Dan Bárta: Být rebel je pro život hrozně důležitá věc
8.12. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
Dan Bárta. Jeden z nejslavnějších českých hudebníků všech dob, jedenáctinásobný držitel ceny Anděl, trojnásobný otec, milovník a fotograf přírody a z podstaty rebel. S Danem jsme si povídali mimo jiné o tom, jestli a jak řeší svou image, co mu o jeho stylu říkali kamarádi a stylista, co pro něj znamenaly a znamenají dlouhé vlasy nebo proč je rebelství v životě kluků, mužů a chlapů důležité.
Pro Dana jsem vybrali dva outfity. Základem toho prvního je ikonická voskovaná motorkářská bunda Barbour International Original Waxed Jacket. Pod ni Dan oblékl rovně střiženou minimalistickou košili s propínacím límcem od Portuguese Flannel. Outfit doplnily klasické džíny od Revolution a černé kotníkové boty z dokonalé kůže od tasmánské značky Blundstone.
Základem druhého outfitu je slavná voskovaná bunda v městském designu Barbour International Workers Wax Jacket, která vzdává hold legendárnímu závodníkovi Steveu McQueenovi. Pod ni Dan oblékl jemnou košili s tartanovým vzorem, džíny od Revolution a kožené boty do těžkého (žižkovského) terénu.
Dane, Vy jste poměrně rozpoznatelný, máte dlouhé vlasy, kšiltovku jako poznávací znamení… Kdy a jak jste začal řešit vlastní image, pokud ji tedy řešíte?
No, když člověk sám sebe vidí v zrcadle a připadá si jako idiot, znamená to, že řeší image?
To spíš ne.
Vážně ale, asi se mi nikdy nestalo, že bych stál nahej před zrcadlem o samotě a řekl si, tak co, Danku, co ta tvoje image? Chtělo by to spíš kšiltovku, nebo cylindr? To vůbec. Ale faktem je, že jsou nějaký věci, který jsou pohodlný a člověk se v nich cítí dobře. Pak jsou nějaký věci, o kterých je člověk přesvědčený, že mu sluší a někdy ani nedbá na to, jestli si totéž myslí i okolí…I když těmahle věcma se člověk zabývá většinou kolem dvacátého až třicátého roku, kdy to má biologicko-společenské opodstatnění, a tak většinou chce, aby reakce potenciálního protějšku byla kladná, ale zase nechce podléhat úzu... No a pak je tu další věc - když někam přijdete jako hadrník nebo rozbijete 140 věcí tím, že se tam neohrabaně otáčíte v koženým kabátě až na zem, tak to asi není to, co byste chtěli. První dojem dvakrát neuděláš. Jeden kámoš se mi smál a řiká, ty vole, ty ať na sebe vezmeš cokoliv, vždycky vypadáš dost stejně a taky trochu jako homeless, což je taky těžký ubojovat, uznejte. Párkrát jsem i poprosil nějakýho stylistu, jestli by mě nezkultivoval, ale dopadlo to podobně marně, vlastně mi jeden povídá - jako můžu na tebe navlíct tohle nebo tohle, figuru na to máš, ale povahu moc ne, nebyl bys to ty... A taky každý váš partner vás dycky drobně promění, když to moc neřešíte, jako že si na sobě nějak urputně trváte, no... Na plakátě v bravíčku nicméně sedím do půl těla nahej, bosej a v bílejch džínách se spoustou šňůrek a náhrdelníků kolem krku – kluci z Alice tomu říkali sbírka zvadlejch kůží... Tak já vám teď sám nevím, jestli vlastně vůbec vím, co mluvím :-)
A co vaše dlouhé vlasy, ty nejsou image?
Jsem lempl líná... Ale asi takhle: od mých 15 do 26 byly moje vlasy výrazem toho, že odmítám názor tehdejších autorit, že s dlouhýma vlasama člověk sám sebe degraduje a je společensky nepřijatelný. S tímhle názorem jsem na gymplu bojoval. Dneska se tomu každý gymnazista může smát, ale v době, kdy jsem chodil na gymnázium já, bylo mít dlouhý vlasy nebo na triku napsáno Coca Cola skoro trestný. A kdyby na tom člověk trval, tak to znamenalo podmínečný nebo i reálný vyloučení ze školy, což byl škraloup, který by se s člověkem nesl pořád. Mým tehdejším principem proto bylo mít vlasy co nejdelší a bojovat o každý milimetr. Byl to jednak odpor proti té autoritě a jednak odpor proti tomu, co jsem vnímal jako urážlivé pitomosti. Takže na gymplu jsem sám sobě slíbil, že až mi bude 26, tak přijdu před ten gympl, budu mít mařenu až po pás, postavím se před dveře a budu tam jenom stát a dívat se na všechny. Budu vykřičníkem. Nikdy jsem to nesplnil, protože v těch 26 jsem už viděl, že je to trapný. Mařenu jsem si nechal, pak to rostlo a rostlo, bigbít taky vyžaduje svoje, že, pak jsem dokonce chvílemi propadal takovýmu pocitu, že se v těch vlasech ukrývá nějaká tajemná síla nebo co, takže jsem dlouho bojoval s tím, jestli si je mám, nebo nemám ostříhat. A pak jsem si je jednoho dne z praktických důvodů ostříhal. A zjistil jsem, že se mi strašně ulevilo. Teď je mám občas dlouhý, občas krátký, podle toho, kolik mám hraní a jak mě unavujou prťata, kolik mám času se domluvit s někým, kdo by mě ostříhal...
Z vašeho vyprávění tak trošku vyplývá, že jste podstatou rebel. Je to tak?
Já si myslím, že být rebel je velmi potřebná věc, zejména v pubertě, protože vás to posouvá… Představte si, že jste zebra, například…
Ok, jsem zebra…
Nebo tygr, to máte jedno. Pokud jsem zebra a chci se nějakým způsobem prosadit mezi ostatními, potom se musím cvičit v tom, jak svrhnout stárnoucího samce. Zjednodušeně řečeno, rebelie má vlastně biologickou podstatu a člověk si to v té pubertě prostě cvičí, a potom to s věkem přejde. Myslím si, že to tak má nebo mělo hodně kluků…
Byly u vás drogy součástí revolty, Dane? Netajíte se tím, že jste je bral…
Drogy jsou prevít. Možná si můžete připadat jako rebel, když si dáte v osmnácti jednoho, dva jointy…ale jakmile se dotknete tvrdších drog, tak tam si vlastně člověk s žádným rebelstvím moc nezaskotačí, protože to si prostě dáte jednou, pak si dáte podruhý a potřetí už si dát musíte.. Tvrdost tý drogy neznamená to, do jaký míry vám to zamotá palici, ale do jaký míry je už důležitý vzít si i zítra, pozítří, popozítří. A jak rychle vás pohltí. Samosebou, že je každej člověk jinej. Někdo se úplně zblázní, někdo hrozně promění. Tráva je taky zhoubná, ale mnohem, mnohem dýl jí to trvá, než vás zlomí. Tvrdý drogy vás začarujou tak, že za 14 dní už v tom lítáte a jste prostě v prdeli. Čím jste mladší, tím hůř pro vás. A jestli vám není víc než 30 a nevyděláváte si vlastní peníze a nevyděláváte si jich dost a nemůžete si při práci dovolit fetovat, tak vás to rozbije tak, že budete do konce života čumět.
Vy jste v tom lítal čtyři roky…Jak jste se z toho dostal? Kdy jste si řekl stop?
No, asi po dvou letech nebo po třech mi došlo, že to je vlastně úplnej nesmysl. Že vlastně nemůžu používat slovo svoboda v souvislosti sám se sebou v okamžiku, kdy každý den potřebuju někam naběhnout a udělat si z mozku kostku. To byla jedna věc. Ta druhá… no, zkrátka přiznal jsem se našim, přiznal jsem to sobě, a to byl vlastně ten první krok, kdy jsem začal chápat, že brát drogy je k ničemu. Předesílám, že mi bylo skoro 30 a nebyl jsem v tý fázi, že bych kvůli drogám musel krást nebo měnit práci nebo něco takovýho…A taky jsem nebyl na jehle. Když mi to došlo, pomohla mi jedna kamarádka, Nadia Šafratová, která je teď už zkušená adiktoložka a na mně si to vlastně i trochu cvičila… No a já si to jednoho dne nějak spočetl a v rámci novoročního předsevzetí, což je vlastně až srandovní, tak jsem se rozhodl, jasně uviděl, že už toho bylo dost. A už jsem si ten den nedal. A prodlužoval tu dobu abstinence na další a další dny a týdny, měsíce, roky. To už pak nebylo těžký. Ulevilo se mi. S pomocí člověka, kterému jsem věřil, jsem prostě dospěl k tomu, že mám sílu se vykašlat na něco, o čem už dlouho vím, že je na prd. Takže takhle.
A je nějaký zážitek, který vám utkvěl v paměti a nemůžete ho z ní dostat?
Intenzivní pocity nějakého sebeuvědomění, ale i intenzivní pocity strachu, intenzivní pocity hrůzy. Člověk se vlastně velmi záhy začne zabývat jen sám sebou a svým vnímáním světa. Je to jako by se vám porouchal vysílač a vysílal nepřetržitě, ovšem přijímač na druhé straně to není schopen zvládnout. Vlastně víc než zážitky na pár mejdanech to bylo takový jedno kontinuální nespaní a nabírání, na základě kterýho člověk vymyslel třeba pár písniček a taky spoustu věcí, který byly k ničemu – jako třeba nekonečný paranoidní záchvaty, nebo nějaký debilní bloudění v sobě sama.
Pár písniček? Jaké písničky jste tehdy v těch stavech složil?
Z první desky Illustratosphere, z Předpokládám, melodie, pak myslím melodie Kontrabásníka, věci pro J.A.R… Zjednodušeně řečeno, všechno, co vyšlo od roku 1997 do roku 2000 v sobě má tyhle stopy…
Dane, vy jste původně studoval na rentgenologa… Kdy jste vlastně pochopil, že tíhnete k muzice?
Já jsem věděl už v pěti letech, co je správně, a co ne. Máma i táta se hudbě věnovali, měli hudební sluch, máma měla i nějaká studia, táta kapelu… Asi jsem to po nich zdědil. No, a když jsem byl na gymplu, tak jeden můj kámoš v Kašperských Horách byl kytarista ve skupině, která jezdila po zábavách. Oni byli taková ta muzikantská rodina, kde se to muzikanství dědilo jako řemeslo. A my jsme spolu někdy v mých sedmnácti založili první kapelu. Já jsem to ale po první zkoušce vzdal. Jsem muzikální, i múzický, ale muzikantství se ke mně dostávalo postupně, měl jsem spíš jiné plány a sny – přírodovědu a tak. Ten rentgen, to byla vlastně úplně záchrana, nejvíc biologie z několika posledních šancí, protože jsem po maturitě dostal povolávací rozkaz a musel jsem se nějakým způsobem vyvázat z vojny. Tak jsem prostě zdrhnul na školu, na rentgen do Plzně. Pak jsme se s tím kamarádem potkali v Plzni znovu a on mě zase přitáhl do nějaký kapely, pak jsem se dostal do další a další kapely... A pak jsem jednoho dne jednu spoluzaložil a bylo. Přes týden jsem pracoval v Plzni v nemocnici a o víkendech hrál po zábavách. A jednou jsem za hraní dostal takový peníze, že jsem si dal v té nemocnici padáka. Jednoduše jsem si spočítal, že pokud budu mít stejný peníze za tři dny hraní jako za osm dní práce, tak je hraní jednoznačně výhodnější a můžu se většinu času flákat...
Tak flákání ale úplně nenastalo, v hudbě jste to dotáhl na vrchol… Jaké byly mezníky ve vaší kariéře? Co vás posunulo dál? Byla to třeba písnička On my head, za tu jste dostal Grammy?
Ono, když se člověk dívá zpětně, tak vždycky najde nějaký takový zápichy, který jsou jednoduše komunikovatelný jako třeba Grammy. Ale pro mě osobně to je spíš tohle: hráli jsme s Robertovým Triem v jednom klubu v Liberci. Pár dnů předtím umřel Mac Miller; někdo cizí, mladý a úplně jiný než já mi ho smutně pustil na synovcově svatbě, tak jsem si ho pak poslechl pořádně, živě, na NPR Tiny Desk Concerts…No a při tom našem hraní jsem pak začal schválně trochu jinak frázovat, daleko víc jsem začal přiznávat těžký doby a věděl jsem bezpečně, že jsem se dotkl něčeho strašně důležitýho, on se totiž celý prostor uvnitř tý písně najednou zvětšil a současně napnul...Tenhle moment byl pro mě v tý chvíli důležitější než celá Grammy, to si pamatuju podrobně, jestli mi rozumíte. Ale to není o kariéře, pravda. Prvním milníkem byl Jesus Christ SuperStar, stoprocentně. A tam bych se nedostal bez Alice. A tak dále, vlastně ze dne na den...
Takže ty hudební momenty jsou pro vás důležitější než světská sláva?
No, vlastně světská sláva je taky super. Ale nejlepší je, když je to propojené. Mě to hraní baví čím dál tím víc, ale nejsem si jistej, že bych u toho vydržel se svojí povahou, kdyby na koncerty nechodili lidi. Takže sláva dobrý, nehodlám tím pohrdat. Jsem vděčnej osudu, spoluhráčům a všem lidem, který na nás chodí a mám rád tu práci jako takovou.
A jak je to možné, že vás to baví i po tolika letech?
Protože tomu víc rozumím. Já myslím, že se možná navenek ani nějak moc nezlepšuju, ale ten můj přístup k hudbě je mnohem osobnější, těsnější a uvědomělejší…
Ale v Prostoru X vám Čestmír říká, že váš zpěv je lepší, lepší a lepší.
Takže pán bůh požehnej.
Tak nějaký progres tam tedy asi je, ne?
Čím víc lidí si to bude myslet, tak tím to bude bezvadnější. Hlavně, aby jim to vydrželo i až mi bude 90, kdy už to bude definitivně v prdeli. :-)
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku