Karel Wolf: V Barmě jsem pochopil, jak skvělé je nosit sukně

Karel Wolf, cestovatel, fotograf a zakladatel festivalu Kolem světa. Za posledních 25 let navštívil více než 80 zemí na všech kontinentech – od pralesů Venezuely až po ledové pláně Antarktidy, kam se plavil v obřích vlnách a neskutečném větru. V našem podcastu GS Talks jsme si - kromě cest - povídali samozřejmě i o jeho stylu a o tom, jaké je  správné oblečení na cesty, řešily jsme kde a jak Karel objevil kouzlo sukní i to, proč si myslí, že Češi nejsou ve své zálibě v outdoorovém oblečení žádnou výjimkou. Mluvili jsme ale i o odvrácených stránkách cestování – o momentech, kdy mu šlo o život, o strachu nebo o tom, jestli na cestování může vzniknout závislost.

Proměna: 

Karel Wolf je vášnivý cestovatel a skvělý vypravěč příběhů z těch nejvzdálenějších koutů světa. A právě jeho láska k dobrodružství se stala inspirací pro naši menší proměnu jeho stylu.

Místo klasických džínů a svetru jsme vsadili na vrstvení, které zvládne jak chladnější, tak teplejší počasí. Vybrali jsme značky, které se hodí nejen do přírody a na cesty, ale i do džungle velkoměsta. V hlavních rolích: Barbour, forét, Stetson a Falke.

Karel má na sobě: 

• Poctivou britskou cargo bundu Barbour Ogston Casual Jacket
• Moderní bílé džíny forét Heath Jeans
• Klasickou denimovou košili Barbour Denim Crest Tailored Long-Sleeved Shirt
• Klasické pánské tričko z jemné směsi Falke Round-Neck T-Shirt
• Pořádné boty s otevřeným šněrováním Barbour Deckham Derby Boots 
• Kožený pásek o dvou odstínech Barbour Contrast Leather Belt 
• Klobouk Stetson

Jaký je váš nejoblíbenější kousek v šatníku? Co nejradši nosíte?

Ty bláho… asi batoh. Když můžu všechno hodit na záda, mám pak volný ruce na to, abych mohl třeba držet svoje děti. Takže batoh. Určitě batoh.

Jaký batoh – od jaké značky? Nebo máte víc druhů?

Nejsem úplně značkový typ, popravdě. Takže batoh od jakékoliv značky, která má dobrou barvu. Mám rád barvy, takže vybírám podle toho. Poslední dobou nosím hodně městský batohy od Loopu. A když jedu někam do přírody, tak Merrell.

Jak jste přemýšlel nad dnešním oblečením, Karle? Proč jste si dneska vzal bílé tričko?

Abych ladil sem k vám. Bílá se hodí ke všemu, ne?

No jo, bílá nebo černá… ty tu máme nejčastěji. Kde nejradši nakupujete oblečení?

Většinou na e-shopech. Buď Rock Point, nebo fakt ten Loop. Dětský věci od nich se prodávají ve Sportisimu, takže to je taková moje jistota. A sportovní vybavení beru taky v Rock Pointu – mají spoustu obchodů po republice, takže je to jednoduchý. Vždycky tam něco najdu. Nějakej doplněk nebo, když potřebuju, sportovní kousek.

Takže Rock Point a Sportisimo jsou vaše „hájemství”, kam chodíte nejčastěji?

Hele, ne že bych tam byl nějak pravidelně. Ale kdybych měl vybrat dva obchody, kam jdu, když něco potřebuju, tak tyhle. Jinak tohle bílý tričko? C&A? H&M? Ani nevím.

Říkal jste, že toho moc nenakupujete. Kolik tak měsíčně utratíte za módu?

Tyjo… to radši nebudu říkat. Někdy nula. Ale pak přijde období, třeba Vánoce, a to klidně deset tisíc utratím. Ale fakt nárazově. Mám doma dost věcí a nejsou ani obnošený, takže to prostě točím. No a když jedu na expedici a fakt něco potřebuju – třeba nový vlněný oblečení do zimy – tak to najednou skočí na dvacet, třicet tisíc. Ale není to pravidelný.

Tak jinak – za co nejraději utrácíte?

Za letenky. Když mám v kapse letenku, mám se na co těšit. U oblečení ten pocit nemám. To je prostě materiální hodnota, která mi nepřináší tolik radosti. Mně radosti přináší spíš zážitky, prostě. Takže letenky, protože vím, že poletím někam se zážitkem. Letenka je začátek příběhu.

Jaké je vaše nejoblíbenější místo na dovolenou? Nebo na odpočinek?

Já vlastně moc odpočívat neumím. Jasně, půl dne na pláži, to zvládnu. Ale jinak mám rád celý svět. Zimu na severu, horko u moře, všechno. Když bych měl vybrat jedno místo, tak třeba Zanzibar. Tam jsme byli s rodinou – pár dní na pláži, děti v bazénku, pohoda.

Pak sedneš do letadla, za 45 minut jsi v Tanzanii a můžeš na safari. Sloni, žirafy, nosorožci… a když na to kouká tvoje dítě přes dětskej dalekohled, poprvý v životě, a má tu neuvěřitelnou jiskru v oku… to je prostě radost. To chceš zažít znova.

A nějaké místo v Česku? Kam rád jezdíte, kam se vracíte?

Tyjo, to je otázka. Teď se trochu stydím, já jsem český barbar. Po Česku skoro necestuju. Většinou jezdíme do zahraničí. Ale třeba běžky v Jizerkách – to byla jednodenní dovolená, ale moc pěkná. S dětmi dáváme spíš výlety – skanzeny, kulturní akce. Ale vícedenní dovolená? Spíš Rakousko nebo něco dál.

Jste ale vlastenec?

Jo. A velkej. I když miluju cestování a klidně bych letěl na konec světa, vždycky se těším zpátky domů. Čím víc cestuju, tím víc si uvědomuju, jak je Česko krásný. Máme čtyři roční období, máme plískanice i jaro, máme přátele, radost. A já se prostě vždycky rád vracím.

Prý jste dřív rád ochutnával exotická jídla. Co bylo to nejděsivější, co jste jedl?

Tohle se u mě dost změnilo. Když mi bylo třicet, měl jsem tendenci ochutnávat všechno. Smažený cvrčci v Mexiku, žabí pomazánka v Laosu, tarantule v Kambodži… Na Sulawesi v Indonésii to bylo třeba čerstvě zabitý prase, uvařený v bambusový tyči. Maso se dusilo na ohni, ještě večer nám to dali na stůl. A nebylo to úplně dovařený. Tehdy mi to přišlo jako zajímavý zážitek, něco drsnýho, co si budu pamatovat.

Ale dneska už mi to stačí vyfotit. Třeba kamarád ochutnal ságové červy – byl s náma na ostrově Siberut. Já si to zdokumentoval, zkusil kousek, a málem jsem se pozvracel. Řekl jsem si: hele, tohle už nemusím.

A neměl jste někdy nějaké zdravotní komplikace? 

Jo. Vždycky. Ale nikdy mě to netrápilo. Jasně, střevní potíže, průjem – člověk ví, že to je jen pročištění. Rychle to projde a je klid. Jiný je to, když to trvá třeba týden a běháte na záchod desetkrát denně – to už je únavný. Ale naštěstí mě tohle potkalo jen výjimečně.

V jednom rozhovoru jste zmiňoval legendární „kávu” v Etiopii – co to bylo?

Jo, to byl silnej zážitek. Byli jsme u jedný domorodý komunity, úplně ti nejchudší z nejchudších. Bydlí v chatrčích z klacků a bláta, vytápěných kouřem z ohně. A teď vám nabídnou pohoštění – nápoj, kterej nazývají káva. Jenže to nebyla káva, jak ji známe. Byly to odvary z kávovejch slupek, takovej odpad. Podávali to v kalabasách – takový dřevěný misky z tvrdých plodů.

Nechutnalo to nijak. Jen jsem si loknul a všichni na mě: proč to piješ, z čeho to je? Ale já byl v tu chvíli tak dojatej tím prostředím, tím, že mi něco nabídli… prostě jsem to vypil. A nic mi nebylo. Od tý doby si manželka dělá srandu, že mám plechovej žaludek.

Takže dneska už tolik neochutnáváte?

Ne. Dřív jsem měl potřebu ochutnat všechno. Dneska si to klidně nafotím a stačí mi to. Nemám chuť se cpát něčím, co se vaří někde v hrnci pod širým nebem, kolem lítají mouchy. Ať si to klidně nechají, já jim to ujídat nebudu.

To jsme měli ty nejdivočejší gastronomické zážitky. A co nejdivočejší zážitek obecně? Něco, co vám opravdu utkvělo?

Naštěstí mi nikdy nešlo o život. To bych asi přehodnotil svoje cestování. Ale pár vypjatějších momentů bylo. Třeba v Indonésii – tam byli dřív hodně drsní naháněči do autobusů. Koupili si víc lístků, a pak se snažili turisty natlačit do svých míst a prodávali jim ty lístky dráž. Já jsem to prokoukl, šel jsem rovnou k řidiči a chtěl jsem platit jemu.

No a najednou hádka. Naháněč na mě řval, já na něj, bylo to fakt nepříjemný. Ale byl o dvě hlavy menší, tak jsem si sedl a hotovo. Řekl jsem si: hele, na tohle nemám náladu.

A jiný typ nebezpečí? Co třeba zvířata, jedovatí pavouci, hadi?

Jo. Taky Indonésie. Šel jsem pralesem na Sulawesi. Měli jsme průvodce, ale já šel napřed. Najednou přede mnou přeběhl had. Strašně rychle. Lekl jsem se šíleně. Přítmí, kluzká zem, nevíš, co tě mohlo uštknout. A když tě v pralese kousne had, často ani nevíš, co to bylo. Bez protilátek máš velkej problém. Od tý doby, když jdeme do pralesa, tak průvodce jde první. On rozráží pavučiny, plaší hady, v podstatě „čistí cestu”. A já si to jdu pěkně v klidu za ním.

Sbíráte kromě zážitků ještě něco jiného?

Asi jsem spíš sběratel zážitků, to jo. Ale je pravda, že doma máme ledničku plnou magnetek… takových těch klasických cestovatelských.

Konečně vás máme!

Jo jo, prostě dětský magnetky. Ale to je přesně ono – člověk si domů netahá žádný velký exponáty. Jednak by se to nevešlo do batohu, a taky pak doma zjistíš, že na to nikdo nekouká, jenom se na to práší. Kdežto malý magnet? Ten připneš na ledničku a připomene ti tu cestu.

A fotografie sbíráte?

Určitě. A ještě mám úchylku na bankovky.

Vážně?

Jo. Před pár lety mi došlo, že už asi nikdy nestihnu procestovat všechny země světa. Tak jsem si řekl – proč si nenechat poslat bankovku od někoho, kdo tam byl? Když někdo zveřejní fotku pěkných bankovek na sítích, klidně mu napíšu: hele, prodáš mi je za dvě kila?

Ty bankovky totiž ukazujou, jak ta země vypadá, co považuje za důležité. Třeba země jako Tádžikistán, Kyrgyzstán nebo Turkmenistán – tam jsou bankovky plný jejich vůdců a politiků. Kdežto v Malawi, Tanzanii, Keni nebo JAR najdeš zvířata. Jsou na to hrozně pyšný – žirafy, sloni, nosorožci… a celá ta „velká pětka”. Je to vlastně taková vizitka země. A moc hezká.

V GS Talks se bavíme hodně o módě – vy jste říkal, že zážitky jsou pro vás důležitější než drahé oblečení. Ale jak to máte s oblečením na cesty? Řešíte ho podle destinace? Nebo už víte, co si zabalit?

Většinou sáhnu po tom, co už mám. Ale když mířím do chladnějších oblastí, tam už je to složitější – vrstvit, slupkovat. Termoprádlo, slabý mikiny, dvě, tři, nějakou pevnou větrovku. A do deště musí být bunda fakt dobrá. Starý Gore-Tex? To je na nic. Když prší tři dny v kuse a jste pořád mokrý, to je peklo.

Co je dneska úplně zásadní – merino vlna. Hřeje, nesmrdí, dá se nosit dlouho. Skvělý jak do zimy, tak do tepla. To je podle mě nejdůležitější kousek šatníku každého, kdo hodně cestuje.

Takže je to ten kus, co vás nikdy nezklame?

Přesně tak. Merino fakt drží.

Dovezl jste si někdy nějaký kus oblečení z cest? Třeba sukni?

(směje se) Ve Skotsku jsem nebyl. Ale byl jsem v Myanmaru – v Barmě – a tam chodí chlapi běžně v sukních.

Máte nějakou doma?

Mám. A podobný oblečení se nosí i v Indonésii, třeba na Lomboku. Tam je to vlastně něco jako náš oblek – batikovaná košile a k tomu sarong, což je takový pruh látky sešitej do tubusu. Natáhneš to zespoda a nahoře uděláš uzel. Když ho mají ke kotníkům, tak je to slavnostní. Když výš, tak běžný nošení – třeba na pláži. Doma mám i pár batikovaných košil i sarongů, ale v Praze jsem to na sebe nikdy nevzal.

Ani jednou?

Ne. Ale v Barmě jsem ho nosil. Pamatuju si, jak jsem jezdil po tom obrovském buddhistickém městě – stovky pagod, teplo jak blázen, 35–40 stupňů. Říkal jsem si – wow, ty ženy vědí, proč nosí sukně. To krásně větrá! Ale když jsme pak odjeli do Thajska, schoval jsem to jako suvenýr.

Proč myslíte, že Češi tolik milují outdoorové oblečení? Nosí ho i ve městě.

Nemyslím, že by to bylo až tak hrozný. To spíš záleží na bublinách. Horolezci přijdou v drahejch teniskách, barevným oblečení, ale to je jejich styl. Nedělal bych z toho obecný závěr. Ve spoustě zemí chodí sportovci ve sportovním i po městě. A když jdou do sportovní firmy na schůzku, tak se to od nich i čeká.

A co vy? Jak chodíte po městě? Tak, jak jste přišel dnes?

Jo, džíny, tenisky, bílé tričko. Někdy barevné, někdy svetr nebo mikina. Nic složitýho.

Máte nějaký trik na balení batohů a kufrů? Jak sbalit co nejmíň, ale mít všechno potřebné.

Upřímně? Žádnej trik nemám. Balení nesnáším. I když jedu na měsíc nebo dva, nechám to na poslední půlhodinu před odjezdem. Naházím to do batohu a jdu. Vím, že si vždycky něco zapomenu – ale pak si to koupím.

Takže žádný seznam na ledničku?

Ne. Míval jsem, ale pak jsem zjistil, že je na nich spousta věcí, který stejně nepoužiju. Člověk tam fotí, dělá stories, věnuje se sítím… a zapomene, že má v batohu filtr na vodu. Jednou jsem ho fakt zapomněl, a pak zjistil, že ho vlastně ani nepotřebuju. Všude je nějaká voda – vařená, balená, převařená. Nikdy jsem nebyl v situaci, že bych musel pít z kaluže.

KPZku už taky netahám. Sicherhajzlu, náplast na palec… většinou to není potřeba. Dalo by se to zminimalizovat úplně – troje spodky, troje ponožky, dvě trička, jedny kalhoty, jedny kraťasy. Perete to, točíte to. A jste svobodnej. Netaháte dvacetikilovej kufr.

Ale stejně ho taháte, že?

No jo… kvůli foťáku, stativu, nebo když jedeme s dětmi. Dětská sedačka váží pět kilo… a najednou máte zas plnej batoh. Záleží, jak kdo cestuje.

Karle, vy jste studoval Přírodovědeckou fakultu a věnoval jste se výzkumu rostlinných fytohormonů. Jak se podařilo vyměnit vědecký plášť za ten cestovatelský?

To bylo jednoduchý. Cestování mě bavilo mnohem víc než laboratorní práce. Řekl bych, že jsem nebyl nijak zvlášť úěšpný vědec. Ty hormony mi prostě nešly. A jakmile víte, že vám něco nejde, přestane vás to bavit a začnete hledat, co vám jde líp.

Během doktorátu jsem vždycky odjel na dva měsíce někde do světa. Indonésie, Bolívie… a ty zážitky byly tak silný, že jsem se o ně chtěl dělit. Dneska je Instagram, všechno vidíš okamžitě. Tehdy byl po takových informacích hlad. Fotil jsem na diapozitivy, promítal je na plátno a lidi poslouchali. Byli nadšení. A já taky, protože jsem jim mohl ukazovat svět. Objížděl jsem republiku a vyprávěl o svých cestách, o slavnostech v Indonésii, o treku kolem Annapurny. Bylo toho spousta.

A pak se stane to, že za vámi někdo přijde a řekne: „Karle, tys mě tak namotivoval, že jsem jel po tvejch stopách.” A vy si řeknete – jo, měl jsem smysl. A pak už se to roztočí. Cestujete, protože cítíte, že máte co předat. A najednou jste ve vlaku, kterej nezastavuje.

A co tím pádem jste? Nejste-li "cestovatel"…

Možná manažer. Organizuju festival Kolem světa. Přijíždí 70 speakerů, desítky firem, stovky lidí. Musíte to zorganizovat pro dva tisíce návštěvíků. Vymyslet program, domluvit místa, produkci. Řekl bych, že jsem producent.

To, co popisujete, už je docela kolos. Pořád vás to baví?

Jo. I když jsou chvíle, kdy si říkám: zas ten festival. Organizace, stres… ale pak se to blíží, začne se to vařit, přátelé se těší, oči se rozzáří. Energie se vrací. Pořádám to dvakrát do roka. Kdybych měl dělat velkou akci každý měsíc, vyhořel bych.

A co vás na tom nejvíc baví?

Povídání. Jakmile je přede mnou mikrofon, mluvím. Občas se přeřeknu, někdy vtipně. Třeba jsem jednou místo pyramida řekl velbloud. Všichni se smáli, já nic netušil. Ale dělám si z toho srandu.

Prý jste byl v dětství a mládí skaut, dokonce jste se se skautem dostal do Mexika…To byl počátek vaší vášně pro cestování?

Jo, to mi otevřelo svět. Dneska lítají sedmnáctiletý do Asie na otočku, ale tehdy? Žádný internet, žádný Google Maps, nic. Všechno jsem si musel poctivě nastudovat. Pro mě to byla expedice. A v Guatemale, kam jsem si odskočil na týden, mě to totálně rozsekalo. Chudá země, lidi v krojích, přírodně barvený tkaniny, sopečná jezera, vesnice, kde mají všichni stejnou kamizolu. Prostě jiný svět. Fascinovalo mě to.

Myslíte, že se změnilo cestování kvůli sociálním sítím?

Brutálně. Někdo udělá pěknou fotku, označí lokalitu a už to jede. Celý svět to sdílí. Jediný, co si uchovává kouzlo, jsou místa jako Antarktida. Tam se dostane jen někdo. Když jsem tam byl, pluli jsme na holandské plachetnici Bark Europa. Přepluli jsme Drakeův průliv. Až pak mi došlo, co všechno se tam už potopilo. Měj kamarád se mě ptal: Karle, nebojíš se? Ale já věřil kapitánům. A nakonec to byl největší zážitek mýho života. Zvířata se tam člověka nebojí, protože neví, že by měly. Dvacet let žijí v „chráněných podmínkách”.

A bál jste se někdy? Opravdu bál?

Na té plachetnici asi jo. Ale až zpětně. Silný vítr, loď nakloněná, vlny přes palubu. Říkal jsem kapitánovi: „Nepotopíme se?” A on v klidu: „Tohle je ten nejlepší vítr, jaký můžeme mít. Jedeme nejrychleji, jak jsme kdy jeli.”

Pamatuju si, jak mě jednou v noci chytla mořská nemoc. Běžel jsem zvracet, chytl se bortu, který byl zrovna na nízké straně, protože loď byla nakloněná. A v tu chvíli mě spláchla vlna. Byl jsem durch mokrej. Až pak mi došlo, že jsem se měl připoutat, ale neměl jsem žádnou karabinu, žádný postroj. Měl jsem štěstí, že to nebyla silnější vlna, jinak bych tady teď neseděl. 

Myslíte, že ještě existují neznámá místa, skryté poklady?

Jo. Třeba Socotra už je trochu objevená, ale pořád se tam nedostane každý. Musíte přes kontakty, letenky neexistují v rezervačních systémech, posílají se přes WhatsApp. Ale jinak ostrovů je spousta. Filipíny, Komodo, Sulu, nebo Siberut, kde jsem byl před patnácti lety. Dřevěné chatrče, žádný hotel, stoprocentní vlhkost, mokrý hadry celej tejden. Žádný komfort, ale neskutečný zážitky. Lidi tam chodí jen v bederní roušce, protože na víc prostě není důvod.

Co je vlastně za tou touhou cestovat? Co vás na tom nejvíc táhne? Dobrodružství? 

Určitě dobrodružství. Někdo to v sobě má, někdo ne. Mám kamaráda, který říká: „Hele, já miluju pivo, zajdu si do hospody, dám si tři kousky a strašně rád si poslechnu tvoje zážitky. Ale nechtěj po mně, abych tam jel.” A chápu ho. Nepotřebuje se lopotit někde v dešti, mezi prasaty, s báglem na zádech, v bahně, ve vlhku.

A pak jsem já – mě tohle láká. Mně nevadí být mezi prasaty, protože tam jsou to domácí zvířata, jako u nás psi a kočky. Mají kuřata, selata, všechno. A mě baví to poznávat. Někoho ne. Někdo to jen rád poslouchá. Obojí je v pořádku.

Máte tři děti a manželku, všichni s vámi často na cesty jezdí. Baví to všechny stejně?

Není to možný. Každý to má jinak. Někdo má rád teplo, někdo zimu. Naše dvanáctiletá dcera teď třeba říká: „Já to nepotřebuju.” Má svoje kamarády, školu, svoje světy. Ale jede s námi, protože ví, že část výletu přizpůsobíme jí – bazény, skluzavky, pláž. A pak mě třeba nechají vylézt na nějaký kopec, nafotit si krajinu shora, nebo skočit do kaňonu z vodopádu. Tam děti ani manželka nejdou, ale já jo. A v ten moment cítím ten adrenalin a vím, proč to dělám. Ale s větší rodinou se to musí vždycky trochu vybalancovat, ať jsou všichni spokojení.

Říká se, že cestování člověka mění. Jak změnilo vás? A vaše děti?

Děti pochopily třeba to, proč se učí angličtinu. Když jsme byli v Tanzanii, měly možnost mluvit s místními dětmi. A najednou zjistily, že ta věc ze školy, která je často otrava, se dá reálně použít. Komunikují, dorozumí se. A to je obrovská motivace. U mě… těžko říct. Možná to nedokážu pojmenovat. Možná je to nadhled, možná schopnost vydržet víc. Nevím.

Překračujete díky cestování své limity? Naučilo vás to právě cestování? 

Zčásti asi určitě jo. V horku se nerozsypu, ani když je 40 stupňů. Vím, že stačí hodně pít, schladit se, zůstat klidný. Moje máma je z horka úplně rozhozená, já jí vždycky říkám: „Pij, pořádně pij, tělo se ochladí.“ A stejně tak to mám v zimě. V minus dvaceti mi mrznou prsty, ale vím, že je to přechodný. Že večer bude teplo. A že teď fotím něco výjimečného.

A co když není žádný zážitek? Co když je horko v Česku a nic z toho?

Ani tak mě to nerozhodí. Jen si uvědomuju, že zážitek nebude. Ale špatnou náladu nemám. Jen se víc hlídám, víc piju a radím ostatním, jak si to udělat snesitelnější.

Takže vás cestování zocelilo? Pomáhá vám zvládat běžné situace líp?

Možná jo. Anebo jsem prostě flegmatik. Těžko říct.

Říkal jste, že jste optimista. Opravdu nemáte černé myšlenky ani v extrému?

Většinou ne. Třeba na skále v Norsku – Preikestolen, 600 metrů nad fjordem. A já sedím na kraji a vím, že kdybych se pohnul, je to konec. Ale dokážu si užít tenhle bláznivej zážitek, že tam jenom sedím. Mám strach, nechci říct, že ne. Ale vím, jak moje tělo funguje a vím, co si můžu dovolit. Mám strach, ale ovládám ho. To je stejné jako třeba na laně při lezení. Vím, že se musím spolehnout na to lano. Ten moment je strašidelnej, ale vím, že to zvládnu.

To vypadá, že jste prostě byl předurčen být cestovatelem…

Možná jo. Nikdy jsem to neplánoval, ale možná to tak je. I když… když sedím v letadle, někdy si potichu říkám: „Co když to spadne?” Představím si, jaký by to bylo. To by asi všichni křičeli, trvalo by to tak deset nebo dvacet sekund a pak by byl jako úplný konec. Ale pak si řeknu, že nehodovost letadel je tisíckrát menší než u aut. Denně letí statisíce letadel a pravděpodobnost, že to mé spadne, je minimální. Tak se uklidním.

Takže si ten strach vlastně racionálně vysvětlíte.

Jo. Vím, že nemám věci pod kontrolou, ale nechávám to plynout.

A poslední otázka – vzniká na cestování závislost? Cítíte, že po určité době musíte zase vyrazit?

Závislost? Možná jo.  Cítím touhu cestovat, samozřejmě. Ale ne vždycky to jde. A to je těžký. Pořádám festival a kolem mě všichni odjíždějí. Kamarádi říkají: „Jedem tam a tam, přidej se.” A já říkám: „Jo, chtěl bych, ale teď to nejde…”

Máte nějaký tip, jak se s tou cestovatelskou touhou popasovat?

To prostě nějak musíte.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?