Domů
› Journal
› GS Talks
› Janek Rubeš: Můj styl? I couldn’t care less. Všechno koupím v sekáči

Janek Rubeš: Můj styl? I couldn’t care less. Všechno koupím v sekáči

29.8. 2024, Petra Martínková & Filip Proučil

Janek Rubeš je reportér, investigativec, žurnalista a jeden ze dvou „Kluků z Prahy”, kteří točí videa o tom, co v hlavním městě stojí za to vidět a čemu se naopak raději vyhnout. Jeho práce ho předchází, a proto když s ním jdete po ulici, potkáte za hodinu deset fanoušků, kteří se s ním chtějí vyfotit.

My jsme se ale s Jankem pustili do trošku jiného „projektu“. Zjišťovali jsme, jaký má vztah k oblékání a módě. Byl to trošku oříšek, protože tohle téma, jak sám Janek říkal, pro něj není snadné. Nakonec z toho ale vzniklo zajímavé povídání o tom, proč nejraději nakupuje v sekáčích, proč jim důvěřuje víc než klasickým obchodům s módou, proč by si na sebe nikdy neoblékl kraťasy či maskáče a o spoustě dalších věcí. Samozřejmě jsme se dostali i k nejoblíbenějším a nejméně oblíbeným místům Janka Rubeše, k tomu, jak je možné, že v Praze prodávají lahev s vodou za 800 korun nebo k tajnému tipu na nejlepší jídlo a pivo v Praze.

Proměna:

Janek k nám do podcastu přišel v džínech a šedém tričku. Jak sám říkal, tričko a džíny jsou jeho nejběžnějším outfitem. V životě je pro něj velmi důležitá udržitelnost, nejraději nakupuje oblečení z druhé ruky a podstatné je pro něj, aby mu jednotlivé kousky vydržely co nejdéle.

Když jsme přemýšleli o proměně stylu, věděli jsme hned zpočátku, že to nebude snadné a že budeme muset stoprocentně respektovat Jankův vkus a životní styl. Vybrali jsme pro kousky, které k němu pasují kvalitou i šetrností k planetě. V hlavní roli se tentokrát objevily džíny, tričko a overshirt.

Do outfitů jsme vybrali značky, které se vyznačují udržitelností a sounáležitostí s přírodou. Prim hrála značka KnowledgeCotton Apparel, která bere svůj dopad na životní prostředí velmi vážně. Kromě jiného používá výhradně organické či recyklované materiály a typická je vysokou kvalitou, díky níž nejde o pouhé sezónní výstřelky, ale o okamžité stálice pánského šatníku.

Druhou značkou, kterou jsme zvolili, byla dánská značka forét. Ta celou svou filozofií vybízí své nositele k návratu k přírodě. Ostatně, forét znamená francouzsky les. Jak jinak.

Třetí do výběru byla značka By The Oak. Mladá istanbulská značka vyrábějící nadčasové, ale přece svěží a odvážné modely. Jméno si dva zakládající sourozenci zvolili podle dubového stromu, který jim stál na zahradě v dětství. Dnes vyrábějí oblečení, které je nejen pečlivě sestavené, kvalitní a praktické, ale i šetrné k životnímu prostředí.

V našem outfitu má Janek na sobě forét Yoke Field Jacket, unikátní slow fashion kousek navržený v Dánsku a vyráběný v Portugalsku. Outfit s vlastním tričkem jsme doplnili černými džínami Tapered Denim Jeans od KnowledgeCotton Apparel z REBORN™ řady, která přináší již nošenou bavlnu do nových kousků.

(Přepis rozhovoru je výtahem z podcastu. Pro kompletní verzi rozhovoru si poslechněte díl GS Talks s Janem Rubešem na YouTube, Spotify nebo jiných platformách.)

Úplně na začátek máme vždycky takových 10 rychlých otázek, které se týkají módy. Jste připravený?

Myslím, že nejsem, ale pojďme do toho.

Líbí se vám, jak se Češi oblékají?

