Michal Radar Vrátný: Manažer nebo vědec, v gymu jsme si v teplákách a triku všichni rovni

23.1. 2025, Petra Martínková & Filip Proučil
Michal Radar Vrátný: Manažer nebo vědec, v gymu jsme si v teplákách a triku všichni rovni

Začínal jako mladý trenér, který chtěl především cvičit s bojovníky. Místo toho dnes vede tělocvičnu plnou „pražské kavárny” – právníků, marketérů a ajťáků. Michal Radar Vrátný je zakladatel Železné koule a host našeho podcastu GS Talks.

Mluvili jsme o jeho osobitém přístupu k oblékání – od punkového období přes komiksová trička a dupačky až po současnou touhu se oblékat lépe. Řešili jsme, jak vnímá vztah mezi fyzickou a mentální silou, kdo a proč chodí k němu do gymu, důvody, proč u něj lidé na místo v tělocvičně čekají i rok a půl, nebo to, jak našel životní lásku navzdory osmi časovým pásmům.

Michal otevřeně promluvil i o svém vyhoření a o tom, jak mu paradoxně covid pomohl znovu najít smysl jeho práce.

Proměna:

Michal má na sobě: 

S Radarem jsme se hned od začátku bavili o tom, že s přicházející čtyřicítkou by rád posunul svůj šatník směrem k dospělejšímu stylu. Jak sám říkal, je čas přestat nosit jen trička s Goofym, tepláky a velké mikiny. Přemýšleli jsme, jak proměnit jeho styl a přitom co nejvíc zachovat jeho zálibu ve sportovním oblečení. Nakonec jsme se rozhodli posunout jeho oblečení k městskému outdooru.

Do hlavní role jsme obsadili klasickou voskovanou bundu Barbour, která skvěle ladí s jeho vzhledem i celkovou osobností. Společně s vlněnou čepicí a kostkovanou košilí působí vyspěleji a sofistikovaněji, ale stále autenticky. Všechny kousky jsou nadčasové a univerzální, takže se dají nosit jak do práce, tak na výlet do přírody.

Michale, my máme na začátek pro každého hosta připraveno deset rychlých otázek o módě, tak jdeme na ně. Jaký je tvůj nejoblíbenější kousek šatníku?

Tepláky.

A ten nejpodivnější?

Hmm, mám spoustu podivných věcí, přemýšlím, co z toho je nejpodivnější. Asi dupačky.

Chodíš v dupačkách?

Ano, jsou to takové chlapské, normálně dospělé dupačky. Je to teplákový komplet, taková kombinéza. Je to nejpohodlnější věc. Když je třeba kajtová dovolená a válíš se tam pak celý den vymrzlý v chatě, tak je to nejlepší oblečení, které si můžeš vzít. (Kajtování, čili snowkiting, je zimní sport podobný klasickému vodnímu kitingu – větrem taženému surfování – pouze na sněhu – pozn. red.)

Kolik tak měsíčně utratíš za módu?

To bude tak… řekl bych… v řádu jednotek korun.

Jednotek korun? Takže vlastně jenom za nějaké ponožky?

Já si vždycky jednou za rok až dva koupím pár věcí a z toho pak žiji.

Kde nakupuješ nejraději?

To je fakt otázka na tělo.

Opravdu? Takže nevíš, tak co tam máme dál… (směje se)

Dobře, budu se muset zamyslet. Nakupuji strašně rád ve Vivobarefoot, což jsou barefootové boty. To je asi jediný obchod, kam chodím. A potom, protože jsem měl teď asi patnáct let trvající období úchylky na trička s komiksovými potisky, tak jsem hodně nakupoval v Reserved.

Jaké komiksy? Já si pamatuji, mám z Reserved tričko s Thorem. Co máš ty?

Já mám všechno. Oni mají stále nějaké akce, takže mám všechny komiksové postavy – Mickeyho Mouse, Goofyho, Cyberpunk, všechno možné. Ale teď se toho postupně zbavuji. Já jsem si řekl, hlavně když mi bylo třicet šest, že mi vlastně táhne na čtyřicet, takže bych měl asi obměnit šatník, protože to, co mám, už se prostě moc nehodí. Přihřívám vám tady polívčičku normálně…

GS Talks Radar, pojď!

Byl jsem na svatební cestě v červenci v Itálii, tam všichni chodí hezky oblečení. Říkám si – já už prostě nemůžu nosit ty teplákové kraťasy a trička s Goofym. A opravdu jsem nevěděl, kde mám začít, protože jsem si hezké oblečení, nějaké formálnější, nikdy nekupoval. Tak jsem vlezl na internet a našel jsem Gentleman Store, nedělám si srandu.

To fakt není domluvené!

Není! Říkám si, to je hezké, ty pruhované košile se mi líbí, a začal jsem tak koukat na to, mám zhruba představu, jaké se mi líbí barvy. A nekecám, asi dvacet minut poté, co jsem vypnul ten web a šel jsem si udělat nějaké kafe, jste mi napsali a pozvali mě sem do podcastu. Tak říkám, to je úplně jasné.

Byl to prostě osud.

Ano, takže to byl osud, asi si budu muset u vás něco nakoupit!

Máš nějakou oblíbenou značku kromě těch komiksových triček?

Hele, asi vlastně nevím, asi nemám. Nemám nějaký zvláštní vztah ke značkám v oblečení. Spíš jako k botám. Dlouho jsem nosil Converse, než jsem opravdu seriózně začal nosit barefooty a rozšířily se mi nohy, takže už Converse nosit nemůžu. A musím říct, že mám i oblíbenou značku džínů, Levi's, které zrovna teď mám na sobě. Jsou super v tom, že když jsem ještě aktivně skákal s padákem, tak jsem v nich skákal, protože jsou elastické a byly hrozně pohodlné na skákání.

Ty jsi skákal v džínách?

Jo. A když se vyválíš po zemi, když ti podklouzne noha, tak zadkem projedeš ten trávník, na kterém přistáváš, a v těch džínách to tak dobře klouzalo po těch trávnících, že vždycky skončily tak, že byly zelené vzadu.

Co kosmetika? Používáš nějakou kosmetiku? Na vousy?

Používám několik věcí – používám oleje na vousy, používám značku Codex Labs na různé věci, používám hrozně rád jejich mýdlo a čistič na obličej. Suplementy používám taky, na vlasy. Máme naši řadu suplementů, tak jím to.

Máš třeba nějaké doporučení?

Máme krabičku, která se jmenuje Dobrý den. V ní jsou dvě lahvičky, jedna se jmenuje Dobré ráno, druhá se jmenuje Dobrou noc. V té Dobré ráno je takový komplex vitaminů, minerálů a různých extraktů z různých látek. To jsou věci, které podporují nastartování dne, podporují produktivitu, soustředění. A Dobrou noc, to jsou zase věci, které relaxují, podporují spánek a tak dále. Takže kdybych měl doporučit jednu věc, pokud se s tím člověk nechce moc otravovat a vzít si jednu věc, která funguje jako shotgun metoda, tak tady to.

Je to fakt dlouhý seznam, jsou v tom vlastně všechny vitamíny, jsou v tom minerály, za všechny bych zmínil asi hořčík, který je nejpodstatnější. Pak jsou tam různé výtažky třeba z borůvek a takových věcí, to jsou antioxidanty a tak dále. Máme strašně dobrou firmu, se kterou spolupracujeme na vývoji těch doplňků stravy. Jsou to kluci z Berouna, jsou strašně nadšení z hlediska výživy a složení těch krabiček jsme s nimi ladili hrozně dlouho. Teď jsme řešili, kolik tam čeho dát a aby se ty věci navzájem doplňovaly, protože některé minerály se navzájem vyruší. Vyvíjeli jsme to dlouho a jsem na to docela pyšný.

Jsi sova nebo ranní ptáče?

Jsem ranní ptáče. Špatně funguji, když chodím spát pozdě večer a pak ten den pro mě stojí za nic, takže chodím spát brzy a vstávám brzy.

Jaké podcasty posloucháš? Ten váš vlastní?

Ten tedy neposlouchám, přiznám se. V neděli dopoledne si nezajdu na trávník se sluchátky a nepustím si sám sebe, to by bylo asi divné. Ale poslouchám nejraději Modern Wisdom od Chrise Williamsona, ten je dobrý, má dobré hosty, je šikovný, chytrý, takže toho mám rád.

Kam nejraději na drink a na jídlo?

Tak to je… říkali jste, že chcete rychlé odpovědi, že? Já mám rád drinky i jídla…

Klidně toho řekni víc. 

Dobře. Když bych měl doporučit v Praze jedno místo, kam jít na jídlo, tak je to moje nejoblíbenější místo, ale úplný opak zdravé výživy. Je to Dirty Dog Barbecue na Andělu v Manifestu. Vlastně to dělá můj kamarád Isaac, který původně pochází z Manhattanu, a tady v Praze se snaží ukazovat lidem, že americké barbecue je prostě víc než jenom nějaký obyčejný burger a žebra. Dělá výborné smažené kuře, dělá skvělé trhané maso a tak dále. To bych doporučil, když si člověk chce dopřát absolutně nezdravou věc, protože to tedy opravdu zdravé není. 

Na drink bych asi doporučil Back Doors Bar na Smíchově, protože Jakub, který tam míchá drinky, nám dělal na míru koktejlové menu na naší svatbě a bylo to naprosto famózní. Měli jsme tam například koktejl s Pribináčkem a byl úplně skvělý.

Čím jezdíš do práce?

Chodím pěšky, protože bydlím asi dvě a půl minuty pěšky od svého gymu/kanclu. Jinak jsem z hlediska aut úplná konzerva, řídím Superba a je to pro mě úplně snové auto, protože je obrovské, vejde se do něj cokoliv.

Sbíráš něco?

Vlastně asi už ne. Sbíral jsem spoustu různých věcí, ale v posledních letech se snažím věci redukovat. Co mi zůstalo z minulosti – mám spoustu věcí ohledně Red Hot Chili Peppers, takže různá CD, vinyly, plakáty, podpisy, nevím co všechno, protože je miluju. To asi nikdy nevyhodím. Ale jinak se snažím spíš ty věci redukovat. Po vzoru mé manželky, která se před rokem stěhovala z Kanady a vlastně musela rozprodat téměř celý svůj život, jsem si říkal, že to vlastně není špatné, být schopen se sbalit do dvou krabic. Takže jsem spoustu věcí loni v létě vyhodil, rozprodal a rozdal.

Je tvé nejoblíbenější místo na odpočinek nebo dovolenou Kanada? Když je z ní ta tvá manželka…

Ano, je to Kanada. Konkrétně dvě místa v Kanadě. Jedno je Vancouver Island, to je ostrov, který je velký asi jako půlka Čech na břehu Vancouveru na západním pobřeží. Půl roku jsem tam žil. A moje úplně nejoblíbenější místo na světě je Moraine Lake, to je takové nádherné jezero. Co pyramidy představují pro Egypt, to Moraine Lake představuje pro Kanadu. 

Jaký je tvůj nejoblíbenější nebo nejlepší lifehack?

Nejlepší lifehack je pravidelně spát. To je absolutní věc. Číslo jedna. 

Kolik hodin?

Sedm a půl. Šest je úplné minimum. Z dlouhodobého hlediska sedm a půl až devět hodin je takové optimum, i když se to u každého liší a může se to lišit třeba i v závislosti na roční době. Typicky v zimě potřebujeme víc spánku než v létě, protože jsou dny energeticky náročnější. Takže to je asi lifehack číslo jedna. Lifehack číslo dva – asi bych se střelil sám do nohy, kdybych to neřekl – je zvedat činky nebo prostě silový trénink.

Kettlebell?

Kettlebell, vlastní váha, činka. Může to být provozované v gymu, může to být provozované doma, je to vlastně jedno. Ale když člověk trochu zesílí a udržuje tu úroveň síly, tak je život v mnoha ohledech mnohem jednodušší, ať už z fyzického hlediska nebo z toho mentálního. My máme dneska už poměrně rozsáhlý vědecký výzkum a důkazy o tom, že silový trénink koreluje s nějakými kognitivními schopnostmi a mentálním zdravím. Když jsem tohle v rozhovorech říkal před deseti lety, všichni na mě koukali jako na blázna, že nějaké zvedání činek někomu pomůže lépe přemýšlet a lépe se cítit. Dneska už na to máme i nějaký podklad.

Další lifehack, který možná ne každý úplně zná, je psát si deník. Nebo vlastně jakoukoliv formou vylévat svoje myšlenky do nějakého externího úložiště. Můžu si to natáčet jako selfie video, můžu to namluvit na rekordér, můžu to psát v nějakých odrážkách. Já konkrétně píšu dopisy sám sobě. To mi vždycky strašně pomáhá, když řeším nějaký mentální problém, který nedokážu rozlousknout. Když to vezmu a přepíšu na papír, tak za prvé to offloadnu z hlavy, zarámuju, zašuplíčkuju, a už to tam není. A za druhé, často během toho, jak to formuluju, na to řešení přijdu. To je asi takový dobrý lifehack, i když to slovo moc nemusím. Myslím si, že život není něco, co by se mělo hackovat.

Píšeš si to každý den, nebo jenom když cítíš potřebu něco řešit?

Píšu si to týdně. Vždycky na konci týdne dělám takové shrnutí. Dělám to i v práci, protože pro mě osobní a pracovní život splývají. Nerozlišuju je. Ale když řeším nějakou zapeklitou věc, může to být každý den, někdy i víckrát denně. Podle potřeby.

Jaká je nejlepší rada, kterou jsi dostal?

Mám vybrat jednu? Dobře. Dostal jsem spoustu skvělých rad, ale asi ta nejdřív přijatá, která mi hodně dala, byla: nelituj věcí, které jsi udělal, lituj těch, které jsi neudělal. To je mimochodem důvod, proč jsem dnes ženatý. Když jsem se zamiloval do své ženy, ještě jsem nevěděl, jestli ona do mě taky. Věděl jsem ale, že pokud to zkusíme, minimálně na rok si zkomplikujeme život. Mít vztah mezi osmi časovými pásmy je fakt peklo.

A možná i ten kulturní rozdíl, že? Američané přece jen vnímají svět trochu jinak.

Naštěstí je to kanadská Češka. Je takový mix mezi Kanadou a Českem. Chápe třeba i různé české nuance, což není u Kanaďanů běžné. Tehdy jsem si říkal – možná to krachne, možná to po měsíci vyšumí. Ale kdybych to nezkusil, vyčítal bych si to celý život.

Michale, jak jsi to měl v životě s oblečením? Vždycky ses oblékal sportovně – tepláky a mikina?

Jsem narozený v roce 1988, takže mé dětství byly devadesátky. Nosilo se, co bylo. Pamatuju si na kamaše a tričko s Tomem a Jerrym, to mi utkvělo. Na gymplu jsem se zamiloval do Red Hot Chili Peppers, kteří šli proti proudu i v oblékání. Nosil jsem hrozné modely. Pak jsem měl punkové období – rozervané džíny, batikovaná trička, punkové kapely.

V Německu, kde jsem chvíli žil, jsem chodil na gympl v malém městě. Díky tomu, že to byla malá komunita, se lidé nesoudili. Experimentoval jsem tam s šílenými věcmi – tříčtvrťáky, pruhované podkolenky, dvě kravaty na sobě.

A když ses vrátil do rodného Liberce?

Tam to bylo jiné. Liberec je outdoorové město. Každý tam má outdoorové boty a kalhoty, protože pořád prší a všechno je do kopce. Když jsem se snažil přenést trochu extravagance, strčili mě do koše.

Ovlivnilo tě Německo? Že třeba lidi nesoudíš podle oblečení?

Určitě ano. To, že v Bavorsku nikoho nesoudili za jeho styl, mi zůstalo. Extravagance je jen způsob vyjádření. Nikdy nikoho neodsuzuju za to, co nosí. Naopak mě zajímá, proč si to vybral. Mě to vlastně baví.

A co tě na tom baví?

Vážně cením, že někdo má odvahu nebýt součástí mainstreamu. Musím ale říct, že v Evropě obecně nejsme z hlediska módy a oblékání takový mainstream, jako třeba v Kanadě. Tam ve městě všichni vypadají stejně, v horách zase stejně, stejné čepice, kalhoty, bundy. Lidi se tam bojí vystoupit z řady.

To jsem si uvědomil, až když jsem tam byl. Tady mi přišlo, že to není nijak zvláštní, ale když jsem se vrátil, moje manželka Niky na to upozornila: „Tady jsou lidé fakt zajímavě oblékaní, tohle by si v Kanadě nikdo nevzal.” Ženy se tu taky oblékají daleko odvážněji. To, co si tu vezmou, by tam bylo zahanbující.

Myslíš, že oblékání reflektuje osobnost člověka? Co nosíš, říká, kdo jsi?

Do jisté míry určitě. Ale možná je to i naopak. To je moje idea za nošením ležérního oblečení. Dívám se na to z pohledu volnosti pohybu. Spousta oblečení tě omezuje, tvoří špatné pohybové návyky, když tě svazuje.

Třeba klasicky batoh na jednom rameni?

Přesně tak, nebo tašky přes rameno. Ta moje tělocvičná hlava uvažuje tímto směrem. Oblečení reflektuje, kdo jsi, ale může tě ovlivňovat zpět, třeba v tom, jak se pohybuješ nebo cítíš. Hezké, ale nepohodlné oblečení ti může zkazit psychickou pohodu.

Ptám se, protože v Železné kouli máte spoustu klientů. Když přijdou, odhadneš podle oblečení jejich zakázku nebo třeba povolání?

V Kouli je super, že všichni skončí zpocení v teplácích a vytahaném triku. Může to být majitel firmy nebo vědec, ale v teplácích jsme si všichni rovni. Děláme si srandu, že jsme fitko pro pražskou kavárnu.

Jak jste k tomu dospěli?

Trvalo to dlouho a byl to hlavně nápad mojí bývalé kolegyně Lucie. Když jsem začínal, chtěl jsem pracovat s lidmi z bojových sportů. Dělal jsem box a krav maga a viděl, že by se silový trénink dal dělat efektivněji. Tak vznikl nápad na vlastní tělocvičnu. A čekal jsem, že tam budu mít ty zástupy boxerů a lidí z MMA, ale najednou koukám, že mám tělocvičnu plnou ajťáků, marketérů a kancelářských lidí. Protože jsem pro ty lidi z bojových sportů byl úplně irelevantní. Jejich trenér byl absolutní modla a nějaký 23 až 24letý cápek jim přece nebude vysvětlovat, že to dělají blbě. Kancelářský lid nebyla moje původní cílovka, ale Lucka navrhla, abychom to přijali jako naši devízu.

Co vás k tomu vedlo?

Děláme obecný silový trénink, který je pro kohokoliv. Ale marketovat něco pro všechny je těžké. Proto jsme se rozhodli zaměřit na konkrétní cílovku. Dnes máme homogenní klientelu: jsou to většinou pražští lidé ve věku 35–45 let, muži i ženy. A jsou to lidé, u kterých rozhodně není zvedání činek jejich jediným smyslem života. Vlastně jsou to lidé, kteří možná ani úplně tolik cvičit nechtějí, ale vědí, že je to pro ně důležité. A tak to chtějí dělat nějak smysluplně, ne úplně v prostředí třeba klasického fitka. A pokud přijde někdo z jiné sféry, třeba fitnesák, obvykle rychle odejde, protože se tam necítí dobře.

Co bys doporučil člověku, který se cítí v gymu špatně, protože třeba není vypracovaný nebo cvičit neumí? Proč by měl jít právě k vám, do Železné koule, a začít cvičit?

U nás je to teď komplikované, protože máme už asi dva roky obrovský problém s dlouhou čekací listinou. Aktuálně se na nejexponovanější časy čeká zhruba rok a půl. Je to strašný problém. Ale každý, kdo má pocit, že za rok a půl bude chtít začít cvičit, by se měl přihlásit už dneska. Na jednu stranu je to podnikatelský sen, mít pořád plno, ale na druhou stranu chápu, jak nepříjemné to je pro lidi. Rozhodnutí začít cvičit v člověku často zraje třeba pět, šest, sedm let. Neustále to odkládáš, říkáš si, že začneš v pondělí, ale najednou je to osm let v řadě. Když se rozhodneš a řekneš si, že jdeš do toho, zavoláš mi a já ti řeknu, že se uvidíme za rok a půl, tak to je prostě špatné. Snažíme se to narovnat, ale není to jednoduché.

A jak bys tedy ale přesvědčil někoho, kdo se necítí dobře v klasickém fitku?

Pokud se jako „kancelářská krysa” bojíš jít do fitka, protože tam budou vysekané holky s umělými prsy a osvalení borci v tílkách, tak ti můžu říct, že tito lidé moc dobře chápou, jak těžké je začít, a nikdy nikoho nesoudí. Naopak ti většinou přijdou pomoct. Strach z těchto lidí mít nemusíš. Mně osobně vadí spíš vybavení fitka, hudba, která tam hraje, a často i způsob, jakým tam lidé cvičí. Ale určitě je lepší chodit do fitka, než nedělat nic. Je taky lepší dělat kliky doma, než nedělat nic. Nebo jít na procházku, než nedělat nic. Moje ultimátní rada je dělej něco.

S jakými záměry k vám lidé chodí? Jde jen o fyzičku, nebo i o něco víc?

To je hodně různé. Na jedné straně spektra jsou lidé, kteří chtějí lépe vypadat. S fyzickým tréninkem můžeš udělat jen dvě věci – ztratit tukovou tkáň nebo nabrat svalovou hmotu. Na druhé straně spektra jsou lidé s náročnou prací, kteří musí denně dělat hromadu rozhodnutí a mají zodpovědnost za spoustu lidí. K nám chodí proto, že chtějí, aby jim někdo hodinu denně říkal, co mají dělat, a oni nemuseli přemýšlet. Mezi těmito extrémy je pak spousta důvodů – zotavení ze zranění, prevence bolístek, příprava na sport, vyčištění hlavy, setkávání s přáteli, oblíbený trenér nebo blízkost gymu. Primárně nám ale jde o zvyšování síly. I když má člověk jiný cíl, hledáme průsečík mezi tím, co chce, a tím, co by měl dělat.

Jak konkrétně probíhá trénink u vás?

Fyzický trénink je hledání slabin – slabého pohybu nebo atributu, který je slabší než ostatní. Ten se pak snažíme posunout nahoru, což balancuje fyzický rozvoj a je to nejrychlejší způsob zlepšení. Když jednu slabinu posuneš, může se objevit jiná, takže neustále žongluješ. Celé je to boj s entropií. Všichni postupně chřadneme a umíráme, ale jde o to, co nejdéle plavat proti proudu a prodloužit aktivní část života.

Zmínil jsi, že fyzická síla zlepšuje i mentální odolnost. Máš na to nějaké důkazy?

Máme plný gym důkazů. Na začátku jsem tohle netušil, ale naši studenti mi začali nosit příběhy: odvaha odejít z toxického vztahu, skončit v práci, která mě štvala, a jít za vysněnou prací, vysazením antidepresiv… dnes už máme i vědecké studie, které dávají do souvislosti fyzický trénink s mentálním zdravím a kognitivními schopnostmi.

Setkáváš se s lidmi, kteří to přehánějí a staví zvedání činek na první místo v životě?

Naše mantra je, že konzistence je nad intenzitou. Máš tři typy lidí: ti, co cvičí na 80 % – tak vlastně vedeme všechny. Pak ti, které musíš trošku postrčit, a ti, které musíš uklidnit. Příliš intenzivní trénink je problém, hlavně u lidí, kteří už mají stres v životě. Správná míra stresu vede k adaptaci, přehnaný stres může vést k problémům, jako je ztráta motivace, narušení spánku nebo zranění. A ještě horší kombinace je člověk, který má hodně stresu v životě i v práci a teď vytlouká ten klín klínem. Tím, že jde upustit páru do gymu a cvičí příliš intenzivně. To je dobrý koktejl pro problém. Já jsem začínal vlastně v době, kdy tady v Praze byl jeden jediný crossfitový gym – CrossFit Praha. Takže tehdy začínat znamenalo být u úplných začátků. Když se podíváš na fotku našeho gymu, vypadá jako klasický crossfitový gym. Máme stojany, činky, kettlebely, gymnastické kruhy. Ale naše tréninková filozofie je vlastně úplně opačná: tam, kde je crossfit náhodný, my máme pevnou strukturu – lekce za lekcí. Kde crossfit dělá krátké, intenzivní tréninky, my jedeme klidněji. To ale neznamená, že crossfit je špatný. Určitě je skvělý pro spoustu lidí a situací, jen my to děláme jinak.

U nás lidé dostávají konkrétní tréninkový plán, který odpovídá tomu, kdo jsou a co potřebují. Pokud vidím, že má někdo tendenci hnát se do extrému, nastavím to tak, aby trefil ten správný balanc. Není třeba nikoho přesvědčovat – tady máš zkrátka plán, drž se ho.

Jaké jsou hlavní výhody vašich skupinových lekcí oproti individuálním?

Je to trochu jako ptát se, jestli jsou lepší sirky nebo hodinky – prostě záleží. Naše skupinové lekce ale nejsou klasické skupinovky. Je to spíš velká semiprivátní lekce. Máme kolem 10 až 12 lidí, každý má svůj tréninkový program a deník. Společně se rozcvičíme a pak si každý jede podle svého programu. Trenér mezitím obchází a pomáhá.

Skupinové lekce mají několik výhod: jsou levnější než individuální, ale stále přizpůsobené na míru. Navíc skupinová dynamika přináší sociální a motivační faktor. A upřímně – já chtěl od začátku ovlivňovat víc lidí najednou, ne jen jednoho člověka za hodinu.

Co nejčastěji brzdí lidi v tom, aby začali cvičit?

Jedna z hlavních věcí je, že nevědí, jak začít. Nabídka je obrovská – joga, box, činky… člověk může mít paralýzu z rozhodování. Moje rada je: vyber si něco a začni. Možná to nebude ideální, ale je to lepší než nic. Druhá věc, která lidi brzdí, je představa, že musí trénink „přežít”, být zničení. To vůbec není pravda. Po tréninku by ses měl cítit energicky, jako kdybys chtěl vzít meč a jít bojovat za království.

Jak by měl vypadat první trénink pro začátečníka?

Úplně jednoduše. Učíme lidi správně dýchat, zpevnit se, a pak dělají základní cviky s minimální váhou. Chceme, aby to bylo tak snadné, že si řekneš: „To bylo fajn, přijdu znovu.“ Postupem času se to nabaluje a za deset let je z toho konzistentní zvyk.

Jak tedy poznám, že to s tréninkem přeháním?

Přetrénování je těžké dosáhnout, pokud nejsi vrcholový sportovec nebo blázen. Spíš bych se zaměřil na regeneraci – spánek, stravu, stres. Pokud dobře jíš, spíš a trénuješ konzistentně, těžko se přetrénuješ. Ale pokud máš stresující období, třeba mimino nebo náročnou práci, je dobré si uvědomit priority. I jednou týdně 20 minut může udržet tvůj současný stav. Udržet kondici je daleko snazší než ji budovat.

Co je tedy klíčem k úspěchu při cvičení?

Klíč je mít tréninkový plán, držet se ho a nezapomínat na regeneraci. Konzistence a přizpůsobení tréninku tomu, co ti život dovolí, je recept na dlouhodobý úspěch. Teď hodně generalizuji, ale je to vážně extrémně jednoduché. Prostě někdy, když máte těžší období, je potřeba zařadit neutrál a vědomě si říct – teď to nebudu posouvat nahoru, jenom to udržím, kde to je, ať to neztratím. A někdy, když je to všechno ještě těžší, je dobré si dát úplně pauzu.

Michale, jak ses dostal do situace, kdy došlo k vyhoření, když víš tolik o tom, jak si všímat reakcí svého těla i psychiky?

V té době jsem to nevěděl. Byl jsem mnohem mladší a vlastně jsem si ani neuvědomoval, že jde o vyhoření. Možná to tak ani nebylo, nevím. Každopádně to byl dost nepříjemný stav.

Jak se to projevovalo?

Několika způsoby. Po sedmi letech existence svého milovaného projektu jsem začal pochybovat o jeho základních principech. Říkal jsem si, jestli má vůbec smysl, že s lidmi zvedáme závaží, jestli by nebylo lepší dělat něco jiného. Jestli to vlastně opravdu funguje a jestli to celé není jen ztráta času. Navíc tam byl i rozchod, který pro nás oba nebyl zrovna příjemný.

Došel jsem také do bodu, kdy jsem nevěděl, kam dál posunout svůj projekt. Mohl jsem otevřít další tělocvičnu, ale to už pro mě nebyla výzva, protože jsem věděl, že to zvládnu. Větší kroky, kam by se projekt mohl posunout, byly zase tak vzdálené a nejisté, že jsem na to neměl energii. Ztratil jsem motivaci. Byl jsem blízko k tomu, abych všechno zavřel a skončil.

Fakt jsi uvažoval o tom, že to zavřeš?

Ano. Ale nechtěl jsem trenéry připravit o práci a studenty o místo, kde cvičit, i když jsem sám pochyboval o smyslu toho všeho. Rozhodl jsem se, že to budu řešit tak, že začnu víc skákat z letadla.

To asi nebylo nejšťastnější rozhodnutí.

Musím říct, že to byla skvělá sezóna z pohledu skákání. Udělal jsem 250 seskoků na nejkrásnějších místech v Evropě. Bylo to úžasné, ale zároveň to znamenalo hodně cestování, což bylo fyzicky i psychicky náročné. Skydiving není o adrenalinu, jak si lidé často myslí. Je to extrémně technický sport, kde sebemenší pohyb může ovlivnit, kam letíš, což je nebezpečné. Ten rok jsem udělal velký pokrok, ale… štěstí jsem v tom nenašel.

Zní to, že jsi šel proti tomu, co jsi sám hlásal – že když máš stres, není dobré zvyšovat zátěž.

Přesně tak. Začal jsem pochybovat o sobě i o tom, co dělám. Nemohl jsem psát články nebo příspěvky, protože jsem sám nedodržoval to, co jsem doporučoval. Ten pocit, že jdu proti svým vlastním zásadám, mě táhl ještě hlouběji.

Co tě z toho dostalo?

Paradoxně covid. Ten začátek byl hrozně zvláštní, ale fascinující. Lidé si začali pomáhat, šili roušky, rozváželi věci. My jsme rozvezli dezinfekci, půjčili naše vybavení studentům a začali dělat cvičení na doma. Ty první videa byla jednoduchá, točená na mobil, ale pomohla nám udržet studenty aktivní.

Začal jsem mít pocit, že na tom záleží. Na konci prvního lockdownu jsem se cítil jinak. Našel jsem v sobě znovu smysl.

Vy jste tehdy začali dělat takové cvičení doma, o kterém jsi sám říkal, že bylo docela produkčně hrozné...

My jsme dělali několik věcí. Než jsme se dozvěděli, že naše gymy zavřou, tak jsme navyráběli hromadu dezinfekce. Prostě jsme toho měli hodně, protože jsme mysleli, že budeme třeba v provozu, ale že budou nějaká přísná hygienická pravidla. Pak nás zavřeli, takže jsme seděli v gymu s litry dezinfekce. První věc, co jsme udělali, byla, že jsme to vzali a rozvezli nějakým domovům důchodců. Druhá věcí bylo vzít veškeré naše vybavení — kettlebells, činky, prostě všechno, co se vešlo do dodávky — a rozvezli jsme to našim studentům, kteří byli doma.

Pak jsme začali dělat iniciativu „utrácení na rohu” na podporu malých lokálních podniků. Říkali jsme si, že v roce 2008, jak byla ta krize, to odnesly právě malé podniky. A my bychom chtěli trošku těm malým obchůdkům pomoct, aby i po čtrnáctidenním lockdownu zůstaly. Takže jsme udělali takovouhle iniciativu. Možná to nemělo žádný dopad, ale minimálně nám to dalo nějaký smysl. A měli jsme videa, která točili naši trenéři v obýváku na mobil. Ta první videa nebyla nikdy veřejná, to bylo jen pro naše studenty. Idea byla udržet lidi v chodu, aby se k nám chtěli vrátit, až se znovu otevře. Kdyby tři měsíce seděli doma a přibrali deset kilo, asi by už zpátky nechtěli.

To bylo vlastně to, co mě dostalo z mentálního marastu. Už to nebylo o tom, jestli se mi něco chce nebo nechce dělat. Bylo to o tom, že když něco nebudeme dělat, tak to umře, a to jsem nechtěl. No a na konci prvního lockdownu, někdy v dubnu nebo květnu 2020, jsme dostali zpětnou vazbu od studentů. Říkali, že díky těm videím a tomu, že si dvakrát týdně zacvičili v obýváku, se z toho nezbláznili. A já si říkal – aha, ono to má smysl. Možná to, co děláme, není blbost.

Vrátil jsem se do pracovního procesu a mezi lidi. Dneska jsem po sedmi letech zpátky na pozici šéftrenéra. Dokonce jsem se vrátil i na pozici trenéra, mám teď dvakrát týdně na Smíchově tréninky. To je to, co na té práci miluju – být tam s lidmi, trénovat s nimi a posouvat trenérský tým dopředu. Vzděláváme všechny naše trenéry sami. To je můj návrat.

Jak se změnil tvůj přístup k práci před krizí a po ní? Říkal jsi, že po vyhoření se o sebe staráš, jako bys se staral o druhé. Jak se o sebe staráš teď?

Ten konec roku je náročný. Procházíme rozvodem s jednou z našich poboček, což je větší sousto, než jsme čekali. Do toho děláme naši běžnou agendu. První věc, na kterou se soustředím, je spánkový režim. Když mám náročné období, chodím dřív spát. Klidně jako starý dědek v půl deváté nebo devět, ale je to potřeba. Když se dobře vyspím, probudím se do dobré nálady, což je klíčové.

Druhá věc je, v jakém úzkém kruhu se pohybuju. Platí klišé, že jsi součet pěti lidí, kolem kterých jsi. Je důležité si vybírat, s kým trávíš čas. Stejně jako je v pořádku ukončit romantický vztah, který nedává smysl, je v pořádku ukončit i kamarádský nebo pracovní vztah, pokud tě interakce s druhým člověkem spíš vybíjí než nabíjí. Dobrý lakmusový papírek je sledovat, jak druhá strana reaguje na tvé dobré zprávy. Pokud ti fandí, je to člověk, kterého si chceš nechat. Pokud to ignoruje nebo otočí jinam, je to dobrý signál pro ukončení.

Co bylo tím smyslem, který jsi ztratil a pak našel? Je to pomoc lidem nebo něco jiného?

Asi mám nějaký pedagogický fetiš. Rád stojím před lidmi a dělám chytrého, to určitě hraje roli. Ale obecně… chtěl jsem na smrtelné posteli vědět, že jsem dělal něco smysluplného. Nechtěl jsem si říkat, že jsem celý život prodával pojištění nebo předražené hrnce. Chtěl jsem odcházet s pocitem, že jsem někomu pomohl, ukázal, jak se o sebe líp starat. To zatím nějak naplňuju.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?

Škoda, zatím tu nic není. Budeme rádi za komentář.