Karel Poborský: Život v Británii mě ovlivnil v módě i myšlení

Legenda českého fotbalu, hráč Manchester United a jeden z mála lidí na světě, co se ve fotbale dostal až na úplný vrchol. Karel Poborský má za sebou kariéru, o které sní miliony kluků a chlapů. Mluví o ní ale s nadhledem a pokorou sobě vlastní. V našem rozhovoru jsme mluvili o zákulisí světového fotbalu, o tlaku, který profesionální sport přináší, o těžké nemoci, která mu nejprve málem vzala a posléze úplně změnila život, i o tom, proč je pro něj dnes největším vítězstvím obyčejná radost a zdraví. Řeč byla ale samozřejmě i o módě. O tom, kdy se staly z fotbalistů módní ikony, proč Karel rád nosí obleky nebo co znamená jeho tetování.

O proměně: 

Když Karel dorazil do našeho podcastu, hned na úvod prohlásil, že outfit pro malou proměnu stylu si vybere sám. O jeho vkusu jsme nepochybovali a byli jsme zvědaví, kam nás dovede. Ve spolupráci s naším stylistou nakonec sáhl po britské klasice: legendární voskované bundě Barbour Bedale Wax Jacket, denimovém overshirtu a pohodlných chinoskách od Charlese Tyrwhitta. Celek doplnily kotníkové boty Berwick a ikonická dánská taška Mismo Avail.

Karle, když se podíváte do zrcadla, koho tam vidíte? A kdo je Karel Poborský?
To je opravdu těžká otázka. Asi záleží, kdo se do toho zrcadla dívá. Já tam vidím sám sebe, bývalého profesionálního sportovce. Sport je ostatně pořád moje velké hobby. Taky vidím otce od rodiny, manžela, člověka, který se snaží žít aktivně a zatím mu to zdraví naštěstí dovoluje. Takže jsem spokojený.

A když se podíváte z hlediska stylu oblékání, vidíte co? Jak byste svůj styl popsal?
Asi nemám úplně vyhraněný styl. Rád nosím volnější věci, ale vzhledem k tomu, že nemám zrovna robustní postavu, nosím i upnutější trička. Nevadí mi ani obleky, naopak. Když dobře padnou, nosím je rád. U oblečení je pro mě zásadní, aby mi sedělo velikostně, bylo pohodlné a umožňovalo mi pohyb. V mém šatníku najdete kraťasy, džíny i obleky. Spíš než konkrétní značku nebo styl řeším to, abych se v tom cítil dobře.

Ovlivnila váš styl oblékání fotbalová kariéra a pobyt v zahraničí?
Asi úplně ne. V prostředí profesionálního sportu trávíte většinu času v tréninkovém nebo zápasovém oblečení. Na oficiální akce chodíme v oblecích, což je jasně dané. Spíš s věkem si každý člověk najde styl, který mu sedí. A to platí i pro mě.

Karel má na sobě:

• Světlou denimovou košili Barbour Catterick Relaxed Denim Shirt
• Legendární volnější voskovanou bundu Barbour Bedale Wax Jacket
• Nežehlivé chinos kalhoty Charles Tyrwhitt Ultimate Non-Iron Chinos
• Švihácká semišová perka Berwick Solomons
• Luxusní lněnou víkendovou tašku Mismo Avail Terracotta

Dvacet dní deště

Máte hodně výrazná tetování. Co pro vás znamenají?
Často se na to lidé ptají, ale moje tetování vlastně nemají konkrétní význam. Jsou to spíš obrazy od mého kamaráda Lukáše Musy. Znám ho dlouho, líbí se mi jeho práce. Když jsme se domluvili, vzal do ruky fixy a kreslil na mě jako na plátno. Některé linky jsem mu lehce upravil, chtěl jsem třeba kulatější tvary, ale jinak jsem mu dal volnou ruku. Vnímám to jako umělecké dílo, ne jako nějaké symboly s konkrétním sdělením.

Takže vás s Lukášem spojil především umělecký dojem? Nebo taky láska ke sportu?
Na začátku fakt jeho umění. Je pravda, že jsem později zjistil, že i on byl profesionálním sportovcem, měl kratší hokejovou kariéru. To nás ještě víc propojilo. Dnes spolu často mluvíme o sportu, máme si prostě co říct. Ale prvně bylo to, že jsem viděl jeho výstavu na Hluboké (v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, pozn. red.), jeho práce mě zaujaly, a tak jsem ho oslovil.

Existuje něco jako „uniforma fotbalistů“? Něco, co hráči mimo hřiště nosí často a rádi?
Nemyslím si. Dnes fotbalisté spíš kopírují aktuální módu. Za nás to bylo jiné. Vyrůstal jsem za komunismu, a kdo měl džíny ze zahraničí, byl král. Móda se sháněla těžko a tolik se to neřešilo. Dnes jsou zahraniční hráči často módní ikony, sledují poslední trendy. Styl je hodně různorodý, od minimalistických outfitů po extravagantní modely. Jeden typický styl neexistuje.

Váš pobyt v Británii vás módně nebo kulturně ovlivnil taky?
Asi jo. Žil jsem tam s rodinou a poznal jejich mentalitu i kulturu. Třeba Manchester byl pro mě šok kvůli počasí. Z třiceti dnů dvacet pršelo. Dovolené jsem trávil jinde, takže krásné letní dny jsem tam nezažil. Přesto mám Británii rád. Často se vracím do Skotska a Irska a britský venkov miluju. Fascinuje mě jejich kultura a jasně daná společenská hierarchie, která vychází z monarchie.

Vnímal jste nějaké rozdíly mezi Čechy a Brity?
Myslím, že my Češi si pořád dost závidíme. Komunismus nás ovlivnil víc, než si chceme připustit. V Británii to tak necítím. Ale zase když se tam někoho zeptáte, jak se má, vždycky odpoví „dobře“. Negativní věci řeknou jen blízkým lidem. U nás se lidé otevřou víc, i v běžné konverzaci. Možná si občas stěžujeme až moc, ale jsme upřímnější.

Chyběla vám tam ta česká upřímnost?
Ano. V Česku hned poznáte, na čem jste. V Británii se všichni usmívají, ale opravdovou otevřenost ukážou až po delším čase nebo když se stane něco zásadního. Vztahy jsou tam trochu složitější, musíte si k lidem najít cestu.

Fotbalistou bez přestání

Jak fungují vztahy v kabině fotbalového týmu? Je to vždycky semknutá parta a tým, jak se prezentuje, nebo tam je i rivalita?
Fotbal je týmový sport, takže ideálně by to měla být parta. Čím lepší vztahy, tím lepší výsledky. Ale realita je samozřejmě složitější. V kabině je pětadvacet hráčů a deset trenérů. Na hřiště jde jen jedenáct, takže na každé místo jsou tři lidé. Jeden hraje, dva čekají. To přirozeně vytváří rivalitu. Není to zlá krev, ale je to prostředí, kde každý bojuje o svou šanci.

Takže filmy o semknutých týmech realitu trochu idealizují?
Částečně ano. Radost z vítězství je opravdová a sdílená, stejně jako smutek z porážky. Ale každodenní život je prostě jiný. Trenér vybere jedenáctku a ostatní se s tím musí vyrovnat. Vztahy jsou složité, komplikované.

Říkáte, že fotbalová kariéra zvenku vypadá jako splněný sen, ale je to tvrdá práce. Jak jste to vnímal vy na vrcholu své kariéry?
Nikdy jsem nebyl snílek, neměl jsem plakáty Manchesteru na zdi a neříkal si v deseti letech, že tam budu jednou hrát. Prostě jsem měl fotbal rád a mám ho rád dodnes. I teď si rád zahraju, proběhnu se s kamarády, zasmějeme se v kabině, dáme si pivo. Ale na profesionální úrovni je to tvrdá práce. Fotbal hraje skoro celý svět, konkurence je obrovská. A v každém velkém klubu je jen pár míst. A dnes vás sledují všichni, každý krok je zdokumentovaný, každá chyba medializovaná. Má to dvě strany, tahle mince.

Proměnily nějak moderní technologie fotbal?

Dnes je všechno měřené. Každý krok, tepová frekvence, rychlost, brzdění, počet sprintů, kyselost svalů. Všechno je sledované v reálném čase. Fotbalista je vlastně „zmapovaný“ od rána do večera. V mé době to nebylo, nebyly ani sociální sítě, ani tolik kamer. Mohli jsme vyhrát zápas, jít si večer sednout do hospody, a druhý den o tom nikdo nevěděl. Dnes je to nemyslitelné.

Takže byl fotbal tehdy lepší.
Byla to jiná doba, méně přísná, víc spontánní. Ale nechci říkat, že dnešní je horší. Dnešní hráči mají jiné možnosti a lepší podmínky. Jen je to všechno mnohem víc řízené.

Ale pivo po zápase je tabu.
Není. Pivo je nápoj jako každý jiný. Samozřejmě si profesionál nemůže dovolit přijít druhý den na trénink nepřipravený. Navíc dnes velké týmy hrají dva až tři zápasy týdně, takže na podobné volno není prostor.

V Česku jsme hráli většinou jednou týdně, takže čas byl. V top klubech máte třeba jeden nebo dva dny volna měsíčně a i tehdy dostanete chytré hodinky, abyste běželi do lesa. Hráči nemají úplně klidný život, kdekoliv se objeví, někdo je natáčí. Já bych tak žít nechtěl.

Továrna na výkon

To zní dost toxicky. Není ten tlak na hráče příliš velký?
Je, no. Vyhoření dnes vůbec není výjimka. V minulosti se o tom nemluvilo, ale dnes je tlak na ty osmnáctileté kluky obrovský. Musí vydržet na špičce do pětatřiceti, což je fyzicky i psychicky nesmírně náročné. Proto mají týmy mentální kouče, odborníky na spánek, výživu, fyzioterapeuty, kondiční trenéry. Je to obrovský aparát, skoro továrna na výkon.

Myslíte, že se z fotbalu vytrácí lidskost?
Pořád je to o lidech, vždyť hráč je nositel kvality. Ale je to celé tak datově řízené, že sport samotný zabírá menší část času než příprava okolo.

Jak tedy bude podle vás fotbal vypadat za pár let?
Už teď je z týmového sportu skoro individuální. Hráč má detailně řízený den, spánek, stravu, regeneraci, individuální trénink s fyzioterapeutem a kondičním trenérem. Pak si ho převezme hlavní trenér…

Jak vlastně vypadá takový běžný tréninkový den?
Ráno si mě převezme fyzioterapeut, připraví tělo, zkontroluje drobnosti. Na hřišti pak strávíme půl hodiny až tři čtvrtě taktikou a týmovými věcmi. Poté si mě znovu bere kondiční trenér a jdeme individuálně doběhat, doposilovat. Následně zase fyzioterapeut: zklidnit, vrátit do normálu, pofoukat bebíčka. Mezitím oběd podle nutričního plánu a odjíždím domů.

To nezní úplně přitažlivě.
Nezní, ale takhle vypadá vrcholový fotbal.

A co za… padesát let? Budou hrát ještě pořád lidi, nebo už roboti?
Doufám, že lidi. Ale bude to ještě víc individualizované. Už dnes trénují obránci jinak než záložníci či útočníci, brankáři dlouhodobě úplně zvlášť. Týmový trénink zabere půl hodiny, tři čtvrtě, ale dvě hodiny předtím a další dvě tři po něm sportovec pracuje individuálně se svými trenéry. A tak to podle mě zůstane.

Čtyři sprchy a jedna šatna

Říkal jste, že český fotbalista má ve světě nálepku „skvělý náhradník“. Nedělá problémy, je připravený, přijímá roli. V čem se mentálně liší od zahraničních hráčů?
Chybí nám sebevědomí, to je pozůstatek starého režimu. Bývalí Jugoši, Němci a další národy si umí o své místo říct mnohem důrazněji. Český hráč je zvyklý pracovat, moc neodmlouvá. Trenéři nás proto mají rádi – když vám řeknou, že nehraješ, nevezmete to jako osobní válku. Prostě to přijmete. Jiné národnosti se kvůli tomu klidně pohádají a odejdou.

Co se stane, když se takový hráč ocitne ve světovém fotbale? Jak to zamává s hlavou?
Já můžu mluvit jen za sebe. Neuměl jsem anglicky, první problém. Čekal jsem luxusní zázemí, trenéry, terapeuty, doktory. Realita byla jedna šatna, čtyři sprchy, regenerace žádná. Před zápasem byly plné „švédské stoly“, kde bylo všechno, od majonéz po masa. Trenéra zajímalo jediné, a to jestli odehrajete dobře zápas. To byl profesionalismus! Každý se musel připravit sám tak, aby v okamžiku výkopu podal stoprocentní výkon.

Pamatujete si na ten moment, kdy přišel telefonát z Manchester United?
No jistě. Po Euru 96 se o mě zajímalo víc klubů z Itálie, Francie, Španělska i Anglie. Když přišla nabídka z United, věděl jsme, že to je vrchol, nabídka, která se neodmítá. Hned jsem řekl, že do toho jdeme.

Jaký mix vlastností z člověka dělá světového hráče? Je to štěstí, talent, dřina, sebekázeň? V jakém poměru?
Je to všechno dohromady. Obrovské štěstí, štěstí na zdraví, trenéry, spoluhráče. Je to týmový sport a z porážejícího týmu vás nikdo nekoupí. K tomu sebedůvěra, ochota trénovat, přemýšlet o hře. Ale štěstí je zásadní: v jednom ročníku napříč Českem si první ligu kopne zhruba 0,04 % mládežníků. A to mluvíme jen o Česku. Šance dostat se do Manchesteru z celého světa je zanedbatelná.

Má tedy smysl cpát děti do fotbalu od tří let, aby to dotáhly do Manchesteru?
Rodiče, kteří do toho jdou s cílem „bude hrát za United“, jsou blázni. Jedno zakopnutí, vyvrknutý kotník a je konec. Podporovat děti ve sportu je skvělé, život se sportem je lehčí a veselejší. Ale tlačit je s plánem „za dva roky tam a za tři tam“ je nesmysl a to dítě to ničí.

Měl jste ve své kariéře pocit, že stojíte na samotném vrcholu světa?
Ano. V Manchesteru mi došlo, že jsem na absolutním vrcholu. Byl to svým způsobem zázrak.

Přišel s vrcholem větší tlak, nebo pokora?
To je těžké takhle říct. Já jsem nikdy neplánoval kariéru stylem za rok sem, pak tam. Neřešil jsem ani peníze, byť jsou důležité, dávají svobodu. Pro mě to vždy byl další sportovní stupínek, který mě posune. Peníze jdou s tím.

Druhá kariéra

Po Manchesteru jste „papírově“ šel níž, ale vaše pozice v menších klubech rostla. To je trochu paradox, ne?
Ne, není. Z vrcholu už výš nejdete. Jedině Barcelona nebo Real. A museli by vás chtít oni, klub i vy sami. Vždycky se musí shodnout tři strany. Já sice ustoupil o stupínek, ale sportovně mě to posunulo dál.

Nikdy jste netrénoval. Proč?
Trenér je práce 24/7 a téměř vždy skončí vyhazovem nebo neprodloužením. Těch, co to mají jisté, je na světě jen pár. Navíc celý týden pracujete a při zápase, tedy vyvrcholení, stojíte na čáře a jen se díváte. Ovlivníte minimum. To mě teda nikdy nelákalo.

Co byste vzkázal dnešním mladým fotbalistům?
Aby makali a měli z toho radost. Aby nedopustili, aby se z fotbalu stala povinnost bez emocí. Aby nezapomínali na školu, protože procento těch, kteří dojdou na vrchol, je strašně malé.

Do pětatřiceti to nějak jde, ale pak musí přijít „druhá kariéra“. Hodně kluků na ni není připravených, jsou bez školy, bez zázemí. Je to pak dost kruté, znám dost fotbalistů, kteří se po konci kariéry stali bezdomovci. A spousta se ani na pětatřicet let nedostane, kvůli kvalitě nebo zranění.

Stalo se vám někdy, že jste přestal hrát s radostí?
No, ano. V Budějovicích jsem se najednou budil s pocitem, že musím do práce. Zmizela euforie i naplnění. Fyzicky jsem byl v pořádku, ale mentálně ne. Dohrál jsem sezonu a skončil.

V několika rozhovorech jste zmínil nemoc, která vám zamíchala životem. Co se stalo?
Jo, byl to zánět mozkových blan. Dlouho mě bolela hlava, na filmovém festivalu ve Varech to gradovalo. Udělaly se mi puchýřky v ústech, natekl mi krk. Ve Varech mi lékařka doporučila heřmánkový čaj a výplach. Volal jsem známým, poslal jsem jim fotky a jejich reakce byla, že to vypadá na meningitidu. Říkali mi, ať neblbnu a jdu hned k doktorovi, jenže já druhý den v ČT ještě moderoval. Oči mi úplně vysychaly, padal mi koutek, známí mi psali, co je se mnou, jestli jsem opilý nebo co. Nějak jsem to dal a pak šel rovnou do nemocnice v Budějovicích.

Tam mě hned hospitalizovali a říkali, kdybyste přišel zítra, možná byste už nepřišel. Pak už to bylo dost rychlé, lumbální punkce, kapačky, silná antibiotika, tři týdny v nemocnici. Půlka obličeje mi přestala fungovat, ale po masážích se to naštěstí vrátilo. Původ se nepotvrdil, bylo to klíště, nebo hmyz, nevím. Vzalo jsem si z toho ale jednu zásadní věc: život je dar. Nemusel jsem dělat nic špatně a mohlo to dopadnout tragicky. Od té doby si fakt víc užívám každý den.

Říkal jste, že jste dost dlouho jel v módu „co bolí, to roste“. Neřešil jste zdraví a ta nemoc se zachytila doslova za pět minut dvanáct. Ukazuje to, že takový přístup není ideální? Měl by k sobě být člověk empatičtější?
Máte pravdu, není to nejlepší přístup. Jenže já jsem tak byl jsem tak vychovaný a fotbal se tak tehdy dělal: „Co bolí, to roste.“ Máš koňára? Tak to běž ho rozběhat. (koňár je úder do stehna, časté zranění při fotbalu, pozn. red.) Dnes je to jiné, jsou tu maséři, lékaři, rehabilitace, prevence. Kluci jsou vychovávaní jinak, někdy až tak, že se jim do bolesti nechce. Ale profesionální sport bolí celou kariéru. Každopádně v takových případech, jako jsem měl já, platí, že samo to neodejde.

Běh dobíhá

Začal jste pak běhat půlmaratony a maraton. Říkal jste někdy, že běh je horší než fotbal. V čem? Je bolestivější?
To bych neřekl, spíš záleží na kontextu. Fotbal je taky hlavně o běhání. Za 90 minut je hráč u míče zhruba 3–5 minut, zbytek běží. Běhání mě vždy bavilo. Mám za sebou jeden maraton v Římě a další dva přihlášené. Dává mi to smysl, drží mě to aktivního a chci pokračovat. Pravda, před čtyřmi dny jsem byl na operaci kolene, tak mě ten běh možná dobíhá. Ale dokud to půjde, nechci se ho vzdát.

Ona běhá i vaše manželka. Běháte spolu závody?
Ano. Vlastně mě k běhům „s číslem“ přivedla ona. Já běhal celý život „někudy“ a nepotřeboval jsem se s kýmkoliv měřit. Závod má ale něco do sebe, i proto, že na dlouhých tratích běžíte hlavně sám proti sobě. S Keňany ostatně soupeřit nemůžete, ti už jsou v letadle, když vy teprve dobíháte. O to je to těžší, výzva překonat sebe sama i bolest jsou velké.

Na maratonu v Římě vám vypadlo sluchátko a doběhl jste bez hudby. Bylo to v tu chvíli těžší? Co se děje v hlavě, když ji nemáte čím vypnout?
Běželo nás asi 38 tisíc. Na pátém kilometru jsem si sundával kožený řemínek z krku, zavadil o sluchátko a to spadlo. Otočil jsem se, že ho zvednu, ale dav mě smetl. Vrátit se nešlo. Doběhl jsem to teda bez muziky, což bylo strašně těžké. Bez muziky to bylo trápení, protože mi hlava pořád říkala, co tady děláš? Už neběhej, co blbneš, to nedáš.

Běžně poslouchám hudbu nebo podcast právě proto, aby ta hlava utekla od bolesti. A teď to nešlo. Byl to můj první maraton, takže se těším na další. Už možná vím, co mě kde potká, a budu s tím umět líp pracovat.

Poběžíte příště se sluchátky, nebo to zkusíte zase bez?
Se sluchátky. Když vám hlava celou cestu opakuje „bolí to, sedni si do trávy a skonči“, je lepší ji zaměstnat hudbou nebo čímkoliv jiným.

Kariéru jste končil v pětatřiceti na vrcholu sil. Jaké to je, skončit takto na vrcholu? A hledal jste po konci novou identitu? Potřeboval jste to?
Vezmu to odzadu: nehledal a nepotřeboval. Nikdy jsem nevystupoval jako světový fotbalista, jsem spíš introvert, mám rád klid. Po konci jsem najednou měl čas na jiné věci, nic jsem nedohledával, necítil jsem tu potřebu. Zůstal jsem u fotbalu z jiné strany – byl jsem spolumajitel, šel do vedení a klub řídil. Jezdil jsem na stadion, ale bez tlaku na výkon. Prázdnotu typu, že koukám do zdi a nevím, jsem naštěstí nezažil.

Mnoha vrcholovým sportovcům se prý po konci kariéry stane, že nevědí co dál. Vídáte to kolem sebe?
Je to složité. V pětatřiceti jste na fotbal starý, ale v běžném světě jste mladý. Nicméně pro pracovní trh mimo fotbal jste bez praxe, nový, a máte začít vedle dvacetiletých. Někdo má štěstí a nastoupí do rodinné firmy, někdo hledá přes kamarády, ale jak už jsem říkal, jsou i smutné příběhy, kdy někteří skončí až na ulici. V Česku si slušně žijete, dokud hrajete. Máte auto, bydlení, ale pokud nehrajete za Spartu, Slavii nebo Plzeň, nezajistíte se na později. Po konci peníze rychle dojdou a začíná se od nuly. Fotbal umí být krásný, ale dojezd bývá krutý.

Karle, cítíte se dnes jako „zralý chlap“? Došel jste k nějaké životní moudrosti?
Žádná velká moudra ode mě nečekejte. Jsem nohama na zemi, spokojený a relativně svobodný. Mám zdravé blízké a rodinu, se kterou se umíme smát. To mi stačí.

Jak moc je podle vás důležité překonávat komfortní zónu, ať už v běhu, nebo v životě?
Pokud chce člověk něco dokázat, bez toho to nejde. Je to trochu návykové – ta bolest, honba za cíli, soutěživost. Ale je to i krásné. Když cíl splníte, přinese to hluboké uspokojení, protože víte, že jste tomu dali všechno. Tak by to v životě mělo být.

Kouč Marian Jelínek říká, že vítězství není jen vyhrát zápas, ale umět pogratulovat soupeři, ať jste vyhráli, nebo prohráli. Co je vítězství pro vás?
Vítězství je naplnit něco, za čím jdete. Překonat, zlomit, dosáhnout. A souhlasím, vítězství je i přijmout porážku. Podat ruku, podívat se soupeři do očí a pogratulovat, i když to bolí. To je svým způsobem výhra. A možná největší vítězství je vůbec to, že jsme tady.

(V textové verzi kráceno.)

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.