Jan Špaček: Jsem bizarní pseudocelebrita. Oblečení bylo součástí mé image

O Proměně

Kravata za třicet korun ze second handu, bílá košile, nejlevnější sálovky a fialová reportérská bunda nebo retro dvouřadové sako. Styl Honzy Špačka nebyl nikdy náhoda. Od prvního natáčení věděl, že jeho oblečení dotváří celou osobnost i celkovou atmosféru. Jak s nadsázkou říká, ve svých videích s politiky chtěl působit seriózně, ale zároveň trochu mimo čas a prostor. Před nedávnem však politiku i legendární kravatu odložil, zarámoval ji v kanceláři a vydal se vstříc nové kapitole: stát se do roku 2030 nejslavnějším influencerem v Česku. A protože každá nová etapa si žádá pořádný nový symbol, oblékli jsme ho při naší proměně stylu do smokingu. Ve kterém, jak sám říká, možná začne chodit nonstop, jak se na budoucího nejslavnějšího influencera všech dob sluší a patří…

Honzo, naše první otázka je vždycky pro všechny stejná…

Nějaká vtipná otázka?

Je hrozně vtipná! My jsme podcast o módě a oblékání a mě by zajímalo, jak se váš styl liší před kamerou a mimo ni. Dneska máte na sobě smoking, do kterého jsme vás oblékli…

Já jsem chtěl odvětit, že v tom chodím normálně. Škoda, že jste to prozradila. Tak to teď můžeme celé vyhodit oknem.

Tak to nechme. Budeme říkat třeba pravdu. Oblékli jsme vás do smokingu. Ale jaký je váš osobní styl mimo kamery?

To je hrozně dobrá otázka, protože má hodně vrstev. Přiznám se, že já jsem od začátku svého natáčení hodně přemýšlel o vizuálním stylu, o oblékání, o image. A to je podle mě zásadní věc, se kterou se u nás hodně málo pracuje. Třeba u mých kolegů – myslím, že hodně z nich to zanedbává.

Mimo čas a prostor

Můžete jmenovat, kdo to zanedbává?

Ono nejde o to, že by se někdo blbě oblíkal nebo tak, ale myslím, že to moc nebere v potaz. Vlastně valná většina. Spíš by byl lepší příklad výjimky, kdo to nezanedbává. Třeba Mikýř má svůj styl, má hned rozpoznatelnou značku. A to se mi líbí.

Já jsem nad tím taky dlouho přemýšlel. Od prvního dílu svého natáčení jsem se snažil nějaký takový styl držet. Je to určitě zásadní věc a myslím si, že to pro diváka dělá hrozně moc, když si obsah a osobnost dokáže propojit i vizuálně. Měnilo se to v průběhu věků. Když jsem začínal, bylo jasné, že budu nosit kravatu. V podstatě jsem měl jednu kravatu po celou dobu natáčení. Čtyři roky jednu a tu samou. Pak přišla ještě druhá, kterou jsem alternoval, ale koupil jsem ji v second handu za třicet korun.

Vždycky to byla kravata, bílá košile, někdy třeba světle modrá, občas výjimka. Ta taky fungovala dobře. Černé kalhoty a potom nějaké tenisky. Mám pravidlo, že si vždycky koupím ty nejlevnější, co v obchodě mají. Takže jsem měl vždycky nejlevnější sálovky. Nikdy jsem se s teniskami nedostal třeba nad čtrnáct set korun.

Teď jste vlastně opisem potvrdil, že jste nad svým stylem opravdu přemýšlel. Takže to byla spíš vykalkulovaná věc…

To se takhle nedá říct, protože to všechno vycházelo ze mě. Já jsem akorát doleštil ten diamant, kterým jsem.

Jak moc byl váš styl ušitý tak, aby šokoval veřejnost a ostatní lidi?

Ne, určitě nejde o šok. Určitě o to, že to dotváří atmosféru a to, jak chci působit.

Což je konkrétně jak?

Chtěl jsem působit na jednu stranu seriózně. Jako že nejsem jenom nějaký chlapec, co někam přišel a ochomýtá se v okolí. Chtěl jsem mít nějakou relevanci, proto košile s kravatou. Na druhou stranu jsem chtěl taky působit, jako že jsem trochu mimo čas a prostor. Že jsem přišel z nějakého hodně vzdáleného místa. Proto ta kravata byla taková, jaká byla.

Pak se to trochu posouvalo. Experimentoval jsem i s nějakými hodně retro sekáčovými kousky. Pak se k tomu přidala úplně fantastická fialová bunda, kterou mám hrozně rád. Ta měla opravdu hodně reportérský šarm. Přiznám se, že jsem si na tom někdy celkem ujížděl a hodně mě to bavilo. Když jsme potom dělali větší show, předvolební debaty, měl jsem i sako, které taky nebylo úplně současné. Bylo dvouřadé, trochu retro, ale ne extrémně moc.

Takhle se to vyvíjelo. Zkrátka a dobře, kravata tam vždycky byla stejná. Ale teď, když jsem skončil s politikou a věnuju se jiným věcem – populární kultuře a hlavně práci na své influencerské kariéře, což je teď moje téma, protože se chci do roku 2030 stát nejslavnějším influencerem v Česku – tak jsem kravatu odložil. Už ji nenosím nikdy. Vůbec nikdy. Musel jsem se něčeho vzdát a tohle je ten symbol. Něco jsem dal pryč, aby přišlo něco nového.

Ale zarámoval jste si ji, pokud se nemýlím. Máte ji vystavenou v kanceláři.

Ano. Je to součást mě, ale už je někde jinde.

Budete teď teda chodit ve smokingu? Když se snažíte stát nejúspěšnějším influencerem, možná by tohle mohl být další symbol. Smoking.

To je zajímavá úvaha. Já jsem se v dětství hodně díval na film Vrchní, prchni, takže jsem taky dostal nějaký nápad.

Jsem smutný klaun

To by mohlo korespondovat. Ale mě by zajímalo, v čem chodíte normálně ve volném čase. Když nepracujete, nesnažíte se stát nejlepším influencerem ani neděláte politiku. Když je víkend, sobota, co máte rád na sobě?

Záleží, kam jdu. A záleží, jestli chci, aby mě někdo rozpoznal. Občas nosím i takové věci, abych nebyl moc rozpoznatelný.

Třeba?

Třeba občas si ujedu až tak moc, a teď se nezhrozte, že nosím i mikinu s kapucí.

Máte tu kapuci na hlavě, aby vás nikdo nepoznal?

Ne tak, aby mě nikdo nepoznal. To není žádná dokonalá kamufláž. A není to tak, že bych se nemohl hnout po ulici, aby na mě někdo nekoukal. To nechci takhle stylizovat. Ale jsou dny, kdy chci být sám pro sebe, a v takové dny nosím tohle oblečení.

Na druhou stranu jsem si teď vytvořil novější modely, outfity pro své pořady a veřejné vystupování, které jsou dobře vybalancované. Jsou na hraně kostýmu a formálnosti a zároveň na hraně běžného nošení. Takže to jsou outfity, které si můžu dovolit nosit, i když nic netočím. A to se mi líbí.

Předtím jsem měl kravatu a tu jsem mimo natáčení nenosil takřka nikdy. Ale teď si to můžu dovolit a nestrhávám na sebe příliš velkou pozornost.

Jak moc těžké je být vámi? Jste poměrně rozpoznatelný na ulici. Daří se vám někdy nevynést ven sebe, tu svoji veřejnou masku?

Nevynést ven sebe?

No, kdybych byl vámi, asi by to pro mě byla celkem náročná disciplína, vyjít ven. Lidi mě budou zastavovat, budou se mnou chtít fotit…

Já nevím, to je podle mě trochu přehnané. Nejsem…

… ale stává se vám to.

Jasně, stává se to. Ale ta setkání jsou vlastně vždycky fajn. V podstatě se mi třeba jen třikrát za život stalo, že mi někdo začal nadávat. Jen tak. Jinak je to příjemné, přátelské setkání.

Ale někdy to člověku není zas tak příjemné. Ne kvůli tomu setkání, ale třeba kvůli něčemu jinému, co v danou chvíli řeší. Někdy se člověk chce cítit uzavřenější do sebe.

To jde?

Jo. Přiznám se, že občas zažívám emoce, které nejsou jenom pozitivní. Takže jo.

Teď zažíváte jakou emoci? Je pozitivní, nebo není?

Teď jsem rád, protože tady můžu mít takovou zpověď komika. Takovou osobní, intimní zpověď. 

Vy jste to teď hezky řekl, zpověď komika. Nemáte někdy strach, že vás ta role dožene?

Komik se nesměje pořád. Ten rozdává radost dál, ale uvnitř mu nic už nezbývá. Jsem smutný klaun.

Nemáte někdy strach, že vás ta póza dožene? Nebo role? Je to role?

Já myslím, že to není role.

Není to role? A co to je?

Mou misí je být autentický. Opravdu se o to snažím a to je můj celoživotní boj. Tohle je jenom nějaká manifestace toho boje.

Jsem i OSVČ

Co to znamená, že se snažíte být autentický? Protože člověk asi je autentický, když nad tím moc nepřemýšlí. Když nad tím začne přemýšlet, jestli je autentický, nebo není, tak už asi moc autentický není.

A to je právě to bludiště. To je ta černá díra, do které člověk spadne a už z ní nikdy nevyleze.

Ale vám s tím trochu pomohla Sugar Denny.

Ano, protože ona to na rozdíl ode mě zvládá. Ona ví, jak na to. 

Kdybyste měl popsat Honzu Špačka, autentického komika, který možná někdy uvnitř pláče, co byste řekl? Kdo je Honza Špaček teď v tuhle chvíli?

To je takový člověk, který dělá, že se raduje z mála, ale přitom se vlastně bojí.

A čeho se bojí?

Všeho. Hrozně moc věcí. Každý jeden den se něčeho bojí.

Opravdu? Čeho jste se bál dneska?

Dneska jsem se bál… odmítnutí. To jsou takové věci. Neustále slyším ten vnitřní hlas. I lidé, kteří… abych to řekl správně… i OSVČ mají nějakou vnitřní stránku.

A to jste vy.

Ano, já jsem OSVČ.

Když jste dělal politiku nebo jste se o politiku zajímal, musel jste se s odmítnutím setkávat určitě často. Jaké to pro vás bylo? A jak jste dokázal překonat to, že vás politici odmítali, a jít za nimi znovu a znovu?

To bylo vždycky hrozně těžké. Opravdu jsem tímhle extrémně trpěl a vždycky mě to hrozně mrzelo. Někteří politici… fakt mě mrzí, že nejsme v kontaktu. Že jsme nezůstali přáteli nebo že ten kontakt nějak vyšuměl.

Nechci nikoho jmenovat konkrétně, ale přiznám se, že odmítnutí pro mě bylo v tomhle ohledu hodněkrát fakt těžké. Já jsem se vždycky snažil. Nebyl jsem jeden z těch, kteří by šli záměrně škodit nebo toho člověka potopit. To se mi vždycky hrozně nelíbilo. Já jsem vždycky přišel toho člověka pochopit. Bohužel ne vždycky se to setkalo s pozitivní reakcí.

Jaké ty reakce byly? Byly spíš negativní, neutrální… udivené?

Obava. Strach. Protože oni žijí v tak těžkém světě, kde na ně všichni útočí, že už se obávají útoku ze všech stran. I od tak mírumilovného člověka, jako jsem já.

Takže vaše mise byla vlastně polidštit politiky.

Ano. Ale ta byla neúspěšná, proto skončila.

Říkal jste, že během čtyř let se politika zhoršila. Čím to je? Není to i tím, že se politici teď snaží být tak trochu influenceři? To, co se teď snažíte být vy.

Správně. To je snad věta, kterou jsem taky někdy řekl. Shrnul jsem to v písni, kterou jsem se rozloučil s politikou:

„Proč se politici pořád jenom hádají?
Proč si místo toho spolu ruku nedají?
Za čtyři roky se všechny rány zahojí,
přijde další volební období.“

Anebo ne. Opravdu to zinfluencerovatění politiky bylo něco, co mě v nějakou chvíli už prostě nebavilo. I proto jsem z toho chtěl vystoupit.

Protože když politik začne příliš řešit sociální sítě, engagement a dopady, odvádí pozornost od dalších podstatných věcí. Je to honba za něčím možná nepodstatným. Jak se na to díváte vy?

To mi zas tak ohromně nevadilo, protože už předtím byla v politice pozornost vůči nepodstatným věcem strašná. Ale vadilo mi, že zmizel kontrast, který mě vždycky bavil.

Zjevil se tam člověk, většinou padesát pět plus, statisticky muž v předdůchodovém nebo důchodovém věku, a já - podivín z internetu. A něco to vytvořilo. Nějakou dynamiku. Jenže teď jsme všichni podivíni z internetu. I ti lidé, kteří předtím byli úplně z jiného světa, udělali invazi do mého světa. Vstoupili do něj, nic nám tady nenechali, opanovali si ho a teď jsme tady sami. Pardon, jsme tady s nimi. A mě už to tak nebaví.

Jinými slovy jste na ně trochu ztratil páku. Tím, že vás začali znát, věděli, co od vás čekat, možná začali nasedat na váš příběh a začali hrát s vámi vaše představení.

To byste jim asi hodně fandil... že by tohle byli schopni udělat. Tím si úplně nejsem jistý.

Ale určitě se na vás nějak připravovali.

Myslím, že ano. Někteří se připravovali. Já jsem dokonce jednou ukořistil i tu přípravu. Jedna osoba tam zanechala svoje papíry a já jsem si je přečetl. A to byla opravdu fantastická věc.

Co jste se dočetl? Nemusíte říkat, kdo to byl.

Měl tam napsané nějaké fóry. Dost hrozné. A taky že mi má říct, že jsem chytřejší, než se tvářím, ať ze sebe nedělám hlupáka. A stejně byl strašný. Moc mu to nepomohlo.

Jak se říká… znám jenom vulgární variantu toho rčení. Tak třeba: z papíru nepostavíš ponorku, protože papír se rozmočí ve vodě. Zkrátka je to problém materiálu. Ale podívejte se na mě, jak tady trpím. Vy se mnou pořád řešíte politiku. Víte, jak jsem se snažil od toho distancovat? A je to stále tady, vážení.

Ale je to součást vaší cesty. Provází vás to.

Ale představte si, že by sem někdo přišel po rozvodu a vy jste se ho ptali na jeho expartnera.

To by bylo kruté. Anebo záleží, jak to má zpracované…

Představte si, že by sem někdo přišel po těžkém rozvodu a vy jste se ho ptali na zážitky s expartnerem, který měl nějaké hodně divné sklony… který třeba ještě má nějaký vztah k tomu, že tam bylo i nějaké násilí. Což v mém případě mentálně tak bylo, hodně jsem někdy trpěl. Takže si představte, že někdo sem přijde po těžkém rozvodu a vy se ho budete ptát na zážitky s expartnerem, který měl nějaké hodně divné sklony.

Láska platonická a bulvární

Tak se budeme bavit o vašem současném partnerovi. A to je tedy ten influencerský svět. Myslíte, že teď to s influencery bude lepší než s politiky? Že nebudou tak hrozní, jak jste před chvílí říkal o některých politicích?

Určitě je to pro mě obrovské osvobození, protože škála témat a pestrost je neuvěřitelná. A hlavně ono to není jenom o tom, že bych chtěl dělat rozhovory s influencery. O to mi nejde. Já se opravdu chci stát nejslavnějším influencerem v Česku. A o tom to je. To je teď moje mise.

Řekl jsem si, že potom, co jsem tady v podstatě pořád dělal pro ostatní, pomáhal světu, zachraňoval demokracii a kdoví co všechno, je čas být trochu sobec. Začít se starat o sebe, o svoje sobecké zájmy a být slavný.

Hlavně jsem zjistil, že když jsem měl půlroční pauzu a skryl jsem se před veřejností opravdu velice důsledně – nikde jsem nevystupoval, nikde nic neprohlašoval, a občas jsem chuť měl – během té doby jsem zjistil, že už nedokážu žít jako normální člověk. Že potřebuju být slavný, protože nic jiného mi v životě asi nezbylo.

Co na té slávě je? Co vás na tom tak baví? Proč chcete být slavný a nejslavnější?

Protože když si někdy připadáte tak zoufale jako já, tak tohle je poslední stéblo, které vám zbývá.

A co potom, až se stanete nejslavnějším influencerem? Co potom?

Nad tím jsem nepřemýšlel.

Protože teď máte další projekt, který jste si vymyslel, ale potom…

Tak asi budu konečně spokojený, ne?

Myslíte?

To mě ještě nenapadlo. Co potom? No, ajaj. Myslíte si, že mi to nestačí? Že budu chtít pořád víc a víc? Že budu muset na něčem takhle ujíždět? Možná bych měl hledat uspokojení spíš ve svém nitru než takhle externě. Ale nevím. To jsou takové blbosti.

Když si pustím třeba vaše poslední video se Sugar Denny, co si z toho mám vlastně odnést? Jaká je mise toho videa? Co mi tím chcete říct?

To je strašně důležitá věc, protože jsem k tomu přistupoval velice obezřetně. Chtěl jsem jít absolutně proti všem proudům. Totálně.

Z toho videa mám velkou radost, jak se povedlo, a mám velkou radost i z toho, jak bylo přijato. Hodně jsem se bál, že ho lidé přijmou špatně z obou stran. Že budou naštvaní, že vůbec točím něco se Sugar Denny, a zároveň že budou naštvaní, že s ní točím něco, co není jenom o tom, že jí budu nadávat a urážet ji, jak to dělají stovky lidí na internetu. Že ji budu zesměšňovat.

Ona samozřejmě má nějaké věci, se kterými já velice hrubě nesouhlasím a které neschvaluju. Ale to je její život, to je její věc. Já jsem ji chtěl ukázat v jiném světle. A to je možná moje současná mise: ukázat, že internet a tenhle prostor nemusí být jenom plný zášti, pomluv, toxicity, nechutnosti, odpornosti a kyselosti. Chtěl jsem ukázat hezký příběh, který ale současně zaujme. Protože v dnešní době mám pocit, že si všichni myslí, že mohou zaujmout jenom skandálem, šokem a negativní emocí. A proti tomu chci jít. To jsem vlastně dělal i předtím. Teď to dělám možná v jiném prostředí, ale pořád to dělat chci.

Kdybych šel na ruku té poptávce, natočím video o tom, že Sugar Denny je nejhorší na světě, že je tlustá – což už mimochodem není a vypadá teď fakt skvěle – a že žije hrozný život, bla bla bla. Ale já jsem chtěl ukázat, že na každém člověku je něco krásného a hezkého. Že kolem každého se dá vybudovat hezký příběh. O to mi šlo.

Zajímavé bylo, že jsem se zbytečně bál reakcí. Pár lidí mi napsalo, že jsem pro ně skončil, protože se bavím s takovými lidmi. To jsem čekal. Ale spousta lidí byla v šoku z toho, v jakém světle jsem ji ukázal. Že jsem ukázal, že i když má nějaké svoje věci, které jsou podle mě blbé, tak je vlastně hrozně fajn člověk. A ona je. Ona se fakt hrozně posunula, zlepšila. Podle mě hrozně dospívá, moudří, je čím dál moudřejší. Chtěl jsem její image trochu posunout jinam, aby lidé viděli, že možná už to není ta holka, které je šestnáct a neví, co říká na internetu. Že už se z ní stává dáma.

Vy jste ji ve videu taky políbil. Nebo jste možná říkal, že jste se do ní platonicky zamiloval. A teď úplně vážně: přitahovala vás Sugar Denny jako žena?

Řekl jsem platonicky.

Já vím, ale ptám se, jestli fyzicky. Protože jste taky říkal, že jedna mise, která je před vámi, je najít si přítelkyni.

Ano, ale z hlediska slávy. Na tom pracuju, to už mám rozjeté. Ale pozor. Já vám tady teď říkám, jak chci rozšiřovat zprávu a misi, že můžeme ukázat hezký příběh bez skandálu. A vaše další otázka je, jestli mě fyzicky přitahuje Sugar Denny?

To je skandální?

Je to hodně bulvární. Potom, co veřejně řeknu, že mě přitahuje platonicky, vás hned zajímá, jestli mě přitahuje i fyzicky.

Tak vy jste si v tom videu trochu naběhl, když jste jí tam dával polibek. Trochu to mezi vámi jiskřilo, tak se jenom ptám, jak to bylo.

To je vaše teorie, že to mezi námi jiskřilo. Ale opravdu mě zklamala tahle otázka. Přece nejde o to, jestli mě přitahuje fyzicky. To je tak povrchní! Tam jde o to, že mezi námi je něco víc, co tohle přesahuje.

Takže hledáte duševní partnerství nebo spojení?

Já jsem ho s ní našel. Ani jsem to nečekal, ale bylo tam.

Fiktivní spektákl

Říkal jste, že najít si partnerku je pro vás důležité z hlediska slávy. To mě dost zaujalo. To nezní moc duchovně. Jak to myslíte?

Samozřejmě mám svého producenta, který mi občas radí, jak se co nejvíc proslavit. A pochopitelně najít si slavnou partnerku, medializovaný vztah, je součástí toho.

Takže kam teď míříte? Kdo by to mohl být? Vy jste říkal Lucie Borhyová, že? Co třeba Taťána Kuchařová? To by mohlo být docela dobré. Přijde mi jako zajímavá žena. Navíc je krásná, slavná.

Je pravda, že tyhle dva atributy mi v současnosti asi stačí, takže o tom budu přemýšlet.

Pro váš úmysl mít co nejslavnější partnerku by to mohlo být dobré.

Máte telefon, nebo…?

Nemáme. Budete to asi muset zvládnout sám. Dáte to postaru. Napíšete jí dopis. Zazvoníte.

A znáte její adresu?

To by se asi dalo sehnat.

Ty jo, vy máte tak dobré nápady, lidi. To je skvělé. Děkuju, že máte tolik starostí s mým osobním i veřejným životem.

Je hezké, že chcete ukazovat světu, že existují i dobré příběhy. V tom světě internetu, který je teď často braný jako žumpa. Jste proti skandálům?

Jsem. Proti skandálům.

Proč se to tedy nepovedlo s politiky? Ukázat ten jejich hezký příběh? Vy říkáte, že na každém člověku, který má nějakou pověst, může být něco dobrého. Tak proč se to nepovedlo?

Protože to prostředí už je samo o sobě tak toxické. Mám pocit, že je vlastně nikdo nemá rád. Ani jejich voliči je kolikrát moc nemají rádi. Bylo to tak toxické prostředí, že už to nešlo. To je jako když doma dlouho neuklízíte. V nějaký okamžik už to musíte vzdát, protože už to uklidit nejde.

A v influencer světě je to jiné? Tam mají fanoušci influencery rádi?

Myslím, že se mi to zatím povedlo. A vlastně už jsem jednou do veřejného světa showbyznysu nebo slavných osobností zamířil před pár lety, když jsem točil video s Mikýřem. To už je celkem dlouho. Přiznám se, že příběh, který dělám teď, jsem vlastně udělal už tam. Možná si pamatujete, že se v té době hodně řešila kauza „Kdo je Dana“. Dnes už je to absolutně zapomenuté. Ale tehdy to byla nějaká pseudosenzace, konspirace, kauza, skandál vycucaný z prstu. Všichni říkali, že za tím stojí Kazma a já nevím co.

Takový fiktivní spektákl. A já jsem právě na základě toho chtěl jít proti tomu. Udělal jsem taky fiktivní spektákl: že natočím rozhovor s Mikýřem, kde ho tak zničím a odhalím jeho největší tajemství, že ho to navždy odbourá. A celé to byla fikce.

Nakonec jsem řekl, že tady není žádné tajemství, které ho odbourá. Potřeboval jsem se proti tomu vymezit, ale zároveň ukázat, že dokážeme vytvořit moment, který lidi zaujme, aniž bychom někomu ubližovali.

V ten moment jsem ho seznámil s jeho biologickým otcem. Na to už se trochu zapomnělo, ale opravdu tam za ním přijel jeho biologický otec na vozíku, který byl v Jugoslávii dvacet let vězněný jako válečný zajatec. Setkali se spolu a byl z toho krásný příběh plný pozitivních emocí, který lidi opravdu zaujal. Tohle chci přinášet do toho světa. Byla to předehra k tomu, co dělám teď. Snad se mi to bude dařit.

Říkal jste, že nestojíte o senzace nebo šokující sdělení. Ale není na tom všem nejvíce šokující právě to, co ztvárňujete vy? Vy jste ve videích trochu šokující. Dokážete upoutat pozornost. To je přece dobře vymyšlený marketing.

Záleží s čím. Já chci ukázat, že můžete upoutat pozornost i něčím pozitivním. I pozitivním příběhem. Na to už se všichni v dnešním cynickém světě vykašlali.

Vy nejste cynik? Vy jste tedy mírotvůrce?

Bojuju s tím. Občas mě i upřímně cynicky něco napadne, ale hned se to snažím zapudit.

Sto roků samoty a zapomnění

Máte strach, Honzo, že by se na vás mohlo někdy zapomenout? Že až vaše kariéra upadne, jestli upadne, třeba se to nestane, máte strach ze zapomnění?

Všechno má svůj čas a prostor. Potkal mě nějaký pán na nádraží a dal mi takovou kartičku: „Všechno má svůj čas.“ A já s tím hrozně souhlasím. Stejně jako jsem viděl, že politické věci měly datum spotřeby, které se naplnilo a které jsem dopředu avizoval, půl roku předem, že končím, tak to mám i teď. Tahle fáze bude třeba trvat tři roky a uvidíme, co bude dál.

A co potom?

To nevím. Teď jsem začal novou etapu, tak zas tak daleko nepřemýšlím. Ale taky budu v nějakém věku.

Nebudou vás tyhle fáze pořád provázet dál a dál? Teď chcete utéct od politiky, nebavit se o ní, ale samozřejmě se to do diskuse vždycky bude vracet. A stejně tak se bude tahle fáze vracet do další diskuse.

Určitě. Je to součást mě. Ale myslím, že člověk by v dnešní době měl být… v angličtině je na to výborný termín, který je podle mě součástí třeba americké mentality: restless. Jak to přesně přeložit, nevím. Ale podle mě by člověk neměl dlouho zůstávat na jednom místě a nechat se tam vyhnít. A to jsem nechtěl udělat. Proto jsem ukončil svoji fázi kariéry.

Hodně lidí říkalo, že jsem blázen, že dělám chybu. Já si za tím stojím na tisíc procent. Nikdy bych to neměnil a myslím si, že je to strašně důležité. Chci jet. Někdy je to těžké, ale chci k tomu aspirovat: být restless. Nestálý je špatné slovo, to je negativní. Spíš zkrátka nezůstávat na místě. Vy jste tady mimochodem taky zrenovovali studio, že jo?

Je to tak.

Všiml jsem si toho hned a musím říct, že je to vlastně podobné. Kdybyste chtěli, mohli jste tady být až do důchodu ve stejném. Ale děláte změny. A životní změny jsou důležité.

Mně to nedá. V podcastu Very Nice jste říkal, že jste udělal věci, na které možná nejste pyšný nebo kterými se teď nechcete chlubit. Jak se to pojí s tím, když říkáte, že nechcete šokovat?

Pardon, teď nevím, na co…

Říkal jste, že v rámci toho, co chystáte ve své kariéře, jste už teď udělal věci, na které nejste pyšný. Neřekl jste jaké, ale zní to jako něco šokujícího. Jak se to pojí s tím, že nechcete šokovat veřejnost, a pak dáte takové prohlášení, které trochu šokující je?

Zaprvé už nevím, o čem jsem mluvil. Ale zadruhé jsem určitě udělal nějaké věci, ze kterých mám už teď strach pro svoji slávu.

Ze kterých máte strach? Které to třeba jsou?

To nemůžu říct. Přiznám se, že nevím, jestli je někdy řeknu, protože jsem opravdu udělal věci, které možná jsou o hubu.

O hubu? Jako na pomezí zákona?

To ne. Ale na pomezí. Nevím, jestli už jsem nezašel příliš daleko.

Aspoň naznačte…

Můj nejoblíbenější román je Sto roků samoty. Četli jste to? Je to fantastické vyprávění, zbožňuju ho. Je tam jedna moje oblíbená věta. Podle mě ji nikdo nezná jako nějakou hlášku nebo citát, něco, co by se říkalo v hodinách literatury. Je tam takový kmen, který najednou zmizí a nikdo neví, kde je. Potom někdo přijde a úplně seriózně, vážně, jako fakt - ne jako metaforu - řekne: „Oni už tady nejsou, protože byli vymazáni z povrchu zemského, protože překročili hranice lidského vědění.“

Člověk neví, jestli je to myšleno doslova, jestli fakt překročili hranice lidského vědění a už jsou pryč, nebo jestli je to metafora. Přemýšlím nad tím. A já si trochu připadám, že v některých věcech, které mám v plánu a které už jsem nějak rozplánoval, budu opravdu na hranici lidského vědění. A možná budu taky vymazán z povrchu zemského. Takové mám strachy.

Jak se to stane? Kdo to vlastně udělá, že vás vymaže z povrchu zemského?

Asi společnost, nevím.

Myslíte z toho povrchu slavného? Ze slávy? Že se na vás zapomene?

Ne, já myslím opravdu, že se může stát, že fakt zmizím.

Že zmizíte úplně?

Ale já teď hovořím v intencích té knihy, která je takováhle. Že člověk vlastně úplně…

Jako když dosáhnete nějaké úrovně vědění, tak si myslíte, že už se odhmotníte?

Že už udělám věci, které už jsou fakt moc.

Sám sebe zničíte? Rozplynete se? A jsou moc pro koho? Pro společnost, nebo pro vás osobně?

Pro společnost. Nevím, jestli je na to připravena.

A neudělal jste je už teď? Ptám se na to takhle: kdybyste chtěl opravdu žít obyčejný život, najít si práci, být úplně standardní člověk, myslíte si, že to ještě jde s vaším jménem a mediální tváří? Myslíte si, že by vás třeba někdo zaměstnal?

Teď si připadám, jako kdybych se bavil s rodičema.

Ne, mě to opravdu zajímá. Protože jste samozřejmě došel někam, kam málokdo dojde, tak nějaký dopad to asi na vás mít bude.

Hele, abych byl teď na chvilku dojemný a osobní, a tohle je opravdu velice ryze osobní a intimní věc, tak já jsem celý život až do nějaké fáze byl totální outsider. Mimoň. Člověk, který byl fakt společensky mimo.

Pak se to vlastně strašnou náhodou změnilo. A hrozně snadno. Ne ze dne na den, že bych vyhrál loterii, ale během pár let se to strašně otočilo. Jenže já uvnitř jsem pořád stejný. Protože jsem v tom žil celý život. Vždycky jsem byl ve škole takový. Vždycky jsem byl ten, kdo byl trochu mimo kolektiv, takový trochu divný. Všude. A pak se to změnilo.

Vnitřně si pořád připadám jako ten divný mimoň, protože takový upřímně pořád jsem. A zadruhé si občas připadám, že to mám hrozně zadarmo. Že jsem začal jenom tak něco točit v nějaké fázi. Nebyl to nějaký plán, ani to nebylo něco extra bombastického. Pak se to postupně posouvalo, zlepšovalo se to produkčně a vším všudy, ale postupně. Přesto to přišlo úplně z ničeho. Samo. Zadarmo.

Někdy si říkám, jestli jsem si to vůbec zasloužil. Samozřejmě to během komunikace na sociálních sítích i tady v rozhovoru karikuju. Že jsem nějaká pseudocelebrita, což je samozřejmě úplně bizarní. Nechci říkat, že mám nějaký super úspěch. Ani si nemyslím, že by to stálo nějak za řeč. Ale jestli vám to za řeč stojí tady, tak klidně. To je vaše věc. Podstatné je, že si pořád vnitřně připadám, že si to trochu nezasloužím. Od prvního dne. Nemám pocit, že bych si to extra vydřel. Někdo by řekl, že to je nesmysl. Že jsem vytvořil něco, co nikdo jiný nevytvořil, tudíž si to zasloužím. Ale já si stejně odjakživa připadám, že je to trochu nezasloužené.

Ještě v kontextu toho, že jsem předtím nikdy neměl od společnosti nějakou velkou validaci vzhledem k mojí společenské roli. Takže tohle je věc, se kterou se potýkám každý den. Ale z toho vlastně vychází, že i kdybych zítra byl vymazán z povrchu zemského, jak se říká, tak bych ničeho nelitoval. Protože už tak si připadám, že jsem získal víc, než si zasloužím.

Korporát bych nedal

Umíte si představit, že byste s touhle kariérou nebo touhle rolí skončil a skutečně nastoupil někam do práce? Do korporátu, kde byste měl osmihodinovou pracovní dobu a kolegy kolem sebe?

Do korporátu asi fakt ne. To bych asi nedal.

Takže to vlastně musíte dělat, protože jinou moc možnost nemáte?

Ne, jde o to, že specificky do korporátu bych to asi nedal. Ale opravdu vím, že tahle fáze jednou skončí. Za deset let vám klidně můžu slíbit, že na YouTube už točit nebudu.

Tím si jste jistý? A jak si tím můžete být tak jistý?

Protože všechno má svůj čas. Myslím, že za deset let už tomu nebudu moct nic dát. A ani mně to možná nebude moct nic dávat. Takže na tuhle otázku odpovím, že určitě jsem připravený na to, že člověk půjde někam dál. O tom už jsme mluvili. Ale do korporátu ta cesta určitě nevede.

Musím se zeptat: proč ne? Co máte tak moc proti korporátu?

Nic. Já miluju korporát. Já pro něj nejsem dost dobrý. Nemám ty skilly, které oni hledají. Oni by mě tam ani pravděpodobně nevzali. Ale korporace jsou výborné a jsou páteří naší ekonomiky a společnosti. Myslím, že dělají skvělou práci a jsou fakt skvělé.

Myslíte si, že umíte dobře obchodovat s lidskou pozorností? Že na to máte talent nebo dar?

Myslím si, že ne.

Ale poutáte ji hodně.

Jo, ale nevím. Taky si připadám, že bych toho mohl dát víc. Nemám zas tak extrémní know-how nebo skilly. Nevím.

Jak by to šlo posunout dál? Já si to teď nedokážu moc představit.

Asi bych mohl jít víc do extrému.

Říkal jste, že jste se celý život cítil trochu jako mimoň. Už od dětství. To se vzalo kde?

Zkrátka jsem nikdy moc nezapadl do kolektivu. Nebyl jsem žádný silák, abych byl předseda, náčelník, kapitán fotbalového týmu. Neměl jsem domácí úlohy, abych byl oblíbený, protože si ode mě všichni opíšou. Neměl jsem asi nic, co by bylo pro ten kolektiv extrémně cenné. Měl jsem akorát koníčky a zájmy, které byly na hraně a pro ostatní obskurní. Takže jsem se neměl moc s kým bavit.

Jaké to byly koníčky? Abychom si dokreslili vaši osobnost komplexně. Co může být pro ostatní jako dítě obskurní?

Měl jsem sklony k nějakému nerdství. V tomhle jsem byl trochu… i když od tohohle světa jsem se už trochu distancoval a odešel dál. Ale měl jsem sklony k takovému typu zábavy. Takovému typu člověka.

Takže jste se v kolektivu necítil moc dobře. A proto jste se potom ve své kariéře vydal do těch nejtěžších kolektivů, které si vůbec umíme představit?

To si nemyslím. To bych neřekl. Myslím, že třída na základní škole je o dost horší kolektiv než politici.

Když jste se cítil tak, jak jste popsal, validovala potom vaše videa vaši osobnost? Připadal jste si díky nim, že někam patříte, že něco víte, že umíte diskutovat s politiky, že máte nějaký zásah na společnost? Bylo v tom nějaké potvrzení ega, že jste v pohodě?

Určitě do velké míry ano. Na sto procent. Ale na druhou stranu, tu vnitřní část člověka to nezmění. Když jsem v tom šel celý život a tahle etapa trvá čtyři roky, není to zas tak dlouhá doba v kontextu mého života. Já už taky nejsem nejmladší. Kolikrát se mi stane, že přijdu do místnosti a nejsem tam nejmladší. To se mi předtím nestávalo. Teď jsem většinou druhý nejmladší.

Co jste zjistil za svou kariéru, teď už možná influencerskou? Ještě nejste nejslavnější influencer, ale už jste dost slavný. Co jste zjistil o lidech, o společnosti? Ať už o lidech, o kterých jste točil a točíte, nebo o těch, kteří vám to komentují a reagují na vás.

Zjistil jsem zajímavou věc, hlavně co se týče žen a mužů. Když jsem začínal, hodně mi psali muži, jestli bych s nimi šel na schůzku. Jako osobní schůzku. A teď se to mění. Poslední rok mi píšou hlavně ženy.

Abyste s nimi šel na schůzku? A to je jediná věc, co jste zjistil o společnosti?

Není to zvláštní? Co se změnilo?

Možná jste vyzrál. Stárnete. Už nejste nejmladší, tak to přitahuje jiný okruh lidí.

Jakože už jsem na ty chlapy moc starý? Nebo se změnil vkus... že ženy jsou teď připraveny toužit po citlivých mužích. Nevím, je to strašně zajímavé.

Po intelektuálech...

To dělají jen ty brýle. Ale i co do sledujících se to změnilo. Zpočátku jsem měl třeba osmdesát procent mužů a teď je to padesát na padesát, možná mám i víc žen. Nevím, co se stalo. Upřímně jsem z toho v šoku. Asi ženám se prostě tříbí vkus.

Možná je to tím, že teď děláte jiný typ obsahu. A jste rád, že vás teď sledují víc ženy?

Já jim to přeju. Jsem s tím asi v pohodě.

Zkuste ještě říct jednu věc, kterou jste zjistil o české společnosti.

Ne, já nejsem sociolog a asi bych tady řekl nějaký blábol, takže to nerad dělám.

Kdybyste měl popsat svět influencerství pár slovy, jaká slova byste zvolil? Často se říká, že influenceři jsou povrchní, že ten svět je povrchní.

Simulakrum!

Myšlenky zločince

Co vás vlastně teď Honzo čeká dál? Co připravujete? 

To je dobrá otázka. Tu mají vždycky všichni herci a zpěváci nejradši. „Rád bych vás pozval na můj koncert, který bude…“ Nebo: „Teď budeme mít premiéru naší nové divadelní hry…“

Ale to je dobrá otázka, protože jsem teď plánoval jedno natáčení, které nevyšlo, a je mi to strašně líto. Uvažoval jsem o tom, že bych natočil rozhovor s Jiřím Kajínkem. Hodně mě zaujalo, že je slavný, protože je zločinec. Tenhle aspekt slávy mě zaujal.

A proč to nevyšlo?

On nechtěl.

Aha...

Ale já jsem chtěl u něj přespat doma. Klasicky.

Myslíte, že se vás bál?

Ne. Říkal, že si nikoho nepouští domů, že má rád svůj klid. Což u něj chápu, že nechce, aby mu někdo lezl do soukromí. Asi to zažil celkem dost. Ale já jsem vymýšlel, že abych se proslavil, tak u něj přespím, ale tajně v noci uteču. Protože on je nejlepší útěkář v Česku. Bez debat. Ale já bych ho překonal a utekl bych od něj.

Už jsem to měl fakt připravené. Měl jsem vyhlídnuté, kde bydlí, jak to tam vypadá. On bydlí v paneláku v Brně, tak mě napadlo, že bych se slaňoval z toho paneláku po balkonu, v noci. Už jsem měl domluvené i kaskadéry. Měl jsem úplně vymyšlený storyboard, všechno v hlavě navizualizované. Hrozně jsem se na to těšil. A on to pak odmítl. Takže škoda. To mi nevyšlo. Trochu mě to vykolejilo, ale bylo by to super.

Zkusíte jiného zločince?

Nevím, jestli tady nějaký stojí. Máte někoho na mysli? Nějakého zločince?

Jsou tady asi i slavní zločinci. Ale mě by zajímalo ještě něco jiného: kolik vám politici nabízeli za to, abyste pro ně šel pracovat? Protože to se určitě muselo dít.

Ne, v podstatě nic. Nikdo mi nenabízel, abych pro ně pracoval. Explicitně nikdo ne. Určitě ne tak, abych se stal placeným poradcem, zaměstnancem nebo pracovníkem.

Jednou jsem měl nedávno nějaký náznak, který nevyšel a ani nebyl vyřčený. A jednou mi psal nějaký politik, ale úplně obskurní, na nějaké kandidátce v krajských volbách, nikdo ho neznal. Ptal se mě, kolik si účtuju za rozhovor. Odpověď je nula korun. Ani jsem mu neodpověděl.

Možná jsem si z něj mohl vystřelit a říct nějaké fiktivní peníze, jestli by mi to dal. To by bylo legrační. Tři a půl milionu. Ale už jsem nepokračoval. Stalo se mi taky, že mě oslovili politici, kteří zjevně moc nevěděli, nějací regionální, jestli bych jim moderoval předvolební akci. Ale to je úplně něco jiného.

Takže se vás nesnažili zaplatit, abyste točil obsah pro ně.

Ne, nikdo. Myslím, že jim muselo být jasné, že je to absurdní nabídka. Chápu, že třeba oslovovali influencery a youtubery, kteří se věnovali politice – nebo spíš nevěnovali politice. Vím, že Kovy říkal v každém rozhovoru, že mu politické strany nabízely, ať pro ně něco dělá.

Tam to chápu, protože on politiky nekonfrontuje nebo za nimi nechodí a točí si všechno od sebe z pokojíčku. Ale když jsem za nimi chodil já, přišlo by asi i jim divné, abych pro ně potom pracoval. To je podobné, jako kdyby oslovili novináře, ať pro ně pracuje a současně dál dělal svoji práci.

Ne že by se to nestalo, že by novinář přešel ten břeh. Ale já bych ho určitě nepřešel. Nedostal jsem žádnou seriózní nabídku, protože by to bylo zbytečné.

Abychom úplně opustili vody politiky, zajímalo by mě, jestli chcete rodinu a děti?

Já? To je dobrá otázka. Nevím.

Zamyslete se. Protože Lucii Borhyovou budete mít jenom na slávu, to chápu, ale asi potřebujete ještě někoho na reálný život.

A co vy víte, jestli Denny je dobrá na reálný život?

Třeba to bude velká láska. Ale chcete rodinu a děti?

Asi ano. Ale přiznám se, že mám takový zhýčkaný sobecký pohled, který to oddaluje. Což je mi vlastně trochu protivné.

Co to znamená?

Že si říkám takovou tu sobeckou ideu: asi někdy jednou ano, uvidíme. Což je trochu nezodpovědné. Ale já jsem ve věcech hodně zodpovědný.

Celé je to fikce

Kdybyste si teoreticky představil, že jste teď otec a máte dítě, třeba tříleté nebo čtyřleté, dával byste ho na Instagram a na sítě? Nebo byste byl na opačném břehu a nechtěl své dítě takhle vystavovat?

Myslím, že jsem na Instagram nepřidal žádnou fotku žádného člověka z mého soukromého života nikdy. Ale u čtyřletého dítěte bych asi udělal výjimku. Ne, to byl sarkasmus, pochopitelně. Takže ne.

Ale možná nejslavnější influenceři světa takové věci podstupovat musí. Vy jste odborník na influencerský svět.

Dobře… tak myslím, že nemusí. Neudělal bych to nikdy, protože jsem to nikdy neudělal s nikým. Třeba děti mám, co vy víte?

Ale vážně, proč ne?

Já mluvím vážně. Já jsem svůj reálný soukromý život nikdy nesdílel ani jednou.

Takže vy jste vlastně taková enigma. Nikdo neví, kdo jste.

A myslíte si, že z Instagramu nebo sociálních sítí víte, kdo někdo je?

Mě zajímá, jak moc „vás“ tady dneska je...

Tady? Vždyť jsem se tady dojal nad sebou, jak jsem byl neoblíbené dítě v kolektivu. Co víc ode mě chcete? Tady jsem se málem rozbrečel. Přinesl jsem vám takové emoce do podcastu a vy se mě zeptáte, jestli jsem tady vůbec byl?

Ne, neptám se, jestli jste tady byl. Ptám se, kolik vás tady bylo. Kolik z vás tady bylo.

Přišlo vám to málo?

Na začátku jste říkal, že vaše práce není póza ani role. Že jste to vy. Ale teď se k tomu vracíme, protože jste řekl, že na Instagramu neukazujete soukromý život. Říkáte: co vy víte, třeba mám děti. Takže je to póza a role, nebo co to vlastně je, Honzo Špačku?

Třeba odsud pojedu do školky.

Pojedete?

Ne, pojedu do laboratoře, ale to je jiné téma. Myslíte, že z Instagramu to poznáte? To je moje protiotázka.

Nepoznáte.

Takže to je celé fikce. Nevím, proč vás to udivuje u mě, když je to fikce na všech stranách. I váš Instagram je fikce. A to není nic špatného. To je prostě fakt. S tím tady všichni hrajeme.

Takže vy jste někdo, kdo si uvědomuje, že je to fikce, a dokážete tu fikci tvarovat. To je člověk, který má velkou moc.

To nebyla otázka.

Otázka je, jestli je Honza Špaček tak, jak ho známe ze sítí, z politického marketingu a teď z marketingu v influencerském světě, fikce? Je ta postava do nějaké míry fiktivní?

Tam je tolik autentických věcí, tolik věcí, se kterými vnitřně bojuju a které tam přináším ze sebe, že si myslím, že jsem reálnější než kdokoliv jiný. Než drtivá většina lidí. Opravdu tam přináším tolik osobních témat, tolik svých vnitřních napětí a démonů. Myslím, že moje tvorba je poslední dobou jenom o tom. Schválně se na to zkuste podívat. V každé epizodě, takřka v každé, přináším nějakou vnitřní nejistotu, kterou vnímám.

Kdy jste naposledy slyšeli o něčem takovém mluvit jakéhokoliv influencera? Kdy takhle veřejně přiznal nějakou svoji nejistotu? Myslím, že jich moc není. Takže tohle je strašně zajímavý dojem. Dejte si na to pozor. V každém svém videu přináším téma, které je moje vnitřní a velice intimní. I v tom posledním to bylo celé o tom.

Kdybyste měl točit díl jenom o Janu Špačkovi? O influencerovi Janu Špačkovi? Jaký by to byl díl? Kdybyste tam byl vy a vy?

Myslím, že to dělám celou dobu. Že je to celé tajně jenom o mně. Ale nikomu to neříkejte.

Jako hrob. Děkujeme za rozhovor!