Jan Zavázal: Barbour je cool značka. Češi se v oblékání ještě pořád předvádí

O proměně

Honza dorazil k nám na rozhovor v bundě Barbour s nádhernou patinou. Jak sám říkal, v prostředí sportovních klubů, kde prakticky vyrostl, byla tahle značka úplně běžnou součástí šatníku.

To se nezměnilo, jen hledáček Barbouru se značně rozšířil. Z původního vybavení pro lovce, jezdce a členy dostihových či mysliveckých klubů se stala značka, která dnes symbolizuje neokázalost a skromný vkus po celém světě, na venkově i ve velkoměstech.

Inu, jak náš host Honza s úsměvem pravil: „Barbour je prostě cool.“ Volba outfitů pro něj tedy byla jasná. Vlněnou Barbour bomber bundu (v hnědém Prince of Wales kostkování, to pro fajnšmekry) jsme doplnili o další britskou klasiku, značku Charles Tyrwhitt (košile i chinos), a přenesli tak do Prahy kousek pravé britské nálady. Dobrá, lehce okořeněné epesními španělskými semišovými perkami od Berwicku. 

Honzo, jaký máš vlastně vztah k módě? Řešíš, co nosíš, nebo jsi spíš ten typ, co si prostě něco vezme a moc to neřeší?

Moje mamka byla vždycky takový módní guru. Hodně dbala na to, aby člověk vypadal společensky a dobře, a já jsem se toho od ní dost naučil. Vyrůstal jsem v Německu, v Düsseldorfu, a to je město, kde je byl běžný „old money“ styl, i když tehdy ten pojem ještě neexistoval. Móda tam byla hodně konzervativní, elegantní. Tam prostě nebyly hoodies a džíny. Nosily se svetry, kašmír, saka, barevné kalhoty…

Takže kdybys měl definovat svůj styl, bylo by to právě „old money“?

Asi jo. Konzervativní. Tak nějak jsem vyrůstal. Od mala jsem byl ve sportovních klubech. Mamka i táta hráli golf, vyrůstal jsem prakticky na golfovém hřišti a tam ta móda byla vždycky konzervativní.

Takže tě baví i určitá uniformita? Takový ten golfový nebo klubový styl, který má svoje pravidla?

Zajímavé, že zmiňuješ uniformu. Když mi bylo čtrnáct, byl jsem rok v Kanadě, kde jsme uniformy opravdu nosili. Blejzr, šedé kalhoty, kravata. V pátek byl „casual Friday“, což znamenalo polo triko s emblémem školy.

Jak ses v těch uniformách cítil? V Česku to moc zvykem není, minimálně na běžných školách ne.

Bylo to dobré. Dokonce je i psychologicky potvrzené, že studenti se pak míň soustředí na to, co mají na sobě, a víc na samotné studium.

A mizí tam i ten tlak a shaming skrz oblečení…

Ano, to je vlastně ta myšlenka! Aby se lidi soustředili na to, co dělají, místo na to, jak vypadají.

Garden Party styl

Když zůstaneme u sportovních klubů, říkal jsi, že tě to prostředí ovlivnilo. Jak se to promítá do dospělosti? Třeba když máš volný den, saháš pořád po elegantnější módě, nebo spíš po pohodlí?

Definuj „elegantní módu“. (smích) Mám rád džíny, i když dřív jsem je nenosil, tehdy frčely spíš chinos. Rád kombinuju, třeba hoodie se sakem. Takový „shabby chic“. A protože mě máma odmala vedla ke značkové módě, byl jsem tím známý už na škole. Což se vlastně nezměnilo.

Takže jsi byl ve škole terčem pozornosti kvůli oblečení?

Ano, trochu ano. Chodil jsem i na státní školy, ale spolužáci na mě často koukali… jako bych byl z nějaké „jiné společnosti“. To ale nebyl záměr, prostě jsem byl tak vychovaný.

Existuje podle tebe něco jako pólo styl?

Určitě. Takový garden party styl. Když začal Ralph Lauren, tak se vlastně definovalo, co to pólo styl je. Lidé si s tím spojují slavné polo triko, ale to je paradoxně původně tenisové triko od Lacoste.

Počkej, jak to?

Původní polo triko, které se nosilo na koňské pólo, bylo button-down. Aby při jízdě límeček nevlál. To vymysleli Brooks Brothers. Lacoste pak přišel s verzí pro tenis a Ralph Lauren si ji později přivlastnil a zpopularizoval.

Ty klobouky, co vídáme u dam na dostizích, k tomu stylu taky patří?

Ano. V Anglii nebo třeba na Velké Pardubické je to tradice, ty velké barevné klobouky. Ale třeba v Bavorsku je styl víc lovecký; hnědé, olivové, zelené tóny, oblečení je konzervativnější.

My jsme se k polu dostali tak nějak samovolně, protože ty jsi komentátor póla. Začal jsi s ním prý ve dvaadvaceti. Jak se to stalo?

Od narození jsem byl na golfu, doslova. Mamce praskla voda na golfovém hřišti v Düsseldorfu, na sedmnáctce. Takže jsem se prakticky narodil na 17. jamce. (smích) Táta byl golfová legenda. Ale když mi bylo dvaadvacet, tak bohužel zemřel. Já měl v té době za sebou svůj největší golfový úspěch – mistrovský titul v týmech – ale prostě jsem k tomu nějak ztratil vášeň. A tehdy mě pozvala jedna dáma z Düsseldorfu, která žila v Chuchli, abych si zkusil pólo. 

Ale ty jsi nikdy předtím prý na koni neseděl…

Nikdy. Poprvé v těch dvaadvaceti. A zamiloval jsem se do toho okamžitě.

Pólo je drahý koníček

Čím tě to tak chytlo?

Asi adrenalinem. Jakmile poprvé trefíš míček tou holí, maletou, a on letí pryč, tak v tom je spousta adrenalinu. A navíc je to týmový sport, plný energie a kontaktu. A taky ta společnost kolem toho byla úplně jiná. Najednou jsem byl obklopen lidmi z celého světa: Angličani, Američani, Němci, Dánové, Řekové… ten svět, který jsem dřív hledal jinde, najednou přišel za mnou do Prahy. Bylo to fascinující.

Churchill prý řekl, že pólo je vstupenka do světa. Takže to vidíš stejně?

Rozhodně. Díky pólu jsem se dostal i do zahraničí, třeba do Malajsie, kam mě pozvali pracovat. Churchill měl pravdu: „A 2-hole polo handicap is your passport to the world.“

Jak těžké bylo pro 22letého kluka dostat se do takovéto společnosti? Vím, že jsi začínal doslova od píky, sekáním trávy, účetnictvím, marketingem... jen abys mohl zůstat v tom prostředí.

Přesně tak. Pólo je drahý koníček a já na to samozřejmě neměl. Ale chtěl jsem to tak strašně moc, že jsem dělal všechno, jakoukoliv práci, abych si to odpracoval. Čistil jsem stáje, sháněl sponzory, prostě cokoliv. Bylo mi to jedno. 

Je to běžné? Že se k pólu člověk vlastně propracuje přes takovéhle práce?

No, existují dva způsoby. Buď máš peníze a všechno ti nachystají, tedy koně, vybavení, lekce, všechno. A nebo si to odmakáš. Já zvolil tu druhou cestu. V jednu chvíli jsem si pak uvědomil, že asi nebudu hrát profesionálně, ale dostal jsem příležitost komentovat jeden turnaj. Naučil jsem se pravidla a začal lidem vysvětlovat, co se v té hře děje. A to byl začátek.

Kolik je vlastně v Česku lidí, kteří komentují pólo?

Myslím, že jen já. (smích) U nás hraje pólo asi čtyřicet lidí. Znám komentátory dostihů nebo parkuru, ale pro pólo, to dělám v Česku asi jen já.

A v Německu?

V Německu jsme asi čtyři moderátoři.

Čtyři moderátoři? Kolik lidí tam hraje pólo?

Zhruba čtyři sta.

A na celém světě?

Kolem pětadvaceti tisíc.

Přiznám se, o pólu toho moc nevím. Říkal jsi, že jsi předtím na koni nikdy neseděl. Jak je možné prostě naskočit a hned hrát? Kdybych neměla žádnou zkušenost, udržím se, nebo je potřeba příprava?

Určitě to jde. Spousta našich hráčů k tomu přijde jako slepý k houslím. Posadíme je na koně a jasně, že mají respekt, je to živé zvíře, ale není to nijak extrémně vysoký kůň, jako jsou třeba parkuroví koně. 

Jsou menší?

Jo, říkáme jim „polo pony“. Není to shetland, samozřejmě, ale výška kolem 160 cm v kohoutku.

Takže bez zkušenosti to můžu zkusit?

Jasně. V našem La Republica Polo Clubu dávám lekce lidem, co o pólu jen slyšeli a chtějí to zkusit. Většinou jsou to tedy ženy. Ptají se, jestli to jde i bez vlastního koně. A samozřejmě jde.

Když jsem začínal před deseti lety, pólo mělo nálepku snobárny. Dneska přichází spousta lidí z jezdeckého světa, třeba z parkuru, a úplně je to chytne. Tak jsme mimochodem „přetáhli“ i majitelku našich stájí: celý život dělala parkur, pak si zkusila pólo koně a byla nadšená. Začala investovat do póla, koupila koně, postavila hřiště a dnes má pólo klub.

Šest fotbalových hřišť

To moderování – byl to sen komentovat, nebo spíš způsob, jak se udržet v komunitě?

Upřímně, spíš to bylo účelové. Já jsem vždycky chtěl být hoteliér. Mám hotelovku, v šestnácti jsem začal v hotelu Palace v Panské, mluvím německy, to se hodilo. Viděl jsem se na korporátní dráze až k řediteli. (směje se) Pak jsem se ale zbláznil do koní a do póla. Někdo mi nabídl moderovat turnaj a já to vzal, abych u toho mohl zůstat. No a dnes se tím živím, pólo dělám deset let, moderuju sedm.

Kde všude jsi komentoval?

V Česku, Německu, Polsku, na Slovensku… úplně první komentování bylo ve Vratislavi. Taky v Rakousku, Dánsku, Egyptě, Ázerbájdžánu. V Singapuru, Malajsii… a v Argentině dělám reportáže na Instagram pro jeden časopis, protože španělsky ještě tak dobře nemluvím. 

Kdybys měl poradit člověku z Česka, který jde na svůj první turnaj, co čekat? Nezná pravidla, vysvětlí mu je tam někdo, nebo se má připravit předem?

To je přesně moje práce: celý den vysvětluju základy, aby se nováček chytil a příště už věděl víc. Hřiště je obrovské, zhruba jako šest fotbalových. Míček je malý. Mimochodem, přinesl jsem vám míček jako dárek do studia.

To musí být dost těžké, na tak velké ploše trefit míček, ne?

No jasně, a v plném cvalu. To jedete klidně i čtyřicet kilometrů v hodině. A trefit u toho míček. Jak říkal Sylvester Stallone: „Hrát pólo je jako hrát golf během zemětřesení.“

Dobře, pokud bychom se vypravili na pólo, jak se obléct? Je to jako na dostihy? Jak dlouho to trvá, jaký je program?

Je to dost podobné dostihům, i společností. Obléct se můžeš stejně, pokud není tematický dress code (třeba „all white“ v Berlíně nebo bavorský Trachten Cup v kroji). Ve Velké Británii, třeba v Guard’s Polo Clubu, je to dost striktní: blazer, kravata, dámy šaty a klobouk. V Argentině je to naopak uvolněné, džíny, tričko, termoska s maté a burger u hřiště. V Evropě je to blíž Anglii: garden party styl, pro dámy letní šaty, pro pány smart casual.

Slyšela jsem, že u póla dělá kůň klidně 70–80 % výkonu. Je to pravda? A jak se naučit poznat dobrého koně?

Bez dobrého koně nejde hrát dobré pólo. To platí v každém koňském sportu, podívejte třeba na nákupy koní na špičkové úrovni. Kůň musí mít vytrvalost, být nasvalený, rychle cválat, na místě zastavit, otočit se a znova vystartovat. Pokud je moc dlouhý, moc vysoký, nebo naopak, není to ideál. Když chceš hrát dobře, musíš najít někoho, kdo ti prodá skvělého koně.

Kolik takový kůň stojí?

Rád to přirovnávám k autům: od ojeté Felicie za 50–100 tisíc až po nový Mercedes za milion a víc. Konkrétně: jeden člen u nás koupil koně za 25 tisíc eur. Oproti parkuru nebo drezuře je to půlka až čtvrtina, jenže potřebuješ ty koně tři až čtyři. Nebo minimálně dva, abys mohl odehrát zápas, pravidla to předepisují. Jeden zápas má čtyři čtvrtiny po sedmi minutách a během hry koně střídáš. Na vysoké úrovni mají hráči běžně čtyři koně, na každou čtvrtinu jednoho. Je to i kvůli jejich zdraví a dlouhodobé kondici.

Používají se na pólo bývalí dostihoví koně? V jakém věku začínají?

Ano, často. Dostihoví koně se trénují už „nedospělí“ a když nejsou dost rychlí, vyřadí se. V Anglii funguje charita Retraining of Racehorses, která je přeškoluje, třeba i na pólo. většinou jim jsou čtyři až pět let, a v šesti je ideální začátek na pólo. Hrát můžou klidně do dvaceti. Pro nižší úroveň jsou bývalí dostiháci fajn, na nejvyšší úrovni je ideál argentinský pólo kůň.

To je nějaké speciální plemeno?

Ano, Raza Argentino, to je plemeno chované v Argentině, kříženec anglického plnokrevníka s argentinským pracovním koněm. Perfektní kůň na pólo.

Age of the Understatement

Co bezpečnost pro koně? Přece jen, máš v ruce maletu a může se stát, že koně omylem trefíš.

Koně mají chrániče na všech čtyřech nohách, vyholenou hřívu a pletený ocas, to je základ bezpečnosti. Míček může trefit hráče i koně, ale kůň má pět set kilo, takže co pro nás bolí hodně, pro něj bývá spíš „ťuk“. A navíc ta pravidla jsou čím dál striktnější: třeba z krátké vzdálenosti nesmíš vystřelit, když je před tebou soupeř, právě kvůli riziku zásahu koně nebo hráče. Animal welfare je na prvním místě. Na každém turnaji je povinně veterinář.

A upřímně: nejčastější zásahy veterinářů bývají kvůli věcem mimo hřiště, jako je třeba kolika, nešikovný šrám o větev ve výběhu… ve hře navíc koně střídáme každých tři až sedm minut, aby měli pauzu, proto mívají dlouhou kariéru.

A pro hráče? Jak moc je pólo nebezpečné?

Nebezpečné je, když ráno vylezeš z postele. (směje se) Ale ano, je to rizikový sport, stejně jako dostihy nebo parkur. Kůň se může leknout, zastavit, spadneš a může to dopadnout blbě. Helma je samozřejmě absolutní povinnost.

Honzo, když jsi k nám přišel, měl jsi na sobě krásnou už patinovanou Barbour bundu. Jak ses ke té značce dostal? Souvisí to nějak právě s pólem nebo Británií?

Vyrůstal jsem na golfu, což je velmi anglický sport. A s tím jde ruku v ruce i móda. Barbour tam byl vždycky, brali jsme to jako samozřejmost, byla to „prostě bunda“. Měl jsem rád anglickou, i skotskou kulturu. Brácha hodně jezdil do Skotska a mít Barbourku bylo v tom prostředí přirozené, nic výjimečného nebo okázalého.

Dneska se tomu říká „old money“. Co si pod tím představit?

Jako styl, který se nepotřebuje předvádět. Žádná obří loga. My jsme tomu kdysi říkali understatement. Kvalitní oblečení, co vydrží půl života, furt dobře vypadá a nepředvádí se. Dneska se k tomu lidi vracejí, možná kvůli nostalgii po době před iPhonem a sociálními sítěmi. V Německu se o tom ani nemluvilo, prostě se to nosilo. Nepřišlo mi to divné ani výjimečné. Prostě normální. 

Takže britskou módu máš rád. Co nejvíc, ještě krom voskovaných bund?

Kdysi jsem ujížděl na kravatách, hlavně od Charles Tyrwhitt, TM Lewin a další. A pak boty. Boty miluju.

Když jsi jmenoval Barbour a Charles Tyrwhitt, nakupuješ u nás?

Koupil jsem si u vás boty a košili. Gentleman Store znám dlouho, ještě od malého obchůdku na Žižkově, když to pan Králíček rozjížděl. Tenkrát Barbour skoro nebyl k sehnání. Říkal jsem si, jestli si český chlap někdy zvykne nosit takovou bundu. Mně Barbour vždycky připadal prostě lovecký, konnzervativní a tak. Ale jo, čeští chlapi si zvykli. A dneska to nosí i dámy, trend se promíchal.

A myslím, že Gentleman Store tomu dodal tu image, že je ok nosit i tohle „lovecké“ konzervativní, countryside oblečení. Já to mám fakt rád, je to hezké, kvalitní, funkční a navíc… říká to něco o tobě. Je to cool. 

Nedávno jsme se bavili s návrhářem Česlavem Jarošem: tvrdil, že vkus Čechů je blízký Němcům, Švýcarům a Rakušanům. Ty tam jezdíš, je to tak?

Úplně si nemyslím. V Německu dost záleží na regionu a sociální vrstvě. V Mnichově je tradice, kdy nikoho nepřekvapí kožené kalhoty. V Düsseldorfu, kde jsem vyrůstal, byla móda elegantní. Berlín je alternativní, je tam mix stylů, má vlastní historii, to je Čechům možná bližší. A rozdíl je i mezi Prahou a zbytkem Česka, Praha má v oblečení mezinárodní šmrnc, což je jasné, je tady koncentrace různých národností a jejich stylů. Tam, kde jsem vyrůstal, se móda nosila tak nějak jinak, míň okázale asi. 

Jak to myslíš?

U nás v Česku mi to občas furt přijde jako „koukejte, vydělal jsem po revoluci, tak nosím tohle“. Sociální sítě to přiživují, prostě je to hodně o ukazování. Všimněte si, jak u některých značek narostla loga. Na pólu v Kitzbühelu to na tebe značky křičí ze všech stran, to je dnešní vibe.

Je to důležité? Jaký na to máš názor?

Navenek možná, nevím. Ale prostě chlap nejsi tím, jaké značky máš na sobě, ale jaké hodnoty máš v sobě.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.