Honza Musil: Jsem gay, vychoval jsem dvě dcery. Důležitější než orientace je láska rodičů
27.9. 2023, Petra Martínková & Filip Proučil
Byl legendou devadesátek a zůstal celebritou dodnes. Moderoval Snídani s Novou, talk-show Áčko, Saunu, Kolotoč, Dobré ráno s Jedničkou, Dům snů a mnoho dalších pořadů. Jeho jméno je v showbyznysu pojem, ale on sám tvrdí, že jedním z nejslavnějších moderátorů v Česku se stal díky náhodě a vlastní drzosti. Život Honzy Musila ale nebyl jenom štěstím na obláčku. Jako jeden z prvních lidí veřejně oznámil svou homosexualitu, pral se s rakovinou a prodělal vážný pád ze žebříku. S Honzou jsme si povídali nejen o tom, co rád nosí a co pro něj móda znamená, ale i o tom, proč má na těle vytetovaného Mickey Mouse, jak se stal moderátorskou legendou nebo jaké to bylo říct celému národu v televizi, že preferuje muže, přestože má z manželství dvě dcery. V nebývale otevřeném rozhovoru jsme mluvili i o rakovině, kterou překonal, přestože prognózy nebyly zpočátku nejlepší, o tom, proč je debata o manželství pro všechny zbytečná, nebo o tom, jestli je při výchově dětí důležitá sexuální orientace rodičů.
Honzo, dneska jste přišel v maskáčové mikině, černých džínách a keckách… co vy a móda? Jaký k ní máte vztah?
Napřed musím říct, že jsem hrozně rád, že jste mě pozvali, protože si myslím, že to může být zajímavý, pestrý, obohacující pro všechny a doufám, že se zasmějeme. Ale zpátky k té otázce, k módě. Já mám rád věci, který jsou nenásilný. Ono to vyplývá z podstaty mé profese, protože tam se člověk musí stylizovat. Já mám rád, když je chlap šik, ale nemám rád, když je člověk oblečením svázaný. Mám rád, když si mohu obléct mikinu, tričko, džíny, tenisky… Na druhé straně nesnáším, když takhle lidi chodí do divadla.
Vnímáte módu nebo oblečení jako součást vašeho osobního brandu? Anebo volíte jenom to, co je vám pohodlné a co se vám líbí?
Obojí. Brand je jen podtržení osobnosti, je to to, jak mě lidi poznávají. A oblečení vyjadřuje mou osobnost, můj životní styl. Mám rád ležérnost a sportovní oblečení, což vyplývá z toho, že trávím spoustu času v autě. Na druhou stranu - když přijdete do televizního studia nebo moderovat nějakou akci, tak nastane taková přesmyčka, kdy nakonec vždycky skončíte v saku.
A jak moc důležitá je pro moderátora jeho image? Jde u vašeho povolání spíš o formu, nebo o obsah?
Obojí je důležitý, protože forma je spojená s image jako takovou. Člověk, který je chytrý, inteligentní, vnímavý a empatický, působí dobře na lidi, ale není čistý, není hezky oblečený, není upravený, tak nikdy nebude působit celistvě. A já si myslím, že by všechno mělo být vždycky dotvořeno do nějakého celku.
Honzo, když jsme u té image… vy jste na počátku našeho rozhovoru zmínil, že součástí vaší image je Mickey Mouse. Proč? Kde se vzal?
Když mi byly 3 až 4 roky, tak jsem viděl v katalogu Magnetu Pardubice Mickey Mouse. Byl barevnej, krásnej a plyšovej…byla to první hračka, kterou jsem si přál. Později mi náš soused, kterej jezdil s tirákem, začal vozit Mickey Mouse ze zahraničí, no a postupně vznikla moje láska k němu…
A když se ještě vrátíme k té módě - co nejšílenějšího jste měl kdy na sobě? Anebo ještě druhá otázka, co byste si na sebe nikdy neoblékl? Je něco takového?
Začnu tou druhou otázkou, co bych si na sebe nikdy neoblékl. Já úplně nesnáším elastický věci v tom pravém slova smyslu. A teď nemyslím neopren, to bych si asi dal, kdybych se měl někde potápět, ale fakt bych si neoblékl žádný lesklý věci, obtažený po těle. A co se týká nejšílenějších věcí, které jsem měl na sobě? Tak když si vzpomenu na všechny kostýmy na akcích, které jsem moderoval… jednou jsem byl například Elza. Ale suverénně nejšílenější bylo, když mě při nějaké akci na hradě Točník navlíkli do mundúru rytíře. Když máte na sobě kostým, kterej někde ležel zavřenej 30 let a nikdo ho nevypral a neoprášil…to bylo to nejhorší, co jsem měl kdy v životě na sobě.
A co byste si na sebe chtěl vzít, ale nikdy jste na to neměl odvahu?
No, nejde úplně o odvahu, ale jednou jsem měl možnost obléknout si klasickou uniformu kapitána letadla. Měl mi ji půjčit jeden pilot. Jenže ona mi byla malá, a tak jsem ji neoblékl. A to mě mrzelo, to bych chtěl.
Máte rád uniformní střihy? Přece jenom existuje dost oblečení, které vychází právě z uniforem, ale je přizpůsobené pro běžné nošení…
To je pravda a líbí se mi, že se móda opakuje. Chvíli je éra dlouhých kabátů, pak krátkých kabátů, pak jsou tu saka, která jsou prodloužená, příště zase pro změnu do pasu… tohle mám rád. Nosit věci podle nálady a chuti. Jinými slovy, kdybych musel něco nosit každý den, tak by mě to nebavilo.
Honzo, vy se pohybujete zhruba 30 let v médiích a na obrazovkách televizí…řekněte nám, jak je to s módou v televizi? Může si moderátor vybrat, co bude mít na sobě, nebo se musí podřídit situací či přáním režiséra?
No, já na sebe nenechám moc sáhnout, diktuju si pravidla, ale k tomu asi člověk musí v médiích dospět. Kostyméři a stylisté jsou odborníci a dám na jejich doporučení, ale taky mám v sobě nějak zakódované, že si řeknu sám. Ostatně já tam jdu s kůží na trh, já se musím v tom oblečení cítit dobře. Na druhé straně, jestliže jste třeba moderátor zpravodajství nebo vystupujete v nějakém pořadu, který je určitým způsobem koncipován, tak pak musíte poslechnout. Nemůžete přes svoje ego hatit práci druhých. Ale většinou se dá vždycky nějak domluvit. Když vám někdo řekne - hele, budeš tady v tomhle, tak ok, ale rád se domluvím třeba na konkrétní barvě.
Mimochodem, máte rád barvy?
Já mám rád všechny barvy a nejsou mi cizí ani křiklavé ani pastelové barvy. U mě je to spíš o pocitu, o náladě. Když je takový počasí, jaký je dneska, že vykukuje sluníčko, ale přitom ještě před hodinou pršelo, tak mám rád takový potemnělý barvy, který už inklinují k podzimu. Miluju černou, mám rád lahvově zelenou, modrou a taky červenou, která vím, že mi sluší.
A co vy a růžová?
Já a růžová. Nemám s tím vůbec problém a myslím si, že růžových věcí mám doma dost… a navíc i růžová může mít víc tváří - může být zářivá, potemnělá, decentní. Neřeším, jestli člověk, co nosí růžovou, je nějak názorově nebo jinak orientován, ani jestli je málo, nebo hodně chlap. To vůbec neberu. Móda je prostě móda.
Pojďme se pomalu přesunout k vašemu povolání. Kdy vám poprvé došlo, že chcete být moderátorem? Jaký byl ten první moment?
Ten nikdy nenastal…
Aha, takže to bylo takové organické řízení osudu?
To bylo spontánní a stalo se to vlastně hrozně náhodou. Já jsem se kdysi dávno přestěhoval do Ostravy za svým tehdejším partnerem. To byly devadesátky, éra módních přehlídek… Já měl tehdy dlouhý vlasy a jedna ostravská parta mě přemluvila, jestli bych s nima nešel předvádět módu. Tak jsem šel. Bylo to tehdy v takovým krásným secesním domě a byla tam jedna dáma, která přišla celá vyděšená a říkala nám, že nepřišel moderátor. Už tenkrát to mělo vysílat rádio, tak nastala panika. A já nevím, kde se to ve mně vzalo, možná to bylo tím, že jsem odmalička hrál divadlo, jsem řekl, že to klidně odmoderuju. No a než jsme to stihli celé nějak víc promyslet, už jsem stál na jevišti a začínal večer. Jak se později ukázalo, ta dáma měla manžela, který připravoval se svou partou přátel spuštění rádia Helax a chtěli, abych tam šel moderovat. Pozvali mě na konkurs, kde mě všichni brali jako hotovýho moderátora, mysleli si, že mám za sebou už celkem velkou praxi. Říkali, že budu ostatní kluky a holky učit, jak se to dělá. No a já jsem měl v sobě tehdy takovou drzost, že jsem nikomu neřekl, že jsem do té doby nikdy v životě v žádném rádiu ani nikde jinde nic nemoderoval. A tak jsem tam začal pracovat, zahajoval jsem vysílání rádia Helax a učil jsem ostatní, jak moderovat. Takže to, že bych si řekl - jo, teď chci být moderátorem - to se nikdy nestalo.
Ale bavilo vás to…
Jo, právě že mě to hrozně bavilo. Ale k tomu, když mě něco baví, se váže ještě druhá věc - je to trošku moje špatná vlastnost - že když mě to něco bavit přestane, tak to neumím opustit po troškách…Bohužel to tak mám nejen v práci, ale i ve vztazích.
Takže spálíte mosty?
To není spálit mosty. Já s těma lidma zůstanu, ale v jiné rovině. Například když mám vztah a začnu mít pocit, že ten vztah nefunguje, tak nebudu měsíc přemýšlet, ale přijdu večer a řeknu - hele, mě to nebaví, běž pryč, nebo já jdu pryč. Ale pořád se pak snažím s tím člověkem být, třeba jako kamarád, přítel. No a když se to povede, je to super. Neumím prostě věci protahovat, to je moje špatná vlastnost. Na druhé straně, kdybych měl dělat práci, která mě nebaví, tak si myslím, že by to diváci nebo posluchači prostě poznali.
Ale moderovat vás nepřestalo bavit ani po 30 letech, ne?
Nepřestalo a pořád to dělám. Je pravda, že člověk se postupně během toho času dostane do fáze, kdy si vybírá jenom to, co chce dělat, ale já si myslím, že to je normální. Stejně jako si herci vybírají role, které chtějí hrát, a zpěváci písničky, které chtějí zpívat, tak moderátor si vybírá prostředí, ve kterém se chce pohybovat.
Vy jste známý tím, že jste moderoval i pořady, které měly poměrně těžká témata, kde lidé mluvili o svých bolavých místech. Nastala někdy situace, která vás uvedla do rozpaků, kdy jste si říkal, že vlastně vůbec nevíte, jak zareagovat?
Našly by se takový příklady. Zásadní ale je, že vy nesmíte tomu druhému, který vám říká něco intimního, bolavého, vy mu nesmíte dát najevo svoji slabost. Nechci říct, že ho musíte přebíjet silou, jako že jste king, to vůbec ne, vy ho musíte jenom poslouchat, musíte být empatický a musíte umět mlčet. Umění mlčet je to kouzlo podobných “psychologických” pořadů. Ona i pětivteřinová pauza ticha dá strašně moc. Pro mě bylo vždycky moc důležité zacházet se svými hosty a jejich tématy tak jako v rodině.
Moderoval jste Snídani s Novou, Áčko, Kolotoč, Saunu, Miláčky, Dům snů, Dobré ráno s Jedničkou… a to jenom částečný výčet vašich pořadů. Měl jste nějakého mentora, někoho, kdo vás v tom moderování učil a vedl?
Nikoho. Já si moc nepotrpím na vzory. Ale zmínil bych vlastně Hanku Zagorovou. Ta měla krásnej dar poznat, že něco člověk dělá poprvé. Ona mě dlouhodobě sledovala a uměla mě vždycky moc hezky zhodnotit. Často mě chválila a podporovala, což je moc důležitý, protože právě to vás motivuje dělat věci líp a zdokonalovat se. Ale jednou mi řekla - víš, ty máš vousy, já bych je být tebou oholila. Nebo alespoň zkrátila.
A zkrátil jste je?
Já jsem jí napsal - Hani, nezkrátím je. Já se v nich cítím dobře. A ona mi řekla - no dobře, tak jo, tak si je nechej. A asi po půl roce mi přišla další zpráva, ve které bylo - musím to vzít zpátky, ty vousy jsou hrozně sexy. Hanka byla jediný člověk z branže, který mi vždycky řekl, co si myslí.
Jak se moderátor, který vlastně ani na začátku není moderátorem, dostane z neznámého začínajícího rádia do světa velkého showbyznysu a stane se slavným?
Sláva je pomíjivá… Ale abych odpověděl na vaši otázku - stane se to drzostí. Já jsem byl fakt asi drzej…Ale nemyslím to ve špatným slova smyslu. Možná by se to slovo drzost dalo nahradit slovem kuráž. Pár let po revoluci soukromá rádia teprve začínala. No a začínala taky první velká soukromá televize, Nova. Všichni, kdo v moderátorské profesi něco znamenali, chtěli být u toho. Když ale začala TV Nova 4. února 1994 vysílat, byl u toho ve skutečnosti jenom zlomek těch lidí. Vypisovali se různé konkurzy na různé pořady, ale uspěl málokdo. No a já jsem asi o rok později koukal na Snídani s Novou, byl listopad, to si pamatuju, a tehdy tam měl jeden moderátor jako hosta nějakého hokejistu - brankáře. A zeptal se ho na otázku, kolik dal vlastně za sezonu gólů? A ten host na něj jenom koukal a pak říká - ale já jsem brankář. Brankáři nedávaj góly. Tehdy jsem si říkal, že ten moderátor není vůbec připravenej! A tak jsem vzal telefon a vytočil pevnou linka. Ozvalo se tam “haló, tady Dobiáš.” Já říkám - “dobrý den, nevím sice, kdo jste, ale prosím vás, máte ve Snídani s Novou hroznýho moderátora, kterej je úplně nepřipravenej”! No a na druhé straně se ozvalo - “tak když jste tak chytrej, tak přijeďte na konkurz”. A to bylo všechno. Já jsem se pak snažil najít nějaké informace, ale nic jsem nenašel, a tak jsem se na celej konkurs vykašlal. Pak jsem ale zase viděl nějakej přenos v televizi a zase to bylo špatně, a tak jsem tentokráte napsal email, že takhle se velká televize nedělá. A zase mi přišla odpověď onoho “Dobiáše”, ať přijedu na konkurz. Ale tentokrát už tam byly i informace, a tak jsem se domluvil s kamarádkou z rádia a jeli jsme do Prahy na konkurz. Ten konkurz trval několik dní a bylo na něm přes 6000 lidí. Asi za tři měsíce na to mě pozvali na kamerové zkoušky. Tak jsem tam jel s nosem tááákhle nahoru. Na těch kamerovkách nás bylo 60 a vybírali 2. Nicméně se to povedlo, a tak jsem začal moderovat Snídani s Novou. A pak už to šlo ruku v ruce.
Co je na moderování nejtěžší?
Poslouchat druhé lidi. Vždycky to tak je. Je důležitá určitá dávka empatie. A potom samozřejmě připravenost. Dneska je to jednoduchý, dneska jdete na Google, ale dřív to bylo tak, že jsem se scházel s odborníky z různých profesí, abych zjistil informace.
A kdo je podle vás v současné době opravdu dobrým moderátorem?
To je pro moderátora špatná otázka… já ji alibisticky shodím pod stůl. Dnes může dělat kdokoliv cokoliv. Moderovat, hrát, zpívat, tancovat a tak dál. A ať to dělá, ale ať to dělá opravdově, ať to dělá pořádně. Ale jo, jsou rozhovory, který mě baví - to je třeba Lucka Výborná z Českého rozhlasu, baví mě DVTV, ale nebaví mě rozhovory “hvězd a hvězdiček” se známými lidmi. Protože málokdo umí udělat rozhovor s někým tak, že je ten rozhovor jiný. Se mnou například nikdy nikdo nemluvil o módě nebo o Mickey Mousovi. Pro moderátorskou profesi je důležité být autentický a najít vždycky ještě to něco, co dosud nezaznělo.
Zdá se mi, že autenticita je pro vás důležitá a dost možná je důležitá i v tom moderátorském světě. Vy jste v této branži celebritou a podobnou celebritou byla svého času i Tereza Pergnerová. Myslíte si, že to u vás i u ní bylo právě tou autenticitou?
Každý si může myslet o Tereze cokoliv, ale faktem je, že ona se nikdy nezpronevěřila své profesi. Vždycky ji dělala na 100 procent. Všechno, co moderovala, byla stoprocentně ona a bylo to úplně originální. A teď je jedno, jestli to bylo Eso, kterým se tenkrát katapultovala, její vlastní deska, Vyvolení nebo teď v současnosti Ztracená rodina. Tereza je o pár let mladší než já, ale Tereza je fenomén. Je to moderátorka, která se při práci dokáže odloučit od sebe i od podstaty sdělení. Dokáže být v pozadí a přitom dělat strašně velký věci. Takže jsem vám vlastně odpověděl na tu předchozí otázku. Opravdu dobrým moderátorem je podle mě Tereza Pergnerová.
Bavili jsme se o tom, že v dnešní době moderuje už snad úplně každý…
A zpívá, tancuje a hraje…
Ano, všichni dělají všechno. Dokáže dnešní doba přinést tak velkého moderátora, jako jste byl vy nebo Tereza?
Jé, já jsem velkej moderátor. Už jsem slyšel, že jsem legenda, ale né, že jsem velkej moderátor. To je hezký… Myslím, že ano, že i dnes může vyrůst velmi dobrý moderátor. Ten rozdíl je jinde - myslím, že dneska už žádný moderátor nezažije to, co Tereza, já, Šárka Kubelková, Pavlína Volfová, Gábina Bártíková... My jsme tehdy byli první, kteří přinesli něco, co tady nikdy nebylo - pořady typu Občanské judo, Tabů, Na vlastní oči a tak. Byly to pořady pro mladé, ale zároveň i pro jejich rodiče a jejich babičky. Áčko bylo fenomén, zatím si stojím. Nic ho nepřekonalo, ani Sauna. Áčko byl fenomén. Stejně jako Tereza Pergnerová a Eso.
Stejně jako Tereza Pergnerová jste byl svého času i vy opravdu velká hvězda. Jak na vás zapůsobila sláva? Měl jste třeba nějaké manýry celebrit?
Neměl, já už jsem na to byl starej. Mně už tenkrát bylo skoro 28. Když člověk začíná v 17 nebo 18 a stane se hvězdou, tak propadne peklu. Sežere sám sebe. Neříkám, že všichni, ale většina propadne peklu. A pak z toho pekla dostávají po troškách nahoru. Až pak přichází ta pokora a ty všechny věci okolo. Já tím, že jsem už tehdy měl děti a rodinu, tak jsem přemýšlel nad úplně jinýma věcma. Nikdy jsem neměl ve smlouvách, že chci mít na pracovních akcích pomeranče, šunku, sýry a takový věci, že chci samostatnou šatnu a že tam chci sprchu a ručník a toaletní papír. Ne, to jsem neměl, vždycky mi bylo jedno, kde ta práce bude, důležitý bylo, s kým bude.
A změnila vás sláva?
Změnila mě spíš v tom slova smyslu, že jsem se naučil rozpoznat lidi. Myslím si, že kdo projde mediální sférou, tak to zná - každý je k němu v době jeho slávy hodně žoviální, otevřenej, všichni ho mají rádi, srdce na dlani… A pak, když to skončí, tak vám najednou přestanou zvonit telefony, nechodí vám najednou zprávy k narozeninám a k Vánocům, nikdo vám nepíše… No a až zase nastoupíte někam, kde jste vidět, tak vám zase píšou všichni ti lidi, kteří vám tři roky nepsali. A tak dříve či později začnete selektovat lidi pro přátelskou, kamarádskou a kolegiální rovinu. A ti zůstávají. A pak tam máte ty lidi, kteří jsou, jak já tomu říkám, přižírkové, kteří se s vámi chtějí svézt.
Vy jste nám, Honzo, na začátku našeho rozhovoru říkal, že vás vždycky bavila a zajímala psychologie, což je ve vašich pořadech hodně znát. Kde se ta láska k psychologii vzala?
Člověk se utváří už na základní škole, kde vás ovlivňují učitelé. Někdo inklinuje k řečem, k češtině jako takové, někdo ví, že umí kouzlit s čísly, někdo je biolog. Já jsem chtěl dělat divadlo a vůbec jsem tehdy netušil, že to nepůjde, když můj tatínek vystoupil po dvou měsících z KSČ. Ale nešlo, tehdy se pro mě všechno zavřelo. Nicméně už na základce jsem sledoval, jak jednotliví učitelé pracují, jací jsou, jak se chovají k dětem, jak k nim přistupují, jakou jim předávají zkušenost. Bavilo mě to sledovat, a to byl vlastně základ mé náklonnosti k psychologii. Navíc jsem vyrůstal v rodině, kde bylo hodně dospělých, a tak už tam se můj dětský svět propojoval se světem dospělých… Tam jsem se možná naučil to naslouchání. Když pak máte první pořad a zjistíte, že umíte naslouchat a umíte odpovídat tak nějak hezky, aby člověk řekl svůj názor, ale neublížil, tak to začne fungovat.
A dotkl se vás osobně někdy osud nějakého vašeho hosta?
Těch osudů, které se mě dotkly, bylo strašně moc. Když řešíte, že někomu zemře dítě, že sám ten člověk vám před očima umírá a umře, to jsou věci, na které nikdo nikdy není připravený a vždycky se vás hluboce dotknou. Ale pak jsou i pozitivní věci, kdy na tom sice někdo je špatně, ale pak to zvládne a katapultuje se zase zpátky do života. Všechny tyhle věci se mě dotýkají, a třeba i proto nejsem člověk, co má rád večírky nebo který rád chodí do společnosti. Mě to nebaví, jsou to pro mě jenom pozlátka. Nejradši jsem, když jsem doma, je tam Kuba, jsou tam zvířata, zapálíme si svíčku, pustíme muziku nějakej film…
Vy sám jste to v životě neměl jednoduché. V době vaší největší popularity přišla diagnóza Hodgkinův lymfom a leukémie. Dnes se hodně mluví o tom, že psychika a fyzické tělo jsou zásadně vzájemně propojeny, vnímal jste to tehdy tak? Myslíte, že vznik nemoci mohl ovlivnit nějaký váš stres?
Stres jsem měl hlavně, když mi sdělovali diagnózu…Bylo to v Brně a tehdejší lékařka si myslela, že už o té diagnóze vím od své lékařky. Jenomže já jsem si myslel, že tam jedu jenom na konzultaci a najednou to na mě vybalily. Pamatuju si jednu jedinou větu paní psycholožky, kdy říkala - paní primářko, on to asi neví…Potom, když máte děti, jako jsem měl já, musíte začít přemýšlet pozitivně v tom smyslu, že chcete fungovat, chcete je zažít, vidět. Nevím, do jaké míry si člověk na začátku uvědomuje, že pozitivní myšlení v takovéhle situaci je to nejdůležitější. Myslím si, že si to neuvědomuje a myslím, že jsem si to neuvědomoval ani já. Až pak se dostavil ten boj, pud sebezáchovy. Nicméně u téhle nemoci, stejně jako u mnoha dalších, je to o dávce štěstí, o tom, jak je nastavený tělo a i mysl, takže se s tím pere každý po svém. Někteří lidí, kteří na tom byli líp než já, tak odešli, a já, kterej jsem nevypadal úplně prognosticky dobře, tak jsem tady. Roli v tom podle mě sehrává štěstí, psychika, vůle, chuť, síla žít.
Bál jste se?
Bál. Byla spousta večerů, který jsem probrečel. Bylo jedno období, kdy jsem vážil 42 kilo. Tenkrát kolem mě kolegové našlapovali po špičkách. A musím říct, že Šárka Kubelková byla takovou mojí vrbou, které jsem volal třeba i ve dvě ráno. Já jsem měl strach jít spát, protože jsem se bál, že se neprobudím. To bylo období, který nebylo hezký…
I přes vaši diagnózu jste ale úplně neopustil vaší profesi a moderoval jste dál. Kde jste bral sílu?
To je právě ono, to je to, o co jde. Máte dvě možnosti - buď se sesypete, skončíte doma nebo v nemocnici a budete se utápět v tom svým trápení, protože z toho se nevyvlečete, anebo budete pracovat. A já jsem tenkrát přišel za Líbou šmuclerovou, která byla šéfka publicistiky, byl jsem tam s mýma kolegama, a řekl jsem, že budu pracovat do té chvíle, dokud to půjde. A ono to nějak šlo,zaplaťpánbůh.
Myslíte si, že souvisel vznik vašeho onemocnění s vaší psychikou? Vidíte tam nějaké propojení, nebo ne?
Jednou mi Stella Zázvorková řekla, že každý člověk si přináší na svět něco a že já jsem si přinesl tady tu nemoc proto, abych ukázal ostatním lidem, jak s tím pracovat. Nevím, jestli je to pravda.
Rakovina ale nebyla jediným milníkem ve vašem životě… Vy jste byl jedním z prvních veřejně známých lidí, který přiznal, že se mu líbí muži. Nevnímal jste to jako risk pro svoji kariéru? Nebo jste nad tím takhle vůbec neuvažoval?
Já už jsem nad tím neuvažoval, protože tohle jsem měl v sobě srovnané. Pro mě bylo důležité, aby byla v pohodě rodina, hlavně děti. A když jsem to oznámil veřejně, všichni v rodině už věděli, jak to je. My jsme to doma měli vyřešený, ale já jsem se dostal do bodu, kdy už se mi nechtělo odpovídat na pořád stejné otázky typu - tady to je tvoje nová přítelkyně? A jak to, že posledně jsi měl blondýnku a teď máš bruneku? Ono to navenek možná působí jako legrace, ale ne, není to legrace, je to strašně protivný. Když jsem svou orientaci oznámil veřejně, už jsme byli s mojí bývalou ženou rozvedení. Tehdy jsem jí řekl, že už bych to rád oznámil veřejně, ať je klid, a ona řekla fajn, tak se domluvíme s holkama. Holčičky už tehdy chodily do školy, tak já jsem tenkrát jel do školy v Brně, kam holky chodily, domluvil jsem se s paní ředitelkou, ta to řekla třídním učitelkám, ty udělaly třídnickou hodinu, kde vysvětlily, co to je homosexualita.
No a pak jsme se domluvili v televizi, že to oznámím přes obrazovky. Nebyla v tom žádná teatrálnost, ale spíš hrálo roli, že to, co řeknu a jak to řeknu já, to už nikdo nikdy nemůže zkreslit. Tenkrát do té Sauny, kde jsem to veřejně oznámil, přijela moje žena, moje holky, byl tam můj tchán a na video natočení mí rodiče. Takže mí nejbližší byli při mně. Odpálili jsme Saunu a myslím si, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl v životě udělat.
Neměl jste trému?
Neměl. Já jsem měl klid. A pak přišlo ještě takový uvolnění, taková svoboda…
A jak to vzala veřejnost?
Veřejnost? No asi tak, jak to měla vzít. Vždycky se najde někdo, kdo to nevezme… tak je to doteď. Je to úplně ok, když vám někdo, kdo má místo profilovky pejska, napíše, že jste buzík, to asi prostě patří k téhle době. Ale musím říct, že tehdy se mi dostalo velké podpory od veřejnosti i z médií. Přišlo mi strašně moc psaných dopisů, který byly fajn, a já si jich vážím dodnes, protože tam bylo ukázaný, že lidi neřeší to, jakou má člověk sexuální orientaci, ale jaký doopravdy je. A to je to nejdůležitější.
Napsali vám tehdy třeba i lidé, že jste je inspiroval?
Psala mi strašná spousta lidí, že jsem je inspiroval, i spousta manželek, že si myslí, že jejich manžel je homosexuál. Možná jsem některým lidem tehdy nalil trošku víc kuráže do žil. I dnes se mi stává velice často, že mi napíše mladý kluk nebo mladá dívka a ptají se mě, jak mají sdělit doma rodičům, že jsou jinak orientovaní. Protože mě berou jako toho dospěláka, který si tím prošel, ale kdysi byl stejnej teenager, jako jsou teď oni.
Doba se změnila, minimálně ve velkých městech je homosexualita mnohem lépe přijímaná. Myslíte si, že to mají lidé LGBT lehčí? Nebo je to vlastně stejné jako tehdy?
Myslím si, že je to lehčí. Více se o všem mluví, píše. Informace dostupné díky sociálním sítím. Je toho přehršel a někdy na můj vkus možná i moc. Ale možná je to tím, že jsem už starý, a tak mě to až trošku irituje, protože já si myslím, že všeho moc škodí a pořád furt vykřikovat jenom “já” a “my”...s tím prostě nesouhlasím. Ale neznamená to, že LGBT komunitu nepodporuju! Podporuju, protože jsem její součástí. Má to ale svoje ale.
Vy jste byl ženatý, teď jste registrovaný. Co říkáte, mělo by se uzákonit manželství pro všechny?
Už ano, hned a rychle! Proč se bavíme v roce 2023, jestli má jít o manželství nebo registrované partnerství? Podstata je přece jasná - dva lidi jsou spolu, jdou na úřad, vezmou se, mají svědky, jsou manželé, protože se tak rozhodli. Jestli je to kluk a holka, nebo jestli jsou to dva kluci nebo dvě holky, to je přece jedno, ne? Vždyť manželství je jenom slovo, jehož podstatou je láska. A ta je stejná u heterosexuálů i homosexuálů. Anebo se teda pojďme bavit o tom, a to je teď kacířská věta, kterou řeknu, že zrušíme manželství a budeme mít jenom registrovaný partnerství. Pro všechny. Teď si z toho dělám trošku legraci a musíte to brát jako nadsázku. Já si ale opravdu myslím, že se bavíme o úplných zbytečnostech, protože na světě je spousta vážnějších a důležitějších věcí. My tady nejsme schopni vyřešit prosté věci - aby byly dobré dálnice, aby se naše babičky v důchodovém věku měly dobře a tak dál, ale budeme řešit, jestli dva lidi, kteří spolu žijí a milují se, jestli jsou manželé, nebo jestli jsou registrovaní partneři. Do háje tady s tím!
Možná ještě větší vášně, než je manželství pro homosexuály, budí pro stejnopohlavní páry možnost mít a vychovávat děti. Vy jste vychoval dvě dcery a teď máte vnoučata, jste dědečkem, měli by podle vás mít homosexuálové a lesbičky možnost vychovávat děti?
A proč ne? Že to ty děti nějak negativně ovlivní? Moje dcery jsou heterosexuální, mají své manžely, své děti. A jestli některá z mých holek v padesáti zjistí, že ji přitahuje sousedka? No, tak bude zamilovaná do své sousedky. Je mi to úplně jedno, hlavně ať je šťastná! Ale vážně, k té otázce dětí - možná to má svá pro i proti, ale pořád si myslím, že nejlepší je poskytnout dítěti rodinné zázemí, lásku, vzdělání, šťastnou budoucnost, pocit, že někam patří. A je jedno, jestli mu takový pocit dají dva hetesoexuální rodiče, nebo dva stejnopohlavní rodiče.
Takže, pro výchovu dětí je nejdůležitější…
…Láska! Láska, láska, klid a jistota. Dnešní doba je složitá v mnoha ohledech, je to jeden velkej chaos ve všech formách, ale doma pro děti by měla pořád být jistota, klid, pomazlení, pohlazení. To je to, co děti utváří, co jim dodává energii a sílu a snad i laskavost, která přichází s věkem a která je moc důležitá. Protože jinak bychom tady měli robokopy, kteří pojedou na to, že silnější vyhrává. A tak by to být nemělo.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku
Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?
-
MMám Honzíka strašně moc ráda.Je to sympatický a dobrosrdečný člověk se srdcem na pravém místě.Zajímá mě jeho tetování na krku 🤔
-
MSkvělé,Honzíka mám už hodně let ráda. Mohu se k tomu přiznat , mám věk jeho maminky...