Jirka Macháček: Nejodvážnější kousek šatníku? Zlatá tanga od Tona Stana
24.10. 2024, Petra Martínková & Filip ProučilJirku Macháčka asi netřeba představovat. Herec, zpěvák, textař a frontman skupiny MIG 21. A taky legendární Jakub ze stejně legendárního filmu Samotáři. Nebo taky rebel a démon filmového festivalu v Karlových Varech, jak o něm píšou pravidelně na přelomu června a července bulvární média. I o tom jsme se s Jirkou bavili.
Řeč byla ale (samozřejmě) i o oblékání a jeho stylu, o nejpodivnějším kousku jeho šatníku, o image kapely nebo o tom, co bude Jirka dělat, až mu bude 80.
Rozhovor záměrně ponecháváme v autentické podobě, tedy v nespisovném jazyce. Proměnu stylu jsme s Jirkou na jeho přání tentokrát nefotili, do našich značek jsme ho ale rádi oblékli.
Jirka má na sobě rybářskou džínovou bundu Armor Lux — Denim Fisherman Jacket, jednobarevnou manšestrovou košili Portuguese Flannel Lobo a workwearové odolné kalhoty Barbour Chesterwood Work Trousers.
Jirko, jako vždy začneme s několika rychlými otázkami, které se týkají módy. Tou první je – jaký nejpodivnější kousek máte v šatníku?
No, asi to jsou zlatý tanga, které mi věnoval Tono Stano k nějakým narozeninám…
Tak teď jste trumfnul všechny naše hosty, tanga nikdy nikdo neřekl. Měl jste je někdy na sobě?
Koukal jsem se do zrcadla a říkal jsem si, pro jakou asi příležitost asi jsou. Tono mi je dal s tím, že určitě takovou příležitost ve svém životě najdu. Dal mi je myslím ke čtyřicátinám, takže už to mám pár let. Před lidi jsem v nich nikdy nešel, i když musím říct, že jsem párkrát chtěl. V Divadle Sklep. Tam by se s tím dalo vystoupit.
Vy sám byste neměl problém takhle vystoupit? Já bych se třeba styděl.
Takhle – muselo by to být v rámci nějaké role, v rámci nějaké postavy. Když hrajete nějakou postavu, vystoupíte i nahej, když je to potřeba.
Vy jste někdy vystoupil nahý?
Vystoupil jsem nahej, no. Ale držel jsem si tam takovou beranici. Když jste v roli, tak se totiž nemusíte stydět za sebe, protože předstíráte někoho jiného. Takže tam vlastně nejste vy.
Jirka má na sobě rybářskou džínovou bundu Armor Lux — Denim Fisherman Jacket, jednobarevnou manšestrovou košili Portuguese Flannel Lobo a workwearové odolné kalhoty Barbour Chesterwood Work Trousers.
Kým se inspirujete?
Já se vlastně inspiruju úplně vším, co se namane. Já se ráno probudím a už mám radost..
Kolik tak měsíčně utratíte za módu, za oblečení?
Nikdy jsem to nepočítal. Může být měsíc, kdy neutratím vůbec nic a jsem v jedněch montérkách někde zašitej. A pak je naopak měsíc, kdy utratím hodně peněz, ale nevím kolik. Nepočítal jsem to.
A máte nějaké oblíbené obchody?
Mám takový jeden s italskou módou, na Smíchově.
To můžete klidně jmenovat…
No jo, ale úplně nejhorší je, že já ta jména neznám! Ale ten váš obchod mám taky rád.
Tak to jsme moc rádi! Jirko, jste sova nebo ranní ptáče? I když tak trošku tuším…
Tušíte správně, že jsem sova. Ani můj syn není ranní ptáče, nemáme to nějak v krvi.
Jirka má na sobě rybářskou džínovou bundu Armor Lux — Denim Fisherman Jacket, jednobarevnou manšestrovou košili Portuguese Flannel Lobo a workwearové odolné kalhoty Barbour Chesterwood Work Trousers.
Používáte nějakou kosmetiku?
Používám, používám kosmetiku. Takovou základní jako mýdlo. Ale nějaké věci na kůži vlastně moc nepoužívám. Oproti mojí ženě a dceři, které na to hodně dbají a umí s tou kůží opravdu zacházet a pečovat o ni, tak já jsem prostě kluk z Litoměřic.
Kam nejraději chodíte na jídlo nebo drink? Máte nějakou oblíbenou restauraci?
Mám hodně rád restaurace, co udělalo Ambiente. Každou mají jinou, a to se mi líbí. A teď chodím třeba ke Kalendům, tam krásně točej tu dvanáctku a mají takový zajímavý předkrmy, že vlastně kolikrát ani nedojde na hlavní jídlo.
Jaké podcasty posloucháte, pokud nějaké?
Já vlastně asi žádné podcasty neposlouchám.
Sbíráte něco?
Tak, sbíral jsem angličáky jako kluk a ještě jich pár mám. Ale myslím si, že hezké věci mám rád. A může to být opravdu cokoliv. Ale že by mi něco dohromady dávalo nějakou smysluplnou sbírku, tak to asi ne.
Jaká je vaše nejoblíbenější rada, kterou jste někdy dostal?
Buď sám sebou.
Jirka má na sobě rybářskou džínovou bundu Armor Lux — Denim Fisherman Jacket, jednobarevnou manšestrovou košili Portuguese Flannel Lobo a workwearové odolné kalhoty Barbour Chesterwood Work Trousers.
Máte nějaký nejlepší životní lifehack?
Hudbu. Ta mi prosvětlí celý den.
Jirko, co pro vás znamená oblečení? Řešíte ho nějak?
Asi jak kdy. Já si pamatuju, že když jsem byl dítě, když mi bylo třeba 10 let, tak jsem nosil červený trenýrky, kopačky a takový to bílý tílko, spartakiádní…
To jsem si na sebe vzal každé ráno, když bylo léto, a už jsem chtěl být na dvorku s klukama a bylo mi úplně jedno, co mám na sobě.
A dnes to nějak řešíte, když ráno vstanete?
Teď to zvažuju. V čem mi bude ten den dobře, rozhoduju se podle počasí, podle nálady.
Jak se liší oblečení Jirky Macháčka na pódiu a Jirky Macháčka v civilu?
Na pódiu přece jenom musíte mít na sobě něco, co funguje u desátý řady i u padesátý. Na koncertě, tam to je vlastně taky taková role – člověk hraje zpěváka. A pro mě je to role, ve které je mi hrozně dobře. Baví mě to v tom být jako v takovém domečku, ale neberu si na sebe něco, v čem bych pak chodil v civilu..
V rozhovoru s Mirkou Spáčilovou v roce 2008 jste řekl, že vaše denní rutina vypadá takto, citujeme: „Denní rutina je od rána tvrdá dřina: rituál leštění nehtů, pečlivá depilace, broušení patních nánosů, odstraňování ušního mazu, výběr piercingu a správného parfému.” Dneska to máte stejně?
Jo, jo, to se nezměnilo.
Jirka má na sobě rybářskou džínovou bundu Armor Lux — Denim Fisherman Jacket, jednobarevnou manšestrovou košili Portuguese Flannel Lobo a workwearové odolné kalhoty Barbour Chesterwood Work Trousers.
Dobře, možná bychom mohli zůstat u vaší kapely. Jak byste definoval styl nebo image MIG 21? Co je pro vás zásadní?
My děláme pop music, možná folk… ale nějaké zařazování, kategarizování nebo šuplíkařina toho, co děláme, vlastně ani není možná. Nebo to spíš musí dělat jiní. Já dělám svoje písničky, svoje texty, ale co to vlastně je? Výlety do různých žánrů, to jsme si vždycky říkali, že budeme podnikat.
Ale přesto, když poslouchám vaše desky, tak vždycky, když ta písnička začne hrát, kterákoliv, tak je tam jasně zřetelný ten tmel, kterým je váš rukopis...
To je spíš rukopis Tomáše Poláka především, který píše hudbu. On je tak svůj, že to prostě vždycky má nějaký výraz a pro mě zřetelnou emoci. Ta hudba je vlastně jenom nositelka.
Takže vás hudba inspiruje k textům?
Určitě. Tomáš mi vždycky dodá hudbu a já se ji pak snažím nezkazit slovama.
Jak vypadá váš rituál psaní textů?
Nejdřív to poslouchám furt dokola a přemýšlím o refrénu. Nemá cenu textovat ty věci okolo a nemít hotový refrén. Obvykle mám tak deset verzí refrénu, o čem by to jako mohlo být, a tu nejlepší si vezmu, a když mi vydrží, když mám chuť si jí zpívat, tak potom začnu psát ty sloky. A je tam vždycky někde schovaný příběh. Buď je rovnou vyprávěný, anebo je někde za tím. Ale je to prostě čisté hledání, dokud to není. Někdy to může trvat i rok, než člověk napíše text na písničku. Jindy to mám za víkend.
Jirko, vaše muzika oslovuje všechny možné věkové kategorie, na vašich koncertech jsou lidé středního věku i ti úplně mladí. Čím to podle vás je, že dokážete obsáhnout tak široké publikum?
Je to kombinace hudby, textů a nějakého štěstí. Ale je to krásné, když se nám vše v kapele blíží šedesátka a pak vidíte, že na koncert přijde osm nějakých holek, kterým je šestnáct, sedmnáct, a jsou z toho nadšený a zpívají si to. To si pak říkám – ty vole, to je vlastně podivný. A hezký.
Jirka má na sobě rybářskou džínovou bundu Armor Lux — Denim Fisherman Jacket, jednobarevnou manšestrovou košili Portuguese Flannel Lobo a workwearové odolné kalhoty Barbour Chesterwood Work Trousers.
Kdybyste se podíval zpátky do minulosti, jaký je rozdíl mezi vaším já před třiceti lety a teď? Tehdy jste začínal s MIG 21…
Díky tomu, že pracuju se skvělýma muzikantama, tak jsem určitě za ten čas pochopil, jaká to byla drzost, že jsem se do kapely tehdy vůbec vrhnul a že jsem dokázal vystoupit před lidi. Uvědomuju si štěstí, jaké mám, že můžu dělat to, co dělám, a s lidma, se kterýma to dělám. Ale jinak? Nevím, pořád jsem ten Jirka z Litoměřic, kterému bylo osm a oblíkal si ty trenky a chodil hrát fotbal s klukama na dvorek.
A jste nespoutaný a divoký, jak o vás píšou média?
To asi jo. Když to píšou média, tak to musí být pravda.
Jaké to pro vás je stát na vrcholu tak dlouhou dobu? V Česku jste ohromě slavný…
Není to nic tak strašnýho, protože v Čechách překročíte během dvou hodin hranici našeho státu a kterýmkoliv směrem se vydáte, tak vás nikdo nezná.
Takže sláva pro vás není nijak definující?
Jak říká Jirka Bartoška, když třicetiletej herec vstoupí do hospody a nikdo po něm nechce, aby si s ním dal panáka nebo aby se s ním vyfotil, podepsal se mu, tak by ten herec měl zvážit, jestli nemá změnit povolání.
Tohle se vám ale rozhodně neděje! Toho jsme byli svědky v Karlových Varech, kde jsme s vámi fotili. Vás fanoušci zastavují na každém kroku. Neštve vás někdy, že jste pro spoustu lidí stále ještě samotář ze Samotářů?
Ta role a ten film celý znamenal totální zlom v mé kariéře. Já jsem šťastný, že jsem tam hrál. Jo, když vstoupíte ve známost díky nějakému jednomu kusu, jako já jsem měl ty Samotáře, tak se potom po zbytek své kariéry snažíte ukázat lidem, že umíte taky ještě něco jiného.
Jirka má na sobě rybářskou džínovou bundu Armor Lux — Denim Fisherman Jacket, jednobarevnou manšestrovou košili Portuguese Flannel Lobo a workwearové odolné kalhoty Barbour Chesterwood Work Trousers.
Ale možná mladší lidi už vás znají spíš z kapely, ne z toho filmu…
Mladší ročníky už ten film tolik neznají, nezaznamenaly ho. A to je taky dobře, protože člověk nemůže žít věčně. Samotáři se stali na 20 let kultovním filmem a je přirozené a správné, že se to má vytratit a že se na ten film má zapomenout.
Kdy vaše děti začaly registrovat, že jejich táta je slavný?
Pamatuju si na takový okamžik, kdy se spolu dívali na Samotáře a Berta už ho viděla, ale Tonda ho viděl poprvé. Mohlo mu být tak pět, šest let. Přišel ke mně a říkal – tati, ty seš úplně blbej, tys nepoznal naši hymnu.
Jirko, ještě než ty Samotáře opustíme, proč myslíte, že se ten film stal kultovním? Co v něm bylo tak silného?
Kdybych věděl, jak se to vaří, taková věc, kdybych měl ten recept, tak nedělám nic jiného než kultovní filmy. Myslím si, že Petr Zelenka napsal skvělý scénář. Tam to začíná, ten scénář je prostě dobrej. Pak to vzal do ruky David Ondříček a udělal štáb z mladých lidí, kteří do toho projektu šli. Nebyla to skoro ani práce, ale taková výzva, že točíme něco svého. Mělo to prostě šťastnou hvězdu, ten film.
Vaše herecké začátky sahají ještě dál, před Samotáře, až k Divadlu Sklep. To bylo – a vlastně pořád je – známé poměrně drsným, nekorektním humorem. Myslíte si, že je to něco, co by ještě dneska obstálo? Co by lidi ještě dneska zvládli?
Je to přesně to, co nám schází. To, co strašně potřebujeme! My abychom někomu náhodou neublížili, tak už vlastně radši mlčíme a nic neříkáme. Současná doba vyvolává spoustu autocenzury, člověk se bojí cokoliv říct, aby někoho nezranil. A když si pak vezmete třeba Rickyho Gervaise, který postavil svoji show čistě na nekorektním humoru, to je taková úleva! Ten člověk nikdy nikomu neublížil, je hrozně přející a lidský, ale pojmenovává tuhle dobu plnou strachu z vlastního vyjádření.
Jirka má na sobě rybářskou džínovou bundu Armor Lux — Denim Fisherman Jacket, pořádné tričko s V-neckem výstřihem John & Paul, bavlněný rolák s dopínáním na zip Peregrine Felix Quarter Zip Jumper a pohodlné rybářské kalhoty Armor Lux Fisherman's Trousers.
A kromě humoru, chybí vám ještě něco v dnešní společnosti?
Vlastně nic. Já si myslím, že jsem šťastnej! Jo, někdy nestíhám ty trendy v komunikační technice, například. Tam jsou samozřejmě mé děti napřed a svítí na cestu. Ale já sám ani nemám tu ambici úplně všechno umět, abych do té společnosti nějak zapadl. Jsem takový, jaký jsem, a nedá se s tím nic dělat.
Já myslím, že zapadáte velmi dobře, vzhledem k tomu, jak vás česká společnost má ráda.
Ta láska je opětovaná!
Ale pokud se nemýlím, vy sám za sebe nejste na sociálních sítích. Proč? Držíte si odstup?
Už ve chvíli, kdy člověk musí každý den otevřít poštovní schránku, vyndat z ní věci a ještě než je přečte, tak musí zhodnotit, který může vyhodit rovnou. To je první třídění.
No, a pak najednou zjistíte, že ještě máte mailovou schránku, pak máte datovou schránku, protože ta je povinná, pak máte datovou schránku pro SVJ, ve kterém jste, pak máte datovou schránku pro firmu…Takže já mám tři datové schránky. Přijde mi, že těch informací je tolik, že nemám čas na to ještě si otevřít sociální sítě. A ani vlastně nemám tak velkou touhu, že bych se měl dělit o nějaké své soukromí a říkat, koukejte se, co zrovna jím.
Ani se úplně nedivím, že nemáte touhu dělit se o soukromí, když si vzpomenu, že každý rok o festivalu v Karlových Varech plní vaše jméno přední stránky bulváru…
No jo, ale zase jsou bulvár. To jsou lidi, kteří na tom postavili svůj byznys. Je to marketingový nástroj, používají ho a vydělávají si tím slušné peníze. Navíc je to baví, tak proč ne…
A vás baví, když o vás píšou média, anebo jste spíš naštvaný?
Tak samozřejmě, že bych to měl rád pod kontrolou já, a ne aby to bylo pod kontrolou médií. Jasně, že ty média musí o něčem psát, že potřebujou nějakou potravu… ale někdy jsou schopné toho člověka zničit.
Jirka má na sobě rybářskou džínovou bundu Armor Lux — Denim Fisherman Jacket, pořádné tričko s V-neckem výstřihem John & Paul, bavlněný rolák s dopínáním na zip Peregrine Felix Quarter Zip Jumper a pohodlné rybářské kalhoty Armor Lux Fisherman's Trousers.
Takže si záměrně držíte nějaký odstup?
Samozřejmě.
Ta nejvýraznější situace nastává, když je právě festival ve Varech. V tu chvíli se o vás píše velmi intenzivně.
Jo, oni mají ten jeden příběh už 10, 11 let starej – jak jsme se tam opili a skákali jsme do řeky. To furt opakujou, aniž by měli nějaký kontext. Podle mě to bude nějaký algoritmus. Karlovy Vary rovná se Jirka Macháček, je to démon, chlastá tam a co zas předvede. Ale vlastně je to příběh, který otáčí furt dokola.
Jak na to reaguje, nebo spíš reagovala, vaše rodina, děti? Řešili jste to spolu někdy?
No jasně, sedli jsme si spolu a vysvětlili si to – podívej, na tom třeba může být trocha pravdy, ale pravda není. A děti naštěstí měly šanci porovnat, co ta pravda je a co ta pravda není, protože se mnou žijou. Když si pak něco přečtou v bulváru, tak se tomu většinou zasmějeme.
Hodně se mluví o tom, že děti slavných rodičů to nemají úplně jednoduché. Myslíte, že je pro vaše děti těžké žít s tak slavným tátou?
Žít ve stínu někoho známého je asi pro kohokoliv těžké. Minimálně žijete vědomím, že vás pravděpodobně budou poměřovat, porovnávat. Že v myslích nějakých dalších lidí budete muset obstát v poměru k obrazu svého otce. Je dobré o tom mluvit. Říkat dětem – hele vy jste vy, já jsem já. Každý jsme jiný. A každý jsme měli nějakého tátu a každý jsme se s ním museli nějakým způsobem poměřit.
Váš syn se také věnuje hudbě a skládá autorskou tvorbu, chodí si za vámi pro radu?
Jo. A mám radost, že mé děti ještě pořád chtějí znát můj názor na to, co dělají. Ale myslím, že to je vzájemné, protože já když doma pracuju, tak taky v určitou chvíli řeknu, hele, poslechni si něco a řekni mi, jak to cítíš. Náš byt je vlastně takový ateliér, protože žena dělá animovaný film, Bert na FAMU dělá scenáristiku a maluje obrazy, Tonda zase píše písničky… prostě ateliér.
Jirka má na sobě rybářskou džínovou bundu Armor Lux — Denim Fisherman Jacket, pořádné tričko s V-neckem výstřihem John & Paul, bavlněný rolák s dopínáním na zip Peregrine Felix Quarter Zip Jumper a pohodlné rybářské kalhoty Armor Lux Fisherman's Trousers.
Můžeme se dočkat nějakého společného projektu?
Teď má premiéru film Život k sežrání, je to loutkový celovečerák, který dělala moje žena a já jsem do toho dělal nějaké texty na písničky. Taky tam mluvím jednu postavičku a náš Tonda tam taky něco mluví. A Berta byla každopádně poradním hlasem. Tam si myslím, že jsme se všichni nějak otiskli. Ale je to film Kristiny (Dufkové, tedy Jiřího partnerky, pozn. red.).
Co bude Jirka Macháček dělat, až nebude koncertovat, nebude zpívat v MIG 21?
Vůbec si neumím představit, že bychom neměli tu naši partičku a nejezdili po koncertech! To je právě jeden z důvodů, proč mě zatím důchod nijak nezajímá.
Ještě k němu nemáte blízko, ale spíš jsem myslel, jestli nemáte představu, že v 80 letech třeba budete někde na lodi brázdit moře…
Já si sednu na břeh řeky a budu se zabývat takovým bohapustým lelkováním, a to mně udělá radost na celej den. Já si myslím, že se zabavím vždycky.
V rozhovoru u Lucie Výborné jste říkal, že se také věnujete dřevořezbářství a že jednu svou sochu už vyřezáváte 25 let. Tak jsem se chtěl zeptat – co to bude, až to bude?
To by mě taky zajímalo.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku