Jan Čenský a Lenka Bernardes: Charisma umělá inteligence nikdy nenahradí
15.12. 2023, Petra Martínková & Filip ProučilKdyž se řekne Jan Čenský, většina z nás si vybaví prince z pohádek, případně primáře ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Pravdou je, že Honza měl ve své více než třicetileté herecké kariéře rolí bezpočet, princové mu ale skvěle sedli k jeho vzhledu i nonšalantnímu chování. Možná právě to se stalo základem i jeho lektorské kariéry. Honza se totiž společně se svou kolegyní Lenkou Bernardes da Silva věnuje vzdělávání v oblasti etikety, chování, rétoriky, image a prvního dojmu. Své zkušenosti předávájí lidem na kurzech a konzultacích, ve své knize První dojem i v našem dnešním rozhovoru.
Honzovi jsme připravili outfit z naší oblíbené skotské značky Wakler Slater, jejímž poznávacím znamenám je vlněný tweed. Vlněné sako doplnily společenské kalhoty klasického střihu s francouzským zapínáním a očky na pásek a vlněná vesta. Košili jsme vybrali čistě bílou z příjemné a hutné látky oxford od naší značky John & Paul. Na nohy Honza obul dokonalé rámovky na zapínáním na dvě přezky od Berwicku.
A protože máme i jednu dámskou kolekci od legendární značky Barbour, mohli jsme připravit outfit i pro Lenku.
Lenka oblékla lehčí tmavo-modrý svetr s tartanovými záplatami na loktech, které dávají na první pohled poznat, o jakou značku jde. K tomu jsme zvolili minimalistické kalhoty volného střihu v nasládle bílé barvě, které jsou dokonale majestátním kouskem od Barbouru. Celý outfit dokončil luxusní vlněný kabát se svérázným černobílým vzorem kohoutí stopy, který jsme doplnili šálou z čisté jehněčí vlny.
Honzo, Lenko, vy jste autory knihy První dojem. Jak moc je důležitá móda při prvním dojmu?
Honza: Schválně, začneme tím, že se zeptáme my vás, jaký jsme na vás udělali první dojem… Ale vážně - oblečení hraje při prvním dojmu důležitou roli, protože je to jedna z prvních věcí, která na vás působí. Takže je důležité, aby outfit působil harmonicky. A záleží opravdu na detailech - například špinavé boty dokáží první dojem snadno zkazit.
Lenka: Druhou věcí je, že je velmi důležité, aby setkání bylo hlavně o těch lidech samotných, ne primárně o jejich outfitu. Když se s někým setkáváme poprvé, je dobré, když si ostatní zapamatují vás jako osobnost, a ne jenom to, co jste měla na sobě. V prvním dojmu hraje velmi důležitou roli právě i vaše osobnost.
Jak jste dneska přemýšleli o tom, co si vezmete na sebe?
Honza: Úplně jsme nevěděli, jak moc formální naše setkání bude. Nejprve jsem si říkal, že si vezmu sako a košili, ale pak jsme se domlouvali, že lepší bude spíš něco uvolněnějšího. Nakonec, jsme tu od toho, abychom si povídali, ne abychom předváděli, jak nám to sluší. Ale vy jste úplně ideálně oblečená - v černé. Tak chodí módní návrhářky. Ony sice vymýšlejí všelijaké nádherné a barevné róby, ale samy jsou pro fotografy neviditelné.
Lenka: Černá je neutrální barva. Umožňuje vám i vašemu protějšku soustředit se na to, co potřebujete. Černá neodvádí a nepoutá pozornost, ničím vás neovlivňuje. Já sama jsem na sobě měla ráno černé šaty. Nakonec jsem zvolila černý rolák a blejzr. Blejzr je můj oblíbený kousek, separátní sako by měl mít v šatníku každý muž i každá žena.
Jak moc jsou v oblečení vlastně barvy důležité?
Lenka: Je to gró všeho. Barvy říkají úplně všechno. My jsme se v našich kurzech zaměřili na metodiku, která se týká osobních barev. Roli hrají nejen barvy oblečení, ale i očí, rtů, pleti, vlasů. Když barvy člověk pochopí, pochopí sám sebe. Tak vytváří mimoděk neuvěřitelnou symbiózu a rafinovanost, aniž by ještě vůbec promluvil. Barevnost je v rámci prvního dojmu jedna z nejdůležitějších věcí, protože váš protějšek si vás naskenuje ještě mnohem dříve, než promluvíte, než se představíte, než podáte ruku. Během sekundy k němu doputuje jakási chemická reakce. Jaká je, to víte jen vy dva, je to nesdělitelné, nepřenosné. A pokud znám dobře sám sebe, své silné barvy, tak mi to leckdy může kamkoliv pootevřít dveře… Pokud vyladíte outfit s barvou očí a rtů, máte obrovskou výhodu, protože roste vaše charisma. Takže když máte alespoň základní představu o tom, jak barvy fungují, můžete velmi originálním způsobem ovlivnit vaše setkání a to, jaký první dojem uděláte.
Honza: My vždycky říkáme, že druhou šanci udělat první dojem nedostanete. Je proto opravdu důležité, jakou laťku nastavíte.
Opravdu nedostanete druhou šanci? Nestalo se vám někdy, že jste někoho potkali a byl vám nesympatický, ale potom jste změnili názor?
Honza: Stala se nám taková hezká historka - na jedné konferenci z oboru finančnictví, kterou jsem moderoval, nás zaujala dáma na první pohled velmi odvážně oblečená. Kožené červené šaty, černý pásek… jenom bičík jí chyběl. Vyhrála tehdy prodejce roku.
Lenka: Dost jsme se na ni dívali a mluvili o ní, a když přišla na pódium, převzít si hlavní cenu, trošku jsme ztuhli. Nicméně pak jsme poznali, že ona je zároveň velmi výrazná osobnost, excentrická, má velmi dominantní řeč těla. A najednou jsem si uvědomila, že ten její kožený kostým a celý dojem je naprosto v pořádku, protože ona je v něm úspěšná. Uměla se svou image velmi dobře pracovat a vzbuzovala u klientů důvěru. A jakmile vzbuzujete důvěru, tak máte dveře otevřené. Pokud bych jí tu barvu a image vzala, tak bych ji oslabila.
Takže důležitější než etiketa je být sám sebou?
Lenka: Pokud jsem někde sama za sebe, tak určitě. Pokud se pohybuji v rámci nějaké společnosti, kde se ode mě očekává znalost společenského protokolu, tak tam je samozřejmě potřeba myslet na kultivovanost a tradice, ale jinak je nejdůležitější objevit sám sebe. Každý se cítíme silný v něčem jiném, a pokud dokážete své silné stránky využívat, tak se úspěch dostaví velmi rychle.
Takže, dá se první dojem napravit?
Honza: Nedá se napravit, protože tu situaci už nevrátíte. Čas se nedá zopakovat. Ale pokud víte, že toho daného člověka uvidíte ještě někdy, tak máte možnost se lépe připravit.
Lenka: Příprava je důležitá, i když jdete například na nějakou akci. Vždycky si přečtěte pozvánku, abyste věděli, jaký dress code si obléknout, jaká znalost protokolu bude vyžadována. Protože když jdete například na banket, tak je jasné, že i obsluha bude vědět, jak se má chovat. Tudíž je dobré, abyste i vy věděli, jak se máte chovat.
A když první dojem pokazíme, je tedy možné ho napravit na druhý pokus?
Lenka: Do jisté míry ano, ale ten škraloup tam někde už navždycky zůstane. Vzpomínky a emoce, které proběhnou při prvním kontaktu, ty jsou věčné.
A co hraje při prvním dojmu tu nejdůležitější roli? Je to hlas? Řeč těla? Oblečení? Sympatie?
Honza: Charisma, emoce a sympatie. Věci, které se moc nedají naučit. Buď je někdo má, nebo nemá. Ano, dá se to podpořit správným chováním nebo perfektní etiketou, znalostí pravidel, ale to vás nerozsvítí. Dám příklad - máte jeviště a na něm několik tanečníků. Všichni tančí stejně, všichni jsou stejně oblečení, ale vy se díváte jenom na jednoho. Ten vás zaujal, něco vás k němu přitahuje. Tak to je charisma. Když jdete na nějaké první setkání, tak ještě než si s protějškem podáte ruku, tak už si ho prohlížíte. Vnímáte, jak na vás působí, jak se na vás dívá, jak se tváří. Pak se představíte a vnímáte barvu hlasu, jeho pohled, stisk ruky. Tohle všechno je první dojem.
Lenka: Pokud se s někým vidíte poprvé, tak vaším i jeho prvotním záměrem je domluvit se. Proto je důležitý úsměv na tváři i v očích a vřelý pohled. To je jedna z věcí, která obrovsky funguje. Nejlepším učitelem je život a pak zkušenosti. A právě zkušenosti se dají natrénovat, třeba na kurzu. Ale trénovat můžete každý den i doma, už od rána, kdy potkáte svoje děti, svoje muže, svoje ženy. Můžete je hezky pozdravit, hezky se na ně usmát, dodržovat společné večeře, povídat si u stolu, učit děti držet příbor už jako malinké… bude se jim to hodit. Největší charisma má totiž ten, kdo působí přirozeně na letním táboře u buřtů, stejně jako na recepci na Pražském hradě. Z takového člověka vyzařuje vnitřní síla, takový člověk už nepřemýšlí, jestli podává ruku správně, dobře zdraví a artikuluje. Je to pro něj přirozené, a to opravdu naučí jenom život a trénink.
Honza: Důležité také je, že vás to mezi lidmi zkrátka musí bavit. V poslední době mám pocit, že je to spíš tak, že chceme samé rychlé návody. Rychle zjistit co a jak, a jede se dál. Ale zkusme to jinak. Vyprávějme si, komunikujme tváří v tvář, a ne přes sklíčka telefonů. Já už jsem asi starej, ale přijde mi divný, že můj syn chodil měsíc s holkou, kterou naživo nikdy neviděl.
Lenka: Ano, všichni máme telefony, jsme v zápřahu a zrychlení… Do jakékoliv firmy přijdeme, a je jedno, jestli jsou to bankéři, zdravotníci, učitelé, obchodníci, všichni řeší to samé - jak spolu mluvit, jak si udržet dobré vztahy, jak pracovat v krizi. Telefonů a zrychleného stylu života se asi už nikdy zcela nezbavíme, ale můžeme se naučit spolu znovu být.
Honza: Například ta fyzická vazba, kontakt, oční kontakt… to je to charisma, které my tady spolu při tomto rozhovoru vytváříme. To je věc, kterou umělá inteligence nikdy nahradí, nebo já alespoň doufám, že se toho nedožiju. Etiketa a komunikace jsou o empatii a o intuici. To dostáváme do vínku všichni, když se narodíme. Ale všechny ty smajlíky, tlačítka, esemesky, kdy se za jedno slovo nebo obrázek schová pravděpodobně celá věta, to všechno způsobuje, že se nám ta empatie vytrácí.
Honzo, když jsme se dnes poprvé potkali, podal jste mi ruku a váš stisk byl nesmírně pevný. Jakou roli hraje v dnešní době v komunikaci právě stisk ruky?
Honza: Mám tenhle zvyk rád. Pochází ze středověku a napřaženou rukou vám ukazuji, že nemám zbraň a myslím to s vámi dobře. Jednou se mě jeden vysoce postavený manažer na kurzu zeptal - pane Čenský, a kam se mám dívat při podání ruky? No samozřejmě do očí! Stisk ruky spolu s pohledem do očí o člověku hodně vypovídá. Když někdo podává ruku jako leklá ryba, nasbírá u ostatních ihned hodně minusových bodů, i když to třeba nemyslí špatně.
Co podávání ruky a mladá generace? I pro ně je to ještě důležitá věc?
Lenka: Hodně je to o výchově a vedení rodiči. Mladší generace, která má ambice uspět, musí pochopit, že nestačí jenom vystudovat, ale je nutné rozumět i mezilidským vztahům a vazbám, je potřeba umět navázat konverzaci. To je nesmírně důležité k tomu, aby byli mladí posléze úspěšní.
A vidíte u mladé generace nějaký progres?
Lenka: Já jsem optimistka, takže ano. Ale jak říkám, vždycky je to primárně na rodičích a na učitelích. A je to běh na dlouhou trať. Stejně jako byl běh na dlouhou trať změnit zvyk, že do divadla se nechodí v džínách. Taky trvalo dlouho, než se to lidé naučili.
Honza: Jednou jsme měli premiéru v divadle Na Jezerce a přišel na ni nějaký muž z Tábora. Měl na sobě tepláky a tenisky. Bylo to trapné. Pro nás herce je to mimochodem hrozně fajn, když do divadla přijde někdo v bílé košili a v obleku. Je to důkaz, že si naší práce váží. Pro nás je to nádherné. Bohužel lidé si v dnešní době snaží všechno odlehčovat, chtějí být pořád v komfortu. Proto se dost rozvolnila i pravidla oblékání na společenské akce, už vás do divadla v džínách klidně pustí. Ale život není a nemůže být vždycky jenom o komfortu. To by nám pak hrozila epidemie lenosti… Ne všichni lidé totiž mají disciplínu k tomu, aby lehké uvolnění pravidel uchopili tak, že si udrží ty důležité mantinely, například kam si můžou dovolit tepláky a kam ne.
A co byste řekli mladým lidem, kteří by se vás zeptali, proč mají nosit do divadla slušné oblečení? Proč nemůžou jít v džínách?
Lenka: Jednak je to projev úcty k hercům, kteří tu hru trénují, cvičí, zkouší a posléze hrají. Za druhé - je to společenská událost, lidé se v divadle setkají, dají si skleničku, popovídají si, užijí si hezký večer. A za třetí - schválně si někdy všimněte, jakou máte řeč těla v teplácích a jakou v saku. Když mají lidé hezké šaty, začnou se mimoděk chovat jinak. Najednou se jim zpomalí gestikulace, mluví jiným hlasem, často mluví spisovně… Je dobré to trénovat, třeba v divadle, protože v reálném životě se vám ta grácie bude velmi hodit, abyste byli úspěšní. A neposlední věc - pokud chcete být v životě výkonní, musíte svému tělu taky něco dodávat, neošidit se, vrátit sami sobě něco zpátky. Může to být masáž, kosmetika, něco hezkého na sebe nebo setkání na kulturní akci… Když se člověk hezky oblékne a jde do divadla, užije si úplně jiný večer než obvykle. Je to jako by se zastavil čas.
My se poměrně často setkáváme s tím, že pro české muže je hezké oblečení často stále ještě terčem poznámek a posměchu…
Lenka: Ano, občas to působí, že jsme někde zamrzli… Ale obecně bych řekla, že je to časem lepší a lepší. Já se často setkávám s tím, že mi muži, kteří si k nám přijdou nechat ušít oblek, říkají - oblek jsem měl na sobě naposledy na svatbě, je mi nepohodlný, nekomfortní, necítím se v něm… Z velké většiny je to tím, že takoví muži většinou neví, jak se v obleku mají chovat, jak v něm mají takzvaně bydlet. Druhou možností je, že mají starý a nepadnoucí oblek, špatnou velikost, nevhodný materiál a podobně. Pravdou ale je, že i v obleku se můžete cítit velmi pohodlně, jen je potřeba najít tu cestu, posunout se. Ale to opět naráží na dnešní potřebu bezbřehého komfortu - muži často od obleku ustoupí, protože je to pohodlnější, než aby si dali práci, vybrali kvalitní oblek a dopřáli si dobrý pocit z obleku, který vydrží mnoho let, skvěle jim padne, je jim pohodlný a ještě v něm udělají parádu. Mimochodem, dnes jsou některé obleky pohodlné tak jako teplákovka.
Možná kdyby rodiče svoje syny už od dětství oblékali do obleků při nějakých příležitostech, že by to dnes u nás bylo jinak…
Lenka: Já si myslím, že určitě ano, ale zase argument maminek je, že dítě z toho vyroste za pár měsíců. Je to pravda, je to náklad, ale ve dvaceti letech pak takový mladý muž nebude muset obíhat kurzy, aby se naučil vhodně obléknout, správně podat ruku. Když se to naučí v dětství, nebude pak ve světě ztracený.
Honza: Nám se na kurzech velmi často muži svěřují, že oblečení nakupují ve stresu, pod tlakem, nemají čas, neumí se v tom množství zboží zorientovat, ale potřebují něco narychlo koupit. Tak tedy něco nakoupí, a pak to nenosí. Anebo doma stojí před plnou skříní a nemají co na sebe na tu danou akci. Často ani neví, jak se vhodně obléknout, a tak obvolávají kamarádky a kamarády s tím, co si vlastně na sebe mají vzít.
Lenka: No, a když tohle jako rodiče své děti naučíte, budou to mít v dospělosti úplně jinak. Budou sebejistí.
Honza: Já když vidím v divadle chlapečka v obleku, tak si toho moc vážím. Už teď ví, jak se má chodit do divadla a pravděpodobně i ví, jak se má na takové akci chovat, jak komunikovat. A bude to vědět i v dospělosti. Bude mít zdravé sebevědomí. Víte, dneska jsou psychologické poradny plné dětí. Dospěláci pořád hledají nějaký koučink, každý druhý něco zobe. Podle mě je to tím, že lidi spolu prostě neumí komunikovat. Neví jak.
Lenka: Ale stačí se podívat na začátek - první setkání, laskavý pohled, příjemný pozdrav, příjemná vůně, hezké oblečení.
Kdybyste mohli našim posluchačům a čtenářům poradit, kde a jak si začít budovat pozitivní a autentickou image?
Honza: Základem pozitivní a autentické image je sebevědomí, a to je to nejtěžší.
Lenka: Já bych doporučila jednu věc - umět se potěšit. Mít se rád, přijmout se a řešit přítomnost. Když školím barvy a mluvím o těle, o očích, rtech, vlasech, velmi často slyším od klientů, kteří se mají podívat na své vlastní fotky nebo sami na sebe v zrcadle - to je strašné, dejte to pryč, vůbec mi to neukazujte. Základem pozitivní a autentické image je sebepřijetí a přítomnost. Podívat se na sebe, pochválit se, přiznat si, v čem se cítím silný a v jakém projevu bych se chtěl zlepšit. Přijetí sebe sama tady a teď je podle mě začátek k tomu, jak najít tu správnou cestu. Odborníci vám pak už jen dopomohou nebo vás nasměrují. My tady nejsme od toho, abychom klientům říkali, co mají dělat. Ne, my jsme od toho, abychom je otvírali a ukazovali jim, nasměrovali je , aby si našli tu svoji cestu. Není to hned, je to proces.
Honza: Jsou klienti, kteří přijdou na kurz a chtějí zítra nemít trému. To ale nejde. To je proces, který někomu trvá měsíc a někomu hodně let.
Lenka: Navíc je to i o tom, v jakém jste aktuálně životním rozpoložení, co prožíváte za životní příběh. Jestli tu danou věc řešíte pod tlakem a ve stresu, protože už to chcete mít za sebou, a nebo jste k ní postupně dozráli. Něco se dá natrénovat - můžete číst nahlas, nechat se natočit a zkoumat, jakou máte řeč těla a pracovat na ní, ale hodně je to o ochotě občas zariskovat a nebát se vstoupit do neprobádaných vod. A taky to nevzdávat, když přijde nějaký malý neúspěch, protože těch neúspěchů je zpočátku většinou hodně. Když se chcete naučit cokoliv kolem své image, tak se odkopáváte sami před sebou. A to nejde uspěchat.
Honza: Problém je, že my nemáme trpělivost - objednáte si kurz nějakého lektora, vyslechnete pár pouček a myslíte si, že zítra budete jiní. A když zjistíte - aha, to mi nepomohlo - tak si objednáte jiný kurz. Hlavně, ať je to rychle, nejlíp hned. Takhle to ale nefunguje, v životě je potřeba mít trpělivost.
Dobře, a jak tedy udělat dobrý první dojem? Existují nějaká pravidla, jak na to, která se nemusíme trpělivě a dlouho učit?
Lenka: Odpověď je jak nejlíp to umíte. Pokud pro to ten člověk udělal maximum, tak je to dobře, i když se to třeba nepovedlo. Pak na sobě bude makat dál a jednou to vyjde.
Honza: Jednou se mě ptala jedna herečka, která navštěvovala castingy, vždycky se dostala do druhého kola, ale nikdy ji nevzali. A ona se ptala, kde je chyba? Říkal jsem jí - no, tak v Americe chodí třeba stokrát a pak to jednou vyjde. Jednou. Ale musíte si věřit, že jste v tom dobrá, a jít si za tím.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku