Dan Tržil: Oblečení mě vyjadřuje. Jsem zvědavý, autentický a hledající rovnováhu

Dan Tržil je už mnoho let fenoménem české podcastové scény. Jeho podcast Proti Proudu je jeden z nejdéle fungujících a nejposlouchanějších českých podcastů. Dan v něm od roku 2016 zpovídá špičkové české podnikatele, kreativce, sportovce, vědce i myslitele a hledá, co je žene kupředu, co se naučili na cestě životem a jak jdou proti proudu běžného uvažování.

Tentokrát přijal Dan křeslo respondentské v podcastu našem. Byla to pro nás čest, a to rovnou dvojitá, protože jsme ho zároveň mohli obléknout do našeho stylu.

O proměně

K módě má Dan veskrze pragmatický vztah. Jak sám říká, cestování ho naučilo zjednodušovat. Oblečení podle něj má být pohodlné, funkční a nepředstírat víc, než kým člověk je. O to jsme se taky pokusili, navázat na Danovu přirozenou autenticitu. 

Danovo plnobarevné tričko jsme vyměnili za jednoduché, ale příjemné a pohodlné bretaňské proužky od Armor Lux, které svým námořnickým stylem ladí s Danovým klidem a životní filozofií. Kalhoty z krásně přiznaného lnu od Brooksfield zase dodávají italskou eleganci, kterou přirozeně doplňuje lněné sako Charles Tyrwhitt. Hlavu zdobí neskutečně zajímavá věc: docker od Stetsonu. Docker byl kdysi nošený téměř výhradně námořníky v docích, kteří by si mohli mluvou potykat s dlaždiči. Takové doby jsou sice dávno pryč, jeho nízkost a výrazný lem mu však stále propůjčují určitý strohý, ale velmi silný šarm ulice.

Dan má na sobě: 

• Volnočasové sako ze směsi bavlny a lnu Charles Tyrwhitt Cotton/Linen Jacket
• Klasické námořnické tričko Armor Lux Crew Neck Short-Sleeved T-Shirt
• Prémiové lněné kalhoty z Itálie Brooksfield — Marcello Pleated Linen Chinos
• Kožené boat shoes Barbour Wake Boat Shoes
• Víkendovou tašku Mismo Utility Camo
• Kožený pásek o dvou odstínech Barbour Contrast Leather Belt
• Surovou stylovou čepici Stetson Cotton Docker

Dane, ty jsi ve světě podcastů velmi známou osobou, máš za sebou stovky rozhovorů s těmi nejuznávanějšími lidmi v Česku. Jak se teď cítíš na opačné straně mikrofonu?

Je mi samozřejmě přirozenější být na té vaší straně, tedy když rozhovor vedu a posouvám ho. Ale jinak dobrý.

My jsme podcast o módě, stylu a oblékání, tak se musíme zeptat: máš oblíbený kousek oblečení, který rád nosíš?

Možná tahle košile. Mám jich doma fakt málo, většinou nosím tričko a kalhoty. Tuhle jsem si koupil v Guatemale, když jsem potřeboval košili. Takže je to taková moje go-to košile.

Jaký nejbizarnější kousek oblečení máš v šatníku?

Mám jednu mikinu z e-shopu, oversized, barevná, z Číny, se šíleně velkým lvem. Pořídil jsem si ji kvůli dceři, která mi jednou řekla, že si ji mám vzít. Lev je u nás doma takový vtípek. Mám ho i vytetovaného na lýtku.

Oslnit jen tím, čím jsem

Jak to vzniklo?

Chtěl jsem něco geometrického, uvažoval jsem nad zvířetem a lev tam prostě přišel tak nějak sám. Není za tím žádný hluboký důvod. Spíš mi to přišlo jako myšlenka, že ne všechno musí mít hluboký význam. Občas si prostě něco uděláš, protože chceš.

Máš ještě nějaké jiné tetování?

Jedno malé na ruce. Byly to tři čáry, udělal mi to tatér v Mexiku. Zase bez hlubšího důvodu, spíš esteticky.

Říkal jsi, že mikina s lvem je jediný kousek, co sis pořídil online. Proč nenakupuješ přes internet?

Přijde mi to jako otrava. Když si to nemůžu vyzkoušet, nedovedu si představit, jak mi to sedí. Vím, že to jde vrátit, ale prostě se mi do toho nechce. Nakupuju oblečení málo, tak mi internet není blízkej.

Takže jsi módní minimalista?

Rozhodně. To mě naučilo cestování. Nejdřív jsem cestoval s velkým batohem, pak jsem přešel na malý. Víc než kolik toho máš s sebou je o tom, jak se v tom cítíš.

Pak si tě ale ostatní mohou spojit s jedním outfitem. Nevadí ti to?

Vlastně ne. Pro mě je oblékání spíš praktická záležitost. Chci, aby mi bylo pohodlně. Možná to něco říká o mý osobnosti, ale nechci lidi oslnit něčím, co nejsem. Chci, aby mě měli rádi pro to, co opravdu jsem.

Máš nějaký prostor, kam se chodíš „uklidit“? Kam si zajdeš, když potřebuješ klid nebo inspiraci?

Bydlím kousek za Prahou, takže stačí odejít z kanceláře a jsem u lesa. Třeba kavárna Místo v Dejvicích, tam se cítím dobře.

Používáš nějakou kosmetiku?

Nepravidelně. Mám citlivější pleť se sklonem k akné, tak se snažím pleť čistit, někdy použiju krém. Teď si říkám, že bych měl začít pravidelně používat SPF.

Máš nějaký lifehack?

Za největší lifehack považuju cestování. Myslím, že kdyby každý mladý Člověk v Čechách musel na půl roku do zahraničí, dá mu to novou perspektivu. Erasmus, výměnný programy, to jsou věci, co tě posunou.

Jaké podcasty posloucháš?

Většinou zahraniční. Tim Ferriss Show mě inspirovala k Proti proudu. Dnes už si vybírám jen některé díly. Teď mě baví My First Million o online podnikání. Seznam podcastů mám nekonečnej a nestíhám všechno poslouchat.

Posloucháš zpětně i své podcasty?

Dřív jsem to nedělal, ale snažím se. Vždycky si to pustím těsně před vydáním. Pomáhá mi to s reflexí, všimnu si víc detailů, kterých jsem si při rozhovoru nevšiml. A taky to pomáhá zbavit se vaty a opakovaní slov.

Devět roků podcastové samoty

Devět let podcastu je dlouhá doba. Jak vlastně vznikl Proti proudu?

Byl jsem po Erasmu ve Švédsku, cestoval jsem, psal blog, ale psaní mě nebavilo. Chtěl jsem nějaký svůj projekt. Věděl jsem, že umím od všeho trochu, ale nic do hloubky. Tak jsem si řekl, že se budu ptát lidí, kteří už na to přišli.

Podcast jsem založil proto, že jsem sám hledal odpovědi. A věřil jsem, že když to pomůže mně, pomůže to i dalším. Vím, že podnikatelé hledají podnikavý lidi, inspiraci. A je jedno, jestli jsi ve firmě nebo jedeš na vlastní triko. Důležitá je chuť tvořit a dělat něco navíc.

Věděl jsi od začátku, koho chceš zvát?

Ano. A ten společný jmenovatel je dodnes stejný: chci, aby ti lidé byli nejlepší v tom, co dělají v Česku. Jasně, někdy je to subjektivní, ale chci, aby minimálně stáli na špičce. A taky mám určité morální hranice. Chci, aby ti lidé žili v souladu s nějakými hodnotami, které považuji za důležité. Dnes se to celé posunulo víc směrem k otázce, co je to dobrý život a jak si ho postavit podle sebe.

Občas udělám výjimku, když chci rozebrat téma, které aktuálně řeším sám. Nedávno jsem třeba řešil, jak vybrat základní školu pro své dítě, tak jsem si pozval tři hosty a snažil se na to přijít, nejen pro sebe, ale i pro další lidi. Říkal jsem si, že když tohle řeším já, nejsem určitě sám.

Takže ta spojovací linka je vlastně tohle. Ideálně aby měl host něco za sebou, nějaké zkušenosti, které může předávat dál. A úplně nejlepší je, když se tomu člověku povedlo uspět ve dvou nebo třech různých oblastech. Protože, přiznejme si, štěstí hraje v úspěchu velkou roli. Spousta lidí to nepřizná, ale je to tak. A když někdo uspěje opakovaně, je větší šance, že ví něco, co ostatní nevědí.

Byls tehdy neznámý podcaster. Jak těžké bylo získat hosty, které sis přál?

Ze začátku jsem mířil spíš na lidi ze svého okolí. Ale postupně, jak šla kvalita hostů nahoru, bylo snazší se na ně odkazovat. Když máš třeba Martina Veselovského nebo Michala Horáčka, můžeš říct: „Podívejte, ti už tu byli.“ A tím získáváš kredibilitu.

Paradoxně si myslím, že ten první rok a půl byl sice náročný, ale zároveň to bylo nejlepší období. Podcasty byly tehdy nové a pro spoustu lidí osvěžující. Lidi, kteří byli zvyklí na svět médií, si cenili, že tady mají prostor mluvit bez krácení a úprav. Mohli říct, co opravdu cítí, a nic nebylo vytržené z kontextu.

Dnes už to tak není?

Dnes je situace jiná. Podcastů jsou stovky, možná i tisíce. A lidé, kteří jsou známí, dostávají denně hromadu žádostí. Vyniknout mezi nimi je těžké.

Když jsi tehdy někomu řekl, že se živíš podcastem, nepřišlo jim to jako trochu zvláštní práce?

Jasně že jo. Lidi se mě často ptali: „A co děláš kromě těch podcastů?“ A já na to: „Nic. Devět let už jen tohle.“ Dnes už to není tak zvláštní, jsou tu podcasty, které vydělávají velké peníze. Ale pořád jich není moc. Možná se dají spočítat na prstech dvou rukou.

Formát pánem

Můžeš říct, kolik si podcastem vyděláš ty?

Je to zajímavé. Já jsem to sám z lidí v byznysovém podcastu tahal, ale přitom jsem si uvědomil, že sám o tom nemluvím moc otevřeně. Možná proto, že nechci, aby to věděli všichni. Často jsem to spíš zlehčoval…

Dobře, tak jak vlastně podcast vydělává peníze?

Jsou tři hlavní cesty. První: zavřít část obsahu za paywall, třeba přes Patreon, a říct: „Chcete zbytek epizody? Dejte stovku měsíčně.“ To v Česku frčí. Druhá: domluvit se s partnerem, třeba s Gentleman Store: „Poslouchá mě tolik lidí, jsou to ti a ti lidé, nechcete být partner?“ A třetí: dělat podcast jako součást vlastního brandu nebo obsahu, který zviditelňuje značku.

Já od začátku dělal ještě jednu věc: nabízel jsem firmám, že jim pomůžu vytvořit vlastní podcast. V době, kdy mě ještě moc lidí neposlouchalo, jsem neměl čísla na reklamu, ale mohl jsem říct: „Tady je nový formát komunikace, který má hloubku. Ne jen status na Facebooku, ale… půlhodinový rozhovor.“ A to dělám doteď. Jsem něco jako konzultant nebo mini agentura, která firmám radí, nebo podcasty rovnou vytváří.

Kolik musí mít podcast poslechů, aby byl pro firmy zajímavý?

YouTube nebo Reels je jiný svět, tomu se moc nevěnuju. Podcastová reklama je u nás pořád v plenkách. Nikdo pořádně neví, kolik co stojí a jak to dělat. Já třeba prodávám reklamu v Proti proudu zhruba za jednu korunu za poslech, což je horní hranice. V Americe je to od třiceti haléřů do koruny.

Takže když máš tisíc posluchačů, můžeš teoreticky chtít tisíc korun za reklamu. U nás to tak jednoduché není, hodně záleží na tvém obchodnickém umu a schopnosti to obhájit. Já radši pracuju s pár dlouhodobými partnery, kteří jsou spokojení, než neustále shánět nové.

Mluvil jsi o tom, že podcasty u nás často nemají příběh. Jak jsi to dělal ty? Přišel ten příběh s hosty, nebo jsi ho do podcastu cíleně vnášel?

Je – a vždycky to byla – kombinace. Formát hraje velkou roli. Moje vzory jsou třeba Daniel Stach nebo Martin Veselovský. Snažím se být moderátor, který nechává svítit hosta a sám zůstává v pozadí. To je fajn, ale omezuje mě to v tom, jak moc mohu vnášet svůj vlastní příběh.

Teď přemýšlím, že začnu víc mluvit o tom, že moje mise je pomoci milionu Čechů žít naplněnější život. Pomalu to do podcastu dostávám. Ale je to dlouhodobá práce a těžko říct, jak moc to lidi vnímají.

Jak se na hosty připravuješ?

Dnes už mnohem míň než dřív. Dřív jsem se připravoval důkladně, dnes je pro mě důležitější flow a naladění na hosta. Udělám si přípravu, ale během rozhovoru se na ni ani nedívám – spíš vím, kam to chci směřovat.

Zajímavý poznatek jsem měl u rozhovoru s Michalem Horáčkem. Věděl jsem, že pro něj neúspěšná prezidentská kampaň byla zklamání, tak jsem se na to neptal. Ale zpětně jsem si uvědomil, že i když to vím já, neznamená to, že to ví posluchači. Takže dnes už třeba záměrně nesleduju ostatní rozhovory s mými hosty, abych zůstal přirozeně zvědavý.

Říkal jsi, že je důležité se na hosta naladit. Jsi přirozeně empatický, nebo máš nějaký trik, jak to udělat?

Podle osobnostních testů prý nemám empatii jako silnou stránku. Ale myslím si, že hodně záleží, jestli tu empatii chceš zapnout. Já si zvu jen lidi, o které mám opravdu zájem. Nezvu si známé tváře jen kvůli číslům, pokud mě ti lidé sami nezajímají.

Díky tomu je pro mě mnohem jednodušší být empatický. Cítím vděčnost, že přede mnou sedí někdo zajímavý a já se ho můžu hodinu ptát. Ale v běžném životě jsem v empatii spíš trochu neandrtálec.

Takže tě žene hlavně zájem?

Přesně. Moje „superschopnost“ je zvědavost. Jsem taková houba.

Rakety z Forbesu

Co děláš, když se ti hosta nedaří otevřít?

Záleží případ od případu. Někdy se to prostě nepovede a ty rozhovory jsou pak třeba kratší. Lidi to poznají, kouknou se a je jasné, že to nedopadlo. Ale hraje tam roli spousta faktorů, které neovlivníš. Třeba co se tomu hostovi stalo předtím.

Jsou i techniky, jak člověka otevřít. Slyšel jsem třeba, že v DVTV dávají hostům na začátku nepříjemnou otázku, která je rozhodí. Nevím, jestli je to pravda, ale údajně to dělá třeba Martin Veselovský. Nebo existuje taktika, že sám řekneš něco osobnějšího. Tím hosta podvědomě vybídneš, aby taky otevřel něco osobního. Ale neřekl bych, že to používám vědomě. Možná to v sobě člověk má už pod kůží.

Studoval jsi, jak vést rozhovor?

Četl jsem články, ne přímo knihu nebo že bych to nějak studoval. Ale věřím, že výsledná kvalita podcastu je tak dobrá, jak dobrý je ten, kdo ho tvoří. Stejně jako firma odráží kvality svého zakladatele. Takže se nesoustředím na techniky, ale na to, jak se zlepšovat jako člověk, kterého baví si s lidmi povídat.

Stalo se ti někdy, že sis vybral hosta a netrefil ses?

Jo, párkrát se to stalo. Hlavně u byznysových rozhovorů. Někdy to vypadá nadějně, ale pak to vlastně není tak zajímavé. V Proti proudu mám ale laťku nastavenou hodně vysoko a výběrem jsem fakt posedlý. Některé lidi mám v hledáčku roky a čekám, až přijde jejich čas.

Čekáš, než přijde ten správný moment, nebo než pozvání přijmou?

Obojí. Někdy vidím, že je někdo na dobré cestě, ale že ještě potřebuje čas, aby měl co předat. V Proti proudu si většinou zvu lidi jen jednou, málokdy dvakrát. A tak chci, aby to bylo ve chvíli, kdy už mají co říct.

Napadá tě konkrétní jméno, na které aktuálně čekáš?

Teď z hlavy ne, ale třeba u kluků z podcastu Brain We Are jsem to měl přesně tak. Znal jsem je dlouho, i jsem jim radil, ale čekal jsem, až přijde ten správný moment. Dělají chytrý obsah, což se těžko prosazuje, a chtěl jsem, aby si prošli svou cestou. Ten úspěch většinou trvá déle, než si myslíme. Ne všichni jsou rakety z Forbesu.

Byl naopak někdo, od koho jsi moc nečekal, a úplně tě ohromil?

Jo, třeba Václav Novák. Nejdřív jsem ho chtěl do BYZNYScastu, ale pak jsem zjistil, že jeho příběh je neuvěřitelný. Emigrace, učení indiánů v Kanadě, MBA v Americe, po revoluci záchrana českých firem Vítkovice a ČSA. A pak rakovina. Byl to neskutečně silný rozhovor. Do té doby nikdy v podcastu nebyl. Měl jsem z toho velkou radost.

Ovlivnil tě někdo z hostů natolik, že ti změnil pohled na život?

Že by mě to otočilo, to asi ne, ale rozhodně mě všichni nějak ovlivnili. Z rozhovorů vznikla i moje kniha, kde jsem shrnul, co se v těch stovkách epizod opakovalo. Mluvím o „pilířích dobrého života“. První je třeba sebepoznání: jak chceš mít dobrý život, když nevíš, co to pro tebe znamená? Lidi často něčeho dosáhnou a pak zjistí, že to nebylo ono. Dělali to třeba pro uznání od táty.

Jsou to často jednoduché, ale zásadní věci. Někdy ti něco řekne pátý člověk v pořadí a až tehdy ti to dojde. Rezonuje to. Takže mě to ovlivňuje spíš v drobných změnách a uvědoměních.

Každý potřebuje vypnout

Jak vybíráš úryvky nebo upoutávky na sítě? Snažíš se o virál, nebo spíš o respekt k hostovi?

To je těžké. Dřív jsem měl i asistenty, co mi s tím pomáhali, ale většinou to dělám sám. Bohužel, dneska ty klipy fungují. Nejradši bych sítě vůbec nedělal, jen dlouhý obsah s kontextem. Ale jako podnikatel mám zodpovědnost i za šíření.

Virální klipy často fungují, když je tam něco negativního, a to mě mrzí. Třeba s Martinem Veselovským: mluvil o odchodu z ČT a pak to sdílely Parlamentní listy a začalo to kolovat v kruzích kolem SPD. Vyznělo to jako důkaz, že je ČT zkorumpovaná. Bylo mi to líto. Stejně tak u jiných hostů.

A často se to ani nevytrhne z kontextu, jen to někdo použije proti nim. A i když to má views, přemýšlím, jestli to za to stojí. Navíc si lidi často celý podcast ani neposlechnou. Takže z toho mám smíšený pocity.

Ovlivnilo tě to v tom, jak dneska vybíráš úryvky?

Možná už tolik nehledám konflikty. Měl jsem třeba Jirku Buriana alias Kapitána Dema. Mluvil o tom, že ho hejtují ostatní rappeři a že ho jednou zastavil Yzomandias. Udělal jsem z toho klip, šířil to Refresher a další, mělo to milion views. Ale celý rozhovor měl sotva tisíc. A Jirka mi pak psal, že to bylo vlastně zbytečný. Mrzelo mě to. Chci dávat věci, co lidem pomáhají, ne honit lajky.

Jak pracuješ s emocemi nebo třeba tichem během rozhovorů? Třeba když nastane moment, který je silný, ale nevíš, jak ho přerušit?

Myslím si, že to pořád ještě neumím úplně dobře. Vím, že ticho může být mocný nástroj a dá se s ním skvěle pracovat. Ale přiznám se, že možná ještě nejsem tak zkušený moderátor, abych dokázal to ticho vědomě udržet a donutit tím hosta k reakci.

Spíš jsem myslela situaci, kdy nastane silná emoce, která tě zasáhne, a ty ztichneš, protože nevíš, jak dál. Třeba když se host během rozhovoru zlomí. Nebo to celé začne být extrémně intenzivní.

Jo, jo, to se občas stane. A je to pak hrozně těžké. Ptát se lidí na nepříjemné věci, i když víš, že o nich mluvit chtějí. Například u rozhovoru s Jasmínou Houdkovou, která otevřeně sdílí příběh svého znásilnění. I když víš, že je s tím nějak vyrovnaná a sama to zveřejňuje, pořád je extrémně náročné pokládat otázky typu: „Jak to probíhalo?“ Je to těžké téma. Možná i proto, že si zvu do podcastu lidi, které si opravdu vybírám, a nedělám moc konfrontační rozhovory, se mi to nestává často.

Ale mám své slabší místo – témata jako nemocné děti nebo tragédie, které se stanou dětem. To je pro mě extrémně těžké. Ale i tehdy se snažím to někam posunout, protože chci, aby lidé z mého podcastu odcházeli s pozitivním pocitem. Aby jim to něco přineslo.

Jsou nějaká témata, do kterých bys nikdy nešel? Něco jako tvoje osobní tabu?

Spíš než tabu bych řekl, že třeba nechci moc řešit politiku. I když jsem se jí výjimečně dotkl, například u komunální politiky, která mi přijde zajímavá a hodně relevantní. Ale jinak se politice spíš vyhýbám. Ne proto, že by nebyla důležitá, ale protože si nejsem jistý, jestli přispívá k tomu „dobrému životu“, o kterém rád mluvím. Takže se jí moc nevěnuju.

A třeba reality show mě taky nezajímají. Ne že bych měl něco proti lidem, kteří je sledují, každý potřebuje vypnout. Ale není to něco, co bych chtěl v podcastu řešit.

Nenarodil jsem se v Ugandě

Říkal jsi, že politika ani stomilionová firma ten dobrý život nepřinese. Ale že mít ho není zase tak těžké. Tak co ten dobrý život podle tebe přináší? Co je klíčem k dobrému životu?

Je to přesně to, co jsem se snažil shrnout v mé knížce: uvědomit si, co pro mě dobrý život znamená. Když se ptali lidí na smrtelné posteli, co jim dávalo smysl, většina z nich zmiňovala vztahy. Blízké lidi. A to je zajímavé, protože ty vztahy občas podceňujeme. Snažíme se dosáhnout různých věcí, ale zapomínáme na ty nejbližší.

Dobrý život je pro mě o klidu, o vztazích, o tom, být v pohodě sám se sebou. Ale není to jednoduché. Není přirozené být neustále v zenu, sedět na zahradě a cítit vesmírnou harmonii. Každý z nás někdy cítí, že má na víc, že by se chtěl zlepšovat. A to je přirozené. Je to hledání rovnováhy mezi spokojeností a ambicemi. Spousta lidí pořád žije v tom módu „až“, až si koupím to auto, až dosáhnu toho cíle, až si postavím dům…

Pak zjistí, že to nestačí. Mluvil jsem s dost lidmi, kteří mi řekli, že prodat firmu nebo postavit dům není konečná. Že to štěstí nepřinese.

To je zajímavý postřeh. Ale co lidé, kteří žijí v chudobě? Pro které je to auto nebo dům reálně nedosažitelné? Není pro ně ten dobrý život mnohem náročnější?

Rozumím tomu. Proto jsem v knížce zařadil i kapitolu o financích. Vím, že když je člověk v exekuci nebo sotva vychází s penězi, je těžké přemýšlet o naplnění nebo dobrém životě. Tam jde hlavně o přežití.

Ale myslím si, že těch peněz většinou není potřeba tolik, kolik si lidé myslí. Jasně, já sám patřím mezi lidi, co vydělávají slušně – třeba sto tisíc měsíčně, takových je v Česku jedno procento. Takže se mi to mluví, uvědomuju si to. Ale je to o perspektivě, třeba když člověk vidí, že pro miliardy lidí není samozřejmost mít teplou vodu nebo elektřinu, dojde mu, že se vlastně máme hodně dobře. Ale chápu, že to není jednoduché si připomínat.

Proto říkáš, že mít dobrý život není tak těžké, jak se zdá?

Přesně tak. Myslím si, že spousta lidí si to zbytečně komplikuje. Mám k tomu i druhé téma, podnikání. Pro mě je to způsob, jak si postavit práci podle sebe a vydělat si slušně. Nemluvím o stomilionech, ale o tom, že jsem si uvědomil, že nejsem ochotný obětovat vše, co by stálo vybudování obří firmy. Znám lidi, co chtějí postavit nový Facebook. Ale když se podíváš na to, co to všechno stojí – čas, zdraví, vztahy – většina lidí by to vlastně nechtěla.

Jednou jsi řekl, že čím víc něco chceš, tím víc si uvědomíš, že to nemáš. Je cesta k dobrému životu i v odpoutání se od toho chtění?

Jo, určitě. Je v tom velká pokora. Myslím si, že součást spokojenosti je i schopnost tolik nechtít. Když si uvědomíš, že Ferrari vlastně nepotřebuješ, nebo že si ho můžeš pronajmout na jeden den a zažít ten pocit… zjistíš, že ti to stačí.

Znám lidi, co si koupili Porsche a pak říkali: „Hele, ono tě to šťastným neudělá.“ Ale je těžké si to uvědomit, dokud si tím neprojdeš. Čistě z knih se to naučit nejde. Potřebujeme si to zažít.

Co děláš, když něco opravdu chceš? Říkal jsi třeba, že chceš Teslu. Jak to dopadlo?

Koupil jsem si e-Golfa. Pro to, co potřebuju, to naprosto stačí. Ale když něco opravdu chceš, měl bys za tím jít. Jen je dobré se nejdřív zamyslet, jestli to opravdu chceš. Pokud ano, tak jasně, plň si sny. O tom to celé je. Hrajeme tady nějakou hru. A vyhráli jsme už tím, že jsme se narodili tady. Kdybychom se narodili v Ugandě, neměli bychom šanci. Takže když máš možnost, jdi za tím, co chceš. Jen měj dost sebepoznání, abys věděl, jestli to chceš opravdu ty, nebo jestli si jen myslíš, že ti to přinese obdiv nebo uznání.

Blížíme se ke konci, ale mám ještě jednu otázku. Posloucháš spoustu příběhů úspěšných lidí. Co pro tebe osobně znamená úspěch dnes – a co znamenal na začátku, když jsi s podcasty začínal?

Dneska je pro mě úspěch žít život tak, abych se snažil udělat svět aspoň o trochu lepší. Minimálně to svoje okolí. A ideálně se u toho bavit. Věci, které dělám, musí být užitečné nebo zábavné pro mě, nebo pro ostatní. Na začátku to asi bylo trochu jinak, člověk přirozeně víc myslí na sebe. Chce, aby to bavilo hlavně jeho. S časem a věkem se to mění. A ne že bych byl starý, ale pár šedin už mám. Třeba když jsem měl v podcastu Veroniku Hurdovou, které tragicky zemřel manžel, když čekala třetí dítě – to, že vůbec zvládla tu situaci a našla v ní pozitivitu, to je pro mě obrovský úspěch.

Nedávno jsem se třeba přestěhoval na vesnici a zažil jsem tam nepříjemný sousedský spor. Mrzelo mě to, protože jsem si užíval, že už nejsem ve městě a že mám sousedy, vztahy… a pak tohle. Ale říkám si: „Jsme zdraví, děti jsou zdravé, co víc bych mohl chtít?“ Snažím se neřešit žabomyší války. Jasně, občas mám špatnou náladu. Ale připomínám si: zdraví, rodina, to je to nejdůležitější.

Myslím si, že není důležité, kolik vyděláváme, ale jak ty peníze vyděláváme. To mě definuje. Vím, že spousta lidí to má jinak, ale tohle jsou moje principy. A úspěch je pro mě žít v souladu s nimi.

Říkal jsi, že důležitější než kolik vyděláváš, je jak vyděláváš. Ale co když 60 % Čechů je nespokojených v práci? Co bys jim poradil?

Změňte to. Ty možnosti tady jsou. Máme nejnižší nezaměstnanost. Neříkám, že každý má začít podnikat, to není pro všechny. Ale myslím si, že dnes je podnikání bezpečnější než kdy jindy. Když si něco našetříš a zkusíš to – i kdyby to nevyšlo – posune tě to. A až se pak půjdeš znovu ucházet o práci, budeš mít za sebou zkušenost, že jsi něco zkusil, něco ses naučil. A to ti může zlepšit pozici.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.