Hynek Čermák: Opravdový chlap je citlivý, miluje a když upadne, pokusí se znovu vstát

Hynek Čermák. Pan Herec, znám svými výraznými rolemi ve filmu i divadle. V našem podcastu GS Talks jsme mluvili o jeho stylu, o kvalitě oblečení, která je pro něj naprosto zásadní, o tom, jak oblečení ovlivňuje herecké role, proč od něj očekává maximum a jak náročné je jeho představy naplnit.  

Mluvili jsme ale i o jiných věcech – o ponoření se do postavy, o hledání jejího nitra, motivací a tajemství. O tom, jak moc může role herce změnit, nebo o hranici mezi fikcí a realitou. Hynek se nám svěřil i s tím, jak na něj působí vůně, kde se cítí nejsvobodnější a jak podle něj vypadá „opravdový chlap”.

Proměna:

Hynek má na sobě:

• Hodně hutně huňatou bundu Barbour Weardale Fleece Jacket
• denimovou košili s propínacím límcem forét Hornet Chambray Shirt
• zimní tričko s plastickými pruhy Barbour Craven Striped T-Shirt
• volnější ripstopové cargo kalhoty Barbour International
• Hynek má svou kšiltovku a své boty.

Hynek se netají tím, že na oblečení je náročný. Dbá na absolutní kvalitu, má rád, když je oblečení vyrobené s láskou, a potrpí si na praktičnost. Jak sám říká, chce oblečení, které nebude působit nepatřičně v restauraci, ale zároveň ho podrží, kdyby náhodou musel strávit na natáčení celou noc venku v dešti.

Proto jsme sáhli po osvědčené kvalitě. Teplá, huňatá bunda od Barbour s kontrastními kapsami je ideální volbou na chladnější dny – zahřeje, a přitom nevypadá těžkopádně. Celý outfit doplňuje denimová košile, uvolněné, pružné a hlavně odolné kalhoty z bavlněného ripstopu. Pořádné a kvalitní boty jsou samozřejmě nutností, stejně jako pokrývka hlavy.

V tomhle outfitu jde o nadčasovost a poctivé zpracování. Protože když si Hynek něco oblíbí, chce, aby mu to vydrželo roky.

Jaký je váš nejoblíbenější kousek v šatníku?  

Asi vojenská M65, taková klasika. To je prostě bunda, kterou jsem si poprvé koupil, když mi bylo 16. A podruhé jsem si ji koupil, když se mi narodil syn. A teď jsem si ji koupil potřetí. V Americe totiž stále stojí 19 dolarů, tak jsem si ji přivezl.  

Kde nejraději nakupujete?  

Já nemám úplně vybrané obchody, ale nejraději nakupuji tam, kde mám jistotu, že to zboží vyrábí někdo, koho ta práce baví. To znamená, že mám rád malosériovou výrobu a výrobky s tradicí.  

Kolik tak měsíčně utratíte za módu?  

Ty jo, to mě nikdy nenapadlo spočítat. No, myslím, že to klidně může být… já si třeba rok nic nekoupím, ale pak jdu do krámu a nechám tam třicet tisíc, takže to měsíčně vychází…  to je na mě dneska složité. 

Jaký parfém používáte? My jsme identifikovali po vašem příchodu, že aktuálně máte Toma Forda Oud Minérale, což je skvělá vůně. Jsou parfémy něco, co vás zajímá přirozeně? 

Já se celý život hodně orientuju podle vůní. Bohužel teď, poslední tři roky, co jsem měl covid, už moc necítím. Takže už se neorientuji tak dobře, ale jako kluk si třeba pamatuju, že jsem byl schopen, když někdo zapomněl v šatně tričko, přivonět si k němu a vědět, čí je. Ženy, které jsem v životě miloval, mám vždycky spojené s nějakou vůní. Pak stačí, aby do tramvaje nastoupil někdo, kdo má stejnou vůni, a úplně mi to vyvolá vzpomínky. Takže vůně je pro mě strašně důležitá věc.  

Takže máte čichovou paměť?  

Asi ano. 

Co kromě vůní používáte za kosmetiku?  

Nepoužívám kosmetiku. Mám lupénku, takže občas používám nějaké krémy, ale jsou to spíš takové vazelíny.  

A jak bojujete se stárnutím? Slyšel jsem v rozhovoru s Luckou Výbornou, že nejlepší boj proti stárnutí nebo nejlepší lék obecně je sport…

Určitě, ten sport se i dost pojí s mojí profesí, protože herec se musí umět hýbat. 

Kam v Praze na dobrý drink a do dobré restaurace?  

Na drink nevím. Já když se chci napít, tak prostě jdu do divadelního klubu. To je pro nás herce nejjednodušší, protože kdyby se vám stalo, že se třeba opijete, tak vás tam nikdo nebude soudit. Když zajdete do běžného podniku, tak je to nebezpečné. A na jídlo? Nemám žádnou hospodu, kam bych chodil pravidelně. Ale vlastně chodím velice často do Chorvatského mlýna, tam ti chlapi vaří skvěle, mám rád ryby a tyhle věci. Takže Chorvatský mlýn mám rád.  

Co káva? Kam na nejlepší kávu v Praze?  

Na kávu jsem úplný blázen. Piju osm káv denně. Ale nejlepší káva je u mě doma. Kupuju si různé druhy kávy, abych je mohl zkoušet. A jsem kuřák doutníků. Dneska si v žádné kavárně nemůžete dát kávu a doutník, takže nejlepší kavárna je doma.

Vaše nejoblíbenější místo na odpočinek nebo na dovolenou?  

Moje auto. Jsem v autě hodně svobodný. Nocuju jak ve svém Land Roveru, tak ve svém obytňáku. To je asi nejsvobodnější. Co se týče míst na Zemi, je mi to opravdu jedno. Procestoval jsem spoustu zemí. A důležité pro mě je, abych potkával lidi, kteří mě rádi vidí.  

Která země je pro vás ta nejlepší?  

Tady, Česko. Tady se mám nejlíp.  

Ale kdybyste měl vybrat nějakou zemi mimo Česko?  

Kde bych třeba žil? No, možná bych byl schopen chvíli žít ve Francii. A to je tak všechno. Teď jsem se třeba vrátil z Ameriky a vlastně jsem rád, že tam nemusím žít.  

Co třeba Norsko?  

Tam bych si to taky dokázal představit. Kdybych si tam mohl koupit domeček někde v horách, tak by to byl sice takový smutný život, ale líbilo by se mi to.  

Jste sova nebo ranní ptáče?  

Jsem sova. Pracuji většinou v noci. Když lidi dávno spí, mně teprve končí práce. 

Máte nějaký oblíbený lifehack?  

Oheň. Velice často se dívám do ohně a tam si urovnávám myšlenky. Je to takový můj styl. Když si na tom ohni můžu uvařit kafe nebo upéct kus masa, jsem úplně spokojený. A je opravdu jedno, kde jsem.  

Hynku, vy jste herec a většina vašich rolí v sobě snoubí takovou drsnou eleganci a zvláštní atmosféru. Je to i váš osobní styl, nebo je jiný?  

To je zajímavá otázka. V rolích většinou nosím to, co určí kostýmní výtvarník. Samozřejmě se snaží vycházet ze mě…

Přece jenom, kdybyste se pokusil vlastními slovy definovat váš styl, jaká slova byste použil? Ne očima toho kostymního výtvarníka, ale vašima?

Někdy lidé mají určitou představu o kvalitě, ale když se podíváte blíž, zjistíte, že jde o napodobeninu. To nemám rád. Možná i proto mám jen pár kousků oblečení, které nosím pořád dokola – prostě se v nich cítím dobře. Nejsem vyhraněný stylově, ale oceňuji, když někdo dělá svou práci dobře a s láskou. Raději si koupím od někoho, kdo vyrábí 300 kusů ročně, ale dělá to poctivě, než od masového výrobce.

Do práce kostymérů nezasahuji, nemohu rozhodovat o tom, co budu mít v roli na sobě. Ale pokud bych měl popsat svůj osobní styl, řekl bych, že pro mě je rozhodující pohodlí. Nikdy nevím, kde skončím – jestli budu spát v hotelu, nebo trávit noc venku. Takže oblečení musí být univerzální: chci, abych v něm mohl jít na večeři do restaurace, ale zároveň abych v něm případně mohl stát celou noc v dešti. Takže preferuju outdoorové kousky, které mají styl a jsou odolné. Voskované bundy, denim, těžký flanel – to jsou materiály, které mám rád. Oblečení by mělo být připravené na jakékoliv počasí.

Jak moc je pro herce důležitý jeho kostým? Prostě to, co má na sobě? Dokážete se s tou rolí líp ztotožnit, když se převléknete? 

Když jsem hrál Antonína Dvořáka, maska a kostým mi postavu vytvořily téměř samy. Strávil jsem čtyři hodiny v maskérně, pak si oblékl frak a najednou jsem si uvědomil, že už vlastně nemusím nic hrát. Správně trefený kostým je polovina práce. A ano, kostýmní role mohou ovlivnit i můj osobní styl. Například bunda M65, kterou nosil Kuneš, se mi s ním spojila natolik, že jsem ji po natáčení nemohl pět let nosit – lidé na mě volali Kuneši. 

Jak vlastně svou slávu vnímáte? Je to příjemné, nebo je to něco, z čeho už jste unavený?

Je to trochu jako koule na noze. Kdyby nebyla, možná bych po ní toužil, ale když ji člověk má, nese s sebou odpovědnost. Každý váš názor má okamžitě tisíce oponentů. Sláva k herectví patří. Pokud by tam nebyla, znamenalo by to, že svou práci nedělám dobře. Ale časem vám začne někdy lézt na nervy a někdy toužíte po troše soukromí.

Někde jsem četla, že vy jste studoval DAMU, ale zároveň jste to až tak moc dělat nechtěl, nechtěl jste být herec, ale vyšetřovatel. To je v kontextu toho, co hrajete, vlastně hrozně zajímavé. Proč jste se nestal vyšetřovatelem?

Já jsem nikdy nechtěl být vyšetřovatelem, i když se to o mně někde psalo. Původně jsem se živil jako osobní strážce a ano, myslel jsem si, že se budu věnovat spíš této profesi. Bavilo mě střílení, boj zblízka a ochrana lidí. Ale během studia na DAMU jsem si uvědomil, že kultura je jistou prevencí proti násilí a že i tam mám své místo.

Říkal jste, že při škole jste po večerech dělal ochranku, a to vlastně docela dlouho. Kdy jste si vlastně uvědomil, že se nakonec vlastně nestanete bodyguardem, ale že se stanete opravdu hercem?

K herectví jsem definitivně přešel až ve 35 letech. Rozhodlo to, že jsem si jednou spočítal, že herectvím si prostě vydělám víc než prací v ochrance. To byl zlomový bod. Ale zkušenosti z ochranky se mi v herectví hodí – umím správně zacházet se zbraněmi, padat, bojovat. To jsou věci, které se jiní herci musí dlouho učit.

Proč vlastně zrovna DAMU?

Maminka studovala DAMU, otec FAMU, takže asi kvůli rodinnému zázemí. Původně jsem chtěl jít na konzervatoř – tam mě nevzali, ale DAMU jsem zvládl hned napoprvé. Bral jsem to spíš jako možnost mít vysokou školu, ale až později jsem pochopil, že herectví je moje cesta. Klíčové bylo setkání s Dostojevským a práce na Idiotovi v pátém ročníku. Tehdy mi došlo, že divadlo má smysl a že je to moje pravé místo.

Nebylo vám nikdy líto, že nejste policista?  

Ne, to je tak těžká práce, že mi to opravdu není líto. Když nějakého policistu potkám, říkám si: zaplať pánbůh, že to nemusím dělat. 

Když jste točil třeba Rapla, komunikoval jste během toho nějak s kriminalisty?  

Jo, samozřejmě jsem byl v kontaktu. Nejenom kvůli Kunešovi, ale i kvůli Gangster Ka nebo kvůli roli vraha Roubala. Povídal jsem si s tolika vyšetřovateli, ať už současnými, nebo bývalými, i s psychology, dokonce i s některými vrahy, že je to pro mě vlastně prostředí, ve kterém se docela dobře vyznám.  

Já bych se ještě vrátil do období po škole. V rozhovoru s Lucií Výbornou se také říkalo, že po škole nebylo moc mužských rolí. Co to znamená?  

Tak víte co, já prostě vylezl ze školy, byl jsem holohlavý mladý kluk, který vážil 100 kilo. A prostě takové role pro mladé kluky nejsou. Romeo nevypadá takhle. Nebylo co hrát, takže trvalo dlouho, než jsem se k tomu probojoval. A takovéhle chlapy hráli herci o 15 let starší, takže trvalo, než jsem se dostal k tomu, že jsem mohl začít hrát normální chlapy.  

A co jste teda na začátku hrál, když ty role nebyly?  

Všechno, co mi nabídli.  

Když se teď podíváte na současnost – nebo nedávnou minulost, dejme tomu – hrál jste spoustu velice drsných rolí. Nechalo to ve vás něco? Myslím psychicky. Odrazilo se to ve vás nějak? 

To je docela složitá otázka, na kterou se těžko odpovídá. Říká se tomu herecká psychohygiena. Je to velice těžký obor, který jsme na DAMU neměli. Dneska už se to začíná učit na konzervatořích. Máte několik možností – buď sportovat, věnovat se rodině, nebo si po představení dát pět piv. Já jsem chodil třeba střílet, abych to ze sebe dostal, ale musím říct, že jsem se to nikdy nenaučil. Velice často si ty role odnáším do života dál a trvá dlouho, než se jich zbavím. U Roubala, Gangster Ka nebo třeba Antonína Dvořáka mi trvalo dlouho, než jsem se z toho dostal.

To jste také vlastně říkal, že je pro vás těžké hrát reálné postavy, které existovaly. A právě jste zmínil Roubala. Kde se ztrácí ten přechod mezi vámi a tou rolí?  

Když hrajete roli, kterou někdo napsal – třeba Shakespeare – tak je to furt vymyšlená věc. Ale když hrajete někoho, kdo skutečně žil nebo žije, tak prostě ať chcete, nebo nechcete, vstoupíte do jeho energie, pokud to chcete dělat dobře. Ta jeho energie nějak na tom světě zůstala a vy se ji pokusíte vyhledat a vstoupit do ní. A ta energie je ráda, že může zase žít. Takže je to docela nebezpečná sranda si s tím zahrávat. Každý to děláme jinak. Já to dělám takhle. A když jsem vstoupil do kůže třeba Roubala, nebyl to příjemný zážitek. Ale nebylo to příjemné ani v kůži Antonína Dvořáka, což byl vesměs hodný člověk, ale jeho tvorba vycházela z velkého utrpení. Pro něj nebylo jednoduché psát ty věci a já jsem to na sobě pocítil.  

Vy jste říkal, že jako herec vyhledáváte energii té role. Jak jste hledal Roubala?  

První fáze je nastudovat veškeré materiály, které o něm existují. Zhlédnete všechna videa, přečtete si všechny rozhovory, podíváte se do kriminalistického spisu, přečtete si výslechy. A pak jsem u Roubala pracoval tak, že jsem vycházel z jeho obětí. Snažil jsem se představit, jaký pocit asi měla ta oběť. A z toho jsem vycházel – jestli ho mohl ten stav té oběti nějak bavit, proč to dělal. Hledal jsem důvod. Protože žádný člověk není zlý jen tak, že si řekne: já budu zlý. Každý má nějaký důvod a myslí si, že je skvělý. V jeho morálce je to nějak překlopené. Hledal jsem tedy, proč si Roubal mohl myslet, že to, co dělá, je správné. A když takhle několik týdnů žijete, tak vás to samozřejmě ovlivní.  

To musí být nesmírně vyčerpávající a náročné.

Je to náročné a vyčerpávající, netvrdím, že neexistují jiné způsoby, jak k tomu dojít. Ale já je prostě neumím. Spousta kolegů by to pojala jinak a třeba by se tak netrápili. A třeba by to byly ještě lepší výkony. Ale herecké zkušenosti se moc předávat nedají.

Byla nějaká postava, která se během natáčení stala vaším alter egem?  

Třeba Gangster Ka se na chvilku stala mým alter egem. Najednou jsem si uvědomil, že trošku žiju jako gangster, že začínám vyznávat jejich principy. Protože oni mají také nějaká pravidla, ale s těmi našimi nemají nic společného. A když to hrajete, tak to musíte na tu chvilku přijmout.  

Netalo se vám nikdy, že byste se absolutně utopil v té roli a musel jste vyhledat pomoc?  

Nevím. Nakonec jsem tu pomoc nikdy nevyhledal, ale možná jsem měl.

Je nějaký případ z kriminalistiky, který byste si rád zahrál?

Ne, dneska už odmítám veškerou práci, která má něco společného se zločinem. Už se mi to nechce dělat, protože jsem to vyčerpal. Radši bych si zahrál cokoliv jiného – blázna, chudáka, básníka. Ale už ne kriminalistu nebo vraha.  

Jakým způsobem si vybíráte scénáře?  

Scénář mě musí zasáhnout jako dobrá kniha. Musím si říct: to bylo dobré. Když je takový scénář aspoň osmdesátiprocentní, vím, že je to dobré. Vím, že realizací ta procenta klesnou, protože se budou dělat kompromisy. A pak je pro mě rozhodující, kdo v tom bude hrát. Chci trávit čas s lidmi, kteří mě nějak obohatí.  

Vy jste teď dotočil film Neporazitelní. Bylo vám blízké téma parahokeje?  

Vůbec ne. Obecně mi téma sportu není blízké. Ale ti kluci, co to hrají, potkali v životě smrt a umějí ji tzv. plašit. Dělají to velmi krutým humorem mezi sebou. A to vás dostane. Byla to pro mě velká škola pokory. Protože jsem si do té doby myslel, že mám těžký život. A pak jsem si řekl: Čermáku, ty jsi blázen, nic ti není, jsi zdravý chlap, nemáš těžký život. 

Zní to, jako by herectví bylo neustálým vystupováním z komfortní zóny. Brzké vstávání, natáčení ve vodě, na sněhu… Jak se s tím vypořádáváte? Máte nějaký svůj trik, jak překonat sám sebe?  

Jsem do jisté míry bojovník. Když dostanu úkol, snažím se ho splnit. Proto sportuji, potápím se ve studené vodě, abych si zvykl překračovat hranice komfortu. Když chceš bojovat, musíš žít jako bojovník. A stejně tak to platí pro herectví – musíš žít jako herec, vnímat svět kolem sebe a někdy si dovolit intenzivněji prožívat situace, aby bylo možné předávat emoce divákům. Není to zrovna chlapská práce, předstírat, že jsem někdo jiný, ale už nic jiného neumím. 

Být bojovník ale je dost chlapské, ne?  

Asi ano. Ale když si vezmete jiné profese, jako třeba policisty… každý den jim jde o život. Nemám si na co stěžovat, mohlo to být mnohem náročnější. Mohl jsem být třeba osobním strážcem a skončit mnohem hůř.  

Zažil jste někdy situaci, kdy šlo opravdu do tuhého?  

Mnohokrát. Proto taky říkám: když nejde o život, tak o nic nejde.  

Dá se nějaká taková situace popsat?  

Raději ne. Je to dávno. Ale když někoho chráníte, vědomě se vystavujete riziku. Prevence je samozřejmě klíčová, ale vždy se může stát něco nečekaného.  

A bál jste se někdy?  

Vždycky.

Jste nějak vázaný mlčenlivostí, nebo o tom po letech můžete mluvit?  

Mlčenlivost je možná silné slovo, ale v tomhle oboru se o těchto věcech prostě nemluví. Nic jsem nepodepsal, ale je to nepsané pravidlo.  

Často hrajete drsné chlapy. Jak si představujete opravdového muže?  

To je otázka na diplomovou práci. Myslím, že opravdový muž je ten, kdo nelpí na své mužnosti, dokáže zpracovat své city, milovat, být citlivý a empatický. A hlavně – pokaždé, když upadne, se pokusí znovu vstát. Klidně tisíckrát za život, ale vždy s touhou pokračovat. Muž, který nikam nesměřuje, je k ničemu. Musí mít cíl.  

To zní jako popis bojovníka.  

Asi ano.  

Co vás čeká dál? Co teď čeká Hynka Čermáka?

Mám několik představení v jiných divadlech. Nedávno jsem měl premiéru slavné Albeeho komedie Koza aneb Kdo je Sylvie, kde hraju s Petrou Špalkovou. A chystáme další inscenaci Zázračné cvičení, o dvou partnerech, kteří přijdou na terapii zachránit svůj vztah. Bude to zábavné, ale i k zamyšlení.  

Vybíráte si příběhy, které mají nějaký přesah?  

Určitě. Komedie je skvělá, ale když má nadstavbu, je to ideální. A kvalitní scénáře jsou základ. Na divadle pracujeme s texty prověřenými staletími, kdežto u filmu a televize se často stane, že scénář nemá hlavu ani patu. Proto mám radši divadlo.  

Vadí vám taky, že film je definitivní?  

Přesně tak. V divadle na jedné scéně pracujeme třeba pět dní, u filmu na ni máme pět minut. A když pak vidím výsledek, říkám si, že jsme to mohli udělat líp. Proto se na sebe nerad dívám, vidím jen chyby. Trvá mi i několik let, než si dokážu pustit film, kde hraju.  

Máte nějakou vysněnou roli?  

Vždycky jsem si chtěl zahrát Cyrana z Bergeracu nebo Jeana Valjeana. Nevím, jestli bych na to měl sílu, ale možná ano.  

Co říkáte na trend true crime?  

Mě to úplně míjí. Asi proto, že jsem se s tím v minulosti často setkával v reálném životě. Je to pro mě nepříjemné téma.

Co vás kromě divadla ještě naplňuje?

Práce v Men's Factoru, kde se věnujeme prevenci násilí a šikany. A focení aktů. Letos vydávám knihu s 250 fotografiemi, v červnu mám velkou výstavu. Takže trávím hodně času s nahými ženami – jak při focení, tak při práci na snímcích.  

Co vás na tom tak fascinuje?  

Ta ženská energie. Je plná něhy a myslím, že právě tohle světu chybí.  

A jak odpočíváte?  

Právě focením. Jakmile vezmu foťák do ruky, vypínám. Cestování mě taky naplňuje, ale teď si dávám pauzu. Nedávno jsme se vrátili z Floridy, předtím Norsko, Rwanda, Indonésie. Uvědomil jsem si, že ten cestovatelský konzum je šílený. Vystoupíte v Dubaji, koukáte na ten přepych a říkáte si – chci tohle ještě podporovat? Teď raději půjdu pěšky na Brdy.  

Je nějaká žena, kterou byste rád vyfotil?  

Každá, která má chuť do toho jít. Nemám žádnou vysněnou modelku. Baví mě ty, které přijdou a řeknou – chci to zažít.  

A pokud by vás nějaká žena chtěla oslovit?  

Stačí mi napsat na Facebook.

To se bojím, že vám přijde spousta žádostí.

To zvládnu.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?