Captain Fawcett: Knihy typu Jak se stát bohatým jsou kraviny. Když máte nápad, tak to prostě vyjde.
23.9. 2023, Aidan Macready
Je mu šestašedesát, ale energie má na rozdávání. On sám tvrdí, že je to tím, že do osmadvaceti let se jenom flákal. Realitou ale je, že Richie Finney (alias Captain Fawcett) dokázal vybudovat jednu z nejznámějších firem na světě, která vyrábí produkty (nejen) pro vousy. I přes obří úspěch své firmy ale zůstal celoživotním rebelem, pro kterého je ze všeho nejdůležitější opravdovost. Richie se nedávno vydal na své motorce na 8 tisíc kilometrů dlouhou cestu po 13 zemích. Na jedné ze svých prvních zastávek se zastavil i u nás v Gentleman Store, prošel s námi Prahu a společně jsme si popovídali o jeho filmové minulosti, motorkách a samozřejmě byznysu s pánskou vousáčskou kosmetikou. Neuvěřitelně autentický rozhovor o tom, jak bez ekonomického vzdělání a odborných knih vybudovat světově úspěšnou firmu, necháváme v původním znění, i s několika ne zcela jemnými výrazy. Takový totiž Richie je - někdy ne úplně jemný, ale zato autentický, opravdový a vtipný. Užijte si ho!
Dan Drobný: Dobrý den, Richie! Jak jste se dnes dostal do Prahy?
Dobré odpoledne. Do Prahy jsem se dostal už včera večer a přijel jsem na motorce až z Anglie.
DD: Kolik zemí jste už projel na téhle cestě?
Celkem chci projet 13 zemí a svoji cestu jsem rozdělil do třech částí. Zatím jsem projel jen Francii, Holandsko, Německo, Belgii a teď Českou republiku, ale ještě toho mám hodně před sebou.
DD: A jaký je váš další cíl?
Zítra bych měl být ve Vídni, s trochou štěstí. A pak z Vídně na Budapešť, pak do Rumunska, Bulharskem do Sofie a pak zpátky nahoru přes Srbsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Lublaň, což je Slovinsko, Itálii, pak Curych, Švýcarsko, Švýcarskem na Německo a do Paříže.
DD: To je ale výlet!
Aidan Macready: Kolik je to kilometrů?
Celkově, když pojedete po dálnici, to má asi 8000 kilometrů, což ale dělat nebudu. Rád jezdím delší cestou. Není zajímavé jezdit po dálnicích, protože jsou v každé zemi stejné. Co je opravdu pěkné, je dostat se do užších uliček, ale někdy na to taky nemám čas.
AM: Jste vášnivý motorkář a tady v Česku se o naší motorkářské kultuře dá něco říct. Nejenže jsme v minulosti měli několik známých motocyklových značek, ale i náš současný prezident je velmi vášnivý motorkář. Mají motocykly takovou historii i v Británii?
Samozřejmě znám české motorky Jawa, s nimi se jezdí speedway. Dodnes v Anglii, kde je speedway tak trochu skomírající vášní, existují nějaké motokluby a město, kde žiju, má známý speedway klub. Jawa je tam stále nejoblíbenější značkou. Motorky mají v Česku velkou historii. A stejně tak Anglie měla neuvěřitelnou historii motorek. Motorky jsou u nás asi 150 let, ale na začátku 60. let se do Anglie začaly dovážet japonské motorky, kterým ty britské nemohly konkurovat. A mnoho britských motorek vlastně úplně vymizelo. Teď občas uvidíte motorky, které sice používají své staré britské názvy, ale vyrábí se v Indii. Někdo mě za to zabije, ale myslím si, že můžu říct, že neexistuje britský motocyklový průmysl jako takový. Nic na tomhle světě už není jako dřív.
AM: Jezdíte někdy autem?
Jezdím.
AM: A je to nudnější než motorka?
Daleko. Auto je prostě doprava z bodu A do bodu B. Když potřebuju převézt spoustu krabic, když jedu na výstavu nebo něco jiného, tak se mi to hodí. Existuje slavný citát Harleyho Davidsona, kdybych ho ale měl parafrázovat, tak ho nejspíš nepochopíte... Je to trochu jako mluvit s někým o LSD. Pokud jste nikdy neměli LSD, můžu vám popsat všechny ty barvy a všechny ty pocity, ale nepochopíte to. A s motorkou je to úplně stejné. Na jízdě na motorce je něco neuvěřitelně osvobozujícího – ta silnice, ty vůně, člověk je s ní opravdu tak trochu propojený.
AM: Na druhou stranu je to dost nebezpečné.
Všechno – celý život je nebezpečný. Kolik známe lidí, kteří podlehli nějakému druhu rakoviny nebo něčemu jinému? Narodili jsme se, abychom nakonec zemřeli. Jasně, je to nebezpečné, ale svůj život bereme do rukou pokaždé, když přecházíme silnici nebo nasedáme do letadla. Kdo ví, kdy náš čas vyprší. Jasně, musíte jezdit opatrně, musíte jezdit bezpečně a musíte se chovat ke každému člověku v provozu, jako by se chystal udělat tu nejnesmyslnější věc, takže byste měli jezdit defenzivně. Kdybychom však žili svůj život bez jakéhokoli risku, byl by to velmi, velmi nudný život.
AM: Měl jste na motorce někdy nehodu?
Měl. Měl jsem docela vážný úraz ramene, ke kterému došlo vlastně při off-road jízdě v Jihoafrické republice. Byl jsem ve více nehodách a měl jsem i několik přátel, kteří měli smrtelné úrazy, ale to by vám v jízdě na motorce bránit nemělo. Myslím si, že je to špatný přístup. To by nám řekli naši rodiče. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem si stavěl motocykl na míru. V časopisech se vždycky psalo, aha, tenhle kousek je od tohohle, rám je od tohohle, lakování takové, chrom takový, byl to celý seznam lidí. A já nikdy nezapomenu, jak jsem se podepisoval pod tuhle mnou postavenou motorku, a napsal jsem, že bych chtěl poděkovat své přítelkyni, jejíž telefonní číslo už není volné, a své matce, která mi nechtěla dovolit jezdit na motorce.
DD: Kolik motorek jste vlastnil?
Asi... čtrnáct nebo patnáct. Dvě jsem prodal. A to mě dodnes mrzí. Takže jich mám 12.
DD: To je docela dost.
Je to docela dost, ale pravda je ta, že jsem tak zaneprázdněný, že na ně nemám moc čas. A to je docela smutné. Captaina Fawcetta jsem začal v kuchyni asi před 14 lety a od té doby mi ta firma zabrala skoro každou volnou chvíli. Stále jsem pro ni velmi zapálený, ale pokud vedete firmu, samozřejmě vám to ubere i mnoho spánku. Probudíte se uprostřed noci a přemýšlíte o spoustě věcí. Takže moje vášeň pro motorky, i když jsem kromě Jižní Ameriky projel prakticky celý svět, opravdu ustoupila do pozadí. Teprve v poslední době, když jsem sehnal výrobního ředitele, jsem se tomu zase začal věnovat. Pořád si ale neberu dovolenou, neberu si volno. Každý rok jsem akorát dělal akci, která se jmenuje Holičská jízda (Barber’s ride, pozn. red.) a která vybírá peníze pro Make-a-Wish – terminálně nemocné děti. Do dnešního dne jsme pro Make-a-Wish vybrali přes 150 000 liber. Takže každoročně pořádáme jízdu na motorkách. Loni to bylo v Irsku a myslím, že příští rok to bude vlastně v Evropě – a je to něco, k čemu se může připojit každý, nezáleží na tom, jakou máte motorku. Takže to je taková moje každoroční dovolená, i když jsem jeden z organizátorů a zakladatelů, takže je to vlastně taky práce. První volno mám tedy až letos. Myslím, že celá ta cesta, kterou teď jedu, čítá 23 zemí, celkem mi to zabere 10 týdnů. Je to prostě výzva. 8000 km, 13 zemí za 30 dní. Navštěvuju zákazníky, navštěvuju distributory, upevňuju obchodní vztahy a vytvářím nové.
AM: Mohl byste získat Guinnessův rekord za nejambicióznější služební cestu.
Možná. Je to vzrušující, ale ve skutečnosti je to zase jen pracovní projekt.
DD: Musím říct, že obdivuji vaši energii.
Jo, to asi jo. No, je mi 66 let, takže už trochu stárnu. Některé věci už nefungují tak jako dřív, což je sice dáno věkem, ale myslím, že věk je ve skutečnosti motivace. Nezastavím se, dokud nepadnu, ale stejně to tak jednou skončí. Jednou padnu.
AM: Z toho, co začalo před 14 lety v Richieho kuchyni, je dnes kvetoucí firma, která nabízí vosk na knír, krém po tetování a všechno mezi tím. Vlastně prodáváte i kávu. Ta je k čemu?
Myslím, že je to opravdu zajímavé, protože Captain Fawcett má skvělou historii. Je to pocta viktoriánským a edwardiánským objevitelům. Je to trochu bez servítků, víte, představa pěti viktoriánských chlapů s voskovanými kníry, kteří jsou obklopeni pěti nebo šesti tisíci nepřáteli a dívají se na sebe, říkají si ty své groteskní britské fráze. Takže je to lehce vtipné, zesměšňující britskou vlastnost zachovat si „pevný horní ret” (stiff upper lip, znamenající být tvrdý tváří v tvář nebezpečí, pozn. red.) – což je jeden z našich znaků, protože víme, že v dnešní době je to potřeba. Naši prarodiče nebo praprarodiče viděli různé hrozné věci a často o nich mlčeli. Posttraumatická stresová porucha, tehdy se tomu říkalo shellshock. Dneska už mají lidé tendenci se se svými obavami a úzkostmi svěřovat, a to je dobře. Je dobře se o to podělit. Udržovat si za každou cenu kamennou tvář není v žádném případě nejlepší přístup. Lepší je o potížích mluvit, takže Captain Fawcett je trochu zesměšnění té britské vlastnosti. Všichni máme různé vlastnosti, které budou komiksy a karikatury vždycky zesměšňovat. Nikdy nezapomenu na Asterixe, znáte Asterixe? Ty komiksy byly fantastické.
DD: Jako dítě jsem je miloval.
Byl jeden příběh, Asterix v Británii, kdy Britové bojovali s Římany a nikdo je nemohl najít v půl páté odpoledne, protože se všichni zastavili na čaj.
AM: A vy místo čaje máte kávu.
To jsem odbočil od tématu. Proč děláme kávu? Protože doslova vedle naší továrny je pražírna. A kvůli celé naší myšlence toho objevitelství jsme si řekli, že by bylo fajn prodávat i kávu.
DD: V rozhovoru pro časopis Dapper jste řekl, že jste si vždycky vyráběl vlastní vosk na knír. Proč?
Ano, vosk na knír jsem si vždycky vyráběl sám, i ještě než se z toho stalo podnikání.Vyráběl jsem si ho v kuchyni a dával ho do malých tub na 35mm film, které si asi nepamatujete. Dělal jsem jich možná šest z jedné takové plechovky. Vydržely rok a pak se ten velký hrnec rozbil nebo začal smrdět nebo byl špinavý, tak jsem ho vyhodil a použil jiný. V té době jsem pracoval ve filmovém průmyslu – dělal jsem operátora mikrofonu – a točil jsem nejrůznější filmy. Memphis Belle, Chaplin, Billy Eliott... Moje žena je známá kadeřnice a maskérka, pracovala na Sweeney Toddovi, byla osobní umělkyní Alana Rickmana, takže byla docela známá. Dostala Emmy za práci na Panství Downton. Specializovala se na dobové filmy a dramata. A pak mi jednoho dne řekla, poslyš, ten vosk, co máme v práci, je na hovno. A jestli si prý může vzít trochu mého do práce. A tak to vlastně začalo. A i když jsme se rozrostli, hrdě říkám, že si všechny produkty na vousy a knír stále vyrábíme sami v naší malé továrně. A je to můj původní recept.
DD: A vy osobně dohlížíte na výrobu?
Ne, protože zaměstnanci mají recepty a já mám moc práce. V Captain Fawcett teď pracuje 22 lidí, někteří na dálku, někteří v centrále a tři přímo ve výrobě. Znají všechny moje recepty, takže je to docela jednoduché. I když jednou se stalo, že něco vyrobili a zapomněli tam dát parfém. Nebo tam dali moc parfému, nebo použili špatný parfém, ale jinak je to rutina, jede se podle receptu.
DD: Existuje nějaký výrobek, který jste vždycky chtěl vyrobit, ale nikdy jste se k tomu nedostal?
Diamanty. (směje se) Teď vydáme pudr na vlasy. Začal jsem ale s produkty na vousy a knír. Udělali jsme vosk na knír, a pak kolega, co pomáhal s designem a který je teď provozním ředitelem a spolumajitelem firmy, říkal - začíná to vypadat, že móda s vousy bude téma. A tak jsme začali vyrábět olej na vousy. Pak jsem začal spolupracovat s Rickim Hallem, potkali jsme se v kině. V té době byl prakticky neznámý. Říkal jsem si, že kdyby se chlapi najednou rozhodli, že chtějí dát vousy pryč – mám firmu na plnovousy a kníry – tak bych byl na mizině. Tak jsem se rozhodl vyrobit i produkty na holení. Pak jsem si řekl, no dobře, uděláme i nějaké šampony. Od šamponů jsme pak přešli i k parfémům, které jsou pro nás důležité, dostali jsme za ně spoustu ocenění. Pak přišly na řadu hydratační krémy a peelingy na obličej, pak jsme přidali i vlasové produkty – oleje na vlasy, tonika, spreje s mořskou solí. Celé to byl přirozený vývoj. Každý výrobek stojí na úspěchu – nebo občas i neúspěchu – předchozího výrobku, bez peněz od investorů.
AM: Již dříve jste řekl, že nejste klasický podnikatel. Není to při podnikání trochu handicap?
Velmi zajímavé, že to říkáte, protože já opravdu nemám žádné obchodní vzdělání. Někdo mi vlastně nedávno řekl: "Je ti 66 let, nejsi už trochu starý na to, abys tak tvrdě pracoval?". A já na to, že jsem do svých 28 let nedělal nic. (smích) Byl jsem fakt úplný flákač. Takže to teď doháním. Když jsem chodil s bohatýma holkama – ani nevím jak – tak pokaždé, když mě ta holka přivedla domů, tak bylo vidět, jak její rodiče brečí do a říkají si, co to kurva přivedla domů tentokrát? Jeden z kamarádů některé z těchhle rodin točil filmy. A já si řekl: Proboha, to je ono, budu točit filmy! Jenže jsem neměl ani tušení, jak se s kamerou zachází, tak jsem si udělal jednodenní kurz fotografování a natočil tři amatérské filmy. Ty jsem pak ukázal filmovým školám a náhodou jsem se na jednu dostal. A teď už si ani nepamatuju, jak zněla ta vaše otázka... to je věkem. Jaká byla ta otázka? Jestli jsem byl jsem členem komunistické strany? (smích) (k posluchačům) Kdybyste to viděli, mám před sebou tři chlapy, jo? (včetně fotografa, pozn. red.) Všichni jsou to milí lidé s krásnými vousy, ale jsem zvědavý, jestli se odsud dostanu živý, když tu sedím u stolu a pod nátlakem odpovídám na tyhle otázky. (smích)
AM: Ptal jsem se, jaké to je řídit firmu, když nejste podnikatel.
Aha, jasně. Natáčel jsem filmy a mezi natáčeními jsem pracoval pro jednu motorkářskou společnost. No a z filmové branže jsem se naučil jednu věc – protože jsem pracoval s opravdu špičkovými herci, s významnými lidmi, ale i s idioty – naučil jsem se, že herec se chová přesně tak, jak by se v dané situaci chovala postava, kterou hraje. I když je mimo záběr, je pořád v roli. A od toho, když jste v roli, je už jen malý krůček k tomu, abyste byli on brand, a když jste on brand, jste autentičtí, nemůžete udělat chybu. Takže když přijdete do našeho sídla, je to 900 metrů čtverečních starožitností. Tam se odehrává výroba. Když tam vejdete, jste na place, jste v roli.
AM: Je to pro vás tak jednoduché?
Je to tak jednoduché. A pak ta motorkářská společnost - ti kluci hrozně zkrachovali, dlužili přes čtvrt milionu liber a já se od nich naučil, jak se nemá podnikat. Myslím si, že do toho člověk musí dát všechno. Ne všechno se povede, musíte budovat věci pomalu, ale pak… položil jste mi velmi dobrou otázku, protože loni jsem se přihlásil na kurz u Goldman Sachs. Jmenovalo se to nějak „10 000 malých podniků” a Goldman Sachs to dělá, protože to můžou odepsat na daních. Je to tak trochu charita. Stálo mě to čtyřicet tisíc (liber, pozn. red.). Jediná podmínka byla být ve fázi podnikání, kdy můžete růst, takže můžete mít obrat klidně jen 200 tisíc liber ročně až třeba 3, 4, 5 milionů. Šel jsem na ten kurz s tím, že se naučím něco o podnikání, protože vlastně celou dobu nevím, co dělám. Neměl jsem žádné školení, žádné vzdělání.
Tak jsem šel na ten kurz a první den tam byli ti další lidé se poznámkovými bloky a aplikacemi, co uměli mluvit business jazykem, a já jsem si připadal jako úplný podvodník, protože jsem si říkal, jak se sakra Captain Fawcett dostal tam, kde je dnes, když ani nevím, jak se dává dohromady firma? Pak jsem si ale uvědomil, že je to jako když přijedete do Ameriky a jdete do knihkupectví, jsou tam samé knihy jako Jak se stát podnikatelem, Bohatý táta, chudý táta, Co vás nenaučí na Harvard Business School... to jsou všechno úplné kraviny. Pokud máte nápad, tak se to prostě stane. Nemusíte mít magistra z podnikání ani studovat ekonomii, abyste mohli podnikat, stačí být autentický a trochu obezřetný. Nepřehánějte to, ale věřte si. A když budete arogantní, můžete přijít neúspěch. I já jsem udělal chyby a určitě je ještě udělám, ale nemyslím si, že k podnikání potřebujete studovat obchod, protože vám s touhle stránkou věci může pomoct někdo jiný. Musíte být velmi opatrní, protože je tu spousta žraloků, spousta idiotů, ale opravdu nepotřebujete žádné školení.
AM: Byl kapitán Fawcett sám obchodník?
Kapitán Fawcett? O kapitánu Fawcettovi vám moc neřeknu. Jak jsem řekl, je to velmi složitý člověk. Momentálně je pravděpodobně se svou matkou v Blackpoolu.
DD: A byl kapitán také Angličan? Smíte nám to říct?
Myslím, že kapitán Fawcett je archetypem viktoriánského gentlemana. A řekl bych, že se nebrání troše rošťáctví. (směje se)
DD: To se mi líbí. Jak promyšlený je jeho příběh? Chystáte se o něm někdy napsat třeba knihu?
Myslím, že příběh je u značky nesmírně důležitý, stejně jako herec musí vědět všechno o historii osoby, kterou ztvárňuje. Znáte její život, což znamená, že ten malý mikrokosmos jejich života, který je zaznamenán v rámci té hry nebo filmu, je autentický, protože herci mají z čeho čerpat. Takže téměř každý produkt, který děláme, má autentické pozadí. A pak o tom nemusíte ani přemýšlet, nepotřebujete žádný afekt, protože to tam všechno je. Chci říct, že já kapitánu Fawcettovi věřím, ale někteří lidé nemusí.
DD: Já v něj věřím.
Ano? Děkuji! Moc vám děkuji a děkuji i vám, kapitáne. Teď snad dostanu příplatek.
AM: Co budoucnost pánské kosmetiky? Existuje nějaký produkt, na který široká veřejnost ještě nepřišla?
Myslím, že slovo pánská můžeme rovnou vypustit, protože dnes už je možné dělat v podstatě cokoli. Jsou společnosti jako War Paint, které se přesunuly do pánského make-upu. Můžete mít dneska modré nebo zelené vlasy. Pokud chcete jít po ulici v šatech, nebudete s tím mít v dnešní době problémy. Když jsem vyrůstal v 60. a 70. letech, byl jsem punk-rocker, měl jsem modré vlasy, růžové. Na ulici mě zastavovali, v některých městech mě zmlátili, protože jsem dost často nosil řasenku nebo lak na nehty. To jsou věci, které jsou dnes naprosto běžné, ale vlastně na nich není nic nového. Nové je to, že se teď lidé cítí uvolněněji. Dřív museli patřit k určité skupině. Třeba do určitého klubu nebo kmene, chodit na určitá místa, kde mohli vyjádřit svou identitu a sexualitu. A mohli byste si i pamatovat, že být gay bylo ještě před ne-tak-mnoha lety nelegální. Jeden můj velmi blízký přítel, který je trochu archetypem gaye, je velmi anti-pride, protože vždycky říká: kde byly ty velké společnosti, které teď skáčou na tenhle trend a dělají M&M's se všemi těmi různými barvami nebo bez barev nebo co – kde byly tyhle společnosti, když moji přátelé umírali na AIDS?
No, to jsem odbočil, mluvím široce. Ale myslím, že když položíte otázku, neexistuje jednoduchá odpověď. Není to jednoduché ano nebo ne. Věci mají svůj důvod, a aby lidi měli celý kontext, musí se mluvit. A pak už to není jen názor, ale kvalifikované tvrzení, i když s ním každý nemusí souhlasit. Takže si myslím, že budoucnost pánské péče a kosmetiky je omezená, ale je omezená jen představivostí lidí.
DD: O tomto tématu jsme hovořili již dříve, ale vrátím se o pár kroků zpět. V minulém desetiletí nastal docela velký boom vousů. Chlapi si začali pěstovat velké, husté vousy. Zdálo by se, že vaše firma to téměř předpověděla.
No, nemůžu si za to připsat žádnou zásluhu, protože kdyby mi předvídání šlo, nejspíš bych si v trafice na rohu kupoval zítřejší los. (směje se) Myslím, že za každým úspěšným podnikáním je extrémní množství tvrdé práce. Nepodceňujte to. Lidé mohou začít něco dělat s neuvěřitelným nadšením a po roce bývá vášeň pryč. Vždy je za tím neuvěřitelné množství tvrdé práce, ale také určitá dávka štěstí. A rozhodující je taky načasování. Já si myslím, že jsme měli štěstí, ale žádná velká předpověď se nekonala. Všichni říkali, aha, ta věc s vousy skončila, je to pryč. Dosáhli jsme vrcholu vousů, což je fráze, kterou někteří lidé používali. Myslím, že jsme viděli, že po tom boomu, který tu byl asi před devíti nebo deseti lety, jsme viděli, jak se vousy trochu zkrátily a mužské vlasy naopak trochu prodloužily…Chci říct, že u tohoto stolu jsme čtyři a všichni máme vousy, vidíte? Myslím, že se to vždycky může změnit, ale pokud máte ty správné produkty a lidi, kteří vaší firmě důvěřují, pak jim můžete dodat všechno, co potřebují, ať už mají vousy jakékoli, ať si je chtějí či nechtějí holit. Takže jsem nikdy nic nepředpokládal, ale měli jsme štěstí, svezli jsme se s tím, byli jsme jedni z prvních na trhu.
AM: Jak moc je vousáčská kultura zavedená ve Velké Británii, odkud pocházíte?
Myslím, že kultura vousů je opravdu zajímavá. Za starých časů, v době před sociálními médii, díky nimž je vše okamžité, se zprávy pohybovaly mnohem pomaleji. Takže například móda vždycky začínala ve Velké Británii, Itálii, někdy ve Státech, a pak se přesouvala na východ. Takže skvělým příkladem je, když Petr Veliký navštívil královské dvory evropských králů a královen a všichni jeho muži měli obrovské vousy. Když přijel ke dvorům, vousy už nebyly v módě, a tak se vrátil ke svému dvoru a řekl: Chlapi, chci, abyste si oholili vousy. Samozřejmě se jim do toho nijak zvlášť nechtělo, takže vousy vlastně zdanil. Nevím, jestli jste to věděli, ale měli žeton na vousy. Museli si koupit ten žeton, pokud chtěli mít vousy. Takže móda má tendenci se přesouvat ze západu na východ.
AM: Byly někdy doby, kdy byla plešatá tvář módní záležitostí?
Rozhodně. V Británii – a to je velká věc – bylo povinné mít v armádě knír. Museli jste mít knír. A to skončilo v roce 1917. Tušíte, proč skončila povinnost mít knír?
DD: Nechte mě hádat: potřeba nových vojáků?
Jste na správné stopě. Všichni starší chlapi totiž zemřeli a přicházeli děti, mladí kluci, kterým ještě nerostly vousy, takže museli od téhle povinnosti upustit. A pak samozřejmě přišla sedmdesátá léta. Bylo to jako ve 20. letech, všichni velmi hladce oholení, snad kromě knírku nebo nějakých tenkých proužků.
DD: Ve stylu Clarka Gablea?
Jo, to byly spíš 30. léta, ale přesně tak. Vousy nebyly normou, a tak se časem staly znakem někoho, kdo byl trochu mimo – třeba beatníci. Nebo motorkáři. Nebo hipíci. Takže v 60. a 70. letech, když jste měli vousy, znamenalo to, že jste nějakým způsobem byli na okraji společnosti. Občas by se dalo říct i zneuznáni.
AM: Symbol rebelství.
Ano, symbol rebelie. Kluci, co si nechávají narůst dlouhé vlasy, to určitě znáte, jste ze Států. Lidem byly násilím holeny vlasy ve vězení nebo v armádě. Tím si prošel i Elvis Presley a jeho čupřina. Nikdo nechce lidi, kteří se liší, chtějí, aby byli úplně jednotní. Připomíná mi to skvělou hlášku Jacka Nicholsona ve filmu Bezstarostní jezdci, když sedí u krbu. Říká: „Budou s vámi mluvit o svobodě jednotlivce, ale když se někdy setkají s jednotlivcem, tak je to vyděsí. Vyděsí je to k smrti.”
DD: To je velmi dobře řečeno. Existuje také několik kultur, které si na vousech vyloženě zakládají, například Indie nebo arabský svět. Je to možný trh pro evropské značky, jako je ta vaše?
Když se vrátím k té předchozí otázce, kultura vousů v Británii je stále velká. Byl jsem skoro všude, byl jsem v Rusku i ve Státech. Pořád na mnoha místech existuje kultura vousů a knírů. Ale ti lidé to většinou vnímají jako uměleckou formu - dělají například vousáčskou architekturu, což může, ale nemusí být životaschopný trh. Máme i svého velvyslance. Mám jednoho ambasadora, Fabia, který je „mistrem světa ve vousech” (Beard World Championship, pozn. red.) a který dokonce používá naše produkty. A mám jednu paní z Vancouveru, Christine Hackmanovou, která dělá vlasy. Dělá paruky pro filmy a je také ambasadorkou Captain Fawcett. Takže ta kultura plnovousu a kníru je tu i teď velmi silná. A ta druhá otázka zněla...?
DD: Jestli je to v Indii životaschopné a…
... ano, je tolik různých kultur a vyznání, kde se vousy považují za samozřejmost. Je to velmi zajímavé, protože třeba když byli britští vojáci v Afghánistánu, Afghánci je nebrali vážně, protože neměli vousy. Britové si museli nechat narůst vousy, aby se s nimi Afghánci vůbec bavili. Existují určité kultury - nejsou to hinduisté, jsou to spíš sikhové, ale i některé další oblasti Indie, jako je Pundžáb nebo Rádžastán, kde jsou vousy důležité. V Indii jsem byl často. Jednou jsem vystoupil z letadla a tam byl nějaký chlapík v obleku, vystoupil z první třídy i se svým malým kufříkem na notebook a z nějakého důvodu stál za mnou. Procházeli jsme těmi celníky a ochrankou, všichni měli skvělé kníry, a oni se na mě podívali a řekli: „Pane, máte skvělé vousy, prosím, pojďte tudy.“ A začali dlouze mluvit o vousech a ten chlap vzadu byl naštvanej, protože se snažil rychle dostat do země. Právě nedávno jsme začali dovážet do Indie, protože Indii skutečně vidíme jako velký rostoucí trh. Během pár měsíců předběhla Čínu. Viděl jsem tam lidi v Lamborghini. Potrpí si na nápadné bohatství. Existuje tam sice několik indických značek s podobným zaměřením, ale ty se nevyrovnají výrobkům Captain Fawcett. A samozřejmě další věc je, že jsme velmi populární ve Spojených arabských emirátech a Saúdské Arábii, nejvíc s olejem na vousy Jimmy Niggles, protože jsou v něm zlaté vločky. Nechci moc generalizovat, ale bohatí Arabové se zlatu nebrání.
DD: Je to velmi populární. Jeden z mých zákazníků má holičství a hostí hodně lidí z Bulharska a ti milují olej Jimmy Niggles.
V Bulharsku žije hodně Rusů. V mém hotelu byli taky Rusové. Není nic horšího než narvaná hotelová snídaně formou bufetu. Lidé se tam hrozně hýbou, zavazí, je to jako nějaký bizarní tanec – chodí od stolu ke stolu. Ale je to taky zajímavý mix kultur a lidí doslova z celého světa. A to je možná to, co teď potřebujeme. Ne politiku, to prostě musíme zastavit, protože pokud se skutečně tak trochu nesjednotíme a nedokážeme potlačit některé z těch směšných... Tedy, já jsem Brit, ale nejsem nacionalista. Jsem trochu světák. Jsem motorkář a jako motorkář potkáte dobré i špatné lidi všech barev a vyznání ze všech zemí. A když jste otevřený, tak jsou otevření i oni. Pokud je člověk úzkoprsý, pak se vám neotevřou. Frank Zappa měl fantastický citát: "Vaše mysl je jako padák – nefunguje, pokud není otevřená.”
AM: To je skvělá poznámka na závěr.
Díky. Doufám, že jsem nebyl příliš nudný.
AM: Díky za rozhovor. A hodně štěstí v podnikání a se zbytkem výpravy.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Aidan Macready
Autor článku