Adam Gebrian: Mám 30 párů bot a 20 obleků. V obchodech se mi líbí zlomek věcí
19.4. 2024, Petra Martínková & Filip ProučilAdam Gebrian, architekt, teoretik a propagátor architektury. Jeho cesta k oblékání začala už v dětství, kdy si odmítal nechat diktovat, co má nosit. Jako (snad) všichni architekti si i Adam prošel all black obdobím, aby během svého pobytu v Los Angeles chodil dva roky v jedné mikině a kraťasech a po návratu do Česka zase výhradně v oblecích. Jak sám říká, má jich okolo dvaceti, v mnoha barvách. Kromě toho má Adam Gebrian slabost i pro boty. Ve svém botníku má na třicet párů bot, z nichž každý slouží výhradně k jednomu účelu. K módě přistupuje podobně jako k architektuře - oboje zkoumá, prohlíží, sleduje a hodnotí. „A v obojím mě zaujme tak jedno procento věcí,“ říká.
(Textový rozhovor je krácen, celou verzi najdete na videu výše nebo na našem YouTube kanálu.)
I na vás, Adame, máme na začátek několik rychlých otázek, které se budou týkat módy. Jaký je váš nejdražší kousek v šatníku?
To ale nebudou rychlý otázky, když mě nutíte přemýšlet… musím to rozdělit na nějaké běžné věci a na věci, které mám na sport. Mám pocit, že ty věci ke sportu jsou většinou dražší, ale ty vynecháme. Takže to bude asi nějaká bunda nebo kabát. Chcete slyšet částku?
Kdyby vám to nevadilo.
Něco kolem 10 tisíc.
Prozradíte nám značku? Abychom se mohli inspirovat…
Tu já si bohužel nepamatuju, ale bez problémů bych vám třeba mohl říct, z jakého je materiálu.
Takže materiály si pamatujete líp než než značky? A střih?
Ten asi popsat neumím…
To nevadí. A je ta bunda zároveň vaším nejoblíbenějším kouskem šatníku, nebo máte nějaký jiný, oblíbenější?
Já nemám žádný nejoblíbenější kousek. Ale některé věci mi vydrží dýl, to je pravda. Já mám jakousi sérii věcí, kterých bude možná dohromady tak 100, ty pravidelně obměňuju, ale žádný z nich není nejoblíbenější. Jediná výjimka možná je kožená bunda, která se mnou jezdí na cesty. Má spoustu kapes různých velikostí, do kterých se dá něco uzamykat a vydrží prakticky všechno. Teoreticky ji můžete nosit od 0 do 30 stupňů a kdykoliv se dá srolovat pod hlavu. U cestování absolutně není důležitý vnější dojem, ale praktičnost.
Ideální je taková věc, o kterou se nemusíte starat a neustálým stárnutím vám připadá lepší. To je pro mě důležité. Mám rád věci, které když jsou starší, tak jsou lepší. To je jako třeba u židle. Když si koupíte dřevěnou židli, opravdu dobrou dřevěnou židli, tak čím bude starší, tím bude lepší. Když si koupíte plastovou židli, tak od prvního dne už bude jenom horší. První den vypadá skvěle, ale potom… každý další šrám na ní znamená, že se vám bude líbit míň.
Takže máte rád nadčasové kousky?
Důležitá je pro mě trvanlivost. Ta je pro mě za hranou vizuální podoby. Když ta věc takzvaně funguje, tak ji rád používám a používám ji do úplného zničení.
Kolik měsíčně utratíte za módu?
Vůbec nevím. A to myslím vážně. Já ve spoustě věcí nevím, kolik utrácím. A myslím, že to tak nemám jenom já. Kdysi jsem se o tom bavil s jedním kamarádem, který postavil dům a já jsem říkal, „Kolik to stálo, ten dům?” a on říkal, „Nemám nejmenší tušení.” Kdybych si každý nákup opravdu systematicky zapisoval, tak bych vám to možná mohl říct, ale jednak bych tím strávil neskutečný množství času a za druhé by mi ta informace k ničemu nebyla, protože už to stejně neumím vrátit zpátky. Takže odpověď by byla každý měsíc jinak. Mám ale rád krédo rodiny Gucci: kvalitu si pamatujete déle než cenu.To je pro mě naprosto přesné, takže já si docela dobře pamatuju, kolik stály věci, které mi k ničemu nebyly, které jsem si koupil, ale pak se ukázalo, že to byl fakt blbý nákup. Ale kolik stálo to, co doopravdy používám a mám rád, to jsem pustil z hlavy.
Myslíte si, že v současné módě kvalita je?
Krásné téma! Já mám rád Malcolma Gladwella, to je známý americký novinář, provokativní myslitel a autor řady skvělých knížek. A jednou jsem ho slyšel mluvit o tom, jak si kupuje kalhoty. A on říkal, že před nějakými 40, 50 lety by šel do obchodu a tam by byly dvoje kalhoty, tak si jedny vybral. Ale dneska tam přijde a je jich tam 1000. A to znamená, že každý strávíme velké množství času hledáním těch vhodných a pravděpodobně najdeme některé, které jsou mnohem lepší, než byly ty jedny z těch dvou před padesáti lety. Ale člověk jsem nespokojený, protože ví, že tam určitě byla ještě spousta jiných možností, které neobjevil a které byly možná ještě mnohem lepší.
Takže pro mě je zajímavé téma to, jak se neuvěřitelným způsobem rozšířila škála možností, které má kdokoliv k dispozici. A zorientovat se v ní je velmi těžké. Když budu mluvit za sebe, tak já když vstoupím do celkem jakéhokoliv obchodu s oblečením, tak věci, který mně se líbí a kterým věnuji pozornost, představují určitě méně než 1% toho, co se v tom obchodě nachází. A někdy mám takovou zvláštní úchylku, že mě baví v tom množství věcí, které považuju za úplně příšerné, najít něco, co nepovažuju za příšerné. Nejsem ten typ, který by říkal, že do obchodu nechodím, chci odsud okamžitě odejít, a tak. Naopak, vlastně takové to vizuální se seznámení s tím, co je možné si koupit, je pro mě dost zajímavé – a to se netýká jenom oblečení, ale veškerého zboží, které je k dispozici. Nechci vytvářet dojem, že mám nějaký skvělý vkus, nebo že se v tom oboru výborně orientuju, to vůbec ne. Ale mám nějakou svoji představu. A těch věcí, o kterých vím, že mě stoprocentně vůbec nezajímají a stačí mi na to hodně krátký pohled, tak těch je fakt hodně.
Jakým způsobem nakupujete? Nakupujete impulzivně, nebo o nákupu dýl přemýšlíte a jdete pro konkrétní věc?
Nikdy nejdu do obchodu s tím, že něco potřebuju. To se mi v životě mockrát osvědčilo, že tenhle přístup není pro mě. Já si prostě v nějakém rytmu kupuju věci, které vůbec nepotřebuju, ale o kterých mám pocit, že se mi někdy mohou hodit. A většinou se ukáže, že to tak doopravdy je.
Takže se tak trošku předzásobujete?
Asi se to tak dá říct. Je to pro mě daleko jednodušší – není na vás žádný tlak, jakože něco strašně potřebujete. Protože obecně platí, že jakmile na něco máte málo času, většinou to dopadne špatně. V momentě, kdy nepospícháte, tak to většinou dopadne dobře. Například za mnou když někdo přijde a chce poradit s výstavbou nějakého domu, tak moje první otázka je, jak moc na to spěchají? A když ta odpověď je, že spěchají hodně, tak většinou říkám, nezlobte se, to nepůjde. Kdysi jeden můj kamarád navrhoval dům pro rodinu a ptal se jich, kdy by se chtěli nastěhovat? A oni říkali, že na Vánoce. A on na to, že to je v pořádku, ale na které?
Pojďme se přesunout k takovým praktičtějším otázkám: perete a žehlíte?
Peru občas, žehlím výjimečně. Jediné, čemu věnuju pozornost, je stav bot. Já jsem ze Zlína, a to člověka tak nějak celoživotně ovlivní, aniž by o tom musel přemýšlet. Boty jsou pro mě asi mnohem důležitější než všechno ostatní. Kdysi jsem viděl nádherný rozhovor s Alanem Aldou, představitelem doktora Pierce v seriálu M*A*S*H. Toho se natočilo 11 sérií a má asi 250 dílů a já jsem viděl takový hodinový dokument, který vznikl po dokončení toho seriálu. Alan Alda v něm říkal, že kdysi dostal radu od vynikajícího britského herce Laurence Oliviera, která zněla: postava se rodí od bot. A on tedy odehrál celých 11 let v těch stejných botách. Ke konci už byly oblepené izolačkou, defektní, ale on říkal, že nepřipadalo v úvahu je vyměnit, protože vždycky, když si je obul, byl tou svou postavou.
Boty mám rád taky proto, že je to místo, kde to vaše tělo se dotýká s planetou Zemí. Je to vlastně jediné místo, kde k tomu kontaktu dochází, a naprosto pravidelně, takže z toho hlediska je nejvíc zatížené a do jistý míry nejdůležitější. Taky mám rád švy. To je zase místo, kde se potkávají různé druhy materiálů a vrstev. Logicky je to to taky nejvíc namáhané místo, takže když je ten šev udělaný špatně, tak tam je největší pravděpodobnost, že se vám tam udělá díra.
Když jsme se s vámi domlouvali na rozhovoru a focení, tak jste říkal, že vás bude těžké obléknout do více než jedné barvy.
To bylo myšlené tak, že vždycky každý ten jeden kus má jenom jednu barvu. I když to tak zrovna teď nevypadá, tak skutečně nemusím chodit celý v černém, ale každá jednotlivá věc, kterou mám, v sobě musí mít jenom jednu barvu, nebo maximálně dvě. Můj přístup k barvám je trochu formulovaný názorem výborného architekta Adolfa Loose, který se dokonale orientoval v tehdejší módě. On říkal: dobře oblečen je ten, kdo je v dobré společnosti nejvíce nenápadný. Tahle myšlenková úvaha je mi docela sympatická.
Kdysi jsem moderoval jednu důležitou diskuzi a měl jsem takový světle béžový oblek, bílou košili, bílý boty a všechno proběhlo dobře. A po té diskuzi za mnou přišel jeden belgický filozof a říkal: všechno to bylo perfektní, dobře jste tu práci zvládl, dával jste těm lidem ten správný prostor, zbytečně jste se neprosazoval, ale moderátor prostě nemůže být oblečen výrazněji než jeho hosté. A to mi utkvělo v paměti a od té doby si na to dávám pozor, už jsem tu chybu, z mého pohledu, nikdy nezopakoval.
Na druhou stranu nevíte, jak přijdou hosté oblečení na přednášku…
Můžete to odhadnout. A hlavně se na to můžete nachystat bez ohledu na to, jak nakonec ti hosté vlastně přijdou oblečení. Kdysi jsem prezentoval projekt v Los Angeles a jeden z kritiků, mimochodem úplně fantastický člověk, se zvedl a řekl: nezajímá mě to. Já na něho koukal a on říká, víte, proč mě to nezajímá? Nezajímá mě to proto, že vy se na mě snažíte udělat dojem a nesnažíte se to odprezentovat tak, abych tomu co nejlépe porozuměl. A to, že se na mě snažíte udělat dojem, to mě vůbec nezajímá.
To se stalo před 16 lety. Já si to stále pamatuju a od té doby jsem se už nikdy na nikoho dojem udělat nesnažil a opravdu jsem se absolutně soustředil na to, abych odvedl svoji práci. A to je stejné s tím moderátorem – můžete být moderátor, který se snaží zapůsobit na publikum a jiné lidi, protože si myslíte, že to je důležitá součást vaší práce a že třeba kvůli tomuto publiku přišlo a nebo si uvědomíte, že máte jinou roli a pak se do ní dokážete dostat jak pomocí svého vizuálu, tak svého chování.
Říká se, že architekti chodí hodně v černé barvě. Vy jste dneska dorazil celý v černém. Co je to za stereotyp?
Ve zkratce se tomu říká nejlevnější elegance, ale to asi znáte, to vám nemusím vyprávět. Asi není náhoda, že většina módních návrhářů po skončení přehlídky vyjde v černém tričku s krátkým rukávem. Ale u architektů už to není tak jednoznačná pravda. To znamená, že najdete spoustu skvělých architektů, kteří se vůči tomuhle stereotypu nějakým způsobem vymezí. Třeba Richarda Rogerse, výborného architekta (Rogers stojí třeba za muzeem Pompidou v Paříži či arénou O2 v Londýně, pozn. red.), byste potkali pravděpodobně v růžovém obleku se svítivou zelenou košilí. Nicméně černé oblečení asi určitě platí pro studenty architektury. Když začínáte studium architektury, tak velká většina lidí vstoupí do té uniformy, do té černé barvy. Potom to dříve či později začnou opouštět a začnou se vymezovat, aby se k ní později zase vrátili. Je to totiž sázka na jistotu, která je něčím prověřená a něčím vyzkoušená. Kdybych to měl popsat ještě přesněji, tak je to černá a bílá. Obvykle architekty uvidíte v tmavém obleku s bílou košilí a když budu mluvit o skvělých zahraničních architektech, tak je uvidíte vysoce pravděpodobně bez kravaty. Opravdu ale s bílou košilí.
To je takový symbol, že se o sebe staráte. Myslím, že podobným symbolem jsou dneska bílé boty. Jeden můj kamarád architekt kdysi navrhoval skvělý hotel na Národní třídě, Metropol. Záměrně tam udělal celou řadu lesklých a světlých povrchů. A potom jsme tam chodili se současným majitelem a on mu říkal: jsem na tebe naštvanej, navrhnul jsi to opravdu blbě, pojď já ti ukážu, jak strašně špatně se to udržuje, všechno je hned opatlaný kdykoliv se toho dotkneš. A on říká: já vím, ale jednou chcete být luxusní hotel, tak jsem to udělal z takových materiálů, abyste se o ně museli starat a čistit je. Já jako host chci mít jistotu, že to je uklizené. A jako architekt tady nechci navrhnout materiál, který umí absorbovat veškerou špínu, a tak ho nemusíte půl roku uklízet. Já ten jeho pohled naprosto chápu.
Věříte na první dojem, nebo si myslíte, že neexistuje?
Mám rád tvrzení, že první dojem se dá udělat jenom jednou. To platí typicky i pro města. Nedávno jsme natáčeli seriál o pražském vlakovém nádraží a tam si to pokaždé uvědomuju. Říkám si, tak vy přijedete vlakem do Prahy. Máte představu té pohlednice, toho Pražského hradu s tím Karlovým mostem, prostě taková jako ta pohádková záležitost. A teď vystoupíte na tom hlavním vlakovém nádraží a toto je Praha. Baví mě občas se dívat na výrazy těch lidí, u kterých tuším, že tady vystupují poprvé. Ten šok bývá opravdu dramatický.
Ale zpět k prvnímu dojmu u lidí… kdysi v Los Angeles jsem měl kamarádku z Chorvatska, která tam dlouho žila. A ona říkala, Američané jsou jako meruňka, no takoví měkcí, šťavnatí, jenomže pak kousnete a zlomíte si zub o tu pecku uvnitř, protože jste nevěděli, že tam je.
Evropani jsou zase takový kokos, zvenčí tvrdý, neusmějí se, nevypadají, že by pro vás cokoliv udělali, ale když se vám podaří provrtat tu hranici, tak najdete to měkký jádro a vydrží vám to hrozně dlouho. Kdybych vám měl odpovědět jednou větou, tak pro mě není první dojem důležitý.
Jaký tedy potom dělá Adam Gebrian první dojem?
Nezajímá mě to.
Jako vůbec? Není pro vás reakce lidí důležitá?
Ne. Hele každej má nějaký set vlastností. Některé může drobně ovlivňovat, některé nemůže. A já mám je jednu speciální vlastnost, kterou prakticky nazývám chybou nervové soustavy, a to je, že já neznám trému. Nikdy jsem to nezažil, ani jako malý dítě. Když v první třídě ve škole přišel pan ředitel a řekl, tak děti, jak jste se těšily do školy, tak já jsem se přihlásil a řekl, netěšil. Zůstal na mě koukat a ptal se proč. Tak jsem mu řekl, že jsem musel jsem brzo vstávat a nechtěl jsem tady být. A nepřipadalo mi na tom nic divného. Mně je opravdu srdečně jedno, co si o mně myslí někdo jiný. Což má někdy výhody, někdy to má ale zase řadu nevýhod. Například málokdy dokážu zareagovat na kritiku zvnějšku nebo na nějaké názory vnějších lidí, protože mě opravdu moc nezajímají.
Jak to máte s empatií?
Nedávno jsem byl na jedné střední škole na přednášce. Oni se mě ptali na otázku, kdybyste věděl to, co víte teď, ale byl byste v našem věku, co byste udělal jinak? Chtěli slyšet něco, z čeho by se mohli poučit. Tak jsem jim řekl, že bych se rozhodně víc zajímal o jiné lidi. To vnímám jako totální handicap svého dětství a dospívání, že jsem strávil 8 let na osmiletém gymnáziu a o svých spolužácích toho vím velmi málo. Nevěděl jsem, jestli mají sourozence, kde bydlí, jak to tam vypadá a co dělají jejich rodiče. Nikdy jsem jim takovou otázku nepoložil. Změnilo se to až během mého dvouletého pobytu v Americe. Studoval jsem tam tehdy studijní obor, kde nás bylo 10, byli jsme z 9 různých zemí a byli jsme osmi různých profesí. A v téhle skupině jsme cestovali po celém světě.
Takže cestujete do prostředí, které je pro vás naprosto neznámé a ještě tam cestujete se skupinou lidí, se kterou v podstatě nemáte vůbec nic společného, takže je to takové jako dvojité zrychlení toho neznámého. A jednou stála spolužačka z Číny u takovýho domu a říkala, z čeho to je tady ten dům? A já jsem ji řekl - však to snad vidíš, ne? A přišel ke mně kolega z Ameriky a říkal, co si to dovoluješ? Ona ti položila úplně normální otázku, protože nezná odpověď, ty tu odpověď znáš, tak jí máš odpovědět, že je z betonu a je to. Co tady místo toho předvádíš za scény? A já jsem si uvědomil, že má pravdu a od té doby se na to snažím dávat pozor. Když dostanu otázku, na kterou znám odpověď, tak se snažím odpovědět a nesnažím se ty lidi vyškolit v tom, že to neví.
Pak jsem byl na takové docela důležité přednášce. Přednášel jsem tam, přišel člověk z úplně jiného oboru a začal mi pokládat otázky. Bylo jasné, že on se o to, co říkám, zajímá a mě to překvapilo. Překvapilo mě, že se někdo zajímá o moji práci. A tak jsem se ptal jeho, co dělá, a teď on začal vyprávět o tom svém a mně to začalo připadat taky zajímavé, tak jsem se ho taky začal ptát. A pro mě to byl začátek životní situace, kdy jsem se začal lidí ptát a od té doby se ptám a ptám se dost. Ptám se různých lidí v různých situacích a je to skoro nejzásadnější část mé práce. Dělám to od té doby naprosto systematicky a opravdu mi to změnilo život. Když mluvíte s člověkem, který je schopen půl hodiny vyprávět o sobě a vám žádnou otázku nepoloží, neprojeví nejmenší zájem, tak já vím, že s takovýma lidma už dneska nechci trávit čas.
Když se vrátíme ještě k tomu oblékání – vy jste nám říkal, že na začátku vašeho vztahu k oblékání bylo hodně přešlapů, že jste dlouho hledal svůj styl a že jste spoustu věcí vyhodil, aniž byste si je vůbec oblékl. Jaká ta cesta hledání byla a jak to máte teď?
Já jsem z nějakého důvodu už hodně měl chuť říkat, co chci nosit a co nechci nosit. Měl jsem to tak asi od čtyř let. Jenomže v takové době máte naprosto limitované finanční zdroje, respektive nulové. Existuje poměrně dlouhé období, kde to oblečení vám kupují rodiče, ale mě už to štvalo tehdy. Když jsem pak studoval v Liberci, tak jsem si všiml, že je to velmi zvláštní město, kde se v podstatě pohybuje spousta lidí ve sportovním oblečení, protože jsou tam blízko hory, což znamená, že půl sezony lyžujete. A sportovní oblečení je logicky je docela drahé, protože musí odolávat náročným povětrnostním vlivům, je vystavené nějakým extrémním podmínkám, a proto za něj bez ohledu na to, jak vypadá, utratíte spoustu peněz. I proto ho pak to nosí ti lidé nosí i jinam než jenom na hory, už za něj ty peníze utratili, tráví v něm hodně času na horách, a tak pro ně není žádný problém v tom chodit i po městě. Brzy jsem pochopil ještě jeden důvod: v Liberci opravdu hodně sněžilo, chodníky pak byly různě posolené a plné špíny a dalších nepříjemných věcí.
Dodneška si pamatuju, jak jsem si sedl na jednu přednášku a viděl jsem svého přednášejícího, jak si dal nohu přes nohu a viděl jsem ty pohorky z goretexu s tlustou podrážkou. Upoutalo to moji pozornost a za další 2 týdny, když nasněžilo, jsem pochopil, proč je nosí. Taky jsem strávil nějaký čas v Los Angeles, kde lidi chodí oblékaní opravdu neuvěřitelně příšerným způsobem, protože oblečení na nic nepotřebují. Sedí v autě, potom s tím autem sjedou do podzemní garáže, kde se pravděpodobně převléknou do nějakého oblečení do kanceláře, po práci udělaj to samé a odjedou. A tak se oblékají jako by šli na pláž nebo plavat, nebo jsou v nějaké teplákovce. Já jsem si na to taky zvykl, takže jsem tam skoro 2 roky odchodil v jedné mikině s kapucí, v šortkách a žabkách. Pak si přesně pamatuju ten moment, kdy jsem se vrátil zpátky do Česka, bylo mi 28, 29 a říkal jsem si tak takhle už ne. Takhle už v Česku chodit nebudu. A nastalo asi desetileté období mého života, kde byste mě neviděli v ničem jiném než v obleku. Dodnes jich mám asi dvacet ve všech různých barevných škálách, už v nich ale nechodím.
Proč?
Možná z potřeby se vymezit. Já už jsem mnoho let osoba samostatně výdělečně činná a absolutně mi to vyhovuje. Někdy vstupuju do korporátního prostředí, které je charakterizované různými způsoby a já si podvědomě říkám, že tam nepatřím a ani nechci předstírat, že tam patřím. Teď už hodně odbočuju, ale já mám alergii na slovo dovolená. Dlouho mi trvalo, než jsem si to uvědomil, a když jsem si to uvědomil, tak už se toho neumím zbavit. Přemýšlel jsem, co to slovo znamená, a zjistil jsem, že znamená, že se někoho chcete na něco dovolit. A já se nikoho nedovoluju a nechci dovolovat. To znamená, že když kamkoliv jedu, tak se na to nikoho ptát nemusím a vyhovuje mi to. Ta míra svobody a rozhodování je pro mě strašně důležitá.
Z vašeho vyprávění chápu, že svoboda je pro vás jednou z nejdůležitějších hodnot…
Je nejdůležitější. (...) Když jsem byl malý dítě, tak můj táta udělal pár důležitých rozhodnutí, o kterých jsem tehdy nevěděl. Jedno bylo, že mě poslal hrát fotbal a tenis, dva sporty, a pak po x letech mi to vysvětloval a říkal mi fotbal, to je vás tam 11 a proti je dalších 11. A ty se musíš naučit chovat tak, abys mohl fungovat se svým týmem, ale zároveň bojuješ proti jiným lidem, který se tě snaží porazit a mají veškerou kreativitu a veškeré schopnosti na to, aby ti to otrávili a tys prohrál. Musíš se naučit teda prostě prohrávat. Musíš se naučit vyhrávat. Mimochodem, naučit se vyhrávat je těžší, než naučit se prohrávat. Málokdo to ví, že jako tzv. přijmout vítězství je větší umění než přijmout porážku. Protože to klade dost velký nárok – zkusím vysvětlit. Jeden z nejslavnějších fotbalových zápasů, AC Milán versus Liverpool, Liga mistrů, rok 2005. První poločas AC Milán vede 3:0. Vypadá to úplně jednoznačně, ale Liverpoolu se to podaří otočit. Vyrovnává na 3:3 a nakonec vyhraje na penalty, což je úplný zázrak a všichni ti hráči Liverpoolu se rozběhnou po celém hřišti, jsou plní emocí, nadšení, včetně našich dvou hráčů Milana Baroše a Vladimíra Šmicera. Jediný hráč Liverpoolu to neudělá. Je to kapitán Steven Gerrard a to první, co udělá, je, že jde k protějšímu týmu, podává jim ruce, poklepává je po zádech a říká jim, tak dneska jsme vyhráli my, ale příště třeba vyhrajete vy. Já se na to dívám v televizi a je to pro mě extrémně silné. Vidím totiž člověka, který sice dosáhl největšího vítězství ve svém životě, mohl by tam skákat úplně stejně jako ostatní, ale má pocit, že má udělat ještě něco jiného a myslím, že mu to nemusí nikdo říkat. Dochází mu to. Až potom se jde radovat s těma svýma spoluhráčema. Druhý sport, na který mě táta poslal, byl tenis, dvouhra. Protože tam jste sám, nemůžete si na někoho stěžovat a všechny chyby, které uděláte, jste udělali vy. Nemůžete říct, že já jsem zahrál skvěle, jen to pokazili moji spoluhráči.
V několika rozhovorech jste o sobě prozradil, že nerad hromadíte věci. Jste minimalista?
Nejsem v tom slova smyslu, že by to pro mě bylo důležité. Na odiv dávaný minimalismus mě opravdu neláká. Ale minimalismus ve smyslu redukce, kdy se něco dá udělat pomocí jedné věci místo tří, tak ten mě zajímá. Ale nevím, je minimalismus, že máte třeba dvoje boty? Tak já mám 40 párů, možná i víc, ale slouží různým účelům. A pro ty účely to zas není tolik.
Takže jste spíš praktik?
To myslím taky nejsem. Mockrát udělám v životě rozhodnutí, které cítím, že pro mě fakt není výhodné, ale připadá mi správné, a tak ho rád udělám. Zkusím to vztáhnout třeba k architektuře – moje oblíbené tvrzení je „samá chyba, ale krásný”. A stejně tak se dá říct „bez chyby a úplně k ničemu” a já jsem si vědom toho, že existují kvality a vlastnosti, které se nedají snadno popsat ani kvantifikovat, a přitom jsou mnohem důležitější než ty, které by asi běžný člověk označil za praktické. Jinými slovy, bydlíme v bytě, který má výšku 3,6 metru, což znamená, že když ho chcete vytopit, tak to stojí víc peněz, než když vytopíte byt, který má na výšku o metr méně, ale ani na vteřinu bych nepřemýšlel o tom, že půjdu do bytu, který má nižší strop, abych utratil méně za topení.
Myslíte si, že spolu architektura a móda nějakým způsobem souvisí?
Měl jsem kdysi kamaráda architekta, kterého jsem si hodně vážil. Bohužel už je po smrti, David Kopecký. A David Kopecký mi říkal, že každý z nás má nějaké lidské tělo a na tom lidském těle je jedna vrstva. Ta se jmenuje oblečení. A pak je na něm druhá vrstva, a ta se jmenuje architektura. Mezi nimi je úzký vztah. Jsou to dvě vrstvy, ve kterých se každý den pohybujete.
V Česku občas zazní názor, že současné stavby jsou bezduché, že jim chybí duše…
Kamarád architekt Petr Hájek říká, že jsou dva typy stavění. Jeden se jmenuje architektura, což je zhmotnění nějaké myšlenky, a druhý se jmenuje nakupení stavebních hmot. A v Česku je to podobné, jako když jsem popisoval, že vstoupím do obchodu s oblečením, kde mě zaujme méně než 1 % věcí. V architektuře to mám úplně stejně. Já jsem přesvědčený, že v Česku jsou stovky, až tisíce, šikovných, chytrých, kreativních a schopných lidí. Ve městech vidím tisíc věcí, kde se někdo snaží udělat dobrou práci a snaží se ji udělat, i když vnější podmínky nejsou moc vhodné. Problém je, že historicky se stavělo většinou tak, že to ten člověk stavěl pro sebe, v tom domě měl dole obchod, nad tím bydlel a nahoře bydleli jeho prarodiče. Trávil tam veškerý svůj čas a život. Dneska se naprostá většina věcí staví pro někoho jiného. A vy ani nevíte pro koho. Kdybyste se někdy ocitl u developerské debaty, a slyšel, jak se vyjadřují o lidech, pro které je to bydlení určeno, tak byste to slyšet nechtěl. Když děláte dům, ve kterém je 100 bytů, tak jenom málokdo si řekne, že chce udělat 100 bytů pro 100 chytrých a šikovných lidí, kteří si to koupí. Ta debata je o tom, že my potřebujeme 100 lidí, z každého dostat 10 milionů a už je nám trochu jedno, co to je za lidi. Nic o nich nevíte a když o nich nic nevíte – jak to tak asi může vypadat? Už zmiňovaný Petr Hájek mi kdysi říkal, že někteří čeští architekti mu připadají jako zakázkový krejčí, který vám ale nevzal míry a nedal si na začátku tu práci, aby zjistil, co jste zač.
A není na druhé straně i neochotou Čechů přijmout zástavbu?
Jasně. V angličtině se tomu říká NIMBY, not in my backyard. Tedy nestavte nic v mém okolí. V Česku to není NIMBY, ale BANANA – build absolutely nothing near anybody, což znamená, že i když se vás to vůbec netýká, tak vám to stejně vadí. NIMBY je naprosto pochopitelné: bydlím tady, nechci, aby mi dole otevřeli hospodu, ale BANANA? Bydlíte v Ostravě a říkáte tohle v Praze neuděláte! Lidé tady mají tendenci mluvit do věcí, do kterých jim vůbec nic není a nemají schopnost přijmout, že jim do nich nic není.
Kde se v Češích bere to, že chtějí do všeho mluvit?
Frederico Díaz, skvělý umělec argentinského původu, mi kdysi říkal, že českým zemím chyběl internet středověku. Internet středověku se jmenuje oceán. My jsme nikdy historicky nebyli konfrontováni s velkou růzností. Naše hraniční pásmo představuju hory, jsme evropské rozvodí a veškerá energie odsud odtéká pryč, místo toho, aby tekla dovnitř.
A když bychom to otočili, jakou dobrou vlastnost podle vás Češi mají?
Já si myslím, že jsme mnohem lepší, než si o sobě myslíme. Takové to určité sebemrskačství, přílišná kritičnost, apel jako na morálku… je spousta míst na světě, kde to nemají a zbytečně o tom nepřemýšlí. Ale další dobré vlastnosti: Za prvé mi připadá, že peníze tady možná paradoxně nehrajou tak obrovskou roli, jak si spousta lidí myslí. Uvědomil jsem si to, když jsem se procházel národním parkem v Americe a šel jsem třeba 5 hodin a 5 hodin kolem mě procházeli lidi a jediným tématem rozhovoru byly peníze. Nepadlo slovo o tom, že támhle svítí slunce, že tady je pěkný výhled a podobně.
Řada lidí tady ještě stále dělá spoustu rozhodnutí, která nejsou motivovaná tím, vydělat co nejvíc peněz. Tohle jsem zažíval ve škole v Americe, kdy jsem měl s těmi vyučujícími bezvadné vztahy, které ale v momentě, kdy jejich placená časová dotace skončila, okamžitě zmizely a oni už vám nevěnovali ani vteřinu pozornosti navíc, protože už prostě neměli zaplacený. Tak to se tady u nás neděje, spousta lidí je ochotna pro vás něco udělat jen tak, prostě s vámi takzvaně ztrácet svůj drahocenný čas, i když nemusí. (...)
Další dobrou českou vlastností je podle mě odolnost. My se z mnoha věcí prostě nerozsypeme. To jsem zažil třeba při cestování, že nás některé věci neznervózňují. Na Mallorce jsem mluvil s jedním hoteliérem a on mi říkal, Češi, to jsou jako nejlepší zákazníci! Oni mají plnou penzi, objednají si oběd, pak na něj nepřijdou, protože jsou třeba někde na výletě a tak se jim tam zalíbilo, že se vrátí až na večeři. A oni ten oběd nevyžadují zpátky. Oni za mnou nepřijdou a neřeknou nahraďte nám ten oběd, jak by to řekli lidi z Německa nebo z Holandska. Češi to nechají být.
Často v rozhovorech říkáte, že když jdete městem, že se hlavně díváte okolo sebe. Co vidíte?
Je to hlavně něco, co si podle mě moc lidí neuvědomuje, a teď budu mluvit speciálně o Praze. Žijeme v prostředí, které jsme zdědili a které v určitých ohledech vykazuje naprosto neuvěřitelné kvalitativní parametry. Takových míst na planetě neustále ubývá. A já si myslím, že ti, kteří do Prahy vstupují, by si měli uvědomit, že vstupují do něčeho fakt skvělýho a cennýho a nádhernýho. To by vás mělo zavazovat k obrovské míře odpovědnosti. To je úplně něco jiného, než když si řeknete no a co jako, obyčejný město, tak prostě polepím celou svoji fasádu jako fialovou fólií, alespoň přijde víc lidí do obchodu…takže já vidím neskutečné kvality, ale taky vidím obrovskou míru bezohlednosti, se kterou k tomu městu přistupujeme.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku