Kouč Lukáš Talpa: Když dítěti dáte na zadek, ulevíte jen sami sobě. Výchovné to není

Lukáš Talpa je manažer, lektor kurzů pro otce a člověk, který se v organizaci Liga otevřených mužů dlouhodobě věnuje tématu otcovství a výchovy. Zároveň má na starosti Projekt Patron, který pomáhá dětem z dětských domovů. U příležitosti Mezinárodního dne otců jsme s ním natočili rozhovor o tom, co znamená být tátou, jak se otcovská role mění a proč je tak důležitá.

Tento rozhovor jsme se ke Dni otců rozhodli věnovat všem tátům a jejich dětem, všem, kterým táta chyběl nebo chybí, a v neposlední řadě právě i Projektu Patron, který pomáhá dospívajícím v dětských domovech a který už několik let podporujeme.

Výjimečně jsme se tak v podcastu GS Talks nebavili o cestě k oblékání a vlastnímu stylu, ale mluvili jsme o tom, jaká by měla být role táty v dnešním světě, jak zvládnout otcovství, jaké chyby nedělat a jaké chyby stejně jako rodiče uděláme. A řeč byla i tom, jací jsou dnešní muži a kluci, jaká je „ta správná“ výchova, jak děti motivovat a jestli tresty výchovy patří, či nikoli.

Proměna: 

Je to poměrně častý jev – když člověk v práci neustále řeší emoce ostatních, potřebuje, aby jeho vlastní oblečení bylo co nejpohodlnější. Stejně to měl i Lukáš. Na pohodlí jsme kladli důraz od začátku a snažili se ho zachovat co nejvíce. Díky Lukášově otevřenosti a odvaze jsme si ale mohli dovolit i trochu odvážnější proměnu stylu. A moc nás to bavilo!

Hlavní role: Lukáš Talpa, Charles Tyrwhitt, Mismo a Barbour. 

Lukáš má na sobě: 

• Lehčí sportovní sako Charles Tyrwhitt Unstructured Wool Twill Jacket
• Vzorovaný kapesníček do saka z hedvábí Charles Tyrwhitt Silk Paisley Pocket Square
• Klasické pánské džíny Charles Tyrwhitt 5 Pocket Jeans 
• Kvalitní pruhovanou oxfordskou košili Charles Tyrwhitt — Non-Iron Stretch Oxford Striped Shirt
• Lehké a pohodlné mokasíny Charles Tyrwhitt Suede Slip-On Loafers 
• Jasně barevnou kšiltovku Barbour Active Cap
• Italský pásek ze splétané kůže Brooksfield Braided Leather Belt

Když se řekne otec, co se vám vybaví?

Vybaví se mi můj vlastní táta a pak já sám jako otec. To, co jsem s ním zažil a co prožívám dnes se svými dcerami.

Jakou roli sehrál váš otec ve vašem životě? Jak na něj zpětně nahlížíte?

Řekl bych, že zásadní. To mimochodem vidíme i na kurzech, které vedeme: vztah k tátovi je pro většinu mužů jednou z klíčových životních témat. Táta nás formuje, ať už pozitivně, nebo negativně. A nejen v tom, jací jsme jako muži, ale i v tom, jak přistupujeme ke svému otcovství. Můj táta s námi trávil spoustu času. Vyrůstal jsem v osmdesátých letech a tehdy nebylo běžné, že by se otcové tolik věnovali dětěm. Byl zodpovědný, uměl se postavit k věcem, řešit situace a zároveň nám věřil. S bráchou jsme tu jeho důvěru silně vnímali.

Samozřejmě jsem s postupem času začal víc vnímat i ty nedostatky. Dnes, když už jsem sám táta a blížím se padesátce, ale dokážu ocenit, co dobrého přinesl do našeho života.

Lekce pokory

Je otcovství v současné době jiné, než bylo dřív?

Určitě. Myslím, že je to trend, který potvrzují i výzkumy. Například v roce 2010 proběhl velký výzkum Ministerstva práce a sociálních věcí, jehož jsme byli jako Liga otevřených mužů odbornými garanty. Ukázalo se, že pro 93 % otců je role táty jednou z největších hodnot v životě. V roce 2020 jsme výzkum opakovali a už to bylo 96 %.

Zároveň se zvyšuje podíl otců na činnostech, které nejsou jen „zábavné“. Tedy nejen výlety nebo sport, ale i běžná každodenní péče: chodí s dětmi k lékaři, zůstávají doma, když jsou nemocné, podílejí se na výchově. Stále je doménou maminek například nákup oblečení, ale jinak se ta rovnováha postupně posouvá.

Co konkrétně táta dětem přináší? Co se od něj učí?

Především pocit bezpečí. Že je tu pro mě, že mě přijímá. Další věc je orientace ve světě. Existují výzkumy, které ukazují, jak rozdílně si hrají mámy a tátové. Mámy si s dětmi hrají společně, lákají je ke hře, vyzývají. Tátové si prostě začnou hrát a děti se přidají, nebo ne. Psychologové to interpretují tak, že otcovská hra přirozeně ukazuje: „Svět je tu, pokud něco chceš, musíš vyvinout úsilí.“ Učí sebedůvěru, samostatnost, ale zároveň „jsem tady, kdybys potřeboval.“

Pak je to samozřejmě modelování rolí. Synové se buď s otcem ztotožňují, nebo se vůči němu vymezují. Obě cesty jsou legitimní a vedou k tomu, aby si muži uvědomili, jací sami chtějí být. Pro dcery je zas táta první mužský vzor. Když vztah funguje, má významný vliv na to, jak později vstupují do vztahů. Když cítí lásku a přijetí, nemají potřebu je hledat jinde předčasně.

A co když tam táta není?

Pak prostě kus chybí. Vztah s otcem je klíčový pro formování identity. Dá se nějak nahradit, ale nikdy ne stoprocentně. Může tam být jiný dospělý mužský vzor – trenér, vedoucí oddílu, partner mámy. Ale vnitřně si dítě klade otázku: „Proč tu můj táta není, nejsem dost dobrý?“

Pozná člověk, že něco v jeho životě chybí právě kvůli chybějícímu tátovi?

Ne hned. Často se to ukáže až na terapii. Najednou se vynoří, že určité chování nebo postoje souvisí s nefunkčním vztahem s otcem. Totéž samozřejmě platí, i když chybí maminka.

Co vlastně znamená „dobře vychovávat“?

Je potřeba si uvědomit, že rodiče nejsou dokonalí. Děláme chyby. Čím víc se snažíme být dokonalí, tím spíš uděláme chyby. Možná ne ty, kterým se snažíme vyhnout, ale jiné. Místo dokonalosti stačí být „dost dobrý rodič“. (Pozn. red.: Lukáš zde spojení „dost dobrý“ používá ve významu anglického výrazu „good enough“, tj. „dostatečně dobrý“.)

Být přítomný. Přijímat dítě takové, jaké je. Milovat ho. To jsou základní stavební kameny. Pokud je rodič nepřítomný nebo dítě nepřijímá, má to vliv na jeho sebevědomí a hodnotu. Důležité je také, jak reagujeme na zátěžové situace. A jestli jako rodiče umíme přiznat chybu. Táta, který řekne: „Promiň, tohle jsem nezvládl,“ dává dítěti obrovskou lekci pokory i odvahy. Děti nás totiž pozorují a učí se nápodobou. Skutky vždy přebíjí slova.

Nejsou dnes rodiče zahlceni těmi „dobře míněnými“ radami, až se v tom ztrácejí?

Ano, to je velký tlak. Když čteme příručky, chodíme na semináře, může nás to dostat do nejistoty, že nejsme dost dobří. Rádce mají sloužit jako inspirace, ne jako návod, jak něco „nezvorat“. Každý rodič si musí hledat svou autentickou cestu.

Kurzy, které v LOM děláme, jsou o sdílení mezi táty. Ne o tom, že bych měl patent na rozum. Největší přínos pro účastníky je právě sdílení zkušeností ostatních otců.

Táta mimo komfortní zónu

Kde může mladý otec hledat inspiraci, když sám takový vzor neměl?

Třeba u otců svých kamarádů, u svých vrstevníků, v okruhu známých. Vidí, jak fungují jiní, co se mu líbí, co by dělal jinak. I minulost má čím inspirovat – je tam spousta dobrých věcí, které stojí za to převzít, ale i těch negativních, kdy si můžu říct, že takhle to já nechci. 

Mění se obraz otce i díky médiím?

Určitě ano. Když se podíváme na filmy ze 30. let, obraz táty byl jiný: autoritativní, vzdálený. Dnes už to tak není. Role otce se posouvá. U nás to začalo pomaleji než na Západě, ale i tak je změna zřetelná: reflektujeme, co nám chybělo, a snažíme se to dětem dát. Třeba jen obyčejný společný čas. Vzpomeňte si na filmy jako Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo S tebou mě baví svět. I ty ukazují, jak důležité je pro děti být s tátou. Ta role tátů tam nějak je. Jasně, tátové jsou v tom filmu trošku zesměšnění, ale zároveň jsou se svými dětmi. A je vidět, jak je to pro ty děti důležité. 

I teď spousta tátů jezdí na „Apaluchu“. (Pozn. red.: Apalucha je jméno právě chaty z filmu S tebou mě baví svět.) Často slyším, že berou svoje děti a vyrážejí s nimi někam pryč. Takže se smějeme, jak byli ti filmoví tátové nemotorní, ale zároveň se tím inspirujeme: i dnes jezdíme s dětmi na víkendy. Možná proto, že nám to v dětství chybělo. A v něčem jsme těm dětem ve filmu vlastně záviděli.

Liga otevřených mužů pořádá víkendy pro táty a syny – ale i pro táty a dcery. Je pravda, že to bývá dost náročné? A že se děti i tátové dostávají mimo svou komfortní zónu?

Ano, někdy je to opravdu drsné. Jde se lesem, spí se venku, je to fyzicky náročné. Myslím, že právě tohle dnešním dětem chybí, překračování komfortní zóny. A je důležité, že to zažívají s tátou.

Myslíte, že tohle klukům dnes obecně chybí?

Nemyslím si, že úplně všem. Pořád fungují skauti a podobné kroužky, pořád se jezdí na tábory. Nedávno jsem viděl výzkum, že když děti jedou na tábor, nejčastěji spí pod stanem s podsadou. Více než polovina táborů je právě takových. Takže nějaký nekomfort tam je, tři týdny bez signálu, starat se sám o sebe. Ale tady, na těch víkendech s tátou, je něco navíc. Děti totiž vidí, jak jejich táta zvládá nekomfort. A to je důležitý rozdíl.

Je potřeba říct, že víkendy pro otce a syny a pro otce a dcery se trochu liší. Kluci bývají starší, deset až patnáct let. A je to pro ně v některých ohledech méně komfortní. Holky jsou mladší, devět až třináct. Ale i pro ně to není jednoduché. Chodíme v noci lesem, mezi skalami, urazíme nějakou cestu. Jen ty výzvy jsou jiného druhu. Ale princip je stejný: děti vidí, jak táta zvládá situace.

Já osobně vedu kurzy pro otce a dcery – na kurzech pro syny jsem nebyl, protože syna nemám. Nedávno jsme třeba vedli víkend, kdy došlo k výpadku elektřiny. A bylo fascinující sledovat, jak tátové zvládají tenhle typ diskomfortu. Pro mnoho dětí to bylo poprvé v životě – elektřina nešla, netekla teplá voda, nešlo svítit ani vařit. Všechno bylo na elektřině závislé. A my jsme jako skupina dokázali tu situaci zvládnout.

Myslím, že to pro ty holky bylo důležité. Dostaly základní zkušenost, že diskomfort se dá zvládnout. A zároveň měly představu, co asi zažívají lidé třeba v oblastech postižených povodněmi. Pro nás to byl nakonec čajíček, všichni jsme se pak vrátili do svých teplých domovů. Ale ten zážitek zůstal.

Nejsou dnešní muži postaveni do dvou protichůdných rolí? Na jednu stranu se od nich čeká, že budou silní, schopní „macho“ chlapi, kteří zvládají náročné situace. A na druhou stranu mají být doma empatičtí, citliví, otevření otcové. Není to rozpor?

Záleží, jak rozumíme slovu macho. Pro mě to není chlap, který si dokáže vždycky se vším poradit. Spíš někdo odtažitý, dominantní, který musí mít všechno pod kontrolou. A to není ideál. Stačí se podívat, ke komu dnes někteří mladí muži vzhlížejí. Často to nejsou zrovna empatické vzory.

Možná bychom mohli říct: silný a rozhodný versus empatický a citlivý.

To už zní líp. A myslím, že tyhle dvě roviny se vůbec nevylučují. Ostatně to samé se očekává i od žen, od maminek. Když je dítě nemocné, musí přijít rozhodnost – nasadím léky, jedu k doktorovi, co dál? Ale zároveň je tam potřeba i empatie. Nemůžu být robot, který jen vydává příkazy. Dítě se potřebuje cítit v bezpečí.

A v tom je ten klíč, že obě tyhle roviny se v dobrém rodičovství propojují. Jenže my jsme se tohle nenaučili. Byli jsme vychováváni v přesvědčení, že kluci nebrečí. A tak jsme emoce potlačovali. Jenže ony nezmizí. Když je nevyjádříme zdravě, vybuchnou jinde. Často agresí.

Nebo psychosomaticky.

Přesně tak. A v češtině to pořád máme: „pochlap se“, „nebuď baba“. Když někdo řekne „pochlap se“, myslí tím: buď silný, neukazuj slabost. Jenže to není skutečná vnitřní síla. Skutečná síla je v tom, že zvládnu emoci ne potlačit, ale pojmenovat a zpracovat. Neříkám, že musím hned každému říkat, že mě něco naštvalo. Ale pokud ty emoce budu celý život jen potlačovat, někde to vyjde ven. V agresi, ve vztazích, v těle.

Ale není to přirozené? Muž jako biologicky nastavený ochránce, silný, nezlomný…

Testosteron máme, to ano. Ale otázka je, co z našich rolí je biologicky dané a co jsme se naučili společensky. Odborníci se na tom často neshodnou. Jasně, muži a ženy přistupují k věcem odlišně, to je přirozené. Ale někdy jsou role prohozené: žena je ta rozhodná, výkonná, „nosí kalhoty“. A neznamená to, že je něco špatně, i když společnost to tak často vnímá. Žena jako „herdek baba“ je naráz negativní postava. A proč vlastně? Možná prostě taková je. Možná vyrůstala jen s tátou a naučila se fungovat jinak. Možná je to její přirozenost. Ale protože máme zažitý model, jak to „má“ být, všechno odlišné vnímáme jako špatně…

Jasně. Dva tisíce let se vytvářel určitý rámec mužské a ženské role. A všechno, co z něj vybočuje, je pro nás těžké pochopit.

Navíc žijeme ve společnosti, která je stále patriarchální. Ale existují i společnosti, kde dominuje matriarchát a fungují jinak. Takže to, co považujeme za přirozené, je často jen kulturní konstrukce. Důležité je ptát se: co z toho je moje? Jak to mám já? A co mi dělá dobře?

Jen pustit kontrolu

Když se podíváte na dnešní malé kluky – mluví se o tom, že současná generace tráví čas jinak než ta minulá. Místo kopání do míče sedí s mobilem. A zároveň se říká, že nejsou zvyklí na diskomfort, protože ho nezažívají. Co si o tom myslíte? Roste z nich zhýčkaná generace?

Těžko říct. A já jsem vždycky opatrný na generalizace. Když jsme se bavili o táborech – stále platí, že když děti jedou na tábor, polovina z nich spí pod stanem. To nějaký nekomfort je.

Ale otázka je, kolik dětí na ty tábory dneska opravdu jezdí.

Poměrně dost. Ale je jasné, že každý máme jinou bublinu, jiné zkušenosti. A je to rozdílné i regionálně. Ale ano, myslím si, že nějaký diskomfort by v životě dětí měl být. Jenže hodně záleží na nás, rodičích.

Pamatuju si, když jsme jako děti vyrazili s kamarády na vandr. Řekli jsme doma, že jedeme v pondělí, vrátíme se ve čtvrtek. A rodiče prostě museli věřit, že se ve čtvrtek vrátíme. Neměli žádnou kontrolu. Netušili, kde jsme, co děláme. A to bylo v pořádku.

Zvládli bychom to dnes jako rodiče? Nebo na děti přenášíme vlastní úzkost?

No právě! Dnes jsou děti pořád dosažitelné. A když mi nevezmou telefon, hned propadám panice. Co se stalo? Proč se neozývá? Kde je? A když nám dítě nezvedne telefon ani za hodinu, už skoro voláme policii. Nechci to zlehčovat, samozřejmě se dějí i vážné věci. Ale ve většině případů to je prosté – dítě si jen někam položilo telefon a hraje si s kamarády. Ale my jsme tak vystresovaní, že to nezvládáme.

V devadesátých letech jeli mí spolužáci třeba do Austrálie. Neexistoval Skype, telefon byl strašně drahý, takže si každý promýšlel, kdy zavolá. Nebyl denní kontakt. A přesto jsme to zvládali. Myslím, že je to hodně o nás, o rodičích.

Možná dětem nedáváme dost důvěry, že to zvládnou. A taky málo odpovědnosti.

Souhlasím. A sobě zároveň dáváme málo rizika. Nechceme pustit kontrolu. Ale když se jako rodiče nenaučíme důvěřovat, podstoupit určitou míru rizika a pustit kontrolu, děti to vycítí. A nebudou mít dost kompetencí. Naopak – když to riskneme a tu důvěru jim dáme, často jsme mile překvapení. Že to zvládnou. Že umí třeba samy přejet město z bodu A do bodu B. I s pomocí moderních technologií.

Já třeba dnes, když jsem šel na tohle natáčení, jsem zadal adresu do mobilu a došel jsem sem podle navigace. A dnešní děti to zvládají taky. Jsou zvyklé. Jasně, někdy třeba neumějí číst klasické mapy, když není signál. Ale i to se dá naučit.

Jak ale můžou děti vyrůst v dospělé, když jim nedáme důvěru, že si ten svět mohou osahat?

Musí to začít u nás. Když to nezačne, dítě si cestu najde samo, často v pubertě. Začne se vymezovat, chtít být samo. A čím víc ho držíme pod kontrolou, tím větší má potřebu se vymanit. Je to přirozené – tlak vytváří protitlak. A tak děti hledají dobrodružství. Jenže někdy ho nachází ve špatné formě: v partičkách, závislostech, ve virtuálním světě. Protože ten jim dává svobodu, kterou jinde nepoznaly.

A to už je naše odpovědnost, proč utíkají právě tam. Jestli jsme doma vytvořili prostředí, kde je bezpečí, důvěra. Jestli se za námi dítě může přijít svěřit. Nebo jestli mu v hlavě běží: „Neotravuj mámu, táta nemá čas, ještě musí něco zařídit.“

Růst jak dříví v lese

Dřív se ale mluvilo o tom, že minulé generace měly na děti víc času. Že spolu jako rodiny trávily víc času. Je to tak?

Zčásti ano. I když se tolik nemluvilo o emocích, trávili jsme spolu víc času. Výlety, dovolené, společenské hry. Jasně, odráží se v tom i moje osobní zkušenost. Ale myslím, že obecně to tak bylo. I na chalupách – děti byly s rodiči na poli, něco spolu dělali. Byla tam blízkost. Dnes se o emocích mluví víc, což je dobře. Řešíme své prožívání, chodíme na terapie, děti mají přístup ke školním psychologům. Dřív nic takového neexistovalo. V osmdesátkách byl školní zubař, ale to byla spíš traumatizující zkušenost.

Ale školní psycholog? To nikoho ani nenapadlo. A když dítě něco prožívalo, často se to bagatelizovalo. „Prosím tě, nebreč, nic se ti nestalo.“ A nebo horší verze: „Dám ti důvod brečet.“

Ale tohle slyšíme dodnes. Na ulici, v parku...

Pořád to tak je, no. „Přestaň fňukat, nebo dostaneš.“ A to je hrozný. Ale děláme to, protože sami nemáme jiné nástroje. Neumíme to jinak. Jsme unavení, vystresovaní a volíme zkratky. Jenže fyzický trest je zásah do integrity dítěte. A učíme ho tím, že násilí je v pořádku. Když nevím, co dělat, udeřím.

Stejně jako když se rodiče hádají a nadávají si a dítě to přejímá? 

Přesně. A není to jen o fyzických trestech. Nezdravé trestání může mít i jiné formy. Třeba mlčení. Přestat s dítětem mluvit, to je psychický trest. A velmi bolestivý. Ano, někdy je třeba nastavit důsledek. Ale má to být výchova důsledkem, ne trestáním. Když se dospělí mezi sebou neshodnou, taky se nebijí. Nebo by alespoň neměli.

Tak jak trestat dítě? Anebo jinak, trestat dítě vůbec?

Myslím, že mnohem lepší je mluvit o důsledcích. Výchova důsledky. Když si neuděláš úkoly, nebude večerníček. Protože to je tvoje povinnost. A další důsledek je, že druhý den dostaneš poznámku ve škole. Člověk se učí, že jeho jednání něco přináší.

Ale na kurzech rodiče často říkají: „Když mi dítě vběhne do silnice a auto jen tak tak zastaví, musí dostat na zadek.“ A já se ptám, proč? To dítě už je dost vystrašené samo o sobě. Auto zabrzdilo, rodič se vyděsil, to už na dítě působí. Cítí, že překročilo nějakou hranici. V tu chvíli spíš potřebuje obejmout a ujistit, že je teď v bezpečí. Když pak dostane na zadek, rodič si spíš ulevuje sám sobě. Svému strachu. Což je pochopitelné. Ale není to o výchově.

Takže fyzický trest je vlastně úleva pro rodiče?

Přesně tak. Je to zoufalství. Nevím, co mám dělat. V tu chvíli je lepší udělat krok zpět, napočítat do pěti, nadechnout se. A hledat jiné cesty. Těch je spousta. Existují kurzy jako Agrese OK nebo Výchova bez násilí, které ukazují, že děti potřebují hranice. Nemají růst jako dříví v lese. Ale hranice nejsou totéž co tresty. Hranice dávají pocit bezpečí.

Ale když dítě překročí hranici, není trest logický důsledek?

Jenže často jsou ty tresty odpojené. Dítě netuší, za co přesně je trestané. Příklad: dostane na zadek, ale už ani nevnímá, za co. Ani když mu to řeknu. Tělo reaguje na bolest, ne na logiku. A je zajímavé, že fyzické tresty rodiče většinou používají u malých dětí. Ne u patnáctiletých. Proč? Protože cítíme, že to už „není vhodné“. Ale jaký je rozdíl mezi tříletým a osmiletým? Proč by to u menších dětí mělo být v pořádku? Děti chápou víc, než si myslíme. Vidí výrazy naší tváře, vidí, kdy jsme se lekli, kdy jsme naštvaní. A lekne se i samo sebe. Ví, že udělalo chybu.

Jenže co dělat, když má rodič silné emoce a neumí s nimi pracovat? Křičet nemá, bít nemá. Co pak?

Už to, že si položí tuhle otázku, je skvělý začátek. Většina z nás se s emocemi učí zacházet průběžně, nikdo není dokonalý. Ale když někde vybouchneš, je dobré přijít zpět a říct: „Promiň, tohle jsem přehnal.“ Tím se taky učíš. A dítě učí s tebou.

Sebereflexe je podle mě nejdůležitější nástroj rodičovství. Když vím, že jsem to nezvládl, dokážu to uznat. A příště se tomu třeba vyhnu. Je to těžké, ale právě to je motor změny.

Takže nejdůležitějším nástrojem pro výchovu je sebereflexe?

Přesně tak. Sebereflexe, autokorekce, přemýšlení o sobě. A to se učíme i díky druhým. Vidíme, jak se chovají jiní rodiče, co funguje jim. Když jsme před dvanácti lety začínali kurzy pro táty, polovina z nich říkala, že fyzické tresty jsou v pořádku. Dnes, když se tam objeví jeden, je to výjimka. Je vidět, že se to mění.

I když na kurzy chodí spíš tátové, kteří na sobě chtějí pracovat, ten posun je přesto obrovský. A věřím, že hledání nových cest bude pokračovat.

Únik do svobody

Jak tedy bude podle vás vypadat výchova v budoucnu?

Nevím. Nemám křišťálovou kouli. Ale přál bych si, aby byla víc o vztahu, o interakci. Aby děti viděly i naše chyby, naše důsledky. Když něco neudělám, něco se stane. Ne že dostanu na zadek, ale přijde přirozený důsledek. Když nesplním úkol v práci, nedostanu zaplaceno. Když nesplním povinnosti ve škole, přijde špatná známka. To jsou důsledky, ne tresty.

Takže odpovědnost vede k odpovědnosti?

Dá se to tak říct.

Je právě odpovědnost to hlavní, co má táta předat svým dětem? A co ještě?

V LOMu máme čtyři hodnoty, které mužům nabízíme. Neříkáme, jaký má být táta, ale mluvíme o hodnotách: odpovědnost, otevřenost, originalita a odvaha. Na kurzech se ptám tátů, jaké hodnoty chtějí předat svým dětem. Často říkají svoboda, pravdomluvnost, respekt, cílevědomost. A pak se ptám: „Vidí to děti ve vás?“

To je klíčové. Co chci předat, musí být ve mně. Nestačí to říkat, musí to být vidět. A ne všechno je jen otcovské, ale některé věci jsou s otcovstvím spojeny silněji. Třeba právě ta odpovědnost.

A odvaha?

Tu můžu předat jen tehdy, když dítěti důvěřuju, že to zvládne. Musím ho pustit. A to není snadné.

Když si vzpomenu, co jsem jako kluk vyváděl, kam jsem lezl, co jsem dělal… jsem někdy rád, že nevím, co dělají moje děti.

Chtěl byste, aby to dělaly vaše dcery?

Jo, chtěl. Kvůli tomu dobrodružství. Ale zároveň mám strach. A to je normální. Strach k tomu patří. Děti jsou – až na výjimky – nerozbitné a omyvatelné. Potřebují dobrodružství. Potřebují posouvat hranice. A my jako rodiče musíme určovat, co je ještě zdravé a co už ne. Přebíhat dálnici? To je nebezpečné. Ale jít sám do lesa? Co je na tom špatného? Jasně, něco se může stát. Ale to se může stát i doma. Dvanáctileté dítě zvládne spoustu věcí. A když dítě zažije tu důvěru, formuje ho to. Cítí se kompetentní.

A zároveň ví, že má být doma třeba v šest. Když není, rodiče to začnou řešit. V mé generaci někdy padl i ten zadek, ale důležitější bylo, že jsme tu důvěru museli znovu získat. A to je ten důsledek. Vzpomínám si, jak jsem jednou po vysvědčení nepřišel hned domů. Byl jsem s klukama venku. A doma na mě čekala mamka s večeří. Dostal jsem pěkně vyčiněno. Můžu být rád, že mě nehledala policie.

Není tedy telefon v dnešní době spíš nástrojem kontroly?

Je to jako s ohněm. Dobrý sluha, zlý pán. Když ho používáme rozumně, může dobře sloužit. Ale taky otevírá dětem cestu do světů, které nejsou vždy bezpečné. Šikana? V osmdesátkách končila zvoněním. Dnes může pokračovat do noci, přes zprávy, sítě. Je potřeba o tom mluvit. Ne zákazovat, ale kultivovat. A začít u sebe – jak já používám telefon? Kontroluju? Panikařím, když mi dítě nezvedá mobil?

Proč jsou podle vás děti tolik na telefonech?

Vidí to u nás. Přijdeme domů a první, co uděláme, koukáme do mobilu. Zprávy, maily, sociální sítě. Děti to vidí. Ano, někdy je to útěk. Někdy jsou zas v kontaktu s kamarády, což je fajn. Ale někdy je to únik z reality. Protože tam, v tom světě, mají svobodu. Dobrodružství. A často i víc životů. Což v reálném světě nemají.

Takže si odžívají dětství ve virtuální realitě, protože my jim ho ve skutečném světě nedovolíme?

Možná. Ale to je spíš otázka na dětského psychologa.

Poslední otázka: kdybych teď byla čerstvý rodič, co byste mi poradil? Jak být dobrý táta?

Měj rád svoje dítě a buď tam. Buď přítomný. Nejen fyzicky, ale opravdu přítomný. Zajímej se, buď v kontaktu. To je ten nejdůležitější základ.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.