• Domů
  • › Journal
  • › GS Talks
  • › Jan Moravčík: Podnikám od 6 let. Gentleman Store vznikl z naší vlastní potřeby

Jan Moravčík: Podnikám od 6 let. Gentleman Store vznikl z naší vlastní potřeby

29.12. 2024, Petra Martínková & Filip Proučil

Honza Moravčík je podnikatel, vizionář s citem pro investice, bývalý DJ a hlavně druhý spolumajitel a spoluzakladatel Gentleman Store.

V rozhovoru s ním jsme se bavili samozřejmě o oblečení a stylu – proč v pubertě preferoval co nejširší oblečení a jak se jeho přístup postupně změnil, proč chtěl dříve lidem radit s oblékáním, v jaké zemi nachází inspiraci a jaký nejbizarnější kousek má ve svém šatníku.

Dotkli jsme se ale také jeho vášně pro investování, šetřivého životního stylu a důvodů, proč si vědomě žije pod poměry a jaké to přináší výhody. Honza nám navíc přiblížil, jak se jeho podnikatelský duch formoval už od dětství, co ho během života nejvíce ovlivnilo a jak se proměnilo jeho vnímání úspěchu.

Proměna

Proměna stylu s Honzou se nesla v duchu vzpomínek na jeho mladická léta. Honza má už dlouho rád slimové oblečení, které mu přesně padne, a tak jsme se rozhodli zkusit překročit jeho komfortní zónu a obléknout ho do trochu volnějších věcí. Zároveň jsme chtěli mírně navázat na jeho mládí, kdy nosil streetwear a skejťácké oblečení.

Do hlavních rolí jsme obsadili ikonickou streetwearovou značku Scotch & Soda a perfektní volnočasové kousky od Portuguese Flannel. Všechno jsme doplnili legendárními britskými značkami Barbour a Joshua Ellis.

Honza má na sobě:

Honzo, jak bys popsal svůj aktuální styl oblékání?

Basic. Nosím pořád to samé a snažím se to nekomplikovat. Tuhle košili mám už asi pět, sedm, možná osm let. Pořád si kupuju stejné věci, protože mi to vyhovuje – nemusím nad tím přemýšlet. Funguje mi to už dlouhé roky.

Proč se ti líbí basic styl?

Jednak se mi nechce každé ráno řešit, co si vezmu na sebe. To rozhodování mi přijde jako zbytečné plýtvání energií. Za ty roky, co se tomu věnuju, už jsem si nakoupil všechno, co mě bavilo a po čem jsem toužil. Dneska je to pro mě víc o komfortu. Čím jsem starší, tím víc to vnímám. Třeba minulý rok mě manželka konečně dokopala k tomu, abych si koupil parku. Dřív jsem chodil v zimě jen v košili, tenkém svetru a jednoduchém kabátu. Pořád mi byla zima, byl jsem často nemocný. Teď už ale dávám přednost pohodlí.

Jaký outfit tě momentálně nejvíc charakterizuje?

To, co mám na sobě teď.

Košile, chinos kalhoty a svetr?

Přesně tak. A k tomu klasické boty, dneska třeba od značky Berwick, kterou prodáváme.

Jakou nejpodivnější věc máš ve svém šatníku?

Jsem spíš na jednoduché věci, ale koupil jsem si jednu šílenou šálu. Byli jsme na veletrhu Pitti Uomo (módní veletrh ve Florencii, který se koná dvakrát ročně – pozn. red.), kam jezdíme vybírat značky, a já tam objevil šálu s šíleným paisley vzorem. Byla dvoustranná – z hedvábí a kašmíru. Stála hroznou raketu, ale ukecali mě na stánku, tak jsem si ji pořídil. Moc ji ale nenosím, protože je na můj vkus hodně crazy.

Co s ní plánuješ dělat?

Nevím, možná ji jednou podaruju někomu, komu sedne víc. 

Jak a čím jsi začal budovat svůj šatník?

Byl jsem v takovém přerodu, bylo mi asi 17 nebo 18 let. Do té doby jsem nosil skejťáckou módu – čím větší a širší džíny a mikiny, tím lepší. Pamatuju si, jak jsme s mamkou chodili po obchodech a já vždycky říkal — tyhle ne, ty málo plandají. Nosil jsem vytahané oblečení a široké boty značek jako Circa nebo DC. Ale pak se ve mně něco zlomilo. Byl jsem na gymplu, možná ve druháku, a začalo mě bavit oblékání. Zaujaly mě košile a začal jsem vnímat, že fit je důležitý. Tehdy jsem byl hodně hubený, vážil jsem asi 60 kg, a na mně to oblečení prostě viselo. Tak jsem nad tím začal přemýšlet a postupně přecházel na styl, který mám dnes.

Pamatuju si, že jsem tehdy dražil košile na Aukru. Objevil jsem tam jednu značku a koupil si první slim fit košile. Byly super, jen měly krátké rukávy, takže jsem je musel vyhrnout, aby to vypadalo normálně. Ale ten střih mě úplně nadchnul – viděl jsem, jak moc to změní, když člověk nosí oblečení, které mu sedí.

Začal jsem pak nakupovat i formálnější svetry a postupně si budoval šatník. Mým snem bylo koupit si Lacoste polo, které tehdy stálo asi tři tisíce. To pro mě bylo hodně. Nakonec jsem to pořídil v outletu ve Vídni za polovinu ceny a měl jsem z toho obrovskou radost.

Pamatuješ si na nějaký zásadní impuls, který tě k tomu přivedl?

Asi ne. Byl to spíš postupný vývoj. Jednoduše jsem chtěl vypadat líp a cítit se v oblečení pohodlně a dobře. 

Myslím, že to bylo, když jsem začal podnikat. Měl jsem první soustavné podnikání, to mi bylo sedmnáct. Měl jsem pocit, že už jsem podnikatel, a že bych se měl podle toho oblékat. Začal jsem si tedy nakupovat tyhle věci. Pamatuju si, že to bylo docela náročné, protože když jsem přišel do třídy na gymnázium, všichni na mě koukali a říkali: „Co to máš na sobě? To vůbec nejsi ty.“

Byl tam takový peer pressure, ale řekl jsem si: „Ne, prostě se musím oblékat takhle.“ Takže si myslím, že to podnikání byl ten moment, kdy se ve mně něco zlomilo.

Myslíš, že to oblečení bylo i kvůli sebevědomí? Nebo kvůli tomu, aby sis získal důvěru druhých? Dodávalo ti odvahu jednat s lidmi, třeba staršími, když jsi podnikal?

Jo, určitě. Protože mi bylo sedmnáct a vypadal jsem fakt na patnáct nebo čtrnáct. První byznys, který jsem měl, bylo nakupování mobilů z Číny a jejich prodej na Aukru nebo Bazoši. Občas jsem je předával osobně, a když mě třeba na schůzku vezl táta, protože jsem ještě neměl řidičák, tak jsem si říkal: „Musím nějak vypadat, nemůžu tam jít v vytahaném tričku.” Takže to bylo o tom, abych nějak reprezentoval.

Když jsme u toho, kdysi jsi říkal, že tvoje úplné začátky podnikání byly už v dětství. Podělíš se?

Bylo mi šest, chodil jsem do první třídy. Pamatuju si to dodnes, protože mi to občas připomenou rodiče. Tehdy letěly takové plastové fosforeskující hvězdičky, které se lepily na ledničky nebo skříně. Vedle školy byla Jednota a já jsem tam po škole zašel, koupil několik těch hvězdiček za pár korun. Druhý den jsem je ve škole prodal spolužákům za dvojnásobek. Byla to pěkná marže, ale vydrželo to jen pár dní. Rodiče spolužáků zavolali mým rodičům, že „okradám“ jejich děti. Tak mi to naši zatrhli. Byla to ale sranda. Později jsme s bratranci prodávali Kapri-Sonne a podobné nápoje. Nakoupili jsme je, dali do spodu starého kočárku a jezdili po vesnici. Měli jsme jediného zákazníka — mého bráchu. Neměl moc na výběr, takže jsme ho přinutili si něco koupit. To byl další z mých „podnikatelských“ projektů.

Odkud se ve tobě vzal ten podnikatelský duch? Měli jste v rodině podnikatele?

Rodiče podnikali od roku 1995 a celé moje dětství bylo o tom, že jsme něco vymýšleli. Když jsem něco chtěl, třeba motorku nebo kytaru, věděl jsem, že si na to musím vydělat. Naši mě zapojovali do svých projektů. Pamatuju si, jak jsme třeba do půlnoci vylupovali folie z grafiky pro reklamní zakázku, aby byla hotová na druhý den. Bylo mi tehdy jedenáct nebo dvanáct. Bylo to pestré, každý měsíc jsme dělali na něčem jiném.

Honza má na sobě:

Honzo, jaká země je pro tebe největší inspirací v oblékání?

Jednoznačně Itálie. Jezdíme tam dvakrát ročně na Pitti Uomo. I když se z toho stala rutina, těším se. Italové mají talent na styl. Oblečení jim perfektně sedí, vypadá to přirozeně a lehce. To mě na nich fascinuje.

Ty teď už máš svůj styl nějakým způsobem definovaný, ale kdybychom se podívali zpět na tvou historii oblékání, jaké chyby jsi dělal?

Vím, že občas jsem to přehnal se slim fitem…

Ty jsi byl hodně slim sám o sobě...

Přesně, měl jsem pak kalhoty jako legíny v podstatě. Ale vážně, úplně zpočátku to bylo tak, že své první košile jsem si kupoval od značky Charles Tyrwhitt.

Kterou teď prodáváme…

Kterou prodáváme. Tehdy, patnáct roků zpátky, mi prostě neseděly. Byl jsem moc vychrtlý na to, aby mi padly, ale moje teta byla švadlena. Vždycky jsem k ní přinesl košile, ona to našpendlila a „vyslimovala”. Akorát se to občas přehnalo, takže jsem v tom byl narvaný jak párek.

Dneska, když si kupuju oblečení, volím spíše volnější. Pořád mám rád slim fit, myslím, že mi sedí nejvíc, ale už v něm nechci být tak „napresovaný”. Takže tohle byla jedna chyba. A dělal jsem i další bizarnosti. Teď jsem si vzpomněl na období, když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct. Tehdy jsem si na sebe vzal všechno, co jsem měl v šatníku. Měl jsem černé sako s proužkem, které bych si dneska už nikdy nevzal, a mělo hrozně dlouhé rukávy, končící v půlce dlaně. Jednou jsem šel na ples a neměl jsem teplý kabát. Udělal jsem to, že jsem si oblékl tři polokošile na sebe, takže prosvítaly různé barvy. To byla docela chyba. Všichni jsme se oblékali hrozně před těmi patnácti lety, ale na menším městě módu nikdo neřešil, takže nikdo nic neříkal.

Ale to se pak změnilo. Vyprávěl jsi, že později jsi chodil na plesy už dobře oblečený a radil jsi ostatním…

No, jo. Jestli mě poslouchají spolužáci z gymplu, omlouvám se jim, že jsem byl hrozný. Rýpal jsem úplně zbytečně. Dneska už nikoho nesoudím podle toho, jak se obléká. Za mě, pokud je člověk čistě oblečený, je to úplně v pořádku, ať už má na sobě sportovní nebo formální oblečení.

Tehdy jsem ale lidi soudil. Nebyl jsem dostatečně zralý. Dokonce jsme na plesech dělali soutěže o to, kdo má nejhranatější boty. To tehdy frčelo – boty vypadaly jako obdélníky. Chodili jsme a říkali: „Ty máš šíleně hranaté boty,” a vyčítali to lidem. Bylo to špatně. Kvůli oblékání by neměl nikdo nikoho soudit.

Tehdy jsi rozdával rady z nezralosti, ale dostal jsi někdy ty radu, která tě posunula?

Pamatuju si, že jsem hodně čerpal ze StyleForum.com nebo podobných stránek. Když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, psal jsem tam, posílal fotky. Vyfotil jsem se třeba v košili a ptal se, jestli to takhle vypadá dobře. Lidi tam byli skvělí. Nesoudili mě, když jsem přišel s něčím špatným. Řekli třeba: „Ta košile je moc těsná, povol ji trochu, ale barevně je to super. Pokračuj.” Tyhle rady mi na začátku hodně pomohly.

Kdy jsi narazil na svého kolegu Pavla Králíčka alias Pravého gentlemana?

To bylo na začátku, když nám bylo devatenáct nebo dvacet. Už jsem v tom jel naplno, byl jsem zapálený. Chtěl jsem si koupit první rámové boty. To byla moje meta – za první vydělané peníze z podnikání jsem jel do Prahy. Tehdy jsem jel za Kubou Lohniským do Le Premier. Byla to pro mě obrovská věc, koupit si rámové boty.

A už tehdy jsi měl v hlavě záměr podnikat s oblečením?

To vzniklo postupně. Začínal jsem s mobily, které jsem dělal asi rok a půl. To byl první byznys, kdy jsem si ověřil, že když něco dobře nakoupím a dám tomu marketing, jde to prodat. Pak jsem přešel k solárním systémům, což byla spíš otázka financí. Nebavilo mě to, ale potřeboval jsem se uživit, aniž bych zatěžoval finančně rodiče.

Móda mě ale lákala víc. Pamatuju si, že už tehdy jsem četl Pavlův blog. Narazil jsem na americkou značku košil pro hubené chlapy a myšlenka mě oslovila. Řekl jsem si, že by mě bavilo rozjet značku oblečení pro hubené muže. Takhle to začalo. 

Pak jsem si uvědomil, že potřebuju partnera. Pavel psal ten blog, byl stejně starý jako já, tak jsem mu napsal. Bylo to spontánní, napsal jsem mu z letiště v Istanbulu, když jsem se vracel z Erasmu. Odpověděl, že má podobnou myšlenku. Potkali jsme se a založili firmu.

Pamatuješ si první produkt, který jste prodali?

To dělal Pavel. Byla to značka Taylor of Old Bond Street a pár dalších kosmetických značek. Myslím, že jsme měli na začátku i Bellroy. Měli jsme úzké portfolio, zaměřené na kosmetiku a doplňky. Oblečení přišlo až později, když jsme připravovali značku John & Paul.

Jak bylo těžké pro dva mladé kluky, kteří neměli za sebou žádnou velkou firmu, začít a jít zaklepat těm velkým značkám na dveře s tím, že je chcete prodávat v Česku? To přece muselo být celkem obtížné.

Tehdy byla docela dobrá doba a my jsme měli štěstí. Pro ty značky byla Česká republika dost neznámá. Někteří ani nevěděli, kde přesně jsme – „To je v Evropě? Někde u Německa?” – takhle to vypadalo. Pro ně jsme byli tak malí, že když jsme za produkty zaplatili, neměli důvod nám je neprodat. Na začátku to tedy bylo docela jednoduché. Postupem času ale trh přitvrdil, přibyla konkurence a značky si začaly víc vybírat. Naštěstí jsme už měli vybudovanou pozici. Řekli jsme jim: „Jsme tady nejlepší, máme špičkový sortiment, výborný servis, podívejte se na naše hodnocení.” Pak už to šlo snáz. Ale kdybych dneska chtěl začít úplně od nuly, bylo by to mnohem těžší.

Ani na chvíli jsi nezapochyboval, že to bude fungovat? Byl sis opravdu jistý?

Vlastně jsem si jistý byl. Naší hlavní motivací tehdy bylo, že nás to bavilo. Chtěli jsme si ty věci koupit sami pro sebe za nákupní cenu. Jsem šetřivý, takže když můžu něco koupit se slevou, jsem spokojený. Říkali jsme si, že když z toho někdy budeme mít 15–20 tisíc měsíčně, bude to skvělé. Ale tehdy jsme absolutně nedohlédli tam, kde jsme dnes. Neměli jsme grandiózní vizi. Pamatuju si, jak jsme si říkali: „Když budeme mít obrat 500 tisíc měsíčně, budeme kingové.” Dneska máme takové obraty denně.

Popiš nám ty první roky podnikání. Jak vypadaly sklady a provoz? Muselo to být dost improvizované, ne?

Jo, začátky byly hodně na koleně. Pavel měl zboží nejprve u sebe doma, na Vinohradech, v pár regálech. Pak jsme to přesunuli do Uherského Hradiště, kde jsem měl zázemí a jednu kolegyni Gábinu, která se o to starala. Postupně se regály množily a po roce jsme to přesunuli zase do Prahy. Vzali jsme kancelář v Holešovicích v ulici U Průhonu.

Zásilky jste posílali sami?

Jo, na začátku jsme si to dělali sami. Pak to převzala Gábina, která byla velmi šikovná.

Takže jste si oba prošli celým vývojem firmy, od balení zásilek až po vedení byznysu?

Ano, tehdy to ani nešlo jinak. Peníze jsme dávali do zásob, marketingu a dalšího rozvoje. Najmout si lidi jsme si nemohli dovolit, takže jsme si spoustu věcí dělali sami. Ale bylo to skvělé.

A počáteční kapitál? Kde jste ho vzali?

Já jsem měl něco vydělaného ze solárních systémů, což byly stovky tisíc. Pavel si vzal spotřebitelský úvěr. Celkem jsme začínali asi s půl milionem.

Jak jste dělali marketing? Jak jste získali první zákazníky?

Pavel psal blog, budoval komunitu a získával důvěru lidí. Když na blogu zmínil náš e-shop Gentleman Store, lidé začali nakupovat. To byl náš první impuls. Jakmile jsme vydělali peníze, začali jsme investovat do reklamy na Facebooku a Googlu. Na začátku jsme se soustředili na aktivity s rychlou návratností, protože na velké investice nebyly peníze.

Měl jsi nějaký zlomový bod, kdy sis řekl, že tohle bude tvoje dlouhodobá náplň?

Myslím, že to bylo asi po třech letech, když jsme měli obrat kolem 20 milionů. Tehdy jsem si uvědomil, že je to zajímavý byznys, který mi může splnit životní cíle, jako koupit si dům nebo získat svobodu. Bavilo mě to, a tak jsem postupně utlumoval jiné aktivity, třeba solární systémy, a soustředil se na Gentleman Store.

Kdy sis vlastně uvědomil, že tu firmu nemůžete dělat ve třech nebo ve dvou, a začal jsi přemýšlet o tom, že potřebujete nějakou pomoc třeba v marketingu, v obchodu, ve skladech a tak?

Co se týče úplně těch počátků, tak jsme poměrně rychle začali najímat lidi. Ten první rok byl ještě v pohodě, to jsme fakt dělali vlastními silami, ale pak už se to tak rozjelo, že bylo jasné, že to nezvládneme a nebo bychom od rána do večera museli balit a nedávalo by to smysl a nemohli bychom tu firmu rozvíjet. Takže jsme najali pár brigádníků, vím, že to byly, myslím, Pavlovy spolužačky z gymplu, které studovaly v Praze, a ty u nás právě pracovaly Holešovicích. Pak Pavel najal Dana Rufera, copywritera, který psal články na blog, takže to už byl první člověk do marketingu. A pak to bylo takové, že jak ta firma roste, tak vás to tlačí přibrat další kolegy.

Je něco, co bys dnes udělal jinak než tehdy?  

Určitě spoustu věcí! Dnes se to hrozně lehce říká, protože máme zkušenosti a víme, kolik co má stát. Tehdy, pro příklad, když za námi přišel obchodník z PPL a řekl nám, že balík stojí 80 korun, tak stál 80 korun. Nás ani nenapadlo s ním nějak jednat. Dneska už vím, že když přijde obchodník z PPL, mám v hlavě představu, kolik by to mělo stát, a když si nejsem jistý, zvednu telefon a zavolám pěti kamarádům, kteří často vlastní mnohem větší obchody než my. Ti mi řeknou, že to je takhle, takhle a takhle, a já obchodníkovi řeknu: „Ne, tahle cena pro nás není akceptovatelná.” To je obrovský posun! 

Nebo třeba – několik let jsme jeli v režimu, že ke každému balíčku jsme dávali vzorek kolínské nebo vody po holení. A pamatuju si, že jeden ten flakon jsme nakupovali za 5 korun. Jak rostl objem objednávek, tak už to bylo dost – 5 korun krát tisíc je přeci jen 5000, a začalo se to nabalovat. Pak jsme zjistili, že to jde nakoupit za 3 koruny, potom za 2. Dneska to nakupujeme za 70 haléřů. Ty náklady se změnily úplně diametrálně. 

Některé věci jsme tehdy dělali poměrně neefektivně. Takže kdybychom dneska začínali, myslím, že bychom na tom byli mnohem lépe. To, co dnes máme po 10 letech, bychom tehdy dokázali mít za 5 let, protože bychom se vyhnuli těm slepým uličkám, kterými jsme tehdy prošli.

Honza má na sobě:

Měli jste jako firma nějakou krizi, kdy sis opravdu nebyl jistý, jestli to dáte? Třeba covid?

My jsme vlastně žádnou vyloženou krizi neměli. Jsme v tomto ohledu trochu divní. Když se bavím s kamarády z e-commerce komunity, často se ptají, jak to teď máme, že máme problémy kvůli válce, že se nám obraty propadly. A já říkám, že jsme v tomhle zvláštní, protože nemáme výkyvy ani nahoru, ani dolů. Každý rok rosteme obratově, daří se nám udržet zdravou ekonomiku a i rozvoj je udržitelný a kontrolovaný. Takže jsme nikdy neměli vyloženou krizi.

Když přišel covid, to bylo asi nejblíže tomu, kdy jsme si mysleli, že by mohlo dojít k nějaké krizi. Pamatuju si, že to bylo 22. března, kdy přišly první lockdowny a začalo se o tom hodně mluvit v naší komunitě. Pamatuju si, že Péťa Hajduček, majitel Footshopu, nám psal nějaké rady, jak se na to připravují, což pro nás bylo super, protože nám zkušený člověk dal návod, co dělat.

Na základě toho jsem se dostal do krizového módu. Říkal jsem si, že vůbec nevíme, co se děje. Svět tohle nezažil od španělské chřipky. Takže jediné, co jsme mohli udělat, bylo zachovat co největší flexibilitu a mít připravený finanční polštář, abychom vydrželi a mohli lidem platit výplaty.

V té době jsme omezili nákupy zboží. Všechny nákupy jsem schvaloval a platil limit na určitou výši. Udělal jsem si černé scénáře, jak by mohl klesnout obrat. Nejčernější scénář byl o 50 % nižší obrat za rok. V březnu skutečně obraty hodně klesly, což bylo děsivé, ale velmi rychle se to obrátilo. Po třech týdnech, jak si lidé uvědomili, že svět nekončí, začali zase nakupovat. Bylo to jako na houpačce, ale nakonec jsme rok skončili s růstem a vše bylo v pohodě. Krize nás nezasáhla a neměla zásadní dopad na naši ekonomiku.

To je zvláštní, protože když si představíš, že budeš doma během lockdownu, asi oblečení není to první, co potřebuješ. Možná pyžamo a nějaké tričko. Jak si vysvětluješ, že tržby nešly tak rychle dolů? Bylo to třeba tím, jaké zboží nabízíte?

Přesně tak. Tady se krásně ukázala naše strategie diverzifikace. Od začátku jsme věděli, že nechceme být jen kosmetický obchod nebo jen fashion obchod, ale kombinujeme kosmetiku, oblečení a doplňky. Když jedna divize nefunguje, což během covidu byla móda, máme další, které nás podpoří.

Během covidu oblečení opravdu moc nešlo. Ale kosmetika jela. Lidé byli doma a starali se o sebe. Navíc děláme kosmetiku i velkoobchodně, dodáváme do Notina, Alzy a dalších. Tito partneři se báli, že nebudou mít co prodávat, takže jak nám sice klesla móda, ale kosmetika naopak rostla, protože naši partneři potřebovali doplnit zásoby. Takže díky tomu, že máme diverzifikované portfolio, jsme výkyvy zvládli a krize se nás přímo nedotkla.

Podnikáš už od českých let. Když pozoruješ český podnikatelský trh, je něco, co si říkáš, že začínající podnikatelé dělají špatně? Je nějaká chyba, kterou si myslíš, že dělají?

Spousta lidí, se kterými se dneska bavím, má první myšlenku, že musí najít investora. A to se mi vrací pořád dokola. Dneska je moderní budovat startup, shánět peníze a z toho pak žít. A v některých oborech je to opravdu nutné, pokud děláte něco high-tech, kde to trvá 3–5 let, než vyvinete produkt, který začne generovat nějaké tržby, pak to chápu. Ale spousta byznysů je tak jednoduchých, že můžete začít s málem, přesto se lidé zbytečně blokují neustálým přemýšlením typu: „Musím to perfektně prezentovat a najít investora.”

Když jsem začínal s prodejem mobilů, začal jsem jednoduše. Tehdy byla stránka, která se jmenovala dealextreme.com. Bylo to něco jako dnešní AliExpress, nabízelo to spoustu věcí z Číny včetně dopravy zdarma. To jsem objevil, když mi bylo asi 16 nebo 17. Díval jsem se na to a říkal si: „Tady můžu koupit mobil na dvě SIM karty.” S dnešní optikou to byly šílené mobily, ale tehdy to bylo skvělé. Koupil jsem si jeden mobil za tisíc korun s dopravou z Číny. Řekl jsem si, že zkusím prodat alespoň ten jeden. Když to nevyjde, nic se nestane, ale pokud se to podaří, budu pokračovat.

Pamatuji si, že když mi mobil dorazil, dal jsem ho na Aukro. Pak jsme s rodiči jeli na Slovensko, do Prešova, a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že se prodal asi za 1 800 nebo 2 000 korun. Říkal jsem si: „Super, vydělal jsem, zkusím to znovu.“ Tak jsem objednal dva. Potom jsem zjistil, že bych mohl prodat klidně deset mobilů denně. Tak jsem se obrátil na tátu a zeptal se, jestli nemá nějaké peníze. On říkal, že ne, ale že má kreditní kartu. Měla 55 dní bezúročného období. Říkal jsem si: „Skvělé, vezmeme kreditku, limit byl 70 tisíc, vezmeme peníze, nakoupíme mobily, otočíme to a vrátíme peníze ještě před koncem bezúročného období.“

Tak jsem s tímto 70 tisícovým limitem nakoupil mobily, otočil je a vrátil peníze, takže úroky byly nulové. Tento byznys jsem financoval vlastně zadarmo z peněz banky, naprosto legitimně. Potom jsem si řekl, že to opravdu funguje, že by to mohl být byznys. Tak jsem prodal svou motorku za 53 tisíc a začal ve větším. Takže jsem začínal s tisícovkou, ale pak to frčelo jak na běžící páse.

A teď Gentleman Store – jaký má obrat?

My máme v podstatě dvě firmy, Gentleman Store a P2D2, což je firma, která zastřešuje naši značku kosmetiky Beviro. Letos budeme v rámci celé skupiny končit někde na 150 milionech korun. 

Od tisícikoruny na počátku za mobily z Číny ke 150 milionům…

A nikdy jsme neměli investora! Nikdy jsme nepřijali žádnou externí finanční pomoc. Jediné, co máme, je bankovní financování, ale ty peníze jsou naše. Nikdy jsme neobětovali žádný podíl ve firmě.

Nejsi ty trošku dítě štěstěny?

Jako určitě. Podnikatelské štěstěny. Myslím si, že mám obrovské štěstí. My podnikatelé často můžeme mít pocit, že jsme geniální, že jsme něco vymysleli a vybudovali, ale to, že jsem se narodil v takové rodině, v jaké jsem se narodil, to je štěstí, které má málokdo. Měl jsem rodiče, kteří mě podporovali úplně ve všem.

Ale měl jsi to tvrdě vydřené! Vždyť ty sis musel všechno odpracovat, ne?

Ano, ale víš co, pro mě je důležitější mít to zázemí – lásku rodičů, jejich podporu, a to, že ti říkají: „Dělej si, co chceš.”

Já jsem měl různé myšlenky, třeba jsem chtěl být automechanik. Když jsem byl na gymnáziu, myslím v deváté třídě, tedy v kvartě, chtěl jsem jít na automechanika. A rodiče říkali: „Ne, ne, udělej si vysokou školu, a až ji budeš mít, pak můžeš jít na automechanika.“ Takže mě směrovali, ale nikdy mi neřekli, co přesně musím dělat. Díky tomu jsem měl skvělé zázemí a svobodu tvořit, jak jsem chtěl.

To je jedna věc. A druhá věc je, že si myslím, že jsem měl dobrý timing. V případě mobilů to bylo v době, kdy toho na trhu ještě tolik nebylo. Dneska je to podle mě téměř nemožný byznys. Když máš Alzu, která míří na obrat 50 miliard korun a má špičkovou logistiku, nemáš šanci se v tomto oboru prosadit. A timing byl rozhodující i u Gentleman Store, protože tehdy toho na trhu také nebylo tolik. Štěstí je v podnikání opravdu důležité.

To je možná trochu takový unikátní přístup, že rodiče své dítě neodrazují od jeho touhy podnikat...

Přesně tak. A to mi přijde jako obrovská škoda. Na druhou stranu to chápu. Pokud rodiče nikdy nepodnikali, byli zvyklí chodit do zaměstnání a měli stabilitu, pak jim podnikání může připadat psychicky náročné. Chápu, že by nechtěli, aby jejich dítě zažívalo stres, který vidí třeba u známých podnikatelů.

Ale tím, že my jsme se v rodině kolem různých byznysů pohybovali, mi to přišlo normální. Třeba můj táta si to pořád vyčítá. Říká: „Kdybych byl schopnější a úspěšnější, mohli jsme mít spoustu peněz.” A já mu říkám: „Já jsem ale rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.” Vím, že naši měli velké stresy a bylo to náročné, ale to, co jsme zažili, mi dalo obrovský základ do života. Třeba když jsem ve 14 letech loupal kdesi v pivovaru při minus deseti stupních hliníkové kabely, abychom je mohli druhý den odvézt do sběru – to byl táty kšeft. Tyhle zážitky mi daly obrovský základ. Kdybych měl stabilitu, kdyby mě naši rozmazlovali a kupovali mi všechno, co bych chtěl, nevím, jestli bych byl tím, kým jsem dnes. Myslím, že určitě ne.

Máš nějaké zásady v podnikání, které bys nikdy neporušil?

Vztahy, jednoznačně.

Vztahy v jakém smyslu?

Vztahy se zákazníky, zaměstnanci a obchodními partnery. To je podle mě nejdůležitější věc. Velmi si na tom zakládám. Když někomu něco slíbím, splním to. Pokud řeknu, že za půl roku budeme jednat o zvýšení mzdy, tak to dodržím. Často slyším od známých, že jim šéfové něco slíbili, a pak se z toho vykrucovali. To nesnáším.

Samozřejmě můžu udělat chybu a na něco zapomenout, ale snažím se být v tomhle opravdu striktní. Mít skvělé vztahy se zaměstnanci, zákazníky – zákazník je vždycky na prvním místě, pro něj musím udělat maximum. Intenzivně teď řeším vztahy s obchodními partnery a dodavateli. Snažím se, aby byly dlouhodobé a na špičkové úrovni. Některé znám už deset let, scházíme se, dáme si společně večeři a je to super. Díky tomu je byznys stabilnější, protože lidé jsou loajálnější.

Honza má na sobě:

Takže vlastně se snažíš hrát za každou cenu podle pravidel, tedy fair play?

Ano, určitě.

A co pro tebe, po deseti letech velmi úspěšného podnikání a etablování se v byznysovém světě, znamená úspěch dnes?

To je filozofická otázka. Asi na ni nemám úplně dobrou odpověď. Možná bych spíše popsal svůj pokrok nebo myšlenkové pochody během těch let. Vždy jsem si myslel, že úspěch znamená vydělat peníze. Měl jsem představy, že chci mít pěkné auto, krásné bydlení, jezdit na dovolené do luxusních hotelů. Dlouhou dobu jsem to považoval za svůj cíl, za tu konečnou metu. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem si toto všechno mohl dopřát. Pak jsem zjistil, že to není úplně to, co jsem očekával. Myslel jsem, že budu nadšený, že budu šťastný, ale vlastně jsem zjistil, že to není ono. Říkal jsem si: „Dobře, ale co dál?” Mám třicet, před sebou desítky let produktivního života, co budu dělat dál? Tak jsem zjistil, že toto asi není ten úspěch. Před pár lety se mi to nějak přeskládalo v hlavě. Řekl bych, že to bylo právě tehdy, když jsem se rozhodl přestat bydlet s Pavlem – přestěhoval jsem se o dvě patra níž. 

Samozřejmě to bylo fajn s ním bydlet, bylo to super. Jediné, co mi vadilo, bylo, když si ráno dělal slaninu, to hrozně smrdělo. Ale to odstěhování pro mě byla ta meta v tom, že už jsem byl opravdu svým pánem. Měl jsem vlastní byt, a to, že jsem se v tomto domě přesunul o dvě patra níž, byla symbolika. Říkal jsem si, že mám vyřešené bydlení, mám dobré auto, můžu si koupit si, co bych chtěl. Byl jsem rád, ale byl to zároveň moment, kdy jsem si začal uvědomovat, že pokud toto považuji za úspěch, tak je to vlastně hrozně málo. Člověk by měl chtít víc, mnohem víc.

Tehdy se mi to začalo měnit v hlavě a dneska si myslím, že úspěch je mít skvělou rodinu, s výbornými vztahy, mít vedle sebe skvělého partnera nebo partnerku, a především mít svobodu. Svoboda je přitom do značné míry o penězích. Pokud člověk umí vydělat a správně investovat do akcií nebo nemovitostí, tak může dosáhnout svobody. Dnes už vím, že kdyby, nedej bože, moje podnikání ztroskotalo, ať už kvůli nějakému katastrofickému scénáři nebo něčemu podobnému, stále bych se uživil z investic, které máme. A to je pro mě úspěch. Mám svobodu, mám kolem sebe skvělé lidi, mám výborné zaměstnance. To je pro mě definice úspěchu.

Firma má vysoké obraty a ty stále, i v této fázi, hodně šetříš? Co za tím je? Je to strach, že bude hůř?

Strach, že bude hůř, tam je. Zažil jsem, jaké to je, když je špatně. Naši podnikali v roce 1997 v Otrokovicích, měli závod na zpracování dřeva, a přišly obrovské povodně, snad největší v historii Česka. Ty povodně zničily všechno – stroje byly odplavené, lidi zbytek rozkradli a my jsme skončili v obrovských dluzích. Byli jsme téměř na pokraji bezdomovectví. Naštěstí jsme zachránili dům, ale naši se museli dlouhá léta potýkat s exekucemi a bojovat o přežití.

Já jsem to ale vnímal jen tak podvědomě – měli jsme úžasné dětství, nikdy nám nic nechybělo. Jasně, nejezdili jsme na zahraniční dovolené, do restaurace jsme šli jednou za rok, ale to vlastně vůbec nevadilo. Byli jsme šťastní v jiných věcech. Ale strach z té situace jsem si odnesl a stále ho mám. Je tam. A ten strach se asi přenáší do podnikání. Člověk se stává opatrným, a zároveň ho to ale může limitovat v růstu a investicích. Snažím se to postupně překonávat. Pavel mě v tom podporuje, říká, že ty výsledky, kterých dosahujeme, jsou v našem věku výjimečné. Já vím, že jsme toho dosáhli hodně, ale pořád mám pocit, že bychom mohli mít víc, že bychom mohli jít dál. Pomalu se učím být k tomu otevřenější, ale šetření je pro mě stále důležité.

Vždycky jsem se snažil být efektivní. Mám třeba košile, které nosím už 6, 7, 8 let. Jsou už trochu ošuntělé, ale pořád je nosím. Nerad vyhazuju věci i kvůli životnímu prostředí. Takže dokud to ještě funguje, tak to používám. Snažím se měnit i svůj přístup k utrácení. Třeba ještě před dvěma lety bych si nebyl schopen koupit vodu na letišti za 2 EUR. Říkal jsem si, že to prostě nedám, když doma ji mám za desetinu ceny. Ale dnes už si vodu koupím, nebo si i zavolám taxi, když je potřeba. Učím se utrácet, ale pořád jsem v tom velmi konzervativní. Mám stanovený měsíční rozpočet, který si každý rok navýším o pár tisíc. Není to nic velkého, ale postupně se učím investovat do věcí, které mi dělají radost, i když stále zůstávám opatrný.

V podstatě je pro mě důležité mít kontrolu nad svou spotřebou. Mám rozdělené osobní finance na dvě části – spotřebu a investice. Do investic jsem ochotný vložit neomezeně peněz. Jedná se o nemovitosti, akcie – věci, o kterých vím, že jsou racionální a peníze se mi z nich vrátí. Co se týče spotřeby, jsem ale velmi opatrný. Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří žijí podle principu „keeping up with the Joneses“. Snaží se mít lepší auto než soused, jet na lepší dovolenou, než byl kamarád apod. Tento začarovaný koloběh tě ale může snadno dostat.

Nezáleží na tom, kolik vyděláš – jestli 100 tisíc, milion, nebo 10 milionů měsíčně – pokud nemáš pevnou základnu, dokážeš utratit všechno a nikdy to nebude dost. Snažím se tuto základnu budovat, postupně zvyšuji svůj životní standard. Každý rok si přidám něco malého – třeba delší dovolenou, aby byla ve stylu slow travel.

A jak zvládáš touhu po věcech?

Dělám si v hlavě kalkulaci: hodnota versus cena. Rozhodující pro mě není, kolik něco stojí, ale zda hodnota, kterou z toho získám, přesahuje cenu. Pokud ano, dává mi to smysl.

Například tričko z Primarku za 50 korun je pro mě drahé, protože vím, že není kvalitní, zatěžuje životní prostředí a po několika vypráních ho budu muset vyhodit. Naopak hodinky od top značky, které stojí třeba 150 tisíc, ale jejich hodnota ihned po koupi vzroste na 250 tisíc, mi přijdou zajímavé. Podobně u aut – nedívám se na pořizovací cenu, ale na měsíční náklady držení (cost of ownership). Někdy paradoxně vyjde dražší auto levnější, protože si lépe drží hodnotu.

Jak tvůj přístup k financím ovlivňuje tvůj rodinný život?

Je to trochu intimní otázka, ale myslím, že moje partnerka si na to zvykla. Snažím se nebýt příliš přehnaný šetřil. Peníze utrácíme za cestování, které nás dělá šťastnými. Třeba vůbec mě ale nelákají drahé restaurace. Klidně si koupím jídlo za dvacet korun v Lidlu a jsem spokojený. Ale cestování je naše společná vášeň…

Co by se stalo, kdybys začal hodně utrácet?

To zatím nejde. Mám životní filozofii žít pod své poměry, bez ohledu na to, kolik vydělávám. To mi dává klid, protože vím, že velkou část peněz investuji a ty se mi vrátí. Ve chvíli, kdy budu schopný pokrýt naše životní výdaje z investic – nikoliv z podnikání – budu ochotnější utrácet. Zatím ale držím rezervy a plánuji dlouhodobě.

Kdybys mohl investovat do jediné věci, co by to bylo?

Láká mě nemovitost u moře v tropické zemi, třeba na Bali nebo ve Vietnamu. To je můj dlouhodobý sen. A ještě mě teď poslední dobu začaly bavit hrady a zámky.

Takže bys koupil hrad nebo zámek? 

To by se mi hrozně líbilo!

A kdybys koupil sídlo u moře, nebo hrad či zámek, je to fakt investice, nebo je to spíš takové splněné potěšení? 

Já tyhle dvě věci, investice a potěšení, hrozně rád kombinuju. To mě úplně nejvíc baví. Například jsme měli rodinnou chatu, která byla v dezolátním stavu. Nic se s ní nedělo. Řekl jsem našim: „OK, tak já tu chatu zrekonstruuju, uděláme ji do topu, bude krásná, budeme tam jezdit, ale zároveň ji budeme pronajímat přes Airbnb.” Příjem z toho se rozdělí mezi rodiče, budou mít pojištění na důchod a já budu spokojený z toho, že tam můžeme jednou za dva měsíce přijet a strávit tam nějaký pěkný čas. Funguje to skvěle. 

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?

Vložit komentář
Škoda, zatím tu nic není. Budeme rádi za komentář.