Martin Veselovský: Skinny džíny bych na sebe nevzal. Ale mám zlaté trenky na box!

Bundy a kabáty

Boty

Polo trička

Martine, řešíte oblečení? Třeba dneska, když jste šel k nám?

Chvíli jsem si říkal, že bych si vzal něco opravdu ohavného. Nedávno jsem šel z tréninku a moje žena, která normálně vůbec nekomentuje, co mám na sobě, se mě zeptala: „Proboha, co to máš?“ Měl jsem zlatý trenýrky a mikinu. Vypadal jsem asi strašně. Chvilku jsem si říkal, že bych si vzal právě tohle, ale nakonec jsem podlehl vlastní konvenci.

Tak to je ale škoda! A co nejohavnějšího tedy máte v šatníku?

Kromě těch trenek? Mám vzadu za tričkama dvě košile z naprosto příšernýho, umělýho materiálu. Jsou to takový… jak kdyby byly Varadero stříknutý lebkama. Vůbec nechápu, kde jsem k nim přišel, asi přes internet. Když si je vezmu, rovnou mám vyrážku, ale ještě jsem se nedokopal je vyhodit.

Podléháte impulzivním nákupům?

Bohužel jo. Tak dvakrát do roka. A v devadesáti devíti procentech to potom musím poslat dál.

Co jste si takhle koupil naposledy?

Koupil jsem si americkou parku, takovou tu pětapadesátku, zimní verzi. Na fotce vypadala skvěle, taková namuchlaná, ikonická. Ale prostě se to netrefilo, vypadám v tom podivně. I když bych ji teoreticky využil, protože chodíme s klukama na čundry, mám ji ve skříni a je mi jí jen líto.

Máte rád ten militaristický styl?

Asi jenom trochu, ale ta parka se mi prostě líbila. Nechal jsem se ošálit fotkou, vypadala tam skvěle. Na mně už ale ne.

Rozhovor v kraťasech

Jak byste vlastně popsal svůj styl?

Já nemám asi žádný. Mám směs hrozně různých věcí, takže to vypadá, že styl vlastně nemám. Možná smart casual, jestli se tomu tak říká.

V čem chodíte nejradši, když nejdete do práce?

V práci se převlíkám, protože mi je nepříjemný trávit celej den v obleku. Takže mimo práci jsou to džíny, tričko, tenisky.

Řešíte, co si berete na kameru?

Ano, ale jsme malá televize, takže to většinou řešíme sami, já, Daniela, Kristýna, Jakub. Navíc je vidět jen vršek, takže bych teoreticky mohl být dole v kraťasech. Ale to bych nedal. Asi nejsem dobrej na skládání barev a vzorů. Necítím se v tom. Takže to řeším co nejjednoduššíma věcma, jednobarevný, maximálně kostkovaný košile, jednobarevný kravaty, jednobarevný obleky.

Tím jste si ten styl vlastně definoval.

Je to možné. Mám pocit, že oblek nebo aspoň sako je pro určitý typ rozhovoru prostě na místě. Není úplně prima, když je host formálněji oblečený než já.

Ale zároveň tu etiketu striktně neřešíte…

Teď už ne. Dřív ale ano, ještě před pěti lety jsem chodil jen v obleku a kravatě. Teď už ne. Beru si jednobarevný triko, tmavý. Asi jak člověk stárne, tak některý věci prostě přestane řešit.

Otázka je, jestli to je stárnutím. Možná spíš tím, co má člověk zažité?

To je možné. Ale u některých rozhovorů mám pocit, že se oblek pořád hodí. Když třeba přijde někdo, koho jsme dlouho sháněli, kdo skoro nikam nechodí. Tím, jak jsme oblečení, dáváme najevo, že to pro nás není rutina, že si vážíme, že tam je. Je to spíš pocit než pravidlo.

Jiný podnik

Adam Gebrian nám říkal, že moderátor by neměl být oblečený líp než host. Co vy na to?

V dnešní praxi je to asi jedno. Ale pro chemii mezi lidmi to možná jedno není. Občas se stane, že přijde host a řekne: „Já jsem si měl vzít kravatu.“ Nabízím mu ji, ale když nemá kravatovou košili, vypadá to divně. Takže ne, není to jednoznačný. Je to člověk od člověka.

Takže ideální je spíš neutrální styl, který neodvádí pozornost?

Ano. Děláme rozhovory s lidmi z úplně různých světů, s politiky, umělci, lidmi z byznysu. Kdybych měl na sobě večerní oblek s kapesníčkem a lesklé boty, vypadalo by to, jako že jsme každej přišli z jiného podniku.

Stalo se vám někdy, že jste se cítil nepatřičně oblečený?

Ne.

A je nějaký módní trend, který vás zaujal, nebo naopak takový, kterému jste nikdy nepodlehl?

Skinny džíny. Ty jsem na sobě nikdy neměl. A pak byla doba, kdy holky nosily tanga, co jim lezly nad kalhoty. To mi přišlo fakt švihlý. Nevkusný. Ale to se netýká pánského oděvu.

Vy jste studoval historii, kterou jste ale nedokončil, a pak jste nastoupil do rádia. Pokud si dobře pamatuju, motivací tehdy byly i peníze, že?

Jo, tehdy to bylo hlavně kvůli penězům. Na vejšce jsem dělal všechno možné, v bance, kopal příkopy, byl jsem v hereckým rejstříku. Rádio byla práce, kterou šlo dělat při škole, byla pravidelná a dlouhodobá. Takže mi to přišlo jako vděčný způsob, jak si vydělávat.

A záměr „vydělávat si hlasem“ tam byl od začátku…

Spíš mě bavilo, že to byla jakási odnož Hlasu Ameriky. Taková pobočka, která chvíli fungovala v Praze. To mě na tom vlastně bavilo víc než to, že to bylo rádio.

Proč jste vlastně šel studovat historii? Co za tím bylo? Čím jste si představoval, že budete?

Vůbec nic jsem si nepředstavoval. Musíte si představit, že jsem dodělal základku ještě osmiletou a do školy jsem šel o rok dřív. Gympl jsem dodělal a ještě mi nebylo sedmnáct. Přijímačky na vejšku jsem dělal v sedmnácti. Vůbec jsem nevěděl nic. Šel mi dějepis, tak jsem šel cestou, kde byla největší šance, že udělám přijímačky.

Není vaše profese trochu podobná studiu historie? Taky odkrýváte fakta, která nejsou známá.

Asi jo, pro žurnalistiku, a politickou zvlášť, jsou dějiny 20. století nezbytné. Ale k samotné historické práci jsem se nedostal. 

Úspěšnost a prodejnost

Uměl byste si představit místo novinařiny sedět v archivu a bádat? Neláká vás to, po tom tlaku z rozhovorů?

Ne. Kdyby už něco, chtěl bych rovnou do pozice, ve které jsou Martin Groman a Michal Stehlík z podcastu Přepište dějiny. Dělají to famózně, jsou skvělí historici a umí to prodávat ven. Jezdí po republice. Takže když už, tak tímhle směrem.

S vaší praxí byste to neutáhl? Často jdete do hloubky, hloubáte ve faktech…

Myslím, že určitě ne. Doba svádí k tomu, že všichni můžou dělat všechno, ale měla by existovat záklopka. Groman se Stehlíkem to berou s lehkostí a šíří, protože za sebou mají příšerně moc let historické práce. To není vycucané z prstu. To si Veselovský neřekne: „Budu dělat historický podcast,“ a je to.

Vy ale máte podobnou „mistrovskou“ zkušenost v moderování. Co je na tom nejtěžší? Co byste řekl studentům v prváku?

Nechci navazovat na to, co padlo před zapnutím mikrofonů, ale řekl bych: zas tak nic moc. Není to štípání dříví. Jsem v fázi, kdy mám pocit, že ta práce není složitější než spousta jiných. Když uděláte chybu, nikdo neumře. Můžete se omluvit. Nejtěžší je, že úspěšnost hodně stojí na reputaci, jestli jste „prodejní“ nebo lžete (aspoň viditelně). Udržet si reputaci a dívat se sám sobě do očí, to je obtížné. Jinak ale sedíte ve studiu a mluvíte s lidmi.

Za kariéru jste udělal přes deset tisíc rozhovorů. V knížce Outliers se mluví o pravidlu 10 000 hodin, to je podle ní mistrovství. Cítíte se jako mistr? Co to pro vás znamená?

Necítím se jako mistr. A ani nevím, co mistrovství znamená. Prosté opakování činnosti k ideálu nevede. Musíte mít hranice, vědět, co děláte špatně a co dobře, anebo mít kolem sebe lidi, kteří vám to řeknou. Umět je poslouchat a pracovat na tom, aby se špatné věci osekaly a dobré zvýraznily. Když děláte něco blbě deset tisíckrát, budete akorát skvělí v tom, dělat to blbě. A taky i po deseti tisících můžete chybovat, být líní, hůř se připravit a trochu to zvorat. Získáte zkušenost, která vás podrží. Když nemáte den, přetlačíte to zkušeností. Ale to není to mistrovství.

Není ta absolutní zkušenost nebezpečná? Neudělá práci předvídatelnou?

Někdy je. Vyřadíte na neutrál, jede to z kopce, a jak kopec skončí, všechno se zastaví.

Dokáže vás po těch letech ještě něco překvapit?

Furt. Nedávno mě zaskočila Markéta Šichtařová. Přišla jako jedna z lídryň uskupení kolem SPD a říkala během kampaně tak vyhrocené protiuprchlické věci, že jsem byl zaskočený. Nečekal jsem, že bude tak ostrá. V tu chvíli jsem si říkal, jestli už to nepřekročilo hranici, kdy i při moderátorské neutralitě nemám něco poznamenat. A udělal jsem to.

Mělo to dopad? Od kolegů? Nebo dostal jste potom později nějakou zpětnou vazbu?

Máme debriefing po každém rozhovoru. Nemyslím, že to bylo vůči mně kritické. Jsem přesvědčený, že věděli, proč jsem vystoupil z krabičky „nehádám se“ a postavil se na druhou stranu. Aby to, co se v rozhovoru děje, mělo význam.

Překvapují vás věci hlavně tehdy, když se vás osobně dotknou? Co to bylo tady?

Jasně. Říkal jsem to i v rozhovoru – moje explicitní zkušenost z března 2022. Přes organizaci pro uprchlíky jsem vyzvedával ukrajinskou mámu se třemi dětmi. Neuměla česky, jen rusky a ukrajinsky, a neměla ubytování. Stál jsem s ní a říkal si: vy tvrdíte, že stačí pracovní povolení a všechno si zařídí sama, ale co má dělat teď? Jít spát do parku na hlaváku? To pro mě bylo hodně osobní. 

Motivační nervozita

Jak se držíte na uzdě? Je to praxe?

Ano. A není to pro mě zas tak obtížné. Nemohl bych to dělat, kdybych se musel zuby nehty držet stolu, abych nevyskočil. Ale mám pocit, že při vší toleranci jiných názorů by lidi neměli říkat úplné ptákoviny. A tohle, jak to vidí ona, to je úplná ptákovina. 

Jste tolerantní? Nebo se umíte od názorů odosobnit a brát to čistě pracovně?

Po tolika letech by ze mě muselo být velký kopyto, kdybych byl furt zaťatý a trval na jedné správné lajně. Mluvím se spoustou různých lidí a slyším spoustu názorů. 

Jak se nepropadnout do stereotypu „tohle jsem slyšel tisíckrát“?

Upřímně, moc se mi to neděje. Vždycky to slyším trochu jinak. Jasně, předvolební věci moderuju asi u patnáctých voleb, takže jsem už všechno slyšel. Ale baví mě pokaždé se zeptat „jak to chcete udělat“ a dívat se, jak tam plácají páté přes deváté.

Takže váš lék na stereotyp je tedy nějaká zvědavost?

Určitě. Nevím proč, ale tohle prostě nemám, že bych si říkal „už mě to nebaví“.

Je v tom ještě pořád adrenalin? Nebo už to není ono?

No jasně, pořád je. Třeba nedávno u nás byl Tomáš Čupr. S ním jsou rozhovory super a zajímavé. A víte, že se musíte připravit, chytrý člověk, spousta výsledků. Aby měl rozhovor hlavu a patu, musíte mu být partnerem.

A co negativní adrenalin? Jako třeba nervozita?

To už ne. Mám to jen těsně před rozhovorem, ale to bych řekl, že je motivační nervozita. Nepohltí mě to.

Říkal jste, že rozhovory nejsou nuda, protože ze 70 % jsou neuchopitelné. Je to jako alchymie. I přes velkou přípravu…

Přesně tak. Nevíte, v jaké náladě člověk přijde. Nevíte, jestli si přes veškerou přípravu nevyberete cestu, která nebude vhodná, a cestou se nevykulí něco super, co vás odvede jinam. Politické rozhovory jsou připravenější, ale udělat to úplně podle plánu do detailu není moc zábava.

Jak poznáte, že rozhovor byl dobře odvedený?

Když mě to bavilo, když jsem ho dělal. Není to definitivní měřítko. Někdy vlezu ze studia a mám pocit, jako bych valil šutrák do kopce, musím to pořád tlačit. Venku pak všichni říkají: „To bylo super!“ A na tom to není znát. Takže pocit není ultimátní, ale zůstává mi jako jediné kritérium. Sociální sítě nejsou kritérium, prodeje taky ne, ovlivňuje je spousta dalších věcí. Takže zůstávám já.

Co děláte, když naproti sedí někdo, kdo se prostě málo mluví nebo se zasekne? Jak rozhovor rozproudit?

Musíte vyzkoušet všechno, co máte. Zleva, zprava, zeshora. Dát víc prostoru, nebo naopak zkrátit intervaly a rozmluvit ho. Ťuknout do něčeho nepříjemného a zkusit to ještě jednou, třeba se to probudí. Přidat energii, ať ho to strhne. A když to v nevyjde, dotlačit to do konce.

Studoval jste někdy psychologii „ovládání“ hosta? Michaela Jílková říká, že se učila pracovat s davem.

Ne. (směje se) Že by se Michaela Jílková učila pracovat s davem… ona to říkala? Já nic takového za sebou nemám.

Nezbyla slova

Stalo se vám někdy, že jste rozhovor udělal, ale nevydal? Že to prostě nešlo?

Máme pár no-go pravidel a jedno z nich je, že všechno, co natočíme, jde ven. A další je, že nestříháme. Vtip je v tom, že tím pádem zůstávají všechny moje chyby. Jasně, někdy bych chtěl sáhnout dovnitř a něco vyndat, hluchou pasáž, blbou poznámku. Ale všechno s tím jde ven. Jediný rozhovor v DVTV, který jsme nevydali, byl s jedním Nepálcem. Ukázalo se až ve studiu, že nemluví tak dobře česky, nerozuměli jsme mu a nebylo tomu rozumět. Domluvili jsme se, že to ven nepůjde. A to byl jediný.

Není ten tlak žádoucí? Když víte, že nestříháte, je to bič na perfekci.

Ze začátku jo. Já i Daniela jsme byli zvyklí roky dělat živé věci v rádiu i v televizi. Na internetu živák moc nedává smysl, tak to můžete „nafejkovat“ tím, že nestříháte. A funguje to skvěle.

Ty chyby ale asi vidíte hlavně vy. Nebo editoři?

Editoři je vidí nejlíp a nejvíc. U tři čtvrtě hodinového rozhovoru o komplikovaných věcech se mi může stát, že mi hlava na chvilku odjede stranou a ztratím nit. 

Máte sluchátko při rozhovorech? 

Jo. Editor mě dvěma slovy vrátí zpátky. Vidí, že už v tom zase plavu.

Myslíte faktické chyby, nebo i třeba slovní přeřeky, plevelná slova…?

Kdyby měl stříhat všechna plevelná slova, nic by mi tam nezbylo!

Jak široká je u vás ta autokorekce? Jak moc to zpětně kriticky vyhodnocujete?

Hodně. Po konfrontačních rozhovorech řešíme: bylo dobré položit pět otázek, nebo jsme tu pasáž měli utnout po třetí? Nebyly ty dvě poslední navíc? Byl správný tón? Někdy se zakousnu do detailu, co mě baví, a zvenku, typově Honza Ouředník, náš výkonný šéf, řekne: „Pět minut mě to nebavilo.“ A já: „Mě strašně.“ Kde je pravda? Je to jedno. Děláme to pro diváky a posluchače a je jich dvacet tisíc, ale s jejich názorem nemůžu pracovat přímo. Musím věřit, že to, co si řekneme v redakci v pár lidech, je to nejlepší, co umíme, a že se na to nějaké množství lidí bude chtít dívat. Relevantní názor dvaceti tisíc lidí prostě nevytáhnu.

Jak snášíte kritiku? Umíte s ní pracovat?

To mlátím hlavou do zdi… (směje se)

Myslím samozřejmě vnitroredakční kritiku, ne komentáře na sítích. 

Tou jsme si prošli před dvaceti lety, když jsme začínali v televizi, jsme měli slaďovací období. Všechny strany musely pochopit, že to není osobní a má to zlepšit výkon. Teď to bereme jako nutnou věc, která pomáhá, aby to příště bylo lepší. Ale jinak jsem hrozně háklivý na kritiku. (směje se)

Je nějaké téma, do kterého byste nešel?

Nemyslím. Špatně se mi dělají věci kolem nemocných dětí, máme nepsanou dohodu, že to spíš vezme Daniela. Jinak asi ne.

Jak podcasty mění mediální scénu? Upoutávky na sítích často vzedmou vlnu zájmu. Reagujete na to, co společnost řeší? Změnilo se to od doby pod Economií?

Takhle bych to úplně nepopsal. Sociální sítě jsou náš ultimátní marketingový nástroj. Máme na to Michala a Ondru, kteří dělají nám sítě. Z každého rozhovoru vzniká zhruba patnáct střihů pro různé platformy a formáty. Systematicky takhle pracujeme zhruba dva roky, předtím to bylo organičtější, pravidelně se něco dávalo, ale bez tvaru, moc jsme neřešili čísla. Teď je to jiná liga. Jenže „vyzobávání“ témat, co hýbou sítí/společností, je ošemetné: hrozí, že se budeme zabývat ptákovinami, nebo věcmi, které za dva dny spadnou jako pěna. Máme messengerovou obsahovou skupinu a denně se tam řeší témata, a pak samozřejmě klasické obsahové porady. Nás je dohromady osm, devět a tam se láme chleba: ptákovina, nebo něco, co má šanci být důležitější. Není to exaktní. Některé věci dělat „musíte“, třeba nové mírové jednání o Ukrajině. Jiné, třeba jak moc se věnovat situaci kolem generálního ředitele ČT, jsou na debatu.

Pomáhá s výběrem témat, že máte v týmu mladší lidi?

Absolutně. Nebylo to náhodou – byl to záměr, aby druhá část týmu byla výrazně mladší. Věci, o kterých vědí moje děti, já prostě nevím. Neznám ty lidi, kteří jsou v daných světech hlavní role. Bez mladších bychom dělali obsah pro své vrstevníky.

Radí vám rodina, dcery, koho vzít?

Občas. Manželka Monika i obě dcery dobře vědí, jak to děláme. Jasně, občas někdo ze známých řekne: „Proč tam nevezmeš XY? Vždyť máš televizi.“ Jenže to médium není pro naše roztomilosti, Honzy, Daniely a moje. Je malé rozměrově, ale má být multižánrové a multispektrální. Říkám jim většinou: „Pošlete co nejvíc, uvidíme v pátek na obsahové poradě.“ Když ostatní řeknou „To ses zbláznil“ a já to neobhájím, tak bohužel.

Nenovinařina

Je nějaký host z Česka, se kterým byste chtěl rozhovor?

Asi bývalý prezident Zeman. I když… vlastně ani nevím. Dělal jsem s ním poslední rozhovor před jeho první volbou. Rád bych, aby přišel i Tomio Okamura.

Překvapil jste mě tím Zemanem. 

Jo, chápu. Důvod je, že celých deset let jako prezident k nám nepřišel. Pořád jsem si říkal, že bychom s ním udělali jeden z nejlepších rozhovorů. Ten pocit ve mně zůstal. Ale jeho význam v politice je teď radikálně dole. Nemusím mít všechno.

Politici dnes často chodí do podcastů, které nekriticky přihrávají. Vy je přitlačíte ke zdi. Vytrácí se novinařina z veřejného prostoru kvůli podcastům a sítím?

Narostla „podcasterská scéna“. To je něco mimo klasickou novinařinu. Média, která dělají novinařinu, tady pořád jsou, plus mínus stejně jako před deseti lety. A je potřeba si říct, že určité podcasty, ať už je to kolega Půr nebo kluci U Kulatého stolu, nejsou novinařina. To je celé.

Říkají vám hosté: „K vám nepůjdeme, budete na nás oškliví, jdeme radši jinam?“

Explicitně to neříkají, ale občas to tak vypadá. A já tomu rozumím. Kdybych byl politik, ptal bych se: co mi přinese být u nás? Splním si povinnost, uspokojím jádro voličů, když projdu bez ztráty kytičky. Nové asi nenaženu. Chápu, proč k nám nechodí Okamura.

Proč k vám tedy politici chodí? Když ví, že tam dostanou čočku?

To, jestli z toho nakonec je rozhovor „čočka“ nebo „přitlačení ke zdi“, závisí v absolutní míře na respondentovi. Já nemám připravené ohavné otázky, které ho mají dovést někam a tam ho setnout. Jsou to lidé placení z veřejných peněz a moje otázky směřují jen k tomu, jak mají vyargumentované svoje postoje a činy. Tečka.

A když se v půlce začne vztekat, odvádět to jinam, útočit na mě, to už není úplně můj boj. Pak je to nepříjemné. Když mi kardinál Duka začne říkat, že kladu špatné otázky – jak „špatné“? Špatná otázka může existovat, podpásová, ošklivá, ale takové u nás nikdo nedostane.

Nikdy nevstupujete do rozhovoru s tím, že „máte nabito“ a říkáte si: teď ho sejmu?

Nabito mít můžu, ale to není primární záměr. Vezmu příklad: s Miroslavem Kalouskem jsou rozhovory zajímavé, protože ho baví argumentační debata. Ptám se, rozporuju, on dokládá, já řeknu „tady trošku lžete“ a on to nebere osobně, neříkám mu „lháři“. Tohle ale nemá moc lidí. Nikde není na startu připravená sekera, aby politika setnula. Do sekery se to může dostat jeho neochotou odpovídat nebo jeho nekomfortem, když nedokáže odpovědět tak, jak by chtěl.

Baví vás ty vyšpičkované rozhovory?

Baví. Hrozně. Je to lepší než průměrný rozhovor. A dokonce i než všechny ostatní.

Není vyčerpávající do toho boje vstupovat? Emoce lítají. Pohádají se s vámi někdy hosté po rozhovoru?

Nestává se to často. Když jsou naštvaní, tak je to spíš v té rovině, že si mlčky podáme ruku a odcházejí. Někdy to koupí koeditor, co je vede dolů výtahem. Ale vesměs se nehádají, ale mlčí.

Kdybyste teď musel změnit práci, co byste dělal? Zůstal byste v novinařině, nebo úplně mimo?

Asi bych zůstal v novinařině. Už mi není třicet, abych zkoušel něco úplně nového. Možná ilustrace, mám v rodině kreslící geny. Ale kvůli příjmu bych zůstal u novinařiny.

Nemáte někdy po krk ten tlak? Připrava–emoce–publikace–reakce. Působíte, že všechno držíte pod kontrolou. Nepere se to ve vás, umíte se uvolnit?

Mám rád, když mám svoje věci pod kontrolou. Nejsem investigativní novinář, abych řešil výslechy a mafie. Tlak je, samozřejmě. Když budu pečlivě číst Twitter, vyskočí mi mozek z hlavy a něco tam napíšu a pak k nám někdo nepřijde. To už nedělám. Twitter moc nečtu; žere mě to zaživa.

Některé vaše rozhovory měly společenský dopad, třeba u prezidentských voleb. To je přece tlak.

Ale zase… jednak nejde o život. A za druhé: přijdete domů a řešíte úplně jiné věci. Jestli jsem ještě naštvaný jako ráno, jestli jedna dcera sebere motivaci a dodělá magistra, aby mohla učit na vysněné škole; kam půjde na vysokou druhá; kam pojedeme s manželkou; co budeme dělat, až nám bude padesát pět…

Což bude?

Nevím. Jsme zrovna v rozhodovacím procesu. 

A za ještě delší dobu? Kde se vidíte třeba na důchod? Moře, cestování…

Moře určitě ne! Leda studené. Já totiž nenávidím vedro.

Kdy jste se naposledy od srdce zasmál? Jste v rozhovorech často fakt vážný.

Byli jsme s celou rodinou v Londýně v harrypotterovských studiích, dvě noci, všichni pohromadě. A když mluvíme o vztahových věcech, jejich, našich, tak se dvě hodiny válíme smíchy. Čímž ale neříkám, že je to celé následování hodné. Proto se tomu smějeme.

Líbil se vám článek? Sdílejte!

Petra Martínková & Filip Proučil

Autor článku

Petra je dlouholetá novinářka a tisková mluvčí, která prošla redakcemi Lidových i Hospodářských novin, neziskovkou i korporátem. V Gentleman Store řídí obsah a snaží se kultivovat pánskou mluvu. Filip je správce našich sociálních sítí, obsahový marketér, certifikovaný stylista a lovec čerstvé inspirace. Zkrátka svěží vítr v marketingu.