Nemyslím si, že by se to mělo generalizovat. Někteří se oblékají určitě hezky, někteří ne, ale všichni se asi oblékají tak, jak chtějí. Nemyslím, že bych to měl hodnotit já.

Janek má na sobě bledě modré džíny Tapered Denim Jeans REBORN™ v retro stylu od KnowledgeCotton, jednoduché tričko forét Patch T-shirt z hutnější organické bavlny a lehčí košili s dvojicí kapes By The Oak Gabardine Shirt. Na nohy Janek obul moderní světlé tenisky Barbour Reflect Runner Trainers.

Jaký nejpodivnější kousek ve svém šatníku máte?

Určitě nějaký bizár starý reklamní trička… s potiskem Microsoft Windows 95 nebo Vachler Art Company.

Co vy nejraději sám nosíte?

Tričko, ideálně černé, bez potisku, a džíny.

Inspiruje vás někdo v módě nebo v oblékání?

Asi moc ne… máma mi občas koupí nějakou košili. A jinak nikdo.

Vy jste taky říkal, že maminka je módní guru.

Maminka je módní guru! Dokonce má Instagram, a opravdu módní Instagram. Klidně ho zmiňte, je to @alenaorten.

Kolik měsíčně utratíte za módu, Janku? Někde jsem slyšel, že hodně přistupujete k nákupům ve slevách…

Já myslím že asi nulu, no.

Nulu? Takže všechno dostáváte?

Ne. Já si prostě nekupuju žádný věci… teď jsem trošku znervózněl. Vždycky když jedu třeba do Států, nakoupím si tam nějaké zlevněné džíny a trička. A s $5 vystačím na rok…

Co používáte za vůni?

Teď mám Sauvage, od Diora.

Jak se udržujete v kondici?

Chodím běhat a to je všechno.

Dokážete odhadnout, kolik kusů oblečení zhruba v tom šatníku máte?

Stovky triček, dvoje džíny a asi deset mikin.

A kolik párů bot?

Patery. Plus běžecké, ty mám troje. Většinou v nich běhám, dokud se nerozpadnou. Ty jsou drahé, ale většinou je dostávám od firem…

Je něco, co byste na sebe nikdy neoblékl?

Něco s tygřím potiskem asi. A asi maskáče bych na sebe nikdy nevzal. A šortky bych nenosil. Ani žádné šortky nemám.

Ani v létě je nenosíte?

Ne. To si obvykle ustřihnu kalhoty, většinou džíny, když se proděraví, a pak v nich chodím.

Umíte si uvázat motýlka nebo kravatu?

Motýlka ne.

My se v našem podcastu snažíme dobrat toho, co pro muže znamená oblečení a móda a jak k tomuhle tématu přistupují. Co pro vás, Janku, znamená oblečení?

Nic moc. Je to něco, co zakrývá moje tělo a nemám k tomu nějaký hlubší vztah. Akorát si rád vezmu oblek, když jdu do společnosti, to mám rád. Jako dítě jsem miloval film Men In Black (česky Muži v černém, pozn. red.) a vždycky jsem chtěl mít oblek.

Takže do divadla byste v riflích nešel?

To bych nešel, určitě ne. To bych si nedovolil.

Věříte v první dojem?

Ano, ale… vy mě znervózňujete těmi hrozně složitými otázkami. Trochu se bojím, jestli jsem tady, v uvozovkách, správně, když mám tady já mluvit o módě.

To je právě to, co se snažíme vysvětlit. Nás zajímají všechny přístupy, jak muži vnímají oblékání a módu, včetně toho vašeho. Nechceme se zajímat jenom o ty, co módu hodně řeší – zajímají nás všichni. Fakt se úplně odblokujte, jste tu správně a je to v pohodě! (...) Jak je to tedy s tím prvním dojmem, řešíte, jaký první dojem vyvoláváte?

Tam, kde mi na tom záleží, ano. Pokud bych šel za rodiči svojí přítelkyně, tak samozřejmě budu přemýšlet o tom, jestli si vezmu tričko s logem Windows 95, nebo jestli budu mít třeba lepší košili.

Co vám zaručeně zkazí první dojem u jiných lidí?

Podání ruky. Když mi někdo podá ruku jako leklá ryba, nebo příliš dominantně, to nemám rád. A ještě teda představování. Já si myslím, že člověk se má představovat, jak chce, aby mu ten druhý říkal. Takže nemám rád představování příjmením. Nebo když člověk řekne celé jméno – pak vůbec nevím, jak bych ho měl oslovit…

Takže vy se představujete…

… jako Janek. Protože chci, aby mi lidé říkali Janku, ne pane Rubeši.

Janku, jak byste definoval svůj vlastní styl?

Moje sestra ho nadefinovala velice přesně, jako styl: couldn't care less. (česky „vůbec mě to nezajímá”, pozn. red.) Jsem rád, že můj styl má jméno, ale nechci, aby to znělo tak, že mi na tom jako vůbec nezáleží. Nicméně vždycky ocením spíš funkčnost té dané věci. Například si koupím tričko v sekáči nebo v Armádě spásy, protože vím, že to tričko nebo ty džíny, co tam jsou, tak už byly stokrát vyprané a vysušené a už se jim asi nic nestane. Kdybych si šel koupit nějaké hezké tričko, vyperu ho a ono se hned rozpadne, tak to pro mě nemá smysl…

Takže je pro vás důležitá nějaká nadčasovost?

Co to znamená?

To znamená to, že volíte takové materiály, které vydrží, které se osvědčily…

To jsou za mě už ty staré, já vlastně už těm novým vůbec nevěřím. Řeknu vám přesně kus oblečení, u kterého mě nejvíc trápí, že jsem ho ztratil. Je to košile, kterou jsem si koupil kdysi v Brooklynu v Armádě spásy za dolar. Už tehdy musela být deset, dvacet let stará a já ji ještě dalších pět let nosil a byla furt stejná. Byla furt skvělá. A pak si člověk koupí košili v háemku a ona se roztrhá. A já si vlastně neumím koupit košili za x tisíc, která by vydržela. Prostě si ji radši si ji koupím v tom sekáči za ten dolar, no.

Vidíte, to už rozplétáme ten váš přístup k oblečení… takže nerad utrácíte za oblečení, nebo mu jen nedůvěřujete?

Asi nedůvěřuji, neumím to. Je to pro mě neprobádané pole. Když si mám jít něco koupit, obvykle poprosím někoho, aby mi s tím pomohl. Oblek jsem kupoval se ségrou, smoking jsem kupoval s Adamem Gebrianem, kterého jste tady měli jako hosta…

Kde tedy v Česku nejčastěji nakupujete?

Když přijde taková ta akutní potřeba, tak jdu do H&M. Jinak vlastně nenakupuju. Je to asi divné, ale… když třeba vidím děcka, které řeší boty, za které utrácí řádově desítky tisíc korun, tak vždycky žasnu, jak velký byznys to je… a jak moc mu nerozumím.

Myslíte si, že oblečení dokáže člověku nějak pomoct, třeba v práci?

Určitě, ale asi ne mně.

Jste minimalista i v jiných nákupech než jen u oblečení? Slyšel jsem, že nakupujete ve slevách rád, třeba prací prášky…

No jasně, ale prací prášek je komodita, u které je to jedno. To není věc, u které bychom řešili, jestli je jeden lepší nebo horší. Prostě, pokud ta věc stojí jeden týden 700 korun a druhý týden je ve slevě a stojí 300 korun, tak nevidím důvod, proč bych si ho měl koupit za 700. Takhle k tomu přistupuju. Ale nemyslím si, že se dá takto přistupovat i k oblečení. I když… když jsem v Jersey, kde si kupuju džíny, tak vím, že ty levisky tam stojí dvacet dolarů, ne tisícovku jako tady. Takže si je tam koupím troje.

Janek má na sobě unikátní slow fashion kousek forét Yoke Field Jacket. Outfit s vlastním tričkem jsme doplnili černými džínami Tapered Denim Jeans od KnowledgeCotton Apparel z REBORN™ řady, která přináší již nošenou bavlnu do nových kousků.

Říkal jste to i ve Spotlightu…

Jo? Já říkám asi spoustu věcí úplně všude. Já bych ani nechodil do podcastu, ale jsem tady, protože Adam Gebrian z vás byl tak nadšený, že mi řekl – tam musíš jít, bude to super.

To jsme rádi a pozdravujeme Adama. Žijete udržitelně? Je pro vás téma udržitelnosti důležité?

Je. A snažím se žít udržitelně.

Označil byste se za minimalistu?

Jak v čem.

Takže je něco, čeho si rád dopřejete hodně?

Mám rád jídlo. A rád chodím do restaurace. A zajímavé je, že mně nedělá problém utratit hodně peněz za jídlo v restauraci, ale pak strávím hodně času vybíráním toho nejlevnějšího trička.

Co rád jíte?

Třeba teď jsme byli na skvělém vietnamu s vaším kolegou fotografem. A taky mám rád mušle a sushi.

Kam tedy na dobré jídlo? Máte nějaký tip?

Na Staroměstském náměstí otevřela nová restaurace pana Kašpárka, 420, přímo naproti orloji. Určitě doporučuji se minimálně zajít podívat dovnitř. A když jsme spolu teď seděli venku, tak jsme se bavili o Mlýnci, což je krásná restaurace u Karlova mostu, kde je skvělý brunch a myslím, že za 1300 je tam i neomezená konzumace Prosecca, takže vřele doporučuji.

A pokud jste z opačného spektra Prahy, tak přímo nad tím je jídelna, kde si můžete dát hotovku za 180 Kč s výhledem na Karlův most, včetně polévky a nápoje. Tam to mám taky moc rád. Les Moules v Pařížské mám rád…

A vyrazíte třeba i do okrajových částí Prahy?

Málokdy… Ale bydlím kousek od restaurace Na Kopci (poblíž Smíchovského nádraží, pozn. red.), kterou mám moc rád.

Vy ve vašem pořadu doporučujete místa, která stojí za to navštívit. Co je pro vás kritériem k tomu, aby se nějaké místo dostalo do vašeho formátu?

To vám řeknu úplně přesně, poprvé znám odpověď na otázku. Musí se líbit mně. Já třeba si myslím, že kavárny, které doporučuju třeba nemají to nejlepší kafe, ale já mám prostě rád, protože to pro mě není jenom o té kávě, ale je to o lidech, o prostředí… kavárna Staropražská galerie je pro mě nejlepší kavárnou v Praze, třebaže kávoví experti by měli jiný názor.

Takže to je čistě subjektivní?

No jasně. Je to můj subjektivní názor. Těch průvodců je hodně – když chcete nejlepší kafe, asi si můžete do Googlu podle hodnocení zadat, která kavárna je nejlepší. Ale já jsem jiný typ průvodce.

Jakou má Praha náladu, když ji srovnáte s jinými městy?

Já neumím moc tyhlety generalizace. Praha je velký město plný lidí. Ale mě teď zaujalo, že čtvrtina lidí, co žijí v Praze, jsou cizinci. Ale jinak je Praha pro každého jiná. Jiná je pro turistu, jiná pro člověka, který bydlí na Hájích, jiná pro člověka, který bydlí na Malé Straně. Těch tváří a poloh má hodně.

A jaká je Praha pro Kluka z Prahy?

Jaká je pro mě? Miluju všechny její stránky a myslím si, že je skvělá, ať už na konečné tramvaje na sídlišti Barrandov nebo na Malé Straně. I když bych řekl, že to Staré Město je trošku teda zanedbané tím masovým turismem…

A jakou má Praha pověst v zahraničí? Dřív se říkalo, že je to párty město. Platí to stále?

Už ne. Pořád je na Prahu pohlíženo tak, že je to v rámci Evropy ta levná destinace. Ale je taky krásná. A těm turistům, co stojí na Staroměstském náměstí a vidí Mikuláše a orloj a Týn, tak těm většinou padá brada. Ale pravda je, že asi druhou epizodu pořadu Honest guide jsem natočil ve smyslu – přijeďte sem zapařit, protože tady je levné pivo.

Teď už bych takovou věc neřekl. Snažím se ve svých videích i na sítích zdůrazňovat, že Praha je pořád město pro lidi, ne jen vaše dovolenková destinace. Ještě pořád tady máme nějaké lidi, ještě jste všechny nevyhnali, tak k nim prosím mějte respekt a ohled.

Ale je to samozřejmě hrozně těžké říkat dvaceti klukům, který jedou do Prahy pařit, kluci ale buďte hodný, protože tady na tom Starém Městě ještě bydlí jedna babička… jim je to samozřejmě úplně jedno. Ale to zdaleka nejsou jen zahraniční turisti, Češi jsou úplně stejní.

Pamatujete na covid, jak byla Praha prázdná? Jak se vám to líbilo?

Město je pro lidi. Bez lidí to byl, v uvozovkách, zážitek.

Myslíte, že covid tady něco změnil?

Maximálně na chvilku. Já jsem třeba byl v restauracích, kde jsem nikdy předtím nebyl, protože snížily ceny šestinásobně.

Myslíte si, že Praha je přeplněná turismem? Měla by velká města regulovat počet turistů?

Myslím, že tak dvě ulice v Praze jsou přeplněné turismem. Staromák a možná něco kolem. Nemyslím, že by města měla regulovat turismus, to ne, ale myslím si, že by s ním měla líp pracovat. Například Praha s ním nepracuje skoro vůbec, řekl bych, a teď to nemyslím zle. Ano, máme organizace, které s tím nějak pracují, ale přitom celé náměstí je obsypané nelegálními prodejci jízdenek na autobusy. Ale už tam nikde není policajt, který by pomáhal turistům. To je takový syndrom toho, že my se vlastně nemusíme vůbec snažit. Ti turisti sem budou jezdit pořád.

Ale vy se snažíteto otočit trochu jiným směrem, učíte například lidi, aby neničili sochy, ale sahali třeba na lampu…

Když provádím malý děcka, tak lidi sahají na Nepomuckého. A já říkám – víte, proč to dělají? A oni – jo, to je pro štěstí. A na to já říkám – nenene, dělají to, protože jim to někdo řekl. A víte co, my si teď stoupneme do fronty a všichni sáhneme na nějaké jiné místo na té soše. Vyberte si nějaké jiné, a pojďte, ať to je trošku složitější, tak támhle nahoře budeme sahat na toho jelena. Všichni to osahají a pak pozorují turisty, jak to dělají taky. A já říkám – tak, děti, právě jste se staly influencery.

To je spíš vtip, ne?

Ale někdy by šly věci takhle obrátit v něco pozitivního. Jděte se někdy podívat, jak vypadá Křižovnické náměstí nebo místo pod mostem mezi Juditiným a Karlovým mostem. To zábradlí, na které turisté věší ty zámky, je už na několika místech vyrvané, už rok je tam jen taková bariéra proti autům. To je to místo, kde si každý turista a turistka, který přijedou do Prahy, udělají fotku s Hradem. Ale je to tam hnusnější než odstavné parkoviště na Černém Mostě. To je pro mě to, že město nepracuje s turistama. Třeba by se to tam totiž mohlo opravit, nebo by někdo mohl zamést ten bordel za tím plotem. To už není Praha 1, takže tam se to neuklízí?

Těch věcí je hodně, ale pak někdo vezme sprej a postříká sochu na Karlově mostě a druhý den tam stojí Česká televize a má o tom reportáž. (...) Já si nemyslím, že máme Praze dělat jakékoli PR v zahraničí. My máme pracovat s těmi lidmi, kteří sem přijedou, a máme s nimi pracovat od první vteřiny, co vystoupí před letiště. Dneska například přiletíte na letiště a jako první vidíte, jak se perou dva taxikáři s noži o to, kdo koho vezme z letiště. Proč tam není obrovská cedule s informací, jak se dostat do centra MHD? Turista by si řekl wow, oni mají veřejnou dopravu, která mě dostane do centra za třicet minut! A wow, stojí to €1,50! Wow, když zaplatím €5, tak mám jízdenku na tři dny, to beru! To je za mě práce s turisty, kterou bych dělal!

A další věc – proč je Staroměstské náměstí plné deseti frajerů s červenými deštníky Hop On Hop Off, kteří prodávají za sedm set korun turistům jízdenky na autobus, který stojí v zácpě?

Navíc autobusy mají vjezd do centra zakázaný, tak to vymáhejme, ne že jim budeme dělat linky!

Proč to město neřeší? Třeba na tom letišti…

Letiště řekne – to se děje před halou, to nás nezajímá, to ať si řeší magistrát. Jestli něco miluju, tak jsou to lidi, kteří dokážou vymýšlet výmluvy, proč to nemají oni řešit. Je to jako když jdete kolem paní s kočárkem, ona ho potřebuje pomoc snést ze schodů a vy byste jí řekl – ale já jí to dítě neudělal. Což by přece nikdo neřekl.

Janku, vy jste začínal původně reklamou na mobilní telefon. Kdy jste se rozhodl, že se místo toho budete věnovat tématům, kdy věci nejsou správně?

Bylo to, když jsme natáčeli pořad Město podvodů. Jednou na Streamu totiž vyšel document od National Geographic s Connorem Woodmanem, který natočil pořad o tom, jaké se v Praze dějou neplechy. A pražský magistrát na to tehdy zareagoval tak, že ho zažaloval a řekl, že si to vymyslel. My jsme proto šli a vyzkoušeli všechny ty body, které v tom dokumentu byly. To znamená – jeli jsme taxíkem, vyměnili jsme peníze, monitorovali jsme prodej drog a další věci a dopadli jsme mnohem hůř než ten štáb. A to jsme odvysílali.

Pamatuju si, jak se ten radní moc zlobil, že jsme ho podvedli, protože my jsme ho vyzvali na rozhovor a já mu začal pouštět ty videa, kde jsem se vystavil těm situacím. Byla to zajímavá situace, být turistou ve svém městě… lidi mě tehdy ještě neznali, takže jsem mohl mluvit anglicky a byl jsem v anonymitě. Ale později už jsem z toho byl trochu unavený, a tak jsem si říkal – pojďme dělat jenom to hezký, to pozitivní. Ukážeme lidem, jak se třeba dostat z letiště do centra. A tak vznikl pořad Honest guide, což byli prostě dva kluci, kteří chodí s kamerou a ukazují turistům jiné cesty.

Co byste Janku v Praze změnil jako první, kdybyste měl tu pravomoc?

Zpřístupnil bych pomník Jana Husa, okamžitě, ze dne na den. Proč je zavřený? Protože v roce ‘91 tam někdo dal granát, který vybuchl a zranil pár lidí. Ale to už dneska nikdo neví. Ta socha je postavená tak, abyste tam na ní mohli sedět. Jediné, co je potřeba udělat, je tam postavit chodníček. Pak bych opravil všechna pítka a fontánky, které v Praze jsou.

Pítka si myslím, že jsou základ. Místo toho město udělá debilní rozprašovače…

Vy pořád upozorňujete na podvody a nepravosti v Praze. Na mě to ale působí tak, že triky těch podvodníků, na něž upozorňujete, jsou pořád stejné…

Triky jsou většinou stejné, ale máte obrovský rybník. Turisté se mění, takže podvádíte furt nové lidi, můžete mít pořád ten stejný trik. Nejvíc, v uvozovkách, triků, které řešíme, je navázáno na to, že my tady máme korunu a cizinec si to nedovede úplně převést v hlavě na jinou měnu. Protože asi nikdo normální by si nekoupil balík vod za 840 korun, který jsme teď s vaším fotografem viděli v centru města. Ale pro turistu je takový obchod často prvním setkáním s českými cenami, takže on se ubytuje vedle v hostelu, vyleze ven, čapne vody, má tu dvoutisícovku z toho bankomatu, který mu nabídl k výběru 25 tisíc, protože tam strčil zahraniční kartu, takže si pomyslí, že voda za tisícovku je vlastně v pořádku. A dojde mu to až potom – to už ale nepůjde zpátky za tím pánem, neřekne mu – tys mi prodal drahou vodu.

Co myslíte, jak dlouho by vydržel minimarket na sídlišti v Benešově, který by prodával vodu za 1000 korun? Přesně jeden den, druhý by prostě zavřel. A jak dlouho vydrží v centru Prahy? Podle mě už tam je takových dvacet let.

Janku, když chystáte nějakou investigativní reportáž, je pro vás těžké být anonymní? Vždyť už jste hrozně známý… Dneska během jedné hodiny se s vámi chtělo vyfotit asi osm lidí…

Být anonymní už moc nejde. A je to na prd v tom, když chcete být u o toho, co zjišťujete – což já jsem rád – tak to prakticky nejde. Musím jít přes společníky, prostředníky. A nejlepší je se ptát. Ptát se lidí, co v tu chvíli zažili. A oni řeknou – hele, překvapilo nás, že v téhle zemi se dává automaticky 20 % spropitné. A mám tu informaci, se kterou mohu dál nakládat. Ale takováhle věc se samozřejmě neodehraje, když tam přijdu já osobně, že by mi přičetli na účet jen tak sto korun.

Takže když jdete mezi pražské taxikáře nebo mezi ruličkáře, tak to už vlastně nemá ani smysl, protože…

Nedával bych tyhle ty party vedle sebe. Taxikářů je hrozně moc a naprosto drtivá většina jsou poctiví lidé. Těch shnilých jablek je tam opravdu jen pár. Versus ruličkáři… to je automaticky označení pro člověka, který mimochodem opravdu dřív měnil peníze, protože to bylo výhodné a míval o korunu lepší kurz než směnárna. Tak už to samozřejmě dneska není. A když mě ruličkář vidí, tak utíká.

Jsou v Praze místa, kam nerad chodíte? Kterým se vyhýbáte?

Přes víkend a během Vánoc Staré Město a úplné centrum. To je peklo, protože přijde i hodně českých turistů a je tu prostě plno. Náměstí Republiky je taky zvláštní místo. Ovocný trh je takové odstavné parkoviště, kde si lidi zkracujou cestu… ale vyloženě nepříjemně se cítím o Vánocích v centru. Vlastně si nedovedu představit, že bych své holce řekl – pojďme v sobotu na večeři někam do města…

A teď opačná otázka. Jaká jsou vaše oblíbená místa, kam byste naopak svou přítelkyni vzal?

Na břehu Rhony na Malé Straně. Tam jsme si to teď docela zamilovali. Automat Matuška v Dejvicích, celé to náměstíčko, ani nevím, jak se jmenuje, ale je to tam strašně příjemné. (Pozn. red.: náměstí, které má Janek na mysli, jméno nemá. Jde o prostranství na křižovatce ulic Pod Kaštany, Dejvická a Bubenečská u železničního přechodu nad stanicí Hradčanská.) A je skvělé si tam pěšky dojít hezky Chotkovými sady, to je super, tam to mám strašně rád. A pak sednout si U Bílý kuželky na obrubník a dát si tam pivo je super.

Kde v Praze mají podle vás nejlepší pivo?

To záleží, jaké pivo, taky na atmosféře… já chodím rád ke Katovi za Staromákem, hlavně kvůli atmosféře. Jsou tam lidi z magistrátu, které znám, potkávají se tam turisti a lokálové a štamgasti, je to tam milý a venku je zahrádka. A ten Automat Matuška mám hrozně rád, navíc Adam Matuška vaří skvělý pivo.

Ještě tohle téma míst úplně neopustíme. Janku, vy rád běháte, kde nejraději?

Je to tak, běhám strašně rád. Nejraději běhám v Prokopském údolí a na Dívčích Hradech, tam je to strašně hezké. Někdy i do centra.

A co dál ještě baví Janka Rubeše, když nepracuje a neběhá?

Poznávat, stát a čumět.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?

Vložit komentář

Škoda, zatím tu nic není. Budeme rádi za komentář.