Slavný návrhář a výtvarník Česlav Jaroš: Chlap, co se dobře obléká, je king of cool!

Voskované bundy

Košile

Boty

V rozhovoru jsme se bavili o tom, proč chlap, který o sebe pečuje, není zženštilý, ale spíš „king of cool“, co dnešní móda vypovídá o zpohodlnění společnosti nebo jak covid změnil způsob, jakým se oblékáme. Došlo ale i na Steva McQueena, Marlona Branda, nejikoničtější pánské kousky, umělou inteligenci v módě nebo na to, proč může být někdy dost na nic, když začne mužům do šatníku mluvit jejich partnerka.

Česlave, mají čeští muži řešit módu? A proč?

Já slovo móda zase tak úplně nepreferuju. Myslím si, že každý muž by měl mít vlastní styl. A styl je povýšený nad módu, protože móda je něco, co pomíjí, co je poplatné určitému období, kdežto styl zůstává.

V případě, že ten muž styl má a je to silná osobnost, tak ho může nějakým způsobem oživovat, doplňovat, rozšiřovat, ozvláštňovat, ale nemění ho. Protože styl je něco, co je součástí osobnosti. Podléhat módním trendům může podle mě někdo, kdo má módu jako profesi, nebo ji má jako součást náplně, hobby nebo zájmu. Tam těm trendům podléhat může. Ale muž by měl mít styl a móda by tam neměla být dominantou.

Kde má ten styl vzít, jak si ho má začít budovat? Představme si, že jsem dvacetiletý muž a nevím, jestli styl mám, nebo nemám. Je styl to samé jako vkus, míníte tím totéž?

Styl a vkus jsou dvě věci, které jsou vedle sebe. Nemusejí být nutně propojené. K vlastnímu stylu chlap dojde v podstatě časem. Samozřejmě se na to dá najmout stylista, ale nemyslím si, že je to nejlepší řešení, protože stylista to může vidět jinak. Ten muž by měl cítit, kdo je, co je a jak chce působit na svoje okolí. V jaké profesi dělá, v jaké společnosti se pohybuje.

Ten styl se nějakým způsobem usazuje, dozrává, vyzrává. A pak v určitém okamžiku, v určitém věku, třeba ve třiceti, pětatřiceti, se v něm začne cítit dobře, začne se v něm nacházet. Styl se usadí a pak ho už jen doplňujete o tutové věci nebo o doplňky, které ho rozjasní a dají mu novou jiskru.

Takže je to vlastně spíš jazyk, forma komunikace.

Je to určitá forma komunikace, protože každé oblečení je de facto scénický oděv. Vy nějak chcete působit na svoje okolí a chcete, aby vás nějak vidělo. A to je vlastně ta vaše komunikace, to, jak chcete působit na okolí.

Takže stylem dávám najevo, kým jsem, ještě než promluvím. První dojem.

Zcela určitě. Když někam přijdete, ať už je to jednání, návštěva, cokoliv, první dojem je většinou vizuální. Pak je mimický, pak verbální. A vy můžete ovlivnit, jak na svoje okolí působíte.

Znám i muže, kteří ten styl nemůžou najít. Jednak mě zajímá váš názor, jak působí na okolí – jestli na nich je hned poznat, že ten styl nemají. A jednak kde ho mají hledat, když ho najít nedokážou.

Znám spoustu chlapů – možná šedesát procent – kteří ani netuší, že by měli nějaký styl hledat. Je jim to úplně jedno, protože priority mají úplně někde jinde. Mají jiné zájmové okruhy než hledání vlastního stylu. Ale i to je potom vlastně jejich styl.

Proč je vlastně důležité ten styl nacházet, hledat ho, nějakým způsobem se jím zabývat? Co byste jim řekl?

Muž by se tím stylem asi neměl zabývat příliš hloubkově nebo nad ním moc přemýšlet. Ale důležité to je, protože je to součást jeho osobnosti. Je to jako interiér, ve kterém bydlí. Je to součást prostředí, ve kterém se pohybuje.

Když se pohybuje ve stylu nebo v oděvech, které jsou mu blízké a ve kterých se dobře cítí, pak samozřejmě i dobře působí. Dobře se mu vykonává profese, dobře se mu jedná s obchodními partnery, cítí se sebejistě a dobře. Je to podvědomý pocit, který se umocní tím, že má pocit osobního komfortu a jistoty, protože je v tom stylu doma. Kdežto když přijde stylista a vnutí mu úplně jiný styl, nemusí to působit pozitivně. Má na sobě oblečení, barvy, kusy oděvu, které jsou mu vzdálené, a vůbec se v tom nemusí najít. Pak nepůsobí v pohodě.

King of cool

Kdy se ustálil váš styl?

Víte, že já jsem profesně deformovaný, takže jsem tím nějak poznamenaný. Ale myslím si, že někdy v pětadvaceti, šestadvaceti jsem věděl, co chci nosit a v čem se cítím dobře. A pak to samozřejmě dozrávalo až po padesátce, kdy mi došlo, že nemá cenu nakupovat věci podřízené módním trendům, ale že existují určité kusy oděvů, které jsou tutové. Když vsadím na kvalitu, pak už to jen doplňuju o detaily nebo doplňky, které tomu dají současný punc.

Myslíte, že k tomu, aby člověk našel vlastní styl, potřebuje projít obdobím dospívání, mládí, hledání a omylů?

Zcela určitě.

Jaké jste měl omyly vy? Vzpomenete si na nějakou slepou uličku?

Nějaké tam byly. Vzpomínám si třeba, že jsem si nechal ušít křivák (motorkářská bunda se šikmo postaveným, křivým, zipem, pozn. ed.). Líbilo se mi to jako typ oděvu, přišlo mi to úžasně vymyšlené. Měl jsem v podvědomí koženou bundu, kterou ve filmech nosil Marlon Brando nebo James Dean.

Džíny, křivák, motorka.

Přesně. Hrozně se mi to líbilo, ale tím, že nejsem motorkář, to bylo samoúčelné. Nejsem typ, kterému by byl tenhle styl vlastní, takže jsem od něj rychle odešel.

Ale samozřejmě jsem si to musel vyzkoušet, navrhnout, vyrobit, prozkoumat, jak je to udělané a na čem je to postavené. Takový ten styl Harley-Davidson. Vyzkoušel jsem si ho, věděl jsem, o čem to je, a pak jsem ho považoval za slepou uličku. Těch slepých uliček bylo ale víc…

Když jako muž začnu řešit styl, poměrně často narazím na názor, že je to zženštilé. Nevyvrací tenhle předsudek sama historie? Ve Skotsku se nosí sukně, v baroku se muži pudrovali a nosili paruky, růžová byla kdysi mužská barva. Je zženštilé to řešit?

Nesmí se to řešit příliš. Pokud to není součást profese nebo hobby, asi by tomu muž neměl dávat větší důležitost, než je nezbytně nutné. V poslední době jsem měl několik rozhovorů o tom, že se smývá rozdíl mezi pánskou a dámskou módou. Unisexová móda. Moje studentky třeba vůbec nerozlišují pánské a dámské zapínání, protože většina sportswearových typů oděvů, i těch dámských, má pánské zapínání.

Ten styl se mezi pánskou a dámskou módou skutečně smývá, ale to není nic nového. V šedesátých letech byly unisexové věci. Rokoko je zářný příklad, kdy pánská móda byla mnohdy zdobnější než dámská. I v říši zvířat je sameček často nápadnější než samička, protože to má další konotace: navázání kontaktu, upoutání pozornosti a podobně.

A funguje to i obráceně! Mnoho žen, třeba Marlene Dietrich (herečka doby zlaté éry Hollywoodu, původem z Německa, pozn. ed.), mělo maskulinní styl oblékání. Když vezmeme Coco Chanel, která přišla s novou vlnou, vnesla pánské prvky do dámského oblečení. Udělala ženu emancipovanou, v kalhotách, kouřící cigaretu na veřejnosti, s mužskými prvky. Není to nic nového.

Proč se tedy pořád tvrdí, že muži, kteří řeší styl, jsou zženštilí? Je to naše nevzdělanost?

Nevím, kdo to tvrdí. 

U nás v Česku mám pocit, že když muž používá parfém nebo si vezme dvouřadé sako, už je laťka posunutá někam jinam a může být považován za někoho, kdo to řeší až moc...

Myslím si, že když je chlap čistý, voňavý a má na sobě něco, co mu sluší a v čem se cítí dobře, je to normální součást jeho image. Když vezmu inspiraci Hollywoodem, kterou mám rád: tvůrcem stylu byl třeba Steve McQueen. A ten vůbec nebyl zženštilý. To byl chlap jak hrom a dodnes je king of cool. Tvůrce stylu.

James Dean taky.

James Dean, Gary Cooper, Clark Gable, Frank Sinatra. To jsou tvůrci stylu a vůbec nebyli zženštilí. Typy oděvů, které nosili, se v současných kolekcích objevují dodnes. To jsou tutové věci, součást nadčasového stylu. Nepodléhají módě.

Móda bez viníka

Bavili jsme se o různých dekádách. Dá se říct, co současná móda, jak ji pozorujete třeba u svých studentů nebo na ulici, říká o naší době? Říká každá módní etapa něco o době, nebo to tak nefunguje?

Každá módní etapa určitě o době něco říká. Myslím si, že současná móda se hodně změnila obdobím koronaviru. Bohužel. Bylo to zvláštní období, delší než jeden rok, kdy se svět zavřel. Lidé přestali chodit do společnosti, muži i ženy přestali chodit na plesy, koncerty. Všechno se dělalo z pohodlí domova.

Objevil se styl, kterým jsou tepláky nebo domácí oděv. A z domácího oděvu se stalo něco tak příjemného a pohodlného, že se to začalo promítat i do běžného šatníku. Tam se to usadilo a pravděpodobně už se to nedá odstranit. Přijde mi prostě, že se styl hodně uvolnil. Je to ale součást celkového životního stylu. Jako by se zlevnil, zpohodlněl, zjednodušil a zrychlil. Stejně jako všechno ostatní. A já to považuju za velkou škodu.

Vlastně jste popsal dnešní společnost tím, jak jste popsal styl.

Takhle to je. Je to zrychlené, digitální. Objednávat si oblečení přes e-shop – pokud si neobjednávám od značky, kterou znám, kde znám typy oděvů a velikosti a vím, že se nemůžu splést – je pro mě problém.

Řekl byste, že odívání je do určité míry nositelem kultury?

Je to její součást. Stejně jako gastronomie nebo architektura.

Takže teď vidíme trochu úpadek naší kultury?

Ano. Samozřejmě. Když nepůjdu na ples v dress codu, který je předepsaný, a půjdu tam v něčem jiném, tak tu příležitost znevažuju. Je to podobné, jako když si dám oběd z krabičky v kanceláři a nejdu do restaurace nebo bistra. Nedám si ten čas. A to je škoda.

Když se díváte na současnou módu, nedá mi to se zeptat: opakuje se móda v cyklech? 

Mám na to názor, že od šedesátých let, která byla absolutní zlom, takhle zásadní převrat nepřišel. Šedesátá léta byla zlomová ve všem: v kinematografii, v umění. Op-art, Andy Warhol, Beatles, Mary Quant, minisukně. Přišla syntetická vlákna, barvy, jiné účesy, úplně jiné typy bot, Rolling Stones, chlapi začali nosit dlouhé vlasy. To byl převrat. Od té doby tak zásadní převrat nebyl. Všechno, co přišlo potom, byly buď reminiscence, nebo věci přejaté z jiných etnických oblastí světa. Hodně do módy promluvily profesní oděvy: militaristický, safari, námořnický, lovecký. To všechno se tam promítá.

Dneska je v trendech hlavně stylistika. Už se netvoří oděv tak, jak si to pamatujeme od couturierů (myšleno haute couture, tedy původně francouzský detailní způsob zpracování oblečení na míru, dnes spadající pod ochrannou známku, pozn. ed.), kdy se modelovalo, pracovalo se střihem a skutečně se tvořil oděv. Dneska se míchají určité typy oděvů s jinými. Ty mixy bývají velmi atypické a jde o to přinést jiný pohled na styl, dát tomu jiného ducha.

Co je nové, jsou materiály. Technologie v materiálech běží obrovskou rychlostí kupředu. Jsou to jiné typy materiálů, jiné technologie, chemie, vývoj, odlehčení. Materiály dostávají jiné užitné vlastnosti: nano úpravy, vaření švů, zalepování, tavení. To jsou věci, které dřív neměly.

Ale zároveň sleduju, že nám v módě mizí osobnosti. Když jsem se podíval na kolekci Chanel, věděl jsem, že je to kolekce jaro/léto, potom podzim/zima. Na konci přehlídky vyšel pán s černými brýlemi, bílou hlavou a copánkem. Karl Lagerfeld. To byl tvůrce! Zamával nám a já viděl osobu, která za tou kolekcí stojí. Tak jsem viděl také Versaceho, Yves Saint Laurenta, Valentina, Armaniho. Tihle lidé nám zmizeli, generačně odešli. Dneska se podívám na kolekci Yves Saint Laurent  a je to stále jedna z kolekcí, která se mi líbí, ale už nevím, kdo je tvůrce. Je to totiž tým. Většinou tým lidí z prestižních škol po Evropě. Jsou tam dva tři roky a pak se obmění. Už tam nevyleze ten pán, já nevidím toho „viníka“, autora, který za to zodpovídá. Kolekce nemá personifikaci. A to je hrozná škoda.

Jak se díváte na umělou inteligenci v módě nebo 3D tisk? Znám třeba Oldřicha Vojtu, který tisknul boty pro Evu Pavlovou na inauguraci. Myslíte si, že to je cesta?

Umělá inteligence je nástroj. Samozřejmě může vystřídat tvůrce v určité fázi. Když jí zadám téma, barevnost, materiály, styl…

Používají to už vaši studenti?

Naštěstí ještě ne, ale samozřejmě to přijde. Umělá inteligence mi tu kolekci vystřihne, udělá ji brilantně. Ale je to pouze nástroj. Není to tvůrce a nikdy nebude. Přirovnal bych to k černobílým fotografiím od Sudka. Jsou dělané na obrovský deskový foťák se skleněnými deskami, fotograf je ručně vyvolával a čekal třeba dva dny na správné světlo. Jsou jedinečné. A přestože pak existoval Photoshop, umělá inteligence a další nástroje, tu fotku nikdo neudělá stejně.

Zákopový plášť od Burberry

Čím to vlastně je, že od šedesátých let se nic zásadního nevyvíjí? Fazona je pořád stejná, materiály jdou dopředu.

Materiály se vyvíjejí. Ale jinak je to mix stylů. Přicházejí trendy, ale jsou inspirované buď návratem, nebo nějakým stylem, filmem, hudbou, etnikem, profesí. Je to namixované. Nevybavuje se mi nic, co by bylo úplná novinka, která předtím nebyla. Zkuste mi napovědět, jestli vás napadá nějaký typ oděvu, který před šedesátými lety nebyl.

Je to těžké, takhle z fleku. Firmy se často odkazují právě na historii a z toho dělají zlato.

Samozřejmě. Mají inspirační zdroje a tvoří mixem stylů, které už byly v historii, někde jinde na světě nebo v nějaké profesi. Úžasně inspirativní jsou třeba second handy v Paříži, kde mladí lidé skupují kolekce haute couture z šedesátých a sedmdesátých let od Chanelu, Yves Saint Laurenta, Valentina, Paco Rabanna nebo Courrèges. Dostanou se na seznamy tehdejších majitelů a skupují kolekce z pozůstalostí, včetně klobouků, bot a kabelek. Ty věci jsou samozřejmě velmi drahé, už jsou to v podstatě starožitnosti. Ale je úžasné vidět, jak jsou udělané. S jakou poctivostí, s jakou řemeslnou fundovaností se tehdy modely haute couture dělaly. Je to obrovské poučení.

Pořád se nám vrací téma poctivosti, nadčasovosti a kvality. Když je ale člověk mladý a hledá svůj styl, nepotřebuje trochu i rychlou módu? Nepotřebuje trendy, protože na nadčasovost třeba nemá peníze?

Potřebuje. A určitě existují firmy a společnosti, které mu tu potřebu uspokojí. Mě třeba fascinují obchody Zary po Evropě. Nevím, jestli i v Praze, možná asi taky. Zara nabízí ve výlohách aranže a kolekce, které jsou v podstatě na úrovni prêt-à-porter (dnes používáno jako termín pro vysokou konfekci, popularizovanou Pierre Cardinem. Doslova znamená „vezmi a nos“, dnešním blízkým termínem je „ready to wear“ u pánské formální konfekce, pozn. ed.). Je to prezentované o dvě kategorie výš, než je cena a kvalita toho výrobku. Vizuálně to zákazníka chytne, vypadá to úžasně, a přitom je to móda pro mladého člověka velmi dostupná.

Takže je potřeba, aby tady rychlá móda byla, aby si mladí mohli věci vyzkoušet?

Určitě. A navíc takové řetězce umějí nabídnout příběh. Myslím, že Zara měla třeba spolupráci s Versacem, dělala to i s Thierry Muglerem a dalšími. Klientovi dodají iluzi, že si za cenu odpovídající Zaře kupuje výrobek, který má něco společného s Versacem. Samozřejmě je to vzdálené, ale nějaký dotyk té firmy tam je. A mladý klient, nebo klient, který si kupuje levný výrobek, má najednou pocit světovosti. Je dobré, když je v tom příběh, protože příběh zaujme.

Když se ale od šedesátých let fazony vlastně tolik nemění, mohl by si mladý člověk říct, že si koupí věci, které se nemění, a vybuduje si nadčasový šatník.

To samozřejmě může. Moji studenti se oblékají v second handech a ty výrobky si upravují, různě je předělávají a dávají jim úplně jiný výraz, než měly původně. I studentky si kupují věci, které jsou oversize, často pánské, a dělají z nich úplně něco jiného. Dávají tomu punc vlastní kreativity a fantazie.

Když si koupím dobrý trenčkot, bude dobrý i za dvacet let?

Zcela určitě. Po světě je spousta second handů, kde prodávají originální Burberry trenčkoty, ještě šité v Anglii, ne v Asii. Nejsou úplně levné, ale jsou samozřejmě podstatně levnější než nové. Materiál a zpracování jsou natolik kvalitní, že vypadají úžasně. A když si to koupí zákazník vaší věkové kategorie, i když je to vintage, i když je to second hand, vypadá to úžasně. Je jasné, že vy to nenosíte ještě, ale vy už to nosíte.

Co vlastně dělá trenčkot trenčkotem? Co stojí za tím, že je nějaký oděv nadčasový? Těch kousků vzniká hodně, ale ne každý je nadčasový. Co je to kouzlo?

To je úplně jednoduché. Ten kabát je v podstatě zákopový plášť z první světové války. Firma Burberry ho vytvořila pro armádu.

Úplně původně myslím pro expedice na severní pól, ne?

Je to možné. A pak ho samozřejmě nosila ta armáda. Potom si ho někdo vzal na sebe – myslím, že Humphrey Bogart ve filmu Casablanca. Pak ho nosil Jean Gabin, Alain Delon, prostě všichni. Kulturně se z toho stal kus oděvu, ve kterém chlap vypadá jako frajer.

Ty militaristické prvky působí dobře na mužích i ženách. Když si štíhlá žena vezme oversize trenčkot, vypadá to ohromně sexy. Vypadá dobře k džínám, přes večerní šaty, s jehlovými podpatky i s teniskami. Je to kus, který je prověřený léty a bude vypadat dobře za deset i dvacet let. Není potřeba s ním vymýšlet nic převratného.

Tak, jak je vymyšlený – s volnými sedly, v béžové variantě, se čtyřdírkovými rohovými knoflíky, přepínáním, páskem a poutky na granáty, která už nikdo nepoužívá – bude vypadat úžasně. Stejně jako Levi’s 501, penny loafers, tmavomodrý blejzr, ať už dvouřadý, nebo jednořadý, s kovovými knoflíky. To jsou věci, které budou vypadat dobře pořád.

Takže takhle se vlastně hledá styl. My jsme měli připravenou otázku, řekněte nám pět nejvíc nadčasových kousků, ale vy jste je vyjmenoval úplně přirozeně.

Nebo třeba nátělník, takový ten tank top, vroubkovaný. Myslím, že si ho poprvé vzal ve filmu Marlon Brando, na holé tělo (ve filmu Tramvaj do stanice touha, pozn. ed.). Do té doby to bylo spodní prádlo. Bylo nemyslitelné, aby se chlap ve spodním prádle objevil ve filmu. A najednou se z toho stal kultovní oděv.

Takže nadčasovost vytváří kultura za tím? Vytváří to ty okolnosti, kdo to nosí?

Nadčasovost tomu vytvoří čas. V módě to máte tak, že když je něco trendy, módní nebo momentální, buď to přetrvá a zůstane to napořád, nebo ne.

Manželka schvaluje

Na čem záleží, že nějaký kousek přetrvá?

Na tom, jestli je ta věc dobrá. Stylem, nápadem, užitnými vlastnostmi. Nepodléhá momentálnímu vkusu, ten vkus je průběžný. I trenčkot měl určitě období, kdy se nosil míň, pak zase víc. Teď jde poslední tři čtyři roky hodně, ale půjde pořád. U něj se nemůžete splést.

Zní to trochu, jako by už všechno nadčasové bylo vymyšleno.

Buď to bylo vymyšleno, nebo to bylo v útlumu a následně to znovu vyskočilo. V materiálech je novinka třeba softshell. Do té doby byly zimní oděvy hlavně naducané bundy vycpané peřím. Ty se do extrémního počasí nosí dál, ale softshell je novější věc, řekněme posledních patnáct, dvacet let. A zase je to o materiálu.

Jsou to technologické materiály, nanoúpravy. Můžete mít oblek, polejete se červeným vínem, ono to steče a nezanechá skvrnu. Zase je to o materiálech. O odlehčených materiálech. Dřív byly materiály podle gramáže a složení určené zvlášť na podzim/zimu a zvlášť na jaro/léto. Pak se zjistilo, že muž v obleku nebo žena v kostýmu většinou sedí v autě nebo se pohybuje v klimatizovaném prostředí. Dlouhý kabát má jen při přechodu z auta do divadla, kde si ho zase odloží – tak se u obleků a kostýmů začaly používat odlehčené materiály, třeba fresco di lana, kdy je vlna odlehčená a téměř celoroční. Když je velké vedro, přejdete do materiálů s bavlnou nebo lněným vláknem.

Ono to vlastně není tak složité. Když si mladý člověk vezme nadčasové kousky a začne se tím zabývat, vytvoří si nadčasový styl.

Zcela určitě. A pak je tu samozřejmě prostředí. Člověk, kterému je osmnáct, devatenáct, dvacet, se pohybuje v nějakém prostředí, chodí do nějaké společnosti, poslouchá hudbu, chodí na koncerty, dívá se na filmy a pohybuje se v komunitě, která je mu profesně, věkově nebo sociálně blízká. A de facto se přizpůsobuje. Buď se chce totálně odlišit, pokud je silná osobnost, nebo se chce totálně začlenit. Nic jiného mezi tím neexistuje.

A první vizuální volba je co? Oblečení?

No jasně. Samozřejmě.

Je těžší oblékat jednoho člověka, nebo navrhovat uniformu třeba pro olympijský tým, instituci nebo výraznou skupinu lidí, která je hodně vidět? Jaké jsou v tom rozdíly?

Jsou tam velké rozdíly. Když navrhuju pro jednoho člověka, nejdřív trvá, než se s ním seznámím. Spolupráce často trvá dlouho, někdy několik let, někdy i víc než deset let. Mám klienty, se kterými pracuju deset, dvacet let. Dlouhodobého klienta mám někam zařazeného typově. Vím, kam patří sociálně, profesně, věkově. Mám s ním komunikační propojení a vím, kam ho posunovat. Znám jeho šatník nazpaměť, protože mám absolutní vizuální paměť. Vím, co tam chybí a kam ho posunout dál.

A pracuju tak, že nikdy nedělám přesně to, co klient chce. On má nějaké přání, protože si myslí, jak by chtěl vypadat. Někde to viděl, někoho v tom potkal, má pocit, že by mu to mohlo slušet. Ale klient se nevidí zvenku. Vidí se jen v zrcadle nebo tak, jak si myslí, že vypadá. Je uvnitř sebe. Já ho vidím zvenku.

Jeho nápad mě samozřejmě zajímá, ale nikdy ho neudělám přesně tak, jak chce on. Snažím se ho posunout dopředu. Ne moc daleko, protože tam ještě nevidí. Zdálo by se mu to příliš avantgardní, výstřední nebo by si na to nezvykl. Udělám mu to kousek před něj a on do toho doběhne. Pak zjistí, že to je přesně ten typ, outfit nebo image, který chtěl. Že mu to sedí. Okolí ho pochválí: „To je super, tobě to sluší.“ A on se za měsíc, za dva ozve: „Pane Jaroši, to bylo bezvadné. To by mě v životě nenapadlo, že bych tohle mohl mít na sobě.“ On mi do toho opravdu takzvaně doběhne.

Jaký je rozdíl mezi tím, když se člověk vidí v zrcadle, a tím, jak ho vidíte vy zvenku? Je to výrazný rozdíl?

Zásadní. Vidím ho jinak. Vidím ho objektivněji, zvenku, jako celek. On se vidí pocitově. V zrcadle se navíc vidí stranově obráceně, ale to není podstatné. Podstatné je, že se vidí tak, jak se chce vidět nebo jak si myslí, že vypadá.

Říkal jste také, že do toho někdy vstupují ženy, které to umějí komplikovat. Ušijete někomu krásný oblek, on přijde domů a žena mu řekne, že…

Mám letitého klienta, který typově, postavou i vizuálně vypadá jako pravý anglický gentleman. Ale on neustále chodí v šedé. Šedá, šedá, šedá, žádná jiná barva. A šedá není úplně ideální barva, když je tomu muži výrazně přes šedesát.

Je štíhlý, opravdu vypadá jako anglický gentleman, takže na něj vždycky vymyslím kolekci třeba z Harris tweedu na podzim. Takový anglický gentleman s úžasnými saky, vestami, kombinací materiálů, košil a plášťů. Bombová kolekce. Ne barevně výrazná, ale v přírodních tónech, vždycky s nějakým barevným akcentem, který to rozsvítí. Myslím si, že muž v jeho věku a postavení, když je štíhlý a dobře vypadá, nějakou barvu potřebuje.

On vždycky nadšeně říká: „To je úžasné, už se na to těším.“ A na konci řekne: „Ale ještě počkejme, přijdu s manželkou, ona se na to podívá a schválí mi to.“ Tím samozřejmě spolupráce pokračuje, ale kolekce je uzavřená. Protože manželka mu vybere zase šedošedou v kombinaci se šedou. Takže je stejný jako předtím, jen ty oděvy jsou nové. Nevím proč, ale prostě to tak je. A není to ojedinělý případ.

To je zvláštní. O ženách se přitom říká, že mají leckdy lepší vkus než muži.

Její vkus je výborný, ale bohužel šedý.

Možná je to jen případ konzervatismu. Jsou ženy konzervativnější než muži?

To se nedá paušalizovat. Znám extravagantní chlapy, znám extravagantní ženy. Je to záležitost pohledu na věc. Když se řeší jednotlivec, je to individuální přístup. Ale když se řeší skupina nebo oděv pro velkou skupinu lidí – padesát, sto, dvě stě, tisíc nebo dva tisíce lidí – je to úplně jiné.

Dopravní módník Praha

Teď vás snad čeká jedenáct tisíc lidí, je to tak?

Jedenáct tisíc lidí. A musíte to vidět jako celek. Což je hrozně složité, protože celek je poskládaný věkově, sociálně, prostorově, váhově, postavou. Ten oděv má nějaký účel: reprezentační, profesní nebo jiný. Vždycky jsou ti lidé oblečení za nějakým účelem a ten účel je podstatou všeho.

Musíte přemýšlet o celku a o tom, co obsahuje. Stoprocentní úspěšnost neexistuje. Musí v tom dobře vypadat osmdesát, maximálně osmdesát pět procent lidí. Problémové jsou okrajové velikostní skupiny. Někdy, když jsou ve vedoucí pozici, mají pocit, že do toho musejí vstupovat. Ty vstupy jsou subjektivní, vidí pouze sebe a nevidí celek. Já to musím držet v linii toho širokého celku. Nesmím se nechat ovlivňovat. Vím, kam můžu ustoupit a kam nesmím.

Abychom to zkonkrétnili, bavíme se o spolupráci s hlavním městem Prahou? O Dopravním podniku?

Momentálně dělám něco pro hlavní město Prahu, pro velkou skupinu lidí. Rejstřík je obrovský. Široký záběr ve všech profesích, typech postav, věkových kategoriích. Většina z nich v tom musí vypadat dobře. Problém je, že zaměstnanci ty oděvy dostávají zadarmo. A když je něco zadarmo, neváží si toho. Berou to trochu jako trest. Za nic nezaplatili, takže je to něco, čím se nechtějí zabývat. Vždycky řeknou, že to, co bylo předtím, bylo lepší než to, co je teď - a příště budou říkat to samé.

Musíte v nich vyvolat dojem a pocit, že se v tom cítí dobře, že v tom dobře vypadají, že si to ani nechtějí svléknout. Ženským to sluší, chlapi se v tom cítí dobře. Pak samozřejmě dochází ke zneužití profesního oděvu, protože v tom tráví víkendy, dovolené a volný čas. To je negativní stránka. Ale pozitivní je, že když to nechtějí odložit, asi se jim to líbí a cítí se v tom dobře.

Co je dnes smyslem uniformy? Proč dělat oblečení pro jedenáct tisíc lidí? Je důležité mít stejný oděv pro určitou skupinu?

Je to důležité, protože tím chci v lidech vyvolat pozitivní příslušnost k firmě. Hrdost, že u té firmy mohou pracovat. Není to uniforma, je to profesní stejnokroj. Součást korporátní identity. Firma se tím prezentuje.

Takže je to marketing.

Je to marketing. Když si uvědomíte, že teď skončily olympijské hry v Itálii… mně se ohromně líbila americká kolekce, kterou dělala firma Polo Ralph Lauren. Ta celou olympijskou delegaci oblékla zadarmo. Zní to jako obrovské gesto, ale ono to vůbec není gesto. Když si uvědomíte, že deset nebo čtrnáct dní denně viděly miliony lidí po celém světě stejnokroj amerických sportovců s hráčem póla, takovou reklamu by žádná firma nikdy nemohla zaplatit. To je geniální.

Ještě mě zajímá smysl uniformy. Vím, že jste říkal, že to nejsou uniformy jako takové, ale je to nějaký pocit sounáležitosti?

Je to pocit sounáležitosti. Všichni nosíme nějakou uniformu, protože to, co nosíme my, nosí ještě x dalších lidí. I blazer je v podstatě součást uniformy. Je to klubové separátní sako, které určuje příslušnost k fotbalovému klubu, golfovému klubu, univerzitě nebo vysoké škole. Je to výraz té společnosti. Společnost tím ukazuje určitou tvář. Zaměstnanci to propůjčuje sounáležitost se zaměstnavatelem, na kterou se váže hrdost, že u té firmy může pracovat. Proto existovaly vysokoškolské uniformy nebo stejnokroje na amerických a anglických univerzitách.

Bohužel máme negativní zkušenost s uniformou jako takovou, která přetrvává z totalitního režimu. Byli to příslušníci Veřejné bezpečnosti, vojáci, a ta uniforma byla ošklivá. Člověk ji nechtěl nosit. Bylo to něco hrozně negativního. Ale když si vezmete uniformu za první republiky, ten chlap v ní byl frajer. Vypadal bezvadně, měl rovná záda, byl fešák, líbil se ženským, byl pod penzí, protože to byl státní zaměstnanec, a vypadal dobře. Ta uniforma budila určitý respekt a byla synonymem dobře vypadajícího člověka. I letušky byly vždycky velmi sexy a působily velmi dobře.

Investiční kabelka

Jak dlouho takový projekt trvá? A kolik stojí obléknout jedenáct tisíc lidí?

Kolik to stojí peněz, vůbec netuším. Nepracuju na rozpočtu ani na ekonomické stránce věci. Mě to zajímá po stránce designu a vizuálu. A trvá to tak dlouho, jaká ta společnost je. Záleží, jestli má podíl státu, jestli je soukromá, jaká je pružnost a hierarchie ve firmě. Měl jsem třeba jednu velmi negativní zkušenost s velkou leteckou nadnárodní společností se sídlem v Čechách. Vytvořili jsme koncept, o kterém jsem byl přesvědčený, že je po stránce designu a vizuálu úplně úžasný. Bylo to přesně ono.

Ke konci, když už se projekt blížil k realizaci, do toho začala mluvit spousta dalších subjektů. Každý si totiž myslí, že rozumí módě. Stejně jako každý rozumí vaření, fotbalu a pivu. To jsou disciplíny, kterým rozumí úplně každý. Někdy se stane, že nejvyšší vedení firmy už to nechce řešit, protože si myslí, že jsou ve firmě důležitější věci než stejnokroj, a přenechá to odborům. Jakmile do toho vstoupí odbory, mívá to velmi negativní dopad. Odborů se každý bojí a nikdo jim nechce odporovat.

Pak přijde odborářka a řekne: „No ale tahle barva mi vůbec nesluší. Já tmavomodrou nechci nosit. Tenhle typ halenky mi nesluší, protože mám tlustý krk. Já mám nejradši tygrované elasťáky, ty nosím na chatě furt, tak ty chci, aby tam byly.“ A úplně vám to rozloží. Velmi obtížně se z takového vlivu potom dostává, protože odbory budí respekt u jakéhokoliv vedení.

To se vám stalo? A podařilo se zakázku dotáhnout do konce? S tygrovanými legínami, nebo bez?

Stalo se mi to. Zakázku se podařilo dotáhnout do konce. Samozřejmě bez tygrovaných elasťáků. Ale bylo to velmi složité a náročné po všech stránkách, hlavně časově.

Když máte klienta, říkal jste, že ho vždycky trochu posunete. Co když ale trvá na svém? Dokážete jeho mínění změnit? Nebo se někdy rozloučíte?

To nepoznáte po pěti nebo deseti minutách. Ani po hodině. Poznáte to třeba při druhém setkání. Mám takové oťukávací momenty, kdy si ho testuju, na co zabírá. Poznám to podle výrazu ve tváři a v očích. Když se mu rozjasní, vidím, že tady se chytil a kam s ním můžu.

Samozřejmě jsou klienti, kteří jsou nehnutelní, se kterými nelze hnout. Nejhorší jsou klienti nebo klientky, kteří si přinesou obrázek z časopisu nebo z internetu, že takhle by chtěli vypadat. Když mi dojde, že tudy cesta nevede, že je to neprůchodné a že kdybych jim vyhověl, obrátí se to nakonec proti mně, je lepší to nedělat.

Protože když to udělám přesně tak, jak chtějí, nakonec řeknou, že si to takhle vůbec nepředstavovali. Oni už tu představu mají předem. Já je nemám kam posunout, nemám s čím pracovat, je to prázdné. Pak je lepší vysvětlit jim, že jsou natolik nároční klienti, že bych určitě neuspokojil jejich požadavky, a že by se měli obrátit na někoho lepšího.

Dá se k módě přistupovat jako k investici? Třeba některé kabelky od Hermès nebo Chanelu se meziročně zhodnocují.

Určitě. To jsou kultovní záležitosti. Když budete mít kultovní plášť Burberry z dvacátých nebo třicátých let, některé kabelky a podobné věci, tam to funguje. To je přesně to, o čem jsem mluvil u vintage obchodů v Paříži na marché (promenáda, třída, pozn. ed.) u Porte de Clignancourt. Oni skupují věci z pozůstalostí. Firmy Chanel nebo Saint Laurent mají seznamy stálé klientely ze sedmdesátých let. Ti lidé žijí v Americe, Kalifornii, Japonsku a různě po světě. Dneska už jsou to jejich pravnuci nebo prapravnuci a vintage obchodníci je podle těch seznamů oslovují a vykupují ty věci. A vůbec nevadí, že je někdo nosil. Naopak je to punc použití. Když je to z kolekce ze šedesátých nebo sedmdesátých let, je to velmi drahé.

Takže stejně jako se sbírají auta nebo investiční nábytek, dá se sbírat i móda.

Asi ano, ale jen určitý typ oděvů. Určitě kabelky, hodinky, třeba Tag Heuer Monaco ze šedesátých nebo sedmdesátých let, Rolexy, Cartier. Boty nevím, protože tam se užitnost projeví víc. Ale kultovní typy ano. Třeba originální kožená bunda Avirex z druhé světové války má samozřejmě velkou cenu.

Kdybyste měl dát českým mužům, ženám, prostě obecně Čechům jednu radu ohledně oblékání, co by to bylo?

Buďte sví.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.