Barbour: příběh značky a její místo ve světě módy

Irský dramatik a módní švihák, božský Oscar Wilde, na sklonku 19. století prohlásil: Žijeme v době, jejíž společnost ví vše o penězích a nic o hodnotě. Časy se v tomto ohledu příliš nezměnily, ale my do takové společnosti nechceme zapadnout. Pojďme pátrat po hodnotách.

Móda na počátku našeho tisíciletí, v téměř globalizovaném světě, jistě dosti zvlčila.

Hospodářská krize v roce 2008, však mnohé změnila. Ukázalo se, že v oblasti módy obstály v krizi právě jen ty značky, které měly tradici a úctu k řemeslu. Vnější estetismus bez hlubšího základu musel ustoupit. Tehdy znovu začalo platit, že duší šatů, jejich vnitřním řádem, je funkčnost, zatímco estetika je pouze obalem. I současné trendy se na nás obracejí s otázkou, zda víme, co nosíme a proč to nosíme.

Barbour patří mezi značky, které na tuto otázku odpovídají. 

Tato již legendární firma byla založena na sklonku 19. století v městečku South Shieldsležícím na řece Tyne, která tvoří hranici mezi Skotskem a Anglií. První katalog firmy Babour vyšel v roce 1908 s reklamou, na kterém byl obrázek muže v dlouhém nepromokavém plášti s kloboukem proti dešti. Text pod obrázkem hlásal: „Je to plášť lehký, vhodný pro yaching, rybaření, projížďky na lodi, pro lov i procházky.“ Tento kabát s unikátní voskovo-olejovou úpravou dokonale chránil před povětrnostními vlivy. Materiál takto upravený byl důstojným nástupcem tradiční hedvábné látky zvané dykyta, která svou nepromokavost získávala zpracováním ve vroucí vodě a chránila mořské vlky v minulosti.

Do obchodu s praktickým oblečením pana Johna Barboura, Skota pocházejícího z kraje farmářů Galloway, přicházeli tedy rybáři, námořníci, rejdaři, farmáři, ale i ti, kteří pracovali v loděnicích a v těžkém průmyslu v nedalekém New Castlu. Díky katalogům společnost prosperovala, neboť vešla ve známost i v daleké cizině, v Chile, Jižní Africe nebo v Singapuru a Hong Kongu. Samozřejmě i tam, kde žila řada Skotů, kteří toužili mít u sebe kousek starého domova, zvláště když šlo o funkční záležitost.

Jeden z nejstarších plášťů pojmenovaný familiárně Uncle Harry byl dvouřadový, s malým límečkem v odlišné barevnosti a s patkovými kapsami. Nastavitelné manžety, vodotěsné kapsy, větrací otvory, to vše charakterizovalo sortiment bund, které nabízela již druhá generace firmy v čele s Malcomem Barbourem, synem zakladatele Johna.

Malcomův syn Duncan se do dějin zapsal ve třicátých letech svou motorkářskou kombinézou. V době druhé světové války se tato kombinéza, rozdělená na bundu a kalhoty, stala výzbrojí britských vojáků sloužících na ponorce Ursula. O tom, jak funkční oblečení ze sféry oděvní přechází do sféry vojenské, svědčí i další vodovzdorná bunda firmy Barbour nazvaná Gamefair, která - upravena pro vojenské účely - sloužila vojákům v roce 1982 v krátké válce o Falklandské ostrovy.

Na první pohled svádějí ikonické oděvy Babour k představě, že firmu vedli silní muži. Zdání klame. Za značkou se skrývají i tři velmi schopné ženy. V době druhé světové války, kdy byl Duncan Barbour ve válce, pomáhala s řízením společnosti jeho žena Nancy. Poté, co Duncan v roce 1957 zemřel, vedla společnost se svých tchánem Malcomen a se synem Johnem.

V roce 1968 tragicky umírá i John a zanechává po sobě dvouletou dceru Helen a manželku Margaretu. Ta se svým týmem zavedla nové výrobní a provozní systémy a v 70. letech, která se vyznačovala hospodářskou krizí, stávkami, nezaměstnaností a pumovými atentáty, překvapivě dokázala zvýšit prodej. V roce 1974 získala společnost první královský dekret zaručující kvalitu, a to od prince Philipa.

V osmdesátých letech byla uvedena na trh krátká odlehčená jezdecká bunda Bedale. Byla to bunda pro šviháky (nejen jezdecké), ale i pro mladé, sportovně založené ženy. Další v řadě, bunda Beaufort (připomeňme si slavný skotský rod, z něhož pocházela skotská královna Joan Beaufortová, manželka Stuarta Jakuba II., krále Skotska) byla oblíbená mezi studenty i dámami z vyšší společnosti. Práce s detailem, tartanová podšívka, funkční kapsy a perfektní vypracování charakterizovalo i bundu Border.

Olivová bunda Moorland byla určena na procházky (evokuje pustou krajinu plnou vřesovišť). Bunda lovecká, McKinnon měla v podšívce prehistorický tartan Northumbria, který byl objeven při vykopávkách římského osídlení na hranicích Anglie a Skotska.

Osmdesátá léta přinesla firmě Barbour další dekrety tentokrát přímo od královny, a to v roce 1982 a o pět let později od prince Charlese.

Ale vraťme se k současným kolekcím. V souvislosti s nimi je třeba říci něco o zásluze třetí ženy ze společnosti Barbour, a tou je Helen. V devadesátých letech se tato pravnučka zakladatele firmy rozhodla patentovat některé tartany, aby je jiné firmy nemohly používat a aby tak zajistila jejich jedinečnost a symboliku. Kontaktovala renomovanou společnost Kinloch Anderson, která se zabývá výzkumem historických tartanů. Za základ pro barbourský tartan byl použit vzor z kraje Ayrshire na západním poběží Skotska, neboť při pátrání vyšlo najevo, že jméno Barbour má kořeny právě zde. Helen zaregistrovala 7 tartanových vzorů.

Fenomén tartan

Vydejme se po stopách tartanu. Tartanové vzory, které se v minulosti ukrývaly v podšívkách, dnes hrdě vystupují na povrch a tvoří stěžejní estetiku. 

Z minulosti je známo, že britský styl Američané obdivují, Francouzi o něm vtipkují a Italové se jím inspirují. Britové zamilovaní do svých venkovských sídel, měli jiné požadavky na oblékání, než Francouzi, kteří dávali přednost životu ve městě. Britské pojetí módy, vyplývající z tamní mentality, inklinuje k praktičnosti a tvořilo protipól k francouzské rafinovanosti a kreativnosti. Italové, kteří o módě věděli mnohé, přesto dokázali ocenit vkus těch, kteří do jejich země přicházeli. Florencie, renesanční město nad Arnem, centrum módy, zažilo již od 18. století invazi britských nepraktických básníků, ješitných podnikatelů, nedůtklivých politiků, talentovaných malířů i mazalů a znuděných dam hledajících veselého italského šviháka, aby ho vyměnily, někdy jen na čas, za britského suchého gentlemana.

Florencie se především v 19. století zdála být doslova britská. Tartany a tvídy, nepromokavé pláště byly k dostání v anglických obchodech, na pultech knihkupectví se objevily britské romány. Anýzové koláčky se servírovaly v čajovnách. Právě tady v 70. letech 18. století pobýval po nějakou dobu muž, který je tak úzce spjat se skotským tartanem. Byl to Karel Eduard Stuart, syn samozvaného britského krále Jakuba III.

Výpovědní hodnota oděvu

Oděv je kulturní metafora těla. Vypovídá o tom, kdo jsme nebo kým bychom chtěli být. Je prostředkem neverbální komunikace a jak ukázala historie, může být i nebezpečnou politickou zbraní. Skotská vlněná textilie s károvaným vzorem zvaným tartan je toho důkazem. Je symbolem národní hrdosti, dlouholeté tradice, vzorem, který se stal trvalou inspirací návrhářů.

Nejstarší objevený tartan byl nalezen hluboko v zemi, tvořil zátku hliněné nádoby. Dnes je tartan ovšem i na nebi. Na měsíc ho dopravil kosmonaut skotského původu Alan Bean.

Není zcela jisté, zda název pro tkaninu s tímto vzorem je odvozen z irského slova tarsna, což znamená křížit nebo z galského tarsuinn. Odborníci se přiklánějí spíše k názoru, že pojmenování vzniklo z francouzského slova tiretaine, kterým byla označována barevná vlněná tkanina. Písemná zpráva o existenci tartanů pochází ze začátku našeho letopočtu – zmiňují se o nich v souvislosti s oblečením Keltů Římané, kteří stavěli val proti severním Piktům za časů císaře Hadriána.

S pojmenováním tartan se ovšem setkáváme až v záznamu o výdajích skotského krále z rodu Stuartovců, Jakuba V., a to v roce 1538. Jeho mladičká druhá žena Marie de Guise ze slavného francouzského rodu, matka Marie Stuartovny, nebyla příliš nadšená, že musí opustit renesanční pařížský dvůr krále Františka I. plný umělců, slunce a vína a vydat se do drsné krajiny Skotska. Jakub jí však chtěl ukázat, že i jeho země má své hodnoty a zakoupil pro ni několik úžasných tartanových plédů, které v sychravém skotském počasí náležitě ocenila, stejně jako dudáky, kteří ji v novém prostředí přivítali.

Vlněné tartany spolu s tvídy byly základními oděvními materiály obyvatel Skotska i přilehlých ostrovů. Tkalci, kteří materiál zhotovovali na ručních stavech, používali přírodní barviva dostupná v místní krajině. U moře vévodily řasy, ve vnitrozemí vřes. Borůvky, jalovec, stromová kůra, lekníny z malých jezírek, to vše přispělo k barevným tónům tartanů a prozrazovalo, z jaké oblasti pochází jejich nositel. Bohatí šlechtici si mohli dovolit dovážet výrazný karmín a indigo z ciziny, a tím se jejich oblečení lišilo od běžných horalů a lidí ze skotské nížiny.

Do historie tartanů se významně zapsala bitva u Culloden Moore v roce 1746. Princ Karel Eduard Stuart, vnuk krále Jakuba II., kterého ze země vyhnala revoluce, sepokusil ve svých šestadvaceti letech o znovuzískání britského trůnu a zorganizoval poslední povstání jakobitů, přívrženců stuartovského rodu proti vládnoucímu rodu hannoverských Welfů. Vojsko Karla Eduarda bojovalo samozřejmě v tradičním tartanovém stejnokroji. Bylo poraženo. Karel Eduard se se svými druhy musel dlouho skrývat na Hebridských ostrovech, až mu k útěku z Britanie pomohla mladičká jakobitská hrdinka Flora McDonald, která tak hrdě nosila tartan. Karel Eduard se stal pro mnohé Skoty národním hrdinou, říkají mu "Bonnie princ Charles" a dodnes ho oslavují. 

Po prohrané bitvě u Cullodenu se situace vyostřila. Mnoho Skotů, kteří prince Charlese podporovali, byli stíháni. Pod hrozbou vězení bylo zakázáno nosit tartan až do roku 1782. Skotové emigrovali ze země, kde byla neúrodná půda, hlad, ale i náboženské spory mezi katolíky a protestanty, již v 17. století. Jejich odchod se znásobil po prohrané bitvě, kdy došlo téměř ke genocidě obyvatelstva. V současnosti žije mimo území Skotska více než 31 milionů obyvatel, a to především v USA, Kanadě a Austrálii. Tím se vysvětluje i to, proč katalog Barbour zasílaný od roku 1908 i do světa, měl takovou odezvu. Každý Skot chtěl mít v daleké cizině kousek domova, třeba v podobě pláště s tartanovou podšívkou.

K velkému oživení zájmu o tartany došlo během 19. století. Zasloužil se o to především sir William Wilson, který v roce 1819 zdokumentoval přes 200 tartanových vzorů. Královna Viktorie, která nastoupila na trůn v roce 1837, milovala své skotské sídlo Balmoral, kde si nechala tartanem nejen vyčalounit nábytek, ale i vytapetovat stěny. Její manžel, princ Albert, navrhl tartan zvaný Balmoral, který se stal královským odznakem. Jeho základem je šedá půda překárovaná červenými a černými nitěmi. Šaty s tímto vzorem se dnes mohou nosit jen se svolením královny Alžběty II. Pouze její dudák o svolení žádat nemusí.

Podíváme-li se do nedaleké historie, uvidíme, že žádný významný britský návrhář si tartan nedovolil opomenout. Tartan se stal výzvou i pro subkulturní styl punkerů. Johnny Rotten nosil tartan na znamení protestu, Vivienne Westwood jej zařadila do řady kolekcí, připomeňme jen tzv. Anglomanii, neobešel se bez něho ani Malcom McLaren, chlápek s bystrým okem pro módu. Neminul Alexandra McQueena (viz film Znásilnění na vysočině) a ani dnes neslavně proslulého Johna Galliana.

Tartanem se inspirovali i mnozí světoví návrháři. Japonci jako Rei Kawakuba, Američané Ralf Laurent i Gianni Versace či Moschino. Tento tkaný vzor, který je původně spojen s vlněným materiálem, se nyní objevuje v tištěné podobě i na syntetických, či netkaných textiliích. Našel široké uplatnění, ale i rozmělnění v kosmopolitním světě. Pokud chceme znát jeho hodnotu, je třeba učinit ponor do historie.

Jen tak objevíme jeho skutečnou sílu.