Na návštěvě u Jaroslava Kláta, malíře, který stává na hlavě

19.10. 2022, Filip Proučil
Na návštěvě u Jaroslava Kláta, malíře, který stává na hlavě

Podzim se nám už pěkně vybarvil a na nás dýchla jeho kreativní atmosféra.

Tentokrát jsme chtěli udělat něco, co jsme ještě nedělali a tím i vám přinést čerstvý závan inspirace. Naštěstí máme přátele, potažmo zákazníky, mezi kterými se skrývají osobnosti, které inspirací doslova překypují. A proto jsme si říkali, že by mohlo být zajímavé jejich tváře poodhalit a vydat se prozkoumat, jak se jim v dnešní době žije a daří.

S Jardou se znám už dlouhé roky. Je to jeden z posledních uměleckých titánů, kteří pamatují doby, kdy malba obrazů byla jednoznačně populární a slovo Mánes mělo elektrizující náboj. Dobu, kdy se významní čeští malíři ještě scházeli v jeho rodinném ateliéru. A že jich jím od roku 1936 prošlo...

Kromě vlastní tvorby je zároveň i pedagogem umění a za svou kariéru učil osobnosti, které se dnes těší velkým úspěchům, a to dokonce i v zahraničí.

A co nás s Jardou vlastně spojuje? Jednoduše náklonnost k nejen britské módě. 



Scházíme se na Letné ve Tvém ateliéru. Proč zrovna Letná?

Letná proto, že můj otec Jaroslav Klát (dnes uváděn jako starší) byl též malířem a od roku 1936 obýval právě tento ateliér. Ateliér zde byl od počátku domu postaveného v roce 1913, prý si ho nechala zbudovat žena majitele domu, která ve volných chvílích malovala. Od roku 1932 ho obýval malíř Miloš Malina, výborný, ale dnes nespravedlivě přehlížený malíř, který po čtyřech letech přenechal ateliér mému otci. Již za Malinou sem docházeli někteří členové S.V.U. Mánes, jako legendární E. Filla či V. Špála. V otcově éře to byl další generační sled s malíři jako O. Janeček či A. Fišárek a konečně v mé době je to dnešní Mánes, který zde, občasně pořádá své výbory jehož jsem, stejně jako spolu, členem.

Tři generace spolku Mánes procházely a procházejí tímto prostorem, který má, nejen díky tomuto faktu, opravdu svůj genius loci. K tomu pochopitelně přispívá i celá čtvrť se svým neopakovatelným uměleckým, možná bohémským klimatem.

Již od konce devatenáctého století se zde začali usazovat umělci s A. Slavíčkem včele, což se prohlubovalo později výstavbou budovy AVU, právě v této části Prahy.



Teď, když nad tím přemýšlím, tak Ty opravdu celý život maluješ. Kde po těch letech čerpáš inspiraci?

To je velice složitá otázka, na kterou bychom mohli hledat odpovědi celé hodiny. Je to často vlastní smyl každé umělecké práce. Inspirace, která potřebuje najít adekvátní výtvarný tvar. Inspirace sama vede, ale také vede mnoho cest k ní.

Za inspiraci můžu zpětně považovat již rodinné prostředí, otec malíř, všude byly obrazy a stále se o nich diskutovalo. Jak v rodině, tak s otcovými přáteli, kteří k nám přicházeli. Inspirací jsou též i učitelé, jak zmiňovaný Miloš Malina, tak Jan Smetana - skvělý malíř a pedagog a v neposlední řadě příklad mého učitele z dob pařížských studií, velkého evropského malíře P. Alechinského.

Pak je to samozřejmě inspirace, která se rodí, mimo jiné, právě souběhem výše jmenovaných okolností. Je to především příroda, zvláště v mých počátcích spíše ta iluzivně uchopená, v tradiční krajinářské podobě, často vycházející ze zkušeností dalších cest, třeba do Karibiku, USA či Jižní Francie.

Posléze to byly spíše detaily této přírody, poté nastoupily obyvatelé přírody a jako poslední přistoupil pán tvorstva: člověk. Ovšem ten byl značně frakturovaný, aby se svými fragmenty spojil a stále spojoval s předchůdci na mých obrazech. Velkolepá nekonečná syntéza, velká nikdy nekončící inspirace!


Jaký byl doposud Tvůj největší úspěch?

Odpověď závisí na tom, kterou z oblastí máme takto hodnotit. Samozřejmě na prvním místě je to rodina. Moje žena Lucie a děti Honzík s Aničkou, kteří pro mě vytvářejí šťastné zázemí láskyplných vazeb. Oblast malířko-uměleckou bych zastoupil, vedle vlastního uspokojení z tvorby, která ale může být relativní, řadou úspěšných autorských výstav doma i v cizině. Například několikrát v Bruselu, či Lucembursku, na Litvě, ve Francii a Německu. Také se mi před lety podařila velká a monumentální realizace pro jednu soukromou kliniku - velkoplošný obraz: Tajemství zrození. Ta zůstává doposud mojí největší a svým způsobem nejdůležitější realizací. A konečně v oblasti pedagogicko-organizátorské to byla funkce ředitele školy, ve které jsem předtím dlouho působil a se kterou jsem byl tak přirozeně spojován. Připomněl bych též důležitou, prestižní funkci viceprezidenta Asociace starožitníků, oblast ve které se pohybuji již bezmála třicet let.


Jak jsi prožíval poslední tři roky svého života? A jaký dopad měla pandemie na Tvé umění?

Jedním slovem: paradoxně. Svíralo mě vědomí těžké doby, na druhé straně jsem měl více času na vlastní tvorbu. Kupodivu se to neprojevilo na očekávaném množství děl, ale spíše na jakémsi myšlenkovém zhuštění vtěleném do několika pláten, která pro další vývoj své tvorby považuji za mezníková.

Jsou inspirovány křesťanskou ikonografií, kterou, či spíše její aspekty, chci nyní využít v mé vlastní dosavadní symbolice. Zvláště v obraze Pieta jako by se soustředila tíha celé doby. Dnes je vystaven v kapli benediktinského kláštera v Rajnhradě u Brna a opravdu se tam vyjímá.

Jinak i já jsem byl nucen využívat všech kladů i záporů online výuky. Školy byly zavřené, ale narozdíl od herecké či hudební oblasti ta naše malířská nebyla prakticky ani zdaleka tak zasažena pandemií.



V úvodu jsem zmínil, že jsi pedagog. Máš představu, kolik studentů jsi učil? Byl mezi nimi někdo opravdu významný?  

Ano, jsem tím, čemu se říká výtvarný pedagog. Je to zvláštní kategorie umělců, kteří vedle své vlastní tvorby věnují díl své činnosti výtvarné pedagogice. Ta se v jistých aspektech odlišuje od normální kantořiny. Měl by zde vzniknout oboustranný vztah založený na důvěře a vzájemném respektu. Je to jakési jemné předivo, které se může snadno, někdy i nenávratně narušit. Snad i díky taktu, stejně jako dlouholeté zkušenosti, jsem měl a stále mám se svými studenty kolegiální vztahy, a proto se mnozí z nich ke mně stále hlásí.

Výtvarné pedagogice se věnuji již od r. 1985, začal jsem ještě jako student AVU, nejdříve jsem učil na ZUŠ, poté na Soukromé střední umělecké škole designu, kde jsem působil bezmála třicet let. Souběžně také jako lektor dějin umění v Rudolfinské akademii, Asociaci Starožitníků - jediné škole svého druhu na světě. Kdybych měl všechny studenty spočítat, tak jsou to stovky, možná až ke dvěma tisícům.

Významní studenti? To je pojem relativní... Kdo určuje jejich notorietu? Někteří se po absolutoriu přestali umění věnovat, ale studium v nich jistě zanechalo užitečnou stopu. Pak jsou zde ti, kteří stále tvoří a jejich proslulost přesáhla i tu naší. Například Jiří Franta (člen skupiny RAFANI), Martin Vavrys, František Záruba (specialista na náš středověk), školou prošla také světoznámá modelka Hana Jiřičková či mediálně proslulá Léna Brauner. A další tvůrci jako Dominik Lang či Jan Pfeiffer.



Teď trochu zase z našeho soudku, jaký máš vztah k módě a jak bys definoval svůj styl? 

Můj vztah k módě je především obdivný, a teprve potom praktický. Přirozeně se mně líbí kreace „haute couture“, ale v běžném životě využívám takový ten střední proud. Kvalitní, ne příliš drahé kousky, schopné různých kombinací. Svůj styl bych definoval jako formálně nekonvenční nebo konvenčně neformální.

Rád kombinuji sako s kalhotami jiného druhu, třeba i jeansy, tmavší košili s propínacím límcem a k tomu barevnou kravatu. Zvláště rád mám vestičky všeho druhu, všech barev i různých materiálů. A co přímo nesnáším jsou mikiny, krátké kalhoty a trička, mají-li být chápány jako společenský oděv. Také upřednostňuji kabáty před bundami, sako před svetry.



Máš v šatníku nějaký kousek, který máš opravdu rád?

Spíše tedy kousky a jsou to právě vestičky. Mám jich poměrně dost, často se jimi realizují vánoční, či narozeninové dárky ze strany mé ženy, která má opravdu dobrý, možná někdy i přísný vkus. Rád je kombinuji s roztodivnými kravatami, kterých mám též mnoho a k nim někdy nepasující saka či kalhoty.

Co nosíváš, když jdeš malovat? Máš nějaký speciální oděv?

Samozřejmě, že maluji v jiném oděvu, než ve kterém běžně chodím. Maluji téměř výhradně ve svém ateliéru, občas i doma večer u televize nějaký ten menší formát, či drobnou zakázku. Doma v bytě jsem v tom domácím: kalhoty, košile. V ateliéru to záleží na ročním období. Mimo léto, zvláště v zimě, i když je dobře vytápěn, tak v rámci energetické ekonomie nějaký ten teplý svetr, či starší sako a již společensky vyřazené jeansy. Naopak v létě, je to podkrovní prostor, opravdu jen to nejnutnější: triko, či krátké kalhoty. Plášť s otřenými barvami nepoužívám a i kdybych byl třeba v obleku, tak si ho od barev neumažu. Po letech zkušeností vím, jak se tomu vyhnout. Dovedu se krotit.


A co hudba? Máš nějakou oblíbenou, která Tě vyloženě inspiruje?

Hudbu přímo bytostně potřebuji. Inspiruje mě, spíše podvědomě, ale někdy i cítím, jakoby vedla můj tah štětce. V ateliéru při malování si hudbu pouštím prakticky pořád. Téměř výhradně si k práci pouštím to, čemu se říká moderní klasika - dvacáté století. Hudbu, která mě až denervuje, irituje, podněcuje k práci, proto hudba z oblasti expresionismu s přesahem do oblasti experimentální, atonální. Mezi mé oblíbené patří Stravinskij, Hindemith, Honegger, Janáček, Šostakovič, Penderekci nebo pozdní Beethoven či Schönbe.



V posledních letech se svět hodně technologicky posunul, co ty a moderní technologie?

Upřímně řečeno, projevy výše uvedené mě spíš děsí, i když chápu jejich nevyhnutelnost. Sám je nevyužívám, a ač to zní až neuvěřitelně, nějak mne minuly. Jak já často o sobě říkám, nepřehoupl jsem se přes tisíciletí. Naštěstí mám své blízké, kteří jsou ochotni s tím pomoci, a tak se ženou Lucií si několikrát týdně večer otevřeme lahev dobrého vína a probíráme poštu, e-maily, na které poté reaguji. V mobilu využívám jen ty nejnutnější funkce, k focení poté digitální fotoaparát. Ale přece jen: kopírku využívám velice často. A to nejen ke kopírování materiálů potřebným k mé teoretické, přednáškové činnosti, ale především k různorodým možnostem. Ty poté využívám při utváření kompozice mých obrazů. Detaily v této oblasti již dál nesdělím, je to přeci jen mé know-how.


Na levé fotografii jsou Jardovy ručně psané odpovědi k tomuto rozhovoru

Na závěr mám trochu filozofickou otázku. Jaký by jsi po sobě chtěl zanechat odkaz?

Odkaz v podobě jakýchsi poslů. Odkaz, a to především, v životní pouti mých dětí, odkaz v podobě práce mých žáků z různých škol, kde jsem působil, zvláště pak těch, kteří cítí jistou spřízněnost s mojí výtvarnou i názorovou koncepcí. A pak tu jsou obrazy či jiné malířské realizace. Za mou tvůrčí dráhu se mnoho mých obrazů dostalo do různých prostředí u nás i v cizině, někdy i daleké. Tam si žijí svým vlastní životem. Působí na lidi, kteří tam žijí a žít budou dál. Dělají jim radost, nebo je třeba iritují. Jsou tam ale s nimi a tím i něco ze mě. Myslím, že to je právě ten odkaz. 


Líbil se vám článek? Sdílejte!

Filip Proučil

Filip Proučil

Autor článku

Správce našich sociálních sítí, neúnavný lovec inspirace, fanoušek módy, hudby, bytového designu a filozofie. Filip do našeho marketingu zkrátka přinesl svěží vítr.

Zajímá vás víc? Chcete se na něco zeptat?

Škoda, zatím tu nic není. Budeme rádi za komentář.