David Matásek: Mám asi nejvíc triček na světě. Maskáče jsou moje guilty pleasure
23.5. 2024, Petra Martínková & Filip ProučilDavid Matásek, herec, zasloužilý člen činohry Národního divadla, „Vespař“, včelař a taky člověk, který „má snad nejvíc triček na světě“. David je muž mnoha rolí. Jak sám říká, herci často dokážou zahrát a napodobit téměř všechno. Snad i proto je David jedním z mála našich hostů, který se naučil (kvůli roli!) vázat pravého vázacího motýlka. Když jsme se s Davidem bavili o módě, dostali jsme se až do Británie, která je mu (stejně jako nám) blízká, ke streetwear i k Barbouru. Zjišťovali jsme, jaký je Davidův styl, proč jsou jeho tajným potěšením maskáče, jak se oblékají majitelé ikonické Vespy nebo proč se stal v minulosti terčem bulvární módní policie. Řeč byla ale i jiných věcech: o tom, proč je pro chlapy těžké dát najevo své emoce, jak to David zvládl a kdo mu pomohl, když mu bylo nejhůř, jak se pere se svým onemocněním OCD nebo proč byl několikrát blízko vyhoření.
Davida jsme, stejně jako všechny naše hosty, oblékli do našich značek. K jeho osobitému stylu jsme vybrali legendární a ikonickou motorkářskou bundu od Barbour International, zabrousili jsme i do klasičtější sekce voskovaných bund od Barbouru a k tartanovým košilím a celý outfit jsme doplnili mladistvými volnějšími džínami od dánského symbolu streetwearu, značky Revolution.
V našem outfitu má David na sobě voskovanou bundu klasičtějšího střihu Barbour Beacon Sports Wax Jacket, tartanovou košili Barbour Kippford Tailored Shirt a mladistvé volnější džíny od dánského značky Revolution.
Davide, jako vždy začneme několika rychlými otázkami, které se týkají módy. První otázka je, jestli se vám líbí, jak se Češi oblékají?
Hrozně se to zlepšilo. Myslím, že osvětové pořady udělaly svoji práci a lidi si na oblékání dávají trošičku pozor. Podle mě se Češi umějí dobře obléknout, ale stává se, že úplně netrefí to místo, že někdy bývají overdressed a někdy na to naopak kašlou a jdou do divadla v maskáčích.
Jaký nejpodivnější kousek ve svém šatníku máte nebo jste měl kdy na sobě?
Asi… když jsme u těch maskáčů… to je takové moje guilty pleasure. Do lesa, a tak.
Proč je máte rád?
No, jsou praktický. Člověk už vlastně nemusí mít žádné zavazadlo, protože to máte všechno po těch kapsách. Kdysi jsem si koupil i maskáčové šortky…
David má na sobě robustní voskovanou bundu Barbour International Duke Wax Jacket, mladistvé džíny od Revolution a klasickou tartanovou košili Barbour Rasay Tailored Shirt.
Co kromě maskáčů nejradši nosíte na takové „běžné nošení”?
Džíny. Oblíbil jsem si Carhartt, mají dobrý střih a jsou z příjemného materiálu. A pak taky trička. Mám asi nejvíc triček na světě.
Kolik jich máte, víte to?
Šedesát. A většinou jsou to nějaké pamětihodnosti, že na nich je něco napsáno. Nejsou to taková ty nenápadná trička, jsou to prostě úplný pekla, jsou na nich narozeniny různých lidí a tak. Na každém Vespa srazu mi dají nové tričko, letos máme už 12. sraz, takže už mám 12 výročních triček. Jinak se trošku bráním nošení černé. Je to jednoduché, dobře se to kombinuje, ale myslím si, že když je chlap trošku starší, neměl by se bát a měl by být odvážný. Mám dokonce i jedno růžové polo tričko.
Růžové se tedy nebojíte?
Je to u mě výjimka, ale nebojím.
A kde nebo kým se inspirujete?
Těžko říct. Jasně, líbí se mi, jak se někteří muži oblékají, ale že bych přemýšlel, že se teď obléknu jako Hugh Grant? Ne, takhle to úplně nemám, nikoho bych nechtěl kopírovat. Ale musím říct, že britská móda se mně líbí, takový ten streetwear. To mám rád. Asi je to pozůstatek nějakého mého mládí.
David má na sobě robustní voskovanou bundu Barbour International Duke Wax Jacket, mladistvé džíny od Revolution a klasickou tartanovou košili Barbour Rasay Tailored Shirt.
Když mluvíte o britském vodě, znáte značku Barbour? Jejich ikonické bundy?
Samozřejmě jsem si nemohl nevšimnout, že Ewan McGregor v podobné bundě projel půlku světa na motocyklu! Jsou to neuvěřitelné bundy. A krásné. Barbour samozřejmě znám a je skvělý.
Kolik měsíčně utratíte za módu?
Já to nemám spočítané. Nakupuju nárazově. Myslím, že nejdražší věc, co mám, jsou boty Red Wing, takový pracovní americký boty, a ty stály asi sedm a půl tisíce. Nic dražšího v zásobě nemám.
Čím se voníte?
Mám jakousi kolínskou po holení, myslím od Thomas’s Barber Shop, to je taková ostřejší, kořeněná vůně. A potom chodím do L'Occitane, kde mám oblíbenou Verbenu. To je letní vůně, taková fajn věc, a pak mám ještě jednu vůni, která je trošku těžší, tmavší, spíš na zimu nebo na večerní příležitosti. V tomhle nejsem moc vybíravý.
Používáte nějakou kosmetiku?
Ne.
David má na sobě voskovanou bundu klasičtějšího střihu Barbour Beacon Sports Wax Jacket, tartanovou košili Barbour Kippford Tailored Shirt a mladistvé volnější džíny od dánského značky Revolution.
Jak to tedy děláte, že vypadáte tak dobře?
Pleť, geny… moje máti prostě vypadá senzačně, táta taky vypadal pořád jak kluk, takže tady musím hodně poděkovat svým rodičům. Ale víte co – divadlo, to je na pleť peklo. Samozřejmě že se používá kvalitní divadelní kosmetika a líčení. Ale stejně, mít na sobě 12 hodin nějakou základovku a makeup, to je šílený. Takže jsem šťastný, že si třeba nemusím nic dávat na tvář.
Poslední rychlá otázka – umíte si zavázat kravatu a motýlka?
Motýlka neumím. To jsem se několikrát učil, ale vždycky jsem to úspěšně zapomněl. Nenosím ho tak často…
Ale povedlo se vám ho uvázat?
Ano, ano! Dokonce jsem ho při jedné roli vázal i na kolegovi, tak jsem se to musel naučit. Ale když chlapec chce kravatu, tak si ji musím nejprve uvázat na sobě a dát mu ji přes hlavu.
Vy jste se kvůli roli naučil vázat motýlka?
Ano. Vázal jsem kolegovi, protože jsem ho v té roli vypravoval na rande tak, aby vypadal trošku k světu.
Co dalšího nejtěžšího jste se musel pro roli naučit?
Asi si nevzpomenu na nějaký bizár, ale myslím si, že herci se můžou naučit vlastně cokoliv. My máme takové ty chameleoní geny, že prostě si všimneme, jak to ten mistr dělá a pak to vlastně nějakou energií napodobíme. Jak říká moje kolegyně a kamarádka Petra Špalková (herečka, např. Krajina ve stínu či dříve Četnické humoresky, pozn. red.), že tančí horní polovinou těla tango, ale nohy dole vůbec neví, co dělají. Takhle my prostě děláme – to, co neumíme, tak nějak dohrajeme. Dokážeme všechno, od pilota po chirurga. Ale jednou jsme točili film, kde jsme hráli vodní pólo. A to nejde nafejkovat! Já jsem se po minutě topil a prosil jsem, ať ten záběr zastaví, že už prostě nemůžu.
Davide, my se v našem podcastu vždycky snažíme dekódovat přístup lidí k oblékání a módě. Jak jste na tom vy? Řešíte tahle témata? Co pro vás oblékání znamená?
V životě je potřeba přesně odhadnout tu situaci, tu příležitost, na kterou se člověk obléká. Já to tu nechci nějak snižovat nebo se tomu vysmívat, ale myslím si, že takové ty módní policie, že to je přehnané. Pokud jde holka poprvé na premiéru, je to její první film a oni ji sundají kvůli nějaké ptákovině, jsou na ni hnusní a pak má punc „jo, to je ta, co se blbě oblíká”, tak je to nefér.
Jak byste definoval svůj vlastní styl?
Pro mě je nejdůležitější pohodlí. A taky tepelný komfort v zimě a vzdušnost v létě. Vzhledem k tomu, že podstatná část mojí práce je fyzická, je důležité, abych se v tom oblečení mohl dobře pohybovat, abych v něm byl svobodný.
