Dan Krejčík: Oblečení je magie. Umí ztrapnit i udělat z vás absolutního frajera
7.11. 2024, Petra Martínková & Filip ProučilDan Krejčík je slavný divadelní, dabingový i seriálový herec. Kromě toho je také spisovatelem, který má na svém kontě už dvě knihy. Ta druhá, Hájemství, vyšla teprve před několika dny. Dan v ní popisuje své dětství v rodině, kde se již po několik generací dědí pohřebácké řemeslo.
I my jsme s ním o jeho dětství mluvili. Zajímalo nás, jak ho pohřební prostředí ovlivnilo, proč se nebojí smrti a co si myslí, že bude „poté“. Mluvili jsme ale i tom, proč ho, přes jeho nepopiratelný talent, třikrát odmítli na DAMU, o tom, jaké pro něj je hrát v dámských šatech a na vysokých podpatcích, nebo o tom, jaké role dostává.
Řeč byla samozřejmě i o oblékání a stylu. Povídali jsme si o inspiraci z Dánska, o minimalismu, který Dana baví, o manšestrácích a širokých kalhotech, o oblečení, ve kterém se člověk může ztratit, nebo o tom, proč se Dan za pět minut dvanáct začal starat o své oblečení, svou pleť a sebe samotného.
Proměna
Danovi je v oblečení blízký minimalismus a nadčasová, kvalitní, pomalá móda. V tom jsme se parádně shodli. Zároveň jsme respektovali jeho zálibu v severském počasí a volnějších střizích. Celý styl jsme maličko posunuli k dospělé eleganci čerstvého třicátníka a na pomoc jsme si vzali značky proslulé prémiovými materiály – Barbour, Portuguese Flannel, Brooksfield a Joshua Ellis.
Dan má na sobě luxusní koženou bundu Brooksfield Padded Jacket, manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos, vlastní bílé tričko a pásek.
Dane, jako se všemi našimi hosty začneme i s tebou několika rychlými otázkami, které se týkají oblékání a stylu. Jaký je tvůj nejpodivnější kousek oblečení?
Myslím si, že je to takový kabát od Lukáše Macháčka, který jsem si koupil v době, kdy jsem neměl skoro vůbec žádné peníze. A myslel jsem si, že ho hodně unosím, ale zjistil jsem, že je strašně krásný na těch modelech, ale na mně zas tak krásný není.
Čím je tenhle kousek nejpodivnější?
Podle mě je z deky. Myslím, že je to taková zvláštní deka, kterou když jsem viděl uvázanou na těch figurínách, tak mi přišlo, že je úplně fantastická. Ale asi jsem prostě kopyto a neumím si to uvázat…
Nosíš ho někdy?
Ne. Je mi to líto, ale visí mi ve skříni. A asi před dvěma týdny jsem vyklízel skříň a držel jsem ho zase v ruce a říkal jsem si, tak já už ho dám pryč, když ho stejně vůbec nenosím. Ale nedal jsem ho pryč a doufám, že se ho jednoho krásného nenaučím uvázat. Teď je podzim, tak by mohl přijít jeho čas.
Dan má na sobě luxusní koženou bundu Brooksfield Padded Jacket, manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos, vlastní bílé tričko a kotníkové boty s otevřeným šněrováním Barbour Bedrock Derby Boots.
Kdo nebo co tě inspiruje?
Já se inspiruji asi hlavně náladou. Ale pokud se bavíme o oblečení, tak se mi to hodně proměňuje. Myslím, že my - devadesátkové děti - jsme si prodělali spoustu různých fází. Takže mám za sebou období, kdy jsem byl EMO, pak jsem byl hipster, pak zase něco jiného. Podle mě jsem byl úplně všechno. A asi čím jsem starší, tak tím víc se dostávám k nějaké jednoduchosti. Ale vím, co mě inspiruje.
Já jsem byl v Dánsku letos, to mě inspiruje. Můj budoucí manžel někdy bude třeba švédský nebo dánský architekt. Protože ten, kdo udělá takhle krásné baráky, tak ten musí být zákonitě v pohodě. Celá ta estetika Dánska, včetně jejich módy, mně přijde úplně přenádherná. A celá Skandinávie je asi něco, co mě baví.
Čím konkrétně? Je to jejich minimalismem?
No, já se pomalu, ale přesto jasně, dostávám k tomu, že nepotřebuji mít moc věcí. Je to asi teď takový trend, ale já jsem mu rád podlehl a docela mi vyhovuje. Radši si koupím dražší věc a učím se o tu věc starat. To jsem dřív vůbec neuměl. Myslím, že ten moment, kdy jsem zjistil, že těch věcí potřebuju méně, byla knížka od Naomi Kleinové, která se jmenovala Bez loga. Popisuje v ní, jakým způsobem se vlastně chovají velké módní koncerny. A samozřejmě my jsme pod velkou nalejvárnou všech těch ekologických věcí.
Víme, že bychom postupem času nemohli dělat skoro nic, protože všechno té planety nějakým způsobem ubližuje. Takže nemůžeme žít úplně a naprosto ekologicky, ale něco dělat můžeme. A tohle ve mně nějakým způsobem hodně zarezonovalo. Myslím si, že jsem docela svědomitě do těch nejhorších obchodů s rychlou módou přestal z 99 % chodit.
Dan má na sobě luxusní koženou bundu Brooksfield Padded Jacket, manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos, vlastní bílé tričko a kotníkové boty s otevřeným šněrováním Barbour Bedrock Derby Boots.
Kde vlastně v Česku nejradši nakupuješ?
Já mám oblíbený obchod, který je na rohu Školské a Řeznické ulice a jmenuje se Basmatee. A tam jsou super věci. Teď jsem tam našel nádherný bomber. Ručně vyšívaný. Oblékl jsem si ho a strašně se mi líbil. A ten pan prodavač říká, budete jediný, kdo ho má, je hodně drahý. Tak jsem se podíval a byl hodně, hodně, hodně drahý. Hodně, hodně. Stál okolo 35 tisíc.
Byl alespoň kožený?
Nebyl. Byl prostě látkový…
Tak to už moc obhájit nemůžu…
Já vím, nejde to obhájit. Ale děkuju, že se snažíš (směje se). Ale má to šťastný konec. Řekl jsem – dobře, tak já si ho vezmu, bylo mi třicet, dám si ho k narozeninám. A v momentě, kdy jsem šel z tý kabinky, tak mi přišlo, jakou budu mít letos zálohu na daně. A když jsem se podíval na tu částku, tak jsem řekl tomu prodavači – zastavte! Já ho nechci, já ho opravdu nechci! A nakonec jsem si ho nekoupil…
Dan má na sobě luxusní koženou bundu Brooksfield Padded Jacket, manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos, vlastní bílé tričko a kotníkové boty s otevřeným šněrováním Barbour Bedrock Derby Boots.
To je šťastný konec?
Ano, ano! Tak jsem si totiž řekl, že s mojí marnivostí to není zas tak strašné, jak jsem si myslel, že to je.
Máš nějakou oblíbenou značku?
To se hodně mění, ale moje asi nejoblíbenější značka celkově je Chanel, který mně přijde fascinující. To je taky estetika, která mě baví. A z těch pánských? V tom se vlastně pořád nějak hledám. Nedávno jsem si pokládal otázku, když člověk chce nosit nějakého českého pánského návrháře, po kom sáhnout. Jasně, máme tady Honzu Černého, který je super, Jirku Kalfaře, Lukáše Macháčka… ale mám pocit, že to sedí vždycky jenom někomu.
Ale líbí se ti víc nějaké originální kousky?
Mně přijde, že s nimi člověk udělá strašně moc parády. Když jich máte pár, tak vám to vydrží několik let a máte dobrý základ. V ten moment pojďme klidně vzít trochu na milost i ty obchody s rychlou módou. Třeba COS je místo, kam občas chodím. Ty kousky jsou vlastně na to, že jsou basic, tak jsou poměrně drahé, ale v podobném duchu. Ono se vlastně říká, že ty nejtrvanlivější kousky jsou ty, které prostě máte vy doma. Nejsou to ty, které si koupíte v sekáči, ani ty, které prostě někde seženete a které vyrobili s takovým a takovým ohledem na planetu, ale prostě ty, které máte doma. A já třeba většinu z kousků, které mám, tak nosím několik let. Když se o ně člověk dobře stará, což se teda teďka učím, tak ty věci vydrží.
Dan má na sobě luxusní koženou bundu Brooksfield Padded Jacket, manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos, vlastní bílé tričko a kotníkové boty s otevřeným šněrováním Barbour Bedrock Derby Boots.
Dane, používáš nějakou kosmetiku?
Já jsem za loňský rok hodně natáčel a během natáčení nás dost líčí. Stejně tak v divadle. Takže nějaká základní péče o pleť je nutná. I když dřív jsem si prostě umyl obličej studenou vodou a hotovo. Ale teď už se snažím být vůči sobě takový šetrnější.
Takže se učíš přístupu sám k sobě?
Ano, za pět minut dvanáct se učím starat se o věci, starat se o pleť, starat se o sebe.
Dneska ráno, když jsi k nám přišel, tak jsi říkal, že jsi vstával v pět ráno. Jsi sova nebo ranní ptáče?
Jsem sova, úplně sova!
Dan má na sobě luxusní koženou bundu Brooksfield Padded Jacket, manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos, vlastní bílé tričko a kotníkové boty s otevřeným šněrováním Barbour Bedrock Derby Boots.
Ale musíš ráno vstávat na natáčení…
Učím se to a myslím si, že už jsem za poslední rok udělal i to, že když se ráno v pět probudím, tak si dám sprchu a kávu a pak se na sebe usměju do zrcadla. Základní věc je starat se o sebe i o to, aby člověk do toho dne šel s dobrou náladou. Když se na sebe podíváte a usmějete se, tak ty svaly se trošku vypnou nahoru. Já se prostě snažím mít i ráno dobrou náladu, i když ji někdy doluju až z paty.
Kam chodíš nejraději na drink a kam chodíš nejraději na jídlo?
Já mám strašně rád asijskou kuchyni. Tu můžu jíst úplně všude. Bydlím v Praze kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad a tam mají skvělé Phở. Tam jsem schopný jít třeba pětkrát týdně a jsem tam úplně šťastný a spokojený. A pak tam máme kousek i skvělou kavárnu, která je jmenuje se Boho Café. Tam jsem taky docela často a vždycky rád.
Dan má na sobě luxusní koženou bundu Brooksfield Padded Jacket, manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos, vlastní bílé tričko a kotníkové boty s otevřeným šněrováním Barbour Bedrock Derby Boots.
Jaké podcasty posloucháš?
Chumelenici. Znáte to? Je to podcast o všem a o ničem, ale je strašně zábavné. Dělá ho Markéta Lukášková, což je spisovatelka a podcasterka – ona má i svůj druhý podcast, který se jmenuje Příběh a je opravdu skvělý. A s ní je to Lucie Petráková, která je rádiová moderátorka. Obě jsou strašně zábavné. Je to pro mě takový lifehack, vždycky příjemný.
Já jinak možná spíš než podcasty poslouchám audioknihy, často a rád. Nevím, jak to máte vy, ale já miluju, když mi někdo čte. Mně to přijde, že to je prostě jedna z nejkrásnějších věcí na světě. I já rád někomu čtu. Na Audiotéce mám spoustu rozposlouchaných knížek a moje oblíbená je teď od Annie Ernaux, kterou načetla krásně Eriška Balcerová a myslím, že se jmenuje Těla.
Když jsme se bavili o tvém oblékání, říkal jsi, že měl nejrůznější módní období. Myslíš, že to, co má člověk na sobě, může do nějaké míry ovlivnit i to, jak se cítí?
Ježišmarja, stoprocentně. A pro mě jako pro herce je ten moment, kdy dostanu kostým, anebo si ho můžu vymyslet, strašně zásadní v tom, jak tu postavu budu hrát. Ještě před herectvím jsem chtěl dělat kostýmy a scénografii, to byl svět, který mě strašně bavil. Ostatně, můj kamarád režisér Kuba Čermák, který se mnou dělal spoustu věcí, tak když mi volá kvůli nějaké práci a roli, kterou mi nabízí, tak mi neříká, o čem ta rola je, ale co budu mít na sobě.
Jednou na Fidlovačce jsme hráli Šakalí léta, muzikál, a já jsem tam zkoušel roli Bejbyho, to je takový ten největší frajer, ve filmu ho hrál Martin Dejdar. Ta postava je taková hodně vystajlovaná a když jsme to zkoušeli na té zkušebně, furt mi to nešlo. Já jsem měl přijít před nějakou garáž a všichni si ze mě měli úplně sednout na zadek, já jsem hrál, jak jsem úplně mega hustý, ale byl jsem spíš hodně trapný. A pak nastal jeden moment – hrál jsem tu roli na tom představení a najednou, jak jsem se oblékl jako ten frajer, tak se to celé proměnilo, nemusel jsem dělat vůbec nic a šlo to samo. Tak to je ta magie toho oblékání.
Dan má na sobě barevnou flanelku ve vzoru kohoutí stopy Portuguese Flannel Abstract Pied Poule a manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos.
V představení Dánská dívka jsi zase hrál v dlouhých večerních dámských šatech – jak ses v tom cítil?
Když jsem se v tom na začátku tak plížil, tak se mi všichni smáli, že chodím jak pradlena z Modřan. Teda, nechci urazit Modřany ani pradleny. Ale zase… taky jsem se v tom proměnil, najednou mi zjemněla gesta, protože ta dámská móda je přeci jenom taková subtilnější, hravější, možná. Zkrátka, najednou jste v nějakých šatech a zjišťujete, co všechno vlastně s tím můžete dělat. Jak vás to promění. Ale trvalo mi dlouho, než jsem se to naučil. Navíc v té hře mám dost vysoké podpatky, takže pár držkopádů tam bylo.
Dane, jak bys definoval svůj vlastní styl?
V srpnu jsem byl v Kodani a teď mám pocit, že bych se moc rád dostal k tomu minimalismu, ve kterém se cítím dobře.
Dobře, ale co ten minimalismus v tvém pojetí znamená?
Vlastně mám rád věci, ve kterých se můžu ztratit.
Dan má na sobě barevnou flanelku ve vzoru kohoutí stopy Portuguese Flannel Abstract Pied Poule a manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos.
Teď máš na sobě bílé triko a oversized svetr – je to to, v čem chodíš nejraději?
Asi ano. A mám rád lněné kalhoty. Vlastně docela přestávám nosit džíny. Nějak mě prostě asi přestaly bavit. Líp se cítím v širokých, klidně i zkrácených kalhotách…
Když jsme spolu fotili, tak tě náš Filip oblékl do manšestráků…
A manšestráky jsou taky super!
Opravdu?
Jo, jsou super. Já si pamatuju, že když jsem byl malý a šel jsem do první nebi druhé třídy, tak mi moji rodiče koupili v sekáči modré manšestráky. A já si říkal – ježiši ne! A pamatuju si, kolikrát jsem kvůli tomu plakal, že v tom nechci chodit. Pak se mi nějakou náhodou zcela záměrně zničily. A teď najednou se vrací. Já jsem si manšestr poměrně nedávno oblékl někde na sebe a řekl jsem si – ty jo, to je vlastně docela zábavné, takové prďácké mi to přijde.
Dan má na sobě barevnou flanelku ve vzoru kohoutí stopy Portuguese Flannel Abstract Pied Poule a manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos.
Ty jsi zmínil své dětství. A právě o něm je tvoje úplně nová kniha Hájemství, která před vyšla teprve před několika dny. Nebylo to úplně tradiční dětství, protože ty jsi žil v rodině, kde se dědilo řemeslo pohřebnictví. Jaká to byla zkušenost, vyrůstat v takovém prostředí?
Já jsem si dlouho říkal o svých rodičích, že prostě nějak podnikají. Ale pak, čím jsem začal být starší a začal jsem pronikat do toho dospěláckého světa, tak se mě čas od času někdo zeptal – a co vlastně dělají vaši? No, mají nějakou firmu. A na co? Tak jsem říkal – no, dělají akce, společenský… ne, dělám si trošku srandu. Jasně že byla doba, kdy jsem se za to styděl, o tom píšu i v té své knize. Ale hodně se to proměňovalo. Na začátku to, z čeho má většina lidí strach, pro mě znamenalo pocit domova a bezpečí. Ať už to byla ta pohřební estetika… my jsme jako nebydleli úplně přesně tam, kde prostě—
—já ti teď něco přečtu: „Na zahradě jsme měli spoustu náhrobků a soch a místo sádrových trpaslíků jsme měli Ježíše na kříži.” Tak je asi logické se potom ptát, jak tě tohle prostředí a taková estetika ovlivnila.
Ale v mrazáku jsme měli normálně mražený hrášek, neměli jsme tam mrtvoly!
Počkej, ale v knížce taky píšeš, že s tátou jsi chodil do mrazáku nasazovat ponožky mrtvému.
To jo, ale tím mrazákem myslím takovou jako chlaďárnu, která je na hřbitově, to jsme neměli doma. To by byla zase ještě jiná knížka… v dětství mi to zkrátka přišlo úplně normální a bavilo mě to. To dítě se dostane na strašně zajímavá místa – na ten hřbitov, máte klíče od kostela… v tomhle směru to bylo krásné. A pak nastala doba, kdy člověk nastupuje do školy, kdy vlastně najednou zjišťujete, v porovnání s těmi ostatními, že to, co vám přišlo do té doby úplně normální, normální úplně není. Třeba když jsme po škole měli někam s kámošema jít, tak jsem říkal – tak pojďte k nám. A oni říkali – ne, ne, ne. Pojď ty spíš k nám. My k vám nechcem. To byl takový moment, kdy člověk trochu zpochybňuje, jestli to, v čem vyrostl, je úplně normální.
Dan má na sobě klasické tričko se širšími pruhy Armor Lux Striped Regular Fit T-Shirt, vlněnou overshirt Portuguese Flannel Labura Herringbone Wool, manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos a kotníkové boty s otevřeným šněrováním Barbour Bedrock Derby Boots.
A teď zpětně se na to koukáš jak? Co ti dalo vyrůstání v takovém prostředí? Jak tě to ovlivnilo?
Já si myslím, že mi to dalo obrovský nadhled. A humor. Já třeba zjišťuju, kolik lidí se v mém okolí bojí smrti. Pro mě vlastně tohle nikdy téma nebylo, protože jsem odmala věděl, že lidé umírají. A to jak staří lidé, tak lidé, kteří jsou třeba stejně staří jako moji rodiče. Věděl jsem, že dokonce umírají i ti, kteří byli třeba stejně staří jako já, děti. To bylo něco, s čím jsem se konfrontoval od dětství. Myslím, že mi to dodalo možná právě ten nadhled.
Možná taky nějakou odvahu, já se spousty věcí nebojím, někdy až podle mě nezdravě, protože já mám pocit, že i když se může stát cokoliv, není třeba se úplně bát. To jsou věci, které mi ta pohřebka asi dala do života a které oceňuju až dneska.
To prostředí, které spoustu lidí děsí, tebe paradoxně přivedlo k tomu, že jsi získal nějaký nadhled nad životem…
No jasně. Když si chci někde odpočinout, nebo když mám pocit, že toho mám plný brejle, tak jdu na hřbitov. Protože se tam prostě cítím vždycky dobře. Jako doma. Zároveň jsem zjistil, že jak jsem tím životem takhle vybavený, že v některých věcech lidem dokážu pomoct. Je to prostě nějaká součást mě, ale taková hezká, mám ji rád. Taky se v té pohřebce děla spousta vtipných věcí, protože je to přesně taková hranice, kdy je něco tak strašně smutné, že se tomu člověk musí někdy zasmát.
Já tady zase něco přečtu: „První spolek, kde jsem byl zapsaný, byl Spolek Přátel Žehu. A místo Mateřídoušky jsem měl časopis Pieta.”
Jo, časopis Pieta píše třeba o tom, jaké jsou nové trendy v kremaci…
Dane, proč si myslíš, že se lidi bojí smrti? Nebo čeho se na ní vlastně bojí?
Já to nevím, protože já se té smrti nebojím. Mně to přijde úplně normální, že prostě všechno jednou končí. A život končí tímhle tím způsobem. Asi to mám takhle i proto, že já mám v sobě vyřešeno, že po tom životě něco je. Určitě po tom životě něco je.
Dan má na sobě klasické tričko se širšími pruhy Armor Lux Striped Regular Fit T-Shirt, vlněnou overshirt Portuguese Flannel Labura Herringbone Wool a manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos.
Jak jsi na to přišel?
Myslím si, že to bylo asi v hodně raném dětství, protože si to nevybavím asi úplně přesně. Ale pamatuju si, že jako dítě jsem vždycky po škole chodil do pohřebky k našim, kde seděla moje maminka. A moje maminka dělala tu práci, že zapisovala s lidmi pohřby. To je podle mě nejhorší práce z celé pohřebky, protože za ten den přijde třeba pět šest různých skupin pozůstalých, kteří jsou pár hodin po tom, co jim někdo odešel a zemřel a jdou sepsat ten pohřeb. Ti lidi většinou hodně plakali. A moje máma je uklidňovala. A čím se uklidňuje? Těmi věcmi, že se spolu zase uvidí, že se jednou znovu potkají.
Teď to zní samozřejmě hodně pateticky, když to říkám bez toho kontextu, ale doopravdy to vůbec není patetické. Vlastně těm lidem dodáváte naději, že – ano, teď to skončilo, ale toho člověka máme někde v srdci a jednou se s ním zase potkáme. A to bylo něco, co jsem slyšel fakt úplně odmalička, a tak jsem si začal prostě takhle myslet. A nikdy jsem to nezpochybňoval a ani to nechci zpochybňovat.
Dane, ty sám říkáš, že pro tebe téma smrti není žádné tabu, Ostatně o tom mluvíš strašně otevřeně. Přesto to pro spoustu lidí může být těžké téma. Počítal jsi s tím, když jsi psal tu knížku, nebo sis spíš říkal, že to budou ty zábavné historky?
To se hodně proměnilo. Na začátku to vypadalo, že to budou zábavné historky, máme spoustu takových urban legend historek, které se vyprávějí pořád dál a dál a ta pohřebka nabaluje i spoustu zábavně bizarních postaviček okolo… ale čím jsem se víc dostával k sobě, tak tím víc jsem začal psát o tom, jak jsem ty věci jako dítě vnímal.
Začal jsem psát o svých rodičích a najednou to zadání bylo, aby to mělo nějaký příběh. Můj příběh. Cesta z pohřebky. U nás je pohřebnictví skutečně rodinná tradice, děláme to už čtvrtou generaci. A u nás se zpočátku ani nepředpokládalo, že já bych to nedělal taky. Což se na jednu stranu může zdát skutečně v dnešním světě úplně cizí, ale bylo to malé město, kde naši tu pohřebku mají, Sobotka a Jičín, a všichni v tom byli takovým způsobem vychováváni, že je to prostě rodinné dědictví, které se předává. A to moje rozhodnutí se z toho vymanit a věnovat se něčemu jinému nebylo úplně jednoduché si prosadit, což je moment, který v té knížce je a vede až do toho dneška.
Ono se říká, že když vám je špatně, tak si máte vzít tužku a papír a máte psát, že se vám uleví. Minimálně já jsem tenhle typ člověka. Tu knížku jsem začal psát ve svém životním období, které bylo hodně smutné. Bylo to chvilku po rozchodu, kdy jsem se ze svého dospěláckého života, ze zámku, kde jsem tehdy žil, vrátil zpátky do domu svých rodičů. Já jsem odešel ve svých osmnácti, teď mi bylo skoro třicet a za tu dobu, za těch dvanáct let jsem tam byl parkrát na víkend, asi stejně jako my všichni, kteří máme rodiny mimo Prahu. A najednou jsem s těmi rodiči strávil strašně moc času, byl jsem tam asi čtyři měsíce.
Člověk to, z čeho odešel, najednou vnímá úplně jinýma očima. A já jsem si řekl, že budu psát veselé historky a pomůžu tím i sám sobě, že mě to tak nakopne. Myslím si, že část té knížky je poměrně veselá, ale u té druhé části jsem si řekl, kdy já budu mít zase takovou příležitost se svými rodiči strávit tolik času. A s babičkou, s dědou, tam vlastně žijí všichni. Pro mě osobně ta knížka má velkou hodnotu v tom, že najednou se s těmi lidmi bavíte o tom, jak to tenkrát vlastně bylo. A zjišťujete, kolik ti lidé můžou vyprávět. Kolik je věcí, na které jste se nikdy nezeptali. Během toho psaní mi došlo, jak fantastická je schopnost lidí vyprávět příběhy. A že každý náš život je příběh, když se umíte dobře ptát.
Dan má na sobě klasické tričko se širšími pruhy Armor Lux Striped Regular Fit T-Shirt, vlněnou overshirt Portuguese Flannel Labura Herringbone Wool a manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos.
Jak se má člověk ideálně vypořádat se smrtí blízkého člověka?
Já si myslím, že si ji musí prostě odžít. Musí tím smutkem projít. A to chce čas. My dneska žijeme ve strašně rychlé době, že máte pocit, že musíte být i rychle v pohodě.
A najednou, když takhle rychle v pohodě nejste, tak jdete za doktorem, který vám předepíše nějaký prášek. Já jsem třeba nedávno měl období, kdy jsem vůbec nemohl spát. A už jsem si řekl, tyjo, to není normální. Bylo to ze spousty stresů, ze spousty změn, ale do toho jsem potřeboval pracovat. A cítil jsem se fakt unavený. Moc nechodím k doktorům, my pohřebáci k doktorům prostě nechodíme, ale tehdy jsem za jedním zašel.
On mi povídá – no tak to je v pořádku, já vám tady předepíšu tyhle antidepresivní pilulky. A já jsem si najednou říkal – tyjo, to je jako takhle jednoduché? Jakože místo toho, abyste si dal čas na to, že si vyřešíte nějaké emoce, nějaké věci, tak vám někdo dá pilulku, která je potlačí, a vy máte pocit, že jste v pohodě? Myslím si, že ten čas vyrovnání se s věcmi je prospěšný.
Jaké se vyrovnávali tví rodiče a tím, že nebudeš pokračovat v tom, co dělali čtyři generace?
To si přečtěte v té knížce! Ale zajímavé je, že to, jakým způsobem moji rodiče vzali například fakt, že jsem na kluky, jsem měl hodně upozaděné. Ale v momentě, kdy jsem znova celý svůj příběh v té knížce vyprávěl, tak se mi spousta věcí spojilo. Proč tak jednali, proč se tak zachovali. Říká se, že aby člověk mohl jít dál, tak se musí vrátit zpátky. Já jsem to tak teda měl.
Ale kromě toho, že jsi spisovatel, autor dvou knížek, tak jsi taky slavný herec. Přesto tě nevzali na DAMU…
Fakt nevzali. Třikrát. A to už jsem v té době hrál.
Dan má na sobě klasické tričko se širšími pruhy Armor Lux Striped Regular Fit T-Shirt, vlněnou overshirt Portuguese Flannel Labura Herringbone Wool a manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos.
To jsi opravdu tak moc toužil po tom být hercem, že tě ani třetí odmítnutí neodradilo?
Já jsem se v dramaťáku, když mi bylo šest, zamiloval do představy být hercem a fakt mi to vydrželo většinu mého života. Chvilku jsem teda měl ještě záchvěv, že bych chtěl být doktor, ale to se k naší rodinné historii jaksi úplně nehodilo.
Ale já jsem jako dítě recitoval na soutěžích a z toho jsem se pak dostal k dabingu. A dabing režírovali divadelní režiséři. Takže jsem se dostal do divadla a v době, kdy jsem se hlásil na DAMU, tak už jsem tu práci vlastně dělal. A proč mě nevzali, to nevím. Předevčírem jsem potkal toho člověka, který mě nevzal do Ulice…
Pardon, byl to ten člověk, co ti vysvětlil, že tě nevzal kvůli tvé sexuální orientaci?
Ano. A já jsem měl takový zásek a říkal jsem si – mám za ním jít a něco mu říct? A pak jsem si říkal, že on si mě třeba vůbec nebude pamatovat. Přitom já si ho pamatuju úplně přesně. Nakonec jsem to neudělal. Zůstává mi ale takovou satisfakcí, že v době, kdy se na DAMU řešila taková kauza, jmenovalo se to „Nemusíš to vydržet” a řešilo se, jakým způsobem pedagogové mají jednat se studenty, co je vlastně ještě OK, a co už fakt ne, tak tenhle člověk tam byl velmi postižený.
V té době, kdy jsem se hlásil na tu školu, už jsem aktivně hrál a tehdy po tom odmítnutí jsem tomu dotyčnému zavolal. Na DAMU je poměrně normální, že vás třeba nevezmou jednou, ale třikrát… chtěl jsem tam zavolat a zeptat se, na čem bych měl pracovat dál a v čem bych se mohl nějakým způsobem zlepšit. A tak jsem tomu člověku zavolal a on mi – nevím jestli zhulenej nebo ovíněnej – to takhle prostě naservíroval z jedné vody na čisto.
Mě to tenkrát strašně zaseklo, protože jsem měl pocit, v těch osmnácti, devatenácti, že je se mnou něco špatně a že kvůli tomu, jakou mám sexuální orientaci, tak nemůžu být herec. Což je hloupost.
Dan má na sobě klasické tričko se širšími pruhy Armor Lux Striped Regular Fit T-Shirt, vlněnou overshirt Portuguese Flannel Labura Herringbone Wool a manšestrové chinos kalhoty Brooksfield Corduroy Pleated Chinos.Na hlavě má minimalistickou jednobarevnou čepici Barbour Pendle Beanie a kolem krku kostkovanou kašmírovou šálu Joshua Ellis Heritage Collection Cashmere Scarf Cross Check.
A takhle ti to řekl? Takhle na rovinu?
Ne, ne. On mi řekl, že jsem teplej jak chcanky a že buzeranta on v ročníku nechce. Ale pojďme si říct, že to je věc, kterou už by dneska udělat nemohl. Ta doba se hodně změnila, i v tom hraní. Ještě třeba před nějakými deseti lety bylo mnohem míň rolí pro LGBT lidi, než je dneska. A když už nějaké byly, tak to většinou byly role nějakých srandovních figurek. Dneska to jsou plnohodnotné krásné velké postavy, které můžeme hrát.
Já hraju hlavně LGBT postavy, není to žádné moje rozhodnutí, prostě mi tak přicházejí. (...) Dlouho jsem v tom hledal logiku a myslím si, že i herec vychází z toho, jaký je. Jak mluvíte, sedíte, jak působíte, jak vypadáte, jak cítíte, jakou máte emoční inteligenci, to je nějaký váš základní stavební kámen k tomu, jak budete vytvářet ty postavy, které hrajete. A sexuální orientace, nebo romantická orientace, to, jakým způsobem vnímáte lásku, tak to vás samozřejmě nějakým způsobem formuje taky. Já nechci znít úplně moc esotericky, ale myslím si, že to jsou věci, které ovlivňují, jakým způsobem působíte na ostatní. A to je asi odůvodnění toho, jakým typem herce se stanete.
Já jsem třeba věděl, že asi nikdy nebudu hrát Ramba, že nebudu hrát tyhle velký borce. Že prostě ty postavy, které budu vytvářet, budou jiné. Myslím si, že DAMU dlouhou dobu fungovala tak, že když se vybírali studenti do ročníků, tak se řeklo, jé super, tahle je prostě krásná blondýna s modrýma očima, má docela hezká prsa, je docela hubená, ta se nám hodí. Tebhle kluk, jo, je vysoký, má velká ramena, ok. Takhle se typologicky pracovalo.
Dnes, když se podíváme třeba na Netflix nebo spoustu filmů, tak herci už rozhodně nesplňují ty základní atributy krásy, kterými jsme například my, devadesátkové děti, formované z televize atd. A ti herci jsou strašně zajímaví a najednou těm svým postavám přinášejí život.
Najednou vypadají jako my a to je skvělé. Já teď třeba budu hrát na České televizi kriminalistu. Moc se těším! Když byly castingy, šel jsem tam s tím, že si jdu jenom pro čárku, protože kdo by mě tam obsadil. A ono to najednou vyšlo. A já jsem říkal – tyjo, nemuseli jste si to nějak vydobýt, ne? A oni říkali – měli jsme o tom nějakou debatu, ale pak jsme si řekli – proč ne.
Dan má na sobě klasické tričko se širšími pruhy Armor Lux Striped Regular Fit T-Shirt, vlněnou overshirt Portuguese Flannel Labura Herringbone Wool a na hlavě má minimalistickou jednobarevnou čepici Barbour Pendle Beanie.
Kolik procent herců v českém prostředí tají svoji orientaci ze strachu, aby měli role nebo nepřišli práci?
Hodně. Já jsem vlastně toho rozhodnutí, jestli to o sebe někde řeknu nebo ne, byl ušetřen, protože mě tenkrát s mým bývalým partnerem Matějem Stropnickým vyoutoval bulvár před volbami. Matěj byl předsedou Strany zelených a asi dva týdny před volbami to najednou prosáklo do novin. Pro mě to bylo zvláštní období, protože do té doby jsem byl Dan Krejčík, herec. A od té doby jsem byl Dan Krejčík, kluk od někoho. A musel jsem s tím nějakým způsobem pracovat. Takže nevím, jak se mám vlastně postavit k těm, kteří tu sexuální orientaci tají, protože se bojí, že by ty role neměli. Nevím, jak bych se já zachoval na jejich místě. Ale kecám, vím. Já bych to asi řekl, protože si myslím, že pro mě ten osobní život je mnohem důležitější než ten pracovní.
Dane, poslední otázka. Tvůj rozhovor pro Radio Prostor měl titulek „Nechci být kretén!” Jak to udělat, aby člověk nebyl kretén?
Já na tom furt pracuju.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku