba to někdo přesně takhle chce. Ať si každý dělá, co uzná za vhodné, já nejsem od toho, abych to soudil.

U kuchařské reality show by ale podle mě měla existovat nějaká nadstavba. Dejme tomu, že člověk už nějak vaří, třeba má instagramový kanál a dělá videorecepty. Přihlásí se do MasterChefa nebo jiné soutěže. Musí se tam aspoň nějak umístit, chvíli přežít, a potom rychle využít svoji relativní slávu. Protože chvíli to bude fungovat. Bude mít čísla, views, lidé ho budou sledovat. A musí toho využít. Až pak se ukáže, jestli je dobrý i marketingově. Jestli se dokáže prodat a zaujmout lidi. A taky jaké lidi chce zaujmout.

Pokud chce zaujmout masy, může klidně točit relativně hnusná, neestetická videa, pokud v nich bude vařit to, co chce jíst většina. Když bude točit vepřový krkovice se zelím, bude mnohem snazší zaujmout masy.

Pokud půjde do trochu vyšší gastronomie nebo nějakého víc niche vaření, bude samozřejmě mnohem těžší zaujmout velké množství lidí. Takže záleží na tom, co od toho člověk čeká. To okno po soutěži je malé. Čím lépe se umístí, tím déle asi bude zajímavý. A pak už záleží jen na tom, co s tím udělá.

Když vás poslouchám, máte hodně marketingové uvažování. Jste vlastně víc kuchař, marketér, nebo možná stavitel značek?

Stavitel značek nevím. Ale v mém případě to asi opravdu jde ruku v ruce. S Instagramem jsem začal dlouho potom, co jsem byl v MasterChefovi. Když jsem tam byl já, Instagram sice existoval, ale neměl zdaleka takovou relevanci. Dávala se tam hlavně fotka, možná nějaké stories, ani nevím, jestli už tehdy byly. Takže jsem toho bohužel nijak nevyužil.

Svým způsobem je super, že jsem stál na začátku ještě předtím a jsem v tomhle trochu OG. Na druhou stranu je dnes pro někoho, kdo o sobě ví, že je dobrý, věří si a jde do soutěže, ta cesta mnohem snazší.

Kdybyste tedy začínal dnes, šel byste strategicky přes televizní soutěž a následně sociální sítě?

Stoprocentně. Je to nejsnazší, nejjednodušší a nejlogičtější cesta. Samozřejmě jde vynechat soutěž a začít budovat všechno jenom na Instagramu, ale bude to mnohem těžší. Pomoc televize je strašně jednoduchá.

Ale zase je to těžší v tom, že vás do té soutěže musí vybrat. Musíte se reálně s někým poměřit, nemůžete to jen nafejkovat na Instagramu a doufat, že se to chytne. V soutěži se člověk asi reálně nějakým způsobem prověří. 

Svůj Instagram jste popsal jako směs kuchařiny, módy a reálného života. Je něco, co vašich více než dvě stě tisíc sledujících nevidí?

To, co nevidí, najdou na našem Herohero.

Tak to byla pěkná reklama.

Marketingová.

Ale vážně. Je nějaká část vás nebo vašeho života, kterou na Instagram nedáváte?

Myslím, že tam ve finále dávám všechno. Nelžeme, ale snažíme se tam dávat, řekněme, ty estetičtější věci a estetičtější videa. I když taky ne vždycky.

Teď jsem třeba přišel s novým formátem. Pořídil jsem si Meta brýle a natáčím videorecepty opravdu bez přikrášlování. Zatím je dáváme jen na Herohero, protože jsou dlouhé. Jedno video má třeba třicet čtyřicet minut a nechci ho moc stříhat. Opravdu jen spojuju bloky natočené těmi brýlemi.

Je tam povídání se Sárou, s Matyldou, něco s ní vařím, občas je tam něco, co se vaření vůbec netýká, ale nějaké vaření je tam vždycky.

Takovéhle hodně realistické sondy do našeho života a delší formáty na Instagram nedáváme, protože tam pro ně není prostor. Ne proto, že bychom něco chtěli skrývat. Ale čtyřicet minut ničeho na Instagram prostě nedám.

Děti nemají svobodnou vůli rozhodovat o tom, jetsli budou na sítích

Když natáčíte takhle autenticky a objevuje se v tom i vaše rodina, nemáte někdy pocit, že už je to příliš velký zásah do soukromí?

Sem tam jo, samozřejmě. Občas si říkám, jestli je to správná cesta. Na druhou stranu mně osobně je to v zásadě jedno. Už jsem si tak strašně zvykl ukazovat věci ze svého života, že mi to připadá naprosto přirozené. Sára to má úplně stejně. Víc to řeším v kontextu Matyldy, protože spousta lidí svoje děti na internetu vůbec neukazuje. Je to velké téma, ale já si říkám, že my už jsme se touhle cestou vydali, takže ji nebudeme měnit.

Řada rodičů se bojí třeba toho, že jim jednou dítě řekne, že samo nikdy nechtělo být veřejně ukazované.

Toho se nebojím absolutně. Matylda je odmalička takový showman a před kamerou se cítí hrozně dobře. Myslím, že velmi brzo bude natáčet vaření se mnou a za chvilku i svoje vlastní. V tomhle bych si vzal za příklad Gordona Ramsayho. Jeho děti mají svoje vlastní pořady o vaření, protože v tom s ním žijí celý život.

Protiargument samozřejmě je, že malé dítě se pro sdílení sebe sama na Instagramu nemůže samo svobodně rozhodnout.

Ale děti moc nemají mít svobodnou vůli, upřímně řečeno.

Myslíte?

Jak se to vezme. Lidem se vyvíjí mozek asi do nějakých jednadvaceti let, takže je logické, že když jsou děti malé, musejí za ně z velké části přemýšlet rodiče. A tím pádem za ně dělají některá zásadní rozhodnutí. Nemyslím si, že tohle je nutně jiné. Dítě by se o tom nemělo rozhodovat úplně samo.

Samozřejmě druhá věc je, že kdyby řvalo: „Nechci, abys mě natáčel,“ tak to asi žádný normální rodič dělat nebude. Ale pokud se v té poloze cítí dobře a je showman ze své podstaty, nevidím na tom nic špatného.

Není to nucení k nějaké dětské práci nebo ukazování dítěte proti jeho vůli. Musí se u toho samozřejmě používat selský rozum. Ale je logické, že za malé dítě rozhoduje rodič. 

Doufám, že tahle otázka nebude za hranou. Kdybych byl klient a přišel za vámi, kolik stojí kampaň na vašem Instagramu?

Mám ceník rozdělený podle různých výstupů. Záleží na tom, jestli je to fotografický post, reels nebo stories.

A teď přesně přemýšlím, co mám říct. Je to hrozně zajímavé, protože kdykoliv jsem koukal na nějaký podcast a tahle otázka tam padla, samozřejmě jsem zbystřil. Zajímalo mě, kolik si říká někdo další, a málokdy to ten člověk řekl úplně přesně.

Vždycky jsem si říkal: „Sakra, proč to neřekne?“ A teď mám tu možnost a najednou jsem se úplně vcítil do role všech, kteří to neřekli.

Na druhou stranu je to vaše práce a nějak si ji ceníte.

To je pravda. Ale třeba proto, aby se ostatní moc neinspirovali. Řekněme tedy, že v případě reels jsou to vyšší desítky tisíc za jedno video. Pak můžou být samozřejmě různé balíčky a tam už se můžeme dostat klidně ke sto tisícům a dál. Což jsem asi řekl velmi přesně.

I když dělám reklamu, musím se pak moct podívat do zrcadla

Je někdo, s kým byste do spolupráce nešel?

Spolupráce si vybírám tak, aby mi daný produkt byl blízký. Dám příklad. Když mě osloví značka, která prodává třeba horkovzdušné fritézy, a já ji doma nemám, neodmítnu ji automaticky jen proto, že ji sám nepoužívám. Pokud se mi produkt líbí, vizuálně je dobrý a patří ve své kategorii k těm nejlepším, nechám si ho poslat, vyzkouším ho, a pokud je všechno super, moc rád s tou značkou spolupráci udělám.

Nikdy bych ale nešel do spolupráce se značkou, se kterou se nedokážu žádným způsobem ztotožnit. Kolikrát mi třeba nabízeli propagaci nějakého cvrččího proteinu. To jsem vždycky odmítl.

Nebo byla doba, kdy jsem dělal spolupráci s McDonald's nebo Coca-Colou. Dneska už bych do toho nešel, ani kdyby mi dali deset milionů.

Proč?

Protože se s těmi značkami absolutně neztotožňuju, pokud jde o kvalitu potravin. Nedokážu se ztotožnit s tím, že bych propagoval pití, které je v podstatě jen chemická voda s cukrem. Vím, že bych tím nabádal další lidi, aby to pili, a vím, že to podle mě není správně. Jasně, člověk si může říct, že občas to neuškodí. Já si taky klidně dám colu. Ale něco jiného je dát si ji a něco jiného ji propagovat.

Takže se svou pozorností pracujete docela zodpovědně. Přemýšlíte nad tím, jaký dopad může mít to, co propagujete, na ostatní.

Jasně. Pořád se musím být schopný podívat do zrcadla potom, co udělám nějakou reklamu. Snažím se i ve vaření a obecně v tom, co dělám, držet nějakého zdravého životního stylu. A tím nemyslím, že bych v tom byl nějak psychopatický. Ale myslím si, že by se lidé měli vyhýbat průmyslově zpracovaným potravinám. Měli by jíst maso, zeleninu, neměli by se bát másla.

V devadesátých letech se v televizi říkalo, že Rama je nejlepší. Třeba spolupráci s Ramou jsem teď odmítl. Napsal jsem jim, že se omlouvám, ale nebudu propagovat průmyslově vyráběný margarín. Kdyby mi napsala značka, která dělá máslo, klidně ho propagovat budu.

A co alkohol? Udělal byste reklamu, ve které lidem doporučujete alkohol?

Jo, udělal. Alkohol je vnímaný jako něco vyloženě pro dospělé. Každý ví, že je špatný, je tam osmnáct plus a je s ním sranda.

Je s ním sranda?

Je s ním sranda! Problém u věcí jako McDonald's je podle mě hlavně v tom, když je konzumují děti. Děti jsou často na internetu, vzhlížejí k influencerům a člověk na ně musí myslet, když dělá reklamu, i když není primárně zaměřená na ně.

Když budu propagovat alkohol, a mnohokrát jsem ho propagoval, nikdy jsem s tím neměl problém a sám mám vlastní gin, vím, že ho propaguju čistě pro dospělé. Dítěti ho nikdo neprodá.

Takže svojí dceři byste McDonald's nekoupil?

Já už jsem jí ho koupil.

A KFC?

To jsem jí ještě nekoupil. A myslím, že už jsem ho ani dlouho nejedl. Fuego máme kousek od Benešova a cestou je KFC. Často jsem se tam dřív stavoval, když jsem měl hrozný hlad. Jedete autem na kurz a víte, že první jídlo budete mít až za několik hodin, když dovaříte s hosty, takže jsem si tam často dal třeba Twistera. Ale potom byla relativně nedávno nějaká aféra kolem KFC. Ani přesně nevím, o co šlo, něco se zkaženým kuřetem. Sára mi řekla, že už to snad jíst nebudu, a teď mi vlastně dochází, že jsem od té doby neměl ani sousto KFC.

Mám pocit, že mi Mekáč pokaždé ukradne kus duše

A McDonald's?

Matylda ho měla jednou. A naštěstí jí ani moc nechutnal. Byli jsme na Gibraltaru, jezdili jsme po Andalusii obytňákem a byli jsme úplně brutálně uchození. Vylezli jsme pěšky i s malou Matyldou na nějakou skálu, ale chvíli jsme ji už museli nosit. Blížila se tma, konečně jsme se dostali zpátky na španělské území a začalo brutálně pršet. A v dálce svítil Mekáč jako perníková chaloupka. Jediná záchrana. Schovali jsme se tam před deštěm, po celém dni jsme měli brutální hlad, takže jsme si všichni dali jídlo. Ale vlastně to nikomu moc nechutnalo.

Takže byste jako kuchař řekl, že McDonald's vlastně ani není dobrý?

S Mekáčem je to strašně zvláštní. Mně vlastně chutná, ale myslím, že hlavně proto, že ho jím celý život. Jedl jsem Mekáč jako malý a měl ho strašně rád. Tehdy to pro mě bylo vlastně luxusní. Bylo to něco hodně západního, amerického, něco strašně super. A asi to ve mně pořád něco takového evokuje. Myslím, že kdybych ho nikdy předtím nejedl, nově už by mi ani nechutnal.

A musím říct, že mi teď chutná mnohem míň než třeba před pěti lety. Tehdy bych na něj ještě nedal dopustit. Řekl bych: „Jo, vím, že je to špatný, ale strašně mi to chutná.“

Dneska už je mi to vlastně jedno. Dám si ho, nezblázním se z toho, nebudu se před Mekáčem křižovat, že to nesním. V situaci, jakou jsem právě popsal, si ho úplně normálně dám a potom s klidem usnu. Ačkoliv mám vždycky pocit, že mi Mekáč po dojedení ukradl kus duše.

Takhle to jednou popsala Sára, že když dojí meníčko z Mekáče, má pocit, jako by jí to vzalo kus duše. A mně to připadá úplně přesné pro to, jak se potom člověk cítí. 

Na závěr ještě jedna otázka o jídle. Které české jídlo je podle vás neprávem hejtované nebo opomíjené? Něco, čemu nevěnujeme takovou pozornost, jakou by si zasloužilo, přestože je ve skutečnosti skvělé.

Myslím, že třeba český tatarák. Klasický český tatarák je vlastně strašně skvělá věc. Když restaurace, které nedělají úplně klasickou českou kuchyni, dávají na menu tatarák, často se tomu hospodskému českému vyhýbají. Dávají přednost různým francouzským verzím s domácí majonézou nebo italským verzím, které naopak obsahují hrozně málo surovin a jsou hodně o mase samotném. A tatarák by měl být hodně o mase. Tyhle verze jsou elegantnější, sofistikovanější.

Ale potom, co jsem ochutnal tři prdele tataráků, musím říct, že klasický český tatarák je strašně dobrý, když je dobře ochucený a jsou dobře zvolené suroviny. Když zavřu oči a představím si topinku na másle s česnekem a na ní čerstvě zamíchaný český tatarák, tak je to nádhera.

Co do něj vlastně patří? Vajíčko a nějaké koření?

Vajíčko, koření, kečup, hořčice, okurky, cibule, všechno možné. Těch ingrediencí je v českém tataráku hrozně moc. Maso se v něm trochu ztratí, ale vlastně neztratí. Ono to prostě funguje perfektně dohromady.

Jestli chcete poznat kuchaře, dejte si vajíčka

Existuje nějaké jídlo, podle kterého v restauraci poznáte, že kuchař není dobrý?

Vajíčka obecně.

Fakt?

Na vajíčkách se toho pozná strašně moc. Samozřejmě může být teoreticky dobrý kuchař, který jenom dělá špatná vajíčka. Ale třeba omeleta nebo míchaná vajíčka vám toho řeknou hodně.

Vy máte svůj recept na klasickou omeletu?

Francouzskou! Vychází z klasické francouzské omelety, ale ta se dělá při mnohem vyšší teplotě než moje. Já ji dělám na málo rozpálené pánvi. Nejdřív udělám krémová vajíčka a potom vytvořím hodně tenkou krustu, která omeletu podrží. Takže uvnitř je krémová, skoro tekutá, ale na povrchu drží.

Francouzská omeleta často mívá silnější krustu, protože teplota pánve je vyšší, a vnitřek je zase tekutější. Ty dva extrémy jsou v ní mnohem výraznější a kontrast mezi nimi větší, což mě osobně tolik nebaví. A ta moje je podle mě fakt nejlepší.