David na sobě voskovanou bundu klasičtějšího střihu Barbour Beacon Sports Wax Jacket a tartanovou košili Barbour Kippford Tailored Shirt.
Prošel jste obdobím rebelství ve svém oblékání ve svém stylu?
Určitě. Už když nám bylo 18, 20, tak nás bavilo se vymezovat a provokovat.
Takže jste vlastně hledali hranice?
Určitě. Já myslím, že je to důležité. Což vlastně třeba já svým dětem moc neulehčuju, protože se mnou nemají moc proti komu bojovat, proti čemu bojovat, protože jim říkám ať nosí, co chtějí.
To jste liberální…
Jenom co se týče oblékání. Jinak jsem dost konzervativní, ve výchově. U nás se prosí a děkuje. To jsou základy slušného chování, to se dětem bude hodit. Na tom trvám.
Možné to je i lepší, protože cesta k tomu jejich jedinečnému stylu bude možná autentičtější, když jste liberál…
Ale zase si myslím, že jestli se má svět někam posouvat, tak je dobré nesouhlasit. Oni by měli nesouhlasit se mnou a já bych měl nesouhlasit s nimi, protože jedině tak se můžeme postupně, jako živočišný druh, nějakým způsobem vyvíjet. Úplně nenávidím takové to „dobře už bylo”. Neumím si představit, že bych se svým dětem podíval do očí a řekl něco ve smyslu, že svět už nikdy nebude, co býval. To vůbec. Říkám jim, že teď je to v jejich rukách. Tady vám odevzdáváme planetu se všemi myšlenkami a se vším a vy si s ní dělejte, co chcete. Co umíte.
David má na sobě robustní voskovanou bundu Barbour International Duke Wax Jacket, mladistvé džíny od Revolution a klasickou tartanovou košili Barbour Rasay Tailored Shirt.
Vy máte vlastně dospělé děti, ale zároveň i poměrně malého syna. Když srovnáte třeba výchovu té nejstarší dcery a toho nejmladšího dítěte, je tam nějaký rozdíl?
To ano. U první dcery jsem měl velké otcovské ambice. Byl jsem jejím šoférem, byl jsem zapálený otec, kroužky a všechno. Měl jsem ambice, chtěl jsem, aby holčička byla výborná klavíristka, uměla perfektně německy, anglicky, chodila do baletu… docela náročný tatínek. Ale i maminka, takže jsme na ni tlačili oba dva. Nevím, jestli jsme jí nechávali dost volného času na to, aby se sama mohla nějak rozhodnout.
A teď to děláte jinak?
Teď si myslím, že je daleko cennější, když vám dítě řekne, chtěl bych chodit na kytaru, než když mu to rodič prostě nakáže. Když má zkrátka tu svoji invenci.
Co byste vašim dětem v tom ideálním případě chtěl předat?
Zdravé sebehodnocení. A tím neříkám sebevědomí, ale sebehodnocení. A potom humor, strašně důležitá věc. U nás doma je velká sranda. Myslím, že když k nám někdo přijde a úplně nás nezná, tak si říká, to jsou blázni… nebo jak ten kluk mluví s tím tatínkem?! Ale prostě my to tak máme. My máme hranice korektnosti hodně posunuté. Hodně, hodně. A ještě bych jim chtěl předat schopnost mluvit o svých problémech mluvit.
Zvlášť muži to pořád mají spojené s tím, že mluvit o svých problémech znamená prokázat slabost. Není to tak. To bych chtěl dětem předat. Ale taky to, aby neházely svoje problémy na ostatní a aby si uměly trošinku poradit. To jsou takové ozdravné procesy, které bych dětem chtěl vštípit.
David má na sobě robustní voskovanou bundu Barbour International Duke Wax Jacket, mladistvé džíny od Revolution a klasickou tartanovou košili Barbour Rasay Tailored Shirt.
To vy umíte, mluvit o svých emocích?
Trvalo mi to strašně dlouho. Musel jsem narazit hlavou do zdi, abych pochopil, že zlomená duše je podobná jako zlomená noha. Sami ji nevyléčíte.
Co vás přimělo k tomu, abyste dokázal říct nahlas to, co vás tíží a trápí?
Kamarádka, čarodějnice, mě potkala a zeptala se mě, jak se mám. Já jí odpověděl, že v pohodě, a ona: Kecáš! Ty jseš úplně v hajzlu, kamaráde.
Ona je terapeut, takže mi hned řekla datum, hodinu… a že prostě přijdu. (...) Pomohla mi pak až verbalizace. Pojmenovat ty problémy. To je hrozně důležité. Někomu pomáhá, že si to napíše na papírek, někomu pomáhají hodnotové žebříčky, mně pomáhá verbalizace. Ale měl jsem s tím problém, ani moji největší kamarádi nevěděli, co se se mnou děje, protože já jsem považoval za selhání přiznat si, že mi není dobře.
David má na sobě robustní voskovanou bundu Barbour International Duke Wax Jacket, mladistvé džíny od Revolution a klasickou tartanovou košili Barbour Rasay Tailored Shirt.
Takže jste hrál, že jste v pohodě, že všechno je v pořádku?
Já mám na sebe hrozně vysoké nároky. Zbavuju se toho, snažím se od toho oprostit. Protože zkrátka nejde být perfektní herec, milenec, tatínek, syn, bratr. To nejde. Je potřeba si to všechno dát do nějakých souvislostí a udělat si nějaký žebříček, v čem chci být perfektní nejvíc a… pak trošku slevit. Není možné mít na sebe tak vysoké nároky. Já to mám bohužel od rodičů.
Jste perfekcionista?
Spíš bych řekl OCD, lehce. To je samozřejmě porucha, ale bojuju s tím.
Říká se, že herectví je nesmírně vyčerpávající profese, protože v každém tom představení herec nechává kousek sebe. Kde na to berete energii?
Já to takhle úplně nemám. Snažím se si práci nebrat domů. Myslím, že je to jakási psychohygiena, umět tu věc nechat v divadle a jet domů. Mimochodem, Vespa je v tomhle ideální, protože si vyčistíte hlavu. I těch 10 minut na to stačí. Člověk se musí soustředit na ten provoz – všude tma, všude světla, vy jedete noční Prahou a sbohem, divadlo.
Uměl jste to vždycky, nechat práci v práci?
Snažil jsem se to takhle mít už od začátku kariéry. Samozřejmě ale, že na škole jsme byli chytří jak rádio a byli jsme velcí umělci. Měli jsme na všechno názor, ale to k tomu taky patří…
David má na sobě voskovanou bundu klasičtějšího střihu Barbour Beacon Sports Wax Jacket, tartanovou košili Barbour Kippford Tailored Shirt a mladistvé volnější džíny od dánského značky Revolution.
Měl jste nějaké hvězdné manýry?
Úplně asi ne. Já jsem byl v tomhle doma hodně přísně vedený. Naši měli strach, aby se ze mě nestal kretén. Snad se to teda povedlo. Někdy se vlastně stydím, když ty manýry hvězd vidím. Jasný, taky chceme mít svůj klid a když vás někdo popáté tahá na panáka a vy už fakt chcete jít spát, tak celkem chápu, že člověk je rozladěný, ale dá se to v pohodě ukočírovat. (...)
Je pravdou, že tím, že jsme se díky televizi stali návštěvníky příbytků lidí, tak bývají lidé hodně kontaktní, hodně osobní a ne vždycky respektují, že herec může být unavený nebo mít za sebou těžký den. Já se vyhýbám toxickým prostředím. Nechodím na křty, nechodím na filmové premiéry (pokud nejsou moje vlastní), nechodím do společnosti jenom proto, abych se ukázal v novinách, to fakt ne. Bulvár je bohužel toxické prostředí a nechápu, proč to ostatní podstupují, když se tam potom chovají debilně. Ty lidi jsou v křeči už od 1 minuty, od chvíle, co vystoupí z taxíků, tak proč?
Já to trošku otočím zpátky k našemu tématu. My se hostů často ptáme na to, jestli věří v první dojem. Jak to máte vy? Věříte v první dojem, který se špatně napravuje?
Ano! A je to hrozně dobré, když si přiznáte, že jste se mýlili. Stává se mi to často, protože žijeme ve zrychlené době a jsou určité vzorce, které prostě posadíte na toho člověka, cvak, cvak a máte to. A pak časem třeba zjistíte že jste se strašně spletl, že gelové nehty fakt neznamenají, že ten člověk je u vás odsouzen k zániku.
Myslíte, že mají herci při tom prvním dojmu nějakou výhodu oproti ostatním? Třeba že umí první dojem zahrát?
Samozřejmě. Ale to nemusí být jen herci a herečky. Lidi jsou zdatní manipulátoři. Zjistil jsem, že spousta lidí před sebou nese nějakej obraz jako obranu, štít proti světu.
Dokážete to poznat? Že je to jen role?
Nevím, jestli jsou herci dobří psychologové, ale minimálně já mám dobrý čuch na lidi. Možná je to tím, že se hodně zabýváme vztahama a kvalitní literaturou. Myslím, že tohle všechno je tam zakódované. Pokud chcete ztělesňovat někoho jiného, musíte to někde nabrat, okoukat, vyčíst. Moje žena říká, že jsem voyeur… vedle u stolu se dva lidi rozchází a já tam v podstatě sedím s nimi. Čumím na ně. A ona: „To je hrozně vidět, jak na ně koukáš…”. Já tyhle situace úplně miluju, i když to, co ti lidé řeší, bývá někdy bolestné. Ale baví mě sledovat emoce, i když jsem já sám v emocích takový dietní.
Je nějaká role, která se vám zapsala opravdu hluboko pod kůži, kterou jste ze sebe nemohl setřást?
Nevím. Umět to setřást asi patří k té mé duševní hygieně. Každý herec vám ale řekne, že záporné postavy jsou nějak lákavější.
David má na sobě voskovanou bundu klasičtějšího střihu Barbour Beacon Sports Wax Jacket, tartanovou košili Barbour Kippford Tailored Shirt a mladistvé volnější džíny od dánského značky Revolution.
Váš tatínek byl divadelní scénograf. Hrálo to nějakou roli v tom, že jste si nakonec vybral jako své povolání herectví?
Možné to je. Chodil jsem za ním do práce a možná mě to nějak ovlivnilo. Jako dítě jsem se divadla bál. Mně to přišlo prostě moc. Nejenom když se zhaslo v sále, ale i potom. Jsou herecké děti, nebo divadelní děti, které to milujou, přijde jim to přirozené a pak jdou hned v 15 letech na divadelní školu. Já jsem teda svoji cestu k divadlu hledal složitěji, nejvíc přes básničky, přes literaturu. Potom už mi to přišlo jako logická volba. Ale nevím, jestli bych to mohl doporučit svým dětem. Nemyslím si, že to je dobré povolání. Nejste úplně svým pánem. Mně je 61 a čekám, kdo mi zavolá, kde mám, kdy být. To přece není důstojné, ne?
Na počátku rozhovoru jste říkal, že dítě pro svůj zdravý vývoj by se mělo trošku měl vymezit proti rodičům. Měl jste vy nějaký vzdor vůči vašemu otci?
Jasně. Můj táta byl self-made man. Všechno si v životě zařídil sám, byl to jedináček, který vyrostl jenom s maminkou. Bylo to s ním těžké. Neuměl například tu práci, to divadlo, odstřihnout. Hodně pracoval doma, hodně pracoval u jídla, u vánočního stromečku, pořád a pořád. A dokázal být na nás i docela ostrej, protože chtěl mít svůj komfort a svůj klid.
Vy naopak říkáte, že se snažíte si prostřednictvím duševní hygieny udržet odstup od toho divadla. Stalo se vám někdy, že byste vyhořel, že byste se přepracoval?
Neustále. Já tomu říkám syndrom českého herce – to je obava z toho, že zemře v bídě a zapomnění. Čeští herci i muzikanti si toho prostě nabírají moc. Je to časově nesplnitelné, kšefty se jim překrývají, nedá se to stihnout fyzicky, natož duševně. Takže jsou pořád takoví opocení, s taškou přes rameno běží z dabingu do rádia, z rádia na zkoušku a tak dále. Vypadají uštvaně. Já sám už jsem měl párkrát v životě nakročeno k vyhoření.
Ale čím je člověk starší, tak tím lépe dokáže pracovat. Už to došlo dokonce tak daleko, že minulou sezonu jsem v divadle požádal, abych celou sezonu nezkoušel. Měl jsem za sebou nějaké dlouhodobé natáčení, 3 inscenace v jedné sezoně, a tak jsem šel za šéfy a říkám: „Jsou 2 možnosti, buďto se dohodneme na tom, co vám přináším, nebo budu muset odejít.” A oni: „Kam bys chodil?” Nakonec jsme si všechno řekli a dohodli se, že nebudu zkoušet. Že budu jen chodit hrát.
David má na sobě voskovanou bundu klasičtějšího střihu Barbour Beacon Sports Wax Jacket, tartanovou košili Barbour Kippford Tailored Shirt a mladistvé volnější džíny od dánského značky Revolution.
Jak to máte s trémou? Je o vás známé, že jste trpíval takovou trémou, že jste si před hraním přál, aby vypadl jistič a představení se nekonalo. Jak se dá nemít trému?
Normálně to rozchodit, okysličit se.
Míváte ji pořád?
Určitý stupeň trémy je vlastně důležitý, je to nějaká předstartovní horečka, musí se člověk jakoby naladit na to představení, vyplavují se hormony, které vás jako opičku připraví na ten start. A je to strašně důležité. Určitě na trému nepomáhá alkohol a ani žádné léky. Je to taky otázka nějaké sebedůvěry – dal jsem tomu maximum, jestli to nezvládnu, tak se nedá nic dělat. Nikdo neumře. To je hrozně důležité si u divadla opakovat. Jsou někteří herci, kteří úplně se hroutí. Co se stane, když se něco stane? Nestane se vůbec nic.
Stojí za trémou třeba i obava, že zapomenete text?
Taky. Prostě obava ze selhání. Ale znovu říkám, nic se nestane.
Když vám vypadne text a vy potom improvizujete, tak to nejspíš nikdo z publika nepozná, ne? Takže ten tlak vyvíjíte vůči sobě samému?
A tím si v podstatě připravujete výpadek toho textu, protože ten mozek je ochromený tím, aby se vyrovnal s tou trémou. Přestanete být svobodný a přestanete myslet na to, co jste do něj uložil. Mně na to hodně pomohla jóga.
Cvičíte jógu?
Hot jógu. Náhodou jsem to objevil asi před 12 lety. Je to suprový báječný detox, nejen fyzický, ale i mentální. Skvělá věc. Když je člověk nějakým způsobem uvolněný a pružný a umí lépe dýchat, dělá to neskutečné věci s hlavou.
Kromé jógy a Vespy máte na vyčištění hlavy i včelařství. Jak jste se k němu dostal?
Kdysi uprostřed pandemie jsme se ženou přišli na to, jak jsou naše obě profese strašně snadno napadnutelné. Když ta společnost přestane fungovat a je zavřená doma, tak jsme najednou zůstali bez práce a nevěděli jsme, co budeme dělat. Ideálně něco prospěšného. Moje žena měla té půdě a k tomu zemědělství vždycky trochu blíž, navíc je nesmírně šikovná. Co si umane, tak prostě dokáže. Osvojí si to a dělá to na vysoké úrovni, což já bezmezně obdivuju. Já umím všechno jenom napodobit. Udělala si kurz včelařství a teď se dokonce přihlásila i na střední školu, na včelařské učiliště v Nasavrkách.
A kde máte včely?
V Třebenicích, což je městys na úpatí Českého středohoří. Loni jsme měli dvacet dvě kila medu z jednoho včelstva. Máme dokonce svůj brand – Matáskovi.
V rozhovoru s Lucií Výbornou jste říkal, že včelařství vás vrací ke klidnému přirozenému řádu. Je dnešní svět tedy v neřádu?
Já mám pocit, že to úplný blázinec.
V čem konkrétně?
Lidi nedrží své tradiční hodnoty. Ten hodnotový systém, či žebříček, je úplně pomatený a lidi se upínají k takovým zvláštním modlám…
Můžete konkrétně jmenovat?
Nechci, protože my herci jsme pak za takové chytrolíny, a to bych nerad. Já mám prostě pocit, že společnost je hrozně rozbitá. Samozřejmě tomu napomáhají sociální sítě. A to není, že bych na ně měl spadeno, to je prostě prokázané. Je to tím, že algoritmy vybírají kontroverzní témata, ty vám předkládají a lidi začali věřit úplným kravinám, což ty sociální bubliny od sebe jenom vzdaluje. Máme takové falešné guru, a to je prostě špatně.
Jaký ideální svět byste si představoval? Či případně jak byste si představoval společnost, aby nám všem bylo co nejlíp?
Já myslím, že se máme hrozně dobře. Jsou věci, které můžeme změnit, ale pak je spousta věcí, se kterými se musíme nějakým způsobem vyrovnat. Je spousta dobrých lidí, kteří pomáhají svým bližním i méně bližním. Já myslím, že lidi by se měli zajímat o svoje sousedy. A nebýt egomaniaci, protože to je cesta do pekla. Ale jinak žádný konkrétní recept nemám.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku