Sociolog Josef Petr: Všichni chlapi brečí, ale většina se za to stydí

Josef Petr je sociolog, lektor kurzů pro muže, zakladatel Suchýho února a dlouholetý (dnes už bývalý) šéf Ligy otevřených mužů (LOM). Stejně jako my se i Liga otevřených mužů pohybuje ve světě mužských témat, ale společnou máme ještě jednu věc. Už několik let podporujeme v rámci akce Den otců jeden z projektů LOM, který pomáhá klukům a mladým mužům z dětských domovů. Stejně tomu bude i letos, kdy Den otců připadá na neděli 16. června. 

S Josefem jsme si povídali jak jinak než o mužích, o jejich světě, emocích, o pláči nebo vzteku, o otcovství a výchově dětí nebo o tom, co společnosti předaly minulé generace a co předáme dalším generacím my. Řeč byla i o tom, co o mužích vypovídá, když o sebe (ne)pečují, co o nich říká jejich oblečení nebo o tom, proč slovo zženštilý už v dnešní společnosti nemá mít své místo. 

Josefe, v našem podcastu se snažíme rozklíčovat přístup našich hostů k oblečení, co pro tebe znamená oblečení? Je to téma, které vnímáš jako důležité?

Určitě, mně přijde důležité, jak člověk vypadá, protože je to součást interakce s ostatními lidmi a je důležité, jaký dojem člověk zanechává. Minimálně z toho praktického hlediska je dobré nad oblečením přemýšlet. Oblečení zároveň může být i součást identity, pomáhá člověku se sebedůvěrou, takže důležité mi to přijde. U mně osobně jde spíš o to, že já oblékání moc nerozumím a nemám na to dostatek energie. Asi kdybych tomuhle tématu dal nějakou prioritu, tak bych se oblékal nějak lépe a cíleněji. 

Kdyby sis mohl a chtěl vybrat nějaký styl oblékání, jaký by to byl?

Já mám trochu problém s tím, že když se podívám na muže, u kterých se mi líbí, jak se oblékají, tak mají vždycky štíhlejší postavu, jsou takoví skinny. Ale já jsem robustnější a moje stehna mají jako modelka v pase, takže ne všechno, co se mi líbí, můžu unosit, resp. ne všechno sedí k mému tělu. Ale líbí se mi třeba roláky, kabáty… a taky se mi líbí, když má člověk hezké, delší vlasy, ale to už není moc oblékání. Já jsem kdysi míval vlasy až po pas.

Ty se pracovně pohybuješ v oblasti osobního růstu a terapie. Co podle tebe vypovídá o člověku jeho styl?

To bude u každého odlišné. Pro někoho to bude součást jeho identity, někdo to skoro vůbec neřeší a oblečení bere jako nějaké nutné zlo, některé to zase může posílit v sebedůvěře. Ve chvíli, kdy někdo nějak zápasí se životem, rozvádí se, je na tom bídně, tak mu může udělat fakt dobře, když o sebe pečuje. A to oblékání může být součást té sebepéče ve smyslu, že teď se udělám hezkej a bude mi to dělat dobře, zvýší se moje sebedůvěra, sebehodnocení i nějaký subjektivní pocit štěstí.

Myslíš, že z oblečení, resp. té sebepéče, jde třeba poznat i to, když člověku není dobře? Přestává o sebe například v takovou chvíli dbát?

Pokud mu jen chvilkově není psychicky dobře, tak to se v sebepéči a oblékání obvykle neprojeví. Když jde o dlouhodobou, chronickou, těžkou záležitost, tak může. 

Jak jsou na tom čeští muži s péčí sami o sebe?

Podle mě blbě. Zanedbávají se. Asi se to zlepšuje časem, ale faktem je, že muži o sebe celkově prostě méně pečují než ženy. Nemyslím si, že to je tím, že by na to měli míň času, spíš je to podle mě součást toho, jak my muži o sobě přemýšlíme. Prioritou pro nás totiž je, abychom naplnili nějaká očekávání ve smyslu uživit rodinu, teď už třeba i postarat se o děti, být ten, který je k dispozici, vždycky jet v tom kolečku. Spousta žen to tak může mít taky, ale myslím si, že u mužů je to pořád ještě dost velkou součástí té jejich role, kterou přijímají. A potom možná v tom „krysím závodě” už není tolik času na tu sebepéči. Nehledě na to, že pro spoustu mužů to může být nějaký krok, kterým přiznávají sami sobě nebo svému okolí, že třeba mohou něco negativního prožívat. A to se mezi chlapama pořád moc nenosí. Chlapi se pořád snaží vypadat úspěšně a spokojeně a když máme nějaký problém, tak ho spíš dusíme, než abychom ho řešili, než abychom o sebe při těch těžkých chvílích pečovali, soustředili se na sebe a tak.

Občas se setkáváme se tím, že se o mužích, kteří se oblékají hezky, tvrdí, že jsou zženštilí...

Zženštilí… slovo „zženštilý” bych v životě nepoužil, protože se to jako vymyká mému uvažování o světě. Já mám úplně rozbitý ten koncept, že je něco mužského a něco ženského, kromě biologických věcí, samozřejmě. Například když přemýšlím třeba o otcovství, tak otec může s tím dítětem dělat úplně všechno, stejně jako matka, kromě kojení. Může s ním být úplně odmalička, starat se o něj a je to úplně normální. Nestane se z něj ženská. Může to naprosto v pohodě patřit k té mužské roli.

Možná je ve společnosti nálada taková, že chlapi musí pořád splňovat nějaká očekávání, která si ale na sebe možná kladou tak trošku i sami…

Nemusí! Právě nemusí. On je tu pořád ten stereotyp, že chlap musí být pevná skála, která tady prostě všechno podrží na svých ramenech. To se naštěstí mění, ale je to tady pořád jako jistá pozůstalost, jako něco „tradičního”. Ono když se bude pátrat v minulosti, tak tam byla velká spousta různých maskulinit, nějakých očekávání od mužů, jací mají být a podobně. A spousta chlapů to tak pořád ještě má a je těžké se toho zbavit. Myslím si ale, že se to pomalu mění a ta cesta ke změně je primárně v tom, že budou přibývat muži, pro které nebude problém přijít k terapeutovi a mluvit nahlas o tom, že mají nějaký problém.

Je to ještě pořád problém pro chlapy, přijít k terapeutovi? Nebo už to přestává být?

Pokud bychom se bavili například o vašich zákaznících, tak jsem přesvědčený, že to zas takový problém nebude. Ale když se podíváte třeba na klienty, kteří chodí do některých z našich programů, třeba do programu Zvládání vzteku, kde pracujeme s chlapama, kteří se dopouštějí násilí ve vztazích, tak tam najdete spoustu mužů pocházejících z úplně jiného prostředí, a tam se tyhlety stereotypy pořád reprodukují. U některých našich klientů je tím stereotypem, který si přinášejí ze svojí rodiny třeba to, že pro ně může být v pořádku používat násilí ve vztazích. To je obrovský stereotyp, který je s tím mužstvím a tou maskulinitou spjatý. Takže se to nedá zobecnit, jestli je nebo není pro chlapy problém jít na terapii. Společnost je veliká, těch mužů je hodně a pochází z různých prostředí.

Jak ty při terapiích nebo rozvojových aktivitách přistupuješ vlastně k mužům? Protože v podcastu PoHRstech jsi říkal, že ty stereotypy pro tebe nejsou určující… co je tedy při terapii určující?

Nejvíc určující je ten individuální příběh člověka. Každý je nějakým způsobem unikátní a přichází s nějakou individuální zakázkou, ať už do terapie, do nějakého rozvojového programu nebo kamkoliv jinam. Každý má svoje potřeby, o kterých je potřeba se bavit a nacházet nějaké cesty, jak jim jít naproti. Kdybychom se bavili o tom, proč k nám do programů ti chlapi vůbec chodí, co tam hledají, tak bych řekl, že to je pocit identity. Jasně, biologicky jsou muži. Sociálně o sobě taky mají nějaké představy, které právě přecházejí z těch generací. A pak je tam nějaké sebeuvědomění, že i v té společnosti jako muž jsem sám za sebe a sám se rozhoduju, jakým mužem chci vlastně být a co to pro mě znamená. A to je nějaká složka, kterou naši klienti, pokud se zabývají tím mužstvím, nejvíc řeší: co to znamená, že jsem chlap a co s tím budu dělat, jakým mužem chci být, jaké role chci zastávat v životě, v partnerském vztahu a podobně.

Co to tedy doopravdy znamená být muž?

To je právě pro každého něco trochu jiného. Myslím si, že to, co muže spojuje, je jenom ten pocit té identity. Minimálně ti muži, kteří chodí k nám, tak sice mají pocit té identity, nějaké „já jsem muž”, ale to je vlastně všechno, to je jediná věc, která se tam dá nějak identifikovat, ale vůbec nemusí mít stejné obsahy. Často je to jenom o vnitřním pocitu, že já potřebuju sám sebe jako muže nějak identifikovat.

Dobře, tak podle tebe osobně, jaký je ten „obsah” muže?

Já to mám fakt velmi volné, ale je pro mě velmi silným prvkem identity to, jaký chci být táta, jak se chci chovat ke svým dětem, co jim chci předat, jak sám sebe jako otce definuju ve vztahu k partnerce. To všechno se samozřejmě odráží od toho, jaká jsem osobnost. Vždycky jsem byl silný introvert a to mužství pro mě vždycky bylo jít do toho světa a opustit bezpečí té své skořápky. Ale spousta mužů to může mít naopak. 

Jak moc důležité je opustit společenské předsudky o tom mužství? 

Na to se můžeme dívat z různých pohledů. Pro jednotlivce to třeba vůbec nemusí být důležité, protože třeba žije někde, kde to nikdo neřeší, kde je to dané: chlapi jsou takoví, ženské takové a všem je v tom dobře. Potom je tu ale druhá věc, a to ta, že v tom taky všem dobře být nemusí, a to je podle mě ten klíčový bod.

Jak těžké je pro muže opustit tu sociální bublinu, ve které žije, překročit ten stereotyp, který v jeho bublině panuje? Třeba ten o chlapáctví? 

To je taky u všech jiné, ale to, co my můžeme udělat, je mluvit o tom, že to může být jinak a zařídit, aby přibývalo mužů, kteří ukazují, že to může být jinak. Když to vztáhnu zase k tomu násilí, tak terapie zaměřené na násilí, mohou být cestou k tomu, že si uvědomím, aha, tohle to jsou nějaké vzorce, které přebírám, ale ono to tak vůbec být nemusí. Nemusím být despotický otec, nemusím děti mlátit, a přesto budu pořád chlap.  Jenomže lidé často nevědí, že žijou v generačních stereotypech. A pokud už to vědí, tak jsou na půlce cesty, jak se z toho dostat ven.  

Jak důležitá je sebereflexe? Pokud chci zbořit ty stereotypy, jak moc mi pomůže moje sebereflexe k tomu, abych to udělal?

To je vlastně jediná cesta, jak to udělat. Jediné, co člověk opravdu může změnit, je to, co jak udělá a jak se k věcem postaví. A to nejde, aniž by o sobě přemýšlel a hledal cesty, jak chce vlastně žít.

Myslíš, Josefe, že v Česku ještě stále panuje takové to přesvědčení, že chlap musí být drsňák? Já jsem četla na webu Psychologie.cz článek od tvého kolegy Martina Járy, který říkal, že být drsňák už je dneska přežitek. Je to přežitek, nebo je to pořád ještě mód, který je u nás stále akruální? 

To se zase nedá zobecňovat. Můžeme říct o nějaké části populace, že tyhlety věci sdílí jako asociované s mužstvím, ale co to je vlastně drsňák? Že člověk chodí oblíkaný jako drsňák? Nebo že nemá žádné emoce? Nebo že všechno zvládne? Vemte si třeba fotbalisty, ty bereme jako drsňáky, ale oni třeba brečí, protože prohráli zápas. Takže jak to je? Je takový fotbalista drsňák, nebo to není drsňák? Drsňák je pro mě prostě jenom slovo, ale pokud bychom se bavili o tom, jestli je dobré být pevný nebo statečný, tak ano, o to by podle mě měl každý usilovat. 

Možná „drsňák” pro spoustu lidí znamená, že chlap nebrečí. Je to pořád ještě téma, že chlapi nemají brečet?

Určitě. To je téma pro spoustu mužů, chlapi samozřejmě brečí. Spousta z nich se za to ale stydí, snaží se brečet někde v ústraní nebo to zastavovat. Ale nemyslím si, že to je jenom mužská věc, spousta lidí třeba nerada brečí na veřejnosti. Nicméně je zdravé a důležité projevovat emoce, zvlášť třeba v blízkých vztazích, aby ostatní viděli, že ty emoce mám a že je dokážu projevit. Je důležité, abychom se o nich dokázali bavit. Emoce rozhodně nejsou projev slabosti, to ne. Problém může nastat ve chvíli, kdy je člověk v pasti těch emocí, kdy už je emocí moc. To se pak zase musí učit je ovládat, jak je mít pod kontrolou a jak je ukočírovat. Každý by měl emoce umět projevovat, ale ve zdravé míře – nenechat se jimi vláčet.

Co se děje, když člověk ty emoce neprojevuje?

To je opět velmi individuální, protože míra vnitřního prožívání je různá, ale může se stát, že ve chvíli, kdy člověk plný emocí, které ale nejdou ven, tak se v něm kumulují.  Třeba konkrétně ten vztek a vlastně všechny tyhle negativní emoce mají tendenci na sebe jakoby nasedat a neodcházet samy. To znamená, že pak vyjdou ven ve chvíli, když to zrovna nepotřebujeme, a to v mnohem větší míře – anebo se můžou obrátit dovnitř. Pak za námi chodí chlapi, kteří mají sebedestruktivní sklony. To nemusí být jenom, že jdou a spáchají sebevraždu, ale třeba chlastají nebo si jinak ubližujou, protože mají pocit, že si nezaslouží odměnu nebo o sebe pečovat. Prostě tu agresi obrátí dovnitř do sebe.

Jak to tedy má ten chlap udělat, pokud ty emoce nedokáže ventilovat, ale cítí, že by chtěl a měl?

První věc, kterou by měl člověk udělat, když má nějaký problém, je zastavit se a podívat se na to, co se děje. Pak je potřeba zvolit nějaký krok, který s tím problémem nějak může pomoct. Třeba že půjdu a popovídám si s kamarádem, proberu to doma s manželkou, půjdu k terapeutovi, protože vím, že to sám nezvládnu, přečtu si chytrou knížku o tom tématu, které mě trápí. Pokud vůbec nevím, co se to se mnou děje, ale je to akutní, tak půjdu třeba do krizového centra. Těch cest může být fakt hodně, ale důležité je se prostě zastavit a podívat se na to, co se vlastně děje. 

Liga otevřených mužů řeší hodně agresivitu, vztek a zvládání té agrese. Je agrese důsledkem těch emocí, které v sobě člověk potlačuje, nebo kde jinde se u mužů bere? 

Vztek vlastně není nic jiného než nějaká emoce, kterou v sobě člověk přirozeně má. Důležité je to, co s ním potom uděláme a to, jestli ten vztek potom projevujeme nezdravě. My jednotlivým typům chlapů říkáme „motorkáři” a „papiňáci”. Jaký je mezi nimi rozdíl? „Papiňák” je ten, který v sobě tu emoci dusí, což s ním potom dělá divné věci, jako že buď vytryskne, když to nepotřebuje, anebo si to naopak obrátí dovnitř proti sobě. Motorkář je ten, co vztek neumí regulovat, prostě startuje na první šlápnutí. A kde se vztek bere? Tam hraje roli několik složek: emoce, věci, které se mi dějí, to může být nějaká frustrace, žárlivost, velmi často i bezmoc. Často cítíme vztek, když nedokážeme naplnit nějakou potřebu. Ve chvíli, kdy se cítím bezmocný, když například kolem mě na dálnici projede nějaký řidič 300 km/h a já s tím nemůžu nic udělat, ačkoli bych mu hrozně rád řekl, že takhle se nejezdí, tak prostě začnu cítit bezmoc a začne se ve mně generovat vztek. Takže jedna věc jsou emoce, druhá pak nějaké spouštěče, což jsou věci, které nás z duše vztekají. Pro mě to je třeba nespravedlnost, pro někoho jiného to může být spousta jiných věcí, které třeba souvisejí s nějakou jeho osobní historií. Nezdravé zvládání vzteku se je často o tom, že člověk je naučený se takhle chovat, nezná jiné strategie, neumí s tím vztekem zacházet. No a to poslední, co velmi často hraje nějakou roli, jsou postoje. S chlapama, co se dopouštějí násilí ve vztazích, to často to bývá takhle: prostě neuvařila večeři, tak jsem ji praštil, to je přeci normální. Oni to skutečně za normální považují, takhle se to naučili, takhle to podle nich má být. Na takových postojích je potřeba pracovat a ukázat jim, že násilí není OK a že za to násilí je vždycky odpovědný ten, kdo se ho dopouští. Od pachatelů násilí totiž velmi často zaznívá třeba „ona na mě tak strašně dlouho řvala, že já jsem jí prostě musel dát tu facku”. Ale tak to není, za tu facku je odpovědný ten, kdo ji dá, ne ta partnerka. 

Když tohle některým mužům podle tvých slov přijde normální, jak se stane, že se dostanou k vám a začnou chtít s těmi postoji něco dělat?

To jsem popsal extrém, takových případů je mezi našimi klienty málo. Ale podobné postoje, často měkčí, jsou tam dosledovatelné. A proč přijdou? Někdy proto, že třeba dostanou nějakou silnou zpětnou vazbu od okolí, nebo ultimátum od partnerky typu „ještě jednou tohle uděláš a já odejdu”. Nebo třeba udělají nějaký průšvih v práci, rozmlátí počítač, hrozí, že o tu práci přijdou a kolegové jim řeknou, „běž s tím prostě něco dělat”. Občas se i leknou sebe sama, co to vlastně dělají. 

Jak s takovými klienty pracujete? 

My jsme vytvořili takový komplexní psychoterapeutický program, kde nejdříve mapujeme důvody, kontraindikace, jestli má ten klient na situaci náhled, bavíme se s partnerkou. Pak samozřejmě přichází na řadu psychoterapie, která je pořád hodně postavená na psychoedukaci, kdy si vysvětlujeme, jak vztek vzniká, učíme ty chlapy s ním pracovat a dáváme jim k tomu nástroje. Další důležitou věcí je setkávání a sdílení – mít místo, kde se můžou bavit o tom, co se jim dělo v dětství, co se jim daří a nedaří, prostě klasická skupinová terapie. Ještě i po delší době od programu se s nimi potkáváme a vyhodnocujeme, jak se jim daří.

Jak běžné je v Česku násilí ve vztazích? 

Nedávno jsme dělali jeden výzkum v rámci kampaně Zastav násilí, kde jsme mapovali výskyt různých druhů násilí v posledním roce, a vyšla z toho zajímavá čísla. Dostali jsme se k tomu, že 30 % lidí v Česku zažilo v posledním roce nějakou formu násilí. Tam samozřejmě patří i psychické násilí, což je třeba hodně silný křik, ponižování, vyhrožování. Fyzické násilí v posledním roce zažilo 9 procent Čechů. I fyzické násilí je spektrum, klidně od jediné facky až po přivazování nebo třeba mlácení gumovou hadicí. Nicméně je potřeba si uvědomit, že násilí ve vztahu nutně neznamená to, že ten dotyčný má jít do vězení, nebo tak něco. K nám chodí třeba táta, který ráno křičí na děti. To ještě nemusí být násilí. Společným jmenovatelem násilí je, že z vás má ten druhý strach. Když se chovám tak, že se mě někdo jiný bojí, tak je to násilí.

Další věcí je, že když je dítě svědkem násilí, má to na něj skoro stejný dopad jako ve chvíli, kdy je na něm to násilí páchané. Když prostě vidím jako dítě, že třeba můj otec bije moji mámu, tak to má obrovský dopad. Navíc existuje tzv. latentní násilí. To je atmosféra – když člověk přijde domů a už se bojí, co bude. A ve chvíli, kdy má dítě takový strach, tak je to pro něj velmi poškozující.

Vy klienty učíte, jak pracovat se vztekem, aby ho zdravým způsobem zvládli, ale opravdu je to tak jednoduché? Dá se to ovládnout?

Je to samozřejmě složité, ale jde to. My našim klientům dáváme k dispozici několik nástrojů, nejlepší jsou za nás tzv. žebřík a pyramida. Pyramida je o tom, že dole, na té podstavě, je vztek pořád nízký a mám spoustu možností, co s ním udělat. Ale čím víc se vztek blíží ke špičce pyramidy, tím méně možností máme. A na samotné špičce už je to jenom o tom instinktu bojuj, nebo uteč. Mozek ztrácí schopnost reálné a racionální kontroly a dostává se do té zvířecí fáze, kdy fakt můžu buď útočit, nebo odejít. A my ty chlapy učíme uvědomit si co nejdříve, že ten vztek přichází, aby mohli využít co nejvíce těch možností, co s ním dělat – aby zůstali na té podstavě. Pak máme ještě metodu „timeout”. Ta je pro chvíle, kdy už je člověk ve vyšších patrech té pyramidy. Tahle metoda je obvykle domluvená s partnerkou a znamená, že ten dotyčný prostě odejde pryč, protože jinak by se mohl začít chovat násilně. Na téhle metodě ale musí partnerka spolupracovat, musí ji znát. Tahle metoda se dá použít i ve vztahu k dítěti, kdy když cítíme, jak roste vztek, tak je dobré mu říct „hele, teďka jsem fakt už naštvanej, musíš si opravdu pospíšit nebo já prostě budu naštvanej ještě víc”. Třeba to to dítě pochopí, možná taky ne, ale je důležité ty emoce projevovat nějakým takovýmhle komunikativním způsobem a sdílet je s okolím. 

Jak se stavíte k tomu, když násilní muži posléze tvrdí, že je žena k násilí vyprovokovala?

Když se člověk dopouští násilí, tak s tím nikdy není vnitřně spokojen. Vadí mu to na sobě samém a aby si to sám sobě nějak omluvil, aby sám před sebou vypadal líp, tak hledá nějakou strategii. A jednou z nich je právě přenos odpovědnosti na někoho jiného. Já jsem se takhle choval, protože alkohol, protože partnerka křičí, protože mě asi nenávidí či cokoliv dalšího. Další takovou strategií je například to, že to ten člověk banalizuje, říká, že se vlastně nic hrozného nestalo, to dělá každý a podobně. To jsou třeba ty řeči typu „já jsem takových facek dostal a podívejte, se normálně jsem vyrostl a jsem v pohodě”. 

My jsme se teď nějakou dobu bavili o násilí a agresivitě v partnerském vztahu, tedy ve vztahu muž a žena. Ale jak je to ve vztahu rodič a dítě? Ostatně českou společností probíhá dlouhodobě debata, kterou bychom mohli nazvat „škoda každé facky, která padne vedle”, což je možná takové heslo předchozí generace. Jak se k tomuhle tématu staví Liga otevřených mužů? 

Já bych řekl jen „škoda každé facky”. Fyzické tresty nemají vůbec, ale vůbec žádný význam. Jsou úplně zbytečné. Není to výchova. V naprosté většině případů jde jen o frustraci rodiče a to, že tím fyzickým trestem člověk dospělý uleví sám sobě. Není to výchovný prostředek, není to trest, je to násilí. Fyzické tresty z nás neudělají přirozenou autoritu, maximálně autoritu despotickou. Ano, je to jednoduché řešení, je to rychlé a když ho budu řezat, dítě mě poslechne. Je to jistá cesta, jak si vynutit poslušnost, ale to dítě tím prostě trvale poškozujeme. Navíc, člověk, který zažíval v dětsví násilí, má větší pravděpodobnost, že ho bude zažívat i v budoucnu, že bude vyhledávat vztahy s lidmi, Říká se tomu transgenerační přenos násilí a funguje to tak, že člověk vyhledává ty věci, které zná, které jsou mu blízké, byť jsou třeba destruktivní. Osm z deseti chlapů, kteří k nám přijdou s tím, že chtějí pracovat na svém vzteku nebo násilném chování, tak zažívalo násilí. Ale zase to není tak, že bychom po té naší cestě, co nám nalinkovala třeba výchova, geny a podobně, museli nutně jít. Vždycky se můžeme rozhodnout to dělat jinak. 

Jak moc vlastně otcové ovlivňují to, co z jejich synů vyroste? 

To je vždycky různé, ale třeba v předchozí generaci, kdy tátové pro ty syny nebyli tolik přítomní, tak na jejich synech je patrné, že častěji hledají pocit té identity. Zkrátka jim chybí ten starší vzor. Naštěstí současná generace otců to má už jinak a do péče o děti se zapojuje, řekl bych, podstatně víc. A to je dobře.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?

Vložit komentář

Škoda, zatím tu nic není. Budeme rádi za komentář.